10 A 154/2015 - 63

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci žalobce: L. G. státní příslušnost Arménská republika bytem právně zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 8. 2015, č. j. MV-101662-3/SO-2015 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět sporu

1. Žalobce se u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhá přezkumu rozhodnutí žalované ze dne 24. 8. 2015, č. j. MV-101662-3/SO-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 27. 5. 2015, č. j. OAM-3115-21/PP-2015 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí potvrdila. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky jako rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie podle ustanovení § 87b odst. 2 ve spojení s ustanovením § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

II. Napadené rozhodnutí

2. Nosným důvodem napadeného rozhodnutí bylo to, že žalobce ve smyslu podmínek uložených zákonem o pobytu cizinců neprokázal existenci trvalého vztahu obdobného vztahu k rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie. K výkladu rozhodného ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010 – 63 a uvedla, že vztah žalobce se synem není rodinným vztahem ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES a zákona o pobytu cizinců zákládajícím postavení rodinného příslušníka občana EU a nemůže se jednat ani o vztah obdobný takovému vztahu rodinnému.

3. Podle žalované byla sice doložena přímá příbuzenská vazba mezi žalobcem a občanem České republiky, avšak i přes výzvu nebyly doloženy a prokázány další podmínky pro vydání povolení k přechodnému pobytu. Shrnula takto, že ve správním spisu absentují tvrzení a důkazy, které by vedly k závěru, že by zdravotní stav žalobce byl natolik nepříznivý, že se nedokáže o sebe postarat a nemůže pracovat. Žalovaná dále uvedla, že žalobce neprokázal, že ve vlasti žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti; existenci společné domácnosti je přitom podle žalované nezbytné zkoumat na dobu bezprostředně předcházející vstupu na území hostitelského státu. Žalobce rovněž není vyživovaný občanem Evropské unie a není odkázaný na jeho péči; tato závislost by musela podle žalované existovat rovněž již ve vlasti. Tento závazek materiální podpory může být podle žalované prokázán jakkoli, ovšem pouhá vyživovací povinnost nemusí být považován za důkaz existence stavu závislosti. Takovým důkazem např. Soudní dvůr Evropské unie uznal skutečnost, že občan Evropské unie vyplácí rodinnému příslušníkovi peněžní částku nezbytnou k uskutečnění základních životních potřeb v zemi původu. Žalovaná dále shledala, že by bylo nadbytečné zkoumat další podmínky pro přiznání přechodného pobytu na území České republiky, konkrétně, zda žalobce sdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie.

4. Pokud žalobce navrhl před správním orgánem I. stupně výslech sebe a svého syna k vyvrácení pochybností o tomto vztahu, žalovaná uvedla, že žalobce byl vyzván a poučen, jak odstranit vady žádosti. Nebyly – li doloženy potřebné doklady a žalobce tím neunesl důkazní břemeno, jeho výslech byl již nadbytečný. Žalovaná obecně ke standardu dokazování uvedla, že jde o soukromou sféru žalobce, možnosti správního orgánu zjišťovat rozhodné skutečnosti jsou omezené a ten je tak odkázaný na tom, zda žadatel poskytne správnímu orgánu hodnověrné informace o splnění podmínek podle ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců. Neochota a nemožnost tvrdit splnění podmínek jde za těchto okolností k tíži žadatele (žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, č. j. 6 As 95/2013 – 41).

III. Žaloba a vyjádření k žalobě

5. Žalobce v žalobě uvedl, že požádal o povolení k přechodnému pobytu na základě toho, že sdílí společnou domácnost se svým synem, který je občanem ČR. Správní orgány částečně nezpochybnily skutečnost, že žalobce sdílí společnou domácnost se synem, avšak odmítají, že by byl žalobce v postavení rodinného příslušníka občana EU podle ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Správní orgány vycházejí z toho, že jde o vztah otce a syna, tedy o vztah rodinný, avšak nikoliv o vztah obdobný vztahu rodinnému.

6. Tato logika podle žalobce obstojí z pohledu obecného chápání rodinného vztahu (např. podle občanského zákoníku), avšak zákon o pobytu cizinců obsahuje jinou, značně úzkou, definici rodinných příslušníků v ustanovení § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, do které žalobce nespadá. V takovém případě je však nutno na žalobce nahlížet jako na osobu, která má s občanem EU vztah obdobný vztahu rodinnému, a opačný závěr je v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů (např. zásadou in favorem libertatis) a s argumentem logického výkladu práva a minori ad maius. Žalobce je toho názoru, že pokud lze udělit na základě těchto ustanovení přechodný pobyt např. faktickému (nikoliv biologickému) otci, musí být tento pobyt udělen i biologickému otci, neboť jeho vztah k občanu EU je intenzivnější. Žalobce přitom poukázal na to, že žádné ustanovení zákona o pobytu cizinců neumožňuje biologickému otci sdílejícímu společnou domácnost s občanem EU získat pobytové oprávnění.

7. Žalobce má také za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť podle odůvodnění napadeného rozhodnutí byla žádost žalobce zamítnuta, protože není rodinným příslušníkem občana EU, avšak správní orgány zároveň uvedly, že vztah žalobce k jeho synovi je z principu vztahem rodinným a je tak vyloučeno, aby se jednalo o vztah podle ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Podle žalobce byl výrok napadeného rozhodnutí v rozporu s odůvodněním v otázce, zda je žalobce rodinným příslušníkem občana EU. Pokud správní orgány tvrdily, že žalobce je ve vztahu rodinném k občanovi EU, tak podle žalobce mělo být vydáno povolení k přechodnému pobytu.

8. Žalobce nesouhlasí s tím, že by bylo vyloučeno jeho posouzení jako cizince ve smyslu ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, pokud se odvolává na vztah se svým rodinným příslušníkem. Ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců definuje rodinný vztah pro účely tohoto zákona, tj. za přistoupení dalších předpokladů jako je věk občana EU a jeho nezaopatřenost. Nicméně pokud není rodič v této kategorii, nic nebrání podle žalobce tomu, aby usiloval o přechodný pobyt na základě vztahu obdobného rodinnému.

9. Žalobce namítl, že se správní orgány v rozporu s mezinárodněprávními závazky ČR a ustanovením § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“) neřídily zásadou přiměřenosti a nezabývaly se zásahem do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgány podle žalobce nezkoumaly fakticitu vztahu žalobce a pouze odmítly, že by mezi žalobcem a jeho synem existoval vztah obdobný vztahu rodinnému. Z judikatury podle žalobce vyplývá, že nejde o formální podmínku, ale že je třeba individuálně zkoumat skutečnou kvalitu vztahu, což se nestalo.

10. Žalobce uvedl, že správní orgány v rozporu se zásadou in favorem libertatis a povinností hájit oprávněné zájmy účastníků řízení a v rámci možností jim vycházet vstříc odmítly čestná prohlášení svědků s tím, že nic nedokazují a nelze je ve správním řízení akceptovat jako důkaz, přičemž pokud měly správní orgány o čestných prohlášeních pochybnosti, měly jejich správnost vyvrátit či potvrdit, např. provedením výslechů svědků, což žalobce opakovaně navrhoval. Takto postupovaly správní orgány i ohledně dalších důkazních prostředků, přičemž nesdělily to, jaké doklady by považovaly za vhodné k prokázání relevantních skutečností. Žalobce v této souvislosti zdůraznil, že žádný formalizovaný doklad o prokázání sdílení společné domácnosti v právním řádu neexistuje a že správní orgány k prokázání této skutečnosti měly vycházet z místního šetření a výpovědí účastníků správního řízení či svědků. Podle názoru žalobce je postup, kdy správní orgán odmítl důkazní prostředky ohledně sdílení společné domácnosti (prohlášení, fotografie, evidenční list, nájemní smlouvu atd.), aniž by žalobci sdělil, jaké důkazní prostředky by považoval za relevantní, v rozporu s judikaturou ohledně předvídatelnosti postupu správních orgánů. Žalobce spatřoval v neprovedení výslechu účastníků řízení a svědků porušení procesních práv a rozpor s judikaturou a běžnou praxí správních orgánů, přičemž žalovaná se k této námitce v napadeném rozhodnutí nevyjádřila, toto pochybení nenapravila a zatížila napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Podle žalobce došlo rovněž k porušení ustanovení § 3 správního řádu.

11. Žalobce dále namítl porušení zásady legitimního očekávání, neboť se v průběhu správního řízení opakovaně dotazoval, zda něco nebrání kladnému vyřízení žádosti, a protože správní orgán I. stupně tyto dotazy nereflektoval, měl legitimní očekávání, že bylo vše řádně doloženo. Žalovaná pak podle žalobce na tuto námitku v napadeném rozhodnutí nijak nereagovala a tím zatížila napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Konečně žalobce namítl, že v rozporu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu postupovaly správní orgány v posuzované věci odlišně od postupu v jiných právně i věcně identických věcech a navrhl nařídit žalované předložení spisů ve třech konkrétních obdobných případech. Vyjádření žalované k žalobě 12. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce dovozoval postavení rodinného příslušníka občana EU z titulu sdílení společné domácnosti se synem – občanem ČR. Žalovaná uvedla, že žalobce je v přímém příbuzenském vztahu k občanovi EU, a proto není splněna podmínka ustanovení § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců a nebyla tak naplněna již podmínka existence vztahu, který by bylo možno považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému. Tato kategorie vztahu podle žalované není rodinným vztahem zakládajícím postavení rodinného příslušníka občana EU ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES a zákona o pobytu cizinců a tento status tedy nemůže být přiznán ani v případě vztahu obdobného takovému vztahu rodinnému. Žalovaná uvedla, že žalobce sice doložil přímou příbuzenskou vazbu k občanovi ČR, ale nedoložil další zákonné podmínky pro vydání povolení k přechodnému pobytu, ačkoliv jej k tomu správní orgán I. stupně vyzval. Podle názoru žalované absentovaly tvrzení a podklady, které vedly k závěru, že zdravotní stav žalobce je tak nepříznivý, že se o sebe nedokáže postarat a nemůže pracovat.

13. Podle žalované nebylo doloženo, že žalobce a jeho syn žili ve společné domácnosti ve státě, jehož je žalobce občanem, či ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, že by žalobce byl občanem EU vyživován a odkázaný na jeho péči. Podle žalované pak bylo bezpředmětné zabývat se splněním dalších podmínek. Žalovaná doplnila, že správní orgán I. stupně žalobce vyzval k odstranění vad žádosti a poučil jej o tom, jakým způsobem je může odstranit, což se nestalo. Ve zbytku žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Replika žalobce 14. V replice ze dne 1. 12. 2015 žalobce zdůraznil, že argumentace žalované, napadené i prvostupňové rozhodnutí jsou v rozporu s dosavadní správní praxí správních orgánů ve skutkově a právně identických případech, které žalobce označil, a to aniž by došlo ke změně právní úpravy či judikatury. Podle žalobce došlo rovněž k porušení zásady přiměřenosti spočívající v tom, že rozhodnutí musí být přiměřené případnému zásahu do soukromého a rodinného života, protože správní orgány se touto otázky vůbec nezabývaly. Takový postup je podle žalobce v rozporu s mezinárodněprávními závazky ČR, ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu a napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.

15. Žalobce uvedl, že pokud zákon definuje osoby, které jsou rodinnými příslušníky, musí být umožněno jiným osobám, aby byly posouzeny jako osoby, které mají vztah obdobný rodinnému vztahu. Takové posouzení pak musí být podle žalobce materiální, a nikoliv pouze formální, na to však správní orgány rezignovaly a jejich rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná, nezákonná a v rozporu s judikaturou.

16. Žalobce poukázal na to, že došlo k porušení jeho procesních práv neprovedením důkazu výslechem žalobce či svědků, jak opakovaně navrhoval. Podle žalobce správní orgán I. stupně nijak nevysvětlil, proč odmítl výslechy provést, a postupoval v rozporu s judikaturou, podle které lze společné soužití s občanem ČR doložit zejména výslechem. Žalobce uvedl, že na podporu tvrzení o sdílení společné domácnosti předložil množství dalších důkazních prostředků a správní orgán měl v případě pochybnosti dokazování doplnit právě např. provedením výslechů. Došlo tak podle žalobce k porušení ustanovení § 3 správního řádu. Žalobce doplnil, že žalovaná se v napadeném rozhodnutí k této argumentaci uplatněné v odvolání nevyjádřila, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

17. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (srov. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalobce vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání a žalovaná se k výzvě městského soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, nevyjádřila (její souhlas byl tedy presumován), rozhodl městský soud v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání.

18. Městský soud taktéž neshledal důvod ani pro nařízení jednání z důvodu dokazování – veškeré podklady jsou totiž součástí správního spisu, z něhož žalovaná vycházela a jejíž postup je předmětem přezkumu městským soudem. Pokud žalobce v žalobě i v replice navrhoval prokázat odlišný přístup žalované k jeho věci (oproti v žalobě uvedeným sp. zn.), městský soud poukazuje na to, že žalobcova veřejná subjektivní práva byla zasažena pouze napadeným rozhodnutím a předmětem přezkumu v projednávané věci je procesní postup žalované a následné hmotněprávní posouzení skutkových okolností žalobcovy věci. V řadě rozhodnutí navíc Nejvyšší správní soud k otázce správní praxe týkající se výkladu ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyložil, že tato praxe nebyla ustálená, a proto není možné z ní dovodit porušení legitimních očekávání žalobce (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 Azs 273/2016 – 43, ze dne 14. 11. 2017, č. j. 2 Azs 331/2017 - 33 či ze dne 12. 4. 2018, č. j. 6 Azs 344/2017 – 43). V rozsudku ze dne ze dne 14. 11. 2017, č. j. 2 Azs 331/2017 - 33 Nejvyšší správní soud dokonce uvedl, že se správní praxe stabilizuje ve výkladu citovaného ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců až v návaznosti na výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Na úvaze městského soudu o projednávané věci proto nemohlo vůbec nic změnit to, pokud by v jiných, se žalobcem nesouvisejících věcech, žalovaná postupovala eventuálně odlišně; městský soud proto nepřipojil k věci žalobcem navrhované spisy žalované (blíže konkretizované v žalobě).

19. V logice uspořádání jednotlivých žalobních bodů se poté Městský soud v Praze zabýval nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Tu spatřuje žalobce předně v tom, že žádost žalobce byla zamítnuta, protože není rodinným příslušníkem občana EU a přitom zároveň správní orgány uvedly, že vztah žadatele se synem je z principu vztahem rodinným avšak nelze jej podřadit pod ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, což konkrétně podpořily závěrem, že žalobce jakožto otec občana EU splňuje podmínku vztahu rodinného vztahu a fakticky je rodinným příslušníkem občana EU, a přesto zároveň nemůže být k občanovi EU ve vztahu obdobném vztahu rodinnému.

20. Správní orgán I. stupně k tomu v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl, že: „[v]ztah mezi otcem a synem je přímým příbuzenským vztahem, tedy vztahem typově či obecně vzato rodinným. Nicméně pro účely zák. č. 326/1999 Sb., je třeba vycházet z toho, že vztah rodinný je vztahem mezi rodinnými příslušníky uvedenými v § 15a odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. Vztah obdobný vztahu rodinnému pak musí být obdobný po obsahové stránce některému ze vztahů mezi rodinnými příslušníky, jak jsou uvedeni v ust. § 15a odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. […] Pokud by skutečně měl zákonodárce v úmyslu zahrnout do vymezení rodinných příslušníků přímé příbuzenské vztahy mezi osobami, na něž již nelze vztáhnout ustanovení § 15a odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. ani odst. 3 písm. a) téhož ustanovení, zřejmě by toto stanovil přímo a nikoliv prostřednictvím termínu „vztah obdobný vztahu rodinnému“. V této souvislosti je vhodné doplnit, že sám Nejvyšší správní soud v často citovaném rozsudku ze dne 16.4.2010, č.j.: 5 As 6/2010 - 63 uvedl, že vztah obdobný vztahu rodinnému musí být definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky. Z výše uvedeného je zřejmé, že žadatel není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu ust. § 15a odst. 3 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb.“ (str. 8 prvostupňového rozhodnutí). Dále uvedl, že: „[s]tejně tak správní orgán uvádí, že žadatel není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu ust. § 15a odst. 3 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb. Vztah žadatele a jeho syna je vztahem rodinným a nemůže být tedy vztahem obdobným vztahu rodinnému, jak je také zdůvodněno výše.“ (str. 10 prvostupňového rozhodnutí).

21. Žalovaná v návaznosti na tuto úvahu v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že: „[v] posuzovaném případě je postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie uplatňováno z titulu sdílení společné domácnosti se synem účastníka řízení panem A. G., nar. X, státní příslušník České republiky. Tato kategorie vztahu není rodinným vztahem zakládajícím postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES a zákona č. 326/1999 Sb., tento status tedy nemůže být s ohledem na výše uvedenou argumentaci přiznán ani v případě vztahu obdobného takovému vztahu rodinnému. Spisovým materiálem je doložena přímá příbuzenská vazba mezi účastníkem řízení a občanem České republiky, avšak již nebyly dále doloženy další zákonné podmínky pro vydání povolení k přechodnému pobytu, ačkoliv k tomu byl účastník řízení správním orgánem I. stupně vyzván. […] K námitkám uvedeným v odvolání Komise uvádí, že vzhledem k tomu, že v případě účastníka řízení je postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie uplatňováno z titulu sdílení společné domácnosti s jeho synem A. G., nar. X, občanem České republiky, účastník řízení je tedy v přímém příbuzenském vztahu k občanovi Evropské unie, tudíž není splněna podmínka § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Vzhledem ke shora uvedenému v případě účastníka řízení nebyla naplněna již podmínka existence vztahu, který by bylo možno považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému.“ (str. 5-6 napadeného rozhodnutí).

22. Z uvedených pasáží napadeného a prvostupňového rozhodnutí je podle názoru městského soudu naprosto zjevné, že si správní orgány byly plně vědomy rozdílu mezi rodinným vztahem v obecném smyslu a definicí rodinného příslušníka pro účely zákona o pobytu cizinců (srov. první dvě věty citace z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí výše). Pokud správní orgány uváděly, že vztah mezi žalobcem a jeho synem je vztahem rodinným, používaly pojem rodinný vztah v obecném smyslu, nikoliv ve smyslu zákona o pobytu cizinců (srov. použití slov „obecně“ a „typově“ v citaci z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí výše). Správní orgán I. stupně i žalovaná pak setrvale uváděly, že žalobce není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců a tomu plně odpovídá i výrok o zamítnutí žádosti žalobce. Městský soud zároveň v odůvodnění obou rozhodnutí neshledal, že by správní orgány uvedly, že žalobce „fakticky je rodinným příslušníkem občana EU“, jak tvrdí žalobce v žalobě. Městský soud tak neshledal napadené ani prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelnými či vnitřně rozpornými v závěru o tom, zda je žalobce rodinným příslušníkem občana EU.

23. Městský soud se dále neztotožnil se žalobcem ani v námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že se žalovaná vůbec nevyjádřila k odvolací námitce ohledně neprovedení výslechů žalobce a svědků, kterými chtěl žalobce dokládat zejm. soužití ve společné domácnosti. Žalovaná se k uvedené námitce vyjádřila na str. 6 napadeného rozhodnutí takto: „Zabývat se pak splněním dalších zákonných podmínek pro přiznání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky, konkrétně tím, zda účastník řízení sdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie, či nikoliv, by bylo rovněž zcela bezpředmětné. K námitce účastníka řízení, že pokud měl správní orgán I. stupně pochybnosti o tomto vztahu, měl tyto pochybnosti odstranit výslechem účastníka řízení a jeho syna, Komise uvádí, že účastník řízení byl správní orgánem I. stupně vyzván k odstranění vad žádosti a zároveň poučen o tom, v čem správní orgán I. stupně spatřuje vadu a jakým způsobem ji může účastník řízení odstranit. Účastník řízení však neunesl břemeno důkazní, když svou žádost nedoložil zákonnými doklady. V případě, kdy nebyla žádost účastníka řízení doložena relevantními doklady, byl by výslech účastníka řízení a jeho syna nadbytečným úkonem.“ Podle městského soudu nelze uzavřít, že by žalovaná předmětnou odvolací námitku úplně opomněla. Žalovaná vyložila, že navrhované výslechy byly pro potřeby řízení nadbytečnými důkazy. Důvody, pro které výslechy neprovedla, sice stroze, avšak stále srozumitelně v napadeném rozhodnutí vyložila. Otázka, zda neprovedení výslechů znamená vadu napadeného rozhodnutí, bude zodpovězena níže.

24. Námitku nepřezkoumatelnosti tedy neshledal městský soud důvodnou. Městský soud zároveň konstatuje, že ve správním spisu ani v napadeném rozhodnutí neshledal žádné vady, ke kterým by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (zejm. ustanovení §76 odst. 1 a 2 s. ř. s.)

25. Úvodem vlastního posouzení žaloby městský soud předesílá, že správní orgán I. stupně (potažmo i žalovaná v napadeném rozhodnutí) se v prvostupňovém rozhodnutí zabýval i tím, zda je možné kvalifikovat status žalobce podle ustanovení § 15a odst. 1 písm. a), b), c) a d) a odst. 3 písm. a), bodů 1-3, přičemž ve vztahu ke všem těmto ustanovením uzavřel, že je na žalobce vztáhnout nelze. Z obsahu žaloby však jednoznačně vyplynulo, že žalobce napadl posouzení správních orgánů obou stupňů pouze v rozsahu ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců a městský soud – veden zásadou dispoziční – se proto zaměřil na přezkum pouze v tomto rozsahu.

26. Podle ustanovení § 87b odst 1 zákona o pobytu cizinců rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území. Podle ustanovení § 87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců k žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu je rodinný příslušník povinen předložit náležitosti podle § 87a odst. 2, s výjimkou náležitosti podle § 87a odst. 2 písm. b), doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a jde-li o cizince podle § 15a odst. 1 písm. d), také doklad potvrzující, že je nezaopatřenou osobou.

27. Podle ustanovení § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců [r]odinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie.

28. Podle ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.

29. Mezi stranami je přitom nesporné, že žalobce nesplňuje žádnou z definic rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Stěžejní spornou otázkou v posuzované věci je tedy otázka výkladu ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, konkrétně to, zda skutečnost, že žalobce je otcem občana ČR/EU, s nímž podle svého tvrzení žije ve společné domácnosti, současně vylučuje, aby byl jejich vztah posouzen jako trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu uvedeného ustanovení zákona o pobytu cizinců.

30. Z ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyplývá, že cizinec musí hodnověrně prokázat a doložit kumulativní splnění dvou podmínek, a to že a) má s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a že b) cizinec žije s občanem EU ve společné domácnosti.

31. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010 – 63, vyložil, že „[v]ztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je zákon v souladu se Směrnicí vymezuje. Za vztah rodinný je bezesporu považován vztah rodiče - děti, prarodiče - děti. Lze v této souvislosti proto akceptovat názor stěžovatele stran posuzování takovýchto vztahů (obdobných vztahům rodinným), existují-li mezi určitými osobami, které mezi sebou mají určitou dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu, přitom takové vztahy lze přirovnat ke vztahu např. rodiče – děti, prarodiče – vnuci. […]“.

32. Na uvedené pak navázal Nejvyšší správní soud v řadě dalších rozsudků (např. rozsudky ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 177/2016 – 28, ze dne 31. 7. 2013, č. j. 6 As 26/2013 – 35, ze dne 25. 9. 2013, č. j. 6 As 30/2013 - 42, ze dne 6. 11. 2013, č. j. 6 As 95/2013 – 41, ze dne 14. 5. 2014, č. j. 4 Azs 7/2014 – 36 či ze dne 12. 9. 2018, č. j. 1 Azs 212/2018 - 35), z nichž je třeba vyzdvihnout rozsudek ze dne 7. 12. 2016, č. j. 1 Azs 273/2016 – 29, který dopadá přímo na posuzovanou věc. V posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že: „[v]ztah obdobný vztahu rodinnému je tedy vykládán restriktivně. Ačkoliv obsah pojmu dopadal v době rozhodování žalované na širší okruh vztahů než citovaný článek 3 odst. 2 písm. b) Směrnice (vztahoval se na všechny trvalé faktické vztahy obdobné vztahům rodinných příslušníků dle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nikoliv jen na vztah partnerský), nezahrnoval vztahy sourozenecké, vztahy bratranec – sestřenice, teta – neteř, ani faktické vztahy obdobné. Argumentem a contrario ve vztahu ke shora citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 6/2010 – 63, je pak nutno dovodit, že reálný vztah rodič – dítě (jak je tomu v případě stěžovatele), nelze považovat za vztah „obdobný“ vztahu rodinnému vymezenému v § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Za takový by bylo možno považovat vztah, který by připomínal svou fakticitou vztah mezi rodičem a dítětem (nadto s ohledem na znění § 15a odst. 1 cit. zákona by muselo jít o vztah připomínající vztah mezi rodičem a dítětem mladším 21 let, neboť pouze takový rodinný vztah je vymezen v zákoně o pobytu cizinců), nikoli o skutečný vztah otec – syn.“ (podtržení doplněno městským soudem).

33. Argumenty vznesené žalobcem pak nejsou podle názoru městského soudu takového charakteru, aby odůvodnily odklon od shora citované konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Žalobce sice namítl, že pokud lze na základě § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců udělit přechodný pobyt faktickému otci, který občana EU od dětství vychovává, jestliže žijí ve společné domácnosti, musí být možné udělit přechodný pobyt i biologickému otci, a to kvůli intenzivnějšímu vztahu, přičemž v zákoně o pobytu cizinců není jiné ustanovení, na jehož základě by biologický otec v takové situaci mohl získat pobytový status.

34. Tento argument podle názoru městského soudu opomíjí to, že i podle ustanovení § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců není rodinným příslušníkem občana EU každý (ať už biologický či faktický) rodič, ale pouze rodič občana EU mladšího 21 let, kterého rodič vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti. Ani na základě ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců tedy nelze udělit přechodný pobyt každému rodiči. Zjevným úmyslem zákonodárce tedy nebylo rodiči ve všech případech a situacích udělit přechodný pobyt pro soužití s občanem EU. Kdyby poté smyslem ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců bylo udělit přechodný pobyt jakémukoliv rodiči občana EU, ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, by tedy fakticky ztratilo význam, neboť by jej žadatelé-rodiče občanů EU mohli obcházet právě prostřednictvím ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců - to by pak bylo v rozporu se zjevně eliminačním účelem ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

35. K argumentu, že v zákoně o pobytu cizinců není žádné jiné ustanovení, na jehož základě by mohl biologický otec v situaci žalobce získat pobytový status, lze uvést, že ani nebylo úmyslem zákonodárce, aby mohl tento pobytový status na území ČR získat jakýkoliv rodič. Výše specifikovaná omezení pro udělení přechodného pobytu spolužijícím rodičům jen v určitých typových situacích totiž zákonodárce zavedl zcela v souladu s článkem 2 bodu 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES v ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Takový postup zákonodárce byl proto podle názoru městského soudu naprosto legitimní.

36. Žalobce dále namítl, že při posouzení vztahu obdobného rodinnému vztahu musí správní orgány zkoumat fakticitu takového vztahu, tj. musí tuto otázku posoudit materiálně a nesmí vycházet jen z formálního posouzení, což se však v posuzovaném případě nestalo. Městský soud neshledal tuto námitku důvodnou, protože správní orgány dospěly v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu k tomu, že vztah žalobce s jeho synem – občanem EU nemůže ze své podstaty být vztahem obdobným vztahu rodinnému, s čímž se ztotožnil i zdejší soud. Z toho pak logicky vyplývá, že nebylo třeba, aby správní orgány zkoumaly fakticitu vztahu žalobce a jeho syna, shromažďování podkladů a dokazování v tomto směru by bylo nadbytečné, a tedy v rozporu se zásadou procesní ekonomie.

37. S ohledem na výše uvedené městský soud uzavírá, že jedna ze dvou kumulativních podmínek ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tj. podmínka trvalého vztahu obdobného vztahu rodinnému, nebyla a ze své podstaty ani nemohla být splněna.

38. Ve vztahu ke druhé kumulativní podmínce ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tj. soužití ve společné domácnosti mezi žadatelem-cizincem a občanem EU, žalobce namítl, že správní orgány odmítly žalobcem předložené důkazní prostředky, aniž by žalobci sdělily, jakými doklady by měl žalobce uvedenou skutečnost prokazovat. To se podle žalobce týkalo zejm. čestných prohlášení svědků, které správní orgány odmítly, aniž by se pokusily v nich uvedené skutečnosti potvrdit či vyvrátit např. výslechem svědků. Žalobce rovněž upozornil na to, že podle judikatury neexistuje doklad k prokázání sdílení společné domácnosti a je třeba vycházet z místních šetření a výslechů účastníků řízení a svědků.

39. Ze správního spisu k tomu městský soud zjistil, že žalobce podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, aniž by označil konkrétní ustanovení v rámci § 15a zákona o pobytu cizinců, či aby doložil podklady, z nichž by bylo možné dovodit, z čeho dovozuje svoje postavení a vztah k občanovi EU. Na vady žádosti reagoval správní orgán I. stupně výzvou ze dne 24. 3. 2015, č. j. OAM-3115-7/PP-2015, ve které mj. uvedl, že „[č]estné prohlášení o soužití ve společné domácnosti není s ohledem na ust. § 53 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, samo o sobě důkazem, o skutečnostech v něm uváděných. O soužití ve společné domácnosti může svědčit například nájemní či podnájemní smlouva, evidenční list ze správy nemovitostí, ze kterého bude zřejmé, že ve společné domácnosti žije žadatel s občanem EU/ČR tak dlouho, že lze sdílení společné domácnosti považovat za trvalé, jedním z dokladů mohou být také společné fotografie, ze kterých musí jasně vyplývat, že byly pořízené v průběhu celého vztahu a musí z nich být zřejmé, jaké osoby jsou na nich zachyceny.“ Správní orgán I. stupně rovněž požádal Policii ČR o provedení pobytové kontroly. Policie ČR přípisem ze dne 2. 4. 2015, č. j. KRPA-117924-1/ČJ-2015-000026-4 sdělila správnímu orgánu I. stupně, že provedla pobytovou kontrolu ve dnech 27. 3. 2015 ve 14:00, 30. 3. 2015 v 18:15 a 2. 4. 2015 v 10:50, přičemž se jí v bytě na udané adresu nepodařilo nikoho zastihnout, zvonek byl označen jménem S., schránka jménem syna. Nájemníci z jiného bytu Policii ČR sdělili, že byt byl panem S. prodán, nového vlastníka neznají a viděli vcházet do bytu dvě osoby. Nájemníci podle fotografií žalobce nepoznali. Žalobce dne 10. 4. 2015 doplnil podklady, a to čestné prohlášení souseda o tom, že žalobce je jeho sousedem v domě na udané adrese, 9 fotografií (z označení na rubu vyplývá, že jde o fotografie z Paříže a Itálie z února 2014) a 9 kopií účtenek (za nákupy oblečení a obuvi v rozmezí ledna až dubna 2015). Podáním ze dne 24. 4. 2015 žalobce mj. navrhl, aby správní orgán I. stupně v případě jakýchkoliv pochybností provedl výslech účastníka řízení a jeho syna.

40. Městský soud je toho názoru, že správní orgán I. stupně v posuzovaném případě dostatečně poučil žalobce o tom, jakými listinami by měl prokazovat soužití ve společné domácnosti. Po správním orgánu I. stupně nelze podle názoru městského soudu požadovat, aby bylo jeho poučení detailnější, pokud žalobce sám předem nijak neindikoval, na základě kterého z 5 možných typů vztahů k občanovi EU dle ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců podává žádost. Na srozumitelnost poučení pak podle městského soudu ukazuje i to, že žalobce na výše specifikovanou výzvu k odstranění vad žádosti reagoval doložením fotografií, kopií účtenek a rodného listu syna žalobce. Výtka žalobce vůči správním orgánům v tom smyslu, že se mu nedostalo poučení o tom, jakým dokladem by měl relevantní skutečnosti prokazovat, tedy není důvodná. Z průběhu správního řízení je poté patrné, že se správní orgán I. stupně nespokojil pouze s doloženými podklady od žalobce, ale podklady zajišťoval i ex officio, konkrétně zajistil provedení pobytové kontroly v místě bydliště žalobce tj. v místě soužití žalobce a jeho syna (občana ČR/EU).

41. Zejména uvedená pobytová kontrola pak podle názoru městského soudu vnesla do otázky splnění podmínky soužití ve společné domácnosti věci zásadní pochybnosti. Zatímco čestné prohlášení souseda a tvrzení žalobce nasvědčovaly soužití ve společné domácnosti, výsledek pobytové kontroly se jevil nejasným s tím, že sousedé viděli někoho vcházet do bytu, avšak podle fotografií nepoznali žalobce. Situace tedy mohla být i taková, že sousedé z fotografií nepoznali žalobce právě proto, že se přestěhoval do předmětného bytu teprve nedávno (srov. také zastaralé označení na zvonku), což však nevylučuje, že mohl dosud žít ve společné domácnosti se synem jinde. Právě to by mohl správní orgán I. stupně zjistit např. výslechem žalobce a jeho syna (srov. např. rozsudek ze dne 8. 2. 2017, č. j. 9 Azs 229/2016 – 43). Správní orgán I. stupně však v tomto ohledu žádná další skutková zjištění neučinil.

42. Kdyby správní orgán I. stupně postavil na jisto tuto – z pohledu městského soudu výchozí – skutečnost, tj. zda žalobce a jeho syn fakticky žijí v jednom bytě, mohl by pokračovat ve zjišťování dalších relevantních skutečností např. ohledně hrazení nákladů na provoz společné domácnosti, ohledně významu doložených účtenek a fotografií a ohledně toho, zda žalobce a jeho syn mohli naplnit podmínku soužití ve společné domácnosti jiným způsobem.

43. Na základě individuálních okolností posuzované věci však vada nedostatečně zjištěného skutkového stavu v dílčí otázce soužití ve společné domácnosti nemohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, protože úspěšnost žádosti žalobce v předcházejícím správním řízení závisela podle ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců na dvou kumulativních podmínkách, přičemž městský soud již výše dospěl k závěru, že první z těchto podmínek, tj. podmínka trvalého vztahu obdobného vztahu rodinnému, nemohla být v případě žalobce splněna. Městský soud tedy sice nesouhlasí se žalovanou, že by provedení výslechu bylo za účelem prokázání soužití ve společné domácnosti nadbytečným úkonem, neprovedení výslechu v posuzované věci však bylo vadou bez vlivu na zákonnost rozhodnutí, a proto ani chybné vyřízení příslušné odvolací námitky nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí. I kdyby totiž správní orgán I. stupně provedl výslech žalobce, jeho syna a/nebo svědků a dospěl k závěru o splnění podmínky soužití ve společné domácnosti, žádost žalobce by byla zamítnuta, tj. výsledek řízení by byl shodný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 80/2011 – 49, v němž se uvádí, že: „[o]statně již ve svém rozsudku ze dne 4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, publ. pod č. 23/2003 Sb. NSS, zdejší soud konstatoval, že procesní vada, které se správní orgán dopustí, neznamená bez dalšího sama o sobě ještě důvod ke zrušení vydaného správního rozhodnutí, pokud ovšem neměla vliv na zákonnost takového rozhodnutí. Není totiž důvodu rušit rozhodnutí v situaci, kdy je zřejmé, že správní orgán – jen po odstranění vytýkané vady – vydá v novém řízení rozhodnutí v zásadě shodné.“).

44. K námitce, že bylo rozhodnuto v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání, které měl žalobce nabýt z toho, že se v řízení aktivně dotazoval správního orgánu I. stupně, jaké vady mohou bránit kladnému vyřízení žádosti, aniž by správní orgán I. stupně žalobci cokoliv vytkl, městský soud uvádí, že ze žádného právního předpisu nevyplývá povinnost správního orgánu I. stupně informovat žadatele před vydáním rozhodnutí o tom, jak hodnotí žadatelem doložené podklady. Taková povinnost správnímu orgánu nemůže vzniknout ani tím, že žadatel správní orgán vyzve, aby jej v případě nedostatečnosti podkladů o této skutečnosti zpravil. Tím spíše pak nelze z toho, že správní orgán předem neinformuje žadatele o nedostatečnosti jím doložených podkladů, dovozovat vznik legitimních očekávání na straně žadatele, že jeho žádosti bude určitě vyhověno. U žalobce proto v posuzovaném případě nemohlo vzniknout legitimní očekávání o postupu správního orgánu ve prospěch jeho žádosti. Pokud žalobce rovněž namítl, že žalovaná na obsahově shodnou námitku uplatněnou v odvolání nijak nereagovala a zatížila tím napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, městský soud této námitce nepřisvědčil, protože z odvolání, které je součástí správního spisu, nevyplývá, že by žalobce takto formulovanou odvolací námitku uplatnil.

45. K námitce absence posouzení přiměřenosti případného zásahu do soukromého a rodinného života žalobce městský soud uvádí, že správní orgán I. stupně ani žalovaná se tímto posouzením ve svých rozhodnutích vůbec nezabývaly. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 433/2017 – 29 vyplývá, že: „[…] že zatímco u zrušení povolení k pobytu či u správního vyhoštění zákon výslovně ve většině případů požaduje, aby správní orgán zkoumal přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, u zamítnutí žádosti o pobytové oprávnění zákon takový požadavek explicitně nestanoví, vyjma jen některých důvodů [pro případ zamítnutí žádosti o přechodný pobyt se tento požadavek vztahuje k důvodu dle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž tak stanoví odst. 2 téhož ustanovení]. Povinnost zkoumat přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života nelze dovodit ani z § 174a zákona o pobytu cizinců. Jak na základě podrobného jazykového, systematického, historického i teleologického výkladu konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30, předmětné ustanovení pouze upřesňuje hlediska, jimiž se má správní orgán při posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života zabývat, rozhodně z něj nevyplývá, že by se přiměřenost měla posuzovat u každého rozhodnutí vydaného podle zákona o pobytu cizinců.“ 46. Současně však Nejvyšší správní soud vyložil, že „je třeba přisvědčit, že čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. […] V obecné rovině však rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu představuje daleko méně závažný zásah do práv jednotlivce než rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí o správním vyhoštění. Proto se na hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení […] V posuzované věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ze správního spisu nevyplývají žádné okolnosti, pro něž by bylo možné zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu považovat za (z hlediska dopadu do rodinného a soukromého života žalobce) nepřiměřené. […] Žalovaná tedy tím, že se dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele vůbec nevěnovala, zatížila své rozhodnutí vadou. Tato vada nicméně nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Smyslem přímé aplikace Úmluvy v situacích podobných této je zabránit nepřiměřeným zásahům do soukromého či rodinného života cizince, nikoli rušit správní rozhodnutí jen proto, aby do nich přibylo několik vět o tom, že žádné důvody, které by zakládaly nepřiměřenost rozhodnutí, nebyly shledány […].“ (podtržení doplněno městským soudem).

47. Městský soud se proto dále zabýval tím, zda ze správního spisu vyplývaly okolnosti, pro něž by bylo možné zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu považovat za nepřiměřené. Městský soud shledal, že žalobce v odvolání, správní žalobě či v jiném podání výslovně nepřiměřenost zamítnutí žádosti nenamítl, ve správní žalobě namítl pouze to, že se správní orgány nepřiměřeností nezabývaly. Městský soud pak ze správního spisu takové okolnosti neshledal. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce je důchodového věku, přicestoval na území ČR dne 17. 12. 2014 a po cca 3 měsících podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, posledním místem pobytu před příchodem na území ČR byl Jerevan. Z výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR ohledně syna žalobce pak vyplývá, že syn žalobce měl povolen trvalý pobyt na území ČR od dubna 2002 a od května 2014 je občanem ČR. V odvolání žalobce tvrdil, že jej syn vyživuje, že žil se synem dlouhá léta v zemi původu ve společné domácnosti a že není v kondici pro výkon původního povolání. S ohledem na výše uvedené pak v intencích analogicky použitých kritérií podle ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců vyplývá, že v době vydání napadeného rozhodnutí pobýval žalobce na území teprve 9 měsíců, byl důchodového věku, o zdravotním stavu nevyplývá nic konkrétního, vzhledem k délce pobytu žalobce a jeho syna na území odlišných států lze usuzovat spíše na oslabení rodinných vztahů (okolnosti v opačném směru ze spisu nevyplývají), lze rovněž usuzovat na to, že žalobce měl silnější vazby k zemi původu, v níž pobýval před příchodem na území ČR a ohledně jeho skutečných ekonomických vazeb není nic prokazatelně známo. Městský soud proto uzavírá, že ze správního spisu nevyplývají okolnosti, pro něž by bylo možné zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu považovat za nepřiměřené, a proto uzavřel, že absence posouzení nepřiměřenosti je vadou bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

48. Na základě všech shora uvedených skutečností městský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

49. O nákladech řízení rozhodl městský soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná měla v řízení procesní úspěch, městský soud jí náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť neshledal, že by žalované vznikly účelně vynaložené náklady nad rámec její běžné činnosti (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47, č. 3228/2015 Sb. NSS).

Poučení