10 A 162/2015 - 51

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Jihočeský zemědělský lihovar, a. s. se sídlem v Temelíně – Knín 14, okres České Budějovice, zast. RNDr. Stanislavem Drbalem, daňovým poradcem v Brně, Gorkého 11, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj, sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova 1803/3a, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto :

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 11. 9. 2015 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v zahájení daňové kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od IV. čtvrtletí 2010 – I. čtvrtletí 2013 v rozsahu přijatých zdanitelných plnění a daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 2010 – 2012 ze dne 25. 11. 2013. V žalobě se poukazuje na to, že před zahájením daňové kontroly probíhalo u žalobce daňové řízení ve věci daně z přidané hodnoty za II. čtvrtletí roku 2013. Jednalo se o postup k odstranění pochybností. V tomto řízení se správce daně zabýval odpočtem daně z přijatých plnění uskutečněných dodavatelem T.V. S tímto subjektem má žalobce uzavřenou mandátní smlouvu, podle které jsou žalobci dlouhodobě poskytovány služby. Mandatář byl a současně je předsedou představenstva žalobce. Skutečnost, že z odměny mandatáře nebyla odváděna záloha na daň z příjmů ze závislé činnosti, byla správci daně před zahájením kontroly známa z podaných daňových tvrzení. Dne 25. 11. 2013 byla zahájena kontrola daně z přidané hodnoty za II. čtvrtletí roku 2013, k rozšíření daňové kontroly na další zdaňovací období a daň z příjmů ze závislé činnosti byly tyto skutečnosti správci daně známé již z doby před zahájením kontroly. Ta byla zahájena v rozsahu skutečností, které byly správci daně známy v době před zahájením kontroly, což znamená, že daňová kontrola je nezákonná. To žalobce vedlo k podání stížnosti žalovanému, ten ji vyřídil odložením a odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo shledáno neopodstatněným. Nezákonnost zahájení daňové kontroly je spatřována v tom, že žalovaný již přede dnem zahájení kontroly měl k dispozici veškeré vědomosti a důkazní prostředky, na základě kterých mohl důvodně předpokládat, že daň ze závislé činnosti i daň z přidané hodnoty budou doměřeny. Bylo tudíž na žalovaném postupovat podle § 143 odst. 3 a 145 odst. 2 daňového řádu a žalobce vyzvat k podání dodatečných daňových tvrzení. To se však nestalo. Bylo tudíž postupováno v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015 vydaného v řízení pod sp. zn. 2 Afs 209/2014. Právě tento rozsudek dopadá na žalobcovu věc. Správce daně žalobce nevyzval k podání dodatečných daňových tvrzení a místo toho zahájil daňovou kontrolu, přičemž mu byly známy skutečnosti zakládající důvodný předpoklad pro doměření daně. Tím došlo k porušení některých zásad daňového řízení. Účelovost postupu správce daně je pak dovozována z vymezení rozsahu kontroly daně z přidané hodnoty, která se nevztahovala k celkové daňové povinnosti, ale pouze k přijatým zdanitelným plněním. Žalobce dne 24. 10. 2013 sdělil, že je schopen prokázat nárok na daňový odpočet a pochybnosti správce daně odstraní. Jestliže z tohoto sdělení bylo správcem daně vycházeno, pak se řídil nesprávnou úvahou. Z postoje daňového subjektu k dokazování v zahájeném vytýkacím řízení nelze automaticky dovodit, jak by se žalobce zachoval, kdyby se mu dostalo výzvy ve smyslu § 145 odst. 2 daňového řádu. Okolnost, že žalobce měl dostatečný časový prostor pro podání dodatečného daňového přiznání, neznamená, že daňová kontrola byla zahájena vadně. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal na to, že kontrola byla zaměřena na ověření správnosti stanovení daňové povinnosti podle podaných daňových přiznání na konkrétní daně v kontrolovaných zdaňovacích obdobích. Důvodem zahájení daňové kontroly bylo pokračování v dokazování, protože ve vztahu k II. čtvrtletí 2013 byl zahájen postup k odstranění pochybností, v jehož rámci bylo zjištěno, že žalobce uplatňoval nárok na odpočet daně z přijatých plnění od fyzické osoby, která je současně předsedou představenstva žalobce. Plnění bylo poskytováno na základě mandátní smlouvy a za toto plnění byla mandatáři poskytovaná provize, propláceny cestovní náhrady a náklady na reprezentaci, přičemž jednalo se o pravidelná měsíčně se opakující plnění. Pochybnosti vyvstaly o tom, jaké činnosti a úkony byly obsahem plnění podle mandátní smlouvy a zda se nejedná o totožné činnosti, které má mandatář pro žalobce vykonávat z titulu funkce předsedy představenstva. Písemností ze dne 10. 10. 2013 byl žalobce uvědoměn o tom, že pochybnosti správce daně odstraněny nebyly a byl konstatován záměr zahájit daňovou kontrolu. Žalobce reagoval návrhem na pokračování v dokazování. Daňová kontrola byla zahájena 25. 11. 2013, dne 30. 6. 2015 žalobce podal stížnost na postup správce daně, ke stejnému závěru došla odvolací instance. Argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu uvedená v žalobě není namístě, protože závěr o tom, že by správce daně měl upřednostnit výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení před daňovou kontrolou, není absolutní. Tato výzva přichází v úvahu přednostně, avšak podstatné je vyhodnocení známých skutkových okolností vztahujících se k důvodu pochybností, k daňovému subjektu a jeho postoji k plnění daňových povinností nevyjímaje z toho ani časový faktor se zřetelem k běhu lhůty. Žalovaný příjmy mandatáře vyhodnotil jako příjmy ze závislé činnosti, avšak žalobce je tak nenahlíží. V době zahájení daňové kontroly měl správce daně k dispozici pouze mandátní smlouvu, přiznání k dani z přidané hodnoty, vyúčtování k dani z příjmů ze závislé činnosti a několik daňových dokladů. Tyto podklady nemohly odůvodnit postup podle § 143 odst. 3 daňového řádu ve spojení s § 145 odst. 2 téhož předpisu. Nemohly odůvodnit vydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání, když správce daně na základě těchto podkladů nemohl předpokládat, že daň bude doměřena. Právě pro zodpovězení otázky, zda odměny vyplacené podle mandátní smlouvy jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, bylo nutno provést dokazování v rámci daňové kontroly. To dále znamenalo zjistit konkrétní činnosti vykonávané podle mandátní smlouvy a jaké částky za takové úkony byly žalobcem vyplaceny. Teprve na základě shromážděných důkazních prostředků lze učinit zjištění o tom, zda úkony prováděné mandatářem, představují závislou činnost podle § 6 zákona o daních z příjmů. Podle této smlouvy mohly být prováděny též úkony, které pod závislou činnost spadat nemusely. Dokazování bylo nezbytné provést též k dani z přidané hodnoty, protože bylo nezbyté posoudit, zda plnění poskytnuté mandatářem je předmětem daně podle § 2 zákona o dani z přidané hodnoty. Odkazuje se též na sdělení žalobce z 24. 10. 2013, ve kterém žalobce uvedl, že nárok na daňový odpočet byl uplatněn správně, že je schopen pochybnosti žalovaného v dalším dokazování odstranit. To znamená, že žalobce trval na podaném daňovém přiznání, ačkoliv byl seznámen s výsledkem postupu k odstranění pochybností. Dodatečné daňové přiznání nepodal, ač tak učinit mohl. Je-li ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu podstatné vyhodnocení všech známých skutkových okolností vztahujících se k důvodu pochybnosti, k daňovému subjektu a jeho postoji k plnění daňových povinností, potom je zřejmé, že výzva k podání dodatečného daňového přiznání nebyla namístě. Správce daně nemohl důvodně předpokládat, že daň bude doměřena. Takový předpoklad mohl být teprve výsledkem daňové kontroly, v průběhu které by byly zjištěny rozhodné skutkové okolnosti vztahující se k důvodu pochybností a k daňovému subjektu. Žalobce příjmy vyplacené na základě mandátní smlouvy nechápe jako příjmy podléhající zdanění daní ze závislé činnosti, nárok na odpočet daně z přidané hodnoty uplatnil správně. To je právě ten postoj k plnění daňových povinností, na který poukázal Nejvyšší správní soud. Účel výzvy k podání dodatečného daňového přiznání by tudíž vzhledem k postoji žalobce nebyl naplněn. Ze spisů žalovaného vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Žalovaný vydal dne 13. 8. 2013 pro žalobce výzvu k odstranění pochybností vydanou podle § 89 odst. 1 daňového řádu, jíž požadoval odůvodnit nízký poměr uskutečněných plnění k plněním přijatým a dále bylo žalobci uloženo prokázat splnění podmínek uplatněného nároku na daňový odpočet. Na tuto výzvu žalobce reagoval sdělením z 15. 8. 2013, ve kterém poukázal na účel svého založení, jímž je výstavba závodu na výrobu bioetanolu. Společnost hledá strategického partnera pro realizaci projektu a připravuje a rozvíjí dané území a na něm komplementární projekty, které budou přinášet ekonomický benefit v budoucnu. Zdanitelná plnění jsou realizována v rámci standardního provozu společnosti, konkrétně se uvádí příprava a koordinace výstavby bioetanolového závodu, rozvoj a příprava dalšího využití pozemků, provoz stávajících objektů a standardní provozní záležitosti společnosti. Z dlouhodobějšího pohledu jde o progresivní společnost. Uzavírá se, že veškerá přijatá zdanitelná plnění byla použita k ekonomické činnosti. Příprava a realizace je dlouhodobější záležitostí předtím, než začnou plynout plánované ekonomické benefity. Dne 16. 9. 2013 se uskutečnilo místní šetření ve věci odstranění pochybností vztahujících se k přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období II. čtvrtletí 2013. Správce daně převzal doklady za služby poskytnuté mandatářem, na kterých není specifikováno, jaké konkrétní služby dodavatel pro žalobce vykonával. Při místním šetření byla převzata mandátní smlouva uzavřená mezi T.V. v S. a žalobcem, jejímž předmětem bylo zajišťování úkonů souvisejících s koordinací realizace projektu výstavby závodu na výrobu bioetanolu v lokalitě Býšov v Jihočeském kraji ve funkci manažera projektu. Mandatáři měla podle této smlouvy náležet paušální měsíční odměna 50.000 Kč. Právě odměny se dotýkal dodatek č. 4 k prve uvedené mandátní smlouvě, kdy odměna byla zvýšena na částku 150.000 Kč. Žalovaný ve svém sdělení o výsledku postupu k odstranění pochybností z 10. 10. 2013 uvedl zjištění učiněná v rámci postupu k odstranění pochybností. Uvádí se, že nejvyšší podíl na uskutečněných zdanitelných plněních tvoří pronájem sila, vysvětlení žalobce k výzvě zhodnotil jako obecné a nekonkrétní. Mandátní smlouva formálně popisuje předmětné plnění, avšak neprokazuje se faktické uskutečnění služeb. Pochybnosti o tom, jsou-li prokázány podmínky uplatněného nároku, přetrvávají. Nebyly shromážděny podklady pro vydání rozhodnutí za zdaňovací období II. čtvrtletí 2013. Bude třeba doplnit dokazování postupem daňové kontroly. Žalobci se sděluje, že se ukončuje postup k odstranění pochybností podle § 89 a 90 daňového řádu u daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za uvedené zdaňovací období a zahájí se kontrola této daně v rozsahu konkrétních dokladů. V úředním záznamu ze dne 16. 10. 2013 se uvádí, že předseda představenstva žalobce byl informován o tom, že nebyly odstraněny pochybnosti správce daně a bylo rozhodnuto o dalším dokazování v rámci vyměřovacího řízení postupem daňové kontroly. Na toto sdělení předseda představenstva reagoval nepřiměřeně. Uvedl, že správce daně mu svévolně zastavil vrácení nadměrného odpočtu, že si neváží do budoucna lukrativního subjektu a bylo by nejlépe přestěhovat společnost do Prahy. Dále uvedl, že správce daně způsobí platební neschopnost žalobce a zaměstnanci se ocitnou na pracovním úřadě. Ve sdělení ze dne 24. 10. 2013 žalobce správci daně sdělil, že je přesvědčen, že jeho nárok na odpočet daně byl uplatněn v souladu se zákonem a je důvodný. Dalším pokračováním dokazování je schopen pochybnosti správce daně odstranit. Dne 25. 11. 2013 byla zahájena daňová kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2010 až I. čtvrtletí 2013 v rozsahu přijatých zdanitelných plnění podle § 87 odst. 1 daňového řádu. Současně byla zahájena daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období 2010 až 2012. Daňová kontrola týkající se daně na II. čtvrtletí 2013 není předmětem žaloby. Uvádí se, že kontrola je zaměřena na ověření správnosti stanovení daňové povinnosti podle podaných daňových tvrzení, oznamuje se zahájení vyměřovacího řízení ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za konkrétní období. Žalobce uvedl, že zabývá se přípravou záměru výstavby bioetanolového závodu a zajišťuje provoz kulturní památky tvrze Býšov. Mandatář pak provádí činnosti uvedené ve vyjádření žalobce z 24. 10. 2013. V roce 2010 společnost neměla zaměstnance, v roce 2011 a 2012 má jednoho zaměstnance. Při místním šetření dne 21. 5. 2015 byly převzaty listiny související s kontrolou daně z přidané hodnoty. V průběhu daňové kontroly pak následovala výzva z 1. 6. 2015 k prokázání konkrétních skutečností, formou výzev byly kontaktovány třetí osoby, zástupci žalobce byl dne 11. 9. 2015 sdělen výsledek kontrolního zjištění daně z přidané hodnoty. Ke kontrole daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků se vztahuje výzva z 31. 1. 2014, ve které se požaduje v jednotlivých zdaňovacích obdobích prokázat, jaké konkrétní činnosti pro žalobce prováděl mandatář, předložit faktury mandatáře, přílohy k cestovním náhradám a náhradám na reprezentaci, předložit uzavřené pracovní smlouvy, dohody o provedení práce a o pracovní činnosti a bankovní výpisy. Na základě této výzvy žalobce popsal činnosti mandatáře, předložil jím vystavené faktury, v jejichž přílohách jsou doloženy cestovní náhrady a náklady na reprezentaci a dále předložil další ve výzvě uvedené listiny. Z výzvy správce daně z 10. 10. 2014 je zřejmé, že bylo zjišťováno, zda částky účtované mandatářem neobsahovaly též plnění, která nejsou předmětem daně z příjmů ve smyslu § 6 a 7 zákona. Dne 26. 6. 2015 je datována stížnost žalobce proti postupu správce daně, která byla vyřízena dne 8. 7. 2015 jejím odložením. Způsob vyřízení stížnosti byl přezkoumán Odvolacím finančním ředitelstvím v Brně, které podání žalobce v písemnosti ze dne 7. 9. 2015 označilo jako nedůvodné. Krajský soud se žalobou zabýval podle dílu třetího, hlavy druhé s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nezákonný zásah žalobce spatřuje v zahájení a provádění daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 2010 – 1012 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2010 – I. čtvrtletí 2013. Daňová kontrola byla u žalobce zahájena dne 25. 11. 2013 a spisovou dokumentací předloženou žalovaným je prokázáno, že dosud pokračuje. Žalobce je proto aktivně legitimován k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného ve smyslu § 82 s.ř.s. Nezákonnost provádění daňové kontroly se dovozuje z porušení zásady přiměřenosti a zásady zdrženlivosti při správě daní, která spočívá v nerespektování ustanovení § 145 odst. 2 daňového řádu, ten správci daně přikazuje za tam uvedených podmínek vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení. Zjednodušeně řešeno, jde tu o to, zda měl být žalobce vyzván k podání dodatečného daňového tvrzení o uvedených daních či byly splněny zákonné podmínky pro zahájení a provádění daňové kontroly. Pro úsudek o tom, jaký procesní instrument měl správce daně využít, je rozhodné, jaká skutková zjištění byla správcem daně učiněna v době před zahájením daňové kontroly. Žalobce podal dne 23. 7. 2013 přiznání k dani z přidané hodnoty za II. čtvrtletí 2013. Správci daně vznikly pochybnosti o správnosti a průkaznosti údajů o přijatých zdanitelných plněních protože žalobce v několika zdaňovacích obdobích následujících po sobě vykazuje vyšší přijatá zdanitelná plnění než uskutečněná plnění s nárokem na odpočet daně. Proto byl žalobce vyzván k prokázání splnění podmínek pro nárok na daňový odpočet podle § 72 a 73 zákona o dani z přidané hodnoty. Pro ten účel bylo požadováno předložit evidenci uskutečněných zdanitelných plnění a objasnit způsob jejího vedení. Tato výzva byla vydána s odkazem na § 89 daňového řádu. Žalobce na tuto výzvu reagoval, vyjádřil se ke svému podnikání, přijatá zdanitelná plnění charakterizoval obecně. Uvedl, že jedná se o aktivity spojené s řízením a správou společnosti, což konkretizoval přípravou a koordinací výstavby bioetanolového závodu, rozvojem a přípravou dalšího využití pozemku, provozem stávajících objektů a standardním provozem společnosti. Přitom v písemnosti z 15. 8. 2013 současně uvedl, že hledá strategického partnera pro realizaci projektu výstavby a následného provozu závodu na výrobu bioetanolu. Komplementární projekty, které má rozvíjet, blíže nespecifikoval. Tímto sdělením potvrdil, že veškerá zdanitelná plnění byla použita k ekonomické činnosti. Současně doložil přehled přijatých plnění za II. čtvrtletí roku 2013. Správce daně dále provedl místní šetření, při kterém převzal přijaté doklady za poskytnuté služby od mandatáře a dále mandátní smlouvu a její dodatek. Tyto podklady správce daně zhodnotil ve sdělení o výsledku postupu k odstranění pochybností ze dne 10. 10. 2013, vyjádření žalobce zhodnotil jako obecné a nekonkrétní, mandátní smlouva formálně popisuje předmět plnění, neprokazuje faktické uskutečnění služeb a uzavírá se, že pochybnosti správce daně odstraněny nebyly a ukončuje se postup k odstranění pochybností a ohledně specifikovaných dokladů, bude za II. čtvrtletí 2013 provedena daňová kontrola. Bylo rovněž jednáno s předsedou představenstva žalobce, který je současně mandatářem, ten správci daně vytkl záměrné zastavení a svévolné nevrácení nadměrného odpočtu, s daňovou kontrolou nesouhlasil. Z mandátní smlouvy plyne, že žalobce hradil zdanitelná plnění přijímaná od mandatáře po dobu několika let a se zřetelem k tomu, co bylo zjištěno ohledně zdaňovacího období II. čtvrtletí 2013, jsou tu pochybnosti o splnění podmínek pro uplatnění nadměrného odpočtu podle § 72 a 73 zákona o daních z příjmů a dále o tom, v jakém rozsahu odpovídají příjmy mandatáře příjmům ze závislé činnosti a funkčních požitků nebo příjmům osoby samostatně výdělečně činné. Tyto důkazy byly opatřeny mimo daňovou kontrolu postupem k odstranění pochybností, jak se uvádí v ustanovení § 143 odst. 3 daňového řádu. Soud však nesdílí přesvědčení žalobce o tom, že takto získané skutečnosti a důkazy opodstatňovaly v souzené věci postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu. Označený předpis lze aplikovat tehdy, pokud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena a správce daně může vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit náhradní lhůtu. Při nevyhovění výzvě může správce doměřit daň podle pomůcek. Ze skutečností a důkazů opatřených postupem k odstranění pochybností lze důvodně předpokládat, že daň bude doměřena. To se vztahuje k oběma kontrolovaným daním, protože jsou tu přijatá plnění od mandatáře, který je současně předsedou představenstva žalobce. Smlouva mezi žalobcem a mandatářem ve specifikaci předmětu je velmi obecná. Tvrzení o mandatářem vykonávaných činnostech jsou též obecná a nelze proto učinit spolehlivý úsudek o tom, zda a v jakém rozsahu jedná se o příjem podřaditelný příjmům ze závislé činnosti a příjmům osoby samostatně výdělečně činné. To, co bylo v době před zahájením daňové kontroly zjištěno o mandatářem fakturovaných zdanitelných plněních, rovněž nepostačuje pro úsudek o splnění podmínek pro uplatnění nadměrného odpočtu. Kromě toho je tu opakované stanovisko daňové subjektu o tom, že tvrzený nárok na daňový odpočet má, což vyjádřil v reakci na výzvu správce daně učiněnou podle § 89 daňového řádu. Shodně se vyjádřil též předseda představenstva, jestliže správci daně uvedl, že nadměrný odpočet je společnosti neoprávněně zadržován. V době před zahájením daňové kontroly nebylo tudíž zřejmé, v jakém rozsahu přichází v úvahu doměření kontrolovaných daní a při postoji žalobce zastávajícího názor, že postupoval souladně se zákonem, by výzva pro žalobce k podání dodatečného daňového tvrzení k cíli vymezenému v § 1 odst. 2 daňového řádu, jímž je správné zjištění a stanovení daně, nevedla. Zahájení daňové kontroly z 25. 11. 2013 ohledně daní označených v žalobě není nikterak v rozporu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti při správě daní. Pro tyto důvody nebyl postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu opodstatněný, podmínky uvedené v tomto předpisu splněny nebyly a nebylo nikterak postupováno v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 Afs 209/2014. Podle tohoto rozsudku nemá upřednostnění výzvy k podání daňového tvrzení místo vždy, ale lze tak postupovat výlučně tehdy, lze-li využitím takové výzvy dosáhnout cíle řízení. Současně Nejvyšší správní soud poukázal též na další zásady, na požadavek rychlosti a hospodárnosti. Se zřetelem k tomu, co vyplynulo při odstraňování pochybností správce daně o konkrétním daňovém přiznání, názoru žalobce a správnost jím uvedených údajů o nadměrném odpočtu by výzva k podání dodatečného daňového přiznání nevedla k cíli řízení a pro dosažení tohoto cíle tu nebyl jiný zákonný prostředek, jak jej dosáhnout, než zahájit a provádět kontrolu označených daní v uvedených zdaňovacích obdobích. Soud proto uzavřel, že daňová kontrola byla zahájena zcela v souladu se zákonem. Žalobcem označený rozsudek nelze na souzenou věc vztáhnout již pro ten důvod, že nepostačuje samotný předpoklad o tom, že přichází v úvahu doměření daně, a proto podle názoru má být dán prostor pro uplatnění výzvy podle § 145 odst. 2 zákona, ale je zapotřebí vzít v úvahu právě to, co z podkladů správce daně vyplynulo a jak se ke své daňové povinnosti staví daňový subjekt. Proto žalobní argumentace uplatněná v tomto smyslu v bodu III. žaloby nemá místo. Z vyrozumění Odvolacího finančního ředitelství o výsledku prošetření způsobu vyřízení stížnosti žalobce v pasáži v žalobě označené nelze učinit závěr o tom, že správce daně zahájením a prováděním daňové kontroly si počínal účelově. Odvolací finanční ředitelství poukázalo právě na postoj žalobce, který setrval na názoru, že daňové přiznání k dani z přidané hodnoty je správné a nárok na daňový odpočet vznikl. Takový postoj žalobce by nevedl k cíli správy daní, proto soud nesdílí názor žalobce o nezákonnosti zahájení daňové kontroly, protože již bylo uvedeno, že samotná existence důvodů pro doměření daně nepostačuje. Jestliže tu vyvstaly pochybnosti o vzniku nároku žalobce na daňový odpočet za druhé čtvrtletí roku 2013, přičemž bylo zjištěno, že ten může mít souvislost s přijatými zdanitelnými plněními od mandatáře, pak právě v zájmu dosažení cíle správy daní nic nebránilo tomu zahájit kontrolu daně z přidané hodnoty za neprekludovaná zdaňovací období. Se zřetelem k tomu, co bylo zjištěno o přijatých plněních od mandatáře, který je současně předsedou představenstva žalobce, pak bylo zcela namístě zahájit též kontrolu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků. Vymezení rozsahu kontroly daně z přidané hodnoty přijatými zdanitelnými plněními není nikterak v rozporu s ustanovením § 85 odst. 3 daňového řádu. Z tohoto předpisu je jednoznačně seznatelné, že není zapotřebí kontrolovat celou daňovou povinnost, ale kontrolu lze provádět ve vymezeném rozsahu. Právě takto bylo postupováno a předmětem daňové kontroly byla učiněna pouze přijatá zdanitelná plnění. Správce daně hodnotil postoj žalobce z doby, kdy postupem podle § 89 daňového řádu odstraňoval pochybnosti o údajích v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za II. čtvrtletí roku 2013. Nemohl se zabývat tím, zda daňový subjekt v budoucnu svůj postoj změní a jak bude reagovat na případnou výzvu uplatněnou podle § 145 odst. 2 daňového řádu. Takový úsudek by mohl být pouze hypotetický a rozhodný je právě postoj zaujatý žalobcem ke konkrétní dani v době před zahájením daňové kontroly. Právě pro tento postoj žalobce bylo zcela odpovídající předpisům o daňové kontrole a zásadám daňového řízení zahájit daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty a daně z příjmů a ze závislé činnosti a funkčních požitků ve zdaňovacích obdobích vymezených v protokolu o zahájení daňové kontroly. Ani z této žalobní argumentace nelze dovodit, že daňová kontrola byla zahájena v rozporu se zákonem. Nezákonně nedošlo ani k zahájení kontroly daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, přestože poznatky učiněné správcem daně vyplynuly z postupu k odstranění pochybností v záležitosti daňového přiznání k dani z přidané hodnoty. Vzniklé pochybnosti totiž souvisely se zjištěními učiněnými na základě přijatých plnění od mandatáře, který je současně předsedou představenstva žalobce. Důkaz mandátní smlouvou byl učiněn a skutečnost, že mandatář je předsedou představenstva, je zcela jednoznačná. V zájmu dosažení cíle správy daní bylo proto zapotřebí provést kontrolu této daně, protože předseda a mandatář v jedné osobě mohl dosahovat jednak z titulu předsedy představenstva příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků jednak na základě mandátní smlouvy mohl dosahovat příjmů jako osoba samostatně výdělečně činná. Z toho co bylo uvedeno, soud uzavírá, že kontrola daně z přidané hodnoty i kontrola daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za konkrétní zdaňovací období byla zahájena souladně se zákonem a zásadami správy daní. Proto v souzené věci nejedná se zahájením daňové kontroly o nezákonný zásah. Proto soud podle § 87 odst. 3 s.ř.s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení