10 A 164/2015 - 42

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce A. B., zast. Mgr. Michalem Tomkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 9. 7. 2015 čj. KUJCK 51281/2015/OREG, za účasti zúčastněných osob I. MUDr. K. P. a II. Z. P., zastoupených Mgr. Lenkou Vachovou, advokátkou se sídlem Plav 126, III. E.ON Česká republika, s.r.o., se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, IV. Ing. arch. Bc. M. A., Ph.D., zastoupeného Mgr. Františkem Pohankou, advokátem se sídlem České Budějovice, Riegrova 2668/6c, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Zúčastněným osobám se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, stavebního úřadu ze dne 19. 3. 2015, kterým nebyla dodatečně povolena stavba označená jako „novostavba rodinného domu o druhém nadzemním podlaží (jeden byt) s garáží pro osobní automobily, včetně napojení na inženýrské sítě vybudované v rámci ZTV, zpevněných ploch, terénních úprav a oplocení v ulici Ke střelnici, České Budějovice“ na pozemku parc. č. 1894/158 v k. ú. České Budějovice 2. Napadeným rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a odvolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto. Žalobce v žalobě namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť bylo vydáno v rozporu se zásadami činnosti správních orgánů dle § 2 správního řádu a byla rovněž porušena zásada legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí správního orgánu, čímž došlo k narušení právní jistoty žalobce. V daném případě vydal žalovaný dne 3. 11. 2014 rozhodnutí, kterým odvoláním napadené rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 11. 7. 2014 zrušil a věc vrátil k novému projednání orgánu I. stupně. Následně žalovaný rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 19. 3. 2015 potvrdil a odvolání zamítl, přestože správní orgán I. stupně setrval v případě obou svých rozhodnutí na stejné argumentaci. Navíc se po zrušujícím rozhodnutí správní orgán I. stupně neřídil závazným právním názorem žalovaného. Žalobce proto má za to, že žalovaný pochybil, jestliže ve stejné věci vydal dvě zcela odlišná rozhodnutí a změnil tak v průběhu správního řízení správní uvážení bez toho, aby k takové změně nastala jakákoli změna okolností. Žalobce měl za to, že jedinou překážkou žádosti o dodatečné povolení stavby je spor o procentuální rozlohu tzv. zeleně na předmětném pozemku, nikoli o objemové a výškové navýšení terasy. Z rozhodnutí žalovaného navíc vyplynulo, že terasa a její součásti patří do „ozelenění“ pozemku a nelze jej jako takové započítávat do zastavěnosti plochy, za kterou je počítán pouze půdorys stavby rodinného domu. Proto žalobce namítá rozpor v rozhodování žalovaného, neboť pokud napadeným rozhodnutím neshledal žalovaný v postupu správního orgánu I. stupně porušení principů dle § 2, 3 správního řádu, tak sám žalovaný takové porušení bez dalšího shledal v rámci svého rozhodnutí ze dne 3. 11. 2014. Dle žalobce rovněž nelze opominout disproporci v rozhodování žalovaného, jestliže z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřetelný rozpor v jeho rozhodování, a to za situace, kdy prvostupňový správní orgán při svém rozhodování setrval na shodné argumentaci při řešení shodných námitek účastníků řízení. Za zcela zásadní pochybení žalobce považuje rozpor v rozhodování žalovaného. Prvostupňový správní orgán byl vázán právním názorem žalovaného, přesto jeho následný postup se nezměnil a správní orgán I. stupně nevyzval žalobce k úpravě projektové dokumentace. Přesto žalovaný takový postup správního orgánu I. stupně plně akceptoval. Proto žalobce má za to, že po celou dobu konal v dobré víře. V době, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o odstranění stavby, požádal o vydání dodatečného stavebního povolení, a přesto musel v průběhu několika dalších let předkládat stavebnímu úřadu další posudky, dobrozdání, průřezy terénem a podobně. Jestliže v rozhodnutí ze dne 3. 11. 2014 žalovaný zhodnotí, že jakékoliv námitky ohledně terasy jsou irelevantní, je více než logické, že žalobce oprávněně očekával vydání kladného rozhodnutí o své žádosti o dodatečné povolení stavby. Žalobce tedy s vědomím argumentace žalovaného uvedené v rozhodnutí ze dne 3. 11. 2014 legitimně očekával, že rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 19. 3. 2015, kterým byla žádost o dodatečné povolení stavby zamítnuta, bude žalovaným zrušeno a věc vrácena opětovně k projednání správnímu orgánu. Žalobce má za to, že v daném případě je otázkou, zda k posouzení a vyřízení žádosti žalobce o dodatečné povolení stavby je namístě respektovat toliko zákonné normy či přihlížet ke zcela subjektivnímu hodnocení stavby stran úředníků zastupujících správní orgány. Žalovaný zcela porušil zásadu legitimního očekávání a předvídatelnosti a základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 odst. 4 správního řádu, jestliže meritum rozhodování správního orgánu I. stupně zůstalo v případě obou jeho rozhodnutí zcela shodné a žalovaný vydal v téže věci zcela dvě odlišná rozhodnutí. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť rozhodnutí považuje za zákonné. Stavební úřad usnesením ze dne 3. 12. 2012 zastavil řízení o dodatečném povolení stavby, neboť nebyly odstraněny všechny vady žádosti, které bránily v pokračování řízení. Žalovaný k odvolání žalobce usnesení ze dne 11. 3. 2013 zrušil a věc vrátil k novému projednání, jelikož podmínky pro zastavení řízení neshledal. Následně stavební úřad vydal dne 11. 7. 2014 rozhodnutí, kterým žádost o dodatečné povolení stavby zamítl. Stavební úřad opřel své rozhodnutí o zjištění, že stavba je v rozporu s územně plánovací dokumentací, konkrétně s platným územním plánem Města České Budějovice, přičemž se zabýval výkladem pojmu „šetrnost k sousedství“. Žalovaný k odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 3. 11. 2014 rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Důvodem pro toto rozhodnutí byla skutečnost, že stavební úřad dostatečným způsobem neprokázal, že dodatečně povolovaná stavba nesplňuje ustanovení § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, tedy že je v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací, jak bylo v odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrzeno. Žalovaný názor stavebního úřadu o rozporu stavby s územně plánovací dokumentací zpochybňoval a dále stavebnímu úřadu vytkl absenci konkrétní argumentace, pokud se týče tvrzeného negativního vlivu terénních úprav na charakter a způsob využití okolní zástavby. V dalším řízení stavební úřad vytýkané vady napravil. Z odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 3. 2015 je patrné, že argumentace stavebního úřadu v tomto rozhodnutí není shodná s argumentací uvedenou v jeho rozhodnutí ze dne 11. 7. 2014. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2015 vyplývá, že v řízení o dodatečném povolení stavby je nezbytné posuzovat soulad dodatečně povolované stavby nejen s územně plánovací dokumentací, ale je třeba posuzovat dodatečně povolovanou stavbu i z jiných hledisek. Stavební úřad v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl své úvahy o tom, zda veškeré podmínky stanovené zákonem byly naplněny tak, aby mohlo být rozhodnutí o dodatečném povolení stavby vydáno a dospěl k závěru, že terénní úpravy jsou v rozporu se záměry územního plánování, konkrétně s cíli a úkoly územního plánování. Tento závěr stavební úřad řádně zdůvodnil a pro své rozhodnutí měl i potřebné podklady, proto se žalovaný se závěrem stavebního úřadu zcela ztotožnil. Žalovaný v odvolacím řízení v roce 2014 vycházel z ortofotomapy se zaznamenaným stavem k 22. 7. 2013 a z toho, že poměry v území se ke dni dalšího rozhodnutí stavebního úřadu změnily. Žalovaný zcela odmítá tvrzení, že meritum rozhodování stavebního úřadu zůstalo v případě obou rozhodnutí zcela shodné. Námitky žalobce považuje za účelové, vytržené z kontextu odůvodnění rozhodnutí. Na základě skutečnosti, že žalovaný svým rozhodnutím ze dne 3. 11. 2014 nejprve zrušil prvostupňové rozhodnutí ze dne 11. 7. 2014 a následně co do výroku shodné rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 3. 2015 potvrdil, nelze dovozovat rozpor v rozhodování žalovaného a v jeho správním uvážení, tedy že by změnil v průběhu řízení diametrálně své správní uvážení bez toho, aby k takové změně nastala změna okolností v řízení před správním orgánem I. stupně, a že tedy vydal ve věci dvě zcela odlišná rozhodnutí. Zúčastněné osoby, MUDr. K. P. a Z. P., ve vyjádření k žalobě uvedli, že žalobu považují za nedůvodnou, neboť z průběhu správního řízení vyplývá, že žalobce nemohl být důvodně přesvědčen, že jedinou překážkou vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je spor o procentuální rozlohu tzv. zeleně na předmětném pozemku, nikoliv o objemové a výškové navýšení terasy. Z vydaných rozhodnutí správních orgánů bylo zcela jasné, že zásadními důvody nesouhlasu s dodatečným povolením stavby žalobce je jednak procento ozelenění a zejména navýšení pozemku a umístění terasy, když toto řešení je důvodně posouzeno žalovaným i správním orgánem I. stupně jako nevyhovující podmínkám stanoveným zákonem pro jeho povolení a to i proto, že je nešetrné k vlastníkům sousedních pozemků i k celému konceptu dané lokality. Žalobce svůj pozemek pro realizaci stavby značně navýšil nad původní terén, a to nejméně o 4 m, když navýšení pozemku realizoval bezdůvodně. Akceptace stavby realizované na takto uměle navýšeném pozemku by jednoznačně znehodnotila sousední pozemky a měla by dopad na celou lokalitu. Naprosto by tím byl popřen záměr územního plánu, kdy tato lokalita je určena k realizaci bydlení v zeleni, v zahradách. Pozemek by byl tedy realizací navrhované stavby zcela znehodnocen s ohledem na jeho výšku a s nebezpečím sesuvu obrovských násypů zlomového kamene. V napadeném rozhodnutí se žalovaný zcela srozumitelně vyjádřil na straně čtyři a pět ke splnění podmínek pro vydání dodatečného povolení stavby a uzavřel, že správní orgán I. stupně dostatečně zdůvodnil svůj závěr o tom, že terénní úpravy, kterými má být vytvořena terasa, jsou v rozporu se záměry územního plánování. Proto se žalovaný s tímto názorem správního orgánu I. stupně zcela ztotožnil. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí ze dne 19. 3. 2015 důvody k nevydání dodatečného povolení stavby podrobně zdůvodnil na straně 13 – 15. Pokud se tedy porovná rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 11. 7. 2014 s rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 19. 3. 2015 je patrno, že stavební úřad v obou rozhodnutích řešil otázku souladu navržených terénních úprav v souladu s ustanovením § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, přičemž v rozhodnutí z 11. 7. 2014 řešil rovněž nesoulad projektové dokumentace žalobce se závaznými podmínkami vyplývajícími z obecně závazné vyhlášky č. 4/2012. Tvrzení žalobce ohledně změny názoru žalovaného při jeho rozhodnutí proto považuje za nedůvodné. Úvaha žalobce o dobré víře je vzhledem k průběhu jednání před správními orgány nevhodná. Žalobce zahájil realizaci stavby bez stavebního povolení, a to v rozporu s projektovou dokumentací, kterou k žádosti o stavební povolení připojil. Není pravdou, že žalobce po doručení rozhodnutí o odstranění stavby požádal za shodných podmínek, dle kterých podal původní žádost o vydání stavebního povolení, i o vydání dodatečného stavebního povolení. Žalobce projektovou dokumentaci řeší od dubna 2012, kdy byl vyzván k jejímu doplnění, přičemž projektovou dokumentaci nijak neupravil a řešení se tedy s verzí z dubna 2012 shoduje. Žalobce zcela prosazuje své zájmy na úkor krajinného rázu celé lokality a s naprostou ignorací šetrnosti k sousedství. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Stavební úřad dne 4. 10. 2011 při kontrolní prohlídce zjistil, že na pozemku parc. č. 1894/158 v k. ú. České Budějovice byla zahájena stavba rodinného domu bez stavebního povolení, proto stavební úřad opatřením ze dne 21. 11. 2011 zahájil řízení o nařízení odstranění stavby a za tím účelem nařídil ústní jednání spojené s ohledáním na místě samém. Přípisem ze dne 16. 1. 2012 stavební úřad sdělil žalobci, aby nejpozději do 31. 3. 2012 požádal o dodatečné povolení stavby a předložil podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Dne 27. 2. 2012 žalobce podal s L. B. žádost o dodatečné povolení novostavby rodinného domu na pozemku parc. č. 1894/158 v k. ú. České Budějovice 2. Stavební úřad vyzval stavebníky, aby byla žádost doplněna o studii oslunění a zastínění sousedního pozemku parc. č. 1894/159 v k. ú. České Budějovice 2 a dokumentaci uvedl do souladu s regulačními podmínkami územní studie „Za Stromovkou II“. Stavební úřad usnesením ze dne 3. 12. 2012 řízení o dodatečné povolení stavby zastavil, neboť nebyly odstraněny vady žádosti, které bránily v pokračování řízení. Proti tomuto usnesení se žalobce odvolal, žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 3. 2013 usnesení zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání z důvodu, že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení. Stavební úřad dne 19. 4. 2013 vyzval žalobce k doplnění žádosti. Stavebníci žádost doplnili, stavební úřad opatřením ze dne 20. 11. 2013 oznámil zahájení řízení a k projednání žádosti nařídil ústní jednání s ohledáním na místě samém dne 17. 12. 2013. Následně stavební úřad opětovně vyzval žalobce k doplnění žádosti. Dne 11. 7. 2014 vydal stavební úřad rozhodnutí, kterým žádost o dodatečné povolení novostavby rodinného domu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 11. 2014 rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, stavebního úřadu, ze dne 11. 7. 2014 zrušil a věc vrátil k novému projednání. Poté bylo zasláno zúčastněnými osobami MUDr. K. P. a Z. P., Ing. arch. Bc. M. A., Ph.D., a Statutárním městem České Budějovice z pozice mezujícího vlastníka sousedního pozemku parc. č. 1894/159 v k. ú. České Budějovice 2, vyjádření. Dne 19. 3. 2015 vydal stavební úřad rozhodnutí o nevydání dodatečného povolení předmětné stavby. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že se stavební úřad zabýval tím, zda stavba splňuje podmínky stanovené územně plánovací dokumentací a konstatoval, že stavebníkem předložený návrh stavby je v souladu s platným územním plánem Města České Budějovice, tedy s územně plánovací dokumentací. Následně se zabýval posouzením, zda stavebník prokázal, že stavba není umístěna v rozporu se záměry územního plánování dle § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona a dospěl k závěru, že nebylo naplněno uvedené ustanovení, neboť navrhované terénní úpravy jsou v rozporu se záměry územního plánování, konkrétně s cíli a úkoly územního plánování. Návrh terénních úprav totiž nezohledňuje šetrnost k sousedství s tím, že stavebník by měl při navrhování stavby zvažovat nejen výhodnost řešení ze svého hlediska, ale také nevýhody a problémy, které vzniknou sousedům a nestavět na jejich úkor. Žalobce se i proti tomuto rozhodnutí odvolal. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, stavebního úřadu ze dne 19. 3. 2015 bylo potvrzeno. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů dle § 2 správního řádu, neboť došlo ze strany správních orgánů k porušení zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí správního orgánu a současně tak k narušení právní jistoty žalobce. Žalovaný ve věci rozhodoval dvakrát, v jednom případě k odvolání žalobce rozhodnutí prvostupňového správního orgánu zrušil a ve druhém případě prvostupňové rozhodnutí potvrdil, přestože nedošlo v době rozhodování k žádné změně okolností, které by takovou změnu v postupu žalovaného odůvodňovaly. Prvostupňový správní orgán setrval v obou případech na stejné argumentaci a poté co bylo prvostupňové rozhodnutí žalovaným zrušeno, neřídil se stavební úřad závazným právním názorem žalovaného. Žalobce má za to, že správní orgán vytvořil legitimní očekávání žalobce. Soud poznamenává, že legitimní očekávání lze charakterizovat jako oprávněný stav účastníka řízení ve vztahu ke správnímu orgánu, že tento bude v průběhu správního řízení postupovat v souladu se zákonem, tedy v dané věci se správním řádem. Princip legitimního očekávání v oblasti správního práva je pojmově spjat s řádnou interpretací a aplikací práva správními orgány jako vykonavateli veřejné správy. V článku 1 Ústavy se Česká republika prohlašuje za právní stát, jehož atributem je právě princip legitimního očekávání. Je v souladu s legitimním očekáváním, kdy legitimita je dána zákonodárcem a zastávanou správní praxí, očekává-li účastník správního řízení zákonný postup, který je standardním postupem v jiných věcech obdobného charakteru. V právu podústavním je tento princip explicitně zakotven v § 2 odst. 4 správního řádu. I bez tohoto zákonného ustanovení však je nutno aplikovat právo při výkonu veřejné správy ústavně konformním způsobem. Legitimní očekávání je nutno též vnímat jako součást práva na spravedlivý, řádný proces. V daném případě žalobce provedl stavbu rodinného domu bez pravomocného stavebního povolení. Dne 27. 2. 2012 bylo zahájeno k žádosti žalobce řízení o dodatečném povolení stavby. Dne 11. 7. 2014 Magistrát města České Budějovice, stavební úřad, vydal rozhodnutí, kterým zamítl žádost žalobce o dodatečné povolení rodinného domu s garáží na pozemku parc. č. 1894/158 v k. ú. České Budějovice 2. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že stavební úřad posuzoval, zda stavba splňuje podmínky stanovené územně plánovací dokumentací. Pozemek týkající se předmětné stavby je dle platného územního plánu města České Budějovice v zastavitelném území města, součást dílu 3 příměstí, čtvrti 3.

8. Švábův Hrádek, lokality 3.8.2 U Švába – BZ – zastavitelné území zahradního bydlení. Podle obecně závazné vyhlášky č. 4/2000 o závazných částech územního plánu města České Budějovice se jedná o zastavitelné území zahradního bydlení. Území tohoto funkčního typu jsou určená pro individuální bydlení v zahradách. Obvyklé a přípustné jsou obytné činnosti a děje, a to v individuálních domech, jimiž se pro tento účel rozumí rodinné domy, pro jednotlivé objekty se určuje nejmenší výměra pozemku 1500 m2. Nejmenší podíl nezastavitelných a k ozelenění určených ploch musí tvořit 70 % celkové výměry pozemku. Stavební úřad zaujal stanovisko, že není splněna závazná podmínka vyplývající z uvedené obecně závazné vyhlášky, že nejmenší podíl nezastavitelných a k ozelenění určených ploch musí tvořit 70 % celkové výměry pozemku, a proto učinil závěr, že návrh je v rozporu s platným územním plánem města České Budějovice, tedy s územně plánovací dokumentací, z čehož plyne, že nebylo naplněno ustanovení § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Dle stavebního úřadu umístění terénních úprav v navrhovaném rozsahu je nevhodné především s ohledem na jeho předimenzovaný objem, který se bude negativně dominantně uplatňovat ve vazbě na charakter a způsob využití stávající okolní zástavby, což není plně v souladu s principem zajištění vyvážených podmínek udržitelného rozvoje území včetně ochrany jeho stávajících hodnot. Dále stavební úřad se zabýval v citovaném rozhodnutí definicí pojmu „šetrnost k sousedství“ s tím, že stavebník by měl při navrhování stavby zvažovat nejen výhodnost řešení ze svého hlediska, ale také nevýhody a problémy, které vzniknou sousedům a nestavět na jejich úkor. Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 11. 2014 zrušil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 11. 7. 2014 a věc vrátil k novému projednání. Odvolací orgán konstatoval, že stavební úřad nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a proto rozhodl v rozporu s § 3 správního řádu. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že stavební úřad usnesením zastavil řízení o žádosti žalobců o vydání rozhodnutí o umístění stavby a vydání stavebního povolení a o žádosti o spojení územního a stavebního řízení na předmětnou stavbu, neboť žádost se stala zjevně bezpředmětnou, jelikož bylo prokázáno, že stavba byla zahájena ještě před vydáním územního rozhodnutí o jejím umístění a stavebním povolení. Stavební úřad totiž dne 4. 10. 2011 v rámci státního dozoru zjistil, že stavba je prováděna bez pravomocného stavebního povolení. Dle žalovaného stavební úřad rozhodnutí řádně nezdůvodnil a ani pro něj neměl oporu ve spise, proto přisvědčil odvolatelům, že stavební úřad uvedl v odůvodnění rozhodnutí výčet všech námitek účastníků řízení, ke kterým při svém rozhodování přihlédl, aniž by se zabýval argumenty žadatelů obhajujících navrženou stavbu. Žalovaný se ztotožnil se žalobcem, že stavební úřad neprokázal, že by byla dodatečně povolovaná stavba v rozporu s podmínkami uvedenými v § 129 odst. 2 stavebního zákona. Magistrát města České Budějovice dne 19. 3. 2015 vydal rozhodnutí, kterým nevydal dodatečné povolení ohledně stavby na pozemku parc. č. 1894/158 v k. ú. České Budějovice 2. Z odůvodnění vyplývá, že stavební úřad posuzoval, zda stavebník prokázal, že stavba není umístěna se záměry územního plánování, jak ukládá § 129 odst. 2 písm. a stavebního zákona. Nedílným prvkem posouzení stavebního úřadu bylo, zda záměrem stavebníka nedochází k ohrožování či dokonce přímo k narušování architektonických či urbanistických hodnot v předmětném území. V dané lokalitě bylo cílem a úkolem územního plánování vytvořit z území zahradní obytnou vilovou čtvrť na větších plochách zahradního bydlení. Stavební úřad navržené terénní úpravy považuje jako negativní dominantu z důvodu užití necitlivého měřítka a předimenzovaného objemu, který působí nesourodě s původním mírně skloněným terénem. Takto řešené terénní úpravy kolidují s předpokladem dojmového či optického propojení sousedních zahrad do souvislých ploch zeleně, neboť na původním terénu by byl uměle vytvořen horizont. Terénními úpravami uměle vytvořené návrší dosahující až na hodnotu 4,33 m vůči původnímu terénu nepřiměřeně narušuje konfiguraci území a bude působit disharmonicky s krajinou, přičemž se bude negativně prosazovat v celkovém obrazu a dálkových pohledech. Dle stavebního úřadu navrhovanou terénní úpravou, která využívá celou šíři předmětného pozemku téměř až k hranicím sousedních pozemků, bude vytvořena nová nepředvídatelná dominanta území a dojde tak k narušení charakteristických znaků krajinného obrazu a změnám měřítka původního terénu. Proto dle stavebního úřadu nebylo naplněno ustanovení § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, neboť navrhované terénní úpravy jsou v rozporu se záměry územního plánování, konkrétně s cíli a úkoly územního plánování. Na základě předchozího právního názoru stavebního úřadu lze shledat, že návrh terénních úprav nezohledňuje šetrnost k sousedství, poněvadž šetrnost k sousedství je možné dle názoru stavebního úřadu, rovněž vykládat ve vztahu k zachování architektonického a urbanistického charakteru prostředí. Dle stavebního úřadu šetrnost k sousedství ve smyslu § 152 odst. 1 stavebního zákona lze chápat jako morální jednání, které bere v úvahu i potřeby a zájmy druhých osob s tím, že stavebník by měl při navrhování stavby zvažovat nejen výhodnost řešení ze svého hlediska, ale také nevýhody a problémy, které vzniknou sousedům a nestavět na jejich úkor. Dále stavební úřad i posuzoval, zda stavba splňuje podmínky stanovené územně plánovací dokumentací, jehož splnění je nezbytné pro soulad s § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, kdy bylo poukázáno na platný územní plán města České Budějovice ohledně předmětné lokality i na článek 26 obecně závazné vyhlášky č. 4/2000 o závazných částech územního plánu města České Budějovice. Po prostudování projektové dokumentace stavební úřad konstatoval, že stavebníkem předložený návrh stavby je v souladu s platným územním plánem města České Budějovice, tedy s územně plánovací dokumentací, zejména přihlédneme-li k pojmu zeleň. Z uvedeného dle soudu vyplývá, že argumentace stavebního úřadu o rozhodnutí ze dne 19. 3. 2015 je sice odlišná od odůvodnění rozhodnutí ze dne 11. 7. 2014, ovšem i v rozhodnutí ze dne 11. 7. 2014 shodně bylo poukázáno na nevhodné terénní úpravy s ohledem na předimenzovaný objem, který se bude negativně dominantně uplatňovat v okolní zástavbě a na „šetrnost k sousedství“. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 3. 2015 zamítnuto a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 19. 3. 2015 bylo potvrzeno. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že je nutno posuzovat soulad dodatečně povolovaných staveb, nejen s územně plánovací dokumentací, ale je třeba posuzovat dodatečně povolovanou stavbu i z jiných hledisek daných v konkrétním území. Bylo tedy nutno dle § 90 stavebního zákona nezbytné posoudit umístění záměru (dodatečně povolovanou stavbu), zda je v souladu nejen s vydanou územně plánovací dokumentací, ale také s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Dle žalovaného stavební úřad v rozhodnutí podrobně rozvedl své úvahy o tom, zda veškeré podmínky stanovené zákonem jsou naplněny tak, aby mohlo být rozhodnutí o dodatečném povolení stavby vydáno a učinil závěr, že terénní úpravy, kterými má být vytvořena terasa, jež je nedílnou součástí dodatečně povolovaného rodinného domu, jsou v rozporu se záměry územního plánování, konkrétně s cíli a úkoly územního plánování. Žalovaný konstatoval, že soulad dodatečně povolované stavby s územně plánovací dokumentací není jediným kritériem při posuzování jejího umístění. Povinností stavebního úřadu bylo dle § 50 stavebního zákona posoudit dodatečně povolovanou stavbu i z jiných hledisek daných v konkrétním území, nejen z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací. Jestliže stavba splňuje podmínky územně plánovací dokumentace, musí ještě splňovat podmínky konkrétního území svým architektonickým a urbanistickým ztvárněním. Dle žalovaného stavební úřad svůj závěr dostatečným způsobem zdůvodnil, přičemž si opatřil pro své rozhodnutí i potřebné podklady. Žalovaný se proto se závěrem stavebního úřadu ztotožnil. Správní orgány při posuzování stavby vycházely z podmínek vydané územně plánovací dokumentace, kterou je územní plán města České Budějovice schválený zastupitelstvem města dne 23. 3. 2000 usnesením č. 39/2000 s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2000, o závazných částech územního plánu města České Budějovice. Pro předmětné území byla rovněž zpracována i územní studie České Budějovice – Za Stromovkou II, která stanovuje nejmenší podíl nezastavitelných a k ozelenění určených ploch, dle které musí tvořit 70 % celkové výměry pozemku. V daném případě žalobce jako stavebník měl záměr postavit rodinný dům o třech podlažích, kdy v prvém podzemním podlaží měly být prostory, které neslouží přímo k bydlení (garáž, sklady, dílna a I. a II. nadzemní podlaží mělo být určeno k bydlení). Z I. nadzemního podlaží měl být přístup do zahrady přes terasu dvěma venkovními schodišti. Žalobce v květnu 2011 požádal stavební úřad o vydání územního rozhodnutí o umístění a povolení stavby, ovšem nevyčkal vydání tohoto rozhodnutí a zahájil stavbu, která však neodpovídala původnímu záměru. Žalobce hodlal postavit rodinný dům o dvou nadzemních podlažích, kde prostory určené pro bydlení byly situovány pouze do II. nadzemního podlaží, kdy z tohoto podlaží měl být vstup na terasu, jejíž těleso je tvořeno svislými opěrnými zdmi. Takto zamýšlená stavba by však nesplňovala podmínku územně plánovací dokumentace, kterou je stanovena procentuální zastavitelnost pozemků. Proto byl záměr upraven žalobcem tak, že opěrné zdi budou odstraněny a terasa domu bude provedena násypem s tím, že jeho svahy budou zajištěny lomovým kamenem. Z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 7. 2014 vyplývá, že důvodem nevydání dodatečného povolení stavby bylo jednak procento ozelenění, ale rovněž tak i navýšení pozemku a umístění terasy, neboť dle správního orgánu bylo toto řešení jako nevyhovující vzhledem k podmínkám stanoveným zákonem pro jeho povolení, neboť je zcela nešetrné k vlastníkům sousedních pozemků a k celému konceptu dané lokality. Rovněž tak i z podání zúčastněných osob MUDr. K. P. a Z. P., kteří vznášeli námitky v průběhu řízení před stavebním úřadem, je zřejmé, že mimo jiné nesouhlasili s navýšením terénu a s vybudováním terasy. Plocha terasy v úrovni podlahy II. nadzemního podlaží by měla mít rozlohu cca 150 m2, přičemž její převýšení oproti okolnímu terénu mělo být 4 m. Žalobce přesto při realizaci stavby pozemek navýšil nad původní terén zhruba o 4 m, proto je správný závěr správních orgánů, že takto realizovaná stavba zcela jednoznačně znehodnocuje sousední pozemky a je zcela nešetrná s ohledem na danou lokalitu, a byl by tak i popřen záměr územního plánu, že lokalita je určena k realizaci bydlení v zeleni v zahradách. Rovněž tak by došlo realizací navrhované stavby zcela ke znehodnocení sousedních pozemků. Soud z odůvodnění shora uvedených rozhodnutí zjistil, že žalovaný k odvolání žalobce rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť stavební úřad dostatečným způsobem neprokázal, že dodatečně povolovaná stavba nesplňuje ustanovení § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, tedy že je v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací, jak bylo v rozhodnutí stavebního úřadu tvrzeno a dále žalovaný poukázal na absenci konkrétní argumentace ohledně tvrzeného negativního vlivu terénních úprav na charakter a způsob využití okolní zástavby. Žalovaný konstatoval, že stavební úřad nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neučinil závěr, že hodnocení správního orgánu I. stupně ohledně terasy je irelevantní, jak nesprávně namítá žalobce. Žalovaný stavebnímu úřadu nařídil věc nově projednat s tím, aby stavební úřad ve věci řádným a přezkoumatelným způsobem rozhodnutí zdůvodní. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 3. 2015, stavební úřad se řídil tímto právním názorem. Soud poznamenává, že žádné nové podklady ze strany žalobce již nebyly předloženy, přičemž stavební úřad při novém projednání sdělil účastníkům dne 26. 1. 2015, aby se vyjádřili k podkladům rozhodnutí. Z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně opakovaně vyzýval žalobce k doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí. Dle stavebního úřadu nebylo možné návrhu na vydání dodatečného povolení stavby vyhovět. Stavební úřad v rozhodnutí ze dne 19. 3. 2015 na straně 13 – 15 podrobně uvádí důvody k nevydání dodatečného povolení stavby, tedy nesoulad terénních úprav podle § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Soud se zabýval obsahem rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 11. 7. 2014 a obsahem odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 19. 3. 2015 a učinil závěr, že stavební úřad se v obou těchto rozhodnutích zabýval otázkou souladu navržených terénních úprav s § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, přičemž v rozhodnutí ze dne 11. 7. 2014, které bylo žalovaným zrušeno, řešil rovněž nesoulad projektové dokumentace žalobce se závaznými podmínkami vyplývajícími z obecně závazné vyhlášky č. 4/2000. Stavební úřad v obou rozhodnutích se zabýval terénními úpravami, kterými došlo k převýšení terénu o více než 4 m oproti původnímu terénu, což je nevhodné k okolní zástavbě. Žalovaný se rovněž v rozhodnutí ze dne 3. 11. 2014 zabýval zastavěností plochy pozemku (viz str. 8) a učinil závěr, že stavební úřad v rozhodnutí ze dne 11. 7. 2014 řádně nezdůvodnil otázku zastavěnosti plochy, neboť odůvodnění nemělo oporu ve spise. Poté co žalovaný zrušil prvostuňové rozhodnutí, stavební úřad v rozhodnutí ze dne 19. 3. 2015 konstatoval, že předložený návrh stavby je v souladu s platným územním plánem města Českých Budějovic, dále odkázal na pojem zeleň v rozhodnutí žalovaného a zabýval se rovněž tak i otázkou terénních úprav, které vyhodnotil jako rozporné s § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného tedy vyplývá, že nedošlo ke změně argumentace v odůvodnění rozhodnutí žalovaného, zásada legitimního očekávání a předvídatelnosti tedy porušena nebyla. K narušení právní jistoty dojít nemohlo, jestliže nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí ohledně povolení stavby. Výhrada žalobce, že konal v dobré víře je neopodstatněná, jestliže ze strany žalobce došlo k realizaci stavby bez stavebního povolení a rovněž tak i v rozporu s projektovou dokumentací, kterou následně v rámci řízení o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení předložil. Na základě skutečnosti, že žalobce byl vyzván k doplnění žádosti o další podklady, nemohl žalobce být v legitimním očekávání, že bude vyhověno jeho návrhu. Žalobce nevyhověl požadavkům stavebního zákona, proto nemohlo být jeho žádosti vyhověno a žalobce nemohl být tak v legitimním očekávání. Z odůvodnění žalovaného rozhodnutí, tak i z odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu, nevyplývá, že by jedinou překážkou vyhovění žádosti o dodatečné povolení byl spor o procentuální rozlohu tzv. zeleně na předmětném pozemku. Přestože stavební úřad 11. 7. 2014 původně rozhodoval na základě jiného právního závěru, nedošlo k porušení zásady legitimního očekávání, jestliže byl stavební úřad vázán pokynem žalovaného. Skutečnost, že žalovaný zrušil pro prve uvedené důvody prvostupňové rozhodnutí ještě neznamená, že v novém řízení dojde k vydání rozhodnutí, jímž bude stavebníkovi vyhověno. Stavebnímu úřadu bylo uloženo vypořádat i další významné skutečnosti, a proto z takového rozhodnutí odvolací instance nelze dovozovat, že snad byl vyjádřen opačný názor svědčící pro počínání stavebníka. Lze jen stěží argumentovat legitimním očekáváním, zřídí-li stavebník stavbu bez stavebního povolení, a tudíž nedbá povinností uložených stavebním zákonem. Soud poznamenává, že žalobce v žalobě zcela účelově cituje části rozhodnutí žalovaného, ovšem tato uvedená argumentace je zcela chybná, jestliže žalobcem jsou uváděny jen ty části rozhodnutí, které podporují jeho tvrzení. Jím uvedená citace je zcela klamná. Na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2014 žalobce nemohl legitimně očekávat, že bude jeho žádosti o dodatečné povolení stavby vyhověno. Soud proto uzavřel, že nebyla porušena zásada legitimního očekávání a předvídatelnosti správního rozhodování, ani základní zásady činnosti dle § 2 odst. 4 správního řádu. Meritum rozhodování správního orgánu zůstalo shodné, soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalovaný, který byl v řízení úspěšný náhradu nákladů řízení nepožadoval. Osobám na řízení zúčastněným nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, neboť v souvislosti s tímto řízením jim nebyla ukládána žádná povinnost (§ 60 odst. 5 s.ř.s.).