10 A 166/2015 - 41

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce V.J., bytem X, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Tábor, Příběnická 1908, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2015, č. j. KUJCK 54785/2015/OREG, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 20. 8. 2015, č. j. KUJCK 54785/2015/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Tábor (dále jen „stavební úřad“) ze dne 3. 6. 2015, č. j. METAB 26044/2015/SÚ/Cha, kterým byla podle § 92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební řád“) a ve vazbě na § 51 odst. 3 správního řádu zamítnuta žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby - truhlářská dílna s bazénem, kanalizační přípojka splaškové kanalizace, dešťová kanalizace, vsakovací objekty, vodovodní přípojka, připojení objektu na vodu, připojení objektu na NN, zpevněné plochy (dále jen „stavba“) na pozemcích parc. č. 72, 75/8, 1077/6 v k. ú. Horky u Tábora. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 21. 9. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích a navrhoval zrušit obě shora uvedená rozhodnutí. Žalobce v žalobě uvádí, že stavba není umístěna v rozporu s územním plánem města Tábora. Podle žalobce formulace limity využití území ve znění „OP železnice – situování zástavby mimo OP ČD“ na str. 38 územního plánu nevylučuje umístění stavby na pozemku. Podle názoru žalobce je zákonným limitem využití území existence ochranného pásma dráhy. Tento limit s odkazem na § 9 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o drahách“), omezuje vlastníky pozemků tak, že ke zřízení stavby navíc musí získat souhlas drážního správního úřadu. Takto je podle žalobce nezbytné daný limit vykládat. Podle žalobce může být limit využití území vyplývající z právních předpisů do územního plánu pouze převzat bez další změny či úpravy. Pokud je limit využití jakkoliv modifikován oproti zákonnému znění, jedná se o úpravu rozpornou se zákonem. V případě existence takového rozporu musí dát správní orgán přednost textu zákona. Podle žalobce je nutné se řídit zákonným režimem ochranného pásma dráhy, který upravuje zákon o drahách, a to i z důvodu absence bližší konkretizace či vysvětlení v územním plánu. Žalobce si byl vědom, že stavby se mají nacházet v ochranném pásmu dráhy, a proto si opatřil souhlasné stanovisko Drážního úřadu ze dne 9. 4. 2014. Tímto splnil povinnost stanovenou zákonem o drahách a existence ochranného pásma dráhy nemůže umístění navrhované stavby bránit. Podle žalobce trpí územní plán vnitřní rozporností spočívající v tom, že na jedné straně územní plán stanoví v lokalitě zastavitelnou plochu a na straně druhé na převážné části této zastavitelné plochy zakazuje umístění staveb. Územní plán je podle žalobce nezbytné vykládat tak, aby byl naplněn jeho účel, a to v souladu s cíli a úkoly územního plánování. Pokud tvůrce územního plánu vytýčil plochu Ho11 jako zastavitelnou, mají další podmínky směřovat k tomu, aby skutečně zastavěná být mohla. Žalobce dále poukazuje na to, že neexistuje žádný reálný důvod, proč by měly na ploše Ho11 platit v části ochranného pásma dráhy jiná pravidla než v běžných ochranných pásmech drah. Daná formulace „OP železnice – situování zástavby mimo OP ČD“ se v územním plánu nalézá kromě plochy H011 už jen u plochy M11. Ve všech ostatních dotčených plochách je limit využití území označen pouze jako „OP železnice“ (takto je to např. u sousední plochy Ho12). Podle žalobce je územní plán nejednoznačně formulován, a to z důvodu vnitřní rozpornosti a také z důvodu toho, že v dané lokalitě stanoví jiné než zákonné podmínky pro ochranné pásmo dráhy. Podle žalobce mohou být adresáti opatření obecné povahy lehce uvedeni v omyl. Nejednoznačnost až zmatečnost územního plánu však uvedla v omyl i úřední osoby, od nichž se dá očekávat mnohem hlubší vhled do problematiky. Toto zmatení se projevilo vydáním vyjádření ze dne 14. 4. 2014, č. j. METAB 17758/2014/OR/Bo, ve kterém Městský úřad Tábor konstatoval souladnost záměru žalobce s územním plánem. Tuto informaci vydal orgán, který se na tvorbě územního plánu podílel rozhodující měrou. Zmatení se projevilo i v rozhodování stavebního úřadu, který v lokalitě Ho11 vydal rozhodnutí ze dne 20. 3. 2012, č. j. METAB 14101/2012/SÚ/KSuch, kterým v dané lokalitě umístil a povolil stavbu. Žalobce poukazuje na to, že si jsou správní orgány existujícího rozporu vědomy, a proto mu navrhují, aby si požádal o změnu územního plánu. To žalobce sice učinil, ovšem od podzimu 2014 k žádnému posunu ve věci nedošlo. Žalobce dovozuje, že jestliže je územní plán vnitřně rozporný a jím stanovená pravidla nejsou jednoznačná, že je zde povinnost odstranit důsledky nekvalitního textu výkladem. Žalobce navrhuje výklad systematický, který vykládá jednotlivé části územního plánu v návaznosti na zákonnou úpravu pro umísťování staveb v ochranných pásmech drah. Dále je možno užít výklad teleologický, který umožní dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů; umístěním stavby žalobce v dotčeném území dojde k naplnění těchto cílů a nebude to v rozporu se žádným dalším cílem či úkolem územního plánování. Pokud správní orgány neodstranily vnitřní rozpor územního plánu výkladem, pak zasáhly do práva žalobce realizovat na jeho pozemku stavbu a do jeho práva využít pozemek; zasáhly tak do vlastnického práva žalobce. Žalobce navrhuje, aby krajský soud konstatoval vnitřní rozpornost a nejednoznačnost územního plánu a tu překlenul systematickým a teleologickým výkladem. Jako druhou variantu žalobce navrhuje, aby krajský soud shledal formulaci na str. 38 územního plánu jako rozpornou se zákonem o drahách a neaplikoval ji. Žalobce dále uvádí, že omezení stanovené územním plánem je zjevně nepřiměřené a nepřiměřeně zasahuje do jeho vlastnického práva. Nepřiměřenost zásahu do vlastnického práva žalobce dovozuje z toho, že neexistuje legitimní a racionální důvod, proč by měl územní plán zakazovat umístění staveb v ochranném pásmu drah, pokud žalobce získá souhlas drážního úřadu. Žádný takový důvod není uveden ani v územním plánu, ani ve vydaných správních rozhodnutích. Naopak žalovaný sám zmiňuje, že lokalita Ho11 je stanovena nelogicky. S ohledem na neexistenci důvodu omezení se jedná o omezení stanovené na základě libovůle. Nepřiměřenost spočívá také v rozsahu omezení, které postihuje 85% zastavitelné plochy; v případě pozemků žalobce jde o 100% znemožnění umístění stavby na jeho pozemku. Dané omezení je navíc diskriminační, neboť u jiných lokalit dotčených ochranným pásmem dráhy není limit využití území formulován tak, že je absolutně nemožné tam umístit stavbu; v této souvislost žalobce poukazuje na sousední lokalitu Ho12. Podle žalobce není vůbec zřejmé, co je důvodem takto rozdílného přístupu k jednotlivým plochám. Pokud územní plán v obdobných situacích stanoví rozdílná omezení, jedná se o diskriminační omezení. Žalobce namítá, že postupem správních orgánů došlo též k porušení principu ochrany dobré víry. Žalobce poukazuje na to, že při přípravě svého investičního záměru vycházel z vyjádření Městského úřadu v Táboře ze dne 14. 4. 2014, č. j. METAB 17588/2014/OR/Bo, ve kterém je výslovně uvedeno, že záměr není v rozporu s územním plánem. V dané lokalitě též stejný správní orgán v roce 2012 povolil realizaci výstavby, když v této době neshledal, že by umístění stavby bylo v rozporu s územním plánem (rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 20. 3. 2012, č. j. METAB 14101/2012/SÚ/KSuch). Žalobce měl též k dispozici souhlas ke zřízení stavby, vydaný Drážním úřadem dne 9. 4. 2014. Při existenci těchto skutečností měl žalobce důvod předpokládat, že umístění stavby nic nebrání. Žalobce s ohledem na vše shora uvedené má za to, že je namístě příslušnou část územního plánu neaplikovat. Žalobce odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 7 As 144/2012 – 53, a ze dne 13. 2. 2014, č. j. 7 As 75/2013 – 53 (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz). Odkaz žalovaného na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, nepovažuje žalobce za přiléhavý a má za to, že žalovaným citovaný závěr z něj nevyplývá. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2015, č. j. 10 A 43/2012 – 166, není podle žalobce z veřejných zdrojů přístupný, a proto neměl možnost se s ním seznámit. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 7 As 75/2013 – 53, žalobce vyzdvihuje, že Nejvyšší správní soud potvrdil, že v případě rozhodování správního orgánu v oblasti umísťování staveb je nezbytné posoudit proporcionalitu předmětného omezení. Pokud se správní orgány odmítly zabývat otázkou přiměřenosti zásahu do jeho vlastnického práva, pak podle žalobce postupovaly v rozporu se zákonem. Žalobce též zdůrazňuje, že povinnost zvážit v konkrétním případě přiměřenost dopadů regulace území územním plánem není v rozporu s tím, že zákon stanoví pro přezkum a zrušení územních plánů lhůtu tři roky; žalobce se totiž nedomáhá zrušení části územního plánu. Žalobce se domáhá toho, aby na jeho konkrétní situaci byly aplikovány základní právní principy, které se uplatňují bezvýjimečně ve všech případech. Jestliže i správní orgány připouštějí, že daná regulace územním plánem není správná a neuvádějí žádný racionální důvod pro znemožnění navrhované výstavby, není důvod na naplnění těchto principů rezignovat. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný setrval na své argumentaci, která již byla uvedena v napadeném rozhodnutí. Žalovaný setrval na tom, že záměr žalobce je v rozporu s územním plánem. Limita využití užití není podle žalovaného v rozporu se zákonem o drahách. Žalovaný odmítl závěr o vnitřní rozpornosti územního plánu a o jeho nejednoznačnosti. Žalovaný připomněl, že v územním řízení nelze námitky proti územnímu plánu řešit a že se posuzuje pouze to, zda je navrhovaný stavební záměr v souladu s územně plánovací dokumentací. Otázkou nepřiměřenosti zásahu do vlastnického práva žalobce se podle žalovaného nelze v územním řízení zabývat. Vyjádření Městského úřadu Tábor ze dne 14. 4. 2014 o tom, že stavební záměr žalobce není v rozporu s územním plánem, označil žalovaný za nadbytečné, neboť tento úřad nebyl dotčeným orgánem právě proto, že ve věci sám rozhodoval. Žalobce v replice uvedl, že žalovaný dal zcela jednostranně přednost úzce chápané zásadě legality a ostatní zásady popřel. Navíc se mu nabízely možnosti použití jiných metod výkladu textu územního plánu, než je výklad striktně jazykový. Ostatním metodám výkladu měl žalovaný dát přednost v případě, kdy jazykový výklad vede v daném případě ke zjevně nerozumnému výsledku. Žalobce odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn IV. ÚS 1241/12, a ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09. V posledně jmenovaném rozhodnutí Ústavní soud vyslovil, že státní orgány mají dát přednost spravedlivému řešení dané otázky před řešením striktně legálním. Žalobce doplnil, že jeho jménem jednal se stavebním úřadem a odborem územního plánování pan V.V, kterému správní orgány sdělovaly, že záměr je v souladu s územním plánem; žalobce navrhl provést důkaz výslechem svědka V. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 17. 7. 2014 podal žalobce žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Dne 6. 8. 2014 byl žalobce vyzván, aby ve lhůtě 120 dnů mimo jiné uvedl dokumentaci pro vydání rozhodnutí o umístění stavby do souladu s platným územním plánem města Tábora vydaným dne 2. 2. 2011 a účinným od 17. 2. 2011, tzn. aby situoval stavbu mimo ochranné pásmo dráhy; stavební úřad zároveň řízení na uvedenou dobu přerušil. Proti usnesení stavebního úřadu podal žalobce odvolání, které bylo žalovaným dne 30. 9. 2014 zamítnuto. Ve spise jsou založena závazná stanoviska Městského úřadu Tábor, odboru životního prostředí ze dne 8. 4. 2014 a ze dne 20. 3. 2014, kterými byl udělen souhlas k trvalému odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu. Ve spise se nachází vyjádření Městského úřadu Tábor, odboru územního rozvoje ze dne 14. 4. 2014, č. j. METAB 17758/2014/OR/Bo, ze kterého vyplývá, že záměr stavby truhlářské dílny s bazénovou halou na pozemcích parc. č. 75/8 a 72 v k. ú. Horky u Tábora není v rozporu s územním plánem. Dále se ve spise nachází souhlas ke zřízení navržené stavby v ochranném pásmu dráhy železniční tratě Tábor – Bechyně v minimální vzdálenosti cca 35,6 m od osy koleje na pozemcích parc. č. 72 a 75/8 v k. ú. Horky u Tábora, který vydal Drážní úřad dne 9. 4. 2014. Rovněž je ve spise založeno rozhodnutí ze dne 20. 3. 2012, č. j. METAB 14101/2012/SÚ/KSuch, kterým stavební úřad v jiné právní věci povolil umístění stavby (novostavba rodinného domu, garáže, bazénu atd.) na pozemcích parc. č. 75/15, 1076/1 a 1076/5 v k. ú. Horky u Tábora. Žalobce do spisu též doložil souhlas společnosti E.ON Česká republika, s. r. o. ze dne 26. 8. 2014 se stavbou a činností v ochranném pásmu zařízení distribuční soustavy a předběžné posouzení inženýrsko- geologických poměrů lokality a posouzení možnosti založení objektu na plošných základech z hlediska přítomnosti poddolování a starých důlních děl (zpracovala společnost Glaukos, s. r. o.). Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2014, č. j. METAB 55955/2014/SÚ/Cha, stavební úřad zamítl žalobcovu žádost o umístění stavby. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí stavebním úřadem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a to především z procesních důvodů (rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2015, č. j. KUJCK 15316/2015/OREG). Stavební úřad postupoval v dalším řízení podle pokynů žalovaného a dne 3. 6. 2015 pod č. j. METAB 26044/2015/SÚ/Cha vydal rozhodnutí, kterým zamítl žalobcovu žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. Své rozhodnutí odůvodnil především tak, že podstatná část záměru na pozemku parc. č. 75/8 v k. ú. Horky u Tábora nesplňuje limity využití území, které pro tuto plochu stanoví územní plán; není možné situovat zástavbu v ochranném pásmu železnice. K odvolání žalobce vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 3. 6. 2015 potvrdil a odvolání zamítl. V odůvodnění žalovaný uvedl, že pokud žalobce neuvedl svou žádost do souladu s územně plánovací dokumentací, tak stavební úřad neměl jinou možnost než jeho žádost zamítnout. Rozpor s územním plánem je podle žalovaného v rozhodnutí stavebního úřadu dostatečně specifikován. V územním plánu se navržený záměr nachází na ploše změn Sbp – Plochy smíšené obytné – bydlení a podnikání, konkrétně v rozvojové ploše Ho11 a ve stabilizované ploše Bni – Plochy bydlení – nízkopodlažní izolované. Pro plochy Sbp – Plochy smíšené obytné – bydlení a podnikání jsou v územním plánu stanoveny konkrétní podmínky využití ploch s rozdílným způsobem využití. Plocha Ho11 je v textu výrokové části územního plánu přesněji specifikována s tím, že mimo jiné zde uvedené limity využití území stanoví povinnost situovat zástavbu mimo ochranné pásmo dráhy („OP železnice – situování zástavby mimo OP ČD“). Předmětný stavební záměr není v rozporu s regulativy, které pro dané území vyplývají z územního plánu, nicméně navržená stavba nesplňuje limity využití území, které pro tuto plochu stanoví územní plán, tj. že není možné situovat zástavbu v ochranném pásmu dráhy. Z toho důvodu není navržená stavba v souladu s územně plánovací dokumentací města Tábor. Zjištěný rozpor podle § 90 písm. a) stavebního zákona byl dostatečným důvodem k zamítnutí žádosti. K odvolacím námitkám žalovaný mimo jiné uvedl, že lze se žalobcem souhlasit v tom, že lokalita Ho11 není v územním plánu logicky stanovena, nicméně s ohledem na uplynutí lhůt pro zahájení přezkumného řízení lze danou situaci řešit pouze pořízením změny územního plánu. Vymezení plochy Ho11 však nelze označit za vnitřně rozporné, neboť část této plochy není ochranným pásmem zasažena, a tudíž na této části je zástavba možná. Pokud má žalobce za to, že limity využití území nepřiměřeně zasahují do jeho vlastnického práva, není na místě, aby se ochrany domáhal až v rámci konkrétního územního řízení, navíc v době, kdy přezkum územně plánovací dokumentace již není možný. Stavební úřad je územně plánovací dokumentací vázán, a pokud by ji nerespektoval, pak by byl jeho postup nezákonný a v rozporu se zásadou legality. O skutečnosti, že daný pozemek v části ochranného pásma dráhy nelze zastavět, již bylo rozhodnuto v rámci procesu územního plánování. Vlastník pozemku měl svá práva střežit včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace. V současné době je možné ze strany vlastníka pozemku realizovat výkon vlastnického práva jen v mezích přípustných územním plánem. S touto skutečností se měl seznámit již v době, kdy vlastnické právo nabyl darováním ke dni 24. 10. 2013. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal i s judikaturou, na kterou žalobce v odvolání odkazoval. Vyjádření Městského úřadu Tábor ze dne 14. 4. 2014 o tom, že stavební záměr není v rozporu s územním plánem, nepovažoval žalovaný za rozhodné. Městský úřad Tábor neměl podle žalovaného postavení dotčeného orgánu, neboť byl ve věci sám příslušný rozhodnout v územním řízení, a proto je jeho vyjádření ze dne 14. 4. 2014 nadbytečné. Jednalo se o nezávazný úkon, který nebyl po obsahové stránce pro výrokovou část územního rozhodnutí závazný. K vydání územního rozhodnutí o umístění stavby v dané lokalitě v roce 2012 v rozporu s územním plánem žalovaný uvedl, že danou nezákonnost nelze promítat i do následně vydávaných rozhodnutí. Souhlasné stanovisko drážního úřadu žalovaný označil za podkladové stanovisko podle § 90 písm. e) stavebního zákona, které však nemůže zhojit rozpor záměru s územním plánem podle § 90 písm. a) citovaného zákona. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci při jednání. Žaloba není důvodná. Podle § 76 odst. 2 stavebního zákona platí, že každý, kdo navrhuje vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, je povinen dbát požadavků uvedených v § 90 a být šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb, za tímto účelem si může vyžádat územně plánovací informaci, nejsou-li mu podmínky využití území a vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu známy. Podle § 90 stavebního zákona platí, že v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Podle § 92 odst. 2 stavebního zákona platí, že není-li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90 nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že žalobcův záměr na umístění stavby nebyl povolen z důvodu rozporu s vydanou územně plánovací dokumentací, konkrétně s územním plánem města Tábora. V územním řízení bylo zjištěno, že stavba není umístěna v rozporu s regulativy, které pro dané území vyplývají z platného územního plánu, nicméně předmětná stavba nesplňuje limity využití území, které pro tuto plochu stanoví územní plán, ze kterých vyplývá, že není možné situovat zástavbu v ochranném pásmu dráhy. Krajský soud z projektové dokumentace, z částí územního plánu, které si opatřil z veřejně dostupných zdrojů, a z vyjádření Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 26. 9. 2014, které je založeno v odvolacím spise, ověřil, že navrhovaný stavební záměr spadá do lokality Ho11 podle územního plánu, že zasahuje do ochranného pásma dráhy a že v dané lokalitě platí mimo jiné limita využití území: „OP železnice – situování zástavby mimo OP ČD“. Žádnou z těchto skutečností ostatně žalobce v žalobě nerozporoval. Žalobce v žalobě ovšem tvrdí, že záměr stavby není umístěn v rozporu s územním plánem. Žalobce tvrdí, že stanovená limita využití území je v rozporu se zákonem o drahách a že je třeba územní plán v této části neaplikovat, neboť je nezákonný, nejednoznačný, diskriminační a vnitřně rozporný. Žalobce svou argumentaci opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 7 As 144/2012 – 53, a o rozsudek téhož soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 7 As 75/2013 – 53. Z právní věty prvně citovaného rozsudku se podává, že „je-li územní plán aplikován v konkrétním případě jako svého druhu podkladový akt, např. v řízení o umístění stavby, je soud oprávněn posoudit zákonnost té části územního plánu, která je podkladem rozhodnutí, a v případě, že by ji shledal nezákonnou, ji neaplikovat (čl. 95 odst. 1 Ústavy).“ Krajský soud souhrnně předesílá, že s daným právním názorem sedmého senátu Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a je přesvědčen, že zákonnost územního plánu nelze přezkoumávat v územním řízení o umístění stavby. Ostatně daný názor sedmého senátu je poměrně ojedinělý a nesouhlasil s ním např. i první senát Nejvyššího správního soudu, jak je patrné z usnesení o předložení věci rozšířenému senátu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 76. Krajský soud je toho názoru, že zákonnost územního plánu je třeba napadat již ve fázi jeho pořizování a schvalování a nikoliv až v řízení o umístění stavby, jehož účelem je toliko ověřit soulad záměru s platným a účinným územním plánem. Podle stavebního zákona nelze v územním řízení vydat územní rozhodnutí, pokud by byl záměr žadatele v rozporu s vydanou územně plánovací dokumentací. V územním řízení se tedy řeší otázka souladu či nesouladu s územním plánem. Zkoumání skutečnosti, zda je omezení vlastnického práva žalobce v důsledku územního plánu přiměřené či legitimní a zda není v rozporu se základními právními principy, nemá v územním řízení žádnou relevanci. O rozsahu omezení vlastnického práva žalobce již totiž bylo rozhodnuto při pořizování a schvalování územního plánu. Územní plán je jako opatření obecné povahy možné napadnout u soudu toliko prostřednictvím návrhu podle § 101a s. ř. s. a násl., a to ve lhůtě tří let ode dne nabytí účinnosti územního plánu; zmeškání této lhůty nelze prominout. Po uplynutí této lhůty zde již není žádný prostředek, jak územní plán soudně napadnout. Daná pravidla nelze obcházet tím, že by se připustil přezkum zákonnosti územního plánu v řízení územním a v následném soudním přezkumu územního rozhodnutí. Povolení takového přístupu by nepřispívalo k ochraně právní jistoty ohledně uspořádání vztahů v území, které bylo nastaveno platným a účinným územním plánem. Nápravu nespokojenosti určitého vlastníka s uspořádáním vztahů v území, které se dotýká jeho vlastnického práva, tak nelze dohánět v rámci územního řízení či soudního přezkoumání takového rozhodnutí. Územním plánem může bezesporu dojít k omezení vlastnického práva v území regulovaném tímto plánem ve větší než spravedlivé míře, a to i bez souhlasu vlastníka. Ovšem i kdyby omezení vlastnického práva, které pro žalobce vyplývá z územního plánu a rozhodnutí o umístění stavby, přesáhlo určitou spravedlivou míru, v rámci níž lze takové omezení po každém vlastníku bez dalšího spravedlivě požadovat, nelze k ní přihlížet za situace, kdy je územní plán platný a účinný a již je v zájmu právní jistoty nenapadnutelný prostředky, které příslušné právní předpisy vlastníkům dotčených pozemků poskytují. Vztáhnuto na situaci žalobce, nelze než konstatovat, že žalobce může nyní své pozemky využívat pouze v souladu s regulací uskutečněnou územním plánem a musí tedy respektovat i limitu využití území stanovenou tak, že v ochranném pásmu drah nelze umísťovat stavby. Jak konstatoval i žalovaný, jediný způsob, jak se žalobce může domoci úpravy pro něj nepříznivě nastavených limitů využití území, je cestou změny územního plánu. Dané závěry soudu ostatně korespondují i s dikcí § 75 odst. 2 s. ř. s., ze kterého se podává, že byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatně žalobou ve správním soudnictví. Územní plán nelze považovat za subsumovaný akt, který by bylo možno přezkoumávat v soudním řízení, jehož cílem je přezkum územního rozhodnutí. Subsumované akty jsou typicky stanoviska dotčených orgánů podle § 90 písm. e) stavebního zákona. Územní plán je jako opatření obecné povahy soudem přezkoumatelný skutečně toliko v řízení vedeném podle § 101a s. ř. s. a násl. Dále je nutno přihlédnout i k tomu, že právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 7 As 144/2012 – 53, byl napaden před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 1 Aos 2/2013. V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013 – 116, publikovaném pod č. 2943/2014 Sb. NSS, pak bylo vysloveno, že „obsahuje-li územní plán obce či jeho změny nesprávně obecný regulativ prostorového uspořádání území stanovený indexem podlažní plochy ve své směrné části, lze je napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a násl. s. ř. s.“ (právní věta III). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že územní plán je nutno aplikovat v té podobě, ve které je platný, přičemž napadnout jej lze toliko návrhem na zrušení opatření obecné povahy. Právní závěr vyslovený sedmým senátem je tak nutno považovat za překonaný. Žalobce se dovolával též rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 7 As 75/2013 – 53, s tím, že v případě rozhodování správního orgánu v oblasti umisťování staveb je nezbytné posuzovat proporcionalitu omezení, které umístění stavby brání. V řešeném případě se jednalo o omezení zastavitelnosti území spočívající ve veřejné vyhlášce o zřízení oblasti klidu. Veřejná vyhláška obce je podzákonným právním předpisem, který soud může podrobit testu souladnosti se zákonem a v případě rozporu jej neaplikovat (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR); z toho důvodu vzniká i prostor i pro posouzení toho, zda je veřejnou vyhláškou obce založené omezení vlastnického práva proporcionální. Daný judikát však na nyní posuzovanou věc vztahovat nelze, neboť jak již bylo vysvětleno shora, územní plán, který zakládá omezení vlastnického práva žalobce, je opatřením obecné povahy, které může být soudem přezkoumáno z hlediska zákonnosti jedině postupem podle § 101a s. ř. s. a násl. V tomto kontextu lze ostatně plně odkázat na str. 7 až 9 napadeného rozhodnutí (ad bod 2.2), kde se žalovaný s obdobně formulovanými námitkami žalobce přiléhavě vypořádal a krajský soud se s jeho argumentací nemůže než ztotožnit. Žalobce v žalobě poukazoval i na to, že sám žalovaný uznal, že limity využití území v lokalitě Ho11 jsou stanoveny nelogicky. To žalovaný skutečně na str. 7 napadeného rozhodnutí uvedl, ovšem z toho nelze dovozovat žádný závěr o nesprávnosti jeho rozhodnutí, pokud potvrdil, že záměr žalobce je v rozporu s územním plánem. Obecně totiž platí, že nedojde-li zákonem předvídaným způsobem ke změně nebo zrušení územního plánu či jeho části, pak platí nadále, byť by v něm limita využití území byla stanovena nelogicky, jak potvrdil sám žalovaný. S ohledem na shora uvedené, se krajský soud nemohl zabývat žalobními námitkami žalobce, směřujícími proti zákonnosti územního plánu. Dané námitky ohledně toho, že stanovená limita využití území je v rozporu se zákonem o drahách a že je třeba územní plán v této části neaplikovat, neboť je nezákonný, nejednoznačný, diskriminační a vnitřně rozporný, jsou v tomto typu řízení neprojednatelné. V rámci soudního přezkumu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o umístění stavby z důvodu podle § 90 písm. a) stavebního zákona a contrario lze skutečně toliko zkoumat, zda je dán soulad stavebního záměru s platným územním plánem či nikoliv. Samotná zákonnost územního plánu přezkoumávána být nemůže. Z toho důvodu krajský soud aplikoval územní plán jakožto opatření obecné povahy v jeho platné a závazné podobě, tj. v podobě, ze které vycházely správní orgány. Odkazy žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu o tom, že soudy jsou povolány k tomu, aby nalézaly spravedlivá řešení a vyváženou ochranu základních práv dotčených osob, nelze bez dalšího akceptovat. Krajský soud si je vědom nepříjemné situace, ve které se žalobce ocitl, nicméně ani soud nemůže neaplikovat platný a účinný územní plán, který je opatřením obecné povahy a který upravuje vztahy v území a dotýká se velkého množství partikulárních zájmů a práv všech osob jím dotčených. Žalobci k nápravě vzniklé situace může skutečně sloužit jedině změna územního plánu. Žalobce se domáhal toho, aby krajský soud vyložil stanovenou limitu využití území („OP železnice – situování zástavby mimo OP ČD“) v souladu se zákonem o drahách tak, že stavbu lze v ochranném pásmu dráhy umístit, pokud si žadatel v souladu s § 9 zákona o drahách opatří souhlas drážního úřadu. Tomuto požadavku žalobce nelze vyhovět. Limita využití území je v územním plánu výslovně uvedena v citované podobě, a proto nelze přistoupit k tomu, aby v části „situování zástavby mimo OP ČD“ nebyla aplikována. Nastavení takového limitu využití území v procesu územního plánování je legitimním vyjádřením vůle obce o způsobu využití území, a sice že v dané lokalitě nemá být umístěna zástavba v ochranném pásmu dráhy. Důvody pro takový postup obce nelze v územním řízení a v navazujícím soudním řízení správním přezkoumávat, neboť jak již bylo uvedeno, je nutno vycházet z platného a účinného územního plánu. Pokud se žalobce dovolává § 9 odst. 1 zákona o drahách, tak ten stanoví, že v ochranném pásmu dráhy lze zřizovat a provozovat stavby, provádět hornickou činnost a činnost prováděnou hornickým způsobem, provozovat střelnici, skladovat výbušniny, nebezpečné odpady a zřizovat světelné zdroje a barevné plochy zaměnitelné s návěstními znaky jen se souhlasem drážního správního úřadu a za podmínek jím stanovených. Ovšem žalobce opomíná, že takový záměr výstavby v ochranném pásmu dráhy musí být především v souladu s územně plánovací dokumentací podle § 90 písm. a) stavebního zákona. Pokud však územní plán zcela legitimně předpokládá, že v ochranném pásmu dráhy nemá být umístěna zástavba, pak ani souhlas drážního úřadu opatřený podle § 9 odst. 1 zákona o drahách nemůže tuto skutečnost zvrátit. Souhlas drážního úřadu je ve smyslu § 90 písm. e) stavebního zákona stanoviskem dotčeného orgánu podle zvláštního právního předpisu, přičemž získání tohoto souhlasného stanoviska nemůže zhojit rozpor stavebního záměru s územně plánovací dokumentací podle § 90 písm. a) stavebního zákona. Pokud žalobce navrhuje vykládat územní plán systematicky či teleologicky, tak aby byly naplněny cíle, ke kterým žalobce směřuje, pak to podle krajského soudu není možné. Územní plán je závazný v té podobě, v jaké byl vydán (ve stavu k době rozhodování o umístění stavby). Limita využití území v lokalitě Ho11 ve znění „OP železnice – situování zástavby mimo OP ČD“ není formulována nejednoznačně ani nesrozumitelně, tak aby bylo nutno její význam překlenovat výkladovými metodami. Limita využití území je formulována zcela jasně a jak již bylo uvedeno shora, krajskému soudu nepřísluší v tomto typu řízení posuzovat, zda je limita využití území v rozsahu 85% zastavitelné plochy Ho11 přiměřená či nikoliv a zda ji toto vymezení činí vnitřně rozpornou. Žalobce dále namítal, že byl porušen princip ochrany dobré víry. Žalobce tvrdí, že byl v dobré víře, že jeho stavební záměr je v souladu s územním plánem, a to z důvodu toho, že měl vydaný souhlas Drážního úřadu k umístění stavby v ochranném pásmu dráhy ze dne 9. 4. 2014, že měl k dispozici vyjádření Městského úřadu Tábor ze dne 14. 4. 2014 o tom, že jeho záměr není v rozporu s územním plánem a že v téže lokalitě byla umístěna stavba na základě rozhodnutí ze dne 20. 3. 2012. Předně krajský soud uvádí, že získání závazného stanoviska drážního úřadu podle § 90 písm. e) stavebního zákona nemůže zhojit konstatovaný rozpor s územním plánem podle § 90 písm. a) stavebního zákona. K této námitce se ostatně krajský soud vyjádřil už výše. Dále k rozhodnutí ze dne 20. 3. 2012 o umístění a povolení jiné stavby (novostavba rodinného domu atd.) na jiném pozemku v lokalitě Ho11, která zasahuje do ochranného pásma dráhy, nelze než odkázat na to co uvedl žalovaný na str. 10 napadeného rozhodnutí. Zásada legitimního očekávání podle § 2 odst. 4 správního řádu nemůže být vykládána tak, že pokud v minulosti bylo stavebním úřadem rozhodnuto nezákonně, znamená to, že tuto nezákonnost je nutno promítnout i do následných rozhodnutí. Pokud tedy byla v dané lokalitě povolena stavba v rozporu s územním plánem, nelze na základě této skutečnosti dovozovat, že v dalších případech již také nemusí být územní plán respektován. Jak konstatoval žalovaný, zjištění o nezákonném rozhodnutí o umístění a povolení stavby by vedlo k uplatnění prostředků správního dozoru, pokud by to zákonné lhůty umožňovaly. Z takového nezákonného rozhodnutí o umístění a povolení stavby nelze dovozovat legitimní očekávání, že i žalobci bude povoleno umístění stavby v rozporu s územním plánem. Žalobce spatřoval porušení principu dobré víry v tom, že mu Městský úřad Tábor, odbor územního rozvoje vydal dne 14. 4. 2014 vyjádření, ve kterém uvedl, že záměr stavby truhlářské dílny s bazénovou halou na příslušných pozemcích není v rozporu s územním plánem. Žalovaný na str. 9 napadeného rozhodnutí vyhodnotil vyjádření ze dne 14. 4. 2014 jako zcela nadbytečné. Žalovaný konstatoval, že odbor územního plánování nebyl podle § 6 odst. 1 písm. e) stavebního zákona v dané věci dotčeným orgánem. Jeho vyjádření ze dne 14. 4. 2014 bylo podle žalovaného nezávazným úkonem a jeho obsah nebyl závazný pro výrokovou část územního rozhodnutí. S danou argumentací se krajský soud nemůže zcela ztotožnit. Vyjádření odboru územního plánování ze dne 14. 4. 2014 je totiž nutno podle obsahu považovat za územně plánovací informaci podle § 21 stavebního zákona ve spojení s § 139 správního řádu. Daná informace je sice adresována Ing. Čížkovi jakožto projektantovi daného stavebního záměru, ovšem vztahuje se k záměru jako takovému nikoliv k osobě adresáta. Z daného vyjádření je zcela patrné, že odbor územního rozvoje měl při podání dané informace dispozici projektovou dokumentaci, ze které vycházel a kterou porovnával s obsahem platného a závazného územního plánu. Účelem územně plánovací informace je zajištění vyšší míry předvídatelnosti rozhodování správních orgánů tím, že ještě před zahájením řízení tento orgán určitým kvalifikovaným způsobem sdělí žadateli informaci např. o podmínkách vydání územního rozhodnutí (§ 76 odst. 2 stavebního zákona). Tento právní institut tak nepochybně souvisí se zásadou legitimního očekávání a zásadou ochrany dobré víry. Ačkoliv územně plánovací informace není rozhodnutím ani stanoviskem dotčeného orgánu podle § 90 písm. e) stavebního zákona a nejde ani o úkon, který by správní orgán formálně zavazoval, je však obecně vhodné, aby taková informace byla podána správně a účastník řízení se na ni mohl spoléhat. Územně plánovací informace totiž zakládá očekávání účastníka řízení v určitý postup správního orgánu. Pokud tento postup není dodržen, lze uvažovat o porušení dobré víry účastníka řízení v budoucí postup správního orgánu. Nelze sice konstatovat, že by chybně vydaná územně plánovací informace měla vliv na zákonnost rozhodnutí o zamítnutí žádosti o umístění stavby, nicméně lze uvažovat o možných negativních důsledcích pro správní orgán z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žalobce v replice k vyjádření žalovaného navrhl provedení důkazu výslechem Václava Vostoupala, který měl jeho jménem jednat se stavebním úřadem a odborem územního plánování a který by měl dosvědčit, že mu správní orgán sděloval, že stavebním záměr žalobce je v souladu s územním plánem. Při jednání žalobce na návrhu na provedení výslechu svědka V.V. netrval. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení