10 A 166/2019 - 53

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobce: P.B. bytem XYZ, zastoupeného Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1 proti žalovanému: České vysoké učení technické v Praze, IČO: 68407700 sídlem Jugoslávských partyzánů 1580/3, Praha 6 zastoupenému JUDr. Markem Bánským, advokátem sídlem Elišky Krásnohorské 10/2, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí rektora Českého vysokého učení technického v Praze ze dne 14. 8. 2019, čj. 183/2019/51911/rekvp takto:

Výrok

I. Rozhodnutí rektora Českého vysokého učení technického v Praze ze dne 14. 8. 2019, čj. 183/2019/51911/rekvp a rozhodnutí Českého vysokého učení technického v Praze ze dne 8. 7. 2019, čj. 0046/19/51912, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč k rukám zástupce žalobce, Mgr. Radka Kocourka, advokáta.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu; postup žalovaného při vyřizování žádosti žalobce o informace

1. Žalobou ze dne 14. 10. 2019 podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí rektora Českého vysokého učení technického v Praze (dále též „rektor“) ze dne 14. 8. 2019, čj. 183/2019/51911/rekvp (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým rektor zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2019, čj. 0046/19/51912 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“).

2. Z obsahu žaloby a ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce se žádostí o informace ze dne 23. 6. 2019 (dále jen „Žádost“) vůči žalovanému domáhal poskytnutí informací k celkem 12 smlouvám, resp. objednávkám, uzavřeným mezi žalovaným a společností R&R associates s.r.o. (dříve Roucek Partners s.r.o.), IČO: 06370004, se sídlem Blattného 2313/14, 158 00 Praha 5 (dále jen „Dodavatel“), které identifikoval v tabulce prostřednictvím (i.) textového označení smlouvy/objednávky, (ii.) data jejich uzavření, (iii.) data publikování v registru smluv, (iv.) hodnoty smlouvy v Kč bez DPH a (v.) čísla smlouvy / čj.

3. V návaznosti na uvedenou specifikaci žalobce v Žádosti žádal o poskytnutí následujících informací: „1) Informace ke každé z výše uvedených smluv/objednávek: • Detailní popis předmětu služby • Harmonogram plnění služby • Způsob, jakým byla smlouva/objednávka vysoutěžena dle zákona o zadávání veřejných zakázek č. 134/2016 Sb. V případě, že se jednalo o podlimitní zakázku, uveďte, jak proběhl výběr zhotovitele. • Jak je definována odměna zhotovitele – např. uveďte částku za hodinu, částku za úkon nebo částku za celou službu,… • Kdo v rámci ČVUT byl objednatelem této služby (stačí funkce) • Kdo v rámci ČVUT podepsal objednávku/službu (stačí funkce) 2) Kopie smluvních dokumentů k výše uvedeným smlouvám/objednávkám 3) Detailní výpis všech faktur uhrazených společností Roucek Partners s.r.o. v období od 1. září 2017 do 20. června 2019 ve struktuře: • číslo faktury • datum úhrady • částka bez DPH • popis předmětu plnění • odkaz na číslo smlouvy/objednávky“.

4. Žalovaný Žádost vyřídil přípisem ze dne 8. 7. 2019, čj. 0046/19/51912 . Prvostupňovým rozhodnutím vydaným v rámci předmětného přípisu žalovaný s odkazem na § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), rozhodl podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. o částečném odmítnutí Žádosti, a to v části informací požadovaných pod body 2) a 3) Žádosti, tj. pokud jde o poskytnutí kopií smluvních dokumentů ke smlouvám/objednávkám uvedeným v Žádosti a detailní výpis všech faktur (v požadované struktuře) uhrazených žalovaným Dodavateli ve vymezeném období. Současně žalovaný v uvedeném přípisu poskytl žalobci některé informace vztahující se k bodu 1) Žádosti.

5. Žalobce podal v reakci na postup žalovaného [mimo stížnosti podle ustanovení § 16a odst. 1 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. ve vztahu k postupu žalovaného k bodu 1) Žádosti] odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí, které rektor Napadeným rozhodnutím zamítl a Prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí)

6. Rektor v odůvodnění Napadeného rozhodnutí konstatoval, že žalobce požadoval poskytnutí informací představujících obchodní tajemství a know-how Dodavatele. Uvedl, že z poskytnutých podkladů zjistil, že Dodavatel neudělil žalovanému souhlas s jeho zveřejněním. Poznamenal, že kromě výše uvedeného byly ze strany žalovaného vůči Dodavateli poptávány služby související se zavedením bezpečnostního systému a spolupráce žalovaného s bezpečnostními složkami státu. Nadto se dle žalovaného jedná o informace, které jsou podklady pro budoucí rozhodnutí žalovaného, a tedy informace, na které se ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. nevztahuje povinnost je poskytnout. Současně se dle rektora „jedná o informace, které spadají přímo pod ochranu utajovaných informací také samotného ČVUT v Praze a jako takové není ČVUT v Praze oprávněno je žadateli poskytnout“.

7. K odvolací námitce zpochybňující, že by žalobcem poptávané údaje týkající se faktur byly předmětem obchodního tajemství, rektor uvedl, že si žalovaný požadavek vyložil a nadále vykládá tak, že žalobce požaduje poskytnout kompletní fakturaci včetně všech jejích případných příloh představujících rovněž obchodní tajemství a utajované informace. Doplnil, že „pokud žadatel požadoval jen některé z jím tvrzených informací, měl tak ve své žádosti také učinit“.

III. Žaloba

8. Žalobce v podané žalobě stručně shrnul postup žalovaného při vyřizování Žádosti a sumarizoval závěry vyslovené v Prvostupňovém i Napadeném rozhodnutí.

9. Předeslal, že žalovaný v Prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že požadované dokumenty obsahují informace představující obchodní tajemství a know-how Dodavatele. Jejich zveřejnění by proto mohlo podle žalovaného pro Dodavatele představovat konkurenční nevýhodu. Žalovaný na podporu svého rozhodnutí také uvedl, že Dodavatel neposkytl souhlas se zveřejněním obchodního tajemství. Rektor žalovaného pak podle žalobce v Napadeném rozhodnutí zopakoval, že požadované informace představují obchodní tajemství a know-how Dodavatele a že žalovaný nedisponuje souhlasem Dodavatele se zveřejněním těchto informací (bez bližšího zdůvodnění). Nově pak rektor podle žalobce uvedl, že služby, které Dodavatel žalovanému poskytl, souvisely se zavedením bezpečnostního systému a spolupráce žalovaného s bezpečnostními složkami státu, přičemž nadto se jedná o informace, které jsou podkladem pro budoucí rozhodnutí podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. a „spadají přímo pod ochranu utajovaných informací také samotného ČVUT v Praze“.

10. Ve vztahu k požadavku na poskytnutí informací z faktur žalovaný podle žalobce konstatoval, že žalobce požaduje poskytnout kompletní fakturaci včetně všech příloh, které rovněž obsahují obchodní tajemství a utajované informace. Žalobce podotknul, že v Žádosti přesně uvedl, jaké konkrétní informace ve vztahu k fakturám vystaveným Dodavatelem požaduje.

11. Žalobce rovněž zpochybnil závěr rektora žalovaného o údajné rozpornosti obsahu odvolání a poukazoval na to, že zastavení řízení v případě zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí o odmítnutí žádosti ukládá výslovně ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.

12. Žalobce také poukázal na překročení lhůty pro vydání Napadeného rozhodnutí.

13. Pod prvním žalobním bodem žalobce namítal, že již v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí podrobně vylíčil, z jakých důvodů považuje postup žalovaného, který odmítl Žádost o informace s tím, že tyto informace požívají ochrany obchodního tajemství, za nezákonný. Rektor se podle žalobce s těmito námitkami v Napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal, pouze závěry povinného subjektu zopakoval.

14. Žalobce namítl, že pouhé obecné konstatování bez bližšího a přesvědčivého zdůvodnění, že požadovaná informace vykazuje znaky obchodního tajemství, tj. že se ve smyslu ustanovení § 504 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“, jedná o konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení, jako zdůvodnění odmítnutí žádosti o informace, není dostačující. Rozhodnutí žalovaného jsou podle žalobce v tomto ohledu zcela nepřezkoumatelná, neboť žalovaný v rozhodnutích skutečně toliko uvádí, že požadované informace představují „obchodní tajemství a know-how dodavatele“. Žalobce v této souvislosti poukazoval na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016, čj. 9 As 155/2015 - 195, s tím, že žalovaný požadavkům vysloveným v citovaném rozsudku absolutně nevyhověl, když se podrobně nezabýval tím, zda informace naplňují zákonné znaky obchodního tajemství.

15. Žalobce upozornil, že se svou Žádostí domáhal poskytnutí kopií smluvní dokumentace. Žalovaný byl povinen poskytnout žalobci smluvní dokumentaci v anonymizované podobě (ustanovení § 12 zákona č. 106/1999 Sb.). Podle žalobce není možné, aby celá smlouva obsahovala informace představující obchodní tajemství – přinejmenším identifikační informace o smluvních stranách (obchodní firma, identifikační číslo, sídlo) obchodním tajemstvím nejsou, a kopie smluv proto (v anonymizované podobě) poskytnout zcela jistě lze. Žalobce podotknul, že žalovaný si nemůže učinit závěr o tom, že po anonymizaci nemá dokument pro žadatele smysl, a z toho důvodu jej nezveřejnit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2014, čj. 7 As 64/2013 - 49).

16. Žalobce dále uvedl, že se domáhal poskytnutí specifických informací týkajících se faktur vystavených žalovaným (číslo faktury, datum úhrady, částka bez DPH, popis předmětu plnění, odkaz na číslo smlouvy/objednávky), tedy zcela obecných informací týkajících se předmětu plnění. Tyto informace žalobce zcela přesně specifikoval již ve své Žádosti. Tvrzení žalovaného, že uvedené informace obsažené ve fakturách jsou předmětem obchodního tajemství, považoval žalobce za zcela absurdní.

17. K závěru žalovaného, že nedisponuje souhlasem Dodavatele se zveřejněním obchodního tajemství, žalobce upozornil, že tento souhlas nemůže být relevantním, neboť ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. ukládá povinnému subjektu informace představující obchodní tajemství jednoduše neposkytnout.

18. Námitkami uvedenými pod druhým žalobním bodem žalobce poukazoval na to, že rektor v Napadeném rozhodnutí nově uvedl, že se žalobce domáhal informací, které jsou podkladem pro budoucí rozhodnutí, a proto je nelze poskytnout s odkazem na ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Žalobce měl za to, že ze strany žalovaného je vznesení takového argumentu toliko účelovou snahou o vyhnutí se plnění své zákonné povinnosti poskytovat veřejnosti na její žádost požadované informace. Je zjevné, že veškeré informace, které žalobce požadoval, nemohou být podkladem pro budoucí rozhodnutí (žalovaný rozsah těchto informací nespecifikuje, žalobce se proto domnívá, že se jedná o veškeré požadované informace). Žalobce zdůraznil, že dotaz na budoucí rozhodnutí vůbec nevznesl, resp. nepožadoval informace o tom, jaké opatření zamýšlí povinný subjekt v konkrétní věci učinit. Ze strany žalovaného se tak podle žalobce jedná o naprosto zcestnou argumentaci.

19. Pod třetím žalobním bodem pak žalobce namítal, že rektor v Napadeném rozhodnutí nově uvádí, že žalobce požaduje informace, které „spadají přímo pod ochranu utajovaných informací“. Ani tuto, dle názoru žalobce, zcela stěžejní skutečnost, žalovaný v Prvostupňovém rozhodnutí vůbec neuvádí, a žalobce se proto domnívá, že tato skutečnost nemůže být pravdivá. K tomuto závěru vede žalobce i zjištění, že předmětem činnosti Dodavatele je (a bylo po celou dobu jejího trvání) zprostředkování obchodu a služeb, velkoobchod a maloobchod, poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků, reklamní činnost, marketing, mediální zastoupení, služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy, provozování kulturních, kulturně-vzdělávacích a zábavních zařízení, pořádání kulturních produkcí, zábav, výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí. Podle žalobce se tedy nejedná o činnosti, které by, byť vzdáleně, souvisely se zavedením jakýchkoliv bezpečnostních systémů. Žalobce opětovně zdůraznil, že se odvolal proti rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí kopií smluvní dokumentace a informací obsažených ve fakturách, přičemž takové informace zcela jistě nemohou podléhat utajení podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, a žalovaný je případně může anonymizovat v souladu s § 12 zákona č. 106/1999 Sb.

IV. Vyjádření žalovaného

20. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 29. 11. 2019 v návaznosti na stručnou rekapitulaci postupu při vyřízení Žádosti k námitkám vzneseným pod prvním žalobním bodem konstatoval, že je stále přesvědčen, že předmětné informace není možné poskytnout z důvodu ochrany obchodního tajemství. Smluvní vztah mezi žalovaným a Dodavatelem se dle žalovaného týká poskytování poradenství ve vybraných činnostech žalovaného, přičemž smlouvy s Dodavatelem obsahují skutečnosti, které jsou definovatelné jako obchodní tajemství ve smyslu § 504 občanského zákoníku. Ustanovení smluv mohou podle žalovaného obsahovat konkrétní postupy a metody, kterými Dodavatel poskytuje své poradenství a své služby. Právě tyto konkrétní postupy lze jistě definovat jako obchodní tajemství. Tyto skutečnosti jsou podle žalovaného konkurenčně významné, neboť právě ojedinělé metody této konkrétní společnosti mohou představovat důvod, pro který může být společnost upřednostněna jako dodavatel služeb oproti své konkurenci, z čehož vyplývá i to, že jsou tyto skutečnosti v obchodních kruzích běžně nedostupné a konkurentům nemusí být běžně známé. Vzhledem ke konkrétnosti postupů se jistě jedná o skutečnosti určitelné. Ocenitelnost těchto metod poté logicky vyplývá z toho, že za jejich poskytování Dodavatel požaduje určité peněžní plnění. Stejně tak se dle žalovaného jedná o skutečnosti nezbytně související se závodem, tedy konkrétně s tímto Dodavatelem, neboť ostatní dodavatelé podobnými způsoby poskytování služeb nemusí nutně disponovat. Žalovaný doplnil, že „vlastník těchto skutečností poté tyto skutečnosti ochraňuje ve svém zájmu, aby si dokázal zachovat konkurenční výhodu. I proto Žalovaný okrajově ve Vypořádání Žádosti uvedl, že není oprávněn tyto skutečnosti odpovídající obchodnímu tajemství sdělit třetí straně, ačkoliv toto není expresivně důvodem pro odmítnutí poskytnutí informace ve smyslu informačního zákona“. Tyto skutečnosti se pak podle žalovaného mohou vyskytovat v různých částech smluvních dokumentů, ať už přímo nebo nepřímo. Stejně tak se tyto informace mohou nacházet částečně i v související fakturaci, jejíž součástí je specifikace poskytovaných služeb, ať už uceleně nebo v roztříštěné podobě.

21. K námitkám vzneseným pod druhým a třetím žalobním bodem žalovaný připustil, že skutečně některé skutečnosti neuvádí v Prvostupňovém rozhodnutí, ale až v Napadeném rozhodnutí, a to z toho důvodu, aby dostatečně upřesnil a vysvětlil žalobci, proč mimo jiné není možné některé informace poskytnout. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce o tom, že na informace se nemůže vztahovat utajení informací podle zvláštního právního předpisu. Doplnil, že „toto zmínil v Rozhodnutí o Odvolání pouze okrajově, neboť některých částí informací by se toto utajení týkat eventuálně mohlo“. Konstatoval, že předmět podnikání Dodavatele „poté zahrnuje poradenskou a konzultační činnost. Ta se samozřejmě může týkat širokého okruhu záležitostí ve vztahu k činnostem Žalovaného tak, jak jsou uvedeny ve Čl. 4 Statutu Českého vysokého učení technického a nelze vyloučit, že do těchto činností budou spadat i záležitosti podléhající určitému utajení některým zvláštním právním předpisem“. Uzavřel, že i tyto informace „by se mohly nacházet jak ve smlouvách, tak ve fakturaci, i kdyby jen v roztříštěné podobě“.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

22. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání.

23. Soud s poukazem na shrnutí skutkového stavu v bodech 2 – 5 tohoto rozsudku podotýká, že v nyní posuzované věci je předmětem sporu situace, kdy žalovaný jako povinný subjekt v reakci na Žádost žalobce (i.) některé požadované informace poskytl v žalobcem požadovaném rozsahu, (ii.) některé v Žádosti požadované informace neposkytl vůbec, přičemž v této části vydal s poukazem na § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. rozhodnutí o částečném odmítnutí Žádosti (Prvostupňové rozhodnutí), a (iii.) některé další informace poskytl žalobci v rozsahu, který žalobce nepovažoval za odpovídající předmětu a rozsahu dané části Žádosti.

24. Zatímco proti postupu žalovaného sumarizovanému pod bodem (iii.) výše brojil žalobce stížností podle § 16a odst. 1 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., jež byla vyřízena rozhodnutím o stížnosti, jímž rektor žalovaného s poukazem na § 16a odst. 6 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. postup žalovaného jako povinného subjektu potvrdil (s tím související otázky jsou předmětem paralelně probíhajícího řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 A 167/2019), proti Prvostupňového rozhodnutí o částečném odmítnutí Žádosti brojil žalobce odvoláním, které bylo zamítnuto Napadeným rozhodnutím.

25. V nyní projednávané věci je tak předmětem sporu mezi účastníky posouzení otázky, zda byl žalovaný povinen poskytnout žalobci k jeho Žádosti informace požadované pod body 2) a 3) Žádosti, tj. kopie smluvních dokumentů ke smlouvám/objednávkám specifikovaným v Žádosti a detailní výpis všech faktur (v požadované struktuře) uhrazených žalovaným Dodavateli ve vymezeném období.

26. Jak bylo rekapitulováno výše, žalobce v Žádosti jednoznačným způsobem deklaroval, že se domáhá poskytnutí informací ke konkrétním smlouvám/objednávkám týkajícím se služeb poskytnutých Dodavatelem žalovanému. Žalobce všechny tyto smlouvy/objednávky zcela nezaměnitelným způsobem jednotlivě označil prostřednictvím (i.) textového označení smlouvy/objednávky, (ii.) data jejich uzavření, (iii.) data publikování v registru smluv, (iv.) hodnoty smlouvy v Kč bez DPH a (v.) čísla smlouvy / čj. objednávky. V návaznosti na tuto specifikaci jednotlivých smluv/objednávek žalobce v Žádosti výslovně žádal o poskytnutí následujících informací: „1) Informace ke každé z výše uvedených smluv/objednávek: • Detailní popis předmětu služby • Harmonogram plnění služby • Způsob, jakým byla smlouva/objednávka vysoutěžena dle zákona o zadávání veřejných zakázek č. 134/2016 Sb. V případě, že se jednalo o podlimitní zakázku, uveďte, jak proběhl výběr zhotovitele. • Jak je definována odměna zhotovitele – např. uveďte částku za hodinu, částku za úkon nebo částku za celou službu,… • Kdo v rámci ČVUT byl objednatelem této služby (stačí funkce) • Kdo v rámci ČVUT podepsal objednávku/službu (stačí funkce)“ 2) Kopie smluvních dokumentů k výše uvedeným smlouvám/objednávkám 3) Detailní výpis všech faktur uhrazených společností Roucek Partners s.r.o. v období od 1. září 2017 do 20. června 2019 ve struktuře:

27. číslo faktury 28. datum úhrady 29. částka bez DPH 30. popis předmětu plnění 31. odkaz na číslo smlouvy/objednávky“ (pozn. zvýrazněno žalobcem).

32. Žalovaný v Prvostupňovém rozhodnutí toliko konstatoval, že „všechny tyto materiály však obsahují informace představující obchodní tajemství a know how dodavatele; jejich zveřejnění by tak mohlo pro dodavatele služby představovat konkurenční nevýhodu. Především však ČVUT v Praze nedisponuje souhlasem dodavatele, aby toto jeho obchodní tajemství mohlo zveřejnit. právo k tomuto obchodnímu tajemství vykonává dodavatel.(…) Z uvedeného důvodu a podle § 9 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím ČVUT v Praze není oprávněno požadované informace žadateli poskytnout…“ 33. Žalobce v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí namítal, že „podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu ČR nelze žádost o informace odmítnout pouze s obecným konstatováním, že zveřejněním informace by byla narušena ochrana obchodního tajemství“. S poukazem na § 504 občanského zákoníku konstatoval, že „aby tedy určitá informace nemohla být zveřejněna z důvodu, že se jedná o obchodní tajemství nebo know-how dodavatele, musely by být kumulativně naplněny veškeré výše uvedené zákonné znaky obchodního tajemství“. S poukazem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že „správní orgán je v případě, že žádost o informace odmítá z důvodu ochrany obchodního tajemství, povinen zkoumat, zda informace skutečně splňuje všechny náležitosti obchodního tajemství a přesvědčivě zdůvodnit, že informace vykazuje veškeré znaky obchodního tajemství“. Rovněž namítal, že mu není „jasné, které z požadovaných informací týkajících se předmětných faktur (číslo faktury, datum úhrady, částka bez DPH, popis předmětu plnění, odkaz na číslo smlouvy/objednávky) by bylo možné považovat za obchodní tajemství, neboť žadatel požadoval zcela obecné informace týkající se předmětu plnění“. Žalobce rovněž poukazoval na to, že je „podivné, aby veškeré informace uvedené ve smlouvě bylo možné považovat za obchodní tajemství“. Žalobce dále popisoval důvody, pro které považoval za irelevantní poznámku o nedostatku souhlasu Dodavatele s poskytnutím požadovaných informací. Konečně akcentoval povinnost povinného subjektu postupovat v souladu s § 12 zákona č. 106/1999 Sb. s tím, že povinný subjekt si nemůže podle jím odkazované judikatorní praxe učinit závěr o tom, že po anonymizaci nemá dokument pro žadatele smysl, a z toho důvodu jej nezveřejnit; naopak je povinen zveřejňovat kompletní kopie s anonymizovanými částmi, nikoliv pouze selektivně sdělit obsahu dokumentu.

34. Žalovaný v Napadeném rozhodnutí vyslovil k uvedené odvolací argumentaci závěry, jež jsou rekapitulovány v části II. tohoto rozsudku. K aplikaci § 9 zákona č. 106/1999 Sb.

35. Žalobce především namítal, že žalovaný postupoval nezákonně, když s poukazem na obchodní tajemství paušálně odmítl poskytnout požadované informace, aniž by byly dány kumulativní podmínky definice obchodního tajemství. Žalobce namítal, že obě rozhodnutí jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Rovněž nad rámec uvedeného namítl, že není možné, aby celá smlouva obsahovala informace představující obchodní tajemství – přinejmenším identifikační informace o smluvních stranách obchodním tajemstvím nejsou a kopie smluv proto (v anonymizované podobě) poskytnout zcela jistě lze. Trval rovněž na tom, že jím specifikované požadované informace týkající se faktur nemohou být předmětem obchodního tajemství 36. Městský soud v Praze s ohledem na níže uvedené důvody shledal předmětné námitky žalobce důvodnými.

37. Zdejší soud především připomíná, že podle § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. platí, že „pokud je požadovaná informace obchodním tajemstvím, povinný subjekt ji neposkytne“. V poznámce pod čarou přitom tato právní norma odkazuje na § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obchodní zákoník“).

38. Podle § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. pak platí, že „při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství“.

39. Pojmové znaky obchodního tajemství, dříve vyplývající právě z § 17 obchodního zákoníku, na něž předmětné ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. odkazuje, jsou dnes upraveny v § 504 občanského zákoníku, podle něhož „obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení“.

40. Správní soudy se v minulosti postupem povinných subjektů v souvislosti s poskytováním informací, u nichž je zvažováno, zda mohou být obchodním tajemstvím, opakovaně zabývaly. Formulovaly přitom standardy, při jejichž dodržení je možné v určitých případech informace požadované žadateli v režimu zákona č. 106/1999 Sb. odmítnout s odkazem na § 9 tohoto zákona s tím, že požadované informace představují obchodní tajemství.

41. Podle ustálené judikatury správních soudů k problematice poskytování informací obsahujících obchodní tajemství je pojem obchodního tajemství tvořen několika kumulativními znaky (konkurenční významnost, určitelnost, ocenitelnost, běžná nedostupnost v příslušných obchodních kruzích, souvislost s obchodním závodem, odpovídající zajišťování utajení daných skutečností tvořících obchodní tajemství). Pokud povinný subjekt zamýšlí § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. aplikovat a odmítnout na jeho základě žádost o informace, je povinen se s existencí a povahou těchto znaků odpovídajícím způsobem vypořádat v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí (části) žádosti o informace. Proto závěr povinného subjektu o odmítnutí žádosti z důvodu omezení práva na informace spočívajícího v tom, že požadovaná informace je obchodním tajemstvím, musí být v rozhodnutí povinného subjektu náležitě zdůvodněn. Zdejší soud na tomto místě pro větší stručnost odkazuje na závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, čj. 7 As 24/2007 - 106, ze dne 9. 12. 2004, čj. 7 A 118/2002 - 37, publ. pod č. 654/2005 Sb. NSS, či v rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 7. 2013, čj. 11 A 90/2012 - 39.

42. Správní soudy ve své konstantní rozhodovací praxi k této otázce akcentují význam přezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací. Zdůrazňují, že má-li rozhodnutí dostát požadavkům kladeným § 68 odst. 3 správního řádu a navazující judikaturou na přezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu, musí povinný subjekt podrobně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, jaké informace obsažené v požadovaném (a plně nebo částečně odepřeném) dokumentu považuje za obchodní tajemství a uplatňuje u nich ochranu ve smyslu komentovaného ustanovení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, čj. 2 As 27/2007 - 87 a ze dne 27. 3. 2008, čj. 7 As 24/2007 - 106).

43. Povinný subjekt tedy musí v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu ke každé odepřené informaci (tyto informace je přitom třeba vymezit typově, např. jako údaje o technologickém postupu, údaje o klientské základně apod.) objasnit, v čem spatřuje naplnění všech znaků legální definice obchodního tajemství k takové typově vymezené informaci. Odůvodnění pak jistě nelze formulovat pouhým paušálním odkazem na ustanovení § 504 občanského zákoníku. Z hlediska přezkoumatelnosti závěrů povinného subjektu soudem je proto naprosto nepostačující, jestliže povinný subjekt v rozhodnutí o odmítnutí žádosti toliko konstatuje existenci obchodního tajemství bránícího poskytnutí požadovaných informací, aniž blíže zdůvodní, na základě jakých zjištění tento závěr učinil. Obdobně neobstojí pouhé konstatování, že určitý podnikatel (v praxi nejčastěji druhá smluvní strana odepřené obchodní smlouvy) určité skutečnosti ve smlouvě (event. celou smlouvu) označil jako obchodní tajemství. Takové smluvní ujednání by totiž mohlo být chápáno nanejvýš jako naplnění „subjektivních“ pojmových znaků obchodního tajemství (shodně srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016).

44. Zdejší soud pak především zdůrazňuje, že z ustálené rozhodovací praxe správních soudů i relevantních doktrinálních závěrů k problematice poskytování informací obsahujících obchodní tajemství nadevší pochybnost vyplývá, že obchodním tajemstvím mohou být pouze „skutečnosti,“ tj. ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. „informace“, vykazující pojmové znaky obchodního tajemství. Jinak řečeno, předmětem ochrany obchodního tajemství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tohoto zákona zásadně není určitý dokument jako celek, nýbrž toliko skutečnosti (informace) v něm uvedené, které splňují pojmové definiční znaky stanovené zákonem. Tento závěr jednoznačně plyne např. z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, čj. 2 As 27/2007 - 87, a ze dne 31. 7. 2006, čj. A 2/2003 - 73, publ. pod 1469/2008 Sb. NSS.

45. Ke shodným závěrům dospívají i autoři relevantních doktrinálních závěrů, podle nichž „v naprosté většině případů bude skutečnost taková, že pouze určitá část (části) požadovaného dokumentu bude obsahovat informace, které bude možno legitimně považovat (a chránit) jako obchodní tajemství. Tato skutečnost pro aplikační praxi povinných subjektů znamená, že je-li žádána kopie určitého dokumentu (typicky smlouvy), zásadně nelze odmítnout poskytnutí (celé) této kopie jen proto, že dotčený dokument obsahuje některé skutečnosti vykazující znaky obchodního tajemství. Povinný subjekt se musí v takovém případě vždy jednotlivě zabývat každým údajem (skupinou údajů) ve smlouvě obsaženým a u každého z nich individuálně posoudit, zda splňuje znaky obchodního tajemství; pouze v kladném případě lze ve vztahu k takto určeným údajům uplatnit ochranu dle komentovaného ustanovení. Povinný subjekt bude proto muset vydat kopii (event. doslovné opisy) všech částí smlouvy, které – jako obchodní tajemství – chráněny nejsou. To konkrétně znamená, že povinný subjekt s využitím § 12 (…) poskytne kopii požadovaného dokumentu, v níž anonymizuje ty jeho části, které mají povahu obchodního tajemství, a současně vydá rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podle § 15 odst. 1 z důvodu ochrany obchodního tajemství“ (srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016).

46. Nejvyšší správní soud v tomto směru jednoznačně připouští, že „údajům je poskytnuta dostatečná ochrana již jejich znečitelněním v autentickém textu“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004, čj. 7 A 3/2002 - 46).

47. Posledním, ale neméně významným judikatorním požadavkem ve vztahu k problematice poskytování informací obsahujících obchodní tajemství, je pak reflexe pravidel vyplývajících z § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že není možné, aby bylo odepřeno poskytnutí informací o celém obsahu určitého dokumentu s odkazem na ochranu obchodního tajemství podle § 9 zákona č. 106/1999 Sb. I kdyby veškeré údaje naplňovaly všechny znaky obchodního tajemství ve smyslu shora uvedených ustanovení soukromoprávních předpisů, není možné opomenout § 9 odst. 2 zákona, z něhož vyplývá, že z tohoto důvodu nemohou povinné subjekty odepřít poskytnutí takových informací, které se týkají rozsahu používání prostředků z veřejných rozpočtů a identity jejich příjemce. Pro případ úplatných smluv přitom správní soudy explicitně judikují, že žadateli nelze v žádném případě odepřít informaci o ceně, která bude hrazena z těchto rozpočtů. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2004, čj. 7 A 118/2002 - 37, publ. pod č. 654/2005 Sb. NSS, „smyslem úpravy § 9 odst. 2 zákona je umožnit veřejnou kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky. Jelikož samotná informace o ceně nevypovídá o tomto způsobu hospodaření, je nutné společně s ní vždy poskytnout alespoň rámcovou informaci o předmětu plnění, za něž se cena poskytuje. Přípustná míra „rámcovosti“ pak vychází právě z toho, zda je možné posoudit hospodárnost využití veřejných prostředků. Jelikož se v daném případě jednalo o smlouvu o dílo, která je pojmově úplatná, znamenalo přinejmenším neposkytnutí informací o výši ceny a předmětu smlouvy porušení zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinný subjekt musí posoudit jednotlivé požadované informace s ohledem na přípustnost jejich poskytnutí a je povinen poskytnout veškeré požadované informace, u kterých není zřejmé, že tomu brání ustanovení zákona. Protože tak žalovaný neučinil, porušil vydáním napadeného rozhodnutí § 4 ve spojení s § 9 odst. 2 zákona“.

48. Na základě výše uvedených judikatorních východisek je třeba uzavřít, že postup žalovaného, který paušálně odmítl poskytnout požadované informace s poukazem na obchodní tajemství, nemůže obstát.

49. Žalovaný byl zcela jednoznačně povinen jednotlivě posoudit všechny dokumenty požadované v bodech 2) a 3) Žádosti. Bylo na žalovaném, aby v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí, resp. Napadeného rozhodnutí ve vztahu ke každému konkrétnímu takto požadovanému a odepřenému dokumentu alespoň typově vymezil informace, u nichž by posléze objasnil, v jakých konkrétních skutečnostech spatřuje naplnění všech znaků legální definice obchodního tajemství.

50. Jak bylo odůvodněno výše, z hlediska konstantní rozhodovací praxí správních soudů traktovaných standardů přezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je zcela nepřijatelné, pokud žalovaný v Prvostupňovém rozhodnutí i Napadeném rozhodnutí toliko konstatoval existenci obchodního tajemství bránícího poskytnutí požadovaných informací, aniž blíže v souladu se shora popsanými mantinely ve vztahu ke specifikovaným typovým informacím zdůvodnil, na základě jakých konkrétních úvah k takovému závěru dospěl.

51. Žalovaný v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí v souladu s dříve uvedeným toliko bez dalšího konstatoval, že „všechny tyto materiály však obsahují informace představující obchodní tajemství a know how dodavatele; jejich zveřejnění by tak mohlo pro dodavatele služby představovat konkurenční nevýhodu.

52. I v odůvodnění Napadeného rozhodnutí se pak rektor de facto toliko omezil na reprodukci závěru vysloveného v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí s tím, že žalobce požadoval poskytnutí informací představujících obchodní tajemství a know-how Dodavatele, resp. že Dodavatel neudělil žalovanému souhlas s jeho zveřejněním.

53. V obou rozhodnutích byl tedy ze strany žalovaného vysloven toliko obecný a paušální závěr, z něhož není nikterak zřejmé, zda a jak se žalovaný jako povinný subjekt naplněním všech výše uvedených znaků ve vztahu ke všem Žádostí dotčeným skutečnostem, resp. typovým informacím zabýval.

54. Vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů jsou přitom v tomto ohledu Prvostupňové rozhodnutí i Napadené rozhodnutí zatížena rovněž pro nevypořádání argumentace vznášené žalobcem k otázkám souvisejícím s aplikací § 9 zákona č. 106/1999 Sb. již v průběhu řízení o Žádosti, především pak v podaném odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí. Žalobce již v tomto podání vznášel námitky obdobné těm, které uplatňuje nyní v podané žalobě. Výslovně přitom namítal rovněž to, že žalovaný paušálně odmítl poskytnout požadované informace, aniž by byly dány kumulativní podmínky definice obchodního tajemství. Žalobce v souladu s dříve uvedeným explicitně namítal, že „podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu ČR nelze žádost o informace odmítnout pouze s obecným konstatováním, že zveřejněním informace by byla narušena ochrana obchodního tajemství“, a s poukazem na § 504 občanského zákoníku poukazoval na to, že „aby tedy určitá informace nemohla být zveřejněna z důvodu, že se jedná o obchodní tajemství nebo know-how dodavatele, musely by být kumulativně naplněny veškeré výše uvedené zákonné znaky obchodního tajemství“. Rovněž namítal, že „správní orgán je v případě, že žádost o informace odmítá z důvodu ochrany obchodního tajemství, povinen zkoumat, zda informace skutečně splňuje všechny náležitosti obchodního tajemství a přesvědčivě zdůvodnit, že informace vykazuje veškeré znaky obchodního tajemství“. Rektor se však s uvedenými námitkami, o které žalobce svou procesní pozici zcela zjevně opíral a jež představují samotné jádro procesní obrany žalobce, v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nijak nevypořádal.

55. Se žalobcem je třeba konečně souhlasit v tom, že i kdyby snad žalovaný všem výše popsaným standardům dostál, bylo by mu nezbývalo, než z požadovaných informací poskytnout alespoň ty informace, jež spadají do množiny informací o rozsahu a příjemci veřejných prostředků ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. (srov. výše), přičemž žalovaný byl rovněž povinen postupovat podle § 12 tohoto zákona.

56. Napadené rozhodnutí i Prvostupňové rozhodnutí tak jsou podle přesvědčení zdejšího soudu s ohledem na shora popsaná východiska plynoucí z ustálené rozhodovací praxe správních soudů nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Se zřetelem k tomu, že žalovaný předmětné dokumenty neučinil součástí správního spisu, jsou jeho rozhodnutí nadto nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů skutkových. Správní soudy totiž v tomto směru ustáleně judikují, že podmínkou přezkoumatelnosti rozhodnutí o odepření poskytnutí informací je rovněž to, že správní soud má k dispozici kompletní správní spis, tedy včetně informací, u nichž povinný subjekt uplatnil zákonnou ochranu, neboť bez jejich znalosti sotva bude způsobilý posoudit případné důvody pro neposkytnutí informace (srov. v této souvislosti např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2013, čj. 2 As 66/2013 - 25).

57. Pokud žalovaný stavěl své závěry v Prvostupňovém rozhodnutí i Napadeném rozhodnutí mj. na tom, že Dodavatel neudělil s poskytnutím „obchodního tajemství a know-how“ souhlas, nezbývá soudu než zdůraznit, že i v tomto ohledu jsou závěry žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek skutkových důvodů. Ze správního spisu, který byl žalovaným poskytnut k výzvě soudu ze dne 29. 10. 2019, čj. 10 A 166/2019 - 23, není zřejmé nejen to, zda a jak se Dodavatel k předmětnému požadavku žalobce obsaženému v Žádosti vyjádřil, ale ani to, zda žalovaný Dodavateli vůbec zajistil jeho práva vyvěrající z jeho postavení coby Žádostí dotčené osoby.

58. Nejvyšší správní soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že ze subsidiární použitelnosti správního řádu, jak je zakotvena v § 20 odst. 4 písm. a) a b) zákona č. 106/1999 Sb., plyne účastenství dalších osob, které by mohly být účastníky řízení podle § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), kvůli svému dotčení poskytnutím informace, v řízení o vydání rozhodnutí o neposkytnutí informace či v odvolacím řízení. Soudní ochrana je pak zajištěna zásadně řízením o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., v němž může být dotčená osoba podle okolností žalobcem, anebo osobou zúčastněnou na řízení ve smyslu § 34 odst. 1 s. ř. s. (srov. především závěry vyslovené v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012 - 62, č. 3155/2015 Sb. NSS).

59. Nejvyšší správní soud v tomto směru v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, čj. 1 As 189/2014 - 50, publ. pod č. 3185/2015 Sb. NSS, shrnul, že „postavením dotčených osob při poskytování informací se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v nedávném rozsudku ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62. V bodech 107 a 108 uvedl: „Procedura poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím je postavena na zásadě, že poskytnutí informací na žádost je faktický úkon povinného subjektu, zatímco neposkytnutí informací děje se formou správního rozhodnutí, proti kterému je přípustné odvolání. Při poskytnutí informací postupuje povinný subjekt v podstatě výlučně podle zákona o svobodném přístupu k informacím, který obsahuje relativně ucelenou a komplexní procedurální úpravu odlišnou od správního řádu a který až na výjimky (ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a ustanovení § 178) použitelnost správního řádu vylučuje ve svém § 20 odst. 4 in fine. Z toho mimo jiné plyne i okruh osob, s nimiž povinný subjekt při poskytování informace jedná – je jím především žadatel, což plyne vcelku jednoznačně z celé procesní úpravy poskytování informací, která obecně nepředpokládá, že by v ní figuroval kdokoli jiný než žadatel a povinný subjekt. Ostatní osoby, které by mohly být poskytnutím informace dotčeny (např. osoby, kterých se poskytnutá informace týká a jež by mohly být dotčeny ve svém právu na informační sebeurčení), mají práva plynoucí ze základních zásad činnosti správních orgánů. V daném kontextu se na ně tedy vztahuje především ustanovení § 4 odst. 4 správního řádu, podle něhož správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy. Z uvedeného ustanovení vyplývá především povinnost povinného subjektu informovat bez zbytečného prodlení tyto osoby, že hodlá poskytnout informace, které se jich mohou dotknout, a právo potenciálně dotčených osob se k tomu vyjádřit. Je pak na povinném subjektu, aby případné vyjádření takových osob reflektoval a vyvodil z něho eventuálně důsledky pro svůj další postup.“ Na možnosti obrany práv dotčených osob při poskytování informací navazuje soudní ochrana ve správním soudnictví. Poskytnutí informace podle okolností může být nezákonným zásahem povinného subjektu do práva toho, o němž se informace poskytuje, na informační sebeurčení (k tomuto pojmu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02). Povinný subjekt jedná při poskytování informace jako správní orgán (v materiálním smyslu), neboť na základě kogentní normy veřejného práva vykonává svoji pravomoc tím, že žadateli poskytne informaci, kterou mu zákon ukládá poskytnout. Poskytne-li informaci, kterou mu zákon poskytnout neumožňuje, a zároveň takovéto poskytnutí bude představovat zásah do práv konkrétní osoby (viz zejm. poskytnutí informací v rozporu s § 8a, v rozsahu vybočujícím z rámce § 8b či v rozporu s § 9 nebo § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím), může se dotčená osoba bránit zásahovou žalobou, neboť úkon povinného subjektu spočívající v poskytnutí informací nemá povahu „rozhodnutí“ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž „zásahu“ ve smyslu § 82 s. ř. s. Naopak pokud povinný subjekt žádosti o informaci zcela nebo zčásti nevyhoví, vydá o tom rozhodnutí o odmítnutí žádosti (§ 15 zákona o svobodném přístupu k informacím), proti kterému lze podat odvolání (§ 16 téhož zákona). Ze subsidiární použitelnosti správního řádu, jak je zakotvena v § 20 odst. 4 písm. a) a b) zákona o svobodném přístupu k informacím, plyne účastenství dalších osob, které by mohly být účastníky řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu kvůli svému dotčení poskytnutím informace, pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti nebo v odvolacím řízení. V takovém případě je soudní ochrana zajištěna zásadně řízením o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., v němž může být dotčená osoba podle okolností žalobcem, anebo osobou zúčastněnou na řízení (srov. body 109 a 110 rozsudku rozšířeného senátu č. j. 8 As 55/2012 – 62). Argumentace městského soudu, že zájmy dotčených osob při poskytování informací dostatečně chrání povinný subjekt, který není povinen tyto osoby vyrozumívat, je mylná. Částečně lze sice městskému soudu přisvědčit, že povinný subjekt posuzuje autonomně, zda lze požadovanou informaci poskytnout či zda neexistují některé výluky předpokládané zákonem o svobodném přístupu k informacím pro její poskytnutí; ve své úvaze o poskytnutí informace přitom není vázán názorem dotčené osoby. Neznamená to však, že by povinný subjekt při poskytování informací ochraňoval nejen zájmy veřejné, ale i zájmy dotčených osob. Přestože zákon o svobodném přístupu k informacím v § 20 odst. 4 vylučuje účastenství dotčených osob podle § 27 správního řádu pro řízení o žádosti, nelze při poskytování informací dotčené osoby apriorně vyloučit z širšího chápání pojmu účastenství a upřít jim základní procesní práva v řízení o žádosti [obdobně srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/99 ze dne 22. 3. 2000 (N 42/17 SbNU 295; 95/2000 Sb.]“.

60. S uvedenými závěry, které jsou konstantně aplikovány v navazující rozhodovací praxi správních soudů (z poslední doby srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2020, čj. 10 As 227/2018 - 41), se zdejší soud bez výhrad ztotožňuje, neshledává důvodu se od nich jakkoli odchylovat a pro větší stručnost na ně na tomto místě v plném rozsahu odkazuje.

61. Za situace, kdy ze správního spisu, který byl soudu žalovaným předložen, nevyplývá, že by žalovaný s Dodavatelem coby osobou, jež mohla být zasažena na svém právu na informační sebeurčení, jako s účastníkem skutečně jednal, nemůže soud účinně přezkoumat závěry žalovaného vyslovené v Prvostupňovém i Napadeném rozhodnutí, dle nichž Dodavatel odmítl souhlas s poskytnutím požadovaných informací.

62. Nad rámec uvedeného soud nicméně podotýká, že ani případné neudělení souhlasu ze strany Dodavatele nezbavuje žalovaného povinnosti posoudit důsledně a přezkoumatelným způsobem naplnění všech výše připomenutých znaků obchodního tajemství, jež musí být v případě odepření poskytnutí informace podle § 9 zákona č. 106/1999 Sb. naplněny kumulativně.

63. Žalobci je pak třeba přisvědčit rovněž v tom, že ve své Žádosti zcela jednoznačně specifikoval, jaké konkrétní informace požaduje poskytnout ve vztahu k fakturám vydaným Dodavatelem za služby poskytnuté žalovanému v definovaném období. Pokud se tedy rektor k odvolací námitce zpochybňující, že by žalobcem poptávané údaje týkající se faktur byly předmětem obchodního tajemství, omezil na poznámku o tom, že si žalovaný požadavek vyložil a nadále vykládá tak, že žalobce požaduje poskytnout kompletní fakturaci včetně všech jejích případných příloh představujících rovněž obchodní tajemství a utajované informace, míjí se jeho závěry zjevně s obsahem správního spisu, neboť z Žádosti i z odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí je zcela zjevné, že se žalobce v tomto směru poskytnutí žádných „případných příloh“ nedomáhal. Pokud pak žalovaný konstatoval, že „pokud žadatel požadoval jen některé z jím tvrzených informací, měl tak ve své žádosti také učinit“, nepřípustným způsobem hraničícím se svévolí zcela odhlédl od toho, že žalobce právě takovým způsobem postupoval, když naopak ve své Žádosti zcela specificky vymezil okruh údajů, jichž se podanou Žádostí ve vztahu k fakturám domáhá. Z odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí ani z odůvodnění Napadeného rozhodnutí pak nejsou seznatelné žádné důvody, pro které by snad tyto žalobcem konkrétně požadované údaje měly být předmětem obchodního tajemství. K aplikaci § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.

64. Námitkami vznesenými pod druhým žalobním bodem žalobce namítal, že veškeré informace, které žalobce požadoval, nemohou být podkladem pro budoucí rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že dotaz na budoucí rozhodnutí vůbec nevznesl, resp. nepožadoval informace o tom, jaké opatření zamýšlí povinný subjekt v konkrétní věci učinit 65. Městský soud v Praze připomíná, že podle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. platí, že „povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací“.

66. Předmětné ustanovení § 2 odst. 4 bylo do zákona č. 106/1999 Sb. včleněno zákonem č. 61/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Ze zvláštní části důvodové zprávy k předmětnému ustanovení se přitom podává, že „povinný subjekt je povinen poskytovat pouze ty informace, které se vztahují k jeho působnosti, a které má nebo by měl mít k dispozici. Naopak režim zákona o svobodném přístupu k informacím nestanovuje povinnost nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité problematice. Toto ustanovení nemá v žádném případě sloužit k nepřiměřenému zužování práva na informace, má pouze zamezit žádostem o informace mimo sféru zákona - zvláště časté jsou v této souvislosti žádosti o právní analýzy, hodnocení či zpracování smluv a podání - k vypracovávání takových materiálů nemůže být povinný subjekt nucen na základě své informační povinnosti, neboť taková úprava by byla zcela proti původnímu smyslu tohoto institutu. Pokud má být taková povinnost stanovena, musí tak učinit zvláštní zákon samostatnou úpravou (např. § 139 zákona č. 500/2004 Sb.). Naopak pokud již povinný subjekt určitý dokument vypracoval, a má tedy informace k dispozici, je povinen ji poskytnout. Podobně nebrání toto ustanovení vyhovět žádostem o výtahy z databází či části dokumentů“ (sněmovní tisk č. 991, 4. volební období 2002-2006, digitální repozitář, www.psp.cz).

67. Správní soudy ve vztahu k předmětnému ustanovení dovodily, že § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. upravuje tři samostatné okruhy situací (srov. rovněž žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, čj. 1 As 28/2010 - 86, č. 2128/2010 Sb. NSS). Jejich jednotícím prvkem je to, že se týkají žádosti o informace, které dosud neexistují, a povinný subjekt by je musel teprve vytvořit, aby mohl žádosti vyhovět (shodně viz Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016).

68. V rozsudku č. 2128/2010 Sb. NSS Nejvyšší správní soud akcentoval, že ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. je třeba vykládat dle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace, jíž povinný subjekt nedisponuje a není povinen jí disponovat apod.

69. Rozhodovací praxe správních soudů tedy stojí ve vztahu ke všem důvodům odmítnutí informace dle uvedeného ustanovení na závěru, že při aplikaci § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. je třeba žádost o informace odmítnout rozhodnutím, vydaným podle § 15 odst. 1 tohoto zákona (předmětné ustanovení je tedy chápáno jako specifický důvod pro odmítnutí žádosti o informace). Současně správní soudy konstantně judikují, že z hlediska hmotněprávního pak může být žádost odmítnuta, jsou-li splněny dvě podmínky: požadovaná informace u povinného subjektu neexistuje (nebyla vytvořena, resp. zaznamenána ve smyslu § 3 odst. 3 zákona, případně v době podání žádosti u povinného subjektu již „neexistuje“) a současně povinný subjekt nemá zákonnou povinnost danou informací disponovat.

70. Zdejší soud na tomto místě pro stručnost odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2015, čj. 3 As 115/2014 - 29, či ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 55/2014 - 33.

71. Nejvyšší správní soud v naposledy označeném rozhodnutí v tomto směru akcentoval, že „ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. je třeba vykládat dle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace, jíž povinný subjekt nedisponuje a není povinen jí disponovat apod. Podle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v citovaném rozsudku nelze § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. vykládat tak, že dopadá na objektivně existující informace, které jsou v dispozici povinného subjektu a jejichž obsahem je vyjádření názoru povinného subjektu na určitou věc. Výluka z práva na informace obsažená v citovaném ustanovení se tak týká pouze těch názorů povinného subjektu, které dosud nebyly formálně zaujaty. Nejvyšší správní soud zde současně zdůraznil, že je nerozhodné, do jaké míry je požadovaná informace závazná, a to ať již pro služebně podřízené osoby či instančně podřízené správní orgány, nebo pro adresáty veřejné správy. Stejně tak není rozhodné, zda se jedná o názor oficiální, vyjádřený (resp. schválený) představenými osobami povinného subjektu, či o názor zaujatý úředními osobami, které se dané problematice věnují, aniž by měl „punc“ názoru oficiálního“.

72. Uvedené závěry byly shodně aplikovány rovněž v rozsudku ze dne 19. 10. 2011, čj. 1 As 107/2011 - 70. Nejvyšší správní soud založil své posouzení na uvedených východiscích, přičemž rovněž uvedl, že „§ 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. nelze vykládat tak, že dopadá na objektivně existující informace, které jsou v dispozici povinného subjektu a jejichž obsahem je vyjádření názoru povinného subjektu na určitou věc. Ke stejnému názoru dospívá i komentářová literatura (Furek, A. – Rothanzl, L. op. cit. v bodě [18] shora, s. 62), která poukazuje na to, že je třeba rozlišovat dvě situace. Jestliže se žádost o informace týká názoru povinného subjektu na určitou záležitost, který má povinný subjekt teprve zaujmout, pak je zcela namístě takovou žádost odmítnout s odkazem na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Pokud se však žádost o informace týká názoru, který povinný subjekt již zaujal, nelze požadovanou informaci podřadit pod § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. S tímto názorem se zdejší soud plně ztotožňuje. (…) Nejvyšší správní soud je toho názoru, že výluka z práva na informace obsažená v § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím se týká pouze těch názorů povinného subjektu, které dosud nebyly formálně zaujaty. Slovem formálně přitom není myšlen žádný formalizovaný postup utváření názoru uvnitř povinného subjektu, nýbrž zachycení názoru (tedy informace) na jakýkoliv nosič (k tomu srov. § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím obsahující definici informace). Nedopadá tak na případy, kdy názory povinného subjektu byly zachyceny např. na list papíru, v elektronickém dokumentu atp.“.

73. Žalovaný v Prvostupňovém rozhodnutí odůvodnil odepření informací požadovaných pod body 2) a 3) Žádosti toliko poukazem na § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., tedy zcela odlišným zákonným důvodem odmítnutí poskytnutí informací. Rektor žalovaného pak v odůvodnění Napadeného rozhodnutí doplnil, že se nadto jedná o informace, které jsou podklady pro budoucí rozhodnutí žalovaného, a tedy o informace, na které se ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. nevztahuje povinnost je poskytnout 74. Žalovaný však v odůvodnění Napadeného rozhodnutí v tomto směru neuvedl žádné konkrétní důvody, o které svůj závěr, že jde v posuzované věci o dotaz na informace, které jsou podklady pro budoucí rozhodnutí, opřel a nikterak nepopsal úvahy, kterými byl při formulaci tohoto svého závěru veden. Žalovaný se tedy omezil toliko na paušální, nijak nerozvedený a především nikterak neodůvodněný závěr, jenž však nelze v žádném ohledu se zřetelem ke shora vyloženým judikatorním východiskům považovat za adekvátní reakci. Z výše vyloženého rámce daného ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu k otázce aplikace § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. jednoznačně vyplývá nutnost posoudit, zda se žadatelem požadované informace skutečně týkají toliko názorů povinného subjektu, které dosud nebyly formálně zaujaty, resp. výhradně jeho budoucího rozhodnutí, či zda míří na objektivně existující informace, které jsou v dispozici žalovaného jako povinného subjektu a týkají se názoru, který žalovaný již zaujal, resp. souvisí s obchodním rozhodnutím, které již žalovaný učinil. Podle přesvědčení soudu přitom jistě nelze považovat za na první pohled zřejmé, že všechny, případně alespoň některé žalobcem pod body 2) a 3) Žádosti požadované informace skutečně spadají do okruhu informací, na něž podle shora popsaných judikatorních východisek žalovaným uvažovaná výluka dopadá. Soud je přesvědčen o tom, že většina, ne-li všechny informace požadované v Žádosti existují a žalovaný je nemusí vytvářet a tím aplikovat výjimku podle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. K poznámce o utajovaných skutečnostech 75. Soud žalobci přisvědčil rovněž v námitkách vznesených pod třetím žalobním bodem, jejichž prostřednictvím žalobce zpochybňoval závěr rektora o tom, že žalobce požaduje informace, které „spadají přímo pod ochranu utajovaných informací“, a poukazoval na to, že v daném případě požadoval kopie smluvní dokumentace a informace obsažené ve fakturách, přičemž takové informace zcela jistě nemohou podléhat utajení podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, a žalovaný je případně může anonymizovat v souladu s § 12 zákona č. 106/1999 Sb.

76. Jak bylo uvedeno výše, žalovaný v Prvostupňovém rozhodnutí odůvodnil odepření informací požadovaných pod body 2) a 3) Žádosti toliko poukazem na § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., tedy zcela odlišný zákonný důvod odmítnutí poskytnutí informací. Rektor žalovaného pak v odůvodnění Napadeného rozhodnutí v nyní pojednávaných souvislostech mj. doplnil, že se „jedná o informace, které spadají přímo pod ochranu utajovaných informací také samotného ČVUT v Praze a jako takové není ČVUT v Praze oprávněno je žadateli poskytnout“.

77. Ani tento závěr vyslovený rektorem v odůvodnění Napadeného rozhodnutí není pohříchu vůbec přezkoumatelný. Rektor se v tomto směru omezil na stručnou a nijak nerozvedenou a především nevysvětlenou poznámku o tom, že požadované informace „spadají pod ochranu utajovaných informací samotného žalovaného“. Zákon č. 106/1999 Sb. nicméně v tomto směru jako zákonný důvod odepření informací předvídá v ustanovení § 7 toliko případ, kdy je požadovaná informace v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup; v takovém případě ji povinný subjekt neposkytne. Žalovaný však ve svých rozhodnutích v tomto směru netvrdil, natožpak aby měl takový případný závěr jakoukoli oporu v obsahu správního spisu, že jsou všechny, případně alespoň některé požadované informace utajovanými informacemi ve smyslu příslušného zvláštního právního předpisu.

78. Se zřetelem ke všem výše uvedeným skutečnostem zdejšímu soudu nezbylo než obě rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1, 3, 4 s. ř. s. pro jejich nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

79. Soud pro úplnost podotýká, že rektor se mýlil rovněž ve svém závěru uvedeném v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, dle něhož „jednotlivé prvky návrhu žadatele uvedeného v čl. VII. odst. 7.1. odvolání, jsou spolu ve vzájemném rozporu a v případě, kdy by napadeného rozhodnutí bylo zrušeno, nemohlo by v tomto rozsahu být řízení zastaveno“. Soud se ztotožňuje s žalobcem, že zastavení řízení v případě zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí o odmítnutí žádosti ukládá výslovně ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. K aplikaci § 16 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb.

80. Městský soud v Praze se konečně zabýval otázkou, zda je možné v souladu s § 16 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. nařídit žalovanému požadované informace poskytnout. Seznal však, že se zřetelem k závěrům plynoucím z ustálené rozhodovací praxe správních soudů takto postupovat nemohl. Soud v tomto řízení uzavřel, že jsou obě rozhodnutí vydaná žalovaným v této věci nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Z rozhodovací praxe správních soudů přitom plyne, že soudu za této situace nepřísluší nahrazovat úvahy správních orgánů o tom, zda a v jakém rozsahu nebo jak konkrétně mají být informace žadatelům poskytnuty, neboť je toliko oprávněn přezkoumat správnost a zákonnost jejich závěrů. Jak vyplývá z § 16 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., soud přezkoumává, zda jsou dány důvody k případnému odmítnutí žádosti. Přezkoumáním se přitom rozumí taková činnost soudu, při níž soud posuzuje, zda důvody, o něž povinný subjekt odmítnutí poskytnutí informací opřel, obstojí či nikoli. Podle citovaného ustanovení může takto soud postupovat tehdy, pokud tyto důvody neshledá a zároveň není dán některý z dalších povinným subjektem neaplikovaných důvodů pro odmítnutí žádosti.

81. V přezkoumávané věci byla rozhodnutí žalovaného z výše popsaných důvodů stižena vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud v tomto směru ustáleně judikuje, že základní podmínkou pro užití § 16 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. je přezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, tj. musí se jednat o rozhodnutí, v němž žalovaný srozumitelným způsobem řádně odůvodnil aplikaci konkrétního zákonného důvodu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014, čj. 5 As 75/2013 - 53, ze dne 28. 8. 2013, čj. 1 As 73/2013 - 36, či ze dne 24. 3. 2010, čj. 1 As 8/2010 - 65).

82. Uvedený závěr pak platí zvláště tehdy, kdy žalovaný (jak bylo uvedeno výše) zdejšímu soudu v rámci správního spisu nepředložil informace, jejichž poskytnutí žalobci odepřel (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2013, čj. 2 As 66/2013 - 25).

VI. Závěr a náklady řízení

83. Na základě všech shora uvedených skutečností soud Napadené rozhodnutí i Prvostupňové rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost podle § 76 odst. 1 ve spojení s § 78 odst. 1, 3, 4 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení zohlední žalovaný při rozhodování o Žádosti o poskytnutí informací závěry vyslovené výše v bodech 40 – 82 tohoto rozsudku, a v dalším průběhu řízení znovu posoudí body 2) a 3) Žádosti podané žalobcem. Pokud bude opětovně zvažovat odepření poskytnutí informací s poukazem na ochranu obchodního tajemství, ke každému konkrétnímu takto požadovanému a odepřenému dokumentu typově vymezí informace, u nichž objasní, v jakých konkrétních skutečnostech spatřuje naplnění všech znaků legální definice obchodního tajemství. Své závěry přitom přezkoumatelným způsobem zdůvodní a především je založí na podkladech, které učiní součástí správního spisu. I v takovém případě však musí v souladu s výše uvedeným Žádosti žalobce vyhovět a požadované dokumenty poskytnout s tím, že případně znečitelní takové údaje, u nichž při dodržení shora popsaných standardů dospěje k závěru o nezbytnosti ochrany obchodního tajemství. V každém případě pak žalovaný musí z požadovaných informací poskytnout alespoň ty informace, jež spadají do množiny informací o rozsahu a příjemci veřejných prostředků ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. Vypořádá se přitom přezkoumatelným způsobem s námitkami, které v tomto ohledu žalobce v rámci své procesní argumentace vznesl a případně v návaznosti na tento rozsudek dále doplní. Pokud pak bude žalovaný zvažovat aplikaci § 2 odst. 4, event. § 7 zákona č. 106/1999 Sb., i v tomto ohledu přezkoumatelným způsobem identifikuje konkrétní důvody, které jej k aplikaci uvedených ustanovení vedou. Žalovaný přitom ke každé jednotlivě požadované informaci uvede přezkoumatelným způsobem konkrétní zákonný důvod, resp. všechny konkrétní důvody, o něž odepření takové informace opírá.

84. Právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (ust. § 78 odst. 5 s. ř. s.).

85. S přihlédnutím k okolnostem posuzované věci zdejší soud nad rámec nezbytného odůvodnění doplňuje, že se zřetelem k tomu, že žalovanému bylo závazným právním názorem uloženo, aby v případě, kdy se rozhodne požadované informace žalobci znovu odepřít, všechny informace spadající do předmětu žádosti žalobce učinil součástí správního spisu, bude soud v případném následném řízení v této věci moci přezkoumat postup žalovaného a případně využít svého oprávnění plynoucího z § 16 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. Současně nelze vyloučit, že by soud v takovém případě k případné žádosti žalobce o přednostní projednání věci zvažoval konkrétní okolnosti tohoto případu spočívající v přístupu žalovaného k ochraně ústavně zaručeného práva žalobce na informace o činnosti žalovaného.

86. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši celkem 3 000 Kč, náklady za zastoupení advokátem za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí věci, sepis žaloby) a 2 režijní paušály po 300 Kč, celkem tedy 6 800 Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů a 21% DPH ve výši 1 428 Kč. Celková výše přiznaných nákladů tak činí 11 228 Kč.

87. Soud pro úplnost podotýká, že Dodavatel v posuzované věci na výzvu soudu nesdělil, že bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení podle s. ř. s.