10 A 170/2012 - 89

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Route Radio, s.r.o., IČ 27852474, se sídlem Stavební 992, Ostrava-Poruba, zast. JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Dělnická 434/1a, Havířov-Město, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, za účasti: a) RADIO BONTON a.s., IČ 60192682, se sídlem Wenzigova 4/1872, Praha 2, b) Gamamedia s.r.o., IČ 250 28 499, se sídlem Bělehradská 360, Most, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 6. 2012, sp. zn./Ident.:2011/770/zab, čj. bar/2917/2012, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“) ze dne 26. 6. 2012, sp. zn./Ident.:2011/770/zab, čj. bar/2917/2012, kterým Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila společnosti RADIO BONTON a.s. licenci k provozování rozhlasového vysílání programu PIGY RÁDIO prostřednictvím vysílačů na kmitočtu 92,7 MHz o vyzářeném výkonu 200 W z vysílacího stanoviště Děčín město na dobu 8 let a zamítla žádosti ostatních žadatelů včetně žalobce. Žalobce napadá rozhodnutí žalované z následujících skutkových a právních důvodů:

1. Rozhodnutí žalované je nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalovaná ve svém rozhodnutí uvedla, že neshledává naplnění kritéria organizačního řešení získávání místních informací (str. 10), teda nevyhodnotila organizační řešení získávání místních informací jako dostačující. Toto své rozhodnutí zdůvodnila tím, že se žadatel omezil pouze na údaj, že osloví město Děčín a že spolupráce s tímto městem, jako s městy dalšími je samozřejmostí. Žalovaná však nevzala potaz skutečnost, kterou žalobce rovněž uvedl v žádosti o licenci a to tu, že žalobce již více než před rokem a půl navázal spolupráci s institucemi jako je Národní dopravní informační centrum, Ředitelství silnic a dálnic, Ministerstvo vnitra, dopravní a dálniční Policie, Ministerstvo dopravy, SESIP a další s jejichž pomocí chce získávat a dále předávat ověřené a aktuální dopravní informace a tímto způsobem dostatečně organizačně zabezpečit fungování projektu Rádio Dálnice. Dalším způsobem, kterým chce žalobce organizačně zabezpečit fungování svého projektu a který je rovněž uveden v žádosti o licenci je prostřednictvím svých vlastních týmů, které se budou pohybovat v označených vozidlech po dálniční síti a získávat tak svépomocí aktuální údaje a informace, důležité pro motoristy. V neposlední řadě také žalobce počítá s aktivní účastí samotných řidičů, ať už prostřednictvím telefonů, sms, nebo přes vysílačky. Výše uvedenými způsoby se žalobce rozhodl získávat nezbytné informace a velice efektně tak organizačně zabezpečit získávání místních informací nezbytných pro samotné rozhlasové vysílání. I přesto, že všechny tyto skutečnosti byly náležitě popsány v žádosti o udělení licence, žalovaná je bezdůvodně nevyhodnotila, nevypořádala se s nimi a do svého rozhodnutí je nezařadila. Žalobce v té souvislosti zdůraznil, že zamítavé rozhodnutí žalované o předmětné žádosti současně považuje i za výraz nerovného zacházení se žalobcem ve vztahu k řadě ostatních provozovatelů vysílání, když u jednoho žadatele jsou posuzována všechna kritéria objektivně, zatím co u druhého žadatele jsou některé skutečnosti zdá se účelově přehlíženy a pro celkové zhodnocení úspěšnosti naplnění těchto kritérií účastníkem řízení, nepoužity. Žalovaná při posuzování všech relevantních kritérií, nevyhodnotila výše uvedené informace ku prospěchu žalobce a ani jiným způsobem se s nimi nevypořádala. Jak žalobce již dříve uváděl v licenčním řízení je nezbytné řádně odůvodnit rozhodnutí o udělení licence tak, aby z něho bylo možno přesně a dostatečně podrobně zjistit, jak jednotliví uchazeči naplnili kritéria výběru a v jakých ohledech tedy splnil úspěšný žadatel o licenci kritéria lépe než ostatní žadatelé, v tomto ohledu tedy žalovaná povinnosti stanovené jím zákonem č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) nedostála.

2. Žalovaná nesprávně interpretovala ust. § 17 odst. 1 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., který stanoví, že při rozhodování o udělení licence Rada hodnotí přínos programové skladby navrhované žadatelem o licenci k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového a televizního vysílání. V tomto směru žalovaná zvažuje počet již vysílaných programů s obdobným formátem na daném území, kdy jako formát posuzuje toliko hledisko hudební, nikoliv projekt jako celek. Jak žalobce uvedl v žádosti o licenci projekt Rádia Dálnice je specializovaný projekt dopravního rádia, provozovaného kolem českých dálnic a významných přivaděčů a obchvatů, realizovaného na malých vysílačích, který v současné době nemá u jiných provozovatelů reklamního vysílání obdoby. Svým formátem je Rádio Dálnice tak jedinečným projektem, který by měl být řádně bodově ohodnocen v souladu s příslušnými ustanoveními zákona v rámci posuzování naplnění kritérií pro udělení licence k provozování rozhlasového vysílání. Pokud žalovaná pouze hodnotí hudební formát projektu žalobce nedostává tím požadavku ust. § 17 odst. 1 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., a způsobuje svým jednáním nezákonnost rozhodnutí, jež v této souvislosti vydala.

3. Žalobce dále napadenému rozhodnutí vytýká jeho nepřezkoumatelnost vzhledem k celkovému bodovému ohodnocení jednotlivých žadatelů. Žalovaná sice jednotlivě vyjmenovává dílčí kritéria, která bude při posuzování žádosti hodnotit a v odůvodnění pak i rozvádí některá z kritérií a zdůvodňuje, proč přiřadila konkrétnímu žadateli právě tolik bodů, nicméně žalobce postrádá srovnání celkového počtu bodů, jež žalovaná jednotlivým účastníkům řízení přiřadila. Žalovaná se pouze omezuje na obecná a zavádějící hodnocení jako např: „Rozdílovými kritérii, pro něž uchazeči Route Radio s.r.o. licence k provozování vysílání udělena nebyla, byly pak skutečnosti významné pro rozhodnutí rady podle ust. § 17 odst. 1 písm. a) a c) zákona, kde uchazeč naplnil tyto zákonné skutečnosti v menší míře než úspěšný žadatel. Větší rozdíl v hodnocení účastníka řízení Route Radio s.r.o. a vítězného projektu v případě kritéria podle ust. § 17 byl pak důvodem toho, že z hlediska komplexního hodnocení byla shledána vyšší míra naplnění zákonem stanovených kritérií u vítězného projektu než u žadatele Route Radio s.r.o., přestože tento získalo něco vyšší hodnocení v případě kritérii podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) a e) zákona.“. Žalovaná k závěrečnému hodnocení použila obecné termíny, které nejsou s to vypovědět, nakolik byl v konečném souhrnu jeden žadatel úspěšnější než druhý a v čem byl tento žadatel úspěšnější. Pokud také chybí kvantitativní stránka bodového ohodnocení, pak ve světle pochybností ohledně správnosti posouzení jednotlivých kritérií a jednotlivém bodovém ohodnocení, neúspěšný žadatel nemůže posoudit a přezkoumat, zda právě chybné vyhodnocení dílčích kritérií, nemohlo způsobit neúspěch účastníka řízení v žádosti o udělení licence, když dle vyjádření žalované některé kritéria byla lépe naplněna žalobcem a jiná kritéria zase úspěšným účastníkem řízení. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem má žalobce napadené rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za nezákonné a nepřezkoumatelné a navrhuje jeho zrušení Žalovaná ve vyjádření k žalobě k prvnímu žalobnímu bodu uvedla, že tyto žalobcem uváděné údaje pečlivě hodnotila. Při hodnocení organizačního řešení získávání místních informací se však nemohla opřít o údaje, které zmiňuje žalobce ve své žalobě, „jestliže tyto údaje nemohou odůvodnit závěr o organizační připravenosti uchazeče k získávání místních informací z území, které má být vysíláním pokryto. Pokud žalobce koncipoval svůj projekt jako rádio zaměřené na posluchače pohybující se po českých dálnicích a chce získávat informace prostřednictvím vlastních týmů, které se budou pohybovat v označených vozidlech po dálniční síti, nemůžou být tyto informace nijak prospěšné pro území pokryté vysíláním, protože na tomto území se žádná dálnice nenachází.“ Žalovaná dále uvedla, že z přílohy č. 2 napadeného rozhodnutí (předpokládaný územní rozsah), vyplývá, že vysílání má pokrývat část území okresu Děčín, a to v okruhu cca 4 až 5 kilometrů od vysílacího stanoviště Děčín město, území pokryté vysíláním tedy nedosahuje ani hranic okresu Děčín; nejbližší úsek dálnice se přitom nachází v sousedním okrese Ústí nad Labem (cca 13 km od vysílacího stanoviště, tj. téměř ve trojnásobné vzdálenosti od vysílacího stanoviště než hranice pokrytí). K problematice zaměření žalobcem prezentovaného projektu na dálnice měl žalobce možnost se vyjádřit i při předběžném šetření, kde na to byl dotazován, avšak neuvedl nic, co by bylo využitelné pro podporu jeho tvrzení o využití jím nabídnutého řešení pro získání místních informací na území pokrytém vysíláním. Žalovaná uvedla, že informace uvedené v projektu žalobce přiřadila k jednotlivým vyhodnocovaným kritériím podle toho, čeho se tyto informace týkaly, když žalobce (na rozdíl od řady dalších uchazečů) nerozčlenil údaje uvedené ve své žádosti shodně s doporučenou strukturou informací k posouzení hodnotících kritérií, která vyplývá z předem určeného a zveřejněného způsobu hodnocení jednotlivých projektů. K druhému žalobnímu bodu, v rámci kterého žalobce tvrdil, že žalovaná nepostupovala správně, pokud zvažovala počet již vysílaných programů s obdobným formátem na základě hudebního formátu jednotlivých rozhlasových stanic, nikoliv na základě charakteru rádia jako celku, žalovaná uvedla, že význam hudebního formátu na celkový charakter rozhlasové stanice vyplývá z podílu vysílacího času, které je v rozhlasovém vysílání věnováno hudbě - v případě žalobce je to například dle projektu až 93 %, tedy naprosto převážná část vysílání. V případech, kdy se specifický charakter projektu může promítnout do pozitivního hodnocení uchazeče v jiném z hodnotících kritérií, tak žalovaná činí a tuto skutečnost při vyhodnocování zohledňuje, a to i u ostatních uchazečů. Pokud jde žalobcem vytýkanou nepřezkoumatelnost vzhledem k absenci celkového bodového ohodnocení, žalovaná uvedla, že součty bodového ohodnocení vycházejí z údajů uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí a každý z účastníků si tedy může bez problému ověřit správnost všech tvrzení týkajících se porovnání bodového hodnocení jednotlivých uchazečů z hlediska příslušných skutečností významných pro rozhodnutí žalované. Absence těchto součtů v odůvodnění podle názoru žalované v žádném případě nemůže způsobovat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. V replice k vyjádření žalované žalobce uvedl, že nesouhlasí s argumentací žalované, která k první žalobní námitce uvedla, že pokud žalobce svůj projekt koncipoval jako rádio zaměřené na posluchače pohybující se po českých dálnicích a pokud chce pro tento svůj projekt získávat informace způsobem uvedeným v žalobě, nemůžou být tyto informace a v konečném důsledku projekt jako celek nijak prospěšné pro území pokryté vysíláním, jelikož se na tomto území žádná dálnice nenachází. Tento názor žalované opomíjí skutečnosti vedené v projektu, že do spektra zájmu specializovaného dopravního rádia patří nejenom celá dálniční síť, ale též i návazné komunikace, tedy i Děčín a okolí. Jak žalobce již uvedl, nemá smysl se starat pouze o dálniční síť bez vztahu k připojeným důležitým komunikacím, které na dálnici navazují či slouží jako přivaděče. Tento specializovaný projekt měl sloužit převážně všem motoristům bez ohledu na to, zda se pohybují po dálnicích, nebo komunikacích nižší třídy a aktuálně je informovat o dopravních komplikacích a také zároveň podávat informace o všem, co s dopravou souvisí. V této souvislosti lze doplnit, že Děčín je městem s počtem obyvatel převyšující 50.

0. Tito se každý den musí dostat do zaměstnání, škol, na úřady případně na jiná místa, kdy musí využívat motorových vozidel a aktuální informace z dopravy by jim toto samozřejmě velmi ulehčovaly. Celý projekt je tak postaven na úmyslu realizovat vysílání kolem českých dálnic, významných přivaděčů a obchvatů a důležitých dopravních uzlů ve středních a velkých městech prostřednictvím malých vysílačů. Získat licenci k provozování rozhlasového vysílání z vysílacího stanoviště Děčín město tak bylo pouze jedním dílčím krokem k vytvoření velkého specializovaného dopravního rádia s celostátní působností. Pokud tedy žalovaná odmítá udělit licenci k provozování rozhlasového vysílání se zdůvodněním, že se v okolí žádná dálnice nenachází, nepochopila žalovaná záměr, o jehož realizaci se žalobce pokouší a zdůvodnění, jež pro toto své rozhodnutí uvedla, je nedostatečné, nepřiléhavé a vůbec neodůvodňující odmítnutí udělení licence k provozování rozhlasového vysílání. Pokud jde o hodnocení hudebního formátu projektu žalovaná uvedla, že dle projektu bude podstatná část vysílacího času věnována hudbě a jde tedy o projekt hudebního rádia, který je však již na daném území a s obdobným zaměřením zastoupen, žalobce má za to, že i na toto kritérium žalovaná nahlíží bez širšího kontextu. Je samozřejmé, že velká část vysílacího času je věnována vysílání hudebních skladeb, nicméně jak uváděl žalobce ve svém projektu, program rádia bude koncipován zejména pro řidiče, což znamená, že tok hudby může být kdykoliv přerušen za účelem poskytování rad a tipů, které mohou řidičům pomoci přímo při jízdě. Rádio bude poskytovat aktuální zpravodajství, zajímavosti, servisní informace pro motoristy a další relevantní informace. Označit tak tento projekt za "pouhé" rádio hudebního formátu značně nevystihuje jeho skutečný účel a smysl. Z tohoto důvodu tedy žalobce uvádí, že žalovaná při rozhodování o udělení licence nesprávně interpretovala ust. § 17 odst. 1 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., který stanoví, že při rozhodování je nezbytné hodnotit přínos programové skladby navrhované žadatelem o licenci k rozmanitostí stávající nabídky programů rozhlasového a televizního vysílání, neboť žádný jiný projekt, případně vysílací program, který by poskytoval výše uvedené informace pro jedinečnou cílovou skupinu jakým jsou motoristé, se na daném území nenachází. Ve vztahu k argumentům k poslednímu žalobnímu bodu ze strany žalované, pak žalobce dodává, že následná specifikace konkrétního bodového ohodnocení jednotlivých žadatelů o licenci ve vyjádření k žalobě již nemá za následek zhojení vady, již trpí žalobou napadené rozhodnutí, kdy toto rozhodnutí považuje žalobce za nepřezkoumatelné. Je nezbytné, aby tyto údaje byly už uvedeny v rozhodnutí o udělení licence, aby mohl případně žadatel posoudit, nakolik jeho projekt splnil posuzovaná kritéria a jak si také vedl ve srovnání s projekty ostatních účastníků řízení, v případě, kdy žalovaná nesdělí neúspěšnému uchazeči o licenci nakolik splnil jednotlivá kritéria a jakého celkového bodového hodnocení dosáhl, nýbrž se omezuje pouze na obecné a neurčité pojmy jako "v menší míře", "vyšší míra naplnění", "o něco vyšší hodnocení", nedovoluje tak účastníkovi řízení posoudit a přezkoumat, zda chybné vyhodnocení některého z dílčích kritérií, nemohlo mít za následek neúspěch žadatele v řízení o udělení licence. Uvedení celkového bodového zhodnocení a rámci vyjádření ve vyjádření k žalobě, nemůže zhojit nezákonnost a nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. V posuzované věci se jako osoba zúčastněná na řízení přihlásila společnost RADIO BONTON a.s., a společnost Gamamedia s.r.o. Ani jedna z osob zúčastněných na řízení svého práva podat písemné vyjádření ve věci samé nevyužila. Městský soud v Praze ve věci této žaloby již rozhodoval a žalobou napadené rozhodnutí zrušil, jeho rozsudek ze dne 23. 1. 2013, čj. 10 A 170/2012-46, byl ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014, čj. 8 As 18/2013-36, zrušen a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. K projednání věci soud nařídil jednání. V průběhu jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích vyjádřených v písemných podáních. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), a vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v této věci (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V projednávané věci vycházel soud z následně uvedené právní úpravy: Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o vysílání licenci uděluje Rada v řízení o udělení licence (dále jen "licenční řízení"). Licence opravňuje provozovatele vysílání k rozhlasovému a televiznímu vysílání a k šíření teletextu v analogovém televizním vysílání v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem a jinými právními předpisy. Licence vstupuje v platnost dnem, kdy rozhodnutí Rady nabylo právní moci s výjimkou případu podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona. Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o vysílání veřejné slyšení je určeno k projednání otázek týkajících se programové skladby navrhované jednotlivými účastníky licenčního řízení. Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o vysílání při rozhodování o udělení licence Rada hodnotí a) ekonomickou, organizační a technickou připravenost žadatele k zajištění vysílání, včetně výsledků dosavadního podnikání žadatele v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, pokud v této oblasti podnikal, b) transparentnost vlastnických vztahů ve společnosti žadatele, c) přínos programové skladby navrhované žadatelem o licenci k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového nebo televizního vysílání na území, které by mělo být rozhlasovým nebo televizním vysíláním pokryto, d) zastoupení evropské tvorby (§ 42), tvorby evropských nezávislých producentů a současné tvorby (ust. § 43) v navrhované programové skladbě televizního vysílání, jde-li o licenci k televiznímu vysílání, e) přínos uchazeče pro rozvoj původní tvorby, f) v televizním vysílání připravenost žadatele opatřit určité procento vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky pro sluchově postižené, g) přínos žadatele k zajištění rozvoje kultury národnostních, etnických a jiných menšin v České republice. Podle ustanovení § 18 odst. 3 zákona o vysílání rozhodnutí o udělení licence obsahuje výrok o udělení licence jednomu ze žadatelů o licenci a o zamítnutí žádostí ostatních žadatelů, odůvodnění, které obsahuje kritéria, na základě kterých byla licence udělena žadateli o licenci a zamítnuty žádosti všech ostatních účastníků řízení, a poučení o opravném prostředku. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2009, č. j. 7 As 50/2009 – 76, rozhlasové vysílání šířené prostřednictvím vysílačů je po technické stránce založeno na šíření elektromagnetických vln o určitém kmitočtu volným prostorem, jejichž prostřednictvím se dostává vysílaná informace (hudba, mluvené slovo atd.) k posluchači. Jde o způsob šíření informací užívající vzácného statku - kmitočtového spektra, který je zákonodárcem považován za statek veřejný a k jehož správě je povolána veřejná moc. Tohoto statku není tolik, aby každý, kdo by chtěl šířit vysílání prostřednictvím vysílačů, tak mohl činit, aniž by tím zasahoval do vysílání jiného. Proto zákon o vysílání vytváří mechanismus distribuce tohoto veřejného statku (práva vysílat na určité frekvenci v určitém územním a časovém rozsahu) prostřednictvím licenčního řízení. Licenční řízení je založeno na tom, že orgán veřejné správy uspořádá výběrové řízení, v němž právo užívat určitou část vzácného statku udělí jednomu ze zpravidla více uchazečů. Právo se udělí na určité časové období (u rozhlasového vysílání na 8 let, viz § 12 odst. 5 písm. a) zákona o vysílání). Zákon umožňuje za určitých podmínek periodické prodlužování doby trvání tohoto práva (viz § 12 odst. 10 až 12 zákona o vysílání). Klíčovým rysem tohoto způsobu distribuce vzácného veřejného statku je soutěž o určitou jeho konkrétní část mezi více uchazeči, z nichž pouze jeden bude ve vztahu k ní úspěšný, a tedy jen tento jeden bude moci na určité frekvenci v určitém územním a časovém rozsahu vysílat. Všichni ostatní, tedy neúspěšní uchazeči budou z užívání dané části veřejného statku po dobu trvání licence vyloučeni. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že se tento soud vyslovil k prvním dvěma žalobním bodům a neshledal je důvodné. V prvním okruhu žalobních námitek žalobce zpochybnil zákonnost vyhodnocení kritéria organizačního řešení získávání místních informací žalovanou, neboť tato svůj závěr, na základě kterého nevyhodnotila organizační řešení získávání místních informací jako dostačující, založila pouze na tvrzení žalobce, že se žadatel osloví město Děčín. K této žalobní námitce Nejvyšší správní soud uvedl, že „oproti městskému soudu shledal, že úvahy stěžovatelky ohledně naplnění kritéria získávání místních informací žalobcem jsou sice stručné, nicméně dostatečné. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že není v souladu s principy soudního přezkumu, aby jí městský soud ukládal, ke kterým kritériím má přihlížet, a to za situace, kdy se opírá o řádně zjištěný skutkový stav. Nejvyšší správní soud doplňuje, že pro to, aby správní rozhodnutí obstálo z hlediska přezkoumatelnosti, není třeba v odůvodnění uvádět veškeré údaje obsažené v žádosti o licenci a sdělené během veřejného slyšení. Je však třeba trvat na tom, aby správní orgán zohlednil všechny skutečnosti rozhodné pro udělení licence a tyto údaje hodnotil v případě všech žadatelů z hlediska stejných kritérií a v přibližně stejném rozsahu. Nejvyšší správní soud z předloženého správního spisu ověřil, že žalobce v úvodu žádosti o udělení licence obecně uvedl, že základem pro informační servis je práce specializovaného týmu redaktorů a spolupráce se shora uvedenými institucemi. Během ústního jednání odkázal toliko na plánované navázání spolupráce s městem Děčín. Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádnou natolik relevantní skutečnost, kterou by stěžovatelka nemohla opomenout a která by městský soud opravňovala pro takovou vadu rozhodnutí zrušit. Soud neodhlédl ani od toho, že ani vítězný uchazeč nezískal za dané dílčí kritérium bod.“ V rámci druhého žalobního bodu žalobce uvedl, že pokud žalovaná pouze hodnotí hudební formát projektu žalobce, nedostojí tím požadavku ust. § 17 odst. 1 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., a způsobuje svým jednáním nezákonnost rozhodnutí, jež v této souvislosti vydala. K posouzení hlediska hudebního formátu žalovaná v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedla, že „nebyl projektu Rádio Dálnice udělen žádný bod, neboť na pokrytém území je již vysíláno více programů s obdobným hudebním formátem a hudební žánry obsažené v hudebním formátu jsou obsaženy v programech již na území vysílajících. Jako příklad i žánrově obdobného formátu lze uvést stanice Fajn North Music nebo Hitrádio FM Crystal.“. Nejvyšší správní soud posoudil žalobní námitku odlišně, když uvedl, že „ani samotný žalobce v žalobě výslovně netvrdil, že nabízí specializovaný a specifický hudební žánr pro řidiče.“ Žalované vytýkal, že nezohlednila zaměření žalobcova projektu na řidiče a dopravní zpravodajství. Nejvyšší správní soud pak v obecné rovině uvádí, že žalovaná tuto skutečnost neopomenula. Nehodnotila ji však v rámci dílčího kritéria „hudební formát“, ale zmínila ji při hodnocení kritéria mluveného slova, lokalizace programu, cílové skupiny a původní tvorby.“ Žalobcem tvrzenou nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí pro absenci celkového součtu bodového ohodnocení jednotlivých žadatelů Městský soud v Praze v předchozím rozhodnutí neshledal, a není důvodu se od vysloveného posouzení tohoto žalobního bodu odchýlit ani nyní. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že je u každého žadatele a každého dílčího kritéria uvedeno bodové ohodnocení, a byť by přispělo k přehlednosti odůvodnění i uvedení součtu celkového bodového ohodnocení u jednotlivých žadatelů, prostým sečtením je možné danou informaci získat. Proto ani používání obecných termínů při komplexním závěrečném hodnocení není vadou způsobující nezákonnost rozhodnutí. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Podle ust. § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; z důvodů zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném případě soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jim mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto ve třetím výroku tohoto rozsudku rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení