10 A 170/2014 - 59

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce RegioJet, a. s., se sídlem v Brně, nám. Svobody 86/17, zastoupeného JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 15, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2014, č. j. MV-3891-17/ODK-2014, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 10. 10. 2014, č. j. MV-3891-17/ODK-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 16 a § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), žalovaný rozhodnutí povinného subjektu – Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 21. 8. 2014, č. j. KUJCK 50377/2014/OLVV, v části odmítající bod 1c žádosti podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) potvrdil a odvolání zamítl, a v části odmítající bod 3 žádosti podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil a věc vrátil povinnému subjektu k novému projednání. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 19. 11. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, přičemž žalobu směřoval toliko do výroku, kterým žalovaný rozhodnutí povinného subjektu v části odmítající bod 1c žádosti potvrdil a odvolání zamítl. Žalobce v žalobě uvádí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nedostatečně odůvodnil své závěry o tom, že požadované informace nemají být s odkazem na § 2 odst. 4 informačního zákona poskytnuty. Žalovaný podle názoru žalobce pouze sklouzává k teoretickému a judikaturnímu výkladu problematiky předmětného ustanovení, aniž by blížeji uvedl úvahy, které jej vedly k tomu, že dané závěry lze aplikovat i na předkládaný případ. Žalovaný podle žalobce nedostál požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí podle § 68 správního řádu. Žalovaný potvrdil tvrzení povinného subjektu, že požadované informace v členění podle jednotlivých linek podle bodu 1c žádosti nelze poskytnout, neboť neexistují. Žalovaný potvrdil i tvrzení povinného subjektu, že neexistuje zákonná povinnost vést výkazy příjmů, nákladů a dotací v členění podle jednotlivých linek. Žalovaný si v napadeném rozhodnutí klade otázku, zda neexistuje povinnost daná jiným právním předpisem požadovanou informaci mít, blíže se však už nezabýval odpovědí na tuto otázku. V bodě IV žaloby se žalobce neztotožňuje s tvrzením, že neexistuje zákonná povinnost disponovat výkazy v členění podle jednotlivých linek (či v členění obdobném). Tuto povinnost žalobce dovozuje z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 13070/2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici (dále jen „nařízení“) a z rozpočtových pravidel, jež jsou pro kraj závazná. Žalobce odkazuje též na § 2 písm. l) a m) a na § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Podle přílohy nařízení lze kompenzaci dopravci poskytnout pouze do výše tzv. čistého finančního efektu. S ohledem na rozdílnou ekonomiku jednotlivých linek, jež Jihočeský kraj od Českých drah, a. s. (dále jen „ČD“) objednává, lze verifikaci dodržení této podmínky provést pouze na základě údajů o kompenzacích vztažených na jednotlivé objednané linky. Informace v členění podle jednotlivých linek jsou nezbytné pro posouzení hospodárnosti využití veřejných prostředků. Požadované výkazy příjmů, nákladů a dotací jsou současně nezbytným podkladem z hlediska transparentnosti pro posouzení oprávněnosti výše vyplácených kompenzací, a to zejména v situaci, kdy při uzavření smlouvy o závazku veřejné služby mezi krajem a ČD nebyla splněna druhá část čtvrtého kritéria podle věci Altmark (rozhodnutí SDEU ve věci C-280/00 ze dne 24. 7. 2003). Toto kritérium říká, že úroveň kompenzace má být určena na základě analýzy nákladů, které by vznikly běžnému řádně spravovanému podniku vybavenému nezbytnými dopravními prostředky k plnění požadované služby. Absence této analýzy při uzavření smlouvy s ČD byla konstatována i Evropskou komisí ve sdělení č. K (2009) 1483 ze dne 10. 3. 2009. V tomto sdělení se též uvádí, že v případě smluv o závazku veřejné služby uzavíraných v ČR s ČD může dojít ke zvýhodnění příjemce kompenzací, což může představovat nedovolenou podporu. Smlouva s ČD jakožto smlouva uzavřená napřímo bez otevřeného výběrového řízení navíc podle nařízení podléhá požadavku vyšší transparence. Žalobcem požadované informace jsou nezbytným podkladem pro transparentní zjištění, zda kompenzace vyplácená ČD byla vyplacena v souladu se smlouvou a provedenými dopravními službami a současně v souladu s nařízením. Kompenzace musí být stanovena transparentně tak, aby nedocházelo k nadměrnému poskytnutí kompenzace, což by představovalo nedovolenou podporu, a dále pouze v rozsahu nezbytném pro plnění závazku veřejné služby, tzn. pouze k pokrytí tzv. čistého finančního efektu. Pro kontrolu hospodaření a posouzení jeho hospodárnosti, účelnosti a efektivity, jak vyžadují rozpočtová pravidla, je nezbytné, aby kraj měl k dispozici evidenci prostředků vynakládaných ve vztahu k jednotlivým linkám, které ČD provozují podle schváleného jízdního řádu a objednávky kraje. Žalobce poukazuje na to, že ekonomika každé linky je odlišná. ČD jsou podle žalobce povinny vést transparentní a ověřitelnou evidenci nakládání s poskytnutými prostředky a jsou povinny doložit, pro jaký účel byly prostředky použity, a též prokázat, že nedochází k překompenzaci. Forma výkazů byla předepsána vyhláškou č. 241/2005 Sb., nově je předepsána zákonem č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů, a prováděcí vyhláškou č. 296/2010 Sb. Obsahem výkazu je podrobné členění ekonomicky oprávněných nákladů a výnosů dopravce. Žalobce dále dovozuje povinnost povinného subjektu disponovat požadovanými doklady v žalobcem požadovaném členění z § 159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a odkazuje na povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Dále žalobce poukazuje na § 17 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého musí být majetek kraje využíván účelně a hospodárně. Kraj si musí zajistit přehled o tom, jak se hospodaří na jednotlivých linkách, a to nejen z důvodu kontroly, ale i z důvodu sledování efektivnosti dopravce na jednotlivých linkách. Žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 44 Ca 179/2002, a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ca 80/2003 – 26. Žalobce dále odkazuje na čl. IV odst. 5 Smlouvy o závazku veřejné služby, ze kterého dovozuje smluvní povinnost vést výkazy v žalobcem požadované formě, resp. podle jednotlivých tratí. ČD jsou tedy povinny vést a předkládat výkazy v podrobnějším členění než za celý objednaný výkon. To, že povinný subjekt předkládání těchto informací nepožaduje, je zřejmým porušení jeho povinnosti jako řádného hospodáře zajistit si přehled o tom, jak se na jednotlivých linkách hospodaří. Žalobce vysvětluje rozdíl mezi pojmy linka a trať a je podle něj nepodstatné, zda je členění prováděno podle linek nebo podle tratí. Žalobce poukazuje na to, že požadoval výkazy v členění podrobnějším, než je celý výkon. Žalobcem požadované výkazy příjmů, nákladů a dotací jsou nezbytným podkladem pro transparentní posouzení kompenzací. Žalovaný podle žalobce neprovedl vlastní úvahu o tom, zda skutečně není stanovena povinnost vést žalobcem požadované výkazy. I z toho důvodu považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Dále stran tvrzené neexistence informací žalobce tvrdí, že ve své žádosti požadoval v případě neexistence výkazů v požadovaném členění poskytnutí vysvětlení, jakým způsobem povinný subjekt kontroluje výdaje z krajského rozpočtu na zajištění regionální drážní dopravy. Vzhledem k již citovanému ustanovení Smlouvy o závazku veřejné služby se žalobce domnívá, že nelze souhlasit s argumentem neexistence informací požadovaných pod bodem 1c žádosti. Z citovaného ustanovení Smlouvy je zřejmé, že určité podklady dokládající navýšení kompenzace musí nutně existovat. Vzhledem ke smluvním ustanovením se žalobce domnívá, že argument neexistence informací je nesprávný a není podložen odpovídajícím odůvodněním, což opět činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalobce je toho názoru, že pokud neexistují informace v jím požadovaném členění podle linek, musí existovat (nebo by měly existovat) jiné výkazy v jiném členění zpracované v souladu se smluvními ustanoveními, které mu měly být poskytnuty. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že informace neexistují, protože objektivně existuje implicitní povinnosti ČD je evidovat, a jednalo by se tak pouze o jejich vyhledání a shromáždění. Žalobce též doplňuje, že zájem na kontrole hospodaření s veřejnými prostředky převažuje nad případným zájmem na ochraně obchodního tajemství ČD. Poskytnutí vyžádaných informací je v souladu s § 9 odst. 2 informačního zákona. I podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze za obchodní tajemství považovat skutečnosti, které souvisejí s hospodařením s veřejnými prostředky. Informace o rozsahu finančních prostředků poskytovaných z veřejných rozpočtů je věcí veřejnou. Vyžádané informace slouží jako podklad pro stanovení výše úhrady na vyrovnání prokazatelné ztráty ČD z přepravní činnosti, která je hrazena z veřejných prostředků. Z tohoto titulu je nelze utajovat s odkazem na ochranu obchodního tajemství. Žalobce odkazuje na Výkladové pokyny k nařízení, podle jejichž bodu 2.3.2. je třeba zajistit, aby příslušné orgány poskytly potenciálním uchazečům veškeré důležité technické a finanční údaje, včetně poskytnutí informací o rozdělování nákladů a výnosů tak, aby bylo nabídkové řízení více transparentní a aby potenciální uchazeči vůbec mohli připravit nabídku. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že ačkoliv žalobce napadá výrok napadeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno odmítnutí informací podle bodu 1c žádosti, jeho námitky směřují též proti tvrzené neexistenci zákonné nebo smluvní povinnosti vést výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek (viz bod IV žaloby). Žalovaný dále vyjádřil své přesvědčení o přezkoumatelnosti jím vydaného rozhodnutí. Žalovaný pak uvedl, že povinnost mít určitou informaci nelze dovozovat ze smluvního ujednání, nýbrž musí to být povinnost uložená zákonem. K aplikaci § 4 odst. 2 informačního zákona žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které lze žádost o informaci odmítnout s tím, že by bylo nutné vytvořit nové informace pouze v případě, že povinný subjekt nemá zákonnou povinnost předmětnými informacemi disponovat. Žalovaný konstatoval, že v rámci možností, které mu odvolací řízení nabízí, má za prokázané, že se požadované informace podle bodu 1c žádosti u povinného subjektu nenacházejí a zároveň tento subjekt nemá zákonnou ani smluvní povinnost tyto informace mít. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 21. 11. 2013 podal žalobce ke Krajskému úřadu Jihočeského kraje jakožto povinnému subjektu žádost o informaci. Povinný subjekt vyřídil žádost tím, že požadované informace částečně poskytl sdělením ze dne 9. 12. 2013, č. j. KUJCK 66902/2013/KHEJ a ve zbytku žádost odmítl rozhodnutím ze dne 9. 12. 2013, č. j. KUJCK 67861/2031/OLVV. Žalovaný rozhodnutí o odmítnutí k odvolání žalobce zrušil a věc vrátil povinnému subjektu k projednání. Povinný subjekt následně poskytl informace pod body 1a a 1b žádosti, a to sdělením ze dne 6. 2. 2014, č. j. KUCJK 7769/2014/KHEJ. Požadované informace podle bodů 1c a 3 žádosti povinný subjekt odmítl poskytnout, a to rozhodnutím ze dne 6. 2. 2014, č. j. KUJCK 7961/2014OLVV. Žalovaný k odvolání žalobce uvedené rozhodnutí zrušil a věc vrátil povinnému subjektu k projednání. Sporné informace povinný subjekt opět neposkytl a žádost v tomto rozsahu odmítl, a to rozhodnutím ze dne 18. 4. 2014, č. j. KUJCK 24256/2014/OLVV. K odvolání žalobce bylo dané rozhodnutí povinného subjektu žalovaným opět zrušeno a vráceno k dalšímu projednání. Povinný subjekt sdělením ze dne 19. 6. 2014, č. j. KUJCK 38046/2014/KHEJ, poskytl informace, kterými nedojde k zásahu do obchodního tajemství ČD. Na základě opravného prostředku žalobce, který byl posouzen jako stížnost podle § 16a odst. 1 písm. c) informačního zákona přikázal žalovaný povinnému subjektu, aby ve lhůtě do patnácti dnů ode dne doručení rozhodnutí žádost o poskytnutí informací vyřídil. Povinný subjekt rozhodnutím ze dne 21. 8. 2014, č. j. KUJCK 50377/2014/OLVV, rozhodl podle § 2 odst. 1 a 4, § 15 odst. 1, § 20 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 1 informačního zákona o žádosti žalobce o informace ze dne 21. 11. 2013 tak, že se odmítá, a to v částech: 1c - Navýšení/ponížení objednaného výkonu Smlouva umožňuje navýšení nebo snížení objednaného výkonu ve vlkm. i. Pokud došlo k navýšení počtu vlkm v letech 2012-2013, doložte úplnou kalkulaci, na jejímž základě jste dopravci uznali nárok na navýšení absolutní (celkové) výše kompenzace za každý extra vlkm, a to na každou linku zvlášť. ii. Pokud jste naopak přistoupili ke snížení objednávaných výkonů, doložte rovněž potřebnou kalkulaci, která dokládá, o kolik byla výše kompenzace snížena. iii. Pokud se výše ceny za navýšené/ponížené vlkm nerovnají výši dotace za vlkm na dané lince, poskytněte nám odůvodnění a kalkulace, proč tomu tak není. iv. Doložte všechny existující dokumenty týkající se navýšení kompenzací vyplacených z rozpočtu kraje, zejména kalkulace, alespoň na úrovni položek dle vyhlášky č. 241/2005 Sb., resp. č. 296/2010 Sb. 3 – Výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek Žádáme tímto o výkazy kompenzací podle jednotlivých linek (úseky drah), a to nejlépe v členění, v jakém je ČD předkládají Ministerstvu dopravy, nebo ve členění obdobném. Pokud tato data od ČD nemáte k dispozici, žádáme o vysvětlení, jakým způsobem jako řádný hospodář organizujete veřejnou dopravu v kraji a kontrolujete výdaje z krajského rozpočtu na zajištění regionální drážní dopravy. Povinný subjekt uvedl, že požadované a odmítnuté informace pod body 1c a 3 jsou obsaženy v přílohách č. 4, 5 a 8 Smlouvy o závazku ve veřejné drážní osobní dopravě uzavřené mezi Jihočeským krajem a ČD dne 1. 12. 2009, resp. jejích dodatcích. Tyto údaje považuje povinný subjekt setrvale za obchodní tajemství. Ve vztahu k odmítnutí informací podle bodu 1c žádosti dále povinný subjekt v rozhodnutí uvedl, že dokumenty k navýšení či ponížení objednaného výkonu podle jednotlivých linek nemá k dispozici, a pokud je mu známo, tak jej žádný zákon neváže k tomu, že by tyto dokumenty musel mít, resp. že by jimi musel disponovat. Vzhledem k tomu, že by se v tomto případě jednalo o mimořádně obtížné vytvoření nové informace, které by povinný subjekt pojilo s nepřiměřenou zátěží, dovodil povinný subjekt, že k tomu není podle § 2 odst. 4 informačního zákona nikterak povinován, a proto žádost v této části odmítl, protože se jedná o neexistující informaci. Proti tomuto rozhodnutí si žalobce podal v plném rozsahu odvolání. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ve vztahu k napadenému výroku uvedl, že povinný subjekt ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že žádost o informaci v bodech 1c a 3 odmítl jak pro zákonnou ochranu obchodního tajemství (§ 9 odst. 1 informačního zákona), tak pro jejich neexistenci (§ 2 odst. 4 informačního zákona). Na základě odůvodnění povinného subjektu však nelze jednoznačně dovodit, zda všechny požadované informace považuje za neexistující. Vzhledem k tomu, že povinný subjekt dostatečně konkrétně nepotvrdil (ani jednoznačně nedeklaroval) neexistenci výkazů příjmů, nákladů a dotací podle linek, nebylo lze výrok o odmítnutí poskytnout informace podle bodu 3 žádosti považovat za dostatečně určitý; proto žalovaný v tomto rozsahu rozhodnutí povinného subjektu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání. Žalovaný akceptoval aplikaci § 2 odst. 4 informačního zákona jen v případě informací specifikovaných v bodě 1c žádosti a pouze v tomto rozsahu odvolání zamítl a rozhodnutí povinného subjektu potvrdil. Žalovaný uznal existenci základního požadavku, aby povinný subjekt disponoval informacemi za účelem kontroly efektivity a transparentnosti vynaložených veřejných prostředků. Je proto na povinném subjektu, aby si při nakládání s vlastními finančními prostředky v samostatné působnosti stanovil vlastní pravidla. Pro účely tohoto řízení žalovaný konstatoval, že nelze uznat požadavek žalobce na dostupnost (pořizování) informací v jím požadované struktuře, pokud to zároveň nestanoví platné právní předpisy. Žalovaný konstatoval, že žalobce ani sám neuvedl žádný právní předpis, z něhož by taková povinnost pro povinný subjekt vyplývala. Kontrola plnění smluvních povinností není a nemůže být předmětem odvolacího řízení v rámci přezkumu postupu povinného subjektu při odmítnutí žádosti o informace. Součástí spisového materiálu je též Smlouva č. 010/09/043/00/00 o závazku veřejné služby ve veřejné drážní osobní přepravě ze dne 1. 12. 2009, uzavřená mezi Jihočeským krajem a ČD (dále jen „Smlouva“). Dále jsou ve spise založeny Dodatky této smlouvy č. 1 až 6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci při jednání. Žaloba není důvodná. Krajský soud předně konstatuje, že se žalobce v žalobních bodech částečně míjí s obsahem výroku napadeného rozhodnutí, který žalobou napadl. Žalobce směřuje svou žalobu toliko proti výroku napadeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí povinného subjektu v té části, ve které bylo odmítnuto poskytnutí informací žalobci podle bodu 1c jeho žádosti. Toto soudní řízení je tudíž vedeno pouze ve vztahu k odmítnutým informacím podle tohoto bodu žádosti žalobce, a sice jde o informace: 1c - Navýšení/ponížení objednaného výkonu Smlouva umožňuje navýšení nebo snížení objednaného výkonu ve vlkm. i. Pokud došlo k navýšení počtu vlkm v letech 2012-2013, doložte úplnou kalkulaci, na jejímž základě jste dopravci uznali nárok na navýšení absolutní (celkové) výše kompenzace za každý extra vlkm, a to na každou linku zvlášť. ii. Pokud jste naopak přistoupili ke snížení objednávaných výkonů, doložte rovněž potřebnou kalkulaci, která dokládá, o kolik byla výše kompenzace snížena. iii. Pokud se výše ceny za navýšené/ponížené vlkm nerovnají výši dotace za vlkm na dané lince, poskytněte nám odůvodnění a kalkulace, proč tomu tak není. iv. Doložte všechny existující dokumenty týkající se navýšení kompenzací vyplacených z rozpočtu kraje, zejména kalkulace, alespoň na úrovni položek dle vyhlášky č. 241/2005 Sb., resp. č. 296/2010 Sb. V bodě IV žaloby však žalobce vede svou argumentaci ve vztahu k výkazům příjmů, nákladů a dotací podle linek a ve vztahu k tvrzené neexistenci zákonné nebo smluvní povinnosti takové výkazy vést. Žalobce poukazuje na komunitární i vnitrostátní právní předpisy i na obsah Smlouvy samotné a dovozuje z nich zákonnou i smluvní povinnost povinného subjektu takové výkazy vést, a to podle jednotlivých linek, resp. tratí. Žalobce tvrdí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že neexistuje zákonná povinnost vést výkazy příjmů, nákladů a dotací v členění podle jednotlivých linek. Uvedená žalobní argumentace se zjevně týká bodu 3 žádosti žalobce, ve kterém žalobce žádal o: 3 – Výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek Žádáme tímto o výkazy kompenzací podle jednotlivých linek (úseky drah), a to nejlépe v členění, v jakém je ČD předkládají Ministerstvu dopravy, nebo ve členění obdobném. Pokud tato data od ČD nemáte k dispozici, žádáme o vysvětlení, jakým způsobem jako řádný hospodář organizujete veřejnou dopravu v kraji a kontrolujete výdaje z krajského rozpočtu na zajištění regionální drážní dopravy. Daná informace podle bodu 3 sice nebyla povinným subjektem poskytnuta, ovšem žalovaný pro neurčitost závěru povinného subjektu, který odmítnutí poskytnout tyto informace odůvodnil jednak obchodním tajemstvím a jednak neexistencí daných informací, rozhodnutí povinného subjektu v této části (týkající se bodu 3 žádosti) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Proti tomuto výroku napadeného rozhodnutí žalobce nyní projednávanou žalobu nesměřoval, a proto jeho žalobní argumentace v tomto směru postrádá jakoukoli relevanci. Daným žalobním bodem se proto krajský soud nezabýval, neboť se míjí s předmětem tohoto řízení; proto ani k žalobní námitce neposuzoval, zda je napadené rozhodnutí v této části odůvodnění přezkoumatelné. Žalobce též namítal, že pro případ neexistence informací (výkazů v požadovaném členění) požadoval vysvětlení, jakým způsobem povinný subjekt kontroluje zajišťování regionální drážní dopravy. I tato námitka směřuje do bodu 3 žádosti žalobce o informace, a proto se jí krajský soud nezabýval. Krajský soud se zabýval výlučně tou částí napadeného rozhodnutí, která se týká výroku o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí povinného subjektu ve vztahu k bodu 1c žádosti žalobce. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný nedostatečně odůvodnil své závěry stran aplikace § 2 odst. 4 informačního zákona na nyní projednávaný případ. Krajský soud se se žalobcem neztotožnil a vyhodnotil napadené rozhodnutí v přezkoumávané části jako přezkoumatelné. Žalovaný se neposkytnutím informací z důvodu jejich neexistence podrobně zabýval v bodu III./3 napadeného rozhodnutí, přičemž konstatoval, že tento závěr povinného subjektu akceptoval právě jen ve vztahu k informacím podle bodu 1c žádosti žalobce. Dále žalovaný předestřel platnou právní úpravu § 2 odst. 4 informačního zákona, shrnul judikatorní názory na danou problematiku a ty potom aplikoval na přezkoumávaný případ. Podle názoru krajského soudu dané odůvodnění žalovaného obstojí, neboť je v něm uvedeno, z jakých právních východisek žalovaný vycházel a proč je aplikoval na projednávaný případ. Informace podle bodu 1c žádosti nebyly žalobci poskytnuty s odkazem na § 2 odst. 4 informačního zákona, podle kterého platí, že povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. K tomu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011 – 67, publikovaném pod č. 2635/2012 Sb. (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz), konstatoval, že „prvotním předpokladem pro odmítnutí žádosti o informace s tím, že by šlo o vytvoření nových informací, je logicky skutečnost, že povinný subjekt danými informacemi v požadovaném tvaru dosud nedisponuje. Dalším důležitým předpokladem je to, že povinný subjekt nemá povinnost předmětnými informacemi disponovat.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 8 As 9/2013 – 30, který vycházel z prve citovaného judikátu, se uvádí, že „první podmínku, že povinný subjekt nemá požadované informace, je třeba posoudit v souvislosti s druhou podmínkou, zda povinný subjekt má povinnost tyto informace mít. S ohledem na tzv. negativní důkazní teorii totiž nelze prokázat negativní skutečnost, tedy že informace požadované stěžovatelem neexistují.“ Žalobce namítal, že se neztotožňuje s tím, že informace podle bodu 1c žádosti neexistují, neboť z obsahu Smlouvy, konkrétně z čl. IV odst. 5 vyplývá, že podklady dokládající navýšení kompenzace musí nutně existovat. Žalobce tedy dovozoval existenci daných informací v jím požadovaném členění na základě smluvního ujednání. Z daného smluvního ujednání (Smlouva ve znění Dodatku č. 2 ze dne 3. 1. 2011) nemá krajský soud za zjištěné, že by povinný subjekt dostával od ČD informace podle bodu 1c žádosti. Žalobci šlo o informace o navýšení a ponížení objednaného výkonu na každou linku zvlášť, zatímco žalobcem poukazované ustanovení Smlouvy se týká předpokládané výše prokazatelné ztráty. To jsou podle názoru krajského soudu úplně jiné kategorie informací o jiných ekonomických ukazatelích. Z daného smluvního ustanovení tak nelze dovodit, že by povinný subjekt dostával od ČD žalobcem požadované informace, které by odpovídaly bodu 1c žádosti. Krajský soud v této souvislosti zhodnotil, že ze skutkových okolností věci a informací založených ve spise existence informací v požadovaném tvaru podle bodu 1c žádosti nevyplývá. Je proto třeba zkoumat, zda byl povinný subjekt povinen požadované informace mít. Žalobce ve vztahu k požadovaným informacím podle bodu 1c žádosti neuvádí výslovně žádný právní předpis, podle kterého by měl povinný subjekt povinnost těmito informacemi disponovat. Konkrétně tedy má jít o informace ohledně navýšení a ponížení objednaného výkonu, především o údaje o navýšení celkové kompenzace za každý extra vlkm na každou linku zvlášť, o kalkulaci dokládající snížení kompenzace, odůvodnění výše ceny za navýšené/ponížené vlkm, pokud se nerovnají výši za vlkm na dané lince a dokumenty týkající se navýšení kompenzací vyplacených z rozpočtu kraje. Žalobce v žalobě zmiňoval toliko povinnost povinného subjektu jednat s péčí řádného hospodáře podle § 159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále povinnost účelného a hospodárné využívání majetku kraje podle § 17 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud se v tomto směru zcela shoduje s názorem žalovaného a konstatuje, že nepopírá základní požadavek, aby povinný subjekt disponoval potřebnými informacemi za účelem kontroly efektivity a transparentnosti a hospodárnosti vynakládaných veřejných prostředků na veřejnou drážní osobní dopravu. Je však třeba vycházet z toho, že formu kontroly nakládání s veřejnými prostředky v rámci samostatné působnosti si povinný subjekt stanoví podle vlastních pravidel tak, aby dostál shora citovaným zákonným ustanovením. Z těchto zákonných ustanovení ani z žádných jiných však nelze dovodit zákonnou povinnost povinného subjektu disponovat informacemi podle bodu 1c žádosti v rozsahu a formě požadované žalobcem. Krajský soud doplňuje, že vyhlášek č. 241/2005 Sb., č. 296/2010 Sb. a zákona č. 194/2010 Sb. se žalobce v žalobě dovolával toliko v souvislosti s požadovanými výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek, což je informace podle bodu 3 žádosti, která není předmětem tohoto soudního přezkumu. Pokud povinnost disponovat danými informacemi odvozoval žalobce ze smluvního ujednání mezi povinným subjektem a Českými drahami, pak k tomu krajský soud konstatuje, že se tato smluvní povinnost jednak nepotvrdila (viz výše) a jednak je krajský soud toho názoru, že povinnost disponovat informacemi ve smyslu citované judikatury Nejvyššího správního soudu je nutno chápat jako povinnost zákonnou. Plnění smluvních povinností je pouze věcí smluvních stran. Krajský soud tak dospěl závěru, že obě podmínky pro odmítnutí informace podle bodu 1c žádosti na základě § 2 odst. 4 informačního zákona byly splněny. Jednak ze skutkových okolností věci a informací založených ve spise nevyplynula existence informací v požadovaném tvaru a jednak nebylo zjištěno, že by povinný subjekt měl zákonnou povinnost dané informace mít. Z těchto důvodů proto mohl odmítnout poskytnutí informace s ohledem na to, že by šlo o „vytváření nových informací“. Žalobcovu argumentaci ve prospěch poskytnutí informací podle § 9 odst. 2 informačního zákona považoval krajský soud za nepřípadnou, neboť bylo jednoznačně konstatováno, že žalobcem požadované informace neexistují a že povinný subjekt nemá povinnost jimi disponovat. Neexistující informace tedy nelze brát za chráněné obchodním tajemstvím a nelze uvažovat ani o aplikaci § 9 odst. 2 informačního zákona, který stanoví, že při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. I náklady spojené s cestováním pracovníků žalovaného na soudní jednání představují součást nákladů běžné úřední činnosti orgánů veřejné správy hrazených z veřejných rozpočtů. Žalovaný má správnost a zákonnost svých rozhodnutí hájit i v řízení před správními soudy. K této činnosti je dostatečně finančně i personálně vybaven z veřejných rozpočtů, a není zde důvod, aby náklady na tuto činnost nesl procesně neúspěšný žalobce. K tomu krajský soud odkazuje i na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47, ze kterého vyplývá, že soud náhradu nákladů spojených s účastí pracovníků správního orgánu u jednání správního soudu podle § 60 odst. 7 s. ř. s. procesně úspěšnému správnímu orgánu zásadně nepřizná. Krajský soud proto v případě žalovaného rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení