10 A 171/2015 - 109

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: O. O., bytem P., zast. JUDr. Athanassiem Pantazopoulem, advokátem, sídlem Slavíkova 1510/19, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, za účasti: R. O. Š., bytem P., zast. JUDr. Athanassiem Pantazopoulem, advokátem, sídlem Slavíkova 1510/19, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.10.2015, č. j. MV-64969-4/SO-2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 1.10.2015, č. j. MV-64969-4/SO-2015, se zrušuje a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15.342,- Kč k rukám JUDr. Athanassia Pantazopoula, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 3. 2015, č. j. OAM-17776-12/PP-2014. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žalobcova žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie z důvodu důvodného nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žaloba obsahuje několik námitek směřujících proti tvrzeným vadám správního řízení. Zaprvé žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že nebyl oprávněn namítat nesprávné doručení prvostupňového rozhodnutí, když proti němu podal včasné odvolání. Správní orgán I. stupně ignoroval plnou moc žalobcova zástupce a odvolání bylo podáno včas výhradně kvůli aktivnímu přístupu žalobce a jeho zástupce. Dále žalobce brojí proti vadě řízení spočívající v tom, že účastníky řízení nebyli jeho děti. Argumentace žalovaného, že všichni účastníci nemusí být uvedeni v záhlaví rozhodnutí, je nepřípadná, neboť cílem účastenství dětí bylo, aby mohly v řízení hájit svá práva, nikoliv aby byly uvedeny v záhlaví rozhodnutí. Žalobce je přesvědčen, že z ustanovení § 27 odst. 1 správního řádu jednoznačně plyne, že jeho děti účastníky správního řízení být měly. Ke svým odsouzením v trestním řízení žalobce uvedl, že na prvé odsouzení se vztahuje rehabilitační ustanovení amnestie prezidenta republiky, a tedy se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Pokud jde o druhé trestní odsouzení, uvedl správní orgán I. stupně nepravdivá tvrzení ohledně délky trestu. Doba podmíněného trestu odnětí svobody uplynula dne 15.7.2015, kdy bylo trestním soudem rozhodnuto, že se žalobce ve zkušební době osvědčil. Dle žalobce je nepřípadný odkaz na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-145/09, neboť toto rozhodnutí se týká pouze cizinců, kteří byli odsouzeni za účast na organizovaném obchodu s drogami. Žalovaný měl vzít v úvahu, že žalobce prodával drogy jednorázově a nepodílel se na činnosti žádné organizované skupiny; dále mělo být přihlédnuto k době, která od spáchání trestných činů uplynula. Vzhledem k těmto okolnostem žalobce nepředstavuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejné bezpečnosti. Dále žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí mu znemožní, aby po návratu do Nigérie se svou ženou pečoval o děti. Takový zásah je zcela nepřiměřený kvůli žalobcovým prohřeškům starým více než tři roky. Žalobce má za to, že správní orgány nezjistily dostatečným způsobem skutečný stav věci, když se opíraly o podklady shromážděné v rámci řízení o předchozích žádostech žalobce o pobytová oprávnění. Žalovaný nedostatečně zvážil dopad svého rozhodnutí na rodinnou situaci žalobce; bylo též porušeno ustanovení článku 18 Smlouvy o fungování Evropské unie, dle něhož je zakázána jakákoliv diskriminace na základě státní příslušnosti. Žalobce s odkazem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) trvá na tom, že napadeným rozhodnutím došlo k hrubému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Odkazuje též na zákaz diskriminace zakotvený v čl. 14 Úmluvy a tvrdí, že v jeho případě došlo k diskriminaci na základě národnosti, neboť správní orgány nezjišťovaly stav věci a pouze paušálně žalobce negativně hodnotily jako občana Nigérie. Aby byl skutkový stav správně zjištěn, měl žalovaný provést místní šetření, k čemuž ovšem nepřistoupil. Žalobce argumentuje též čl. 27 a 28 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, z nichž plyne, že členské státy jsou povinny při přijímání opatření z důvodu veřejného pořádku vždy zvažovat přiměřenost, a to i v kontextu společenské a kulturní integrace v hostitelském státu. Tato ustanovení byla porušena, když bylo napadeným rozhodnutím žalobci de facto zabráněno, aby pečoval o své nezletilé děti, nadto za situace, kdy žalobce nemá v Nigérii žádné zázemí. Porušen byl dle žalobce též čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož má být hlavním hlediskem při rozhodování týkajícím se dětí zájem dítěte. I z rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva dle žalobce plyne, že zásah do rodinného života musí být odůvodněn naléhavou sociální potřebou na tom, aby cizinec realizoval výkon svých rodinných práv mimo území dotčeného státu. Vzhledem k tomu, že žalobce má čistý trestní rejstřík, nejsou kritéria vytýčená Evropským soudem pro lidská práva splněna. Žalovaný odkázal především na rozhodnutí trestních soudů, kterými byl žalobce dvakrát odsouzen pro drogové delikty. Obsáhle citoval především z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 592/2014, jímž bylo odmítnuto žalobcovo dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve druhém trestním řízení, které proti němu bylo vedeno. Vzhledem k tomu, že se žalobce opakovaně dopustil velmi závažných trestných činů, má žalovaný za to, že představuje dostatečně silnou a aktuální hrozbu pro veřejnou bezpečnost, aby bylo možno z tohoto důvodu zamítnout jeho žádost o povolení k pobytu. Není v zájmu státu, aby byla udělována povolení k pobytu osobám, které páchaly trestnou činnost. Ve zbytku žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. V replice k vyjádření žalovaného žalobce zrekapituloval svou žalobní argumentaci. Především opakovaně zdůraznil, že se na něj ohledně jeho předchozích trestných činů hledí, jako by nebyl odsouzen. Trestná činnost nebyla natolik závažná, aby odůvodňovala napadené rozhodnutí. Dále žalobce opětovně odkazuje na své rodinné vazby na území České republiky. V řízení původně jako žalobkyně vystupovala i manželka žalobce, jejíž žaloba však byla usnesením městského soudu ze dne 18.11.2015, č. j. 10 A 171/2015-44, odmítnuta. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.3.2016, č. j. 5 As 244/2015-34, manželka žalobce skutečně není aktivně legitimována k podání žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o pobytové oprávnění, může však uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení ve smyslu § 34 s. ř. s. Vzhledem k okolnostem soud s manželkou žalobce nadále bez dalšího jednal jako se zúčastněnou osobou. Za vyjádření zúčastněné osoby k žalobě lze považovat její přípis ze dne 14.10.2015 připojený k žalobě. Zúčastněná osoba popsala detaily ohledně svého rodinného života s žalobcem. Upozornila na dopady, které má rozhodnutí žalovaného nejen na život žalobce, ale též na život celé jeho rodiny včetně dvou nezletilých dcer. Zúčastněná osoba zvládá péči o nezletilé děti jen díky pomoci a péči žalobce, kterou označuje za láskyplný. Z důvodu nepřiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do života celé žalobcovy rodiny tedy zúčastněná osoba navrhla, aby bylo žalobě vyhověno a napadené rozhodnutí zrušeno. Soud se seznámil s relevantními rozhodnutími soudů v trestních řízeních vedených proti žalobci. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23.1.2012, sp. zn. 1 T 1/2012, který nabyl právní moci dne 3.2.2012, byl žalobce uznán vinným z přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu dle ustanovení § 284 odst. 2 trestního zákoníku, jehož se dopustil dne 12.11.2011, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců podmíněně odloženém na zkušební dobu osmnácti měsíců. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.1.2013, které nabylo právní moci dne 19.2.2013, bylo rozhodnuto, že je žalobce účasten amnestie prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., přičemž podle čl. IV. odst. 3 amnestie se ně něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4.12.2013, sp. zn. 1 T 106/2012, který nabyl právní moci dne 4.2.2014, byl žalobce odsouzen za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustil dne 2.8.2012, a odsouzen k trestu odnětí svobody jednoho roku podmíněně odloženém na zkušební dobu dvou let. Odvolání žalobce proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4.2.2014, sp. zn. 5 To 17/2014, a dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2014, sp. zn. 4 Tdo 592/2014; ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 24.3.2015, sp. zn. I. ÚS 2819/14. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4.8.2015, sp. zn. 1 T 106/2012, které nabylo právní moci téhož dne, bylo rozhodnuto, že se žalobce ve zkušební době osvědčil, a tedy se na něj nadále hledí, jako by nebyl odsouzen. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Žalobce dne 17.12.2014 požádal o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Jednalo se již o několikátou žalobcovu žádost, přičemž předchozí žádost byla zamítnuta rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 3.4.2014, č. j. OAM-9858-78/PP-2012 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 24.10.2014, č. j. MV-56675-8/SO-2014. Rozhodnutím ze dne 20.3.2015 správní orgán I. stupně žalobcovu žádost zamítl podle ustanovení § 87e odst. 1 ve spojení s § 87 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť dospěl k závěru, že je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Správní orgán I. stupně především odkázal na rozhodnutí o předchozích žalobcových žádostech s tím, že nedoložil žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly odlišné rozhodnutí. Dle názoru správního orgánu I. stupně nebylo nezbytné provádět opětovné výslechy rodinných příslušníků žalobce, neboť bylo možno vycházet z podkladů shromážděných v předchozím správním řízení; bylo přitom prokázáno, že žalobce žije se svou manželkou a dětmi ve společné domácnosti. Jelikož se však žalobce opakovaně dopustil trestného činu, když měl u sebe množství omamných a psychotropních látek, které distribuoval a přechovával, narušil veřejný pořádek zvlášť závažným způsobem. Z důvodu významného ohrožení společenských zájmů je třeba na drogové trestné činy nahlížet jako na zvlášť závažné. Jelikož byl žalobce za takovou trestnou činnost odsouzen dvakrát, existuje dostatečná hrozba, že by veřejný pořádek narušoval i do budoucna. Správní orgán I. stupně v obecné rovině konstatoval, že jeho rozhodnutí bude mít dopad do žalobcova soukromého rodinného života, avšak dospěl k závěru, že se žalobce o možnost pobývat na území České republiky se svou rodinou připravil sám svou trestnou činností. V závěru rozhodnutí se rekapitulují zásady plynoucí z předpisů Evropské unie a z Úmluvy o právech dítěte s tím, že Úmluva o právech dítěte připouští, aby rodič dítěte žil v odlišném státě než ono, avšak požaduje, aby byl dítěti zajištěn pravidelný styk s rodičem. Žalobcovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím žalovaného. Žalovaný při výkladu pojmu veřejný pořádek vyšel z příslušných právních předpisů a z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26.7.2011, č. j. 3 As 4/2010-151. Na základě trestního rozsudků týkajících se žalobce dospěl žalovaný k závěru, že pobyt žalobce na území České republiky je hrozbou pro veřejný pořádek. Nad rámec odůvodnění prvostupňového rozhodnutí žalovaný odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie C-145/09, z něhož plyne, že nedovolený organizovaný obchod s omamnými látkami lze považovat za mimořádně závažnou trestnou činnost, která odůvodňuje i značné zásahy do osobního a rodinného života cizince. K procesním odvolacím námitkám žalovaný uvedl, že nesprávným doručením prvostupňového rozhodnutí nedošlo ke zkrácení žalobce na jeho právech, neboť se žalobci i přesto podařilo podat včasné odvolání. K námitce ohledně účastenství žalobcových dětí žalovaný uvedl, že dle § 68 odst. 2 správního řádu se ve výrokové části rozhodnutí uvádějí pouze účastníci řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu; podle § 69 odst. 2 správního řádu musí být v rozhodnutí uvedeni všichni účastníci řízení, avšak není výslovně stanoveno, že tomu tak musí být ve výroku rozhodnutí. Ohledně námitky, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, se žalovaný ztotožnil se správním orgánem I. stupně, že za nezměněné skutkové situace postačilo použít poklady shromážděné v předchozích správních řízeních. Pokud jde o argumentaci soukromým a rodinným životem žalobce, upozornil žalovaný, že čl. 8 Úmluvy negarantuje právo cizince na vstup a pobyt na území státu, v němž má rodinné příslušníky. Z čl. 9 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně dítěte plyne, že tato mezinárodní smlouva připouští, aby rodič dítěte žil v jiném státě než samo dítě, neboť jejich styk může být zabezpečen jiným způsobem. Ani z Listiny základních práv a svobod neplyne právo žalobce na pobyt na území České republiky. Přiměřenost rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života žalobce nebyl žalovaný povinen zkoumat s ohledem na ustanovení § 87e odst. 2 zákona o pobytu cizinců, v němž je výslovně stanoveno, kdy se toto kritérium použije. K tomu žalovaný též odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.10.2013, č. j. 7 A 67/2010-61. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.2.2013, č. j. 1 As 175/2012-34 žalovaný bral v úvahu i trestní odsouzení žalobce, která již byla zahlazena. Na žalobce se sice hledí, jako by nebyl odsouzen, avšak to ještě neznamená, že jeho zahlazená odsouzení nemohou být vzata v úvahu jako podklad pro závěr, že je žalobce hrozbou pro veřejný pořádek. Dále žalovaný nad rámec prvostupňového rozhodnutí uvedl, že žalobce v minulosti úmyslně a opakovaně uváděl nepravdivé údaje týkající se jeho identity a předkládal cestovní doklady vystavěné na cizí jména a různé státní příslušnosti. Bylo mu uloženo správní vyhoštění a byl mu odepřen vstup a pobyt na území České republiky. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť bylo napadené rozhodnutí zrušeno pro částečnou nepřezkoumatelnost. Nejprve soud posoudil, zda jsou důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení. Podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zruší soud rozhodnutí správního orgánu pouze pro takové vady řízení, které mohly způsobit nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Jak správně konstatoval žalovaný, takovou vadou zjevně nemohlo být tvrzené pochybení správního orgánu I. stupně při doručování prvostupňového rozhodnutí. Soud konstatuje, že součástí správního spisu není plná moc, kterou by žalobce zmocnil svého právního zástupce k jeho zastupování ve správním řízení; správní orgán I. stupně tedy postupoval správně, pokud své rozhodnutí doručil přímo žalobci. I kdyby však plná moc správnímu orgánu před vydáním rozhodnutí zaslána byla, neodůvodňovalo by nesprávné doručení rozhodnutí přímo žalobci jeho zrušení, neboť žalobce podal včasné odvolání, a jeho právo na spravedlivý proces tedy bylo zachováno. Pokud jde o námitku účastenství žalobcových dětí, konstatuje soud, že se s touto námitkou žalovaný vypořádal zmatečným a zcela nepřezkoumatelným způsobem. Správní orgán je zásadně povinen se ve svém rozhodnutí vypořádat se všemi námitkami účastníků řízení, a to uceleným a bezrozporným způsobem (srov. např. rozsudek NSS ze dne 21.12.2006, č. j. 2 As 37/2006-63, č. 1112/2007 Sb. NSS). Je zcela zřejmé, že správní orgán I. stupně ani žalovaný s dětmi žalobce jako s účastníky řízení nejednali; plyne to nejen z jejich rozhodnutí, ale i z dalších listin přítomných ve správním spise, například postoupení odvolání ze dne 15.4.2015, kde správní orgán I. stupně výslovně uvedl, že účastníky řízení jsou toliko žalobce a zúčastněná osoba. Bylo tedy na žalovaném, aby k odvolací námitce žalobce posoudil, zda bylo předchozí řízení zatíženo kvůli neúčasti žalobcových dětí vadou, případně zda takovým postupem mohla být zkrácena práva žalobce jako odvolatele. Takovou úvahu však žalovaný ani v nejhrubších rysech neprovedl a omezil se pouze na argumentaci o označení účastníků ve výroku prvostupňového rozhodnutí, která se zcela míjela s žalobcovou námitkou. Již z tohoto důvodu soud musel přistoupit ke zrušení rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Za daných okolností nebylo úkolem soudu nahrazovat úvahu správního orgánu, a proto bude na žalovaném, aby námitku ohledně účastenství dětí žalobce opětovně posoudil, a to přezkoumatelným způsobem. Dále soud posuzoval, zda je důvodná námitka žalobce, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Jednou ze základních zásad správního řízení vyjádřenou v § 3 správního řádu je povinnost správního orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Této povinnosti však správní orgány v nyní projednávané věci dostály. Mezi žalobcem a žalovaným není spor ohledně skutkových okolností věci; sporné je pouze jejich právní hodnocení. Žalovaný i správní orgán I. stupně měli za prokázané, že žalobce má na území České republiky rodinné vazby, jejichž existenci tvrdí, tedy manželku a dvě děti české státní příslušnosti, s nimiž sdílí společnou domácnost. Mezi žalobcem a žalovaným též není sporné, že byl žalobce dvakrát pravomocně odsouzen pro drogové trestné činy, přičemž v době vydání napadeného rozhodnutí byla tato odsouzení již zahlazena. Žalovaný ve svém rozhodnutí s odkazem na příslušnou judikaturu jednoznačně vyložil, že ačkoliv žalobce doložil, že byla jeho odsouzení zahlazena, lze k nim přihlédnout při posouzení nebezpečí, které by mohl představovat pro veřejný pořádek z hlediska zákona o pobytu cizinců. Lze tedy uzavřít, že skutkový stav byl žalovaným zjištěn dostatečně, a to navíc zcela v souladu s tvrzeními žalobce. Žalobce v žalobě zpochybnil i posouzení věci samé. Má za to, že nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek, a to především s ohledem na skutečnost, že obě jeho odsouzení již byla zahlazena. Žalovaný vyšel z ustanovení § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle něhož je namístě žádost o povolení k pobytu zamítnout, pokud je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaný toto ustanovení vyložil zcela správně, když zkoumal, zda žalobce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné nebezpečí pro veřejný pořádek (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26.7.2011, č. j. 3 As 4/2010-151). Jeho závěr, že žalobce takové nebezpečí představuje, neboť byl opakovaně odsouzen za drogové trestné činy, je přitom zcela udržitelný a správný, neboť drogová kriminalita je nebezpečná pro celou řadu chráněných společenských zájmů. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobcova odsouzení již byla zahlazena, neboť tato odsouzení lze stále použít jako indicii pro jeho budoucí chování z hlediska ohrožení zájmů, o nichž hovoří § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Tento závěr plyne mimo jiné z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.2.2013, č. j. 1 As 175/2012-34, bod 20, na nějž žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela případně odkázal. Soud se tedy ztotožnil s úvahami žalovaného ohledně toho, zda žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Důvodná je však námitka, v níž žalobce tvrdí, že měl žalovaný zvážit přiměřenost dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků. Žalovaný v napadeném rozhodnutí explicitně uvedl, že toto kritérium nevzal v úvahu s ohledem na znění ustanovení § 87e odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že se k dopadům do soukromého a rodinného života cizince v případě zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu přihlíží výlučně tehdy, pokud má být žádost zamítnuta z důvodu, že cizinec ohrožuje veřejné zdraví tím, že trpí nakažlivou nemocí. Dle žalovaného a contrario platí, že v případě žalobce, jehož žádost byla zamítnuta z důvodu ohrožení veřejné bezpečnosti, není namístě dopad do jeho soukromého života zkoumat. K tomuto závěru skutečně dospěl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 16.10.2013, č. j. 7 A 67/2010-61, na nějž žalovaný odkázal, avšak toto rozhodnutí bylo překonáno pozdější judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžejní je v tomto ohledu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.8.2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30, z něhož plyne, že navzdory § 87e odst. 2 zákona o pobytu cizinců je ve všech případech, kdy je zamítnuta žádost o povolení k dlouhodobému pobytu, třeba zkoumat dopady rozhodnutí do osobního života cizince i jeho rodinného příslušníků. To plyne již ze samotného čl. 8 Úmluvy, který definuje právo na ochranu soukromého a rodinného života: „Byť obecně nejsou dopady rozhodnutí, jímž se neuděluje pobytové oprávnění, tak intenzivní, jako v případě správního vyhoštění či zrušení pobytového oprávnění, vždy je třeba přiměřenost těchto méně závažných následků zkoumat s ohledem na konkrétní dopady do sféry cizince a jeho rodiny. Stěžovatel správně poukazuje, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu při posuzování rozsahu narušení soukromého a rodinného života, je nutné zkoumat nejen vliv na ekonomický, osobní a rodinný život cizince, ale i na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo pobývat ne území ČR na základě samostatného pobytového oprávnění (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39, či ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Azs 41/2014 – 34). V daném případě je tedy třeba zkoumat, zda je odepření pobytu stěžovateli přiměřené dopadům do jeho soukromého a rodinného života, zejména pak do života jeho dětí.“ (bod 32 cit. rozsudku) Závěr žalovaného o tom, že dopady rozhodnutí na soukromý život žalobce a jeho rodiny nemusí zkoumat, byl tedy nezákonný, což je další důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. Přesto však žalovaný i správní orgán I. stupně určité dílčí, i když nedostatečné úvahy v tomto směru vedli. Soud se zcela ztotožňuje se závěrem žalovaného, že Listina základních práv a svobod, Úmluva ani Úmluva o ochraně práv dítěte negarantují bezpodmínečné právo cizince na pobyt na území cizího státu, a to ani z důvodu soužití s rodinou. Je též pravdou, že účast na organizovaném obchodu s drogami je velmi vážným ohrožením veřejné bezpečnosti, které může odůvodňovat i poměrně intenzivní zásah do soukromé sféry cizince. V tomto ohledu žalovaný správně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 23.11.2010 ve věci Panagiotis Tsakouridis (C-145/09). Na druhé straně lze však souhlasit s žalobcem, že použitelnost tohoto judikátu v nyní projednávané věci je omezená. Zatímco žalobce byl za nedovolené nakládání s omamnými a psychotropními látkami za účelem prodeje odsouzen pouze jednou (první odsouzení bylo výhradně pro přechovávání drog bez souvislosti s jejich prodejem), pan Tsakouridis byl ve výše uvedeném případě odsouzen celkem osmkrát za organizovaný obchod s drogami ve větším množství (srov. bod 12 rozsudku). Je tedy zřejmé, že trestná činnost žalobce byla méně závažná, což musí být vzato v úvahu při posouzení přiměřenosti zásahu do jeho života a života jeho rodiny. Bude na žalovaném, aby v dalším řízení posoudil, zda žalobcovy dva trestné činy z roku 2012 odůvodňují jeho odloučení od manželky a dvou nezletilých dětí. Přitom musí vzít v úvahu žalobcovu námitku, že jeho styk s rodinou by byl mimořádně komplikovaný, pokud by žil v Nigérii, a též skutečnost, že obě žalobcova odsouzení byla zahlazena a od roku 2012 již žalobce nebyl pro žádnou trestnou činnost odsouzen. Závěrem se soud zabýval tvrzenou diskriminací, které měl být žalobce vystaven. Tyto námitky jsou však zcela nepodložené. Žalobce netvrdil a tím spíše neprokázal žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by plynulo, že vůči němu bylo postupováno diskriminačně na základě jeho národnosti či barvy pleti. Pouhá skutečnost, že je žalobce afrického původu a že žalovaný rozhodl v jeho neprospěch, automaticky nevede k závěru o zakázané diskriminaci. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zákonnou úpravu, kterou taktéž samu o sobě nelze považovat za diskriminační, přičemž vycházel ze skutečností, které se týkají žalobce jako jednotlivce, zejména jeho trestné činnosti, a nikoliv z jeho národnosti či původu. Veškeré žalobcovy domněnky o diskriminaci jsou tak pouze spekulativního charakteru. Zcela nepřípadný je potom žalobcův odkaz na čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské unie, který sice vylučuje diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale toliko v rámci členských států Evropské unie. Žalobce je státním příslušníkem Nigerijské federativní republiky, která členským státem není. Jak plyne z výše uvedeného, shledal soud napadené rozhodnutí částečně nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, a to pokud jde o vypořádání odvolací námitky ohledně odepření postavení účastníků řízení žalobcovým dětem. V části, kde žalovaný dospěl k závěru, že není namístě posuzovat dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků, je pak rozhodnutí nezákonné. Proto soud rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) a § 78 odst. 1 s. ř. s. Výrok o nákladech řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce byl v řízení plně úspěšný, a tak mu oproti žalovanému náleží náhrada nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce předně uhradil soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3.000,- Kč. Další žalobcovy náklady tvoří odměna advokáta za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy převzetí právního zastoupení ve věci, podání návrhu ve věci samé a repliky k vyjádření žalovaného. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč (3 x 3.100 = 9.300). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (3 x 300 = 900). Odměna advokáta tak činí 10.200,- Kč a DPH ve výši 21 %, celkem tedy 12.342,- Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem tedy žalobci vznikly náklady ve výši 15.342,- Kč. Třetí výrok je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 5 s. ř. s., dle nějž má osoba zúčastněná na řízení právo jen na náhradu takových nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, již jí uložil soud. Jelikož soud v tomto řízení zúčastněné osobě žádnou povinnost neuložil, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení