10 A 179/2015 - 29

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.8.2015,čj.KUJCK59030/2015/ODSH, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2015, čj. KUJCK 59030/2015/ODSH, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 5. 11. 2014, značka 6356/14 Ha, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustí ten, kdo překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod nebo mimo obec o méně než 30 km/hod. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 15. 8. 2014 v čase 14:14 hodin jel jako řidič osobního vozidla Škoda Superb, RZ X po ulici Pražská tř. v Českých Budějovicích ve směru jízdy od ulice K. Světlé k ulici Strakonická, kdy mu byla hlídkou Policie ČR za použití radarového rychloměru AD9C naměřena rychlost 72 km/hod (po odečtu možné odchylky 3% 69 km/hod) v úseku, ve kterém je nejvyšší povolená rychlost 50 km/hod. Tímto svým jednáním žalobce porušil ustanovení § 4 písm. b) a § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.000 Kč v souladu s ustanovením § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítl jeho nezákonnost a navrhnul napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Své výhrady žalobce formuloval do následujících žalobních námitek. Žalobce předně namítá nezákonnost rozhodnutí, protože odvolací správní orgán nepřihlédl k doplnění odvolání, které je podle slov žalobce možné provést i po uplynutí lhůty stanovené k doplnění, což žalobce odvodil z ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Obsahem tohoto doplnění přitom měla být argumentace způsobilá změnit pohled na zjištěný skutkový stav, když žalobce navrhoval doplnění dokazování, protože výstup z rychloměru neodpovídal Návodu k obsluze. Žalobce shledal rozhodnutí vadným a nezákonným, neboť nebyly vypořádány námitky vznesené v průběhu řízení a správní orgány neprovedly hodnocení důkazů. Podle žalobce mohou výpovědi svědků popsat způsob zjištění pachatele, nikoliv však prokázat rychlost, jakožto fyzikální veličinu. Žalobce namítá nesprávnost provedeného měření. Jediným důkazem ve vztahu k naměřené rychlosti je výstup z rychloměru, který však správní orgány nehodnotily, ač jsou povinny důkazy hodnotit samostatně i ve vzájemné souvislosti. Správní orgán I. stupně nevyjasnil, zda obrazový výstup, případně postup policistů odpovídá požadavkům předepsaným návodu k obsluze. Žalobce rovněž namítá nezákonnost rozhodnutí pro absenci řádného odůvodnění výše sankce. Okolnost, která byla správním orgánem I. stupně shledána jako přitěžující, a to 3 záznamy v evidenční kartě řidiče (EKŘ), nemůže být relevantní, neboť záznamy jsou starší jednoho roku a z důvodu analogické aplikace institutu zahlazení k nim nelze přihlížet. Žalobce na podporu tohoto tvrzení odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2013, č.j. 60 A 1/2013-49. Žalobce považuje za absurdní, aby mu správní orgán kladl k tíži, že je držitelem řidičského oprávnění pro řízení vozidel skupin A, B a měl by tak ovládat pravidla provozu na pozemních komunikacích. Poslední žalobní námitku spatřuje žalobce v nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí pro nesrozumitelnost výroku rozhodnutí, když specifikace místa je neurčitá. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření poukázal na to, že dne 20. 7. 2015 skutečně obdržel e-mailové podání tehdejšího zmocněnce žalobce, ve kterém bylo uvedeno, že celý text doplnění včetně obrázkových příloh je přiložen ve formátu pdf. v příloze. Kontrolou tohoto e-mailu však bylo zjištěné, že žádná písemnost přiložena nebyla, a proto se žalovaný tímto podáním již nezabýval. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobce, podle něhož správní orgán neprovedl zhodnocení klíčového důkazu, neboť ten tak učinil na straně čtvrté prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný nepovažuje za důvodnou ani námitku nesprávného provedení měření rychlosti. Měření rychlosti bylo provedeno radarovým rychloměrem, přičemž platný ověřovací list č. 149/14 vydaný autorizovaným metrologickým střediskem je součástí správního spisu a obsluhující policista byl řádně proškolen k obsluze měřiče rychlosti. Důkaz o překročení rychlosti byl opatřen orgánem oprávněným k dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích a byl pořízen schválených a kalibrovaným zařízením. Jednotlivé důkazní prostředky a v nich obsažené důkazy byly správním orgánem hodnoceny samostatně a ve vzájemné souvislosti, kdy po jejich vyhodnocení dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že o věci nejsou žádné pochybnosti. K námitce absence odůvodnění výše sankce žalovaný uvádí, že toto odůvodnění shledává dostatečným a plně v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. K poslední žalobní námitce spočívající v nesrozumitelnosti výroku žalovaného rozhodnutí odkazuje žalovaný na judikaturu Nejvyššího správního soudu a v kontextu s touto judikaturou uvádí, že určitost místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí je třeba hodnotit individuálně a vždy je třeba posoudit, nakolik je formulace výroku způsobilá zajistit individualizaci a nezaměnitelnosti skutku z hlediska právní jistoty a zabránění porušení principu ne bis in idem. Tyto podmínky byly v posuzovaném případě splněny a formulace výroku je dostatečná. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Správní orgán I. stupně obdržel dne 25. 8. 2014 Oznámení přestupku na žalobce, který je podezřelý z porušení ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a tím ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona. Podle přiloženého úředního záznamu ze dne 15. 8. 2014 prováděla hlídka SDP Č. Budějovice kontrolu dodržování stanovené rychlosti v obci České Budějovice na ul. Pražská tř., u domu č. 530, v úseku, kde je povolená nejvyšší rychlost 50 km/hod. V čase 14:14 hodin byla na tomto místě motorovému vozidlu tovární značky Škoda – Superb, bílá barva, RZ X naměřena rychlost 72 km/h, tj. 69 km/h po odečtu možné odchylky radaru. Motorové vozidlo bylo předepsaným způsobem zastaveno na ul. Nádražní, u čerpací stanice Benzina, přičemž po dobu zastavení vozidla neztratila policejní hlídka kontakt s vozidlem a jeho řidičem. Lustrací osoby řidiče byl zjištěn žalobce a za přestupek mu byla uložena bloková pokuta ve výši 500 Kč. Žalobce odmítl podepsat a žádal o projednání přestupku ve správním řízení. Dne 15. 9. 2014 byl žalobci doručen Příkaz k uložení sankce za přestupek, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Za tento přestupek byla žalobci uložena sankce v souladu s ustanovením § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu ve výši 2.000 Kč. Proti příkazu podal žalobce odpor prostřednictvím zmocněnce, Ing. M. J., bytem M. X, P. X, přílohou byla nepodepsaná plná moc. Po výzvě k odstranění vady plné moci byla tato plná moc doplněna o chybějící podpis dne 10. 10. 2014. Dne 16. 10. 2014 bylo zmocněnci doručeno předvolání žalobce k ústnímu jednání na den 3. 11. 2014 do místa sídla správního orgánu I. stupně. Současně mu bylo sděleno, že téhož dne budou vyslechnuti jako svědci zasahující policisté, pprap. B., pprap. Š. a nstržm. R. Po ústním jednání bude skončeno dokazování, přičemž řízení správní orgán ukončí a nejpozději do uplynutí dne následujícího po dni skončení dokazování bude mít žalobce možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Součástí tohoto předvolání bylo rovněž poučení o uplatnění práv podle správního řádu (oprávnění navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, právo vyjádřit v řízení své stanovisko, právo na poskytnutí informací o řízení, možnost vyjádřit se k podkladům podle § 36 správního řádu, možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se žalobci kladou za vinu a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky) a o důsledcích nedostavení se k ústnímu jednání bez předchozí náležité omluvy nebo bez závažného důvodu. Svá práva mohl žalobce uplatnit nejpozději v průběhu ústního jednání. Dále ve spise následuje protokol o ústním projednání přestupku, jenž proběhlo v budově Magistrátu města České Budějovice dne 3. 11. 2014 a kterého se přestupce ani jeho zmocněnec nezúčastnili bez udání důvodu a bez náležité omluvy. K podání svědecké výpovědi se dostavili všichni tři zasahující policisté. Správním orgánem bylo dokazování skončeno s tím, že byl skutek projednán v nepřítomnosti obviněného v souladu s ustanovením § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, s přihlédnutím k tomu, že přítomnost obviněného není bezprostředně potřeba, neboť podklady pro vydání rozhodnutí jsou úplné. Následně bylo dne 5. 11. 2014 vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, z jehož spáchání byl žalobce uznán vinným. Proti tomuto rozhodnutí bylo zmocněncem žalobce podáno odvolání dne 1. 12. 2014, které neobsahovalo zákonem předepsané náležitosti, jako vymezení rozsahu, v jakém je prvostupňové rozhodnutí napadáno, v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo s řízením, které vydání rozhodnutí předcházelo, a rovněž v odvolání chyběl návrh žalobce, jak má odvolací správní orgán rozhodnout. Z těchto důvodů správní orgán I. stupně vyzval zmocněnce žalobce dne 9. 12. 2014 k odstranění vad podání podle ustanovení § 37 odst. 3 právního řádu a určil k tomu lhůtu 7 dnů podle § 39 odst. 1 téhož zákona. Současně poučil zmocněnce, že se může s obsahem spisu seznámit, případně může správní orgán zmocněnci zaslat kopii spisové dokumentace. Dne 20. 7. 2015 bylo žalovanému jakožto odvolacímu správnímu orgánu prostřednictvím emailu doručeno podání zmocněnce žalobce, v němž zmocněnec sdělil žalovanému, že doplňuje odvolání, přičemž doplnění včetně obrázkových příloh je v souboru pdf. přiloženo k emailu. Email však žádnou přílohu neobsahoval. Žalovaný tak dne 4. 8. 2015 přistoupil k vydání žalovaného rozhodnutí. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu a mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodnutí správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Co se týče banketního odvolání a následné námitky spočívající v tom, že žalovaný nereflektoval podání ze dne 20. 7. 2015, jež mělo představovat doplnění odvolání včetně obrázkových příloh, uvádí krajský soud následující. Ze spisu je zřejmé, že zmocněnec žalobce skutečně zmíněný email zaslal na emailovou adresu žalovaného. Zřejmá je rovněž skutečnost, že tento email žádné doplnění odvolání neobsahuje. Zdejší soud si netroufá polemizovat, co zmocněnce, který je soudu z úřední činnosti velmi dobře znám, vedlo k uskutečnění tohoto kroku. Nicméně soud na tomto místě konstatuje, že v případě nestřežení svých práv musí žalobce počítat s nepříznivými důsledky pro svou obhajobu, dá-li se vůbec tato nečinnost žalobce obhajobou nazvat. Jak uvádí konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, např. v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č.j 9 As 291/2014: „Základním smyslem a účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily.“ Stejně tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č.j. 2 As 215/2014-43, je uvedeno, že: „S ohledem na shora uvedené konstatování, že správní soudnictví tady není proto, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a rovněž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze v řízení před správními soudy posoudit důvodnost námitky……, která byla účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem“. Odvolací řízení je ovládáno zásadou dispoziční. Záleží tak výlučně na odvolateli, aby vymezil okruh otázek, kterými se má odvolací správní orgán zabývat. Bez ohledu na obsah žalobcem, resp. zmocněncem podaného odvolání, jedná se o úkon směřující vůči správnímu orgánu, tedy o podání ve smyslu § 37 správního řádu a jako takové by mělo splňovat zákonem požadované náležitosti. V podaném odvolání není uvedeno, čeho se odvolatel domáhá a správní orgán tak správně aplikoval ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu, tedy fikci, že se odvolatel domáhá zrušení celého rozhodnutí. Žalobce v podané žalobě namítá nezákonnost rozhodnutí, když se žalovaný nevypořádal s námitkami a argumenty vznesenými v průběhu správního řízení. Na obhajobu svých tvrzení uvádí, že účastník řízení o přestupku má právo doplnit odvolání i po uplynutí lhůty k doplnění stanovené správním orgánem. Toto tvrzení však krajský soud neshledává správným. Při zohlednění ustanovení § 36 správního řádu, na jehož základě má účastník řízení právo vyjadřovat v řízení svá stanoviska a činit návrhy, doplnění odvolání učiněné po uplynutí lhůty určené k tomuto doplnění, by mělo být považováno za přípustné vyjádření účastníka řízení, které ale již nemá suspenzívní či devolutivní účinky. Z ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu vyplývá, že odvolací správní orgán přezkoumá soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí pak odvolací správní orgán přezkoumává pouze v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. V posuzovaném případě tak došlo k situaci, kdy odvolací správní orgán přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo ex officio, protože nebyla uplatněna žádná odvolací námitka ve lhůtě stanovené k podání odvolání a k doplnění odvolání. Pro úplnost krajský soud dodává, že pokud by skutečně došlo k doplnění odvolání ze strany žalobce a jeho zmocněnce dne 20. 7. 2015, pak by žalovaný nebyl povinen vypořádat tyto potenciální námitky, neshledal-li by splnění zákonné podmínky obsažené v požadavku veřejného zájmu a zkoumal by pouze zákonnost rozhodnutí. Námitku žalobce spatřovanou v neprovedeném hodnocení důkazů shledal krajský soud jako neopodstatněnou, stejně tak jako navazující tvrzení žalobce, že výpovědi policistů nemohou prokázat rychlost jízdy naměřeného vozidla. Z prvoinstančního rozhodnutí a ze správního spisu vyplývá, že byli vyslechnuti všichni zasahující policisté a tento výslech je podrobně zadokumentován v protokole o ústním projednání přestupku. Z výpovědi policisty T. B., který obsluhoval měřící zařízení, se podává, že měření rychlosti vozidel bylo prováděno radarovým rychloměrem AD9C, který je namontován v policejním vozidle a pracuje tak, že snímá rychlost projíždějících vozidel v nastaveném směru. V případě, kdy projede vozidlo vyšší než povolenou rychlostí, měřící zařízení vozidlo vyfotografuje s uvedením hodnoty překročené rychlosti a s časem, v němž k překročení limitu došlo. Současně zvukově upozorní obsluhu, že projelo vozidlo jedoucí rychlostí vyšší, než činí nastavený limit. Měřící zařízení je kalibrováno a obsluhující policista disponoval platným osvědčením, které je součástí spisu. Měření tak proběhlo dle pokynu Policie ČR. Správní orgán I. stupně se výpověďmi zasahujících policistů zabýval velmi podrobně na stranách 3 – 5 prostupňového rozhodnutí. Tvrzení žalobce, podle kterého byl jediným důkazem ve vztahu k naměřené rychlosti výstup z rychloměru, který však nebyl správními orgány hodnocen jako důkaz a toto opomenutí mělo za následek zásadní vadu řízení, tak nemůže obstát. Odkaz žalobce na rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2012, č.j. 3 As 29/2011-56 není na posuzovanou věc přiléhavý, neboť ve zmiňovaném rozsudku se řešila právě absence výslechu svědku, zasahujících policistů, kteří mohli objasnit, zda byl rychloměr použit v souladu s návodem k obsluze. V nyní posuzované věci není pochyb o tom, že rychloměr byl použit v souladu s pokynem Policie ČR, jak ostatně vyplývá ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Rychloměr splňoval předepsané metrologické požadavky a byl obsluhován osobou k tomu oprávněnou. Ověřovací list je veřejnou listinou a řádným důkazním prostředkem, který správní orgány nemají důvod zpochybňovat. Krajský soud na tomto místě poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zabývající se hodnocením situace, kdy je svědecká výpověď policisty jako důkazní prostředek zpochybňována osobou přestupce. V takových případech je nutné zasahující policisty vyslechnout, což správní orgán I. stupně učinil, přičemž obecně lze policistu považovat za nestranného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007 č. j. 4 As 19/2007 – 114, dostupný na www.nssoud.cz). Výtka, že se správní orgán I. stupně nevěnoval ani zběžnému hodnocení toho, zda obrazový výstup a postup policistů odpovídá požadavkům předepsaným Návodem k obsluze a rozhodnutí tak nebylo opřeno o řádné správní uvážení, rovněž nemůže obstát. Jak již bylo uvedeno výše, zasahující policisté během ústního jednání podrobně popsali, jakým způsobem celé měření rychlosti žalobcova vozidla proběhlo a tyto výslechy tvoří ucelený důkazní materiál, ze kterého mimo jiné správní orgán I. stupně při svém rozhodování vycházel. Žalobcem uváděné výtky ohledně provedeného měření, společně s odkazem na Návod k obsluze a z něj vyjmuté citace shledal zdejší soud jako zcela bezpředmětné. Žalobce uvádí, že snímek pořízený měřícím radarem se jeví v přímém rozporu s návodem k obsluze a nelze jej tak užít jako usvědčující důkaz. Kopii snímku měřeného vozidla a citaci návodu k obsluze s grafickým znázorněním měření žalobce přiložil k podané žalobě s tvrzením, že tyto dokumenty byly rovněž součástí doplnění odvolání. Krajský soud poznamenává, že citace návodu k obsluze, kterou žalobce připojil k žalobě, se váže na jiný typ měřícího radaru, než jaký byl použit v posuzované věci, a tudíž takovou přílohu nepovažuje krajský soud za přiléhavou, nehledě přitom na skutečnost, že tato příloha součást doplnění odvolání netvořila, jako bylo popsáno výše. Krajský soud nemůže přisvědčit žalobcovu tvrzení, že správní orgán neopřel své rozhodnutí o správní uvážení. Ustanovení § 2 správního řádu obsahuje zásadu zákazu zneužití pravomoci a správního uvážení. Cílem této zásady je, aby pravomoc správních orgánů byla uskutečňována způsobem, jakým mu byla zákonem svěřena. V rámci správního trestání se s aplikací správního uvážení setkat lze, přičemž v každé právní oblasti, kde je správní uvážení připouštěno, má své meze plynoucí z ústavních principů. K možnosti aplikace správního uvážení se mnohokrát vyjádřil Nejvyšší správní soud, přičemž konstatoval, že správní uvážení lze použít pouze v případech, kdy toto oprávnění zákon správnímu orgánu přiznává a způsobem a v mezích zákonem stanovených. Rozšířený senát ve svém rozhodnutí ze dne 23. 3. 2005, č.j. 6 A 25/2002 – 42, 906/2006 Sb. NSS, konstatoval, že: „absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.“ K aplikaci správního uvážení v oblasti správního trestání se Nejvyšší správní soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 26. 2. 2010, č.j. 4 Ads 123/2009-99: „ukládání pokut za správní delikty, tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje… Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení anebo – v tomto směru došlo soudním řádem správním k rozšíření soudního přezkoumání – zda správní orgán volné uvážení nezneužil.“ Krajský soud neshledal žádná pochybení správního orgánu I. stupně ohledně hodnocení jím nashromážděných důkazů. Správní orgán I. stupně hodnotil jednotlivé důkazy samostatně a navzájem ve vzájemné souvislosti. Výpovědi svědků shledal zcela věrohodnými a navazujícím způsobem zachycujícími spácháni přestupku osobou žalobce, o kterém nejsou žádné důvodné pochybnosti. Ohledně žalobní námitky směřující do absence řádného odůvodnění výše sankce, uvádí krajský soud následující. Správní orgán I. stupně konstatoval, že při stanovení výše sankce přihlédl ke všem okolnostem případu, k míře společenské nebezpečnosti spáchaného skutku, míře zavinění a ostatním okolnostem, které o přestupci zjistil. Výše sankce, kterou správní orgán I. stupně stanovil v polovině zákonem stanovené sazby, odpovídá míře zavinění a okolnostem případu a je v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. S těmito tvrzeními se krajský soud plně ztotožňuje. Žalobce překročil povolenou rychlost o 19 km/hod, tedy při horní hranici skutkové podstaty ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Typová závažnost protiprávního jednání se logicky odráží v druhu a rozpětí zákonem stanovené sankce. Soud nadto neshledal pochybení správního orgánu I. stupně, který při stanovení výše sankce přihlédl k osobě přestupce a z jeho evidenční karty zjistil, že měl v minulosti 3 záznamy za obdobné přestupky. Pokud jde o žalobcovu námitku, že správní orgán neměl přihlížet k záznamům v evidenční kartě řidiče starších 1 roku za užití analogie institutu zahlazení, krajský soud souhlasí se žalobcem, že v daném případě byly splněny předpoklady pro analogické užití norem trestního práva plynoucí rovněž z judikatury Nejvyššího správního soudu, neboť v přestupkovém řízení institut zahlazení upraven není. Na druhou stranu správním orgánům nic nebrání v tom, aby přihlédly k osobě žalobce a ke skutečnostem, že v minulosti žalobce obdobné přestupky, za které mu byly pravomocně uloženy sankce, spáchal. Při takovém hodnocení přestupce pak správní orgán může vyvodit závěry, že jde o osobu se sklony k porušování pravidel provozu na pozemních komunikacích. Namítaná skutečnost, že je žalobce držitelem oprávnění pro řízení vozidel skupin A, B, která byla hodnocena v neprospěch pachatele, nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Každý držitel řidičského oprávnění je odborně způsobilý k řízení motorových vozidel odpovídající skupiny a dá se tedy od takové osoby očekávat, nikoliv jen předpokládat dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích. V tomto směru shledal krajský soud hodnocení osoby pachatele jako jedno z kritérií správního uvážení ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích v souladu s tímto ustanovením. Poslední žalobní námitku směřující do neurčitosti výroku rozhodnutí shledal krajský osud jako zcela bezpředmětnou. Podle ustanovení § 77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný uznán vinným, obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. V posuzovaném případě bylo místo spáchání přestupku, tedy místo změření žalobcova vozidla, specifikováno poměrně přesně, když se v prvostupňovém rozhodnutí uvádí, že se žalobce přestupku dopustil tím, že mu byla na ulici Pražská v Č. Budějovicích ve směru jízdy od ulice K. Světlé k ulici Strakonická naměřena rychlost 69 km/hod po odečtu možné odchylky. Úsek ulice Pražská tř. je mezi křižovatkami s ulicemi K. Světlé a Strakonickou dlouhý přibližně 500 metrů, přičemž v celém tomto úseku je zákonem stanovená rychlostní mez 50 km/hod. V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně se navíc uvádí, že vozidlo policejní hlídky se zapnutým radarovým rychloměrem AD9C stálo na ulici Pražská tř. před domem čp.

530. Není tak nejmenších pochyb o místě spáchání a rovněž o zjištění daného přestupku. K vymezení místa spáchání přestupku se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjadřoval během své rozhodovací praxe, například v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, Nejvyšší správní soud shledal jako dostačující vymezení místa „[…] na silnici I/15 v obci Chrámce […]“, a to proto, že se jedná o úsek v délce přibližně 250 až 260 m. Přitom uvedl, že „[j]e nutno připustit, že zpravidla je možné místo spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezit přesněji, než tomu bylo v nyní posuzované věci, a to např. uvedením čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popř. zmíněním blízkého dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. […] V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.“ V rozsudku ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 - 52, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[…] vymezení místa spáchání přestupku je obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu a jeho nedostatečná specifikace ve výroku nemůže být nahrazena tím, že je místo spáchání přestupku zjistitelné z odůvodnění rozhodnutí, případně ze spisu správního orgánu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73). Zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány. Místo spáchání přestupku lze určit s větší či menší přesností, přičemž je třeba odmítnout úvahy o nutnosti specifikovat místo spáchání přestupku v každém případě s přesností na 1 m pomocí GPS souřadnic. V případě překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci bude podstatné, zda se (jako v případě věci posouzené v rozsudku č. j. 9 As 80/2014 - 37) jedná o velkou obec či město s komplikovanou dopravní situací (křížení více pozemních komunikací, množství dopravních značek stanovících místní úpravu nejvyšší povolené rychlosti apod.) a zda přesné určení místa je rozhodné pro posouzení toho, zda došlo ke spáchání přestupku (jako tomu bylo právě v případě posuzovaném v rozsudku č. j. 4 As 28/2010 - 56, kde bylo sporné, jestli žalobce byl měřen před nebo za značkou označující začátek a konec zastavěného území obce, případně v jaké vzdálenosti od této značky, nebo ve věci rozhodované rozsudkem č. j. 9 As 214/2014 - 48, kde byla v rámci výrokem vymezeného úseku pozemní komunikace dopravním značením měněna nejvyšší povolená rychlost). V případech, kdy přestupek byl spáchán v menší obci a žalobce nečiní sporným, že by absence určitějšího vymezení místa měření měla vliv na posouzení otázky překročení nejvyšší povolené rychlosti, pak požadavku zákona postačuje i širší vymezení místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí.“ Soud na základě výše popsaného uzavřel, že správní orgány dostatečně prokázaly spáchání přestupku a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce opodstatněné. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.

Poučení