10 A 180/2015 - 36

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou právní věci žalobce Ing. J.J. Ph.D., bytem X, právně zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem v Písku, Velké náměstí 7/12, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2015, čj. KUJCK 60157/2015/ODSH, takto:

Výrok

Návrh na přerušení řízení se zamítá. Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 8. 10. 2015 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje České Budějovice ze 7. 8. 2015 čj. KUJCK 60157/2015/ODSH, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 25. 11. 2014 čj. 6797/14 Ha, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se dopustil při řízení jízdní soupravy složené z osobního motorového vozidla tov. zn. Opel Zafira, RZ X a valníkového nákladního přívěsu RZ X ze dne 5. 9. 2014 v době kolem 21:45 hod. při jízdě po silnici první tř. č. 34 ve směru Lišov – České Budějovice, v místě zvaném „ Na Klaudě“ a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. (2) Žalobce namítal porušení práva na spravedlivý proces, neboť v jeho věci v řízení na prvém stupni rozhodla neoprávněná úřední osoba. Současně poukázal na to, že skutek, v němž správní orgány spatřovaly přestupek, znaky přestupku nenaplňoval. Pokud by soud dospěl k závěru, že předmětný skutek je skutečně přestupkem, zastává žalobce názor, že zákonem stanovené minimální sankce jsou v rozporu s Ústavním pořádkem ČR, a to zejména s článkem 11 Listiny základních práv a svobod, neboť nerespektují zásadu, aby uložení pokuty byť v minimální výši nebylo pro pachatele likvidační a navrhl proto, aby soud od správním orgánem uložené sankce upustil. (3) Žalobce popsal skutkový stav, zdůraznil, že je soukromým podnikatelem. Uvedl předmět své podnikatelské činnosti. Řidičské oprávnění skupiny B získal v roce 1989 a od tohoto roku je aktivním řidičem. Připomenul ustanovení § 2, 3 a 11 zák. č. 87/1964 Sb., ve znění platném do 30. 1. 2001. Na základě právní úpravy, která do tohoto data platila, žalobce dovodil, že splňoval podmínky pro udělení řidičského oprávnění skupiny „E“ a nemusel se podrobovat doplňovacímu výcviku ani zkoušce. V té době si však nepožádal o řidičské oprávnění skupiny „E“, neboť je nepotřeboval. I dle dobrozdání majitele autoškoly ADAM pana P.M., byl oprávněn předmětnou soupravu na základě svého řidičského oprávnění řídit a nemusel si dodělávat skupinu „E“, neboť skupina „B E“ je pro řízení předmětné soupravy nadbytečná. Podle žalobce má toto dobrozdání pro věc zásadní význam, a to z hlediska naplnění zavinění přestupku jako obecného znaku. (4) Ke svému tvrzení, že v jeho věci rozhodovala neoprávněná úřední osoba, žalobce dále popsal průběh správního řízení, kdy z písemnosti založené ve spise je zřejmé, že jednající úřední oprávněnou osobou byl F.H., avšak rozhodnutí Magistrátu města ze dne 25. 11. 2014 čj. 6797/14 Ha, podepsal Ing. J. K. pověřený zastupováním vedoucího správního odboru Magistrátu České Budějovice. Žalobce citoval platnou právní úpravu dle správního řádu a má za to, že pokud byl oprávněnou úřední osobou F.H., bylo jeho postavení srovnatelné s postavením osoby soudce a není možné připustit, aby bylo rozhodnutí vydáno jinou než oprávněnou osobou. Pokud pan K. mohl být v určitém procesním stádiu vedoucím správního orgánu a v jeho postavení bylo určení F.H. jako oprávněné úřední osoby, to neznamená, že tato osoba je sama o sobě oprávněnou úřední osobou. To by podle žalobce představovalo porušení práva na spravedlivý proces. (5) Žalobce rozvedl i svou úvahu o tom, že přestupkem je pouze takové jednání, které naplňuje znaky stanovené zákonem a správní orgán je povinen naplnění těchto zákonných znaků obligatorně zkoumat. K tomu žalobce citoval ustanovení správního řádu a poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 1T 2/96 ze dne 17. 4. 1996 ohledně naplnění materiálního znaku trestného činu a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 5As 104/2008 a ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 7As 18/2004 týkající se téže otázky. K tomu žalobce dále tvrdil, že Magistrát v souladu s právní úpravou a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu nepostupoval. Nevypořádal se se zkoumáním materiální stránky přestupku, a to jak ve vztahu ke společenské nebezpečnosti, tak ve vztahu k zavinění. Podle žalobce si Magistrát plete materiální a formální stránku přestupku. Jestliže se nevypořádal s materiální stránkou přestupku, pak nemohl uzavřít, že se jedná o přestupek. Podle žalobce bylo povinností správních orgánů vypořádat se s tím, že pokud žalobce splňoval podmínky pro získání řidičského oprávnění skupiny E v době platnosti zák. č. 87/1964 Sb., pak tuto skutečnost měl zohlednit i v předmětné věci při posuzování společenské nebezpečnosti činu a rovněž měl tuto úvahu zohlednit při svém rozhodnutí. Pokud žalobce navrhoval výslech P.M. a výslech manželky, bylo povinností správních orgánů se s těmito důkazními návrhy vypořádat. Magistrát však o důkazních návrzích žalobce pomlčel, zabýval se pouze jednostranně skutečnostmi, které svědčily v neprospěch žalobce. Žalovaný pominul základní podstatu problému, která spočívala v tom, že žalobce byl odbornou osobou, která pro žalobce zajišťovala školení ubezpečen o tom, že nepotřebuje řidičské oprávnění k řízení předmětné soupravy. K tomu žalobce položil řečnické otázky. Dále poukázal na nálezy Ústavního soudu ČR ohledně opomenutí vypořádání se s návrhy na dokazování. Připojil i svou úvahu ohledně nesmyslného postupu žalovaného, který se týkal toho, že ve věci došlo k překročení celkové hmotnosti jízdní soupravy o 25 kg, což je 7,1 %. Navíc žalobce jel ve vozidle sám, přívěs byl prázdný a neřídil tudíž soupravu, která by vážila víc, než činí celková hmotnost, pro níž má řidičské oprávnění. Podle žalobce není rozhodnutí žalovaného spravedlivé, neboť na místo zdravého rozumu úředníci odkazují na právní normy, které však mají být pouhým východiskem pro jejich rozhodování. K výkladu práva odkázal žalobce na další nález Ústavního soudu ČR i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Pokud soud bude řádně zkoumat naplnění všech znaků přestupku, nemůže dojít k jinému závěru, než že postupem správního orgánu bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces a že jednání, z něhož je vinen, není přestupkem. (6) Závěrem žalobce poukázal na nepřiměřenost trestu, který mu byl uložen. Přestože upozorňoval na své poměry, kdy ztráta řidičského oprávnění na dobu 12 měsíců jej fakticky zlikviduje stejně jako finanční sankce ve výši 25.000 Kč, správní orgány se touto otázkou vůbec nezabývaly. Žalobce proto poukázal v otázce přiměřenosti sankce na nálezy Ústavního soudu ČR. Pokud správní orgán měl dostát své povinnosti a neuložit žalobci likvidační pokutu musel by majetkové poměry žalobce hodnotit. To se však nestalo, neboť rodinné, majetkové a výdělkové poměry žalobce Magistrát ani žalovaného vůbec nezajímaly. Proto pro případ, že soud dospěje k názoru, že předmětný skutek je přestupkem navrhl, aby soud upustil od uloženého trestu na základě poukazovaných nálezů Ústavního soudu ČR nebo aby se v souladu s článkem 95 odst. 2 Ústavy zabýval ústavní konformitou výše minimálních sankcí a věc předložil Ústavnímu soudu ČR. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí žalovaného případně upuštění od sankce, neboť k nápravě žalobce postačuje samotné projednání přestupku. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného (7) Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. (8) Žalovaný shrnul žalobní body, ke kterým se postupně vyjádřil. V prvé řadě odmítl názor žalobce, že ve věci rozhodovala oprávněná úřední osoba. K tomu odkázal na ustanovení § 15 odst. 2 a 4 správního řádu a konkrétně poukázal na záznam ve spisu čl. 4, kde na oznámení přestupku Policií ČR bylo otištěno razítko Magistrátu města České Budějovice, kde je jednoznačně uvedeno, že ve věci čj. 6797/2014 je jako oprávněná úřední osoba určen pan H. a rozhodl o tom zastupující vedoucí správního odboru Ing. J.K. Proto bylo podle organizačního řádu konkrétního správního orgánu zcela po právu, pokud rozhodnutí podepsal zastupující vedoucí správního orgánu Ing. J.K. Žalobce mohl včas uplatnit i případnou námitku podjatosti, neboť tyto skutečnosti mu byly včas a dobře známy. Žalobce totiž požádal o kopie listů 1 a ž 17 dne 20. 10. 2014 a správní orgán požadavku na předání kopií těchto písemností vyhověl. (9) Rozhodnutí není nezákonné, neboť skutek, který byl správním orgánem posuzován, naplňoval všechny znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že se správní orgán nevypořádal se zkoumáním materiální stránky přestupku a neposoudil okolnosti, které snižují společenskou nebezpečnost výše uvedeného skutku. Žalovaný při posuzování materiální stránky přestupku posoudil společenskou nebezpečnost jízdy vozidla bez příslušného řidičského oprávnění a v této souvislosti upozornil na rozsudek NSS sp. zn. 3As 42/2012 ze dne 8. 1. 2013, z něhož vyplývá, že řízení vozidla bez řidičského oprávnění vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v silničním provozu, a proto rozpětí sankcí bylo nastaveno ve vyšší spodní hranici, neboť zákonodárce nepovažoval žádný případ jízdy bez řidičského oprávnění za bagatelní, ale vždy za společensky velmi nebezpečný, a proto také zvolil rozpětí sankcí s vysokou spodní hranicí. Žalovaný se vypořádal s důkazním návrhem žalobce na výslech svědka majitele autoškoly pana P.M., případně manželky žalobce a doplnil, že odpovědnost za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích je založeno na subjektivní odpovědnosti, kdy postačuje jakákoliv forma zavinění. Pokud existovalo dobrozdání pana P.M., mohla mít tato skutečnost vliv toliko na formu zavinění, nikoli na míru odpovědnosti za protiprávní jednání, neboť i v tomto případě lze presumovat minimálně zavinění ve formě nedbalosti, byť lze připustit, že nevědomé. Výslech tohoto svědka by byl stejně, jako výslech manželky žalobce, nadbytečný. Navíc svědek P.M. zahynul při dopravní nehodě v únoru roku 2014. (10) Žalovaný nesouhlasil s námitkou žalobce, že splňoval od roku 2001 podmínky pro získání řidičského oprávnění pro skupinu „E“ pouze na základě doložení praxe a tato argumentace má pro věc zásadní význam. V řízení o přestupcích je nutné se řídit současně platnou legislativou, k čemuž žalovaný odkázal opakovaně na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu. (11) Žalovaný nesouhlasil ani s tvrzením žalobce, že překročení nejvyšší povolené hmotnosti činilo pouze 7,1 % z celkové hmotnosti soupravy, a tudíž tato skutečnost způsobovala vyloučení ohrožení právem chráněného zájmu a nenaplnění materiálního znaku přestupku. Žalobce totiž uváděl v žalobě nepravdivé skutečnosti, uvedl, že přívěs byl při kontrole hlídkou Policie ČR prázdný, avšak na formuláři oznámení přestupku, který byl sepsán hlídkou Policie ČR je uvedeno, že přívěs byl naložený zeminou. Tento formulář žalobce podepsal a doplnil svým vyjádřením. Dále bylo i ve zjevném rozporu další tvrzení žalobce, že přívěs si pořídil na převoz včelích úlů. Skutečnost, že žalovaný vezl zeminu, jejíž objemová hmotnost je větší než hmotnost včelích úlů, přisvědčuje spíše tomu, že váhový limit mohl být dosažen. Chování soupravy s přívěsem naloženým zeminou, může být odlišné od chování jízdní soupravy, které převáží lehké včelí úly. (12) Pokud žalobce namítal nepřiměřenost výše trestu, žalovaný k tomu uvedl, že postupoval v souladu s právní úpravou. Přihlédl k poměrům žalobce i k míře závažnosti konkrétního porušení právem chráněného zájmu, neboť zvolil samou spodní hranici sankčního rozmezí. Tuto hranici zákon o provozu na pozemních komunikacích neumožňuje správnímu orgánu jakkoli moderovat. III. Obsah správních spisů (13) Ze správních spisů, které soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (14) Policie ČR oznámila správnímu odboru Magistrátu města České Budějovice dne 10. 9. 2014, že žalobce se měl dopustit přestupku podle § 125 c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu tím, že dne 5. 9. 2014 v době kolem 20:45 hod. řídil na silnici I tř. č. 34 jízdní soupravu bez příslušného řidičského oprávnění. Spis obsahuje o ručně sepsané oznámení přestupku, v němž bylo uvedeno, že přívěs byl naložený zeminou a žalobce sdělil, že se ptal před časem učitele autoškoly a bylo mu sděleno, že pokud náklad nepřesáhne 3,5 t, nemusí mít řidičské oprávnění typu E. (15) Správní orgán zahájil správní řízení dne 15. 9. 2014 a předvolal žalobce k ústnímu jednání. Spis byl doplněn o výpis evidenční karty řidiče, osvědčení o registraci vozidla část II Opel Zafira 1.6 16V, RZ 3C3 5507 a nákladního přívěsu RZ X. Žalobce požádal o odročení jednání, neboť se hodlal nechat zastoupit advokátem. Žádosti žalobce o odročení jednání bylo vyhověno a při dalším jednání bylo jednáno se žalobcem i jeho zvoleným zástupcem. V rámci ústního jednání žalobce navrhl výslech svědka pana M. majitele autoškoly ADAM k tomu, že mu sdělil, že dodělávat si řidičské oprávnění skupiny „E“ je v jeho případě pro řízení vozidla s přívěsem nadbytečné a dále výslech manželky, která mohla potvrdit, že pan M. tuto informaci žalobci poskytl. Správní orgán při ústním jednání uvedl, že návrhy na doplnění dokazování jsou nadbytečné, a to i z toho důvodu, že pan M. je již mrtev v důsledku tragické dopravní nehody – únor 2014, a proto bylo ukončeno dokazování. (16) Dne 25. 11. 2014 rozhodl Magistrát města České Budějovice, správní odbor, pod čj. 6797/14/Ha o přestupku žalobce tak, že jej uznal vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, řídil motorové vozidlo v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) zákona a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle § 81. Silniční vozidlo řídil dne 5. 9. 2014 v době kolem 20:45 hod. na silnici I tř. č. 34, a to jízdní soupravu složenou z osobního vozidla Opel Zafira 1.6 16 V, RZ X a valníkového přívěsu RZ X ve směru jízdy od Lišova na Č.Budějovice a byl „Na Klaudě“ zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, kdy bylo zjištěno, že není držitelem příslušného řidičského oprávnění skupiny B + E. Žalobci byla uložena pokuta podle § 125c odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu ve výši 25.000 Kč a podle § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu zákaz činnosti na 12 měsíců spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení v paušální částce 1.000 Kč. (17) Proti tomuto rozhodnutí se žalobce včas odvolal. O odvolání bylo rozhodnuto dne 7. 8. 2015 pod čj. KUJCK 60157/2015/ODSH tak, že bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Žalovaný správní orgán neshledal námitky žalobce jako opodstatněné. IV. Právní názor soudu (18) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (19) Pokud žalobce dovozuje, že postupem správního orgánu I. stupně došlo k porušení práva na spravedlivý proces z toho důvodu, že ve věci rozhodla neoprávněná úřední osoba, jde o námitku naprosto lichou. (20) Podle ustanovení § 15 odst. 2 zák. č.500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) úkony správního orgánu provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu (dále jen „oprávněné úřední osoby“). (21) Jak vyplývá z komentáře ke správnímu řádu, o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provádí záznam do spisu. Na požádání účastníka o této skutečnosti správní orgán poskytne informace, což z hlediska účastníka řízení může být podstatné jen pro uplatnění námitky podjatosti podle ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu. Na požádání účastníka řízení je oprávněná úřední osoba povinna provést své „ztotožnění“, aby bylo zřejmé, s kým konkrétně účastník řízení jednal. Tento požadavek v praxi bývá naplněn nejrůznějšími visačkami nošenými na úředním oděvu, případně umístěnými v kanceláři dotyčného pracovníka. Uvedení oprávněné úřední osoby je z pohledu účastníka řízení klíčové, neboť je mu označena „kontaktní osoba“, která je příslušná k jeho řešení věci a vyřizování jeho záležitosti. Účastník řízení tak ví, na koho konkrétního se může obrátit a kdo je o jeho věci zpraven. (22) V projednávané věci je ve správním spise záznam Ing. J.K. pověřeného zastupováním vedoucího správního odboru Magistrátu města České Budějovice, jímž určil jako oprávněnou úřední osobu k vyřízení předmětné správní věci F.H.. Ten také realizoval ve věci veškeré úkony, tak jak jsou podrobně popsány v žalobě. (23) Ze žaloby není jednoznačně zřejmé, na základě čeho žalobce dovozuje, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně vydala jiná než oprávněná úřední osoba. Lze se domnívat, že žalobce tuto skutečnost dovodil na základě toho, že samotné vyhotovení rozhodnutí bylo opatřeno podpisem osoby pověřené zastupováním vedoucího správního odboru Magistrátu města České Budějovice Ing. J.K. (24) Tato úvaha není správná, neboť žalobce přehlédl úvodní část rozhodnutí, kde je označena osoba vyřizující předmětnou věc, a to právě F. H., který také celé řízení na základě určení svého bezprostředně nadřízeného pracovníka realizoval. Pokud písemné vyhotovení rozhodnutí podepsal přímý nadřízený oprávněné úřední osoby, jedná se o běžnou praxi správních orgánů vyplývající z organizačních předpisů, která akcentuje tu okolnost, že nadřízený pracovník za činnost svých podřízených odpovídá a jejich práci včetně vyhotovení rozhodnutí kontroluje. Tento postup není v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením § 69 odst. 1 správního řádu, podle něhož se v písemném vyhotovení rozhodnutí uvede označení „rozhodnutí“ nebo jiné označení stanovené zákonem. Písemné vyhotovení rozhodnutí musí dále obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podpis oprávněné úřední osoby je na stejnopisu možno nahradit doložkou „vlastní rukou“ nebo zkratkou „v. r. „ u příjmení oprávněné úřední osoby a doložkou „za správnost vyhotovení:“ s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí. (25) Rozhodnutí správního orgánu I. stupně vydané v projednávané věci splňuje veškeré náležitosti požadované posledně citovaným zákonným ustanovením a není důvod pro závěr, že by ve věci rozhodla neoprávněná úřední osoba a rozhodnutí by z toho důvodu nemohlo obstát. (26) Soud nemohl akceptovat ani další žalobní námitku, že projednávaný skutek nenaplňuje zákonné znaky přestupku podle § 2 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a to pro nenaplnění tzv. materiální stránky. Žalobce v této souvislosti poukázal na ustálenou rozhodovací práci Nejvyššího správního soudu, že při posuzování materiální stránky je třeba postupovat na základě obdobných principů, kterými se řídí soudy při rozhodování o trestných činech. V této souvislosti žalobce citoval některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího soudu. Jeho argumentace podložená citacemi konkrétních rozhodnutí, je sice správná, ale není pro věc zcela případná, neboť vychází z právního stavu účinného do roku 2009. (27) Podle § 2 odst. 2 přestupkového zákona je přestupkem „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů a nebo trestný čin“. (28) S účinností od 1. 1. 2010, tedy s účinností „nového“ trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) pojem „nebezpečnost činu pro společnost“ přestal být součástí právního řádu. Trestní zákoník vymezil pojem trestného činu v § 13 odst. 1 trestního zákoníku tak, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Upustil tak od materiálního pojetí trestného činu, které nyní zůstává pouze na jeho formálním vymezení. Pro odlišení trestného činu a přestupku slouží zásada subsidiarity represe, která je v § 12 odst. 2 trestního zákoníku vymezena následovně : „trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. (29) Odborná literatura se k pojmu společenské škodlivosti vymezila následovně: „pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti. Trestní zákoník proto používá pojem společenská škodlivost činu, která se vztahuje k spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil, a navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku [např. na pojem škodlivého následku § 33 písm. a)]. Společenská škodlivost je podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku určována povahou a závažností trestného činu,…..“. (Šámal, P.acol. Trestní zákoník II. § 1 až 139, Komentář, 2. vydání. Praha: C.H.BECK, 2009, S117). (30) Vzhledem ke skutečnosti, že se trestnost přestupků řídí stejnými principy a pravidly jako trestnost trestných činů (srov. rozhodnutí NSS sp. zn. 2As 60/2008), a s ohledem na nové vymezení trestného činu lze uzavřít, že i pro vymezení materiálního znaku přestupku je vhodnější používat pojem společenská škodlivost (srov. blíže Prášková, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. Praha : C.H.BECK, 2013, S47). (31) Zásadní pro postup soudů projednávajících trestní agendu je při výkladu ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikováno R 26/2013 Sb. rozh. a stanovisek Nejvyššího soudu ČR). (32) První tři právní věty tohoto stanoviska jsou právně relevantní i pro nyní projednávaný případ :

1. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a vykazuje znaky v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní zodpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr, je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba aplikovat ji nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

2. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva je jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhojit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím činům dané skutkové podstaty.

3. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. (33) V nyní projednávaném případě nelze mít pochybnosti o tom, že žalobce zjištěným skutkem naplnil formální znaky skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Kritéria pro posouzení stupně společenské škodlivosti trestných činů stanoví trestní zákoník v ustanovení § 29 odst. 2 trestního zákoníku. (34) Podle tohoto ustanovení jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. (35) Aby přestupkové jednání naplňující formální znaky skutkové podstaty příslušného přestupku nenaplňovalo potřebný stupeň společenské škodlivosti (ve smyslu dřívější právní úpravy účinné do konce roku 2009, alespoň nepatrný), muselo by jít o případ, kdy na základě hodnocení kritérií vyplývající z ustanovení § 39 odst. 2 trestního zákoníku nelze dospět k závěru, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím přestupkům dané skutkové podstaty (viz obdobně shora citované stanovisko NS ČR). (36) Tato kritéria byla správními orgány v souzeném případě vzata v úvahu a hodnocena. I žalovaný správní orgán na straně 3 rozhodnutí vysvětlil, že se zkoumáním materiální stránky věci zabýval stejně jako správní orgán I. stupně. K tomu odkázal i na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3As 42/2012 a zdůraznil, že řízení vozidla bez řidičského oprávnění spadá do kategorie nebezpečného chování lidí v silničním provozu, o čemž také svědčí zákonodárcem nastavená výše sankce. Soud neshledal v kontextu vypořádání odvolacích námitek jednostrannost postupu správních orgánů, který by svědčil o tom, že bylo vycházeno pouze z důkazů, které by svědčily v neprospěch žalobce. Naopak správní orgány vysvětlily, že důkazní návrhy, které žalobce učinil při ústním jednání, nemohly v dané věci být provedeny, neboť hlavní svědek již v době projednání přestupku žalobce nežil, a tudíž bylo nadbytečné vyslechnout manželku žalobce. Navíc správní orgán popsal, na jakém základě vzniká odpovědnost přestupce za přestupek a této odpovědnosti se nelze zbavit poukazem na případné dobrozdání osoby, která provozovala autoškolu. Tato okolnost by, jak uvedly správní orgány, mohla mít vliv pouze na stupeň míry odpovědnosti žalobce, který navíc správní orgány stanovily jako nevědomou nedbalost, tedy nejnižší stupeň odpovědnosti a z toho důvodu zvolily sankci za konkrétní přestupek na samé spodní hranici. (37) Rovněž se nelze ztotožnit s tvrzením žalobce, že správní orgány se nedostatečně vypořádaly s odvolacími námitkami žalobce a na místo korektní právní argumentace pominuly základní podstatu problému. Žalované rozhodnutí se vypořádalo ze všemi konkrétně vznesenými odvolacími námitkami žalobce a poskytlo dostačující vysvětlení. Soud k tomu navíc poznamenává, že pro věc nemá právní relevanci tvrzení žalobce, že podle zákona č. 87/1964 Sb., ve znění platném do 30. 1. 2001 žalobce splňoval podmínky pro udělení řidičského oprávnění skupiny „E“ a nemusel se podrobovat doplňujícímu výcviku ani zkoušce. Z toho důvodu nelze úspěšně argumentovat důvody, pro které si v té době žalobce o řidičské oprávnění skupiny „E“ nepožádal. Jestliže žalobce tímto řidičským oprávněním nedisponoval, má to zásadní význam pro naplnění společenské nebezpečnosti přestupku jako jeho obecného znaku. Proto nemá právní význam ničím nedoložené tvrzení žalobce o předchozím dobrozdání majitele autoškoly ADAM P.M., že žalobce je oprávněn pro řízení předmětné soupravy a nemusí dodělávat řidičské oprávnění pro skupinu „E“ a „B E“, které je tudíž nadbytečné, a to z hlediska naplnění subjektivní stránky přestupku žalobce. Z uvedeného tudíž nevyplývá, že pokud správní orgán měl tyto informace, mohlo by to znamenat vyvinění žalobce, neboť takovou konstrukci přestupkový zákon nestanoví. K naplnění subjektivní stránky přestupku postačuje i zavinění z nedbalosti byť nevědomé. Z výpovědi žalobce, kterou učinil před správními orgány, naopak vyplývá, že žalobce měl pochybnosti o tom, zda může předmětnou jízdní soupravu řídit pouze s řidičským oprávněním skupiny „B“ a z toho důvodu činil dotaz na osobu provozující autoškolu. Taková okolnost nemá za následek snížení společenské nebezpečnosti přestupku natolik, aby mohlo být vysloveno, že skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím přestupkům dané skutkové podstaty. Pokud se žalobce spoléhal na nepodloženou informaci, které se mu dostalo od soukromé osoby (byť se mělo jednat o osobu zajišťující školení) nelze s ním souhlasit v tom, že se protiprávního jednání nedopustil. Právě taková argumentace může mít právní význam toliko ve vztahu k určení míry odpovědnosti za přestupek nikoliv ohledně závěru, že se vůbec protiprávního jednání nedopustil. Řízení vozidla bez řidičského oprávnění vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v silničním provozu, když i zákonodárce nepovažoval žádný případ jízdy bez řidičského oprávnění za bagatelní, ale vždy za společensky velmi nebezpečný a z toho důvodu také volil rozpětí sankcí s vysokou spodní hranicí. To má význam ve vztahu k další žalobní námitce. (38) Soudu dále není srozumitelná argumentace žalobce několika málo čísly, z nichž žalobce usuzuje, že řídil sice soupravu, ale ta nevážila více než celková hmotnost vozidla, pro kterou má řidičské oprávnění. Žalobce v žalobě tvrdil, že jel ve vozidle sám a přívěs byl prázdný. Toto tvrzení neodpovídá podkladům založeným ve spise, neboť již v oznámení o přestupku je uvedeno, že žalobce měl přívěs naplněný zeminou, a tudíž není pravdivé tvrzení, že přívěs byl prázdný. Žalobce by se jistě proti takovému konstatování v oznámení o přestupku ohradil, stejně tak jako se ohradil proti tomu, že měl za to, že splňuje požadavky na řízení přívěsu a uvedl, že se informoval o tom, zda může řídit tuto jízdní soupravu, pokud má pouze řidičské oprávnění skupiny B. Orbitr dictum soud poznamenává, že zvýšené požadavky na získání řidičského oprávnění skupiny E nejsou vázány jen na hmotnost soupravy, ale i na splnění jiných podmínek, které musí osoba při zkoušce k získání oprávnění na skupinu E prokázat. Citované nálezy Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou v žalobě volně citovány bez návaznosti na konkrétní případ a ve vztahu ke konkrétní kauze z nich žalobce ničeho nedovozuje. Není úkolem soudu tyto chybějící úvahy ve vztahu k citovaným nálezům za žalobce domýšlet. (39) Rozhodnutí žalovaného správního orgánu odpovídá požadavkům právních předpisů, které správní orgány vyložily ve vztahu ke konkrétně a spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu věci. Výklad práva, který správní orgány učinily, odpovídá požadavkům, které jsou blíže specifikovány v nálezech Ústavního soudu ČR i Nejvyššího správního soudu. Soud nedospěl k jinému závěru než správní orgány a neshledal, že bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. V dané věci byly naplněny všechny zákonem stanovené znaky přestupku. Okolnosti, které žalobce uvedl a tvrdil, že vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, správní orgány v konkrétním případě posuzovaly a vysvětlily, z jakého důvodu konstrukci předloženou žalobcem nemohly akceptovat. (40) Další žalobní námitkou byla nepřiměřenost trestu, který byl žalobci uložen. Podle žalobce se správní orgány nezabývaly osobními poměry žalobce, že je soukromým podnikatelem a ztráta řidičského oprávnění na dobu 12 měsíců jej fakticky zlikviduje stejně jako výše finanční sankce 25.000 Kč. Tento trest výrazně poškozuje podnikatelskou činnost žalobce a je pro něj a jeho rodinu likvidační. Bylo navrženo, aby soud, pokud dospěje k názoru, že skutek je přestupkem, upustil od uloženého trestu na základě citovaných nálezů Ústavního soudu. Při jednání před krajským soudem byl učiněn návrh, aby soudní řízení bylo přerušeno, a aby soud věc předložil Ústavnímu soudu, neboť podle názoru žalobce je ustanovení, které ukládá sankci, kde je stanovena minimální hranice tak, jako v tomto konkrétním případě, protiústavní. (39) K tomu soud v prvé řadě uvádí, že ústavnost právní úpravy byla již Ústavním soudem ČR posouzena a byla shledána jako ústavně konformní, a to nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 14/09. Ústavní soud uvedl, že „napadená právní norma požadavek diferenciace sankcí respektuje již tím, že je stanoveno rozpětí pokuty od 25.000 Kč do 50.000 Kč a rozpětí zákazu činnosti od jednoho roku do dvou let“. Dále k tomu vzhledem k povaze deliktu dodal, že „typová závažnost (škodlivost) deliktního jednání daného druhu může být obecně tak vysoká, že nepřipouští ani v individuálním případě stanovit „nulovou“ hodnotu výměry sankce. Posouzení spodní hranice sankční sazby je zásadně věcí zákonodárce. Ústavní předpisy neobsahují ohledně otázky dolní hranice sankční sazby žádnou direktivu – musí být ovšem dodržen příkaz proporcionality mezi typovou závažností deliktního jednání a výši sankční sazby…, že současný stav nekázně řidičů v silničním provozu projevující se m.j. i ve značném výskytu řízení bez řidičského oprávnění a ve znepokojivém stavu dopravní nehodovosti, opravňuje zákonodárce k tomu, aby stanovil přísnější požadavky na všechny řidiče bez výjimky a aby vyloučil „nulovou“ výměru trestu“. Z toho je zřejmé, že nebyl důvodný požadavek žalobce na přerušení řízení a předkládání věci Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti zákonného ustanovení, neboť tato problematika byla Ústavní soudem ČR dostatečně řešena. Z toho důvodu soud tento návrh žalobce na přerušení řízení zamítl. (40) Zásadní námitka týkající se nepřiměřenosti výše sankce, která je pro žalobce likvidační, byla rovněž správními orgány byť stručně posuzována. Z rozhodnutí je patrné, že správní orgány kladly akcent na názor, že řízení vozidla bez řidičského oprávnění spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v silničním provozu a pokud zákonodárce nepovažoval žádný případ jízdy bez řidičského oprávnění za bagatelní a podle toho také zvolil rozpětí sankce s vysokou spodní hranicí, nemohou správní orgány v tomto směru snížit zákonem stanovenou hranici, tak jak si žalobce představuje. Správní orgány mohou samozřejmě v rozpětí sankce rozlišovat závažnost konkrétního jednání, což beze zbytku naplnily. U žalobce je zřejmé, že byl stanoven trest na samé dolní hranici sankčního rozpětí, a tudíž byly vzaty v úvahu veškeré okolnosti, které na svou obranu správnímu orgánu předestřel. Jestliže zákonodárce umožnil individualizovat trest za předmětný přestupek rozmezím pokuty od 25.000 Kč do 50.000 Kč a zákazem činnosti v rozmezí jednoho roku do dvou let a Ústavní soud takovou úpravu shledal jako ústavně konformní, nic nebránilo správním orgánům se v této zákonné hranici pohybovat. Pokud byl správním orgánem vyměřen trest na samé spodní hranici, byla sankce individualizována s ohledem na okolnosti případu i na majetkové poměry žalobce. V dané věci nebylo možné nižší trest uložit. Uložení pokuty na samé spodní hranici zákonné sazby svým účelem naplňuje preventivní i represivní smysl. Nemůže být sporu o tom, že zasáhne do majetkové sféry nebo do osobní sféry žalobce, avšak ten zůstal u pouhého tvrzení ohledně likvidačního důsledku takto uložené sankce, aniž tento tvrzený likvidační důsledek jakkoli prokázal. Následky, které se projevují v ekonomické sféře žalobce, jsou již ze samotného charakteru této sankce předpokládány a pro žalobce by měly být ponaučením. Stanovená pokuta nebyla krajským soudem shledána ani nepřiměřenou ani likvidační. (41) Pokud žalobce v žalobě vznesl návrh na moderaci trestu, aby soud postupoval podle § 78 odst. 2 s.ř.s. a od uložené pokuty upustil, neboť k nápravě žalobce postačí samotné projednání přestupku, pak k tomu soud uvádí, že moderační právo soudu umožňuje k návrhu žalobce uplatnit toto moderační právo za splnění zákonem stanovených podmínek. Musí se jednat o rozhodnutí, jímž byl uložen trest, a nejsou dány podmínky pro zrušení rozhodnutí správního orgánu, kterým byl trest uložen, trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši a zákonná úprava výslovně umožňuje upuštění od trestu nebo jeho snížení. O snížení trestu lze rozhodnout na základě skutkového stavu, z něhož vycházel správní orgán. K užití moderačního práva je třeba zdůraznit, že toto právo využije soud pouze výjimečně, neboť nahrazuje správní uvážení orgánu o výši trestu za situace, že pravomoc ukládat pokuty za správní delikty či přestupky výlučně náleží správním orgánům. V dané věci soud splnění podmínek pro uplatnění moderačního práva neshledal. Východiskem pro upuštění od uložení sankce je závěr, že trest, který byl žalobci uložen, je nepřiměřený. K tomuto závěru soud po přezkoumání žalobních bodů nedospěl. Z toho důvodu chybí základní předpoklad pro postup podle § 78 odst. 2 s.ř.s. Soud se naopak ztotožnil s hodnocením správních orgánů, které výši uložené sankce odůvodnily. Pokud byla pokuta stanovena na samotné spodní hranici zákonem stanovené sazby, nemohla zjevně vybočit z uvedených mezí a soudu navíc nebyly předestřeny takové zvláštní důvody, pro které by mohl ustanovení § 78 odst. 2 s.ř.s. aplikovat. Je třeba zdůraznit, že účelem moderace je zásah soudu pro případ, že se sankce nepohybovala v zákonném rozmezí, či neodpovídala zásadám pro její ukládání, nezohledňovala kritéria potřebná pro jejich individualizaci a neodpovídala by adekvátnosti a spravedlnosti sankce. Tyto předpoklady pro moderaci soud neshledal. (42) Při jednání před krajským soudem žalobce dále tvrdil, že dne 6. 4. 2016 podal námitky proti záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. O těchto námitkách bylo rozhodnuto Magistrátem města České Budějovice dne 12. 5. 2016 tak, že se námitky jako nedůvodné zamítají a rozhodnutí o provedení záznamu bodů bylo potvrzeno. V této souvislosti žalobce rozšířil svou žalobní argumentaci a zároveň rozšířil návrh na doplnění dokazování, neboť tvrdil, že byl v podstatě potrestán duplicitně, neboť mu byly zapsány body a jedná se tudíž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu o dvojí potrestání. Soud návrh na doplnění dokazování zamítl. Důvodem tohoto postupu byl poukaz na ustanovení § 72 odst. 1 ve vztahu k § 71 odst. 2 věta druhá, kdy žalobní body lze rozšířit pouze ve lhůtě dvou měsíců od právní moci žalovaného rozhodnutí. Navíc se jedná o argumentaci, která nemá pro posouzení konkrétního přestupkového jednání žalobce právní relevanci. V. Závěr, náklady řízení. (43) Na základě shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Přestupek žalobce byl ve správním řízení spolehlivě zjištěn a prokázán. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost či nezákonnost, a proto žalobu v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. (44) Podle ustanovení § 60 odst. 1 věta první s.ř.s. soud nepřiznal úspěšnému žalovanému správnímu orgánu náhradu nákladů řízení, neboť mu náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.