10 A 182/2013 - 51

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: JUDr. D. O., bytem S., H., Slovenská republika, zast. Mgr. Martinem Kašparem, advokátem, sídlem Nad Rokoskou 1228/38, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 27. 6. 2013, č. j. 434/2013-LO-SP/2, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 27. 6. 2013, č. j. 434/2013-LO-SP/2, a rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 26. 4. 2013, č. j. 11/2013-OSD- ROZ/13, se zrušují a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15.342,- Kč k rukám Mgr. Martina Kašpara, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra spravedlnosti (dále jen „žalovaný“), kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (dále jen „správní orgán I. stupně) ze dne 26. 4. 2013, č. j. 11/2013-OSD- ROZ/13. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 18. 12. 2012 o zápis do seznamu rozhodců, kteří mohou být určení rozhodčí doložkou pro rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv. Žádosti nebylo vyhověno proto, že žalobce nedisponuje požadovaným vysokoškolských vzděláním. V prvním žalobním bodu žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí považuje za nicotné. Podle jeho názoru si žalovaný přisvojil pravomoc, která náleží výhradně Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „Ministerstvo školství“), totiž rozhodnout o tom, zda uznává vysokoškolské vzdělání absolventa zahraniční vysoké školy. Žalobce upozorňuje, že Ministerstvu školství toto rozhodování výslovně svěřuje § 89 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách). Nadto rovnocennost dokladů o vzdělání vydaných v České republice a Slovenské republice přímo vyplývá z Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o vzájemném uznávání rovnocennosti dokladů o vzdělání vydávaných v České republice a ve Slovenské republice (dále jen „Dohoda o uznávání vzdělání“ či „Dohoda“). Dle § 77 správního řádu je rozhodnutí, k němuž nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný, nicotné. Podle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu si správní orgán nesmí učinit předběžný úsudek mimo jiné o otázkách osobního stavu. Uznání vysokoškolského vzdělání je dle názoru žalobce věc osobního stavu, neboť vysokoškolské vzdělání je spojeno s titulem, který je součástí jména a přináší svému nositeli možnost vykonávat různá oprávnění. Druhý žalobní bod se týká tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se dle žalobce na jednom místě uvádí, že správní orgán I. stupně postupoval chybně, když posoudil, zda je žalobcem dosažené vzdělání rovnocenné se vzděláním dosaženým v České republice, jinde však obsahuje závěr, že správní orgán I. stupně je oprávněn ověřit, zda vzdělání žalobce odpovídá svým rozsahem a obsahem obecnému vzdělání, kterého lze dosáhnout v České republice. Právní názor žalovaného tak z jeho rozhodnutí dle žalobce není seznatelný, a rozhodnutí proto nelze přezkoumat. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro nedostatek důvodů. V rozhodnutích totiž nebyl přezkoumatelným způsobem vyložen obsah neurčitého právního pojmu obsaženého v ustanovení § 35b odst. 1 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), tedy že „vzdělání na vysoké škole v zahraničí odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice“. Dle výkladu žalovaného právní vzdělání dosažené žalobcem na Slovensku kritéria tohoto ustanovení nenaplňuje, neboť výuka probíhala dle slovenského, nikoliv českého právního řádu. Žalobce však upozorňuje, že na žádné zahraniční vysoké škole nelze získat právnické vzdělání podle českého právního řádu, a výklad žalovaného tedy ustanovení § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení zcela vyprazdňuje. Tím bylo nepřípustně zasaženo do práva žalobce svobodně podnikat. Žalovaný ani správní orgán I. stupně tedy nevysvětlili, v jakém případě by vzdělání získané v zahraničí považovali za odpovídající vzdělání získanému v České republice. Čtvrtý žalobní bod obsahuje námitku, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí bylo nezákonné. K porušení procesních zásad dle žalobce došlo zejména tím, že žalobce nebyl vyzván, aby podal žádost Ministerstvu školství, a správní orgány takový podnět ani nepodaly samy. K porušení ustanovení o správním řízení mělo dojít též tím, že správní orgány zneužily meze výkladu neurčitého právního pojmu a zasáhly do legitimního očekávání, které účastník řízení měl. Žalobce též s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu bez dalšího uvádí, že správní orgány porušily princip proporcionality. Dle posledního, pátého žalobního bodu byl porušen princip zakotvený v § 2 odst. 4 správního řádu, že u skutkově shodných nebo obdobných případů nemají vznikat nedůvodné rozdíly. Žalobce též odkazuje na čl. 1 Listiny základních práv a svobod, z něhož plyne zákaz bezdůvodné diskriminace. Žalobce uvádí, že do seznamu rozhodců byli zapsáni JUDr. J. H., absolvent Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, JUDr. M. V., který je dle žalobce „rovněž pravděpodobným absolventem slovenské právnické fakulty“ a Ing. A. K., která vůbec nedisponuje právnickým vzděláním. Podle přechodného ustanovení čl. II bodu 5. zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 19/2012 Sb.“), byli do seznamu rozhodců automaticky zapsáni i rozhodci Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí soud HKČR“). Na základě vadné správní praxe žalovaného tak vznikla privilegovaná skupina rozhodců, kteří podmínky § 35b zákona o rozhodčím řízení splňovat nemusí. Takové nerovné zacházení žalobce považuje za nepřijatelné. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žadatel o zapsání do seznamu rozhodců musí dle § 35b odst. 1 písm. c) bodu 2. splnit kumulativně dvě podmínky. Zaprvé jde o získání vysokoškolského vzdělání v oboru právo na vysoké škole v zahraničí, je-li takové vzdělání v České republice považováno za rovnocenné se studiem na české vysoké škole. Zadruhé je však nutné, aby získané vzdělání odpovídalo svým obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice. Žalovaný souhlasí s žalobcem, že naplnění první z uvedených podmínek posuzuje podle § 89 zákona o vysokých školách Ministerstvo školství, respektive veřejná vysoká škola. Podle čl. 4 Dohody jsou vysokoškolské diplomy považovány za rovnocenné jen za účelem uznání akademického titulu, zatímco podle čl. 15 Dohody se uznávání dokladů o vzdělání pro účely výkonu povolání a odborné způsobilosti uskutečňuje podle vnitrostátních právních předpisů. Při posouzení kvalifikace pro výkon činnosti rozhodce je tedy Dohoda neaplikovatelná a příslušným orgánem k vydání osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání je veřejná vysoká škola. Žalovaný tedy uznává, že správní orgán I. stupně postupoval nesprávně, když sám uznal žalobcovo vzdělání za rovnocenné vzdělání dosaženému v České republice, avšak toto pochybení nemohlo způsobit nezákonnost prvostupňového rozhodnutí. Ve vztahu k posouzení druhé výše uvedené podmínky je však dle zákona o rozhodčím řízení nepochybně dána pravomoc Ministerstva spravedlnosti. Podpůrně žalovaný odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.10.2012, č. j. 39 Co 171/2012-205, kterým byl aprobován obdobný postup České advokátní komory. K druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, neboť v něm byl ohledně pravomoci k vydání prvostupňového rozhodnutí vyjádřen jednoznačný a bezrozporný právní názor. Pokud jde o třetí žalobní bod, žalovaný má za to, že neurčitý právní pojem obsažený v § 35b odst. 1 písm. c) bodu 2. vyložil dostatečně. Dle jeho názoru bylo třeba zkoumat, zda vzdělání dosažené žalobcem na Slovensku odpovídá svým obsahem vzdělání, kterého lze dosáhnout v České republice. Žalovaný dospěl k závěru, že stěžejní částí studia práva v České republice je výuka platného českého pozitivního práva, jíž se žalobci v rámci studia na Slovensku nedostalo. Ke stejnému závěru dospěl i expertní orgán České advokátní komory, Výbor pro srovnávací přezkum právnického vzdělání získaného v zahraničí. Na rozdíl od běžných rozhodců je třeba v případě rozhodců ve spotřebitelských sporech trvat na vyšších kvalifikačních kritériích, a to z důvodu ochrany slabší strany. Dle judikatury Ústavního soudu musí mít rozhodčí řízení ve spotřebitelských věcech základní atributy řízení soudního. Nelze tak připustit, aby byl v těchto věcech rozhodcem někdo, kdo nedosáhl právnického vzdělání v českém právním řádu. Otázku, zda některá zahraniční vysoká škola takové vzdělání nabízí, považuje žalovaný za nerozhodnou. Žalovaný nesouhlasí ani se čtvrtým žalobním bodem, totiž že řízení mělo být přerušeno za účelem rozhodnutí o uznání žalobcova vzdělání v České republice příslušným orgánem. Jelikož bylo zjištěno, že žalobcovo vzdělání nesplňuje kritérium obsahové shody se vzděláním dosažitelným v České republice, nemělo smysl zkoumat splnění dalších podmínek. Konečně k pátému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na ustanovení čl. II bodu 5. zákona č. 19/2012 Sb. Ministerstvo spravedlnosti postupuje ve své správní praxi v souladu s tímto ustanovením, a tedy bezplatně zapíše do svého seznamu rozhodců rozhodce zapsané v seznamu vedeném Rozhodčím soudem HKČR, přičemž zkoumá výhradně splnění podmínek uvedených v § 4 zákona o rozhodčím řízení. Žalovaný uvádí, že správní orgán se od zákonné normy nesmí svévolně odchýlit. Žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou, v níž především uvedl, že vyjádření bylo podáno Ministerstvem spravedlnosti, za něž jednal Mgr. Radomír Čujan, žalovaným v řízení před soudem je ministr spravedlnosti, který se k věci nevyjádřil. K věci samé žalobce uvedl, že Dohoda o uznávání vzdělání má podle čl. 10 Ústavy přednost před zákonem. Pokud tedy čl. 15 Dohody stanoví, že uznávání dokladů pro účely výkonu povolání a odborné činnosti se uskutečňuje v souladu s právním řádem přijímacího státu, je třeba postupovat podle § 89 zákona o vysokých školách, který zakotvuje pouze pravomoc Ministerstva školství či vysokých škol, v žádném případě však Ministerstva spravedlnosti. Žalobce je přesvědčen, že Ministerstvo spravedlnosti plní dle zákona o rozhodčím řízení pouze pomocnou úlohu, kterou je zápis rozhodce do seznamu a vydání osvědčení o této skutečnosti. Osvědčení však není správním rozhodnutím, k rozhodování je příslušné pouze Ministerstvo školství. Nad rámec žalobní argumentace dále žalobce tvrdí, že žalovaný uvedl zavádějící informace o stanovisku České advokátní komory, neboť to se týkalo pouze absolventů studijních programů v České republice, které jsou organizovány neškolskými subjekty. Žalobce je však absolvent zahraniční vysoké školy, kde je splnění podmínky výuky práva platného v České republice technicky nemožné. Proto je výklad zastávaný žalovaným absurdní. Argumentace žalovaného ohledně ochrany spotřebitele je dle názoru žalobce pro věc zcela irelevantní. Žalovaný reagoval na repliku žalobce duplikou, kterou zaslala přímo ministryně spravedlnosti, aby vyvrátila pochybnosti o pasivní legitimaci Ministerstva spravedlnosti. Nad rámec dříve uplatněných tvrzení žalovaný uvedl, že zápis rozhodce do seznamu považuje za akt konstitutivní, neboť dle zákona se žadatel rozhodcem stane právě až dnem zápisu. Nelze se tedy ztotožnit s žalobcovými úvahami ohledně pomocné role Ministerstva spravedlnosti v celém řízení. Žalobce je zapsán Českou advokátní komorou v seznamu usazených evropských advokátů. Praxe České advokátní komory je přitom totožné se správní praxí Ministerstva spravedlnosti – osoby, které dosáhly právnického vzdělání v zahraničí, včetně Slovenska, nemohou být bez dalšího zapsány do seznamu koncipientů či domácích advokátů v České republice. Ze správního spisu plynou následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Žalobce dne 18.1.2013 podal žádost o zapsání do seznamu rozhodců, kteří mohou být určeni rozhodčí doložkou pro rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv. Z opisů žalobcových diplomů plyne, že mu byl Univerzitou Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, Fakultou právnickou dne 15.7.2000 přiznán titul magistr (Mgr.) v oboru právu a dne 25.10.2002 titul doktor práv (JUDr.). K výzvě správního orgánu I. stupně žalobce doložil též seznam veškerých doslovovaných předmětů. Rozhodnutím ze dne 26.4.2013 správní orgán I. stupně žádost zamítl. Uvedl, že vysokoškolské vzdělání, kterého žalobce dosáhl, je dle čl. 4 Dohody o uznávání vzdělání považováno za rovnocenné se vzděláním dosaženým v České republice. Nejedná se však o vzdělání shodné obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice. Vzdělání, kterého dosáhl žalobce, se s českými studijními programy v oboru právo shoduje potud, že je pětileté, klade důraz na výchovu k dosažení univerzálního a úplného právnického vzdělání, a poskytuje vzdělání v evropském a mezinárodním právu a v teoretických a historických předmětech. Rozdíl však spočívá v tom, že žalobcovo vzdělání obsahovalo výuku základních odvětví práva slovenského, nikoliv českého. České a slovenské pozitivní právo se v době žalobcova studia již lišilo natolik, že znalosti získané při studiu obou právních řádů nelze srovnávat. Ačkoliv v obou zemích stále platí některé významné právní předpisy, které byly přijaty ještě před rozpadem Československa, od roku 1993 byly i tyto předpisy mnohokrát novelizovány, a to v každém státě odlišně. Podstatné též je, že zákon č. 244/2002 Z. z., o rozhodcovskom konaní, je odlišný od zákona o rozhodčím řízení. Žalovaný též přihlédl k praxi žalobce, kterou by alespoň částečně bylo možné nahradit deficity v získaném vzdělání. Žalobce je zapsán v seznamu evropských advokátů usazených v České republice, avšak nebyl dosud zapsán do seznamu českých advokátů, k čemuž může dojít poté, kdy bude alespoň po dobu tří let poskytovat na území České republiky služby v oblasti českého práva. Dle názoru správního orgánu I. stupně tedy ani praxe žalobce nemohla naplnit zákonnou podmínku dle § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení. Pokud by si však žalobce doplnil vzdělání v základních oborech českého práva, což lze učinit například prostřednictvím doplňkových kurzů Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, bylo by možné jej do seznamu rozhodců zapsat. Takový požadavek je přiměřený, neboť rozhodce v podstatě při rozhodování sporu nahrazuje soudce. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce rozkladem, který byl napadeným rozhodnutím žalovaného zamítnut. Žalovaný se ztotožnil se základním východiskem úvah správního orgánu I. stupně, tedy že žalobce musí prokázat, že jeho vzdělání získané v zahraničí odpovídá rozsahem a obsahem vzdělání, které lze získat v České republice. Žalovaný přisvědčil námitce žalobce, že Ministerstvu spravedlnosti nenáleží rozhodovat, zda je dosažené vzdělání uznáváno za rovnocenné vzdělání získanému v České republice. Podle § 89 zákona o vysokých školách tato pravomoc náleží jen Ministerstvu školství či veřejné vysoké škole. Vzhledem k tomu, že správním orgánem I. stupně bylo vyhodnoceno, že žalobce podmínku rovnocennosti dosaženého vzdělání splnil, se však jednalo o nezákonnost prvostupňového rozhodnutí ve prospěch žalobce, a proto se jednalo o důvod k jeho zrušení. Na rozdíl od žalobce měl však žalovaný za to, že Ministerstvo spravedlnosti je oprávněno posoudit, zda dosažené vzdělání odpovídá obsahově obecnému vzdělání, kterého lze dosáhnout v České republice. Pojem „obecné vzdělání“ je třeba interpretovat v kontextu českých studijních programů v oboru právo, jejichž podstatnou náležitostí je vždy studium českého platného práva. Žalovaný zdůraznil, že ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o rozhodčím řízení není obsoletní, neboť k jeho naplnění by postačovalo, pokud by se studium na zahraniční vysoké škole zaměřovalo na aplikaci a interpretaci českého práva. Závěry správního orgánu I. stupně nelze považovat za diskriminační, neboť požadavek na znalost českého právního řádu je legitimní, když zákonodárce oprávněně trvá na tom, aby měl uchazeč o funkci rozhodce dostatečné znalosti českého práva pro řádný výkon činnosti rozhodce ve sporech ze spotřebitelských smluv. Žalovaný korigoval názor správního orgánu I. stupně, že nedostatek dosaženého vzdělání lze nahradit žalobcovou praxí. Takový závěr není správný, neboť zákon nahrazení vzdělání praxí neumožňuje. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Soud ve věci rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť s tímto postupem oba účastníci výslovně souhlasili. Nejprve se soud zabýval prvním žalobním bodem, tedy tvrzením žalobce, že je napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí nicotné, protože jimi byla posouzena předběžná otázka rovnocennosti dosaženého vzdělání, která nespadá do jejich pravomoci. K tomu je předně třeba upozornit, že podle § 77 odst. 1 správního řádu je nicotné takové rozhodnutí, „k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný“. Ministerstvo spravedlnosti bylo věcně příslušné k rozhodnutí o nezapsání žalobce do seznamu rozhodců. Podle § 35b odst. 5 zákona o rozhodčím řízení „[z]ápis do seznamu rozhodců provede ministerstvo bez zbytečného odkladu, pokud uchazeč splňuje všechny podmínky uvedené v odstavci 1. Ministerstvo vydá rozhodci zapsanému do seznamu nejpozději do 30 dnů od zápisu osvědčení o zápisu“. Nelze se ztotožnit s názorem žalobce, že jedinou úlohou Ministerstva spravedlnosti je vydání osvědčení. Jak správně upozornil žalovaný, podle § 4 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení „[r]ozhodcem určeným rozhodčí doložkou pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv může být jen osoba, která je zapsána v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti“. Z toho plyne, že zapsání žadatele do seznamu rozhodců je konstitutivní úkon, kterým je rozhodováno o žadatelových právech. Přitom pokud zákon správnímu orgánu stanoví pravomoc o určité otázce ve správním řízení pozitivně rozhodnout, z pravidla z toho automaticky vyplývá i pravomoc vydat rozhodnutí negativní (srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.7.2011, č. j. 5 As 30/2011-93). Pokud správní orgán sám posoudí předběžnou otázku, o níž není oprávněn si učinit vlastní úsudek, může své rozhodnutí zatížit toliko nezákonností, nikoliv však nicotností. Nicotný je jen takový správní akt, jehož výrokem je rozhodnuto o otázce, jež spadá do příslušnosti jiného správního orgánu. Soud se tedy zabýval otázkou, zda bylo napadené rozhodnutí, respektive rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezákonné proto, že byla posouzena předběžná otázka, o níž si správní orgán nesmí učinit vlastní úsudek. Zaprvé se žalobce mýlí, pokud z Dohody o uznávání vzdělání vyvozuje, že vzdělání dosažené na Slovensku je bez dalšího automaticky rovnocenné vzdělání dosaženému na území České republiky. Dohoda totiž není mezinárodní smlouvou, která má podle čl. 10 Ústavy přednost před zákonem. Dle tohoto ustanovení nejsou součástí právního řádu České republiky veškeré mezinárodní smlouvy, ale pouze vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána. V případě Dohody o uznávání vzdělání však není splněna druhá podmínka, neboť k její ratifikaci nedal souhlas Parlament. Ze sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání této dohody č. 33/2011 Sb. m. s. plyne, že se jedná o mezivládní smlouvu, která nebyla ratifikována prezidentem republiky, a tedy k ratifikaci ani nedával souhlas Parlament. Jedná se tedy o mezinárodní smlouvu, která může být pro Českou republiku závazná z hlediska mezinárodního práva veřejného, ale není součástí vnitrostátního právního řádu a nemá přednost před zákonem. Žádné přímé důsledky z jejího obsahu tedy vyvozovat nelze. Podle § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách vydává osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání zpravidla věcně příslušná veřejná vysoká škola; Ministerstvo školství tak činí, pokud mu tuto pravomoc výslovně svěřuje příslušná mezinárodní smlouva. Vzhledem k tomu, že z Dohody o uznávání vzdělání takové pověření pro Ministerstvo školství neplyne, by v případě žalobce byla k rozhodování o uznání jeho vysokoškolského vzdělání příslušná veřejná vysoká škola. Z žalobcem předložených dokladů neplyne, že by v době rozhodování správního orgánu I. stupně bylo o uznání žalobcova vzdělání veřejnou vysokou školou rozhodnuto, žalobce však tvrdí, že správní orgán I. stupně si o této otázce přesto nemohl učinit úsudek sám, neboť se jedná o věc osobního stavu. Podle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu si správní orgán nemůže učinit úsudek o tom, „zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu“. Otázka, zda je vysokoškolské vzdělání rovnocenné se vzděláním získaným v České republice, však otázkou osobního stavu není. Otázkami osobního stavu se rozumí takové otázky, které se dotýkají samotné osobnosti člověka (případně právnické osoby), a to zejména způsobilost mít práva a povinnosti, svéprávnost, pohlaví, příbuzenství atd. Spadá sem nepochybně i rozhodování o jménu člověka. Jménem se však rozumí jen osobní jméno a příjmení (srov. § 77 občanského zákoníku z roku 2012), nikoliv akademické tituly, které k němu lze připojovat. Jak ostatně plyne z § 46 odst. 4 zákona o vysokých školách, absolventi magisterského studijního programu mohou svůj titul uvádět „před jménem“, nikoliv jako součást jména. Lze tedy uzavřít, že správní orgán I. stupně byl oprávněn učinit si předběžný úsudek o tom, zda je žalobcovo vzdělání rovnocenné vzdělání získanému v České republice, neboť o této otázce dosud nebylo rozhodnuto příslušným správním orgánem, tedy veřejnou vysokou školou, a ani se nejednalo o otázku osobního stavu. Soud však souhlasí s žalovaným, že za situace, kdy byla tato otázka správním orgánem I. stupně posouzena ve prospěch žalobce, by nebylo možné učinit závěr o nezákonnosti rozhodnutí, ani pokud by byly meze vlastního úsudku správního orgánu o předběžné otázce překročeny. Do právní sféry žalobce by totiž nemohlo být negativně zasaženo. Druhý žalobní bod se týká tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Důvody, pro které žalobce výslovně označuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, by odpovídaly spíše nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Pro nesrozumitelnost je nepřezkoumatelné rozhodnutí, z něhož nelze pro jeho zmatečnost zjistit, jak bylo ve věci rozhodnuto (rozsudek NSS ze dne 4.12.2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Žalobce však namítá rozporuplnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikoliv že by nebylo zřejmé, jak bylo rozhodnuto ve věci samé. Pokud by žalobcovy námitky ohledně nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí byly důvodné, jednalo by se o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek NSS ze dne 21.12.2006, č. j. 2 As 37/2006-63, č. 1112/2007 Sb. NSS). Napadené rozhodnutí však nepřezkoumatelné není. Žalovaný vyjádřil jednoznačný názor, že správní orgán I. stupně nebyl oprávněn sám posoudit, zda je žalobcovo vzdělání rovnocenné vzdělání získanému v České republice (první podmínka), avšak byl oprávněn samostatně si učinit úsudek o tom, zda žalobcovo vzdělání svým obsahem a rozsahem odpovídá obecnému vzdělání, kterého lze dosáhnout v České republice (druhá podmínka). Tyto dva právní závěry jsou na sobě zcela nezávislé a neodporují si, a proto nelze hovořit o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Jak plyne z výkladu k prvnímu žalobnímu bodu, jedná se o závěry chybné, neboť správní orgán I. stupně byl za daných okolností oprávněn si učinit úsudek o splnění obou podmínek. Tento aspekt napadeného rozhodnutí však neměl žádný vliv na jeho výrok ani na práva a povinnosti žalobce, a rozhodnutí tedy nelze z tohoto důvodu považovat za nezákonné. Ve třetím žalobním bodu žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí považuje též za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný nevyložil obsah neurčitého právního pojmu obsaženého v § 35b odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o rozhodčím řízení, tedy že zahraniční vzdělání „odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice“. Ani zde nelze se žalobcem souhlasit, že by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný se totiž jednoznačně ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, tedy že obsahem a rozsahem obecného vzdělání, které lze získat v České republice, se mimo jiné rozumí získání přehledu o platném právu v České republice. Tuto podmínku žalobce nesplňuje, což nesporuje. Je však přesvědčen, že správní orgány obsah výše citovaného ustanovení vykládají chybně, což je však již otázka zákonnosti, a nikoliv přezkoumatelnosti jejich rozhodnutí. V rozsahu tvrzené nezákonnosti žalobce namítá, že výklad žalovaného popírá smysl § 35b odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o rozhodčím řízení, které umožňuje výkon funkce rozhodce i osobě, která získala právní vzdělání na vysoké škole v zahraničí. Výklad žalovaného vylučuje absolventa vysoké školy v zahraničí z výkonu funkci rozhodce, neboť lze vyloučit, že by v zahraničí se vyučovalo české právo. Ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) bod 2. bylo do zákona o rozhodčím řízení vloženo novelizačním zákonem č. 19/2012 Sb. V návrhu zákona se toto ustanovení objevilo až na základě pozměňovacího návrhu Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny, který postrádal důvodovou zprávu (srov. VI. volební období PS PČR, sněmovní tisk č. 371/3). O úmyslech autorů dané právní normy tedy nelze zjistit nic. Ze systematiky § 35 odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení je však zřejmé, že zákon umožňuje stát se rozhodcem ve spotřebitelských sporech jak absolventům českého studijního programu, tak i studijního programu zahraničního, pokud odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, kterého lze dosáhnout v České republice. Pod pojmem „obecné vzdělání“ však v žádném případě nelze rozumět studium konkrétních právních předpisů platných v České republice, ale studium určitých historických a teoretických právních základů, mezinárodního a evropského práva, a dále způsobu, jakým funguje český právní řád a česká právní kultura. Poslední z uvedených aspektů si však studenti neosvojí pouze tím, že se seznámí s konkrétním obsahem platného práva v době svého studia, nýbrž především pochopením zákonitostí a struktury právního řádu. Takové znalosti však lze získat i studiem cizího právního řádu na zahraniční vysoké škole, pokud je zde nabízena dostatečně vysoká úroveň vzdělání směřujícího k získání univerzálních právnických dovedností. Z hlediska pochopení zákonitostí českého právního řádu je též podstatné zkoumat, zda příslušný žadatel studoval právo ve státě, jehož právní kultura se podobá právní kultuře České republiky. Zahraniční právní řády, jejichž struktura a právní kultura je s českým právním řádem srovnatelná, nepochybně existují. Především se jedná o právo států střední Evropy se společnou historií, jako je například Rakousko nebo právě Slovensko, jehož právní řád se až do roku 1992 vyvíjel shodně s právním řádem českým. Je pochopitelně pravda, že se od rozpadu ČSFR obsah českých a slovenských právních předpisů vyvíjí divergentně, což však nic nemění na tom, že jsou oba právní řády založeny na stejných zásadách a zákonitostech. Právník, který získal magisterské vysokoškolské vzdělání v České republice, by se neměl vyznačovat především detailní znalostí jednotlivých platných právních předpisů, ale schopností konkrétní právní předpis vyhledat, nastudovat, správně interpretovat a aplikovat. Ostatně při častých změnách právních předpisů, k nimž v našem prostředí dochází, by jinak bylo možno dospět k závěru, že ani absolventi české vysoké školy, kteří dostudovali stejně jako žalobce v roce 2000, v současné době nejsou způsobilí vykonávat právnická povolání. Důvodný není ani konkrétní argument uvedený v prvostupňovém rozhodnutí, že na Slovensku platí odlišná úprava rozhodčího řízení než v České republice, a to mimo jiné proto, že zákon o rozhodčím řízení je poměrně specializovaný právní předpis, s jehož obsahem se i průměrný absolvent českého magisterského studijního programu v rámci studia seznámil nanejvýš povrchně. Žalobci lze též přisvědčit, že nelze očekávat, že by se na zahraničních vysokých školách vyučoval obsah českého právního řádu, ačkoliv pochopitelně taková možnost není zcela vyloučena. Zákonodárce si byl nepochybně vědom toho, že konkrétní obsah právních předpisů platných v České republice se zřejmě v zahraničí nevyučuje, a právě proto v § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení jako komparátor zahraničního vzdělání zvolil obecné vzdělání dosažitelné na české vysoké škole. Právní řád a kultura, v rámci nichž žalobce své zahraniční vzdělání získal, je však pouze jedním z aspektů takového srovnávání. Lze si totiž například představit situaci, kdy by žalobcovo vzdělání dosažené na konkrétní slovenské vysoké škole bylo natolik kvalitativně či kvantitativně nedostatečné, že by jej se vzděláním získaným v České republice skutečně nebylo možné srovnat. Bylo však na správních orgánech, aby se těmito otázkami zabývaly a provedly k nim případné dokazování, k čemuž nedošlo. Soud si je vědom toho, že se uvedeným výkladem odchyluje od názoru vysloveného devátým senátem městského soudu v rozsudku ze dne 28.4.2016, č. j. 9 A 205/2012-39. Desátý senát má za to, že výše srozumitelně a přesvědčivě vyložil úvahy, které jej k zaujatému právnímu názoru vedly. Nejvyšší správní soud, jehož rozhodnutí mají podle § 12 odst. 1 s. ř. s. vůči krajským soudům jako správním soudům prvního stupně účinek sjednocování judikatury, se k uvedené právní otázce doposud nevyjádřil, a z jeho právního názoru tedy nebylo možno vycházet. Soud naopak vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 25.10.2016, sp. zn. II. ÚS 443/16, který se týká totožného ustanovení obsaženého v § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2. zákona o advokacii. Ústavní soud v nálezu uvedl, že účelem dané normy je zajištění profesionálního poskytování služeb advokátů. Proto je namístě zkoumat, zda příslušný absolvent vystudoval takovou zahraniční právnickou fakultu, díky níž vládne potřebnými právnickými dovednostmi; též je nutno přihlédnout k již získaným praktickým zkušenostem. Ústavní soud, stejně jako soud zdejší, dospěl k závěru, že relevantní pro výkon právnického povolání nejsou pouze znalosti konkrétních právních předpisů, a to zejména v kontextu jejich častých změn (body 43-44 citovaného nálezu). Městský soud je si vědom skutečnosti, že závěry Ústavního soudu týkající se výkonu povolání advokáta nelze bez dalšího vztahovat na nyní projednávanou věc. V případě výkonu funkce rozhodce ve spotřebitelských sporech je totiž nepochybně z ústavního hlediska možné, aby zákonodárce stanovil přísnější podmínky než pro výkon advokacie. Na rozdíl od advokáta má totiž rozhodce pravomoc rozhodovat spory, a je zde tedy ospravedlnitelný intenzivnější zásah do práva jednotlivce na svobodnou volbu povolání plynoucího z čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nelze však pominout, že zákonodárce v zákoně o rozhodčím řízení zvolil totožnou formulaci, která je obsažena v zákoně o advokacii, a tedy měl zřejmě v úmyslu klást na výkon povolání advokáta a rozhodce ve spotřebitelských sporech obdobné požadavky. V případě funkce rozhodce, který nahrazuje orgán justičního typu, též platí, že nejsou bez dalšího aplikovatelné předpisy práva Evropské unie a související judikatura, které lze vztáhnout na výkon povolání advokáta a na něž odkazoval Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu. Výkon funkce rozhodce ve spotřebitelských sporech by totiž mohl spadat pod výjimku ze svobody usazování uvedenou v čl. 51 prvním pododstavci Smlouvy o fungování Evropské unie, dle níž se tato svoboda nevztahuje „se v členských státech nevztahují na činnosti, které jsou v příslušném členském státě spjaty, i když jen příležitostně, s výkonem veřejné moci“. Soudní dvůr Evropské unie v řadě svých rozhodnutí vyložil, že pod tuto výjimku spadá především výkon takových úkolů, který zahrnuje rozhodovací pravomoc s rozhodováním správních či justičních orgánů (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 24.5.2011 ve věci C-47/08, Komise proti Belgii, bod 86 a judikatura tam citovaná). V tomto řízení však žalobce porušením svobody usazování garantované Smlouvou o fungování evropské unie vůbec neargumentoval, a proto se soud, vázán žalobními body, unijním prvkem obsáhleji nezabýval. S ohledem na výklad zákona o advokacii, který podal Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu, tedy již není namístě přihlížet k civilní judikatuře, na niž odkazoval žalovaný, tedy především k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.10.2012, č. j. 39 Co 171/2012-205. Pokud jde o závěry civilních senátů Nejvyššího soudu vyslovených v rozsudku ze dne 25.1.2012, sp. zn. 32 Cdo 583/2010, potažmo v usnesení ze dne 23.10.2013, sp. zn. 30 Cdo 1475/2013, na něž žalovaný též odkázal, zdejší soud má za to, že se od nich nikterak neodchýlil. V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud pouze vyjádřil názor, že Česká advokátní komora jako subjekt odpovědný za posuzování žádostí o zápis do seznamu advokátních koncipientů má legitimní právo střežit úroveň vzdělání uchazečů, a to posuzováním jejich obsahu. S tímto závěrem však městský soud souzní. Žalovaný, respektive správní orgán I. stupně postupovali správně, pokud posuzovali obsah vzdělání, jehož žalobce dosáhl. Posouzení však mělo být provedeno optikou výše nastíněných zákonných požadavků, a nikoliv srovnáváním obsahu českých a slovenských právních předpisů platných v roce 2000. Konečně je třeba uvést, že se soud necítí být jakkoliv vázán ani vyjádřeními a stanovisky České advokátní komory, na něž žalovaný opakovaně odkazuje, neboť tato vyjádření nemohou nic změnit na závěru, že právní názor žalovaného odporuje smyslu a účelu zákonné úpravy. Čtvrtý žalobní bod obsahuje jen námitky, které se překrývají s ostatními žalobními body, anebo tvrzení natolik obecná, že jejich důvodnost nelze posoudit. K otázce pravomoci Ministerstva spravedlnosti v této věci se soud dostatečně vyjádřil v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku. Obecná tvrzení žalobce o porušení základních zásad správního řízení a principu proporcionality nebyla spojena s žádnými konkrétními argumenty týkajícími se dané věci, a tedy se jimi soud nezabýval, neboť projednatelné jsou pouze takové žalobní body, v nichž žalobce tvrdí konkrétní skutečnosti vztahující se k obsahu napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícímu řízení (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24.8.2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, body 28-30). Pátý žalobní bod, v němž žalobce namítal neodůvodněnou diskriminaci oproti rozhodcům, kteří byli před účinností zákona č. 19/2012 Sb. zapsáni v seznamu rozhodců pro spotřebitelské spory vedeném Rozhodčím soudem HKČR, soud také nepovažuje za důvodný. Přechodné ustanovení čl. II bodu 5. zákona č. 19/2012 Sb. stanoví: „Ministerstvo zapíše do seznamu rozhodců vedeného ministerstvem bezplatně ty rozhodce, kteří jsou zapsáni na seznamu rozhodců pro spotřebitelské spory vedeném Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, a to k prvnímu dni následujícímu po šesti měsících ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona s výjimkou rozhodců, kteří nesplňují podmínky uvedené v § 4 a těch, kteří v době šesti měsíců po nabytí účinnosti tohoto zákona ministerstvu oznámili svůj nesouhlas s takovým zápisem.“ V nastíněném případě by se mohlo jednat o rozlišování odporující zákazu diskriminace podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, kterou Ústavní soud ve své judikatuře označuje za diskriminaci neakcesorickou. O diskriminaci ze zakázaných důvodů, jakým je například rasa, pohlaví, náboženství či původ podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v žalobcově případě nepochybně nešlo, neboť žalobce nic takového ani nenamítal. Ústavní soud v nálezu Cukerné kvóty II (nález ze dne 30.10.2002, sp. zn. Pl. ÚS 39/01, část VII.) uvedl, že zákaz diskriminace podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod porušují takové zákonné normy, které rozlišují svévolně a bezdůvodně. Přechodná úprava zákona č. 19/2012 Sb. však bezdůvodně nerozlišuje. Je totiž zcela běžné, že když zákonodárce zavádí novou, přísnější úpravu určitých právních vztahů, zajistí prostřednictvím přechodných ustanovení, že dosavadní právní vztahy zůstanou nedotčeny. Takový postup je v řadě případů dokonce nutný s ohledem na legitimní očekávání jednotlivců. Žalobce se o zapsání do seznamu rozhodců ucházel až v době, kdy nová pravidla stanovená novelizačním zákonem č. 19/2012 Sb. již platila, a nemohlo jej tedy překvapit, že musel prokázat splnění podmínek tam stanovených. Rozhodci, kteří svou činnost vykonávali již před přijetím uvedeného zákona, se nacházeli v objektivně odlišném postavení, neboť mohli v důvěře v platný právní stav například investovat určité prostředky do své další činnosti či vstoupit do souvisejících závazkových vztahů. Proto výše citované přechodné ustanovení neodporuje zákazu diskriminace podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Jelikož soud shledal třetí žalobní bod o nesprávném výkladu § 35b odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o rozhodčím řízení důvodným, zrušil napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost spočívající v nepřípustně restriktivním výkladu daného ustanovení. Protože chybný právní názor zastával již správní orgán I. stupně, který v důsledku toho soustředil svou pozornost na nesprávné skutkové otázky, zrušil soud podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i jeho rozhodnutí. Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je správní orgán dle § 78 odst. 5 s. ř. s. v dalším řízení vázán. Až do 30.11.2016 je účinné ustanovení § 40b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, které je obsahově zcela totožné s § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, jenž v mezidobí pozbyl platnosti. I ustanovení § 40b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení však spolu s celou úpravou rozhodců ve spotřebitelských sporech pozbude platnosti dne 1.12.2016 v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 258/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru. Po 1.12.2016 tedy bude namístě řízení zastavit podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Výrok o nákladech řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce byl v řízení plně úspěšný, a tak mu oproti žalovanému náleží náhrada nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce předně uhradil soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3.000,- Kč. Další žalobcovy náklady tvoří odměna advokáta za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy převzetí právního zastoupení ve věci, podání návrhu ve věci samé a podání repliky k vyjádření žalovaného. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč (3 x 3.100 = 9.300). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (3 x 300 = 900). Odměna advokáta tak činí 10.200,- Kč a DPH ve výši 21 %, celkem tedy 12.342,- Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem tedy žalobci vznikly náklady ve výši 15.342,- Kč.

Poučení