10 A 185/2014 - 59

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce T.P., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2014, č. j. KUJCK 59117/2014/ODSH, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 8. 10. 2014, č. j. KUJCK 59117/2014/ODSH (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Vimperk (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 29. 1. 2014, č. j. OD 23440/13-ČER 5084/2013, kterým byl žalobce uznán vinným, že porušením § 4 písm. b) a § 6 odst. 8 písm. a) a § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), spáchal přestupky podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Za to mu byla podle § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu a v souladu § 12 a § 57 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve výši 2000 Kč. Dále mu bylo uloženo uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč, a to podle vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce v žalobě namítá nedodržení lhůty pro přípravu obhajoby. Podle žalobce došlo k nezákonnosti řízení, neboť v předvolání k ústnímu jednání ze dne 7. 1. 2014 není jednoznačně uvedeno, jaké protiprávní jednání žalobce bude projednáváno. V předvolání je uvedena pouze právní kvalifikace přestupků, avšak není zřejmé, kdy a jak měl žalobce přestupky spáchat. Proběhlé ústní jednání bylo též provedeno v rozporu s § 49 odst. 1 správního řádu pro absenci nejméně pětidenní lhůty pro přípravu obhajoby; tím byla porušena práva žalobce podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nezákonnost postupu správního orgánu je umocněna tím, že žalobce žádal o stanovení alespoň dodatečné lhůty ke studiu spisu a ke zvážení návrhů na provedení dalších důkazů. Správní orgán prvého stupně však žádosti žalobce nevyhověl. Teprve pokud by byl žalobce v předvolání seznámen s tím, jaké jeho jednání bude projednáváno, mohl by se na ústní jednání řádně připravit. Dále žalobce namítl, že spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu pro porušení § 6 odst. 8 písm. a) téhož zákona mu nebylo prokázáno. Podle žalobce není ve správním spise jediný důkaz, ze kterého by bylo možno jednoznačně dovodit, že neměl u sebe při řízení řidičský průkaz. Rozhodnutí správního orgánu je tak v rozporu se správními spisy a je to důvod pro jeho zrušení. V úředním záznamu Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihočeské policie Jihočeského kraje ze dne 30. 10. 2013 je uvedeno, že žalobce je podezřelý ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Žalobce se podivuje nad tím, že pokud by nepředložil řidičský průkaz, že by tato skutečnost nebyla uvedena v úředním záznamu. V úředním záznamu je naopak uvedeno, že po zastavení vozidla řidič předložil doklady potřebné k provozu a řízení motorového vozidla a že tyto doklady mu poté policista vrátil. Svědek pprap. F. při výpovědi uvedl, že se domnívá, že mu tenkrát žalobce nepředložil řidičský průkaz, ale že si není jistý. Žalobce považuje za absurdní, aby byl uznán vinným z přestupku na základě domněnky policisty, která nemá oporu ve správním spisu. Ve správním rozhodnutí není uvedeno, na základě jakých jiných důkazů byl žalobce shledán vinným z tohoto přestupku; to znamená, že rozhodnutí není řádně odůvodněno, resp. v této části odůvodnění absolutně absentuje. Žalobce vznesl dále námitku i nesprávně provedeného měření rychlosti. Jediný důkaz, o který správní orgány opírají svůj závěr, že žalobce jel v obci rychlostí min. 67 km/h, byl správními orgány nesprávně vyhodnocen, neboť tento důkaz uvedený závěr v žádném případě neprokazuje. Žalobce namítá, že měřicí zařízení nepracovalo při měření správně. Ve správním spise je založen věrohodný důkaz o tom, kde bylo měřicí zařízení umístěno (GPS souřadnice) a místo polohy měření je též potvrzeno svědeckými výpověďmi policistů. Měření bylo provedeno na vzdálenost 141,2 m, jak je uvedeno pod obrazovým výstupem z měřicího zařízení. Žalobce tvrdí, že od místa polohy měřicího zařízení je ve vzdálenosti 141,2 m část vozovky, kde jsou čtyři přerušované vodorovné čáry uprostřed pozemní komunikace; ve směru dále k místu polohy policistů následuje plná čára. Žalobce odkazuje na mapku, která je součástí žaloby a která je ověřitelná na www.mapy.cz nebo ohledáním místa, v níž je vyznačeno místo polohy měřicího zařízení a místo polohy vozidla žalobce ve vzdálenosti 141,2 m (v místě je značení - podélná čára přerušovaná). Z pořízené fotodokumentace, která je součástí správního spisu, vyplývá, že vozidlo bylo měřeno v místě, kde je plná čára. Pokud by však byl pravdivý údaj o tom, že vzdálenost měření byla 141,2 m, pak by na fotografii muselo být nutně viditelné značení – podélná čára přerušovaná, a to na úrovni vozidla a dále před ním blíže k místu polohy měření. Přerušovaná čára podélná se nachází od místa polohy měřicího přístroje ve vzdálenosti 126 až 142 m. Z toho má žalobce za prokázané, že měřicí přístroj nevyhodnotil vzdálenost měření správně. Vzhledem k tomu, že laserový rychloměr je podle návodu k obsluze tzv. diferenčním dálkoměrem, tj. zaznamenává změnu ve vzdálenosti měřeného předmětu (zjištěním času návratu odraženého laserového paprsku), podle čehož následně vypočítává rychlost, je funkce určení vzdálenosti měření zcela klíčovou pro správný chod měřicího zařízení. Podle žalobce je zjevné, že i při neporušeném ověření měřidla ztratilo použité měřicí zařízení požadované metrologické vlastnosti a podle § 7 odst. 2 písm. e) vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 262/2000 Sb.“), zaniklo ověření měřicího zařízení. Měření bylo tudíž provedeno neověřeným zařízením, a proto je výstup z měřicího zařízení nepřípustným důkazem. Rozhodnutí o vině z přestupku pak není odůvodněno, neboť ve spise není jiný důkaz, který by prokazoval, že se vozidlo žalobce pohybovalo rychlostí 67 km/h. Podle žalobce nebylo změřeno jeho vozidlo, nýbrž vozidlo jedoucí před ním. Z výstupu měřicího zařízení nelze učinit nepochybný závěr, že bylo měřeno vozidlo žalobce. Na jednom z jedoucích vozidel je umístěn zaměřený kříž, avšak toto vozidlo nelze ztotožnit s vozidlem žalobce. Druhá fotografie z měřicího zařízení vyobrazuje vozidlo, jehož registrační značka není čitelná, a zároveň toto vozidlo, i v případě, že by jeho registrační značka odpovídala registrační značce žalobce, nelze v žádném případě ztotožnit s vozidlem, které je na vedlejší fotografii označeno zaměřeným křížem. Podle žalobce se může jednat o zvětšeninu vozidla, které jelo před ním. Správní orgán nijak neprokázal, ani návod k obsluze nekonstatuje, že by měřicí zařízení samo dokázalo ověřit, že pořízená zvětšená fotografie je právě fotografií vozidla, které je měřeno, namísto vozidla, které se jako první přiblíží do vzdálenosti 50 m k měřicímu zařízení, což by zcela zjevně bylo jiné vozidlo než vozidlo žalobce. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žaloba je nedůvodná. Žalovaný uznal, že v předvolání ze dne 7. 1. 2014 byla uvedena pouze právní kvalifikace jednání žalobce, ovšem to bylo již třetí předvolání k ústnímu jednání, přičemž první předvolání ve věci ze dne 11. 11. 2013 obsahovalo popis jednání žalobce po skutkové i právní stránce. Žalovaný má za to, že právo žalobce na přípravu na ústní jednání nebylo zkráceno. Naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu má žalovaný za jednoznačně prokázané, neboť v oznámení přestupku z místa silniční kontroly ze dne 22. 10. 2013 je uvedeno, že žalobce nepředložil řidičský průkaz. To samé se dokládá ze svědecké výpovědi nprap. Polaty ze dne 29. 1. 2014. Ve spisovém materiálu je obsaženo dostatečné množství podkladů pro závěr o spáchání daného přestupku ze strany žalobce. Jako neopodstatněný označil žalovaný žalobní bod o nesprávnosti provedeného měření rychlosti vozidla. Záznam měření je založen ve spise, stejně tak platný ověřovací list autorizovaného metrologického střediska i doklad o proškolení policisty pprap. F.. Žalovaný odmítl i tvrzení žalobce, že nebyla změřena rychlost jeho vozidla, nýbrž vozidla jedoucího před ním. Změření vozidla žalobce je doloženo snímkem ze silničního laserového rychloměru, v jehož zvětšeném detailu je patrné, že zaměřený kříž je vyznačen na masce žalobcova vozidla. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 8. 11. 2013 obdržel správní orgán prvého stupně oznámení o přestupku žalobce ze dne 22. 10. 2013, č. j. KRPC-144792-5/PŘ-2013-020606, s podezřením ze spáchaných přestupků podle § 125c odst. 1 písm. k) a § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. V oznámení o přestupku se v kolonce „Číslo ŘP“ uvádí, že jej žalobce nepředložil. Dále je konstatováno, že dne 22. 10. 2013 v 16:54 hod. překročil žalobce nejvyšší dovolenou rychlost v obci. Radarem TruCam byla naměřena rychlost vozidla 50/70 – 67 km/h. Žalobce využil svého práva se nevyjadřovat a oznámení nepodepsal. Dále je součástí spisu záznam o přestupku jako výstup z měřicího zařízení TruCam. Zde jsou tři fotografie. Na jedné je měřené vozidlo označeno zaměřovacím křížem. Na druhé je měřené vozidlo v detailu a na třetí je detail registrační značky měřeného vozidla. Údaje o měření jsou uvedeny tak, že byla naměřena rychlost 70 km/h dne 22. 10. 2013 v 16:54:52 na vzdálenost 141,2 m na ulici Špidrova v obci Vimperk. Režim měření byl manuální. Měřené vozidlo je identifikováno jako A – osobní, bílé BMW, registrační značky 5C9 8476. Z úředního záznamu pprap. Pavla Fučíka ze dne 30. 10. 2013, č. j. KRPC-144792- 1/PŘ-2013-020606, se podává, že dne 22. 10. 2013 v 16:54 hod. společně s kolegou nprap. Radkem Polatou prováděl měření rychlosti v uzavřené části obce Vimperk, ulice Špidrova. Ve shora specifikovaném vozidle byl zastaven jeho majitel T.P. z důvodu překročení maximální povolené rychlosti v obci. Řidiči byla naměřena laserovým radarem TruCam rychlost 50/70 – 67 km/h. Po zastavení vozidla policista vyzval řidiče k předložení dokladů potřebných k provozu a řízení motorového vozidla. Dále byla provedena orientační dechová zkouška s negativném výsledkem. Po vyhotovení nezbytných úkonů policista vrátil řidiči předložené doklady. Policista dále uvedl, že řidič je důvodně podezřelý z porušení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, čímž se dopustil jednání, které má znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona. Dne 11. 11. 2013 pod č. j. OD 23550/13-ČER 5084/2013 vydal správní orgán prvého stupně oznámení o zahájení společného řízení o přestupcích podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu a žalobce předvolal na den 2. 12. 2013. Dne 29. 11. 2013 byla předložena plná moc zmocněnce žalobce pana Ing. M.J. a žádost o změnu termínu ústního jednání. Dne 16. 12. 2013 proběhlo první ústní jednání ve věci za přítomnosti zmocněnce žalobce. Zmocněnec žalobce navrhl opatření návodu na použití radarového zařízení a výslech obou zasahujících policistů. Další ústní jednání se uskutečnilo dne 29. 1. 2014. Na tomto jednání byl zmocněnci žalobci předložen návod k obsluze měřicího zařízení a byl proveden důkaz výslechem obou policistů. Dne 29. 1. 2014 vydal správní orgán prvého stupně pod č. j. OD 23440/13-ČER 5084/2013 rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterých se dopustil tím, že dne 22. 10. 2013 v 16:54 hodin při řízení motorového vozidla BMW, bílé barvy, RZ: 5C9 8476, překročil na silnici II. třídy č. 145 v uzavřené části obce Vimperk, na Špidrově ulici, ve směru jídy Vimperk – Prachatice, nejvyšší dovolenou rychlost v obci, neboť silničním laserovým rychloměrem LTI 20/20 TruCAM, výrobní č. TC002689, schváleného a ověřeného typu, byla vozidlu na vzdálenost 141,2 m od rychloměru naměřena rychlost 70 km/h. Tato skutečnost byla doložena snímkem č.

90. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení správní orgán posuzoval rychlost 67 km/h jako nejnižší skutečnou rychlost jízdy motorového vozidla, což znamená, že v obci byla překročena nejvyšší dovolená rychlost o 17 km/h. Dále řidič neměl při řízení u sebe řidičský průkaz. Řidič se dopustil porušení § 4 písm. b), § 6 odst. 8 písm. a) a § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Rozhodnutí bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 3. 2. 2014. Včas podané odvolání žalobce bylo posouzeno jako blanketní, a proto správní orgán prvého stupně vyzval zmocněnce žalobce k jeho doplnění ve lhůtě sedmi dnů ode dne doručení usnesení ze dne 25. 2. 2014, č. j. OD 4172/14-ČER 5084/2013. Odvolání doplněno nebylo. Dne 8. 10. 2014 pod č. j. KUJCK 59117/2014/ODSH vydal žalovaný rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žaloba není důvodná. Předně žalobce namítal nedodržení lhůty pro přípravu obhajoby a dále procesní vadu spočívající v tom, že v předvolání ze dne 7. 1. 2014 nebylo po skutkové stránce uvedeno, jaké protiprávní jednání je mu kladeno za vinu a bude s ním projednáváno. Uvedené námitky vyhodnotil krajský soud jako nedůvodné. Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že v oznámení o zahájení řízení o přestupcích a předvolání k ústnímu jednání ze dne 11. 11. 2013, č. j. OD 23550/13-ČER 5084/2013, které bylo žalobci doručeno dne 13. 11. 2013, bylo jednání žalobce, které mu je kladeno za vinu, popsáno podrobně jak po skutkové, tak po právní stránce. V dalších předvoláních již nebylo jednání žalobce specifikováno po skutkové stránce, ovšem to krajský soud nepovažuje za vadu řízení, neboť žalobce od samého počátku řízení věděl, o čem je vedeno, a podle čísla jednacího uváděného na předvolání nemohl mít též pochybnost o tom, v rámci jakého přestupkového řízení je předvoláván. Dále je třeba doplnit, že žalobce se dovolává nemožnosti připravit se na ústní jednání v souvislosti s již jeho třetím předvoláním. První ústní jednání dne 2. 12. 2013 se neuskutečnilo z důvodu zdravotní rehabilitace zmocněnce žalobce. Druhé ústní jednání dne 16. 12. 2013 se však již za přítomnosti zmocněnce žalobce uskutečnilo a zmocněnec byl na tomto jednání seznámen s předmětem řízení a s obsahem správního spisu. Po seznámení se spisem zmocněnec žalobce navrhl provedení výslechu zasahujících policistů a žádal předložení návodu k obsluze měřicího zařízení. Na další ústní jednání, které se mělo uskutečnit dne 29. 1. 2014, byl žalobce prostřednictvím svého zmocněnce předvolán předvoláním ze dne 7. 1. 2014, č. j. OD 389/14-ČER 5084/2013, které bylo zmocněnci doručeno dne 17. 1. 2014. Pětidenní lhůta k přípravě na jednání podle § 49 správního řádu tak byla bezesporu zachována, neboť ústní jednání dne 29. 1. 2014 proběhlo až dvanáctý den po doručení předvolání. Porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod krajský soud neshledal, neboť žalobci byl garantován zákonný čas k přípravě obhajoby v řízení o přestupku. Krajský soud se nedomnívá, že by se správní orgán prvého stupně dopustil nezákonnosti tím, že při ústním jednání dne 29. 1. 2014 nestanovil zmocněnci žalobce dodatečnou lhůtu ke studiu spisu a pro konzultaci se žalobcem ke zvážení návrhů na provedení dalších důkazů. Správní orgán prvého stupně svůj postup náležitě odůvodnil v protokolu o ústním jednání ze dne 29. 1. 2014, v němž uvedl, že není dán důvod ke stanovení další lhůty k vyjádření se k věci, neboť zmocněnec přijal zmocnění dne 18. 11. 2013 a proběhlé ústní jednání bylo již druhým v pořadí. Na přímou otázku, zda má zmocněnec další důkazní návrhy, zmocněnec odpověděl, že nikoliv, že by důkazy případně předložil v dodatečné lhůtě po vyhodnocení svědeckých výpovědí. Správní orgán tak konstatoval, že zmocněnec měl v průběhu řízení dostatek času k předložení dalších důkazů. Správní orgán proto dokazování ukončil. V prvostupňovém rozhodnutí pak správní orgán zhodnotil, že zmocněnec byl při ústním jednání dne 29. 1. 2014 podrobně seznámen se svědeckými výpověďmi a že v souladu se zásadou rychlého a hospodárného řízení, nebyl dán důvod ke stanovení další lhůty k vyjádření se k věci. V žádosti o stanovení další lhůty spatřoval správní orgán snahu bezdůvodně prodlužovat správní řízení, a proto ji vyhodnotil jako účelovou. Krajský soud se s uvedenou argumentací správního orgánu prvého stupně zcela ztotožňuje a dodává, že správní orgán prvého stupně vycházel po celou dobu řízení žalobci a jeho zmocněnci vstříc, když první ústní jednání, které se ve věci mělo konat dne 2. 12. 2013, zrušil z důvodu zdravotní rehabilitace zmocněnce, a dále provedl dvě ústní jednání, na kterých vyslechl oba policisty a opatřil návod k obsluze měřicího zařízení. Zmocněnec žalobce měl skutečně dostatek prostoru zvážit veškeré důkazní návrhy a ty předložit nejpozději na druhém jednání dne 29. 1. 2014. Další prodlužování řízení se krajskému soudu stejně jako správnímu orgánu prvého stupně jeví jako neúčelné a nehospodárné. Dále žalobce v žalobě namítal, že spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) ve spojení s § 6 odst. 8 písm. a) zákona o silničním provozu mu nebylo prokázáno. Podle žalobce není ve spise jediný důkaz, ze kterého by bylo možno jednoznačně dovodit, že žalobce neměl u sebe při řízení řidičský průkaz. Správní orgán prvého stupně v napadeném rozhodnutí konstatoval, že na základě všech zjištěných důkazů dospěl k závěru o tom, že nejsou pochybnosti o tom, že se žalobce dopustil přestupku tím, že u sebe při řízení neměl řidičský průkaz. Ačkoliv má žalobce pravdu v tom, že v úředním záznamu ze dne 30. 10. 2013, č. j. KRPC-144792-1/PŘ-2013-020606, není uvedeno podezření ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu z důvodu nepředložení řidičského průkazu při řízení, nemá tato skutečnost takové dopady, které žalobce namítá. Ve správním spise jsou o spáchání tohoto přestupku jiné dostatečné důkazy. Jde především o listinu Oznámení přestupku ze dne 22. 10. 2013, č. j. KRPC-144792-5/PŘ-2013-020606, ve které je uvedeno podezření ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1 písm. k) a § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. V oznámení o přestupku se v kolonce „Číslo ŘP“ uvádí slovo „nepředložen“. Oznámení o přestupku bylo sepsáno policistou pprap. F. přímo na místě samém a poskytuje věrohodný obraz toho, jak kontrola žalobce po zastavení vozidla probíhala. Svědeckými výpověďmi je pak tato skutečnost také prokazována. Svědek nprap. P.uvedl při výslechu dne 29. 1. 2014, že žalobce nepředložil řidičský průkaz. Svědek pprap. F.vypověděl, že se domnívá, že žalobce tenkrát nepředložil řidičský průkaz, ale že si už není jistý. Ve spise jsou tedy dva jednoznačné důkazy o tom, že žalobce nepředložil při kontrole řidičský průkaz (oznámení přestupku a výpověď svědku nprap. P.). Svědecká výpověď pprap. F. uvedenému závěru nikterak neodporuje. Naopak poskytuje podporu takto prokázanému skutkovému stavu věci. Nedá se tedy souhlasit se žalobcem, že by byl shledán vinným z uvedeného přestupku pouze na základě domněnky policisty, která nemá oporu ve správním spisu. Za situace, kdy i řízení o přestupku bylo zahájeno jako společné řízení pro oba přestupky podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 a podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, a naplnění skutkové podstaty podle § 125c odst. 1 písm. k) bylo prokázáno a má oporu ve správním spisu, pak nelze vůbec přistoupit na žalobcovu argumentaci. Dále žalobce vznesl námitku nesprávně provedeného měření rychlosti. Žalobce zpochybňoval funkčnost měřicího zařízení a tvrdil, že ztratilo požadované metrologické vlastnosti, a proto mu zaniklo ověření. Žalobce tvrdil, že výsledek měření prostřednictvím neověřeného měřicího zařízení je nepřípustným důkazem. Krajský soud žalobci opět nemohl přisvědčit. Předně je třeba podotknout, že ve správním řízení bylo prokázáno, že užité měřicí zařízení výrobního číslo TC002689 mělo platný ověřovací list č. 8012-OL-70200-13, který byl vydán Českým metrologickým institutem dne 2. 9. 2013. Téhož dne proběhla zkouška měření a doba platnosti ověření rychloměru byla stanovena do 1. 9. 2014. Ve spise je též založeno osvědčení P.F. o tom, že úspěšně absolvoval základní školení operátora laserového měřiče rychlosti LTI 20/20 TruCAM, a to ze dne 9. 9. 2013. Ve spise se dále nacházejí fotografie vozidla při měření včetně výstupu z měřicího zařízení. Dokumenty založené ve spise v této věci by bylo možno podle judikatury považovat za podklady, které zpravidla postačují k vydání rozhodnutí, že se obviněný dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35, dostupný na www.nssoud.cz). Další dokazování se vede jenom tehdy, pokud účastník řízení zpochybní postup při měření či jiné skutečnosti. Teprve potom je třeba vyslechnout příslušné policisty a zjišťovat, zda prováděli měření v souladu s návodem k obsluze apod. I tyto důkazy správní orgán prvého stupně provedl a ze svědeckých výpovědí obou policistů vyplynulo, že měření prováděl policistaktomu vyškolený. Oba policisté popsali průběh měření rychlosti, přičemž nezmínili, že by došlo k nějakým nestandardním situacím či k nějakým chybám měření. Policista provádějící měření pprap. F. popsal, jaké učinil úkony, než v předmětném místě započal měření rychlosti projíždějících vozidel. Svědek popsal, jak měřicí zařízení funguje a dále uvedl, že ten den měřil rychlost vozidel manuálně, protože se do zařízení zaznamená celý průběh jízdy vozidla, a to od změření až na vzdálenost 50 m, kdy přístroj provede druhou detailní fotografii měřeného vozidla. Svědek pprap. F. též ve své výpovědi vyloučil, že by při měření rychlosti vozidla mohlo dojít k reflexi. Ze všech těchto shromážděných důkazů má krajský soud za prokázané, že měření bylo provedeno měřicím zařízením s platným ověřením, standardním postupem a osobou k tomu vyškolenou. Podle názoru krajského soudu žádná z námitek žalobce, které budou vypořádány jednotlivě níže, nemůže zpochybnit závěr o správnosti provedeného měření. Žalobce konkrétně namítal, že měřicí zařízení nesprávně vyhodnotilo vzdálenost měření 141,2 m, neboť měřené vozidlo se podle snímku nacházelo v místě, kde je plná čára. Pokud by však údaj o vzdálenosti měření 141,2 m byl správný, pak by se vozidlo muselo na vozovce nacházet v místě, kde je značení podélná čára přerušovaná. To žalobce dokládá přiloženou mapkou s nákresem místa měření, vzdálenosti měření a vyznačení podélného značení na vozovce, která je dle žalobce ověřitelná na www.mapy.cz nebo ohledáním místa. Krajský soud je toho názoru, že důkaz předložený žalobcem nemůže za dané důkazní situace, jak je popsána shora, zpochybnit závěr o správnosti měření rychlosti vozidla. Ze snímku vpravo nahoře v Záznamu o přestupku je patrné, že v řešené lokalitě je výškový rozdíl mezi místem polohy měřicího přístroje a místem měřeného vozidla. Měřené vozidlo žalobce označené zaměřeným křížem sjíždělo v okamžiku měření z kopce, přičemž podélné značení na vozovce mizí v místě vrcholu kopce. Přesné podélné značení na vozovce v místě měření vozidla není ze snímku zjistitelné, neboť je zkresleno právě situací v terénu. Navíc krajský soud shledává danou žalobní argumentaci a přiložený plánek jako účelovou obranu, kterou se žalobce snaží zpochybnit jednoznačně prokázaná fakta založená ve správním spise. Krajský soud tedy konstatuje, že přiložená mapka o tom, jaké podélné značení se na vozovce nachází v místě polohy změřeného vozidla, nemůže zpochybnit správnost měření prostřednictvím ověřeného měřicího zařízení, které obsluhoval proškolený pracovník. Krajský soud ani nepřistoupil k provedení důkazu ohledáním místa a dalšími při jednání navrženými mapovými podklady, neboť jde rovněž o důkazní návrh účelový. Žalobci se v soudním řízení nepodařilo zpochybnit, že ověřené měřicí zařízení správně fungovalo a správně stanovilo vzdálenost měření a rychlost měřeného vozidla. Krajský soud proto odmítá argumentaci žalobce o tom, že ověření měřicího zařízení podle § 7 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 262/2000 Sb. zaniklo. Obdobně je nedůvodná i námitka žalobce, že nebyla změřena rychlost jeho vozidla, nýbrž rychlost vozidla jedoucího před ním. Krajský soud má ze snímků v Záznamu o přestupku za jednoznačně prokázané, že bylo změřeno vozidlo žalobce, a nikoliv bílé vozidlo jedoucí před ním. Na menším snímku vpravo nahoře je vidět bílé vozidlo označené zaměřeným křížem a před ním jedoucí bílé vozidlo s nečitelnou registrační značkou. Na druhém velkém snímku vpravo je zachyceno vozidlo žalobce, přičemž na snímku vpravo dole je zvětšenina registrační značky. Ze všech snímků je na první pohled patrné, že vozidlo jedoucí před vozidlem žalobce se liší od vozidla vyfotografovaného na velkém snímku, neboť vozidla mají odlišné přední provedení. Vozidlo jedoucí před vozidlem žalobce má uprostřed přední masky umístěné kulaté logo značky, zatímco vozidlo žalobce vyfotografované na velkém snímku má přední masku rozdělenou příčkou na dvě části a kulaté logo značky je umístěno nad ní na kapotě. Již ze samotných snímků je naprosto patrné, že na zvětšeném snímku není zachyceno vozidlo jedoucí před žalobcem, nýbrž právě vozidlo žalobce označené na menším snímku zaměřeným křížem. Vozidlo žalobce je pak na Záznamu o přestupku dostatečně identifikováno i snímkem zvětšeniny registrační značky. Správní orgány nebyly v řízení povinny prokazovat, které vozidlo je zachyceno na větším snímku, neboť žalobce v řízení před správním orgánem prvého stupně ani v odvolání žádnou takovou námitku neuvedl. Pokud jde o průběh měření, pak je krajský sodu přesvědčen, že dostatečný důkaz byl podán ze svědecké výpovědi pprap. F., který uvedl, že při manuálním měření přístroj zaznamená celý průběh jízdy vozidla, a to od změření až na vzdálenost 50 m, kdy přístroj provede druhou detailní fotku vozidla. Z dané výpovědi je patrné, že nejprve přístroj pořídí fotografii vozidla při měření a až se to samé vozidlo dostane na vzdálenost 50 m od měřicího přístroje, tak je vozidlo vyfotografováno podruhé v detailu. Vzhledem k tomu, že měřicí přístroj zaznamenává právě průběh celé jízdy, je zřejmé, že na vzdálenost 50 m je vyfotografováno právě měřené vozidlo. Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že nevyšla najevo žádná pochybnost o správnosti provedeného měření rychlosti vozidla žalobce. K měření bylo použito zařízení, které bylo necelé dva měsíce před uskutečněním předmětného měření rychlosti podrobeno ověřovací zkoušce požadovaných metrologických vlastností, a toto měřidlo obsluhovala proškolená osoba. V průběhu řízení přitom nevyvstala pochybnost o tom, že by policista obsluhoval rychloměr v rozporu s návodem k použití či zařízení vykazovalo jiné nestandardní chování, naopak z obsahu svědecké výpovědi svědka pprap. F. vyplývá, že měření proběhlo zcela standardně a nezmiňoval se ani o jakýchkoliv chybových hlášeních při měření. V řízení nebyla zjištěna žádná okolnost zpochybňující správnou funkci měřicího zařízení a nevznikla ani žádná pochybnost o tom, že byla změřena rychlost právě vozidla žalobce. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti nějaké náklady vznikly. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení