10 A 189/2010 - 76

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobců: a) M.H., b) D.H., oba zast. Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem Ocelářská 799, Praha 9, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 6. 2010 čj. 085140/2010/KUSK takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 2. 6. 2010 čj. 085140/2010/KUSK a rozhodnutí Městského úřadu Rudná ze dne 18.2. 2010 č.j. 1752-982/DP2/IN/09/10/W se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 19.568,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Jana Válka, advokáta.

Odůvodnění

Žalobci se podanou žalobou domáhají přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2.6. 2010 č.j. 085140/2010/KUSK, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Rudná, stavebního úřadu (dále jen stavební úřad) ze dne 18.2. 2010 č.j. 1752-982/DP2/IN/09/10/W. Tímto rozhodnutím stavební úřad žalobcům nařídil podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, odstranění stavby rodinného domu na pozemku parc. č. St. 503 a parc. č. 156/13 v k. ú. Úhonice včetně přípojky elektro, žumpy a oplocení postavené bez stavebního povolení. Žalobci v části III žaloby nejprve líčí skutkový stav. Uvádějí, že stavební úřad dne 14.5. 2001 vydal rozhodnutí, kterým právnímu předchůdci žalobců dodatečně povolil předmětnou stavbu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1.6. 2001 doručením všem účastníkům příslušného správního řízení, což deklaroval stavební úřad vyznačením právní moci k tomuto datu. Následně dne 15.10. 2001 vydal stavební úřad kolaudační rozhodnutí pro tuto stavbu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16.10. 2001. Žalobci tak v dobré víře nabyli práva týkající se budovy č.p. 324 v k. ú. Úhonice, která je v jejich podílovém spoluvlastnictví. Přípisem ze dne 17.1. 2005 stavební úřad oznámil žalobcům, že předmětné rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nabylo právní moci údajně až dne 17.1. 2005. Stavební úřad doručil oznámení o nabytí právní moci také subjektu, který neměl a ani nemohl mít v roce 2001 žádný vztah k předmětnému řízení, neboť tento subjekt v roce 2001 ani neexistoval (jedná se o Společnost pro ochranu a rozvoj obcí Ptice a Úhonice). Následně dne 1.6. 2005 stavební úřad v rozporu se svým předchozím postupem vyvěsil na své úřední desce veřejnou vyhlášku, kterou mělo být předmětné rozhodnutí o dodatečném povolení stavby "nesmyslně" znovu doručováno. Důvodem tohoto postupu mělo být údajně to, že stavební úřad údajně nemohl prokázat doručení předmětného rozhodnutí. Dne 20.6. 2005 pak mělo být podáno odvolání paní O.V., která nově začala tvrdit, že je účastníkem předmětného řízení o dodatečném povolení stavby. Dne 18.2. 2005 mělo být rovněž podáno odvolání obcí Úhonice. Následovalo tedy „odvolací řízení”, ve kterém bylo rozhodnutí ze dne 14.5. 2001 zrušeno, a to rozhodnutím žalovaného ze dne 5.12. 2005, tedy téměř po pěti letech od vydání prvoinstančního rozhodnutí, které bylo opatřeno doložkou právní moci. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji odmítl usnesením ze dne 31.1. 2007 jako předčasnou. Kasační stížnost žalobců proti tomuto usnesení byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14.5. 2008. Proti tomuto rozsudku podali žalobci ústavní stížnost, o které Ústavní soud ke dni podání žaloby nerozhodl. V bodě IV žaloby žalobci specifikují žalobní body a uvádějí jednotlivé žalobní námitky. V první žalobní námitce namítají nezákonnost předcházejícího řízení. K tomu uvádějí, že žalovaný svým předchozím rozhodnutím ze dne 5.12. 2005 se pokusil v jakémsi „kvaziodvolacím řízení“ zrušit již více než 4 roky pravomocné rozhodnutí o stavebním povolení ze dne 14.5. 2001. Tento svůj postup založil žalovaný na tom, že ve spise chybí doklady o tom, že rozhodnutí bylo doručeno účastníkům řízení. Žalobcům ani jiným účastníkům řízení však nemohou být kladeny k tíži okolnosti, že se správním orgánům případně ztratily doklady o doručení předmětného rozhodnutí. To je výlučně otázkou vedení a archivace spisové dokumentace správními orgány, která nemůže mít vliv na práva účastníků řízení nabytá v dobré víře. To, že se ztratí část správního spisu, neznamená, že tato část neexistuje a že by musely být příslušné úkony opakovány. Navíc nelze pominout, že právnímu předchůdci žalobců bylo předmětné rozhodnutí stavebního úřadu řádně doručeno již v roce 2001 a lze tedy předpokládat, že bylo takto doručeno i všem tehdejším účastníkům řízení. Proto byla stavebním úřadem na tomto rozhodnutí ke dni 1.6. 2001 vyznačena doložka právní moci. Pokud by rozhodnutí doručeno účastníkům nebylo a stavební úřad by k tomuto neměl příslušné doklady, zjevně by předmětnou doložku právní moci na rozhodnutí nevyznačoval. Vyvozovat z okolnosti, že ve spisech chybí doklady o doručení účastníkům řízení, že by k doručení vůbec nedošlo a že by tedy rozhodnutí nebylo v právní moci, vzhledem k okolnostem bez dalšího nelze. Tato základní premisa, na které je postaveno rozhodnutí ze dne 5.12. 2005, stejně jako napadené rozhodnutí žalovaného, je tak zjevně nesprávná. Po čtyřech letech nelze do jakéhokoliv správního rozhodnutí zasahovat, a to ani v řízení o mimořádném opravném prostředku. Správní řád, podle kterého mělo být předmětné řízení vedeno, sám stanovil nejdelší a nejzazší možnou lhůtu pro přezkoumávání rozhodnutí jako tříletou. Po uplynutí této maximální lhůty není možné do jakéhokoliv rozhodnutí zasahovat. Žalovaný v rámci svého předchozího procesního postupu navíc zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14.5. 2001 údajně na základě „odvolání”, které podala dne 18.2. 2005 obec Úhonice a dne 20.6. 2005 paní O.V. V obou případech však nelze toto podání považovat za včasná a ani za přípustná odvolání. Pokud jde o obec Úhonice, žalovaný v předcházejícím řízení pouze uvedl, že obec Úhonice, s odkazem na její vyjádření, je vlastníkem sousedního pozemku parc. č. 770 v k. ú. Úhonice. Žalovaný se tímto tvrzením obce důkazně nezabýval a toto tvrzení tak nebylo jakkoliv prokázáno, ačkoliv je zcela evidentní, že pozemek parc. č. 770 v k. ú. Úhonice nemůže sousedit s pozemkem žalobců parc. č. 156/13 v k. ú. Úhonice. Obec Úhonice tak nemohla být a nebyla účastníkem předmětného řízení. I kdyby však tímto účastníkem byla, vzhledem k tomu, že je uvedena v rozdělovníku předmětného rozhodnutí stavebního úřadu, je zcela zjevné, že jí toto rozhodnutí muselo být doručeno již v květnu 2001. Její odvolání podané v roce 2005 je tak zcela evidentně opožděné. Odvolání pak nelze odůvodnit ani novým doručováním veřejnou vyhláškou, ke kterému mělo dojít v červnu 2005, neboť v takovém případě by bylo odvolání obce Úhonice zcela evidentně předčasné. Pokud jde paní O.V., ani ona nebyla účastníkem řízení. Paní V. sice zčistajasna v roce 2005 začala tvrdit, že jakási její vlastnická práva mohou být rozhodnutím stavebního úřadu v daném řízení dotčena, toto tvrzení je však po čtyřech letech od vydání rozhodnutí velmi pochybné, když jí údajné dotčení jejích práv nevadilo v době vedení předmětného řízení. I vzhledem k tomuto zásadnímu časovému odstupu, kdy se paní V. začala o věc zajímat, je zcela zřejmé, že dotčení jejích práv nemohlo přicházet vůbec v úvahu a její současné snahy jsou zcela a pouze účelové. Její pozemky navíc přímo s pozemkem ve vlastnictví žalobců nesousedí, což velmi snižuje možnost přímého dotčení práv takového „souseda”, čehož si je sama dobře vědoma, proto ve svém „odvolání” uvádí pouze obecné a zkreslené tvrzení ohledně možného dotčení práv. Pokud by jí tvrzené důvody měly představovat důvody přímého dotčení práv, byla by vždy dotčena práva všech obyvatel příslušné obce. Navíc její argumentace účastenstvím podle § 14 odst. 1 správního řádu, kterou zcela absurdně převzal i žalovaný, je vzhledem k taxativnosti výčtu účastníků v ustanovení § 97 stavebního zákona chybná a nezákonná. Lze tedy uzavřít, že v jejím případě nelze připustit, aby se po čtyřech letech od právní moci rozhodnutí do řízení mohl přihlásit další subjekt jako účastník řízení, jehož pozemek dokonce ani s dotčeným pozemkem přímo nesousedí. Sám žalovaný vytkl stavebnímu úřadu v rámci předcházejícího postupu nezákonnost spočívající v tom, že v roce 2005 stavební úřad znovu doručoval předmětné rozhodnutí veřejnou vyhláškou, ačkoli pro to nebyly splněny podmínky. Žalovaný však udělal přesně totéž a své rozhodnutí ze dne 5.12. 2005 v rozporu s ustanovením § 26 odst. 1 správního řádu vyvěsil pouze na své úřední desce, aniž by se jej pokusil žalobcům či komukoliv jinému doručit. V další žalobní námitce žalobci namítají nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost žalobci spatřují zejména ve skutečnosti, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalobců uvedenými v jejich odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 1.3. 2010, na které žalobci plně odkazují. Žalovaný se nevyjádřil k pochybení stavebního úřadu spočívajícímu v tom, že posuzoval žádost o dodatečné povolení stavby ve vlastnictví žalobců dle původního územního plánu sídelního útvaru Úhonice, který byl schválen dne 21. 4. 1997. Takový postup je nezákonný, neboť správní úřad musí vycházet ze stavu, jaký tu je ke dni vydání jeho rozhodnutí a nemůže posuzovat skutkové a právní okolnosti existující v minulosti. K údajnému nedodání dokladů nutných k žádostí o vydání dodatečného povolení stavby žalobci opakovaně uvádějí, že veškeré doklady nutné pro vydání již byly řádně doloženy, když je zřejmé, že v dané věci je stále podle názoru žalovaného vedeno jedno a totéž řízení, a tudíž neexistuje jediný právně relevantní důvod zakládající povinnost žalobců tyto listiny stavebnímu úřadu znovu předkládat. Nutno dodat, že stavební úřad potřebné doklady měl v roce 2001 k dispozici a vycházel z nich při vydání svého rozhodnutí ze dne 14.5. 2001. Stavební úřad kromě toho ani neuvedl, jaké doklady po žalobcích vlastně požaduje. Pokud by snad správní orgány chtěly argumentovat tím, že jde o dokumenty a stanoviska z let 2000 a 2001 a tedy by mohla být překonaná, je třeba opět poukázat na to, že odvolací řízení k rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14.5. 2001 bylo vedeno až 5 let po vydání prvoinstančního rozhodnutí a stavební úřad až nyní rozhoduje o věci, o níž měl rozhodnout do třiceti dnů ode dne zahájení řízení, tj. ode dne 21.6. 2000 a tedy nelze klást k tíži žalobců jako vlastníků stavby, že stanoviska jsou z let 2000 a 2001. K další nezákonnosti spočívající v tom, že v řízení bylo jednáno jako s účastníkem řízení s paní O.V., se žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí v podstatě nevyjádřil, resp. pouze odkázal na rozhodnutí stavebního úřadu, což jej činí rovněž nepřezkoumatelným. K tomu je nutno uvést, že proti rozhodnutí stavebního úřadu, kterým stavební úřad rozhodl, že paní O.V. je účastníkem řízení, nebylo odvolání přípustné, a proto měl žalovaný povinnost toto rozhodnutí přezkoumat z úřední povinnosti. Dle názoru žalobců neexistuje žádný právně relevantní důvod, pro který by měla být paní O.V. účastníkem předmětného řízení. Není totiž vlastníkem pozemků v relevantní vzdálenosti od nemovitostí ve vlastnictví žalobců, nesousedí přímo ani nepřímo s takovými nemovitostmi, ani přes cestu, ani přes nejbližší pozemek, a proto její vlastnická nebo jiná práva nemohou být v tomto předmětném řízení nikterak dotčena, když paní O.V. navíc ani netvrdila, jak a čím by dotčena býti měla. Žalobci především považují za naprosto bezprecedentní a vyloženě nesprávný právní názor žalovaného, když uvádí, že námitky žalobců uvedené v jejich odvolání se vztahují k předchozímu postupu v řízení, zejména k rozhodnutí žalovaného ze dne 5.12. 2005, které však není předmětem tohoto odvolacího řízení, je pravomocné a pro správní orgány závazné, a tudíž není na místě jej přezkoumávat. K tomu žalobci poukazují na ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu, podle něhož odvolací orgán má mimo jiné přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Žalobci konstatují, že se ze strany žalovaného jedná o naprosto evidentní zásah do práv žalobců nabytých v dobré víře společně s fatálním zásahem do právní jistoty všech účastníků řízení, když o dodržení zásady předvídatelnosti správního řízení a presumpci správnosti není namístě vůbec uvažovat. V bodě V žaloby pak žalobci zdůrazňují, že jejich žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.12. 2005 byla odmítnuta jako předčasná. V rámci tohoto soudního řízení je proto nutno přezkoumat nejen napadené rozhodnutí žalovaného, ale i dle mínění žalobců jednoznačně nezákonné řízení, resp. nezákonný procesní postup včetně všech správních rozhodnutí, která předcházela vydání napadeného rozhodnutí, když tímto postupem žalovaného, jehož výsledkem bylo vydání touto žalobou napadeného rozhodnutí, bylo dle mínění žalobců jednoznačně zasaženo do jejich subjektivních veřejných procesních, ale i hmotných práv a povinností. Žalovaný ve vyjádření podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 21.1. 2011, uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou. Poukázal na to, že žalobci namítané nezákonnosti předcházejícího řízení se týkají dřívějšího postupu ve věci, zejména rozhodnutí žalovaného ze dne 5.12. 2005, které je pravomocné a pro žalovaného závazné. O tom, že je paní O.V. účastnicí předmětného řízení, bylo rozhodnuto usnesením Městského úřadu Rudná ze dne 1.8. 2008 a toto rozhodnutí je též pravomocné a pro žalovaného závazné. K namítané nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že stavební úřad v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na výzvu ze dne 21.5. 2007, jíž byli žalobci vyzváni k doložení údajů a podkladů nutných k posouzení jejich žádosti o dodatečné povolení stavby a podrobně v této výzvě specifikoval, o jaké doklady a podklady se jedná. Žalobci žádné vyžádané doklady ani podklady nepředložili. Žalovaný pak zopakoval, že žalobci nesplnili podmínky pro dodatečné povolení stavby, proto stavební úřad nařídil její odstranění. K možnosti povolení a posouzení umístění stavby v dané lokalitě žalovaný uvádí, že obec Úhonice projednala první změnu územního plánu sídelního útvaru Úhonice, která byla schválena dne 27.9. 2006, a obecně závazná vyhláška nabyla účinnosti dne 25.10. 2006. Lokalita, ve které se předmětné pozemky žalobců nacházejí, není a nikdy nebyla určena k zastavění ať rodinnými domy či jinými stavbami. Stavbu proto nebylo možno dodatečně povolit pro rozpor s územně plánovací dokumentací. Žalobci v replice k tomuto vyjádření žalovaného poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.3. 2011, kterým byla odmítnuta jejich ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž tento soud zamítl kasační stížnost žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze o odmítnutí jejich žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.12. 2005. K údajnému účastenství paní O.V. pak žalobci zdůraznili, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí k této otázce nijak nevyjádřil a pouze odkázal na rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, kterým stavební úřad rozhodl o tom, že paní O.V. je účastníkem řízení, nebylo odvolání přípustné, proto měl žalovaný povinnost toto rozhodnutí přezkoumat z úřední povinnosti. Proto nemůže obstát námitka žalovaného, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, kterým stavební úřad rozhodl o tom, že paní O.V. je účastníkem správního řízení, není oprávněn přezkoumat, když toto je již údajně pravomocné a pro žalovaného závazné. Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Dne 14.5. 2001 vydal stavební úřad rozhodnutí č.j. 1752-982/DP2/00/IN, kterým panu A.H. (právní předchůdce žalobců) podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona dodatečně povolil stavbu rodinného domu, včetně přípojky elektro, žumpy a oplocení na pozemku parc. č. 156/13 v katastrálním území Úhonice. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že stavební úřad posoudil žádost o dodatečné povolení stavby, včetně příloh, a zjistil, že stavba není v souladu s územním plánem. Avšak na základě dohody o narovnání, která bude uzavřena mezi obcí Úhonice a panem J.S. a dále na základě zjištění značných vynaložených investičních nákladů a i vzhledem k tomu, že investor musel sám financovat obcí Úhonice povolenou přípojku elektro pro 10 rodinných domů, dále nebyly shledány rozpory se zájmy společnosti, a proto bylo od nařízení odstranění stavby upuštěno. Stavební úřad přihlédl i k tomu, že přípojka pro 10 rodinných domů byla povolena a odsouhlasena Obecním úřadem Úhonice, což bylo povoleno evidentně k výstavbě bytových jednotek. Proto stavební úřad vydal dodatečné povolení stavby. Kopie tohoto rozhodnutí založená ve správním spise je opatřena doložkou právní moci ke dni 4. 6. 2001, tato doložka je přeškrtnuta a novou doložkou je vyznačeno nabytí právní moci ke dni 17. 1. 2005. Dne 6.1. 2005 podala paní O.V. stavebnímu úřadu podání, v němž uvádí, že je vlastníkem pozemků parc. č. 142/4 a parc. č. 142/5 v k. ú. Úhonice. Tyto pozemky sousedí s pozemky, na nichž se nacházejí dodatečně povolované stavby, neboť tyto stavby mění charakter daného území, což má vliv i na využití a hodnotu jejích pozemků. Na části jejích pozemků se též nachází část jediné přístupové cesty k povolovaným stavbám. Proto má za to, že její vlastnická práva k předmětným pozemkům mohou být tímto rozhodnutím přímo dotčena a je tedy účastníkem řízení o jejich dodatečném povolení. S ohledem na to žádá, aby s ní bylo v řízení o dodatečném povolení stavby jednáno jako s účastníkem řízení a aby jí byla dosud nedoručená rozhodnutí doručena. Dále je ve spise založeno sdělení stavebního úřadu ze dne 17.1. 2005 č.j. 1752-982/DP2/00/IN, podle kterého rozhodnutí ze dne 14.5. 2001 nabylo právní moci dnem 17.1. 2005. Jak vyplývá ze spisového materiálu, důvodem časové prodlevy mezi vydáním rozhodnutí a nabytím právní moci bylo dodatečné zasílání rozhodnutí osobě, která na stavbě vykonávala stavební dozor. Přípisem ze dne 18.5. 2005 č.j. 1752-982/veř vyhl./05-K stavební úřad všem účastníkům řízení prostřednictvím veřejné vyhlášky vyvěšené na úřední desce sdělil, že vzhledem k tomu, že z dokladové dokumentace nelze prokázat doručení rozhodnutí ze dne 14.5. 2001 všem známým účastníkům a v řízení jsou účastníci, jejichž počet, jména a bydliště nejsou stavebnímu úřadu známy, proto stavební úřad nemůže adresně doručovat, a doručuje způsobem podle § 26 správního řádu rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14.5. 2001. Na základě této veřejné vyhlášky podala paní O.V. dne 17.6. 2005 odvolání. V něm uvádí, že je vlastníkem pozemků parc. č. 142/4, 142/5, 143/172 a 143/173 v k. ú. Úhonice. Tyto pozemky sousedí s pozemky, na níž se nachází dodatečně povolovaná stavba. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo k těmto pozemkům může být rozhodnutím stavebního úřadu přímo dotčeno, je účastníkem řízení. Toto dotčení vlastnických práv vyplývá zejména ze skutečnosti, že povolovaná stavba mění charakter daného, do doby její realizace neurbanizovaného území, což má vliv i na využití a hodnotu jejích pozemků. Na části jejích pozemků se též nachází část jediné přístupové cesty k povolované stavbě. Odvolatelka uvádí, že stavební úřad s ní jako s účastníkem řízení nenakládal a nedoručil jí zejména rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Odvolatelka pak uvádí následující věcné výhrady proti rozhodnutí: stavba je dle jejího názoru v rozporu s územním plánem, neboť byla na uvedeném pozemku zahájena, ačkoliv platný územní plán na něm stavbu rodinných domů nepovoluje. Namítá dále, že přestože je stavba situována do dosud nezastavěného území a výrazným způsobem zasahuje do charakteristik daného místa a narušuje jeho hodnoty, čímž závažným způsobem poškozuje krajinný ráz, nebyl v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. vydán souhlas se zásahem do krajinného rázu. Dále poukazuje na to, že nebyla vydána k předmětné stavbě stanoviska všech příslušných dotčených orgánů státní správy. Rozhodnutím ze dne 5. 12. 2005 čj. ÚSŘ/1175/05/K žalovaný k odvolání obce Úhonice a paní O.V. rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14.5. 2001 zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Současně zamítl odvolání žalobců proti tomuto rozhodnutí jako opožděné. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že stavební úřad vyznačil nabytí právní moci rozhodnutí dne 4.6. 2001. Když žalovaný dne 20.1. 2003 obdržel podnět občanského sdružení Společnost pro ochranu a rozvoji obcí Ptice a Úhonice k přezkoumání rozhodnutí v mimoodvolacím řízení podle § 65 správního řádu, zjistil, že ve spise chybí doklady o tom, že rozhodnutí bylo doručeno účastníkům řízení a tudíž, že rozhodnutí nenabylo právní moci. Z tohoto důvodu bylo zahájené řízení o přezkoumání rozhodnutí v mimoodvolacím řízení zastaveno, i když rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem - nesoulad se schváleným územním plánem obce Úhonice. Na základě toho stavební úřad rozhodnutí o dodatečném povolení stavby doručil osobě, která měla na stavbě zajišťovat stavební dozor a na rozhodnutí o dodatečném povolení stavby vyznačil nové nabytí právní moci dnem 17.1. 2005. Dne 7.2. 2005 se proti rozhodnutí odvolala paní O.V. Dne 18.2. 2005 se rovněž odvolala obec Úhonice, která uvedla, že je vlastníkem sousedního pozemku parc. č. 770 v k. ú. Úhonice. Žalovaný z předloženého spisového materiálu zjistil, že ve spise stále chybí doklady o doručení rozhodnutí účastníkům řízení, a požádal proto stavební úřad o předložení těchto dokladů. Stavební úřad na to zareagoval tak, že se rozhodl doručit rozhodnutí znovu veřejnou vyhláškou, kterou nechal vyvěsit na úřední desce Městského úřadu Rudná, Městského úřadu Hostivice a Obecního úřadu Úhonice. Na základě toho vyvěšení se znovu odvolala paní O.V. a rovněž žalobci. Žalovaný uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu a zjistil, že tím, že se stavebnímu úřadu nepodařilo dohledat doklad o doručení rozhodnutí o dodatečném povolení stavby v roce 2001, došlo ke zkomplikování celého odvolacího řízení. Rozhodnutí, které nebylo doručeno účastníkům řízení, nemůže nabýt právní moci a není vykonatelné. Následné doručování rozhodnutí, navíc formou veřejné vyhlášky, s velkým časovým odstupem, není možno v daném případě použít. Jedná se o nesprávné řešení, které vzbuzuje dojem zmatečnosti celého řízení. Žalovaný dále uvedl, že se zabýval tím, zda odvolání podali účastníci řízení. V době vydání rozhodnutí byl účastníkem řízení podle § 97 odst. 1 stavebního zákona stavebník, a to pan A.H., dále pan J.S., který byl v té době vlastníkem sousedních pozemků, obec Úhonice (přestože ji stavební úřad nesprávně zařadil v rozdělovníku mezi dotčené orgány státní správy) a osoba, která na návrh stavebníka bude odborně vést realizaci stavby. Tím, že rozhodnutí bylo doručováno veřejnou vyhláškou až v červnu 2005, změnil se vlivem převodu nemovitostí v mezidobí mezi vydáním a doručováním rozhodnutí okruh účastníků řízení a navíc se přihlásila jako účastník řízení paní O.V., která tvrdí, že daným rozhodnutím mohou být dotčena její práva. Toto ustanovení jí postavení účastníka řízení přiznává do doby, než se prokáže opak. Stavební úřad se postavením O.V. jako účastníka řízení nezabýval, i když mu tato povinnost vyplývá z ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu a rovnou s ní jednal jako s účastníkem řízení. Ze skutečností uvedených v jejím odvolání vyplývá, že její práva nebo právem chráněné zájmy mohou být rozhodnutím přímo dotčena, což je i v souladu s ustanovením § 97 odst. 1 stavebního zákona. Z tohoto důvodu odvolací orgán její odvolání posoudil jako přípustné. Dále žalovaný uvedl, že stavební úřad nepovolenou stavbu povolil, přestože si byl vědom a v odůvodnění rozhodnutí to uvedl, že její dodatečné povolení je v rozporu se schváleným územním plánem obce Úhonice, který v dané lokalitě stavbu rodinných domů nepovoluje. Stavební úřad se tak dopustil pochybení tím, že stavbu dodatečně povolil, i když to bylo a stále je v rozporu se schváleným územním plánem obce Úhonice. Obec Úhonice s povolením stavby nesouhlasila od samého začátku a své stanovisko nezměnila ani v odvolání. Odvolání žalobců pak žalovaný vyhodnotil jako opožděné s tím, že vzhledem k tomu, že odvolací orgán rozhodnutí ruší, bude se skutečnostmi uvedeným v tomto odvolání stavební úřad zabývat v dalším řízení. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci žalobu, která byla odmítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.1. 2007 č.j. 9 Ca 17/2006-67. Kasační stížnost žalobců proti tomuto usnesení zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14.5. 2008 č.j. 2 As 37/2007-111. Ústavní stížnost žalobců proti rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud usnesením ze dne 22.3. 2011 č.j. I. ÚS 2092/08 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Výzvou ze dne 21.5. 2007 č.j. 1752-982/DP2/00/IN (07-K) stavební úřad vyzval žalobce, aby doplnili žádost o dodatečné povolení stavby o vyjmenované doklady a podklady s tím, že v odůvodnění tohoto usnesení stavební úřad uvedl, že stavba je již provedena a podaná žádost neobsahuje předepsané náležitosti. Stavební úřad má k dispozici pouze jedno vyhotovení projektové dokumentace z roku 1999, a po porovnání skutečného provedení stavby rodinného domu s projektovou dokumentací je zřejmé, že stavba je provedena rozdílně. Stavební úřad rovněž nemá k dispozici další doklady o tom, že stavba je provedena v souladu se stavebním zákonem, neboť původní vlastník provedl stavbu v rozporu s územním plánem obce, neboť v době provádění stavby územní plán lokalitu nezahrnoval do zastavitelného území a původní vlastník tak stavěl na orné půdě. Rozhodnutím ze dne 7.1. 2008 č.j. 1752-982/DP2/00/IN (07-K) stavební úřad podle § 30 správního řádu zastavil řízení o dodatečném povolení předmětné stavby. Stavební úřad v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že posuzoval žádost dle původního územního plánu schváleného dne 21.4. 1997. Podle tohoto územního plánu bylo území, na kterém se předmětná stavba nachází, označeno jako území s ornou půdou a tedy území nezastavitelné. To znamená, že stavba byla prováděna v rozporu s veřejným zájmem, neboť byla v rozporu s územně plánovací dokumentací. Podle nového územního plánu se předmětné pozemky nacházejí v území označeném jako území současně zastavěné, nikoliv však jako území nově zastavitelné. Proto nelze rozhodnutí o dodatečném povolení stavby vydat. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání. Dne 14.4. 2008 bylo stavebnímu úřadu doručeno podání žalobců, ve kterém navrhují, aby stavební úřad vydal usnesení o tom, že paní O.V. není účastníkem řízení. Na základě tohoto podání stavební úřad dne 1.8. 2008 vydal usnesení č.j. 06339/08/ANo, kterým podle § 28 odst. 1 správního řádu rozhodl tak, že paní O.V. je účastníkem řízení ve věci dodatečného povolení předmětné stavby. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stavební úřad uvedl, že shledal, že paní O.V. má vlastnická práva k sousednímu pozemku a tato práva mohou být dodatečným stavebním povolením přímo dotčena. Toto rozhodnutí bylo doručováno pouze paní O.V. Rozhodnutím ze dne 27.10. 2008 č.j. 158507/2008/KUSK žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 7.1. 2008 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že podmínky pro zastavení řízení nebyly splněny. Dále zavázal stavební úřad tím, že pokud žalobci neprokáží soulad předmětné stavby s veřejným zájmem, nařídí její odstranění. Rozhodnutím ze dne 14.4. 2009 sp.zn. 1752-982/DP2/IN/09/W stavební úřad žalobcům nařídil odstranění předmětné stavby. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stavební úřad opětovně uvedl, že předmětná stavba je v rozporu s územním plánem obce Úhonice. K odvolání žalobců bylo i toto rozhodnutí zrušeno, a to rozhodnutím žalovaného ze dne 14.8. 2009 č.j. 124621/2009/KUSK. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný stavebnímu úřadu především vytkl, že nedostatečně specifikoval stavbu, jejíž odstranění se nařizuje a zavázal stavební úřad, aby dostatečným způsobem popsal stavbu a její umístění tak, aby na základě jeho výroku bylo možno odstranění stavby provést. Rozhodnutím ze dne 18.2. 2010 sp.zn. 1752-982/DP2/IN/09/10/W stavební úřad opětovně nařídil žalobcům odstranění předmětné stavby. Stavební úřad v odůvodnění rozhodnutí shrnul průběh správního řízení a následně uvedl, že posuzoval žádost o dodatečné povolení stavby dle původního územního plánu obce Úhonice schváleného dne 21.4. 1997. Protože stavební úřad dospěl k závěru, že stavba byla realizována v rozporu s územním plánem a tento stav trvá i v době rozhodnutí, nezbylo než nařídit odstranění stavby. Žalobci podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž především poukázali na to, že stavba již byla dodatečně povolena rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 14.5. 2001, které nabylo právní moci dne 1.6. 2001, což je patrno z vyznačené doložky právní moci na tomto rozhodnutí. V odvolání především namítali obdobně jako v žalobě, že veškeré následně vedené řízení je nezákonné. Stavební úřad kromě toho v rozhodnutí neuvedl, jaké doklady údajně nebyly ze strany žalobců předloženy, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Poukázali dále na to, že stavební úřad posuzoval žádost o dodatečné povolení stavby podle původního územního plánu obce Úhonice, ačkoli takový postup je nezákonný, neboť správní úřad musí vycházet ze stavu, jaký tu je ke dni vydání jeho rozhodnutí. Podle aktuálně platné územně plánovací dokumentace je pozemek parc. č. St. 553 v k. ú. Úhonice veden jako zastavěné území, a tedy z hlediska územně plánovací dokumentace lze na předmětném pozemku realizovat stavbu pro účely bydlení. V případě, kdy se jedná o dodatečné povolení již realizované stavby, nelze argumentovat tím, že pozemky jsou označeny jako území současně zastavěné, nikoliv jako zastavitelné. Závěrem žalobci namítají, že v řízení bylo jednáno jako s účastníkem řízení s paní O.V., ačkoliv neexistuje žádný důvod, pro který by tato osoba měla účastníkem předmětného řízení být. K odvolání se vyjádřila paní O.V., která uvedla, že je zcela nepodstatné, jaké byly okolnosti vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 5.12. 2005, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 14.5. 2001. Toto rozhodnutí není předmětem nyní vedeného odvolacího řízení, jedná se o rozhodnutí pravomocné. Pokud jde o její účast v řízení, poukázala zejména na usnesení stavebního úřadu ze dne 1.8. 2008, kterým bylo rozhodnuto o tom, že účastníkem předmětného řízení je. Podle jejího názoru se tak jedná o věc pravomocně rozhodnutou. Poukazuje na to, že stavba nemá připojení na pozemní komunikaci, neboť cesta, která je v současné době používána k příjezdu, není pozemní komunikací. Byla protiprávně vybudována, a to i na jejím pozemku, neodpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu, není povolena ani zkolaudována. Tento přístup vede částečně i přes její pozemky, stavebníci nemají žádný právní titul k jeho užívání, mimo jiné i proto nelze předmětnou stavbu dodatečně povolit. K odvolání se vyjádřila rovněž obec Úhonice, která uvedla, že stavba neměla být nikdy povolena, protože odporovala platnému územnímu plánu. Pokud stavba povolena byla i přes námitky obce, svědčí to o nezákonných praktikách tehdejších pracovníků stavebního úřadu. Stavební úřad rozhodoval o dodatečném povolení v době, kdy platil územní plán z 21.4. 1997. Změna územního plánu byla schválena až dne 27.9. 2006. Podle názoru obce není možno nezákonně zastavět území a potom dodatečně jako zastavěné pak tyto stavby legalizovat. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 2.6. 2010 č.j. 085140/2010/KUSK tak, že odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno. Žalovaný uvedl, že námitky žalobců se převážně vztahují k předchozímu postupu řízení, zejména k rozhodnutí žalovaného ze dne 5.12. 2005, které však není předmětem tohoto odvolacího řízení, je pravomocné a pro správní orgány závazné. K námitkám, žalobců uvedeným v odvolání o tom, že s paní O.V. nemělo být jednáno jako s účastníkem řízení, žalovaný odkázal na usnesení stavebního úřadu ze dne 1.8. 2008, kterým bylo rozhodnuto, že paní O.V. je účastníkem předmětného řízení. Toto rozhodnutí je dle názoru žalovaného pravomocné. Protože stavba byla a je i nadále v rozporu s územním plánem, žalovaný odvolání žalobců zamítl. Při ústním jednání žalobci setrvali na podané žalobě a zdůraznili, že nabyli v dobré víře práva na základě rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, které bylo následně zrušeno v řízení, které trpí zásadními procesními vadami. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta a odkázal na obsah správního spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí. Předložil mj. výkresovou část změny územního plánu obce Úhonice, z níž podle jeho názoru vyplývá, že předmětná stavba není v souladu s územním plánem ani po schválení této změny. Navrhl rovněž, aby O.V. byla v řízení před soudem slyšena jako svědek. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Městský soud v Praze se v prvé řadě zabýval námitkami žalobců, které směřují vůči postupu žalovaného v roce 2005, když rozhodnutím ze dne 5. 12. 2005 zrušil rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby z 14. 5. 2001. Lze souhlasit s žalovaným v tom, že toto rozhodnutí je pravomocné a žalovaný jím byl při vydávání rozhodnutí napadeného nyní žalobou vázán, to však nic nemění na povinnosti soudu v tomto řízení správnost postupu žalovaného při vydávání rozhodnutí ze dne 5. 12. 2005 přezkoumat, neboť soud tímto rozhodnutím vázán není. Je třeba rovněž poukázat na to, že i usnesení zdejšího soudu ze dne 31. 1. 2007 vydané v řízení pod sp. zn. 9 Ca 17/2006 vycházelo z názoru (následně aprobovaného i Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem), že správnost postupu žalovaného při vydávání tohoto rozhodnutí bude moci být přezkoumána k žalobě žalobců, která bude případně podána proti rozhodnutí, jímž bude řízení o odstranění stavby pravomocně ukončeno. Právě tato situace nyní nastala. Soud proto přikročil k přezkoumání otázky, zda rozhodnutím krajského úřadu ze dne 5. 12. 2005 bylo rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 5. 2001 zrušeno skutečně na základě včasných a přípustných odvoláních a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Městský soud v Praze v prvé řadě odkazuje na závěry obsažené v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, čj. 2 As 25/2007-118. Z tohoto rozsudku mj. vyplývá, že i rozhodnutí správního orgánu, které nebylo formálně řádně doručeno (oznámeno) účastníku řízení, může nabýt právní moci (§ 52 odst. 1 správního řádu z roku 1967, § 73 odst. 1 správního řádu z roku 2004), nastane-li fikce oznámení rozhodnutí. Nastala-li fikce oznámení rozhodnutí teprve poté, co podle mínění správního orgánu již rozhodnutí nabylo právní moci, počínají opomenutému účastníku teprve touto fikcí běžet lhůty pro podání řádných či mimořádných opravných prostředků. Pouhý fakt běhu času od vydání neoznámeného rozhodnutí nemá na nabytí právní moci vliv. Z toho tedy v prvé řadě vyplývá, že rozhodnutí, které nebylo oznámeno všem osobám, které měly ve správním řízení postavení účastníka, nemůže nabýt právní moci, bez ohledu na dobu, která od vydání tohoto rozhodnutí (a případného doručení některým jiným účastníkům řízení) uplynula. Základním předpokladem pro takový postup je však to, že osoba, která odvolání podává, skutečně účastníkem řízení měla být, neboť podle § 53 správního řádu z roku 1967 může podat odvolání proti rozhodnutí jen účastník. Účastenství v řízení je přitom třeba posuzovat materiálně podle toho, kdo účastníkem být měl, tj. nikoli podle toho, s kým prvoinstanční správní orgán jako s účastníkem řízení fakticky jednal. K tomu je třeba poznamenat, že důvodem pro „anulování právní moci“ rozhodnutí nemůže být pouhá skutečnost, že nelze dohledat doklady o doručení účastníkům řízení. V tomto ohledu je třeba dát za pravdu žalobcům, že nedostatky ve vedení spisové dokumentace nemohou jít k tíži účastníkům řízení. Krajský úřad však nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nenabylo právní moci, pouze na základě toho, že by „se ztratily doručenky“, jak uvádějí opakovaně žalobci. Krajský úřad totiž vycházel z předpokladu, že účastníkem řízení měla být i O.V., a té bez jakýchkoli pochybností rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 14. 5. 2001 doručeno před rokem 2005 nebylo. Pokud jde o paní O.V., dovozovala své postavení účastníka řízení z vlastnictví pozemků parc. č. 142/4, parc. č. 142/5, parc. č. 143/172 a parc. č. 143/173 v k. ú. Úhonice. Jak vyplývá z veřejně dostupných údajů katastru nemovitostí a z mapových podkladů předložených žalovaným při ústním jednání před soudem, jedná se o nezastavěné pozemky ve vzdálenosti cca 130 m od předmětného rodinného domu. Žádný z těchto pozemků nemá společnou hranici s pozemkem žalobců, mezi pozemky paní O.V. a pozemkem žalobců se nacházejí ještě další dva pozemky s rodinnými domy. Vzhledem k těmto skutečnostem není představitelné, jak by se mohla stavba rodinného domu žalobců přímo dotýkat vlastnických práv O.V. k jejím pozemkům. Stínění jejích pozemků nepřipadá vzhledem k výšce rodinného domu žalobců a vzdálenosti mezi ním a pozemky O.V. vůbec do úvahy, obtěžování pachem nebo hlukem nepřipadá vzhledem k charakteru stavby rodinného domu rovněž do úvahy. Postavení účastníka řízení nelze dovodit ani ze skutečnosti, že se stavbou rodinného domu mění charakter nezastavěného území, neboť samotná stavba rodinného domu ve vzdálenosti cca 100 m od nezastavěných pozemků O.V. nemůže mít na využití těchto pozemků jakýkoli vliv. Pokud jde o tvrzení, že na pozemních O.V. leží část jediné přístupové cesty k rodinnému domu žalobců, je třeba předně uvést, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě. Jak vyplývá z mapových podkladů předložených žalovaným při ústním jednání před soudem, k rodinnému žalobců vede rovněž přístupová cesta ze severní strany (tato není ve vlastnictví O.V.). I v případě, kdy by přes pozemky O.V. skutečně vedla jediná přístupová cesta k domu žalobců, nemohlo by to založit její postavení jako účastníka řízení. Nachází-li se na určitém pozemku veřejně přístupná pozemní komunikace, může ji bezplatně a volně užívat každý. Stavba jednoho rodinného domu přitom může představovat pouze zanedbatelné navýšení provozu na takové komunikaci, které nemůže nijak zasáhnout do vlastnických práv vlastníka pozemku pod takovou komunikací. Pokud by pozemek s jedinou přístupovou cestou ve skutečnosti veřejně přístupnou pozemní komunikací v právním slova smyslu nebyl, bylo by užívání takového pozemku jako přístupové cesty k rodinnému domu (např. k jízdě motorovými vozidly) protiprávní činností. To by sice mohlo představovat zásah do vlastnických práv vlastníka takového pozemku, takový zásah by však nebyl důsledkem dodatečného povolení stavby rodinného domu, neboť toto rozhodnutí nic takového neumožňuje. Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby totiž pouze dodatečně legalizuje již realizovanou stavbu rodinného domu, žádným způsobem však nelegalizuje přístupové cesty k této stavbě ani nemá na tyto přístupové cesty jiné právní účinky. Městský soud v Praze dále na okraj poznamenává, že tvrzení O.V. o tom, že byla dotčena ve svých vlastnických právech, se s ohledem na časový odstup od dodatečného povolení stavby jeví jako poněkud účelové. Pokud by O.V. byla skutečně zásadně dotčena stavbou rodinného domu ve svých právech, lze očekávat, že by se proti této stavbě bránila již daleko dříve, nikoli s odstupem cca 3,5 roku. Pro rozhodování soudu přitom není závazné ani usnesení stavebního úřadu ze dne 1. 8. 2008, kterým bylo vysloveno, že O.V. je účastníkem řízení (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 As 61/2010). K tomuto usnesení je přitom třeba konstatovat, že v podstatě postrádá jakékoli odůvodnění a je zcela nepřezkoumatelné. Tato vada je o to výraznější, že usnesení bylo vydáno jako reakce na podnět žalobců, aby stavební úřad vydal usnesení s obsahem právě opačným, totiž že O.V. účastníkem řízení není. Stavební úřad tedy rozhodl v rozporu s tvrzeními žalobců uvedenými v jejich podnětu, aniž by se však alespoň pokusil tyto jejich námitky proti tomu, aby O.V. vystupovala jako účastník řízení, vyvrátit. I toto usnesení stavebního úřadu je proto vadné. Žalovaný navrhoval, aby byla paní O.V. v řízení před soudem slyšena jako svědek. K tomu soudu uvádí, že paní O.V. byla soudem o probíhajícím řízení vyrozuměna a byla poučena o tom, že může uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Pokud považovala za vhodné soudu v souvislosti s tímto řízením něco sdělit, mohla tak učinit z pozice osoby zúčastněné na řízení. Tohoto svého práva však nevyužila. Žalovaný přitom chtěl, aby se tato osoba ve své svědecké výpovědi vyjádřila k tomu, proč se cítí být účastníkem řízení. Navrhoval tedy v podstatě, aby se jako svědkyně vyjádřila k právní otázce, nikoli aby vypovídala o tom, co vnímala svými smysly. K posuzování právních otázek však zásadně svědecká výpověď sloužit nemůže. Žalovaný pak dále poukazoval na to, že by se mohla jako svědkyně vyjádřit k tomu, za jakých okolností bylo v roce 2001 vydáno dodatečné povolení stavby. K tomu je nutno uvést, že okolnosti vydání tohoto rozhodnutí jsou dostatečně zřejmé ze spisového materiálu. Jejich prokazování svědeckou výpovědí (nadto osoby, která se o uvedených okolnostech mohla dozvědět toliko z doslechu, neboť se na vydání rozhodnutí nijak přímo nepodílela – alespoň to žalovaný netvrdil) by proto bylo zjevně nadbytečné. Nelze rovněž nezmínit, že pokud O. V. byla v roce 2001 informována o vydání dodatečného povolení stavby právnímu předchůdci žalobců, muselo by být její odvolání proti tomuto rozhodnutí podané v roce 2005 (i kdyby bylo přípustné) vyhodnoceno v souladu s úvahami uvedenými v citovaném rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jako opožděné. Krajský úřad rozhodnutím z 5. 12. 2005 zrušil rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby, jak vyplývá z výroku tohoto rozhodnutí, jednak k odvolání O.V. a jednak k odvolání obce Úhonice. Pokud jde o obec Úhonice, bez ohledu na možnost dotčení jejích vlastnických práv k pozemku parc. č. 770 v k. ú. Úhonice, musí soud konstatovat, že i kdyby její odvolání bylo přípustné, muselo by být vyhodnoceno jako opožděné. Jak vyplývá z textu rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 14. 5. 2001, bylo toto rozhodnutí doručováno mj. i obci Úhonice. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ze dne 14. 5. 2001 je opatřeno doložkou právní moci, je nutno vycházet z předpokladu, že bylo skutečně doručeno všem subjektům uvedeným v rozdělovníku tohoto rozhodnutí. Opak by musel být v řízení prokázán, avšak nic takového se nestalo. V neposlední řadě je pak třeba poukázat i na to, že rodinnému domu žalobců bylo přímo obcí Úhonice přiděleno číslo popisné. Je tedy zřejmé, že obec Úhonice musela být s obsahem rozhodnutí o dodatečném povolení stavby seznámena mnohem dříve, než proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, které je z tohoto důvodu třeba vyhodnotit jako opožděné (viz shora citovaný rozsudek rozšířeného senátu NSS). Vzhledem k tomu pak soud nepovažoval za nutné zabývat se otázkou, zda obci Úhonice náleželo v řízení o odstranění stavby postavení účastníka řízení. Je tedy zřejmé, že žalovaný zrušil dne 5. 12. 2005 v odvolacím řízení pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby, neboť odvolání, o nichž krajský úřad rozhodoval, nebyla řádnými odvoláními, na jejichž základě bylo možné vést odvolací řízení. Dospěl-li krajský úřad k závěru, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby vydané stavebním úřadem dne 14. 5. 2001 bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, bylo možno užít k nápravě těchto vad jen mimořádné opravné prostředky. Pro jejich užití však stanovil tehdy účinný správní řád jiné podmínky než pro zrušení nepravomocného prvostupňového rozhodnutí v odvolacím řízení. Jejich splněním se krajský úřad (veden svým nesprávným názorem o včasnosti a přípustnosti podaných odvolání) nezabýval. Je třeba zdůraznit, že nezákonné rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu není možno zrušit nebo jinak odstranit nezákonným postupem nadřízeného správního orgánu, je třeba vždy dodržet zásadu zákonnosti (§ 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., ust. § 3 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.) a postupovat v souladu s příslušnými procesními a hmotněprávními předpisy. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo. Nabylo-li rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 5. 2001 právní moci a bylo-li nezákonné rozhodnutí krajského úřadu o jeho zrušení, je zřejmé, že celé další řízení, které v této věci probíhalo po vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2005, bylo vedeno nezákonně, neboť pro něj chyběly podmínky. Stavební úřad tak nebyl oprávněn řízení o dodatečném povolení zastavit (jak učinil rozhodnutím ze dne 7. 1. 2008) ani nařídit žalobcům odstranění stavby (jak učinil rozhodnutími ze dne 14. 4. 2009 a ze dne 18. 2. 2010). Rozhodnutí žalovaného, které posledně uvedené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdilo, je pak z týchž důvodů nezákonné. Zabývat se důvodností dalších žalobních námitek by pak již bylo zjevně nadbytečné. Nemělo by totiž smysl zkoumat, zda předmětná stavba může být dodatečně povolena za současného skutkového a právního stavu, když o jejím dodatečném povolení již bylo jednou rozhodnuto a existuje tak v tomto ohledu překážka věci pravomocně rozhodnuté. Je přitom zcela nerozhodné, že o správnosti a zákonnosti tohoto rozhodnutí lze mít značné pochybnosti, podstatné je to, že se jedná o pravomocné rozhodnutí správního orgánu, které nebylo předepsaným způsobem zrušeno. Jako takové je proto právně závazné a je třeba jej respektovat. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalobci měli se svojí žalobou úspěch a náleží jim proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v nákladech souvisejících se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za 4 úkony právní služby (převzetí věci, sepis žaloby, replika k vyjádření žalovaného, ústní jednání před soudem) po 3.360 Kč (za zastupování dvou žalobců snížená o 20 % podle § 12 odst. 4 citované vyhlášky), a 4 režijní paušály po 300 Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 14.640,- Kč. K tomu se připočítává daň z přidané hodnoty ve výši 20 %, jíž je advokát žalobců plátcem, ve výši 2.928 Kč. Další náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Proto soud přiznal žalobcům právo na náhradu nákladů řízení ve výši 19.568,- Kč.