10 A 197/2010 - 112

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobců: a) M. P.-S., b) L. P.-S., oba bytem X, oba zast. JUDr. Václavem Chaloupkou, advokátem, se sídlem Údolní 315/96, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, Zborovská 11, Praha 5, za účasti: Ing. F. K., bytem X, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2007 čj. 29045/2007/KUSK, sp. zn. 290045/2007/KUSK/2 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 23. 3. 2007 čj. 29045/2007/KUSK, sp. zn. 290045/2007/KUSK/2 se zrušuje a věc se vrací žalované mu k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 15.980 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Václava Chaloupky, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného, které je uvedeno v záhlaví a jímž bylo při současném zamítnutí odvolání potvrzeno rozhodnutí Obecního úřadu Psáry jako silničního správního úřadu (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“ a „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15.1.2007 č.j. 1546/06. Potvrzené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně uložilo žalobcům povinnost odstranit na svůj náklad pevnou překážku, kterou tvoří stavba vrat postavených na pozemku parcelní číslo 601/8 v katastrálním území Dolní Jirčany, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. V prvé řadě žalobci namítají, že jim stavba byla dříve řádně povolena stavebním povolením ze dne 27.1.1993 č.j. 515/92. Tvrdí, že nejednali protiprávně, když realizovali řádně povolenou stavbu, která je dnes prohlašována za pevnou překážku, a neměli nejmenší důvod pochybovat o správnosti vydaného stavebního povolení. Podle žalobců měla být ve správním řízení zkoumána otázka, kdy a jak se předmětný pozemek stal „ostatní komunikací“. Stalo-li se tak později, než bylo žalobcům vydáno stavební povolení na stavbu oplocení a vrat, neplatí podle nich teze žalovaného o nesprávnosti vydaného stavebního povolení a nutnosti pohlížet na ně jako na nulitní správní akt. Dříve byl totiž pozemek parc. č. 601/8 v k. ú. Dolní Jirčany zahradou, a to zahradou žalobců. Správní rozhodnutí, které žalovaný potvrdil, tak stojí podle žalobců na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Pro druhou žalobkyni začala – podle žalobního tvrzení – celá věc až rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 29.11.2006 č.j. 1546/06, které sice žalovaný dne 9.1.2007 zrušil, avšak z jiného důvodu, než jaký namítala žalobkyně. Její námitce se žalovaný podle žaloby vůbec nevěnoval. Druhou žalobkyni správní orgán neuvědomil o zahájení správního řízení, nejednal s ní jako s účastníkem a neumožnil jí se k dané záležitosti vyjádřit, čímž se podle žalobců dopustil zásadní vady, která se prolíná celým řízením. Žalobci v tomto ohledu poukazují na obsah správního spisu. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (ze dne 15.1.2007) a ze správního spisu vyplývá, že podnět k odstranění stavby vrat vzešel od osoby zúčastněné na řízení. Žalobce a) ve správním řízení argumentoval především tím, že stavba byla povolena na základě stavebního povolení ze dne 27.1.1993 č.j. 515/92, které vydala Komise výstavby Obecního úřadu v Psárech a jímž byla povolena ve stavebním řízení drobná stavba terénní úpravy, výstavba oplocení pozemku na pozemku parc. č.601/8 v k. ú. Dolní Jirčany. Poté, kdy předchozí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 18.7.2006 o odstranění předmětné stavby žalovaný dne 13.9.2006 zrušil a vrátil k novému rozhodnutí s právním názorem, že z rozhodnutí musí být patrné, že se nejedná o odstranění stavby ve smyslu stavebního zákona, nýbrž o odstranění pevné překážky podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), správní orgán prvního stupně odůvodnil opakované rozhodnutí o odstranění stavby tím, že zmíněné stavební povolení bylo následně zrušeno rozhodnutím Obecního úřadu Psáry ze dne 16.5.1994 a vlastníku pozemku bylo nařízeno uvést pozemek do původního stavu, což se k datu napadeného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nestalo. Správní orgán prvního stupně se odvolal na ust. § 29 odst.3 zákona o pozemních komunikacích, podle něhož jsou vlastníci povinni odstranit na svůj náklad ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem pevné překážky, na které nebylo vydáno povolení, a připomněl, že otázkou vlastnického práva k pozemku parc. č. 601/8 v k. ú. Dolní Jirčany se nezabýval, neboť pro rozhodnutí nebyla tato otázka podstatná. Jde o pozemek, který je v katastru nemovitostí veden jako ostatní plocha – ostatní komunikace a na němž je postavena místní komunikace ve vlastnictví Obce Psáry. Rozhodnutí žalovaného (ze dne 23.3.2007), napadené žalobou, odůvodňuje zamítnutí odvolání žalobců a potvrzení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tím, že bez přihlédnutí k rozhodnutí Obecního úřadu v Psárech ze dne 16.5.1994, kterým je deklarováno zrušení výše zmíněného stavebního povolení, je nutno pohlížet na předmětný správní akt (tzn. stavební povolení) jako na akt nulitní, neboť správní rozhodnutí bylo vydáno věcně nepříslušným správním orgánem, což má za následek nicotnost takového správního aktu. Za pevnou překážku je třeba podle odůvodnění rozhodnutí žalovaného považovat vše, co je na pozemku místní komunikace umístěno v rozporu s právním předpisem, tzn. bez toho, že příslušný silniční úřad souhlasně rozhodl po projednání s vlastníkem dotčené místní komunikace a na základě souhlasného vyjádření příslušného orgánu Policie ČR. Námitku žalobkyně b) – ve správním řízení odvolatelky – považuje žalovaný za účelovou a důkazně nepodloženou. V rámci řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byla podle žalovaného vždy označena za účastníka řízení. Vytvořený protiprávní stav je podle žalovaného výsledkem společného jednání obou žalobců, neboť pevná překážka je majetkem tvořícím jejich společné jmění. Pokud jde o zápis v katastru nemovitostí, je věcí žalobců, zda jej napadnou určovací žalobou u obecného soudu, která by však neměla vliv na stávající správní řízení. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu v celém rozsahu zamítnout jako nedůvodnou. Poukazuje na výpis katastrálního úřadu, jímž je dokladován zápis předmětného pozemku parc. č.601/8 v k. ú. Dolní Jirčany pod „využitím“ jako ostatní komunikace s tím, že právním titulem pro zápis bylo rozhodnutí Okresního soudu Praha- západ. Žalovaný má za to, že uvedeným zápisem je podle příslušného katastrálního úřadu osvědčena skutečnost existence místní komunikace podle § 2 odst.2 písm. c), § 6 a § 9 odst.1 zákona o pozemních komunikacích a z této skutečnosti včetně práv a povinností vyplývajících z této skutečnosti obci Psáry, která jako veřejnoprávní korporací byla při výkonu své přenesené působnosti povinna vystupovat jako silniční správní úřad ve věcech dotčené místní komunikace podle současného zákona o pozemních komunikacích i podle předchozího zákona o pozemních komunikacích č.135/1961 Sb., ve znění platném v r.1993. Komise výstavby Obecního úřadu v Psárech nebyla podle žalovaného věcně příslušným správním orgánem oprávněným vydat na stavbu vrat na pozemku místní komunikace stavební povolení ani akceptovat ohlášení drobné stavby, a proto rozhodovala jako věcně nepříslušný správní orgán. Podle žalovaného je nutno i bez přihlédnutí k rozhodnutí Obecního úřadu v Psárech ze dne 16.5.1994, kterým je deklarováno zrušení zmíněného stavebního povolení, pohlížet na předmětné stavební povolení jako na akt nulitní. Ze zákona nebyl naplněn základní předpoklad rozhodovací činnosti správního orgánu, jeho věcná příslušnost. Správní rozhodnutí vydané věcně nepříslušným správním orgánem zakládá právní vadu, která má za následek jeho nicotnost. Stavba provedená stavebníkem na pozemku cizího vlastníka bez toho, že by vzájemný vztah těchto vlastníků byl majetkově vypořádán, zakládá protiprávní stav a právní vadu, jež činí podle žalovaného právní úkon uvedené Komise výstavby Obecního úřadu v Psárech neplatným (žalovaný měl na mysli zřejmě nicotnost). K druhé žalobní námitce ohledně tvrzeného procesního pochybení správních orgánů ve vztahu k žalobkyni b) žalovaný odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Z opakovaného řízení ve věci samé je podle žalovaného zřejmé a ani jedním ze žalobců nebyla tato skutečnost v předchozích odvoláních namítnuta, že vytvořený protiprávní stav je výsledkem společného jednání obou žalobců, neboť pevná překážka je majetkem tvořícím jejich společné jmění podle zvláštního zákona. Žalovaný upozorňuje na ust. § 29 zákona o pozemních komunikacích, resp. na možnost vlastníka místní pozemní komunikace odstranit pevnou překážku na náklady jejího vlastníka, ve věci byla zachovávána maximální míra ochrany účastníků, a to vedlo správní orgán k vydání rozhodnutí o odstranění pevné překážky s právem účastníků se odvolat. Osoba zúčastněná na řízení, která je jedním z vlastníků sousedních pozemků, připomněla jako zásadní rozsudek Okresního soudu Praha-západ C 645/84 ze dne 20.9.1984, kterým soud potvrdil vlastnictví ČR – MNV Psáry a uložil sousedům pozemek č.601/8 v k. ú. Dolní Jirčany vyklidit. Osoba zúčastněná na řízení se cítí být opomenuta v řízení, které vedlo k vydání předmětného stavebního povolení. Na základě jejího podnětu a po zjištění, že žalobce začal kopat díry pro sloupky vrat, svolal Obecní úřad Psáry jednání za přizvání žalobců. Osobě zúčastněné na řízení se nepodařilo včas předložit výpisy z katastru, a tak jí žalobce sdělil zahájení realizace terénních úprav a výstavby oplocení. Po dalších jednáních bylo rozhodnutím obecní rady ze dne 16.5.1994, proti němuž bylo možno se odvolat, zrušeno stavební povolení a nařízeno uvést pozemek do původního stavu. Do dneška nebyla vrata odstraněna, pouze se nezamykají. K žalobnímu bodu, podle něhož měla být zkoumána otázka, kdy a jak se předmětný pozemek stal ostatní komunikací, osoba zúčastněná na řízení uvádí, že pozemek byl vyčleněn z parc. č. 601/1 – zahrady a převeden na základě smlouvy o převodu nemovitosti uzavřené dne 20.9.1978 mezi V. A. a čs. státem, zastoupeným MNV Psáry. Dne 29.12.1978 vydal osobě zúčastněné na řízení Odbor výstavby a územního plánování ONV Praha-západ stavební povolení na stavbu rodinného domku na pozemku č.601/4 v k. ú. Dolní Jirčany, včetně schválení umístění mj. přístupové komunikace. Rodinný domek byl zkolaudován dne 5.7.1984. Dne 9.10.1980 koupili žalobci od syna – dědice A. J. pozemky včetně pozemku č.601/8. Předmětný pozemek je veden jako ostatní komunikace a je součástí ulice Akátová. Osoba zúčastněná na řízení jinak konstatuje bezkolizní fungování příjezdu na její pozemek s tím, že není v jejím zájmu vyhrocovat sousedské vztahy, avšak vrata jsou pro ni překážkou, s kterou musí manipulovat. Ze správních spisů vyplývají následující skutečnosti: Obecní úřad v Psárech svou komisí výstavby vydal dne 27.1.1993 pod č.j. 515/92 za stanovených podmínek stavební povolení L. a M. S. podle § 66 a § 124 zákona č.50/1976 Sb. na drobnou stavbu spočívající v terénních úpravách a výstavby a oplocení pozemku č. 601/8 v k. ú. Dolní Jirčany, jemuž přecházela žádost L. S. o povolení oplocení pozemku parc. č.601/8 ze dne 16.11.1992. Z fotokopie výpisu z evidence nemovitostí – listu vlastnictví č. 1201 ze dne 29.6.1992 vyplývá, že pozemek parc. č.601/8 v k. ú. Dolní Jirčany je ve vlastnictví P. S. M. a L. a je veden jako ostatní komunikace. Naopak ověření provedené na internetových stránkách Českého úřadu zeměměřického a katastrálního potvrzuje stanovisko žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, že pozemek parc. č. 601/8 v k. ú. Dolní Jirčany je ve vlastnictví obce Psáry, a to bez jakýchkoli evidovaných omezení vlastnického práva a s tím, že způsobem jeho využití je „ostatní komunikace“. Z fotokopie rozhodnutí Obecního úřadu Psáry ze dne 16.5.1994, bez jednacího čísla, předloženého k výzvě obecního úřadu osobou zúčastněnou na řízení dne 2.10.2006, vyplývá, že obecní rada na svém zasedání dne 12.5.1994 podle § 45 písm. d) zákona č.410/1992 Sb., o obcích, vydala rozhodnutí, jímž ruší rozhodnutí KVÚP OÚ Psáry č.j. 515/92 a jímž zároveň nařizuje uvést pozemek parc.č.601/8 v k.ú. Dolní Jirčany do původního stavu. Rozhodnutí je opatřeno poučením o odvolání k Okresnímu úřadu Praha-západ a odůvodněno šetřením, podle něhož předmětný pozemek je veden jako ostatní plocha a je zapsán na LV č.1 pro uvedené k.ú. a obec Psáry na základě rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ č.j. 645/84 (z jiných písemností založených ve spise vyplývá, že jde o rozsudek ze dne 20.9.1984 vydaný v řízení vedeném pod sp. zn. C 645/84 a že jím bylo potvrzeno vlastnické právo čs. státu). V dopise ze dne 7.9.1993 adresovaném stavebnímu úřadu v Jílovém u Prahy osoba zúčastněná na řízení uvádí (bez výsledného údaje), že dne 7.9.1992 uplatnili M. a L. P. S. nárok k pozemku č.601/8 na základě zákona č.229/1991 Sb. a žádá o dořešení majetkoprávních vztahů k předmětnému pozemku. V dopise ze dne 24.5.2006 osoba zúčastněná na řízení uvádí, že manželé P.-S. požádali dne 29.6.2005 o odkup části parcely č.601/8. Rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 13.9.2006 č.j. 126165/2006/KUSK bylo zrušeno k odvolání žalobce a) rozhodnutí (ze dne 18.7.2006, č.j. 1546/06) Obecního úřadu Psáry, obce vykonávající působnost silničního správního úřadu, kterým byla žalobci a) uložena podle zákona o pozemních komunikacích povinnost odstranit nepovolenou stavbu – vrata postavená na pozemku parc.č.601/8 v k.ú. Dolní Jirčany. Věc byla zároveň vrácena k novému projednání a rozhodnutí orgánu prvního stupně s právním názorem, že z rozhodnutí musí být patrné, že se nejedná o odstranění stavby ve smyslu stavebního zákona, nýbrž o odstranění pevné překážky podle zákona o pozemních komunikacích. Rozhodnutí Obecního úřadu Psáry ze dne 29.11.2006 č.j. 1546/06 uložilo oběma žalobcům povinnost na svůj náklad a ve stanovené lhůtě odstranit nepovolenou stavbu – vrata postavená na pozemku parcelního č.601/8 v k.ú. Dolní Jirčany, a to v návaznosti na rozhodnutí krajského úřadu ze dne 13.9.2006. Rozhodnutí vychází z toho, že na předmětnou stavbu bylo vydáno stavební povolení ze dne 27.1.1993, které však bylo dne 16.5.1994 zrušeno. Předmětný pozemek je veden v katastru nemovitostí jako ostatní plocha – ostatní komunikace a je na něm postavena místní komunikace, která je podle ust. § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích ve vlastnictví obce Psáry. Podle ust. § 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích lze pevnou překážku na místní komunikaci umístit pouze na základě povolení silničního správního úřadu po projednání s vlastníkem dotčené pozemní komunikace a se souhlasem příslušného orgánu Policie ČR. Podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích jsou vlastníci povinni odstranit pevné překážky, na které nebylo vydáno povolení, na svůj náklad a ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem. Výše uvedené rozhodnutí Obecního úřadu Psáry ze dne 29.11.2006 bylo následně zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 9.1.2007 č.j. 176498/2006/KUSK směřujícím vůči oběma žalobcům a věc byla vrácena správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Na tato rozhodování správních orgánů teprve navázala rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 15.1.2007 a žalovaného ze dne 23.3.2007, která byla napadena žalobou. Žalovaný s odkazem na své předchozí rozhodnutí č.j. 126165/2006/KUSK ze dne 13.9.2006 připomněl, aby prvoinstanční orgán dostatečně určitě formuloval, že ukládá odstranit pevnou překážku, kterou tvoří stavba vrat postavených na pozemku parc. č.601/8 v k. ú. Dolní Jirčany a že pevnou překážku je do stanovené doby povinen odstranit její vlastník. Formulace výroku nesmí být podle žalovaného krajského úřadu zaměnitelná s postupem podle stavebního zákona. Městský soud v Praze o žalobě nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2009 čj. 10 Ca 207/2007-57 tak, že žalobu zamítl. Ke kasační stížnosti žalobců byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010 čj. 4 As 12/2010-89. Důvodnou Nejvyšší správní soud shledal stížní námitku žalobců ohledně neúplně zjištěného skutkového stavu věci v řízení před správními orgány a posléze i soudem a uvedl následující: Stěžovatelé již v odvolání proti rozhodnutí ze dne 29. 11. 2006 uvedli, že je nutno zkoumat, zda a kdy se pozemek stal pozemní komunikací. Obdobnou námitku lze nalézt v odvolání proti rozhodnutí ze dne 15. 1. 2007. Podle ní se měl správní orgán vyrovnat s tím, kdy a jak byl pozemek zařazen do kategorie komunikací a zda se skutečně jedná o komunikaci. Konečně i v žalobě stěžovatelé namítli, že žalovaný se nevypořádal s jejich námitkou ohledně nutnosti zkoumání zda, kdy a jak se stal předmětný pozemek pozemní komunikací. Podle Nejvyššího správního soudu je třeba odhlédnout od nepříliš zdařilé formulaci žalobních a odvolacích námitek, které směšují pozemek s pozemní komunikací a nerozlišují kategorie komunikací a pojem „ostatní komunikace“. Z těchto námitek totiž zcela jednoznačně vyplývá, že stěžovatelé požadovali, aby v řízení bylo postaveno na jisto, zda se jedná o pozemní komunikaci v právním slova smyslu. Podle Nejvyššího správního soudu se s těmito námitkami správní orgány vypořádaly prostřednictvím údajů obsažených v katastru nemovitostí. Z nich vyplývá, že pro pozemek parc. č. 601/8 je zapsáno jako způsob využití „ostatní komunikace“. Tím byla podle správních orgánů osvědčena existence místní komunikace. Rovněž i soud prvního stupně uvedl, že charakteristika pozemku parc. č. 601/8 jako tzv. ostatní komunikace, tedy komunikace místní či účelová, vyplývá z údajů obsažených v evidenci nemovitostí. Soud tak vzal za prokázané, že jde o pozemní komunikaci a jako správní orgány obou stupňů vycházel ze závěru, že stěžovatelé umístili pevnou překážku na veřejně přístupnou pozemní komunikaci. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že přednostní je zodpovězení zcela zásadní otázky, zda se na předmětném pozemku nachází veřejně přístupná pozemní komunikace. Jen v takovém případě lze totiž uložit povinnost podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, spočívající v odstranění pevné překážky. V případě, že by se na předmětném pozemku nenacházela pozemní komunikace nebo se nacházela jen veřejně nepřístupná pozemní komunikace, nebylo by možné stěžovatelům takovou povinnost uložit. Podle § 2 odst. 2 písm. c) a d) zákona o pozemních komunikacích je kategorií pozemní komunikace mj. místní komunikace a účelová komunikace. Z § 6 odst. 1 a § 7 odst. 1 uvedeného zákona vyplývá, že v případě místní komunikace nebo účelové komunikace jde vždy o pozemní komunikace veřejně přístupné. Zatímco správní orgány v odůvodněních svých rozhodnutí bez bližší argumentace hovořily o tom, že v případě pozemku parc. č. 601/8 se na něm nachází místní komunikace, tak z obsahu správního spisu (srov. sdělení právníka odboru dopravy žalovaného JUDr. L. H. ze dne 19. 6. 2006, z něhož vyplývá, že z označení „ostatní komunikace“ „nelze jinak, než tento pozemek považovat za veřejně přístupnou účelovou komunikaci ve smyslu ustanov. § 7 odst. 1…“) a obsahu odůvodnění napadeného rozsudku nastávají pochybnosti o určení kategorie pozemní komunikace. Ty vyvolává i odkaz na údaj v katastru nemovitostí. Podle přílohy č. 1 vyhlášky č. 26/2007 Sb. se v katastru nemovitostí eviduje i způsob využití pozemku. V případě způsobu využití pozemku jako „ostatní komunikace“ potom z uvedené vyhlášky vyplývá, že jde o pozemek, na kterém je místní nebo účelová komunikace podle § 6 nebo § 7 zákona o pozemních komunikacích. Stejný princip se objevuje i v předcházející vyhlášce č. 190/1996 Sb. Z toho vyplývá, že i v případě poukazu na údaje obsažené v katastru nemovitostí nelze podle Nejvyššího správního soudu zcela jednoznačně určit, zda jde o místní komunikaci, či účelovou komunikaci. Přitom podle ustálené judikatury je v případě zjišťování právní existence účelových komunikací rozhodující skutečný stav. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007 - 127, publikovaný pod č. 1486/2008 Sb. NSS, uvedl, že „k vzniku veřejně přístupné účelové komunikace tedy není třeba správního rozhodnutí, ani není podstatné, jak je příslušný pozemek, na němž se komunikace nachází, veden v katastru nemovitostí či jak byl evidován v minulosti. Podstatné je, zda tento pozemek splňuje veškeré znaky veřejně přístupné účelové komunikace …“ Výkladem § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a pojmem veřejně přístupné účelové komunikace se zabýval i Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz, podle kterého „k tomu, aby bylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, že se na určitých pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace, musí být prokázáno, zaprvé, že vlastník příslušného pozemku či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možné přihlížet, souhlasil s takovýmto omezením svého vlastnického práva, zadruhé, že je v daném případě splněna podmínka komunikační nezbytnosti, resp. neexistuje jiná alternativa přístupu (slouží pro spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi) a kde tento přístup zjevně není upraven soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem).“ Shodně srov. též Boh A 10017/32, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003 - 64, www.nssoud.cz. Také v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2008, č. j. 9 Ao 3/2008 - 38, www.nssoud.cz, se uvádí, že „v tomto ohledu zdejší soud připomíná svoji judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu, která se sice vztahuje k omezení vlastnického práva v případě účelové komunikace, ale jejíž závěry by bylo možné mutatis mutandis vztáhnout i na posuzovanou věc s tím, že pro to, aby byla určitá cesta považována za pozemní komunikaci, musí buďto vlastník pozemku projevit výslovný souhlas s jejím veřejným užíváním a nebo musí jít o cestu veřejně užívanou od nepaměti“. Oproti tomu podle § 3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích rozhoduje o zařazení pozemní komunikace do kategorie „místní komunikace“ silniční správní úřad. Z tohoto ustanovení a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Ao 1/2009 - 58, www.nssoud.cz, vyplývá, že místními komunikacemi jsou toliko ty pozemní komunikace, které byly rozhodnutím příslušného správního orgánu zařazeny do kategorie „místní komunikace“, popř. podle dřívější úpravy do sítě místních komunikací (§ 4b odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb. a § 8 vyhlášky č. 136/1961 Sb. a § 6 vyhlášky č. 35/1984 Sb.). Podle Nejvyššího správního soudu panují důvodné pochybnosti o tom, o jakou kategorii pozemní komunikace se v posuzovaném případě jedná, respektive, zda lze v právním smyslu hovořit o existenci pozemní komunikace. Stěžovatelé přitom tyto námitky v řízení před správními orgány a soudem uplatnili. V kasační stížnosti navíc uvedli skutečnosti, kterými rozporovali možný závěr o tom, že se na pozemku parc. č. 601/8 nachází veřejně přístupná účelová komunikace, a to konkrétně tvrzením, že minimálně není splněna podmínka komunikační nezbytnosti. Nejvyšší správní soud shrnuje, že pokud by mělo jít o účelovou komunikaci, nelze se spokojit s údaji obsaženými v katastru nemovitostí, nýbrž rozhodující je fakticita. Pokud by mělo jít o místní komunikaci, je třeba tuto skutečnost náležitým způsobem doložit. V tomto směru však nebyl řádně zjištěn skutkový stav, a proto závěr správních orgánů o tom, že se jedná o místní komunikaci, nemá oporu ve spise. Za tohoto stavu věci tak nebylo na místě rozhodovat o povinnosti odstranit pevnou překážku podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dále poukazuje na fakt, že je třeba se náležitým způsobem vypořádat i s otázkou stavebního povolení. To ostatně velmi úzce navazuje na náležité posouzení, zda je či není dána právní existence místní či účelové komunikace. Podle § 20 zákona č. 135/1961 Sb. nesměla být na pozemní komunikace umisťována pevná překážka, přičemž výjimky z tohoto pravidla povoloval silniční správní úřad. Obdobný princip je zakotven v § 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Podle něj se ke zřízení pevné překážky vyžaduje mj. povolení silničního správního úřadu, kterým byla v obou případech Obec Psáry. Pokud se tedy dospěje k závěru o právní existenci pozemní komunikace, pak podle příslušných právních předpisů muselo stavbě vrat předcházet jak povolení silničního správního úřadu, tak i vlastní stavební povolení stavebního úřadu. Stavební úřad by ovšem nebyl oprávněn vydat stavební povolení bez potřebného podkladu, kterým je v tomto případě povolení silničního správního úřadu. Pokud se ovšem o pozemní komunikaci nejednalo, postačilo pro stavbu vrat „prosté“ stavební povolení a povolení silničního správního úřadu nebylo třeba. Výše naznačené otázky podle Nejvyššího správního soudu mohou souviset i s tím, jaký je skutečný charakter správního aktu ze dne 27. 1. 1993, č.j. 515/92, nazvaného jako „stavební povolení“. Jednou možností je jeho chápání jako skutečného stavebního povolení, avšak pak je třeba si položit otázku, zda bylo založeno na všech potřebných podkladech, šlo-li o pozemní komunikaci, nebo zda stačilo jen stavební povolení, nešlo-li o pozemní komunikaci. Pokud se dospěje k závěru, že se jedná o stavební povolení, je zapotřebí aplikovat § 124 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. v tehdejším znění, který umožňoval delegaci pravomocí stavebního úřadu, jako tomu bylo i v daném případě. Proto se jeví závěr o nicotnosti stavebního povolení minimálně sporný. Další otázky pak vyvolává „zrušující rozhodnutí rady obce“ ze dne 16. 5. 1994. V něm je uvedeno, že bylo vydáno na základě § 45 písm. d) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. Ovšem podle tohoto ustanovení, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí, obecní rada „zřizuje a zrušuje komise, odbory obecního úřadu, jmenuje a odvolává z funkce předsedy a členy komisí a na návrh tajemníka obecního úřadu jmenuje a odvolává vedoucí odborů obecního úřadu“. Je zapotřebí podotknout, že oblast stavebního řádu je výkonem státní správy, a proto pokud došlo k delegaci výkonu státní správy na úseku stavebního řádu ze stavebního úřadu na komisi pro výstavbu obecního úřadu, což s ohledem na výše uvedené bylo možné, je třeba nadále respektovat vzájemné instanční vztahy v rovině orgánů státní správy na úseku stavebního řádu. Potom by podle Nejvyššího správního soud byl instančně příslušný a pravomocný ke zrušení takového stavebního povolení nejspíše některý z orgánů státní správy na úseku stavebního řádu, nežli orgán obce primárně nadaný výkonem samostatné působnosti (obecní rada). Těmto otázkám však doposud nebyla věnována patřičná pozornost, ačkoliv mohou být pro posouzení věci taktéž významné. Nejvyšší správní soud pak v závěru rozsudku zavázal Městský soud v Praze, aby rozhodnutí správního orgánu podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pro vady řízení zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a uložil mu, aby postavil na jisto, zda se na pozemku parc. č. 601/8 nachází místní či účelová komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, a teprve potom uvažoval o možném postupu podle § 29 odst. 3 tohoto zákona. Městský soud v Praze proto vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu rozhodl tak, jak bylo shora uvedeno a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci měli se svojí žalobou úspěch a náleží jim proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v nákladech souvisejících se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za 3 úkony právní služby (za převzetí věci, sepis žaloby a sepis kasační stížnosti) po 3360 Kč (za zastupování dvou žalobců, při snížení o 20 % dle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1966 Sb.), a 3 režijní paušály po 300 Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 10.980 Kč. Další náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč za žalobu a 3.000 Kč za kasační stížnost. Proto soud přiznal žalobcům právo na náhradu nákladů řízení ve výši 15.980 Kč. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V daném případě soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil, a proto jim právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení