10 A 197/2015 - 13

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobkyně Ch. H., st. příslušnost Afghánistán, t.č. neznámého pobytu, zastoupen Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem v Praze 8, Karolínská 654/2, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, sídlem v Českých Budějovicích, Pražská tř. 558, o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2015, č.j. KRPC-112927-42/ČJ-2015-020023, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje dne 3. 11. 2015 (dodanou do datové schránky žalované dne 2. 11. 2015) se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2015, č.j. KRPC-112927-42/ČJ-2015-020023, kterým byla žalobkyni prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění, stanovená rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2015 č.j. KRPC-112927-12/ČJ-2015-020023, o třicet dnů. Žalobou je předně namítáno porušení čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“). Nedostatky spočívající v nepřiměřenosti materiálních podmínek zajištění žalobkyně dosahují takové intenzity, že nejsou slučitelné s požadavky na kvalitu zajištění stanovených Evropskou úmluvou a Evropským soudem pro lidská práva. K tomuto žalobkyně blíže poukázala na nedostatečnost ubytovacích prostor v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová (dále jen „Zařízení pro zajištění cizinců“), které vzhledem k vnějšímu zajištění těchto prostor, evokují spíše dojem vězeňského prostředí. Žalobkyně poukázala na neadekvátní zajištění právní pomoci v Zařízení pro zajištění cizinců. Tato žalobní námitka pak byla žalobkyní blíže rozvedena pod bodem ad 2. žaloby, kde uvedla, že právní služby jsou v Zařízení pro zajištění cizinců poskytovány toliko dvěma organizacemi, které z kapacitních důvodů nejsou schopny zajistit adekvátní právní pomoc všem přítomným cizincům. V důsledku tohoto nedostatku pak žalobkyně nebyla schopna zpochybnit zákonnost rozhodnutí o zajištění, které bylo vydáno již dne 8. 8. 2015 a nebyla tak schopna realizovat své právo založené čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy. Za spornou žalobkyně označila rovněž dostupnost péče o fyzické zdraví osob nacházejících se v Zařízení pro zajištění cizinců, kdy počet přítomných lékařů neodpovídá počtu osob přítomných v tomto zařízení. Absolutně nedostupná je rovněž péče o duševní zdraví zajištěných cizinců. Zařízení pro zajištění cizinců není dostačující ani ve vztahu k možnosti aktivního trávení volného času, kdy cizinci mají možnost trávit svůj volný čas pouze v uzavřeném venkovním prostoru bez možnosti dalších volnočasových aktivit. Naplněn není ani požadavek náležitého stravování s ohledem na množství podávané stravy a vzhledem k časovým rozestupům mezi jednotlivě podávanými jídly. Zařízení pro zajištění cizinců trpí rovněž nedostatkem kvalifikovaného personálu, který je tvořen zaměstnanci Správy uprchlických zařízení a zaměstnanci soukromé bezpečnostní agentury, kteří s ohledem na nedostatečnou znalost cizího jazyka a nedostatečnou schopnost mezilidské komunikace nejsou schopni splňovat požadovaný standard kvalifikovaného personálu. Dále je žalobkyní namítáno porušení ust. § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) ve spojení s čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy a čl. 15 odst. 1 a 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 (dále jen „návratová směrnice“). Žalovaná se výslovně nezabývala existencí reálného předpokladu skutečného vyhoštění žalobkyně v době trvání jejího zajištění. Cestovní doklad se žalobkyni v době od 8. 8. 2015 do 2. 10. 2015 nepodařilo opatřit a žalovaná v rozhodnutí pouze konstatovala, že k obstarání předmětných dokladů během dalších třiceti dnů, po které bude zajištění prodlouženo, dojde. Vzhledem ke skutečnosti, že za období od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015 bylo Policií ČR vedeno 47 řízení o správním vyhoštění a ani v jednom z těchto případů se vyhoštění nepodařilo zrealizovat, je zřejmé, že předpoklad vyhoštění žalobkyně reálný není. K tomuto žalobkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009 č.j. 1As 12/2009 – 61, v němž tento soud konstatoval, že správní orgán je při rozhodování o zajištění cizince povinen zvážit, zda je výkon správního vyhoštění vůbec možný. V nyní projednávané věci se žalovaná reálností, potenciální možností či pravděpodobností správního vyhoštění žalobkyně vůbec nezabývala. Ze všech výše uvedených důvodů bylo žalobkyní závěrem navrhnuto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu zamítnout. Žalobkyně na území České republiky pobývala bez víza či platného povolení k pobytu, aniž by k tomu byla oprávněna. Na tomto území pobývala rovněž bez platného cestovního dokladu, přičemž státní hranice překročila v úkrytu, a to v nákladovém prostoru dodávky. Jako cílovou destinaci žalobkyně označila Německo, kde žije bratranec její matky. Žalobkyně dále uvedla, že do domovského státu se vrátit nechce, přestože jí bylo uloženo správní vyhoštění. Žalobkyně v průběhu správního řízení neposkytla žádnou záruku zajišťující naplnění správních rozhodnutí, která jí byla uložena za porušení pobytového režimu na území České republiky. Z tohoto důvodu žalovaná dne 6. 8. 2015 přistoupila k zajištění žalobkyně na dobu šedesáti dnů. Délka zajištění žalobkyně byla stanovena s ohledem na předpokládanou složitost přípravy realizace správního vyhoštění, kdy žalobkyně nedisponovala žádným platným dokladem totožnosti. Během této doby byly průběžně činěny kroky k realizaci vyhoštění žalobkyně, a to konkrétně opatřování cestovních dokladů žalobkyně prostřednictvím zastupitelského úřadu v Afghánistánu. Za tímto účelem byly rovněž prováděny konzultační pohovory s afghánským konzulem v Praze, které ve stanovené době zajištění ukončeny nebyly. Z tohoto důvodu bylo žalovanou vydáno napadené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o prodloužení doby zajištění žalobkyně o dalších třicet dnů, aby mohly být uvedené konzultační pohovory dokončeny a aby mohlo dojít k opatření dokladů a následné realizaci správního vyhoštění. I přes snahu žalované o realizaci správního vyhoštění se toto nepodařilo a žalobkyně byla dne 3. 11. 2015 ze zajištění propuštěna. Žalovaná v rámci rozhodování o prodloužení zajištění žalobkyně dospěla k závěru, že není možné využít v dané věci mírnějšího opatření. Jednání žalobkyně bylo shledáno rozporným se zájmem společnosti na dodržování podmínek stanovených pro pobyt cizinců na území České republiky. Toto jednání žalobkyně nezaručovalo, že se samostatně a dobrovolně vrátí do domovského státu, jak jí bylo uloženo rozhodnutím o správním vyhoštění. Z těchto důvodů bylo rozhodnutí žalované o zajištění žalobkyně a stejně tak žalobou napadené rozhodnutí o prodloužení tohoto zajištění vydáno v souladu se zákonem. Z obsahu správního spisu, který si soud k dané věci vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. K zajištění žalobkyně došlo dne 6. 8. 2015 z důvodu jejího neoprávněného vstupu a pobytu na území České republiky. K neoprávněnému vstupu a následnému pobytu na území České republiky bylo žalobkyní v rámci podání vysvětlení, jehož obsah je zachycen v protokolu ze dne 8. 8. 2015, sděleno, že z Afghánistánu odešla se svou rodinou před deseti měsíci, do Evropy se dostala prostřednictvím placených převaděčů, její cílovou zemí bylo Německo, kde má příbuzné. Do Německa se měla dostat vozidlem z Maďarska společně s dalšími 24 lidmi. V České republice žalobkyně zůstat nechce, společně s rodinou chce zůstat na území Německa, kde hodlá požádat o azyl. Z domovské země žalobkyně odešla kvůli tamější bezpečnostní situaci a rovněž kvůli svému synovi, kterému chce v Německu zajistit řádné vzdělání. O azyl v žádném státě, přes který cestovala, dosud nepožádala. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 8. 8. 2015 dále vyplývá, že žalobkyně nedisponuje žádnými finančními prostředky potřebnými k dalšímu pobytu či k vycestování z území České republiky. Na tomto území žalobkyně nemá žádné příbuzné, tyto má v Německu, kde žije bratranec její matky. Zdravotní stav žalobkyně je dobrý. Žalobkyně dále uvedla, že jí není známa žádná překážka či důvod bránící jí ve vycestování z České republiky. Rozhodnutím ze dne 8. 8. 2015 č.j. KRPC-112927-12/ČJ-2015-020023 byla podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců žalobkyně zajištěna za účelem jejího správního vyhoštění. Doba trvání tohoto zajištění byla podle ust. § 124 odst. 3 ve spojení s ust. § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovena v délce šedesát dní. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí konstatovala, že žalobkyně svým neoprávněným pobytem na území České republiky bez platného cestovního dokladu a víza porušila ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Z jednání žalobkyně je patrné nebezpečí, že si v důsledku porušování pobytového režimu neopatří náhradní cestovní doklad a z území Evropské unie nevycestuje. Vzhledem k tomu, že žalobkyně na území České republiky neoprávněně pobývá již od 6. 8. 2015 a s ohledem na zmíněné nebezpečí jejího dobrovolného nevycestování z území členských států Evropské unie, není přijetí zvláštních opatření za účelem vycestování z území dle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců postačující. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že žalobkyně nemá na území České republiky žádné rodinné ani jiné vazby, které by jí bránily opustit území tohoto státu. Žalobkyně navíc nemá dostatečnou finanční hotovost. Doba zajištění byla stanovena s ohledem na složitost přípravy realizace správního vyhoštění, kdy žalobkyně nedisponuje žádným platným dokladem totožnosti. Příslušný doklad je nutné obstarat prostřednictvím Ředitelství služby cizinecké policie v Praze. Žalovaná předpokládá, že opatření těchto dokladů bude uskutečněné v rámci doby, po kterou žalobkyně bude za účelem správního vyhoštění zajištěna. Závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 8. 2015 bylo konstatováno, že vycestování žalobkyně do země její státní příslušnosti pobytu je možné. Ministerstvo ve svém rozhodnutí nedospělo k závěru, že by žalobkyni v její vlasti byl uložen trest smrti, či že by jí uložení tohoto trestu hrozilo. Žalobkyně rovněž neuvedla žádné relevantní okolnosti svědčící o možné hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení. Podání žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu mezinárodního či vnitrostátního ozbrojeného konfliktu žalobkyně, přestože jí v tom žádné objektivní překážky nebránily, nevyužila, naopak se vědomě nelegálně pohybovala na území České republiky, kdy její cílovou zemí bylo Německo. Lze tudíž pochybovat o pravdivosti jí tvrzených obav z návratu do domovského státu. Rozhodnutím žalované ze dne 19. 8. 2015 č.j. KRPC-112927-26/ČJ-2015-020023 byla žalobkyně na základě ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a bod 2 zákona o pobytu cizinců vyhoštěna. Doba, po kterou byl žalobkyni zakázán vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce jednoho roku. Z obsahu rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně svým jednáním naplnila ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, když na území České republiky pobývala od 6. 8. 2015 neoprávněně, tedy bez platného povolení k pobytu či víza. Na území České republiky nemá žalobkyně žádné rodinné ani jiné vazby, nemá zde majetek a její věk i zdravotní stav umožňují její návrat do domovského státu. Vycestování žalobkyně do domovského státu bylo shledáno možným, a to i na základě Závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR, které je pro výrokovou část rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně závazné. Délka správního vyhoštění byla stanovena s ohledem na závažnost protiprávního jednání žalobkyně. Dne 2. 10. 2015 bylo pod č.j. KRPC-112927-42/ČJ-2015-020023 vydáno žalobou napadené rozhodnutí, kterým byla dle ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobkyni prodloužena doba zajištění o třicet dnů. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalovaná neshledala zvláštní opatření za účelem vycestování dle ust. § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců dostačujícím, neboť žalobkyně nemá na území České republiky žádné rodinné ani jiné vazby a v průběhu správního řízení neuvedla žádnou adresu, kde by se na tomto území mohla po dobu řízení zdržovat. Žalobkyně nedisponuje dostatečnou finanční hotovostí a v průběhu správního řízení sdělila, že se do země původu vrátit nechce a hodlá setrvávat v Evropě. Z těchto důvodů hrozí dle žalované reálné nebezpečí, že žalobkyně z schengenského prostoru nevycestuje. Doba, po kterou bylo zajištění žalobkyně prodlouženo, koresponduje s předpokládanou složitostí přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně, a to především vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně nedisponuje žádným platným dokladem totožnosti. Uvedený doklad je nutné opatřit prostřednictvím Ředitelství služby cizinecké policie Praha, který žalovanou dne 29. 9. 2015 informoval o probíhajících konzultacích žalobkyně s afghánským konzulem právě za účelem vydání příslušných dokladů. Příkazem vydaným žalovanou dne 30. 10. 2015 bylo rozhodnuto o propuštění žalobkyně ze zařízení pro zajištění cizinců, a to z důvodu uplynutí zákonné lhůty pro její zajištění. K jejímu propuštění došlo dne 3. 11. 2015. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Soud ve věci rozhodl bez nařízeného jednání, neboť byly splněny podmínky stanovené v § 51 s. ř. s. Žalobkyně ve smyslu poučení podle ust. § 172 odst. 5 zákona po pobytu cizinců, které se jí dostalo v žalobou napadeném rozhodnutí, nenavrhla ve lhůtě pěti dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednávané věci. Žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila ve svém vyjádření k žalobě. Rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2015 došlo k zajištění žalobkyně na základě ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dle tohoto ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Z dikce ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se podává, že doba trvání zajištění se stanoví s přihlédnutím k předpokládané složišti přípravy výkonu správního vyhoštění. Policie je oprávněna dobu zajištění prodloužit, pokud je to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Podle ust. § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců je policie po celou dobu povinna zkoumat, zda podmínky zajištění i nadále trvají. Žalobkyně nejprve na straně pět až sedm obsáhle namítá nepřiměřenost materiálních podmínek svého zajištění, vedoucích k porušení čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy, a tvrdí, že Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé – Jezové neskýtá dostatečné podmínky pro realizaci zajištění cizinců. K tomuto žalobkyně blíže poukázala na neadekvátnost ubytování, nedostatečnou zdravotní pomoc, absenci volnočasových aktivit, nedostatečnost stravování a rovněž na nekvalifikovanost tamějšího personálu. Žalobkyně dále poukázala na neadekvátní zajištění právní pomoci cizincům, v důsledku které se jí nedostalo možnosti zpochybnit již rozhodnutí o svém zajištění. K problematice vybavenosti a celkové dostatečnosti zařízení pro zajištění cizinců v České republice lze v obecné rovině uvést, že je zejména v poslední době velmi diskutovaným tématem, a to i ze strany Veřejné ochránkyně práv (viz k tomuto aktuální Vyhodnocení systematické návštěvy Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. 24/2015/NZ/OV, dostupné na www.ochrance.cz). Krajský soud k této námitce odkazuje na ust. § 130 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, dle kterého zařízení provozuje Ministerstvo vnitra prostřednictvím jím zřízené organizační složky. Touto organizační složkou je Správa uprchlických zařízení (viz statut organizační složky státu schválený Ministerstvem vnitra dne 17. 9. 2002 pod č.j. UT-241/2002). Z čl. II odst. 1 písm. e) statutu Správy uprchlických zařízení vyplývá, že na základě dohody s Policií ČR zajišťuje služby při provozování zařízení pro zajištění cizinců podle zákona o pobytu cizinců. Z čl. II odst. 2 písm. i) statutu dále vyplývá, že Správa uprchlických zařízení zabezpečuje služby související s ubytováním cizinců v zařízení pro zajištění cizinců. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyní poukazované nedostatky Zařízení pro zajištění cizinců nespadají pod zákonnou pravomoc žalované, nýbrž pod pravomoc Správy uprchlických zařízení. Namítanou nezákonnost rozhodnutí o prodloužení zajištění z důvodu nepřiměřenosti materiálních podmínek zajištění nelze pro nedostatek pravomoci žalované v této oblasti vůbec dovozovat. K namítaným nedostatkům předmětných zařízení krajský soud nad rámec uvádí, že je věcí moci výkonné jako celku, aby lidsko-právní imperativy týkající se zajištění cizinců byly respektovány a aby byla učiněna příslušná opatření, vedoucí k zabránění porušování těchto lidských práv. Ve vztahu k námitce žalobkyně týkající se porušení čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy, kdy žalobkyně v důsledku nedostatečné právní pomoci v Zařízení pro zajištění cizinců, nebyla schopna zpochybnit rozhodnutí o svém zajištění, krajský soud uvádí, že tato okolnost rovněž nemůže být předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu o prodloužení zajištění žalobkyně za účelem jejího správního vyhoštění. Soud podotýká, že pokud by žalobkyni bylo bráněno v přístupu k právní pomoci ze strany správních orgánů, mohla by tato skutečnost být předmětem přezkumu v rámci žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. Tuto možnost však žalobkyně ke dni rozhodování soudu, tedy v době, kdy je řádně zastoupena právním zástupcem, nevyužila, jak vyplývá z obsahu správního spisu i z obsahu nyní projednávané žaloby. Námitka žalobkyně, dle které je napadené rozhodnutí nezákonné pro nepřiměřenost materiálních podmínek zajištění, nebyla shledána důvodnou. Další žalobní námitkou je rozporován postup žalované, která se v napadeném rozhodnutí nikterak nezabývala realizovatelností vyhoštění žalobkyně. K tomuto žalobkyně blíže poukázala na skutečnost, že se žalované v době od 8. 8. 2015, kdy byla žalobkyně zajištěna, do 2. 10. 2015 nepodařilo opatřit její cestovní doklad. Žalobkyni je navíc známo, že se Policii ČR v době od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015 nepodařilo zrealizovat žádné z celkem 47 správních vyhoštění. K prodloužení zajištění žalobkyně mohla žalovaná přistoupit pouze v případě, kdy by bylo faktické vyhoštění žalobkyně reálné, čemuž v daném případě nic nenasvědčovalo. Z dikce výše citovaného ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyplývá, že o zajištění cizince lze rozhodnout, pokud (a) se jedná o cizince staršího 15 let, kterému bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění či o tomto vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto a pokud (b) nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a (c) je zde nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. K prodloužení zajištění cizince pak dle ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců lze přistoupit, pokud je to k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění nezbytné. Rozhodnutím ze dne 8. 8. 2015 žalovaná zajistila žalobkyni za účelem jejího správního vyhoštění. Z obsahu správního spisu jakož i z rozhodnutí o zajištění vyplývá, že v daném případě byly splněny podmínky pro zajištění cizince, neboť žalobkyně je osobou starší 15 let, oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění jí bylo doručeno osobně dne 8. 8. 2015 a žalovaná rovněž konstatovala, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování v daném případě není dostačující. K tomuto závěru žalovaná dospěla s vědomím, že žalobkyně nemá na území České republiky žádné rodinné ani jiné vazby, pro které by měla zájem na tomto území setrvat. Žalobkyně rovněž nedisponuje dostatečnou finanční hotovostí a od počátku tvrdí, že její cílovou destinací je Německo, kde hodlá požádat o azyl. Žalovaná rovněž odůvodnila, proč má za to, že by žalobkyně mohla mařit nebo stěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná k tomuto uvedla, že délka zajištění žalobkyně byla žalovanou stanovena s ohledem na předpokládanou složitost přípravy výkonu správního vyhoštění, spočívající v opatření příslušných dokladů potřebných k vycestování žalobkyně do domovského státu. Toto rozhodnutí nebylo žalobkyní napadeno správní žalobou a žalobkyně v době svého zajištění rovněž nepodala žádost o své propuštění. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo zajištění žalobkyně prodlouženo o dalších 30 dnů. Žalovaná v rozhodnutí uvedla, proč považuje důvody zajištění žalobkyně za nadále trvající. Opětovně zdůvodnila, z jakého důvodu nepovažuje přijetí zvláštních opatření za účelem vycestování za dostačující, žalobkyně nemá na území České republiky žádné vazby, nedisponuje dostatečnou finanční hotovostí a rovněž neuvedla žádnou doručovací adresu na tomto území, kde by ji případně bylo možné zastihnout. Délka, o kterou bylo její zajištění prodlouženo, byla stanovena s ohledem na probíhající opatřování cestovních dokladů žalobkyně, kdy v době rozhodnutí žalovaná disponovala informacemi o probíhajících konzultacích žalobkyně s afghánským konzulem, které dosud nebyly ukončeny. Žalobním návrhem je rozporována především faktická možnost realizace správního vyhoštění, kterou dle žalobkyně v daném případě předpokládat nelze. K otázce možnosti výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011 č.j. 7As 79/2010 – 150 (dostupném na www.nssoud.cz), který konstatoval: „Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“ Z dalšího odůvodnění citovaného rozhodnutí se dále podává, že taková úvaha správního orgánu bude namístě zejména v případech, kdy je zajišťovaný cizinec rodinným příslušníkem občana Evropské unie či pokud by z okolností případu bylo zřejmé, že by realizace vyhoštění cizince mohla představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života podle čl. 8 Evropské úmluvy. Pokud tedy správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, které by mohly realizaci správního vyhoštění vylučovat, zjistí, že vyhoštění cizince je alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o jeho zajištění. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že povinnost správního orgánu zabývat se samotnou potencialitou realizace správního vyhoštění cizince, nastává pouze tehdy, pokud jsou správnímu orgánu v době rozhodování známy skutečnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že realizace správního vyhoštění cizince nebude možná. Správní orgán tak nemá bez dalšího povinnost zabývat se tím, zda je správní vyhoštění vůbec uskutečnitelné, tuto povinnost má až tehdy, pokud je mu známa či vyvstane okolnost, ze které bude patrné, že realizaci vyhoštění nebude možno pravděpodobně provést. V nyní projednávané věci je zřejmé, že žalované v průběhu správního řízení o vyhoštění žalobkyně nebyla známa žádná skutečnost, na základě které by k realizaci jejího vyhoštění nemělo dojít. Žalobkyně žádnou takovou skutečnost neuvedla ani v řízení před žalovanou a neuvedla ji ani v žalobě samotné. Toto vyplývá i z žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaná nutnost prodloužit zajištění žalobkyně dovodila ze stále probíhajícího řízení o vydání cestovního dokladu. Toto řízení se žalované nejevilo bezvýsledné, neboť z aktuálních informací Ředitelství služby cizinecké policie v Praze bylo patrné, že stále probíhají pohovory žalobkyně s afghánským konzulem, a to právě za účelem vyhotovení příslušného cestovního dokladu. V obecné rovině lze konstatovat, že součinnost se zeměmi třetího světa, mezi které Afghánistán patří, není pružná a rychlá, když se pohybuje v řádech několika týdnů. V této souvislosti soud podotýká, že jen pouhé obstarání letenky či vyjednání průvozu cizince přes státy Evropské unie, kdy je zajištěna bezproblémová komunikace s domovským státem cizince při jeho repatriaci, samo o sobě obvykle trvá 30 dnů. V případě žalobkyně však ještě bylo zapotřebí ověřovat její totožnost v zemi původu a vystavovat jí náhradní cestovní doklad. Tento postup zcela odůvodňuje jak stanovenou šedesáti denní lhůtu zajištění, tak její prodloužení o dalších třicet dnů. Skutečnost, že v případě žalobkyně bylo zapotřebí obstarat příslušné doklady pro její vycestování, nemůže automaticky vést k závěru, že realizace správního vyhoštění žalobkyně nebude možná. Žalovaná v napadeném rozhodnutí zcela konkrétně popsala aktuální stav vyřizování těchto dokladů, který je průkazný i z obsahu správního spisu (viz úřední záznam žalované ze dne 29. 9. 2015 a sdělení ředitelství cizinecké policie ze dne 1. 10. 2015), neboť se o něm průběžně informovala díky komunikaci s Ředitelstvím služby cizinecké policie Praha. Žalobkyně v době vydání rozhodnutí o prodloužení jejího zajištění absolvovala pohovory s afghánským konzulem, které jsou součástí procesu opatřování příslušných dokladů. Přestože ani během prodloužené doby zajištění žalobkyně k ukončení těchto pohovorů a k vydání cestovních dokladů nedošlo, neshledal krajský soud důvod, který by žalovanou od počátku měl vést k závěru, že k realizaci správního vyhoštění nedojde. Z obsahu napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že žalovaná vydání těchto dokladů během doby, po kterou byla žalobkyně zajištěna, předpokládala a z tohoto důvodu ji také prodloužila. Překážka, kterou by žalovaná byla povinna od počátku řízení zvažovat, a která by mohla vést ke zmaření realizace správního vyhoštění, by dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu i judikatury správních soudů měla být objektivního charakteru, přičemž se zejména jedná o případy, kdy by bylo v řízení zjištěno, že cizinec je příslušníkem občana Evropské unie (viz rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2012 č.j. 10A 37/2012-23, dostupné na www.nssoud.cz). Taková okolnost však v průběhu správního řízení zjištěna nebyla a netvrdila ji ani samotná žalobkyně. O existenci rodinného a soukromého života žalobkyně na území ČR také nebylo možné ani uvažovat, neboť žalobkyně od počátku tvrdila, že ČR je pouze zemí tranzitní a že cílovou zemí je Německo. Rovněž skutečnost, že žalobkyně svým negativním postojem vydání cestovních dokladů brání, nemůže automaticky vést k úvaze o nemožnosti realizace správního vyhoštění. V této souvislosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009 č.j. 9As 23/2009 – 65 (dostupného na www.nssoud.cz), podle nichž: „[…] objektivní překážky bránící vycestování cizince z území České republiky zpravidla bez dalšího nebudou důvodem k jeho zajištění za účelem vyhoštění dle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zajištění cizince, jemuž bylo sděleno zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud po předchozím pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění nebo po ukončení poskytování dočasné ochrany ve stanovené lhůtě z území nevycestoval), naopak nedostatečná spolupráce ze strany vyhošťované osoby k odstranění překážek může pro toto zajištění svědčit.“ Tyto závěry lze bezesporu vztáhnout i na řízení o prodloužení zajištění cizince. Nedostatečnou spolupráci žalobkyně lze vysledovat z obsahu správního spisu, a to konkrétně z úředního záznamu žalované ze dne 20. 8. 2015, ze kterého vyplývá, že žalobkyně odmítla žalované sdělit bližší informace ke svému datu narození, k rodinným vazbám a stejně tak odmítla žalované upřesnit adresu svého bydliště. Nedostatečná součinnost žalobkyně je patrná rovněž z žádosti žalované o zjištění totožnosti žalobkyně ze dne 21. 8. 2015, v níž se uvádí, že žalobkyně odmítla vyplnit a podepsat tiskopis o své totožnosti. Jak žalobkyně sama uvedla v žalobním návrhu, faktické vyhoštění musí být „reálné“, „potenciálně možné“ a nesmí být „málo pravděpodobné“. V nyní projednávané věci nevyvstala žádná okolnost, která by žalovanou měla vést k závěru o nereálnosti, potenciální nemožnosti či nepravděpodobnosti správního vyhoštění žalobkyně. Z tohoto důvodu se žalovaná reálností předpokladu vyhoštění nezabývala, když tuto povinnost dle zákona ani konstantní judikatury správních soudů neměla. Krajský soud tuto námitku žalobkyně neshledal důvodnou. K charakteru rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince za účelem správního vyhoštění lze obecně konstatovat, že správní orgán musí vždy dbát na to, aby zajištění trvalo co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění. Pokud tedy správní orgán přistoupí k prodloužení doby zajištění, musí především zdůvodnit, jaké kroky dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011 č.j. 7As 126/2011-43, dostupné na www.nssoud.cz) K obsahu odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014 č.j. 4Azs 122/2014 - 43 (dostupném na www.nssoud.cz), v němž uvedl: „[…] o zajištění cizince je rozhodováno bez provádění plnohodnotného správního řízení (§ 168 zákona o pobytu cizinců, srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 – 79, body 13-15), přičemž časový prostor pro řízení o zajištění cizince je velmi omezený, když celkově může zajištění podle § 27 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, „trvat nejdéle 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody.“ Tohoto aspektu si byl vědom rovněž rozšířený senát (srov. výše citované usnesení č. j. 7 As 79/2010 – 150, bod 26). Na odůvodnění rozhodnutí o zajištění tak nelze klást totožné nároky jako na (případné) následně vydané rozhodnutí o správním vyhoštění, které lze rovněž podrobit přezkumu odvolacím správním orgánem, popř. správními soudy. V rozhodnutí o zajištění postačí odpovídající vymezení důvodů pro omezení osobní svobody dotčeného cizince, což žalovaný učinil.” Uvedené závěry lze vztáhnout i na rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince. V nyní projednávané věci žalovaná v rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobkyně konstatovala, že důvody zajištění i nadále trvají, důvod k jeho ukončení tudíž není dán. Dále bylo žalovanou uvedeno, z jakého důvodu nepovažuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování dle ust. § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců za dostačující a rovněž zdůvodnila délku doby, po kterou bylo zajištění žalobkyně prodlouženo. Žalovaná shledala prodloužení doby zajištění žalobkyně nezbytným, a to vzhledem k probíhajícímu procesu opatřování jejích cestovních dokladů. Konkrétně byly popsány úkony směřující k tomuto vydání, kdy Ředitelství služby cizinecké policie v Praze zprostředkovávalo pohovory žalobkyně s afghánským konzulem za účelem ověření její totožnosti a vydání dokladů. Žalobou napadené rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobkyně obsahuje náležité uvedení všech důvodů, pro které bylo zajištění žalobkyně prodlouženo i řádné odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku, jímž byla stanovena doba zajištění žalobkyně, přičemž obsahuje i výčet předpokládaných úkonů potřebných k realizaci vyhoštění, žalovaná poukázala na rozsah náležitostí, které je třeba zajistit k realizaci vyhoštění, mezi něž náleží zejména vystavení náhradního cestovního dokladu žalobkyně. S ohledem na okolnosti projednávané věci nelze takto stanovenou dobu zajištění hodnotit jako rozpornou ani s požadavky kladenými zákonem o pobytu cizinců ani s požadavkem čl. 15 odst. 1 návratové směrnice, podle něhož „jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.“ Obsah správního spisu dokládá, že žalovaná činila průběžně kroky k tomu, aby byl pro žalobkyni opatřen cestovní doklad a aby mohlo k realizaci správního vyhoštění v době jejího zajištění dojít. Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná postupovala v souladu s platnou právní úpravou, rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobkyně bylo vydáno v souladu se zákonem a obsahuje veškeré zákonem i judikaturou požadované náležitosti. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalované nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu ve výroku ad I. v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadovala.