10 A 20/2016 - 40

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce CEMLOG-Cement-Logistika k.s., se sídlem Bělotínská 228, Hranice I - Město, Hranice, právně zastoupeného JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem Na Viničních horách 1834/24, Praha 6, proti žalovanému Krajskému úřadu – Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2015 čj. KUJCK 81138/2015/ODSH, takto :

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 10. 2. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2015 čj. KUJCK 86138/2015/ODSH, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Třeboň, odboru dopravy ze dne 15. 9. 2015 čj. METR 3865/2015 KoAl, jímž byla žalobci pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 42b odst. 1 písm. r) zákona o pozemních komunikacích uložená pokuta ve výši 7.000 Kč a povinnost uhradit náklady kontrolního vážení ve výši 6.000 Kč a náklady řízení ve výši 1.000 Kč a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. (2) Žalobce v prvé řadě namítal, že nebylo prokázáno naplnění materiálních znaků předmětného správního deliktu, kterým byl žalobce shledán vinným a žalovaný dovozuje odpovědnost žalobce pouze na základě formálních ustanovení právních předpisů. Žalovaný ani správní orgán I. stupně legitimně neprokázaly způsobilost přetížení o 314 kg v souvislosti s nadměrným opotřebením silnice nebo jinou společenskou nebezpečnost jednání žalobce ve vztahu k porušení povinnosti. (3) Žalovaný postupoval zcela zjevně v přímém rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, k čemuž žalobce poukázal na rozhodování shodného nebo obdobného případu pod sp. zn. ODSH 68555/2013/paha a ze dne 31. 1. 2014 čj. KUJCK 6992/2014/ODSH. Dále poukázal na rozsudek NSS, ve kterém bylo konstatováno, že nelze bez dalšího paušálně stanovit, že přetížení do 300 kg bude tolerováno, neboť míra společenské nebezpečnosti je u takového jednání mizivá a přetížení od 301 kg již tolerovat nelze. Žalovaný tyto výtky při rozhodnutí nerespektoval, nezjistil a neprokázal, zda došlo k naplnění materiálního znaku předmětného správního deliktu. V řízení nebyl pořízen žádný znalecký posudek a oba správní orgány konstatovaly bez odborného podkladu, že přetížení o 1,7 %, tj. o 314 kg naplňuje materiální znaky správního deliktu. (4) V řízení dále nebylo zohledněno, že sypký materiál nelze zajistit tak, aby nedošlo k jeho přesýpání a případnému dočasnému přetížení. Žalovaný pouze konstatoval, že je potřeba při nakládce volit takový objem, aby byl schopen kompenzovat vliv přesouvání sypkého materiálu. Žalobce však rezervu 2,2 t měl. Po žalobci tudíž nelze požadovat, aby předvídal, že taková rezerva nebude dostačující. (5) Žalobce poukázal na to, že nebylo respektováno rozhodnutí NSS čj. 5As 104/2008- 45 a čj. 8As 17/2007-135 či čj. 8As 18/2007-118. (6) Žalobce vyslovil domněnku, že rozhodnutí žalovaného je nesprávné a byl zkrácen na svých právech, zejména porušením § 2 odst. 4 správního řádu tzn., aby při posuzování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly důvodné rozdíly či porušením § 2 odst. 3 téhož zákona, kdy je správní orgán povinen šetřit oprávněné zájmy osob. Oprávněným zájmem žalobce je nepochybně skutečnost, aby nebyl postihován za jednání, které není správním deliktem. (7) Žalobce navrhl provést důkaz spisy ve skutkově obdobných věcech, které byly řešeny Městským úřadem v Třeboni a Krajským úřadem Jihočeského kraje v Českých Budějovicích, které označil spisovými značkami. Dále navrhl, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek ve smyslu § 73 odst. 2 s.ř.s., neboť částka, která byla uložena žalobci k zaplacení pro něho představuje značné finanční prostředky, které potřebuje k provozním účelům. O návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 3. 2016 čj.10A 20/2016 - 21 tak, že žalobě se odkladný účinek nepřiznává. Žalobce zároveň požadoval, aby soud ve věci nařídil ústní jednání. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (8) Žalobce navrhl žalobu zamítnout. Vyslovil souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání. (9) V dané věci žalobce provozoval návěsovou soupravu nejen s přetíženým motorovým vozidlem, ale i s přetíženou hnací nápravou. Žalovaný poukázal na to, že v případě zjištění, že došlo k překročení nejvyšší povolené hmotnosti na nápravu, nesmí řidič dle ustanovení § 38c odst. 2 zákona o pozemních komunikacích pokračovat v jízdě. Tomu je třeba rozumět tak, že nejsou připuštěny žádné výjimky, a to ani ohledně druhu nákladu, překročení limitní hmotnosti, či k míře způsobilosti přetížené nápravy poškodit vozovku. Je tudíž zcela nerozhodné o jaký druh nákladu se jednalo nebo o kolik stovek kilogramů či tun bylo limitní zatížení na nápravu překročeno. (10) Žalovaný podrobně hodnotil okolnosti žalobcova jednání v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že byla naplněna materiální stránka správního deliktu. Provozováním dané jízdní soupravy dne 22. 4. 2015 evidentně přetíženou hnací silou a přetíženým motorovým vozidlem naplnil materiální stránku správního deliktu, došlo prokazatelně k ohrožení veřejného zájmu. (11) Pokud žalobce namítal, že nebyl schopen předvídat, že váhová rezerva soupravy 2, 2 t nebude postačovat, pak žalovaný k tomu uvedl, že tato námitka obstát nemůže. Pokud žalobce není schopen zajistit rovnoměrné rozložení sypkého materiálu, musí být schopen předvídat a počítat při nakládce s dostatečně váhovou rezervou, pokud nemá dojít k přetížení nápravy a motorového vozidla. (12) K námitce týkající se skutkově podobného případu žalovaný uvedl, že s touto námitkou se vypořádal v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Vyslovil souhlas s tím, že ve skutkově shodných případech by mělo být rozhodováno shodně. Nicméně v případě žalobce při konkrétním přetížení o 314 kg se nejedná o situaci, která by se vymykala hodnotám, které byly uvedeny v žalobcem poukazovaných případech. III. Obsah správních spisů (13) Ze správních spisů, které si soud vyžádal, pro věc vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. (14) Dle oznámení o spáchání správního deliktu žalobcem ze dne 28. 5. 2015 zn. C/2015808 066 vyhotoveného Centrem služeb pro silniční dopravu s. p. o., pracoviště Pardubice, bylo dne 22. 4.2015 v 8,05 hod. na kontrolní stanoviště Stráž nad Nežárkou park, směr Třeboň na kontrolních vahách s platným ověřením provedeno kontrolní vážení motorového vozidla – soupravy (pětidenní náprav), RZ motorového vozidla X, RZ přípojného vozidla X. Obě vozidla byla provozována žalobcem. Vozidla vezla mletou strusku. U nápravy číslo 2 bylo zjištěno přetížení o 276 kg tj. 2,7 %, okamžitá hmotnost na nápravu činila 11776 Kg, oproti povolené nejvyšší hmotnosti na nápravu 11500 kg. Dále bylo zjištěno přetížení motorového vozidla o 314 kg tj. 1,7 %, kdy okamžitá hmotnost motorového vozidla činila 18314 kg, oproti největší povolené hmotnosti motorového vozidla 18000 kg. (15) Dne 13. 8. 2015 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení správního řízení ze dne 12. 8. 2015 čj. METR 3865/2015 KoAI ve věci uložení pokuty dle ustanovení § 42b odst. 1 písm. r) zákona o pozemních komunikacích, a to překročením největší povolené hmotnosti motorového vozidla o 314 kg. V oznámení byl žalobce poučen o možnosti navrhnout důkazy ve stanovené lhůtě a byl poučen o postupu při nevyužití tohoto práva. (16) Žalobce se dne 25. 8. 2015 prostřednictvím právního zástupce k věci vyjádřil. Poukázal na sypkost materiálu, který byl přepravován a současně nemožnost ovlivnit polohu tohoto materiálu během jízdy. Kontrolované vozidlo bylo dle žalobce provozováno v souladu s právními předpisy, a tudíž společenská nebezpečnost případného porušení právních předpisů byla velmi nízká až nulová. Nedošlo k žádné škodě ani ohrožení osob nebo majetkových hodnot. Žalobce odkázal na judikaturu soudů shodně jako v žalobě, která se týkala materiálních či správních deliktů. Překročení nejvyšší povolené hmotnosti nápravy a motorového vozidla dle žalobce nepředstavuje natolik závažné porušení právních předpisů, aby se mohlo jednat o správní delikt. Navíc toto jednání nenaplňuje materiální stránku správního deliktu. Žalobce poukázal na rezervu v nejvyšší povolené hmotnosti vozidla, kterou žalobce může skutečně ovlivnit. Navrhl řízení zastavit. (17) Prvostupňový správní orgán vydal dne 15. 9. 2015 rozhodnutí, ve kterém žalobce jako provozovatele vozidla uznal vinným ze správního deliktu, neboť přetížil motorové vozidlo o 314 kg. Prvoinstanční orgán dále uvedl, že žalobce neprokázal liberační důvody dle § 43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť se spoléhal na vyhrazení rezervy z největší povolené hmotnosti. Porušení stanovených hodnot hmotnosti vozidla, je však nežádoucí, neboť má za následek poškozování pozemních komunikací jako takových a je tudíž naplněna materiální stránka správního deliktu. (18) Dne 1. 10. 2015 podal žalobce proti rozhodnutí odvolání. Zrekapituloval průběh řízení, zopakoval námitky ze svého vyjádření ze dne 25. 8. 2015. Zdůraznil celkovou hmotnost jízdní soupravy 42836 kg, což je hluboko pod limitem 48000 kg. Zjištěné přetížení bylo minimální, stejně jako nulová společenská nebezpečnost tohoto jednání. Dále uvedl, že u vozidel kategorie M3 je nejvyšší povolená hmotnost vozidla 19 taz toho důvodu nelze v posuzovaném případě, kde byla váha 18314 kg, shledat společenskou škodlivost. Poukázal na skutkově shodné věci s apelem na zásadu legitimního očekávání. (19) Dne 9. 12. 2015 žalovaný vydal zamítavé rozhodnutí o odvolání. Žalovaný poukázal na skutečnost, že prvoinstanční orgán se nevypořádal s přetížením nápravy č. 2 (hnací nápravy), kdy dle ustanovení § 38c odst. 2 zákona o pozemních komunikacích při přetížení nápravy nesmí řidič pokračovat v jízdě. Příčinu tohoto opomenutí spatřil v ustanovení o výši sankcí, které se vztahuje pouze k překročení hmotnosti vozidla jako takového nikoli nápravy. Materiální stránka předmětného správního deliktu byla naplněna přetížením nápravy. Dále poukázal na účel úpravy hmotnostních limitů, přičemž i průjezdem vozidel s relativně nízkou hodnotou překročení hmotnostních limitů dochází k poškozování a zkracování životnosti vozovek. Žalovaný dále rozporoval výpočtem výši rezervy, kdy žalobce tvrdil rezervu více než 5 t, přičemž dle žalovaného tato rezerva činila cca 2,2 t. Vlastnosti sypkého materiálu musely být žalobci známy. Bylo povinností žalobce postarat se o zabránění překročení hmotnostních limitů. Žalovaný dále odmítl argumentaci nepřekročení největší povolené hmotnosti jízdní soupravy, kdy uvedl, jaké následky by mělo překročení byť v řádech stovek kilogramů. Žalobci přisvědčil u zatížení náprav nákladního návěsu (nápravy č. 3, č. 4, č. 5), kdy tuto rezervu hodnotil jako dostatečnou. I přesto však došlo k přetížení nápravy č. 2 a celého motorového vozidla. Argumentaci hmotnostním limitem u vozidel kategorie M3 shledal žalovaný nedůvodnou, neboť se jedná o zcela jiná vozidla. Uváděné skutečnosti podle žalovaného nesnížily společenskou nebezpečnost žalobcova jednání natolik, aby nebyla naplněna materiální stránka předmětného správního deliktu. K námitce porušení zásady legitimního očekávání žalovaný uvedl, že v rozhodnutí čj. METR 3479/2013 KoAI, ze dne 1. 10. 2013 byla uložena pokuta za přetížení dvounápravy návěsu o 331 kg při přepravě sypkého materiálu, souprava přetížena nebyla a žalovaný toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť prvostupňový orgán se vůbec materiální stránkou deliktu ani náznakem nezabýval. Skutečnost, že prvostupňový orgán následně řízení zastavil, nemůže dle názoru žalovaného na projednávané věci nic změnit. Přijetí argumentů žalobce by vedlo k rezignaci na ochranu veřejného zájmu na šetrném využívání pozemních komunikací. IV. Právní názor soudu (20) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), v mezích daných žalobními body. (21) Žaloba důvodná nebyla. (22) Základní žalobní tvrzení žalobce se týkalo nízké až nulové společenské škodlivosti jeho jednání, a tudíž nenaplnění materiální stránky předmětného správního deliktu. Tuto námitku soud neshledal důvodnou. Předmětem sporu nebylo učiněno zjištění, že došlo k přetížení motorového vozidla stejně jako jeho nápravy. Rovněž není sporné, že stanovené limity hmotnosti vozidel jsou v souladu s veřejným zájmem na ochranu technického stavu a kvality veřejných komunikací před negativními následky jejich nadměrného zatěžování. I při nízké společenské škodlivosti po zvážení okolností konkrétního jednání dojde k naplnění materiální stránky správního deliktu. Je tomu tak i za situace, že žalovaný připustil, že uvedené jednání mohlo mít nižší společenskou škodlivost. Soud však nemohl přistoupit na názor žalobce, že by byť i nízká společenská škodlivost konkrétního jednání znamenala nenaplnění materiální stránky předmětného správního deliktu. Nízká společenská škodlivost byla totiž zohledněna při stanovení výše sankce. (23) Žalobce v žalobě nikterak věcně nerozporoval tvrzení žalovaného, že i opakovaný průjezd vozidel s relativně nízkým přetížením vede k nadměrnému opotřebení a poškození veřejných komunikací. Soud z toho důvodu nemá důvod naplnění materiální stránky zpochybňovat, a to ani tehdy, pokud žalobce namítl nedostatek odbornosti žalovaného, což soud nepovažuje za relevantní námitku. K posouzení materiální stránky předmětného správního deliktu při konstrukci, která je stanovená v právní normě, není zapotřebí zvláštních odborných znalostí, kterými by žalovaný správní orgán nedisponoval. U správních orgánů je totiž předpokládána odborná znalost určitého rozsahu, aby mohly vykonávat svou činnost v rámci jemu svěřené věcné příslušnosti a pravomoci. S tím také koresponduje zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků a o změně některých zákonů, který neumožňuje výkon úřední činnosti osobám bez patřičného vzdělání, stejně jako stanovuje povinnost průběžného vzdělávání úředních osob. Soud proto považuje za nezpochybnitelné, že řeší-li správní orgán řadu protiprávních jednání, což plyne i z textu žaloby samotné, je i schopen takto nekomplikovanou otázku v souvislosti s jemu svěřenou úřední činností posoudit. Posouzení materiální stránky předmětného správního deliktu v kontextu odborné kvalifikace žalovaného bylo plně v souladu s ustanovením § 56 správního řádu, který stanoví, že „…závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které osoby nemají, a jestliže odborné posouzení nelze opatřit od jiného správního orgánu, správní orgán usnesením ustanoví znalce…“, neboť k posouzení uvedených skutečností měl vzhledem k jejich povaze správní orgán dostatečné odborné znalosti. Posuzovaná problematika nepředstavovala složitou odbornou otázku, která by vyžadovala zvláštní odborné znalosti, a její hodnocení bylo zcela v kompetenci správního orgánu. Z uvedených důvodů má soud za to, že toto posouzení žalovaným je zcela v souladu s uvedeným ustanovením správního řádu a odůvodňuje společenskou nebezpečnost žalobcova jednání. (24) K tomu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu kupříkladu rozsudek ze dne 9. 8. 2012 čj. 9As 34/2012 – 28, kde Nejvyšší správní soud dovodil „…zpravidla není nutno, aby se správní orgány otázkou naplnění materiální stránky daného správního deliktu explicitně zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že v případě správních deliktů je jejich materiální stránka dána již v samotným naplněním skutkové podstaty deliktu (viz rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, čj. 5As 104/2008-45, nebo rozsudek ze dne 30. 3. 2011, čj. 1Afs 14/2011-62). Až ve chvíli, kdy se jedná o případ, v němž je sporné, zda konkrétní společenská nebezpečnost nedosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti, je nezbytné, aby se správní orgán zabýval materiální stránkou správního deliktu i v odůvodnění svého rozhodnutí. Obecně je přitom nutno vycházet z premisy, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti zpravidla vyšší než nepatrný (rozhodnutí NSS ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1Tzn 2/96)……“. V souzeném případě byly naplněny formální znaky daného správního deliktu a žalobce neuvedl žádné významné okolnosti, které by vylučovaly, aby konkrétním jednáním byl porušen či ohrožen právem chráněný zájem, a proto je možné i v souladu s výše uvedenou judikaturou uzavřít, že materiální znaky předmětného správního deliktu byly naplněny. Žalobce ani nevyužil možnosti liberace dle ustanovení § 43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Neuvedl žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil (vyjma rezervy v hmotnosti nákladu). Žalobcem namítaná možnost pohybu nákladu ani relativně nízká výše přetížení nepředstavuje z povahy věci takovou významnou okolnost, která by mohla žalobci jakkoli prospět. (25) Správní orgán samostatně neřešil přetížení nápravy č. 2, byť z právní úpravy vyplývá, že zákonodárce označil přetížení nápravy jako intenzivnější zásah do právem chráněného zájmu, neboť při zjištění přetížení nápravy nemůže vozidlo dále pokračovat v jízdě, zatímco při překročení nejvyšší povolené hmotnosti vozidla lze za určitých podmínek v jízdě pokračovat (ustanovení § 38c odst. 1 a 2 zákona o pozemních komunikacích). Právě s ohledem na zjištěné přetížení nápravy č. 2 nelze neshledat naplnění materiální stránky daného deliktu, neboť nelze mít pochybnosti o tom, že dlouhodobý provoz i méně přetížených vozidel má negativní vliv na stav veřejných komunikací. Při stanovení hmotnostních limitů zákonodárce vycházel z technologických vlastností materiálů, ze kterých jsou veřejné komunikace budovány a měl na zřeteli, že je-li opakovaně působeno na povrch komunikace větší než předpokládanou silou, dochází ke snižování těchto kvalitativních vlastností kupříkladu pružnosti a pevnosti a tím i k nevratnému poškození pozemních komunikací. V této souvislosti je nutné odmítnout argumentaci žalobce, že jej žalovaný zatížil kolektivní odpovědností uživatelů všech silnic, neboť ve vztahu ke konkrétnímu případu, kdy žalobce ani zjištění učiněná správními orgány při projednávání správního deliktu nikterak nezpochybňoval, nemají za následek, že by snad žalobci měla být přičítáno provinění jiných osob. Akceptování této argumentace by ve svém důsledku znamenalo rezignaci na ochranu právem chráněného zájmu. Žalobce byl postižen pouze za protiprávní jednání, kterého se beze vší pochybnosti dopustil. (26) Žalobce v konkrétním případě přepravoval sypký materiál. Správní orgány ani soud nerozporují možnost pohybu sypkého materiálu. Platná právní úprava však tuto skutečnost zohlednit dle představy žalobce neumožňuje. Ustanovení § 38 odst. 7 vyhlášky o technické způsobilosti vozidel stanoví, že náklad na vozidle i v jízdní soupravě musí být rovnoměrně rozložen a řádně zajištěn vhodným technickým zařízením proti pohybu. Právě v případě přepravy sypkých materiálů, je takovým technickým zařízením kupříkladu dodatečně instalovaná přepážka, či lze využít přepravníku s více komorami. Není-li možné toto technické zařízení použít, je třeba, aby přepravce uzpůsobil množství naloženého nákladu tak, aby stanovené hmotnostní limity i při pohybu sypkého materiálu překročeny nebyly, a to i za cenu podstatného snížení objemu přepravovaného materiálu. K tomu lze odkázat na judikaturu správních soudů kupříkladu rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 30A 8/2014-57 ze dne 14. 3. 2016, kde krajský soud výstižně vysvětlil „….pokud chce žalobce podnikat v oboru přepravy sypkých materiálů, je povinen při přepravě těchto materiálů učinit vše, aby dodržení stanovených hmotnostních limitů zajistil, a zabránil tak k jejich překročení. Jestliže není žalobce schopen dodržení těchto limitů zajistit jinak (např. jím zapovězená instalace technických zábran), nezbývá mu, než přizpůsobit množství naloženého nákladu. Nakládání menšího množství nákladu by pravděpodobně vedlo k nárůstu dopravy a v důsledku bylo neekonomické a neekologické, to však neznamená, že by to nebylo objektivně možné. Už ze samotného stanovení hmotnostních limitů v předmětné právní úpravě je podstatně zřejmé, že zákonodárce upřednostňuje častější dopravu méně naložených vozidel, před dopravou vozidel přetížených, a to ať již přetížených celkově, na nápravu nebo v případě nedovoleného poměru váhy tažného a přípojného vozidla. Podle názoru krajského soudu lze takto popsané opatření po žalobci zcela spravedlivě požadovat, neboť je plně v jeho moci a ani jej nijak nediskvalifikuje proti jeho konkurentům; požadavky obecně závazných právních předpisů se samozřejmě vztahují i na ně….“ Tato argumentace dopadá i na projednávanou věc a zdejší soud se s ní zcela ztotožňuje. (27) Žalobce dále uvedl, že v rámci největší povolené hmotnosti jízdní soupravy měl rezervu zhruba 2,2 t. Tato argumentace rovněž nemůže nic změnit na vyslovených závěrech, neboť právní předpisy stanovují více druhů hmotnostních limitů a některý z těchto limitů může být překročen i při této rezervě. Může tím dojít například k přetížení jedné nápravy, pokud nejsou dodržena pravidla pro uložení nákladu a jeho zabezpečení. Soud k tomu poznamenává, že případná rezerva v hmotnosti by měla odpovídat charakteru nákladu, způsobu jeho uložení a zabezpečení. V případě přepravy sypkého materiálu v několika komorovém přepravníku, by při správné nakládce bylo riziko překročení některého hmotnostního limitu během jízdy toho jistě mnohem nižší, než při naložení stejného nákladu do přepravníku o jedné velké komoře. (28) Soud pouze pro úplnost dále poukazuje na ustanovení § 43 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích účinného od 1. 1. 2016, podle kterého není-li nejvyšší povolená hmotnost vozidla překročená o více než 500 kg činí výměra pokuty 5.000 Kč. Právní úprava, která dopadala na projednávanou věc, stanovovala výměru pokuty 7.000 Kč za každou započatou tunu, kterou došlo k překročení největší povolené hmotnosti vozidla podle zvláštních předpisů. Soud zastává názor, že byť je současná právní úprava v případě relativně nízkého překročení hmotných limitů méně přísná, je z ní mnohem více zřejmé, že i toto relativně nízké překročení limitu vnímá zákonodárce jako porušení právem chráněného zájmu. Tento veřejný zájem je přitom dlouhodobě shodný a od okamžiku protiprávního jednání žalobce se nijak nezměnil. Naplnění materiální stránky v řešeném případě je v kontextu současné úpravy mnohem zřetelnější, neboť při 500 kg limitu již nelze vést relevantní diskuzi o 300 kg přetížení jako o přetížení, které veřejný zájem nemůže narušit. Uvedená ustanovení se týkají pouze výše sankce, nicméně i z nich je nepřehlédnutelné, jaký je dle zákonodárce veřejný zájem. Soud k tomu dále nad rámec věci samotné doplňuje, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 9. 12. 2015, tedy před účinností příznivější právní úpravy. Vzhledem k tomu nemohl žalovaný příznivější právní úpravu aplikovat. Ani soud k příznivější právní úpravě nemůže v této věci přihlédnout, neboť správní řízení bylo vedeno za účinnosti méně příznivé právní úpravy a z povahy soudního řízení správního nevyplývá soudu možnost aplikovat v této věci příznivější právní úpravu. (29) Žalobce dále namítl porušení zásady legitimního očekávání. I tuto námitku soud považuje za nedůvodnou. Ze skutečností, které žalobce uvedl, nevyplynulo, že by se správní orgány výrazně odchýlily od ustálené a dlouhodobé praxe. Žalobce ke svému legitimnímu očekávání odkázal na několik rozhodnutí žalovaného. Z citované části rozhodnutí ze dne 31. 1. 2014 čj. KUJCK 6992/2014/ODSH a v kontextu vyjádření žalovaného k žalobě plyne, že v tam řešeném případě se správní orgán vůbec nezabýval materiální stránkou věci. Nejednalo se o situaci, kde by žalovaný hodnotil přetížení dvounápravy o 1,8 % za skutečnost, která by nenaplňovala materiální stránku správního deliktu. Z toho důvodu soud nepovažuje argumentaci tímto rozhodnutím za přiléhavou k řešené věci. Stejně tak další odkaz žalobce na skutkově podobný případ s přetížením kolem 300 kg, kdy žalobce tuto věc či rozhodnutí blíže nespecifikoval, nemůže být vzato v úvahu, navíc se soud nemůže konkrétně s tímto poukazem žalobce vypořádat, nicméně je zřejmé, že v dané věci se jednalo o způsob odůvodnění materiální stránky a nikoli o závěr, že by cca 300 kg přetížení materiální stránku správního deliktu nenaplňovalo. Ani v další skutkově obdobné věci, kde mělo být poukazováno na nutnost vypořádat se s materiální stránkou věci, nebylo obdobné jednání žalovaným posouzeno odlišně od nyní projednávané věci. (30) Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5As 10/2015 a dále na rozsudek Krajského soudu v Plzni. sp. zn. 30A 73/2013, které se dle jeho názoru týkají skutkově obdobných věcí. V uvedených případech sice došlo k vyššímu přetížení vozidel, nicméně tato přetížení nepřevyšovala 500 kg a dle názoru soudu jsou předmětné hodnoty zjištěné u žalobce v kontextu celkové hmotnosti vozidel obdobné. (31) Důvodná nebyla ani námitka žalobce, kterou vytýkal správním orgánům porušení zásady šetřit oprávněné zájmy osob. Pokud je totiž správními orgány prokázáno, že se žalobce dopustil správního deliktu a dostalo se mu odůvodnění, v čem spočívalo naplnění materiální stránky tohoto správního deliktu, nelze přistoupit na jeho verzi, že bylo jeho oprávněným zájmem nebýt sankcionován a tento jeho zájem byl porušen. Odpovědnost za správní delikt je odpovědností objektivní, která je naplněna, pokud je zjištěno v souvislosti s jednáním žalobce, samotné porušení právem chráněného zájmu. Okolnost, že žalobce pouze tvrdí a zastává názor, že se správního deliktu nedopustil, nemůže znamenat, že správní orgány nešetřily jeho oprávněné zájmy. (31) Žalobce navrhl v žalobě provést důkaz spisem žalovaného sp. zn. ODSH 68555/2013/paha. Tímto důkazem mělo být prokázáno porušení zásady legitimního očekávání žalobce. Žalobce rovněž navrhl provést důkaz spisem vedeným prvoinstančním orgánem ve věci sp. zn. METR S 3078/2013 OD. Z žaloby výslovně nevyplývá, co hodlal žalobce těmito důkazy prokazovat. Soud proto nepovažuje provedení těchto důkazů za účelné, neboť nejsou jakkoli schopny přispět ke zjištění skutkového stavu v nyní projednávané věci. Žalobce v žalobě přiblížil obsah těchto rozhodnutí, z nichž vyplynuly pouze nedostatky v odůvodnění materiální stránky v těchto věcech, nikoli závěr, že obdobné přetížení nenaplňuje materiální stránku předmětného správního deliktu. Soud uzavřel, že tyto navržené důkazy nedokládají ustálenou praxi správních orgánů při hodnocení řešeného správního deliktu. Soud proto považuje tyto navržené důkazy za nadbytečné a jako takové jejich provedení při jednání před krajským soudem zamítl. (32) Žalobce dále navrhl dále provést důkaz spisem žalovaného v nyní projednávané věci a spisem prvoinstačního orgánu, a to včetně příslušných rozhodnutích ve věci samé. Soud důkaz spisy provedl. Tyto spisy obsahují písemnosti, které sloužily jako podklad pro vydání napadeného rozhodnutí, přičemž skutková zjištění z těchto spisů soud posuzoval ve vztahu k závěrům, které učinily správní orgány a tyto závěry považuje soud za správné a zákonu odpovídající. (33) Při jednání před krajským soudem právní zástupce žalobce navrhl doplnit dokazování o odborné posouzení bez toho, že by uvedl, v jakém konkrétním oboru by se o odborné posouzení mělo jednat a posléze doplnil, že by se mělo jednat o znalecké posouzení znalce z oboru dopravy, odvětví silniční. Rovněž při jednání před krajským soudem žalobce poprvé poukázal na ustanovení § 38 vyhlášky č. 341/2014 Sb., kde je stanovena odchylka z přetížení vozidla až do výše 3 % za situace, že je vozidlo znečištěno. Žalovaná strana k tomu vysvětlila, že v dokladu o výsledku nízkorychlostního kontrolního vážení je jednoznačně uvedeno, že zjištěné hmotnosti jsou uvedeny již po odečtení relativní chyby měření 3 % stanovené na základě zákona č. 505/1990 Sb. K tomu právní zástupce setrval na svém návrhu a zopakoval, že jím zmiňovaná 3 % se týkají měřidla a nikoliv chyby měření. Právnímu zástupci žalobce se dostalo poučení o tom, že tyto námitky nebyly uvedeny v žalobě a že pro rozšíření žalobních námitek je v § 72 odst. 1 ve vztahu k § 71 odst. 2 věta druhá s.ř.s. stanoven limit. Jedná se o dvouměsíční lhůtu od právní moci napadeného rozhodnutí. Právní zástupce žalobce přesto setrval na návrhu na doplnění dokazování, kdy upřesnil, že jeho argumentace se týkala ustanovení § 38 odst. 1 vyhlášky č. 341/2014 Sb. (34) Soud takto při jednání před krajským soudem rozšířený návrh na doplnění dokazování usnesením zamítl. Důvodem tohoto postupu byla jednak skutečnost, že žalobce ve správním řízení provedení těchto důkazů nenavrhoval a přezkumné soudní řízení není pokračováním řízení správního, kdy rovněž úkolem správního soudu není doplňovat dokazování v tom směru, ve kterém mělo být provedeno již ve správním řízení. Dále pak tyto rozšířené žalobní námitky včetně požadavku na doplněné dokazování vznesl žalobce po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení § 72 odst. 1 ve vztahu k § 71 odst. 2 věta druhá s.ř.s., a tudíž se soud těmito návrhy již právě z důvodu marného uplynutí lhůty zabývat nemohl. V. Závěr, náklady řízení (35) Rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, přezkoumatelným způsobem vypořádalo veškeré námitky žalobce směřující proti závěru o vině žalobce z předmětného správního deliktu. Krajský soud se s těmito závěry ztotožnil. Neshledal v postupu správních orgánu nesprávnost, ani nezákonnost. Z toho důvodu žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. (36) O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnutu ve smyslu § 60 odst. 1 věta 1 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník řízení, kterým měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci se jednalo o procesně úspěšného žalovaného, který však náhradu nákladů řízení nepožadoval. Proto bylo rozhodnuto tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení