10 A 20/2016 - 53

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: M. K., bytem D., P. – K., zastoupen JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 34/466, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Úřad městské části Praha 4, se sídlem Antala Staška 2059, 140 00 Praha 4, o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu v příkazním řízení takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se ve své žalobě domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost pokračovat v řízení o přestupku a ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku vydal rozhodnutí. Žalobce ve své žalobě nejdříve obsáhle shrnul průběh řízení o přestupku (dále též „původní řízení o přestupku“) dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 361/2000 Sb.“), v rámci kterého mu byla rozhodnutím Magistrátu města Mostu, č. j. MmM/052203/2015/OSČ-Př/MK ze dne 30. 5. 2015 uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel v délce 2 měsíců ode dne nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí. Dle § 94a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. měl žalobce pozbýt nabytím právní moci uvedeného rozhodnutí řidičské oprávnění, a v souladu s § 94a odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. byl povinen ve lhůtě do 5 pracovních dnů ode dne nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí odevzdat příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působnostní svůj řidičský průkaz, jakož i svůj mezinárodní řidičský průkaz. Značná část žaloby je přitom věnována tvrzeným pochybením správních orgánu v uvedeném řízení, která měla ve svém konečném důsledku vést k nezaviněnému nesplnění povinnosti dle § 94a odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. ze strany žalobce. Námitky žalobce se vztahují především k údajným nedostatkům doručování rozhodnutí o uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel. Protože žalobce ve stanovené lhůtě od (žalobcem zpochybňované) právní moci rozhodnutí o uložení zákazu řízení povinnost odevzdat svůj řidičský průkaz a mezinárodní řidičský průkaz nesplnil, upozornil jej Magistrát hlavního města Prahy (dále též „nadřízený správní orgán“), jemuž měly být uvedené průkazy odevzdány, výzvou ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. S-MHMP-DSC-988155/2015, na existenci této povinnosti, a vyzval jej, aby průkazy bezodkladně odevzdal. Téhož dne nadřízený správní orgán učinil oznámení žalovanému sp. zn. S-MHMP-DSC-988155/2015, v němž jej informoval o nesplnění uložené povinnosti žalobcem, a v jeho důsledku též o důvodném podezření ze spáchání přestupku proti pořádku ve státní správě dle § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“). V reakci na výše uvedené oznámení nadřízeného správního orgánu žalovaný následně vyhotovil dne 31. 8. 2015 pod sp. zn. R 1313/2015 OAKT/Vel, č. j. SZ P4/077576/2015, příkaz o uložení napomenutí za spáchání přestupku proti pořádku ve státní správě dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích. Zásilka s písemně vypracovaným příkazem byla doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu žalobce. Protože adresát nebyl zastižen, byla zásilka dne 7. 9. 2015 uložena u držitele poštovní licence, kde si ji žalobce dne 22. 9. 2015 osobně vyzvedl. Proti tomuto příkazu podal žalobce dne 7. 10. 2015 do datové schránky žalovaného odpor. Dne 5. 11. 2015 však bylo žalobci doručeno vyrozumění žalovaného č. j. SZ P4/077576/2015 o tom, že byl odpor podán opožděně a předmětný příkaz nabyl právní moci již dne 3. 10. 2015. Dne 11. 12. 2015 pak žalobce podal k nadřízenému správnímu orgánu jako jediný možný prostředek obrany v případě opožděného odporu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu dle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Usnesením ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. S-MHMP 1834848/2015, č. j. MHMP 21588/2016 nadřízený správní orgán žalobcově žádosti nevyhověl. Jak již bylo předznamenáno, podstatná část žaloby, včetně právní argumentace v ní obsažené, byla věnována původnímu řízení o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., v důsledku kterého vznikla žalobci povinnost odevzdat řidičské průkazy nadřízenému správnímu orgánu, přičemž teprve nesplněním této povinnosti měl spáchat přestupek dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích, za který mu žalovaný uložil napomenutí příkazem, o jehož doručení [a v jeho důsledku též o včasnost podání odporu žalobce a z toho případně vyplývající (ne)činnost žalovaného] se v projednávaném případě jedná. Ačkoli žalobce uvádí, že původní řízení o přestupku mělo podstatný dopad do řízení o přestupku dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť příkaz, který žalovaný v tomto řízení vydal, byl vydán právě v důsledku pochybení správních orgánů v původním řízení o přestupku, Městský soud v Praze k tomu již na tomto místě uvádí, že zákonnost původního řízení o přestupku není a nemůže být předmětem přezkumu v tomto řízení, a proto se soud v následujícím shrnutí omezí na žalobní námitky žalovaného spadající do rámce přezkumu v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o přestupku dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobce je přesvědčen, že v důsledku série pochybení žalovaného při doručování příkazu nenastala v rozporu s tvrzením žalovaného u příkazu fikce doručení, a proto lhůta pro podání odporu nepočala běžet 18. 9. 2015, nýbrž až 23. 9. 2015, tedy den poté, kdy si žalobce vyzvedl příkaz uložený na poště. Odpor proti příkazu byl proto dne 7. 10. 2015 dle žalobce podán včas a řádně. Žalobce na prvním místě uvedl, že fikce doručení nemohla nastat, neboť příkaz nebyl po deseti dnech od uložení vhozen do jeho poštovní schránky. V této souvislosti citoval žalobce rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 53/2011-77 ze dne 25. 8. 2011, dle kterého může být podle § 24 odst. 1 správního řádu písemnost účinně doručena fikcí pouze za podmínky, že byla po uplynutí desetidenní úložní doby podle § 23 odst. 4 věty druhé správního řádu vložena do domovní schránky adresáta. Protože si však žalobce uloženou písemnost vyzvedl osobně na poště 22. 9. 2015, je zřejmé, že podmínka vložení do schránky po desetidenním uložení nebyla splněna, fikce doručení proto nemohla nastat, a příkaz tak nebyl řádně doručen dne 17. 9. 2015, jak tvrdí žalovaný, nýbrž právě až dne 22. 9. 2015. Žalobce dále namítl, že o právních důsledcích, které jsou s převzetím nebo nepřevzetím zásilky (příkazu) spojeny, nebyl nikdy poučen. Uvedl, že na doručence zásilky je uvedeno pouze sdělení, že „bylo zanecháno poučení“. Z doručenky tak není zřejmé, jaké poučení mělo být žalobci zanecháno, ba ani, zda vůbec měla být písemnost doručována do vlastních rukou adresáta. Odkazoval-li nadřízený správní orgán ve svém usnesení o nevyhovění žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti na prohlášení doručujícího orgánu, dle kterého byla žalobci zanechána výzva k vyzvednutí uložené zásilky s poučením o důsledcích o nevyzvednutí nebo odmítnutí převzetí zásilky, uvedl k tomu žalobce, že ze spisového materiálu není zřejmé, o jaké prohlášení doručujícího orgánu se jedná, ba ani kdo byl oním doručujícím orgánem, v důsledku čehož považuje uvedené usnesení nadřízeného správního orgánu za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Nadřízený správní orgán také uvedl, že poučení o právních důsledcích spojených s (ne)převzetím zásilky (příkazu) bylo součástí poučení příkazu samotného. Žalobce v této souvislosti ovšem namítl, že za takových okolností se s poučením logicky nemohl seznámit dříve, než po převzetí zásilky. Poučení o důsledcích nepřevzetí zásilky, které je součástí předmětné zásilky, postrádá smyslu. Další pochybení žalovaného spatřoval žalobce ve skutečnosti, že nepostupoval v souladu § 23 odst. 1 správního řádu a nepokusil se příkaz žalobci doručit jiným způsobem přípustným podle § 20 správního řádu. V této souvislosti žalobce navíc namítl, že příkaz měl být v souladu s § 34 správního řádu doručen jeho právnímu zástupci, o jehož existenci žalovaný věděl či vědět musel. Žalobce totiž ve svém vyjádření ze dne 23. 6. 2015, jímž reagoval na výzvu nadřízeného správního orgánu k odevzdání řidičského průkazu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. S-MHMP-DSC-988155/2015, doložil generální plnou moc, kterou svého právního zástupce zmocnil k zastupování ve všech věcech, jednáních a řízeních. Dovozoval tedy, že nadřízený správní orgán nepochybně věděl o tom, že je žalobce zastoupen právním zmocněncem na základě generální plné moci, a měl s touto skutečností seznámit též žalovaného, jehož příkaz byl vydán více než dva měsíce po té, co se nadřízený správní orgán o zastoupení dozvěděl. Pakliže tak nadřízený správní orgán neučinil, jedná se o jeho pochybení, které nelze klást žalobci k tíži. Žalobce se v tomto ohledu dovolával základních zásad správního řízení, jmenovitě pak zásady spolupráce v zájmu dobré správy dle § 8 odst. 2 správního řádu, jakož i zásady součinnosti správních orgánů dle § 8 odst. 1 správního řádu. Tvrdí-li nadřízený správní orgán, že žalovanému do doby vydání příkazu nebylo prokázáno, že si žalobce zvolil pro předmětné řízení zmocněnce, jednalo se dle žalobce o tvrzení nepravdivé, účelové a přepjatě formalistické. Žalobce navíc před vydáním příkazu nemohl vědět, že bude příkaz vydán, a nemohl si tak logicky zvolit zmocněnce pro řízení, o jehož zahájení neměl tušení. Žalobce také odmítl argumentaci nadřízeného správního orgánu, dle kterého volba zmocněnce pro určité řízení v minulosti automaticky neznamená, že si účastník řízení zvolí stejného zmocněnce v jiném řízení před jiným správním orgánem. Podle žalobce v daném případě nešlo o jiné řízení před jiným správním orgánem, nýbrž o dvě řízení časově blízká a na sebe bezprostředně navazující. Byla-li správním orgánům známa skutečnost, že žalobce má na základě generální plné moci právního zástupce, měl být příkaz doručován jemu, nebo se měl správní orgán o doručení jeho právnímu zástupci alespoň pokusit. Žalobce konečně namítl, že dle jeho názoru by i o opožděně podaném odporu proti příkazu měly správní orgány vydávat rozhodnutí, podobně jako je tomu např. v případě opožděně podaného odporu proti platebnímu rozkazu v civilním soudnictví či v případě opožděného odvolání ve správním řízení. Žalobce je přesvědčen, že skutečnost, že o opožděně podaném odporu není třeba vydat rozhodnutí, ačkoli je i v takovém případě rozhodováno o právech a povinnostech subjektu, zakládá nerovnoprávnost a narušení právní jistoty subjektu. Zdůraznil přitom, že příkazem správního orgánu lze mnohdy uložit sankce nepoměrně citlivější, než v civilním soudnictví. Žalobce proto navrhl, aby soud žalovanému uložil povinnost pokračovat v řízení o přestupku dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích a ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku vydal rozhodnutí, a dále aby žalovaný nahradil žalobci náklady řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, přičemž se v podstatných okolnostech shodoval se žalobcem. K rozsáhlé argumentaci žalobce týkající se původního řízení o přestupku žalovaný uvedl, že se při vydání příkazu o uložení napomenutí pro spáchání přestupku dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích řídil principem presumpce správnosti správních aktů a vycházel z pravomocného rozhodnutí Magistrátu města Most č. j. MmM/052203/2015/OSČ-Př/MK ze dne 30. 5. 2015, přičemž mu nepříslušelo, aby procesní postup či meritorní rozhodnutí Magistrátu města Most přezkoumával. Pokud jde o žalobcovo tvrzení, že v projednávaném případě nemohla nastat fikce doručení příkazu, žalovaný zrekapituloval, že příkaz o uložení napomenutí byl vydán dne 4. 9. 2015 a žalobci byl doručován na adresu jeho trvalého pobytu prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, a to do vlastních rukou. K doručení byla využita standardizovaná obálka s modrým pruhem, přičemž podle poštovních podmínek provozovatele poštovních služeb platí, že jestliže odesílatel použije zvláštní obálku s modrým pruhem, zvolil doplňkovou službu dodání do vlastních rukou. Z doručenky vyplývá, že zásilka byla dne 7. 9. 2015 uložena u provozovatele poštovních služeb. Na zásilce byla zaškrtnuta možnost „Uložit jen 10 dní, nevracet, vložit do schránky“. Žalovaný připustil, že zásilka nebyla hned jedenáctý den vložena do domovní schránky žalobce, nýbrž že si ji žalobce, jak vyplývá z údajů na doručence, dne 22. 9. 2015 osobně vyzvedl u provozovatele poštovních služeb. Uvedl však k tomu, že situace, kdy je zásilka vložena do poštovní schránky adresáta až po několika málo dnech následujících po uplynutí desetidenní lhůty uložení, není ve správní praxi nikterak výjimečná. Protože je však smyslem vložení písemnosti do schránky adresáta po jejím desetidenním uložení, aby se s jejím obsahem mohl adresát fakticky seznámit (a v přezkoumávaném případě se žalobce s písemností nepochybně seznámil, neboť ji osobně převzal), žalovaný je přesvědčen, že skutečnost, že si žalobce zásilku na poště osobně vyzvedl po uplynutí desetidenní lhůty uložení, nemá na okamžik doručení zásilky, resp. na existenci fikce doručení, žádný vliv. Citoval-li žalobce na podporu svého tvrzení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 53/2011-77, uvedl k tomu žalovaný, že pouze pokud by žalobce fakticky neměl možnost se s obsahem příkazu seznámit (tedy pokud by příkaz nebyl vložen do jeho schránky a žalobce by si jej ani nevyzvedl na poště), fikce doručení by skutečně nastat nemohla. Nadto lze dle žalovaného z žalobcem citovaného rozsudku vyčíst možnost zhojení nedostatku nevložení písemnosti do poštovní schránky adresáta po uplynutí desetidenního uložení, a to tehdy, pokud by si adresát písemnost vyzvedl, byť i s několikadenním odstupem, u provozovatele poštovních služeb, jako tomu bylo právě v žalobcově případě. Žalovaný k tomu citoval z uvedeného rozsudku následující: „Protože si účastník řízení nevyzvedl písemnost v době od 18. do 23. 9. 2009 (tj. v době po uplynutí 10 dnů od uložení), tedy nevyužil pochybení pošty k tomu, aby se s obsahem písemnosti seznámil jiným způsobem než zákonem předvídaným, nelze dospět k závěru, že mu byla doručena přes nedodržení všech podmínek pro uložení písemnosti. Fikce doručení po uplynutí deseti dnů od uložení písemnosti k vyzvednutí se tedy uplatnit nemohla, neboť nedostatek vložení písemnosti do schránky nebyl nijak zhojen“. Žalovaný v této souvislosti dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 165/2014-27, dle kterého „(v)ložení do schránky nutnou podmínkou účinnosti fikce doručení zásadně je, avšak tato podmínka může být splněna i s menší časovou prodlevou (v řádu jednotek dní) od konce úložní doby“. Žalovaný tedy shrnul, že podmínky fikce doručení byly splněny a příkaz tak byl doručen desátým dnem ode dne jeho uložení u provozovatele poštovních služeb. Pokud jde o tvrzení žalobce, že nebyl řádně poučen o právních důsledcích, které s převzetím nebo nepřevzetím zásilky (příkazu) byly spojeny, žalovaný k tomu uvedl, že dle prohlášení doručujícího orgánu na doručence byla žalobci zanechána výzva k vyzvednutí zásilky s poučením o důsledcích nevyzvednutí nebo odmítnutí převzetí zásilky. Součástí obálky s modrým pruhem, která byla v tomto případě k doručení příkazu použita, je předtištěné poučení (určené k odtrhnutí z obálky), dle něhož je adresát poučen o tom, že doručování písemnosti se řídí správním řádem, že se písemnost považuje za doručenou, jestliže si ji adresát nevyzvedne ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, dále jaké jsou následky spojené s odmítnutím převzetí zásilky a též poučení o možnosti požádat o určení neplatnosti doručení. Poučení dále obsahuje označení a adresu správního orgánu, který písemnost odeslal (razítko žalovaného) a dále označení písemnosti (uvedení č. j. a sp. zn.). Nakonec se žalovaný vyjádřil k námitce žalobce, že žalovaný v době vydání příkazu věděl či musel vědět o existenci jeho právního zástupce, a že měl tedy být příkaz doručen prostřednictvím tohoto právního zástupce. Žalovaný se nicméně dle vlastního tvrzení o skutečnosti, že si žalobce zvolil pro předmětné řízení zmocněnce, dozvěděl až dne 7. 10. 2015, kdy mu byl do datové schránky zmocněncem žalobce doručen odpor proti příkazu společně s plnou mocí. V době vydání příkazu tedy nebylo žalovanému prokázáno zmocnění právního zástupce žalobce, a nemohl mu tedy ani být doručován příkaz. Vzhledem k výše uvedenému je žalovaný přesvědčen, že žaloba není důvodná, a navrhl, aby ji soud zamítl. Ze správního spisu vyplynuly následující pro soud podstatné skutečnosti: Dne 30. 5. 2015 byla žalobci rozhodnutím Magistrátu města Mostu, č. j. MmM/052203/2015/OSČ-Př/MK, vyhotoveným dne 29. 4. 2015, uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel v délce 2 měsíců ode dne nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí. Dne 8. 6. 2015 vyhotovil nadřízený správní orgán výzvu k odevzdání řidičského průkazu, sp. zn. S-MHMP-DSC-988155/2015, která byla žalobci doručena dne 16. 6. 2015 a ve které jej nadřízený správní orgán upozornil na existenci povinnosti odevzdat řidičský průkaz, a vyzval jej, aby ji bezodkladně splnil. Na tuto výzvu reagoval žalobce dne 23. 6. 2015 vyjádřením k výzvě k odevzdání řidičského průkazu, v němž nadřízený správní orgán informoval o svém přesvědčení, že původní řízení o přestupku trpělo závažnými procesními vadami, přičemž na základě tohoto přesvědčení žalobce podal na Magistrát města Mostu podnět k provedení přezkumného řízení a zároveň jej požádal o odložení vykonatelnosti rozhodnutí. Součástí tohoto vyjádření byla též generální plná moc ze dne 16. 6. 2015, kterou žalobce zmocnil svého právního zástupce k tomu, aby jej zastupoval ve všech věcech, jednáních a soudních, správních či jiných řízeních. Nadřízený správní orgán dále dne 8. 6. 2015 učinil oznámení žalovanému sp. zn. S- MHMP-DSC-988155/2015, v němž jej informoval, že žalobce nesplnil uloženou povinnost, a je tedy důvodně podezřelý ze spáchání přestupku proti pořádku ve státní správě dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalovaný v reakci na uvedené oznámení vyhotovil dne 31. 8. 2015 pod sp. zn. R 1313/2015 OAKT/Vel, č. j. SZ P4/077576/2015, příkaz o uložení napomenutí za spáchání přestupku proti pořádku ve státní správě dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích. Příkaz byl odeslán dne 4. 9. 2015 a žalobci byl doručován na adresu jeho trvalého pobytu prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Zásilka byla doručována do vlastních rukou žalobce za využití standardizované obálky s modrým pruhem. Z doručenky vyplývá, že byla zásilka s příkazem dne 7. 9. 2015 uložena u provozovatele poštovních služeb a připravena k vyzvednutí, a že adresát byl vyzván k vyzvednutí zásilky a bylo mu zanecháno poučení. Doručenka obsahuje označení a adresu žalovaného (formou razítka), jakož i označení doručované písemnosti (spisová značka a číslo jednací spolu s nápisem „Příkaz – ŘP“). Na doručence je dále zaškrtnuta možnost „ULOŽIT JEN 10 DNÍ; NEVRACET, VLOŽIT DO SCHRÁNKY“, přičemž dle prohlášení příjemce zásilky je zřejmé, že si žalobce zásilku převzal u provozovatele poštovních služeb osobně dne 22. 9. 2015. Dne 7. 10. 2015 podal právní zástupce žalobce do datové schránky žalovaného proti výše uvedenému příkazu odpor. Dne 21. 10. 2015 byl spisový materiál nesprávně z důvodu „opožděného odporu“ předložen nadřízenému správnímu orgánu, načež byl dne 29. 10. 2015 vrácen zpět žalovanému se sdělením, že změnu nebo zrušení pravomocného příkazu lze dosáhnout pouze podáním podnětu k přezkumnému řízení nebo podáním návrhu na obnovu řízení. Vrácený spisový materiál byl žalovanému doručen dne 4. 11. 2015. Následujícího dne byl žalobce písemně vyrozuměn o tom, že příkaz nabyl právní moci dne 3. 10. 2015, neboť odpor proti příkazu nebyl podán do 15 dnů ode dne jeho doručení. Dne 11. 12. 2015 podal žalobce do datové schránky nadřízeného správního orgánu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti žalovaného dle § 80 správního řádu. Podstatné aspekty právní argumentace v ní obsažené uvedl žalobce též v žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, která je shrnuta výše. Usnesením sp. zn. S-MHMP 1834848/2015, č. j. MHMP 25188/2016, ze dne 4. 1. 2016, nadřízený správní orgán žalobcovu žádost zamítl. Dne 17. 8. 2016 ve věci proběhlo ústní jednání, z něhož se žalovaný omluvil, žalobce pak setrval na argumentaci představené již v písemném vyhotovení žaloby. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal tvrzení žalobce o nečinnosti žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Dle § 19 odst. 2 správního řádu „(n)ení-li možné písemnost doručit prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, lze ji doručit také prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Správní orgán zvolí takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost dodat poštovní zásilku obsahující písemnost způsobem, který je v souladu s požadavky tohoto zákona na doručení písemnosti.“ Dle § 19 odst. 4 správního řádu se do vlastních rukou doručují mj. rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 správního řádu. Dle § 51 zákona o přestupcích „(n)ení-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení“. Dle § 87 odst. 3 zákona o přestupcích má příkaz stejné náležitosti, jako rozhodnutí o přestupku, a oznamuje se vždy písemně. Dle § 87 odst. 4 zákona o přestupcích může obviněný z přestupku podat proti příkazu do 15 dnů ode dne jeho doručení odpor správnímu orgánu, který příkaz vydal. Včasným podáním odporu se příkaz ruší a správní orgán pokračuje v řízení. Dle § 20 odst. 1 správního řádu se fyzické osobě písemnost doručuje mj. na adresu pro doručování, na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti nebo na adresu jejího trvalého pobytu. Fyzické osobě lze však doručit kdekoli, kde bude zastižena. Dle § 20 odst. 2 správního řádu lze písemnost, která se doručuje do vlastních rukou, doručit adresátovi, nebo též tomu, koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil písemnou plnou mocí s úředně ověřeným podpisem. Dle § 23 odst. 1 správního řádu „(n)ebyl-li v případě doručování podle § 20 adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle § 20, písemnost se uloží“. Dle § 23 odst. 3 správního řádu se písemnost uloží v provozovně provozovatele poštovních služeb, doručuje-li se jeho prostřednictvím. Dle § 23 odst. 4 správního řádu se adresát „vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil.“ Dle § 23 odst. 5 správního řádu se adresát zároveň s oznámením podle odstavce 4 písemně poučí o právních důsledcích, které by jeho případné jednání podle § 24 odst. 1, 3 a 4 vyvolalo nebo o možnosti postupu podle § 24 odst.

2. Toto poučení musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu. Dle § 24 odst. 1 správního řádu „(j)estliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty“. Dle § 33 odst. 1 si účastník řízení může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Dle § 34 odst. 2 správního řádu se písemnosti doručují pouze právnímu zástupci účastníka řízení, s výjimkou případů, kdy má zastoupený v řízení něco osobně vykonat. Podstatná část argumentace žalobce spočívá v názoru, že v důsledku vad při doručování příkazu, na které ve své žalobě poukazuje, nemohla nastat fikce doručení, a lhůta pro podání odporu proti příkazu tedy neuplynula 17. 9. 2015, jak tvrdí žalovaný. Městský soud v Praze se na prvním místě zabýval námitkou žalobce, že měl být příkaz žalovaného v souladu s § 34 odst. 2 správního řádu doručen jeho právnímu zástupci, o jehož existenci žalovaný věděl nebo musel vědět. Žalobce vychází z přesvědčení, že pokud ke svému vyjádření k výzvě nadřízeného správního orgánu k odevzdání řidičského průkazu sp. zn. S-MHMP-DSC-988155/2015 připojil též generální plnou moc, kterou zmocnil svého právního zástupce k tomu, aby jej zastupoval ve všech věcech, jednáních a soudních, správních či jiných řízeních, měl nadřízený správní orgán s touto skutečností seznámit žalovaného (který předmětný příkaz vydal více než dva měsíce po té, co se nadřízený správní orgán o právní zastoupení žalobce dozvěděl), a to především s ohledem na zásadu spolupráce v zájmu dobré správy dle § 8 odst. 2 správního řádu, resp. na zásadu součinnosti správních orgánů dle § 8 odst. 1 správního řádu. Zdejší soud se s názorem žalobce neztotožňuje. Naopak je třeba přisvědčit názoru, který nadřízený správní orgán vyjádřil v usnesení, jímž nevyhověl žalobcově žádosti o provedení opatření proti nečinnosti – žalovaný skutečně nemohl pouze na základě skutečnosti, že si žalobce v souvislosti s odlišným (byť souvisejícím) řízením před nadřízeným správním orgánem zvolil právního zástupce, dovozovat závěr, že žalobce hodlal být stejným zmocněncem zastupován též v řízení před žalovaným. Nezákonností by naopak bylo stiženo doručování v případě, že by žalovaný danou písemnost doručoval právnímu zástupci žalobce, jehož plná moc (byť plná moc generální) byla prokázána pouze v rámci odlišného řízení, resp. postupu (v reakci na výzvu k odevzdání řidičského průkazu) před odlišným správním orgánem (nadřízený správní orgán). Teprve dne 7. 10. 2015, kdy žalobce spolu s odporem proti příkazu doručil žalovanému též písemnou generální plnou moc, mohl žalovaný učinit závěr, že si žalobce v předmětném řízení o přestupku proti pořádku ve státní správě dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích přeje být zastupován, a kým. Ze stejného důvodu nemůže soud přisvědčit ani námitce žalobce, že se měl žalovaný před uložením písemnosti pokusit ji v souladu s § 23 odst. 1 správního řádu doručit jiným způsobem přípustným podle § 20 správního řádu. Jediným dalším přípustným způsobem doručování v případě písemností, které je třeba doručovat do vlastních rukou (jako je tomu v případě příkazu), bylo totiž doručení tomu, koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil písemnou plnou mocí, přičemž v době odeslání příkazu nebylo žalovanému žádným způsobem prokázáno, že si žalobce též pro předmětné řízení o přestupku proti pořádku ve státní správě dle § 46 odst. 1 zákona o přestupcích zvolil právního zástupce. Žalobce dále namítal, že o právních důsledcích, které byly s převzetím nebo nepřevzetím zásilky spojeny, nebyl nikdy řádně poučen. Upozornil, že na doručence je uvedeno pouze sdělení „bylo zanecháno poučení“, ovšem bez bližší specifikace obsahu tohoto poučení. V této souvislosti také poznamenal, že z doručenky není ani zřejmé, zda měla být písemnost doručována do vlastních rukou adresáta. Zdejší soud k tomu poznamenává, že ze správního spisu vyplynulo, že k doručení příkazu byla užita obálka s modrým pruhem, přičemž zvolená doručenka je doručenkou značky DORUGOV® typové řady 155. Její součástí je poučení o právních důsledcích spojených s nepřevzetím zásilky zcela odpovídající požadavkům dle správního řádu, konkrétně ustanovením § 23 odst. 4 a 5. Skutečnost, že byla žalobci v poštovní schránce zanechána výzva k vyzvednutí zásilky včetně tohoto poučení, stvrdil žalobce vlastním podpisem. Stěžovatel naopak nijak neprokazoval, že by mu bylo zanecháno částečné, resp. neúplné či vnitřně rozporné poučení, příp. poučení žádné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 149/2012-31 ze dne 3. 4. 2013, body 28 a 29). Ostatně skutečnost, že žalobce výzvu k vyzvednutí zásilky obdržel, lze dovodit i z toho, že si zásilku po určité době skutečně u provozovatele poštovních služeb osobně vyzvedl. Z doručenky s modrým pruhem je též s ohledem na čl. 18 odst. 3 Poštovních podmínek provozovatele poštovních služeb (České pošty, s.p.) pro základní poštovní služby zřejmé, že zásilka skutečně byla doručována do vlastních rukou žalobce. V souvislosti s uvedenou námitkou žalobce také označuje za nepřezkoumatelné usnesení nadřízeného správního orgánu o nevyhovění žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti, neboť je v něm obsažen pouze neurčitý odkaz na prohlášení doručujícího orgánu, dle kterého byla žalobci zanechána výzva k vyzvednutí uložené zásilky s poučením o důsledcích o nevyzvednutí nebo odmítnutí převzetí zásilky. Městský soud v Praze k tomu poznamenává, že přezkoumatelnost či nepřezkoumatelnost rozhodnutí nadřízeného správního orgánu o žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti není předmětem soudního přezkumu na základě žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Nakonec byl žalobce přesvědčen, že fikce doručení předmětného příkazu nemohla nastat, neboť nebyl po uplynutí deseti dní od uložení (tedy 18. 9. 2015) vložen do jeho poštovní schránky, nýbrž si jej musel po dalších 5 dnech (tedy 22. 9. 2015) osobně vyzvednout. Odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 53/2011-77, přičemž mj. cituje jeho právní větu: „Písemnost může být podle § 24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 účinně doručena fikcí jen za podmínky, že byla po uplynutí desetidenní úložní doby podle § 23 odst. 4 věty druhé citovaného zákona vložena do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, nevyloučil-li to správní orgán a bylo-li to možné.“ Městský soud v Praze k uvedené námitce nejprve uvádí, že v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu se oproti případu žalobce jednalo o situaci, kdy byla uložená písemnost po uplynutí úložní doby poštou vrácena jako nedoručitelná správnímu orgánu, tedy nebyla nikdy vložena do domovní schránky adresáta. Naopak v podstatných okolnostech prakticky totožným případem, jako je žalobcův, se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 10 Ads 21/2014-25, v němž došel k závěru, že pro nastání fikce doručení není třeba, aby byla doručovaná písemnost do schránky adresáta vložena bezprostředně po uplynutí deseti dnů od uložení: „V projednávané věci je zřejmé, že 1. 10. 2012 nastal zákonem předvídaný důsledek doručení písemnosti fikcí, poté, tj. od 2. 10. 2012, měla být písemnost vhozena do domovní schránky stěžovatelky. K tomu nedošlo ještě nejméně 4 dny, neboť dne 6. 10. 2012 si stěžovatelka písemnost u provozovatele poštovních služeb osobně vyzvedla. Lze tedy konstatovat, že provozovatel poštovních služeb nepřistoupil ke splnění povinnosti zakotvené v § 23 odst. 4 správního řádu neprodleně. Přestože případné zpoždění s úkony při doručování je možno označit za negativní jev, je nutno konstatovat, že zákon s případným prodlením při vhození písemnosti dle § 23 odst. 4 správního řádu do schránky adresáta nespojuje důsledek neúčinnosti doručení a pouze zpoždění s tímto úkonem nemůže mít žádný vliv na datum, ve kterém došlo k fikci doručení. Stěžovatelka si písemnost sama vyzvedla a za této situace nelze předjímat závěr, že by provozovatel poštovních služeb povinnost dle § 23 odst. 4 správního řádu vůbec nesplnil“. V této souvislosti lze citovat také rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 58/2013-46 ze dne 27. 11. 2013, v němž se uvádí následující: „Zamýšleným účelem vložení zásilky do domovní schránky adresáta podle § 23 odst. 4 správního řádu je poskytnout adresátovi šanci seznámit se s písemností, přestože si ji v úložní době nevyzvedl. Nicméně ani z tohoto nového ustanovení nelze explicitně dovodit vliv na okamžik doručení zásilky definovaný v § 24 odst. 1 správního řádu. Obdobný názor zastává odborná literatura, viz např. Vedral Josef, Správní řád, Komentář, II vydání, BOVA POLYGON 2012, str.

288. Pro uložení zásilky je stanovena exaktní zákonná lhůta, po jejímž marném uplynutí má dojít k doručení fikcí, avšak pro následné vložení zásilky do schránky adresáta tomu tak není. Příležitost k dodatečnému seznámení adresáta se zásilkou jejím vložením do jeho domovní schránky lze proto vnímat jako určitou nadstavbu nad podmínkou splnění podmínky doručení fikcí dle § 24 odst. 1 správního řádu nebo podmínku provázející zákonný důsledek dle § 24 odst. 1 správního řádu“. V daném případě je zřejmé, že se žalobce s příkazem žalovaného nepochybně seznámil, neboť si jej osobně vyzvedl na pobočce provozovatele poštovních služeb, a následně proti němu brojil odporem. Ačkoli lze tedy žalobci přisvědčit v tom, že měl provozovatel poštovních služeb příkaz do jeho poštovní schránky vložit ideálně bezprostředně po uplynutí deseti dní od uložení, skutečnost, že k tomu nedošlo, a že se žalobce s obsahem příkazu seznámil až o několik dní později, neměla vliv na nastání fikce doručení, a nemůže tedy být pochyb o tom, že příkaz skutečně nabyl právní moci již 3. 10. 2015. Závěrem své žaloby žalobce konstatoval, že dle jeho názoru by i o opožděně podaném odporu proti příkazu měly správní orgány vydávat rozhodnutí. Městský soud v Praze se však s uvedenou žalobní námitkou, která patrně směřuje k hodnocení zákonné úpravy opožděného příkazu z hlediska ochrany práv účastníka příkazního řízení ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neztotožňuje. Předně je třeba upozornit na skutečnost, že prakticky shodnou úpravu (tedy úpravu, která nevyžaduje vydání rozhodnutí o opožděnosti odporu) obsahuje v případě trestního příkazu též zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. O souladu této úpravy s ústavním pořádkem (v těch aspektech, na které poukazuje žalobce) nevyvstala dosud v judikatuře ani v odborné literatuře pochybnost, a nemá ji ani zdejší soud. Tím méně je pak důvod se domnívat, že by v rozporu s ústavním pořádkem byla analogická úprava ve správním trestání. Nelze ostatně přehlédnout skutečnost, že by taková úprava, dle které by musel správní orgán o opožděném odporu vydat rozhodnutí, žádným způsobem nezvýšila ochranu účastníka příkazního řízení, neboť má i při absenci rozhodnutí (a tedy i možnosti uplatnit následně u soudu žalobu proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s.) k dispozici účinný prostředek ochrany právě v podobě žaloby proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 a násl. s. ř. s. (kterého nakonec žalobce využil). V rámci jejího přezkumu totiž soud posoudí mj. právě otázku, zda byl odpor podán opožděně, či nikoli. Z výše uvedených důvodů pouvažuje zdejší soud platnou a účinnou úpravu odporu proti příkazu ve správním, resp. přestupkovém řízení, za souladnou s ústavním pořádkem České republiky, pročež neshledal důvod k tomu, aby věc podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky předložil Ústavnímu soudu. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou podle § 81 odst. 3 s. ř. s. zamítl. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci nebyl úspěšný (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario), zatímco žalovanému žádné náklady nevznikly.

Poučení