10 A 201/2015 - 12

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce R.K., nar. X, st. příslušnost X t. č. neznámého pobytu, zastoupen Asociací pro právní otázky imigrace, se sídlem Praha 8, Karolínská 654/2, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská tř. 558, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2015, č. j. KRPC-112917-42/ČJ-2015-020023, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje dne 3. 11. 2015 (dodanou do datové schránky dne 2. 11. 2015) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2015, č. j. KRPC-112917-42/ČJ-2015-020023, kterým byla žalobci prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění, stanovená rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2015, č. j. KRPC-112917-12/ČJ-2015-020023, o třicet dnů. Žalobou je předně namítáno porušení čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“). Nedostatky spočívající v nepřiměřenosti materiálních podmínek zajištění žalobce dosahují takové intenzity, že nejsou slučitelné s požadavky na kvalitu zajištění stanovených Evropskou úmluvou a Evropským soudem pro lidská práva. K tomuto žalobce blíže poukázal na nedostatečnost ubytovacích prostor v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová (dále jen „Zařízení pro zajištění cizinců“), které vzhledem k vnějšímu zajištění těchto prostor, evokují spíše dojem vězeňského prostředí. Dále žalobce poukázal na neadekvátní zajištění právní pomoci v Zařízení pro zajištění cizinců. Tato žalobní námitka pak byla žalobcem blíže rozvedena pod bodem ad 2. žaloby, kde uvedl, že právní služby jsou v Zařízení pro zajištění cizinců poskytovány toliko dvěma organizacemi, které z kapacitních důvodů nejsou schopny zajistit adekvátní právní pomoc všem přítomným cizincům. V důsledku tohoto nedostatku pak žalobce nebyl schopen zpochybnit zákonnost rozhodnutí o zajištění, které bylo vydáno již dne 8. 8. 2015 a nebyl tak schopen realizovat své právo založené čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy. Za spornou žalobce označil rovněž dostupnost péče o fyzické zdraví osob nacházejících se v Zařízení pro zajištění cizinců, kdy počet přítomných lékařů neodpovídá počtu osob přítomných v tomto zařízení. Absolutně nedostupná je rovněž péče o duševní zdraví zajištěných cizinců. Zařízení pro zajištění cizinců není dostačující ani ve vztahu k možnosti aktivního trávení volného času, kdy cizinci mají možnost trávit svůj volný čas pouze v uzavřeném venkovním prostoru bez možnosti dalších volnočasových aktivit. Naplněn není ani požadavek náležitého stravování s ohledem na množství podávané stravy a vzhledem k časovým rozestupům mezi jednotlivě podávanými jídly. Zařízení pro zajištění cizinců trpí rovněž nedostatkem kvalifikovaného personálu, který je tvořen zaměstnanci Správy uprchlických zařízení a zaměstnanci soukromé bezpečnostní agentury, kteří s ohledem na nedostatečnou znalost cizího jazyka a nedostatečnou schopnost mezilidské komunikace nejsou schopni splňovat požadovaný standard kvalifikovaného personálu. Dále je žalobcem namítáno porušení ust. § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) ve spojení s čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy a čl. 15 odst. 1 a 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 (dále jen „návratová směrnice“). Žalovaná se výslovně nezabývala existencí reálného předpokladu skutečného vyhoštění žalobce v době trvání jeho zajištění. Cestovní doklad se žalobci v době od 8. 8. 2015 do 2. 10. 2015 nepodařilo opatřit a žalovaná v rozhodnutí pouze konstatovala, že k obstarání předmětných dokladů během dalších třiceti dnů, po které bude zajištění prodlouženo, dojde. Vzhledem ke skutečnosti, že za období od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015 bylo Policií ČR vedeno 47 řízení o správním vyhoštění a ani v jednom z těchto případů se vyhoštění nepodařilo zrealizovat, je zřejmé, že předpoklad vyhoštění žalobce reálný není. K tomuto žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009 č.j. 1As 12/2009 – 61, v němž tento soud konstatoval, že správní orgán je při rozhodování o zajištění cizince povinen zvážit, zda je výkon správního vyhoštění vůbec možný. V nyní projednávané věci se žalovaná reálností, potenciální možností či pravděpodobností správního vyhoštění žalobce vůbec nezabývala. Ze všech výše uvedených důvodů bylo žalobcem závěrem navrhnuto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu zamítnout. Žalobce na území České republiky pobývá bez víza či platného povolení k pobytu, aniž by k tomu byl oprávněn. Na tomto území pobývá rovněž bez platného cestovního dokladu, přičemž státní hranice překročil v úkrytu, a to v nákladovém prostoru dodávky. Jako cílovou destinaci žalobce označil Německo. Žalobce dále uvedl, že do domovského státu se vrátit nechce. Žalobce v průběhu správního řízení neposkytl žádnou záruku zajišťující naplnění správních rozhodnutí, která mu byla uložena za porušení pobytového režimu na území České republiky. Z tohoto důvodu žalovaná dne 6. 8. 2015 přistoupila k zajištění žalobce na dobu šedesáti dnů. Délka zajištění žalobce byla stanovena s ohledem na předpokládanou složitost přípravy realizace správního vyhoštění, kdy žalobce nedisponoval žádným platným dokladem totožnosti. Během této doby byly průběžně činěny kroky k realizaci vyhoštění žalobce, a to konkrétně opatřování cestovních dokladů žalobce prostřednictvím zastupitelského úřadu v Afghánistánu. Za tímto účelem byly rovněž prováděny konzultační pohovory s afghánským konzulem v Praze, které ve stanovené době zajištění ukončeny nebyly. Z tohoto důvodu bylo žalovanou vydáno napadené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o prodloužení doby zajištění žalobce o dalších třicet dnů, aby mohly být uvedené konzultační pohovory dokončeny a aby mohlo dojít k opatření dokladů a následné realizaci správního vyhoštění. I přes snahu žalované o realizaci správního vyhoštění se toto nepodařilo a žalobce byl dne 3. 11. 2015 ze zajištění propuštěn. Žalovaná v rámci rozhodování o prodloužení zajištění žalobce dospěla k závěru, že není možné využít v dané věci mírnějšího opatření. Jednání žalobce bylo shledáno rozporným se zájmem společnosti na dodržování podmínek stanovených pro pobyt cizinců na území České republiky. Toto žalobcovo jednání nezaručovalo, že se samostatně a dobrovolně vrátí do domovského státu, jak mu bylo uloženo rozhodnutím o správním vyhoštění. Z těchto důvodů bylo rozhodnutí žalované o zajištění žalobce a stejně tak žalobou napadené rozhodnutí o prodloužení tohoto zajištění vydáno v souladu se zákonem. Ze správního spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti: K zajištění žalobce došlo dne 6. 8. 2015 ve 22.10 hodin z důvodu jeho neoprávněného vstupu a pobytu na území České republiky. K neoprávněnému vstupu a následnému pobytu na území České republiky bylo žalobcem v rámci podání vysvětlení, jehož obsah je zachycen v protokolech ze 7. 8. 2015 a 8. 8. 2015, sděleno, že v Evropské unii nežádal nikde o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce uvedl, že pochází z Afghánistánu, ale několik let žil v Íránu. V Íránu žil celou dobu „na černo“ a měl být vrácen do Afghánistánu, proto se rozhodl s rodinou odejít do Německa. V Německu nemá žádné konkrétní místo vybrané, v ČR s rodinou zůstat nechce. Před zadržením v ČR byli na cestě asi dva měsíce. Žalobce cestoval přes Turecko, Řecko, Makedonii a Maďarsko, a to za pomocí placených převaděčů. V nákladním automobilu, ve kterém byl zadržen, měl být převezen do Německa. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 8. 8. 2015 dále vyplývá, že žalobce nedisponuje žádnou finanční částkou. Na tomto území žalobce nemá žádné příbuzné, žádné příbuzné nemá ani v jiném členském státě EU. Ke svému zdravotnímu stavu žalobce uvedl, že nemá žádné zdravotní potíže. Žalobce výslovně uvedl, že z území členských států EU nevycestuje, že chce co nejdříve požádat o azyl v Německu. Rozhodnutím ze dne 8. 8. 2015 č. j. KRPC-112917-12/ČJ-2015-020023 byl podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců žalobce zajištěn za účelem jeho správního vyhoštění. Doba trvání tohoto zajištění byla podle ust. § 124 odst. 3 ve spojení s ust. § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovena v délce šedesát dní. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí konstatovala, že žalobce svým neoprávněným pobytem na území České republiky bez platného cestovního dokladu a víza porušil ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Z jednání žalobce je patrné nebezpečí, že si v důsledku porušování pobytového režimu neopatří náhradní cestovní doklad a z území Evropské unie nevycestuje. Vzhledem k tomu, že žalobce na území České republiky neoprávněně pobývá již od 6. 8. 2015 a s ohledem na zmíněné nebezpečí jeho dobrovolného nevycestování z území členských států Evropské unie, není přijetí zvláštních opatření za účelem vycestování z území dle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců postačující. Žalobce není na území ČR vázán žádnými rodinnými, pracovními ani jinými vazbami, které by mu bránily opustit území tohoto státu. Žalobce navíc nemá dostatečnou finanční hotovost. Doba zajištění byla stanovena s ohledem na složitost přípravy realizace správního vyhoštění, kdy žalobce nedisponuje žádným platným dokladem totožnosti. Příslušný doklad je nutné obstarat prostřednictvím Ředitelství služby cizinecké policie v Praze. Žalovaná předpokládá, že opatření těchto dokladů bude uskutečněné v rámci doby, po kterou žalobce bude za účelem správního vyhoštění zajištěn. Závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 8. 2015 bylo konstatováno, že vycestování žalobce do země jeho státní příslušnosti pobytu je možné. Ministerstvo ve svém rozhodnutí nedospělo k závěru, že by žalobci v jeho vlasti byl uložen trest smrti, či že by mu uložení tohoto trestu hrozilo. Žalobce rovněž neuvedl žádné relevantní okolnosti svědčící o možné hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení. Podání žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu mezinárodního či vnitrostátního ozbrojeného konfliktu žalobce, přestože mu v tom žádné objektivní překážky nebránily, nevyužil, naopak se vědomě nelegálně pohyboval na území České republiky, kdy jeho cílovou zemí bylo Německo. Lze tudíž pochybovat o pravdivosti jím tvrzených obav z návratu do domovského státu. Rozhodnutím žalované ze dne 12. 8. 2015 č. j. KRPC-112917-32/ČJ-2015-020023 byl žalobce na základě ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a bod 2 zákona o pobytu cizinců vyhoštěn. Doba, po kterou byl žalobci zakázán vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce jednoho roku. Z obsahu rozhodnutí vyplývá, že žalobce svým jednáním naplnil ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, když na území České republiky pobýval od 6. 8. 2015 neoprávněně, tedy bez platného povolení k pobytu či víza a dále bez platného cestovního dokladu. Na území České republiky nemá žalobce žádné rodinné ani jiné vazby, nemá zde majetek a jeho věk i zdravotní stav umožňují jeho návrat do domovského státu. Vycestování žalobce do domovského státu bylo shledáno možným, a to i na základě Závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR, které je pro výrokovou část rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce závazné. Délka správního vyhoštění byla stanovena s ohledem na závažnost žalobcova protiprávního jednání. Dne 2. 10. 2015 bylo pod č. j. KRPC-112917-42/ČJ-2015-020023, vydáno žalobou napadené rozhodnutí, kterým byla dle ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobci prodloužena doba zajištění o třicet dnů. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalovaná neshledala zvláštní opatření za účelem vycestování dle ust. § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců dostačujícím, neboť žalobce nemá na území České republiky žádné rodinné ani jiné vazby a v průběhu správního řízení neuvedl žádnou adresu, kde by se na tomto území mohl po dobu řízení zdržovat. Žalobce nedisponuje dostatečnou finanční hotovostí a v průběhu správního řízení sdělil, že se do země původu vrátit nechce a hodlá setrvávat v Evropě. Z těchto důvodů hrozí dle žalované reálné nebezpečí, že žalobce z schengenského prostoru nevycestuje. Doba, po kterou bylo zajištění žalobce prodlouženo, koresponduje s předpokládanou složitostí přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, a to především vzhledem ke skutečnosti, že žalobce nedisponuje žádným platným dokladem totožnosti. Uvedený doklad je nutné opatřit prostřednictvím Ředitelství služby cizinecké policie Praha, který žalovanou dne 29. 9. 2015 informoval o probíhajících konzultacích žalobce s afghánským konzulem právě za účelem vydání příslušných dokladů. Příkazem vydaným žalovanou dne 30. 10. 2015 bylo rozhodnuto o propuštění žalobce ze zařízení pro zajištění cizinců, a to z důvodu uplynutí zákonné lhůty pro jeho zajištění. K jeho propuštění došlo dne 3. 11. 2015. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Soud ve věci rozhodl bez nařízeného jednání, neboť byly splněny podmínky stanovené v § 51 s. ř. s. Žalobce ve smyslu poučení podle ust. § 172 odst. 5 zákona po pobytu cizinců, kterého se mu dostalo v žalobou napadeném rozhodnutí, nenavrhl ve lhůtě pěti dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednávané věci. Žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila ve svém vyjádření k žalobě. Rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2015 došlo k zajištění žalobce na základě ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dle tohoto ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Z dikce ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se podává, že doba trvání zajištění se stanoví s přihlédnutím k předpokládané složišti přípravy výkonu správního vyhoštění. Policie je oprávněna dobu zajištění prodloužit, pokud je to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Podle ust. § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců je policie po celou dobu povinna zkoumat, zda podmínky zajištění i nadále trvají. Žalobce nejprve na straně pět až sedm žaloby obsáhle namítá nepřiměřenost materiálních podmínek svého zajištění, vedoucích k porušení čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy, a tvrdí, že Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé – Jezové neskýtá dostatečné podmínky pro realizaci zajištění cizinců. K tomuto žalobce blíže poukázal na neadekvátnost ubytování, nedostatečnou zdravotní pomoc, absenci volnočasových aktivit, nedostatečnost stravování a rovněž na nekvalifikovanost tamějšího personálu. Žalobce dále poukázal na neadekvátní zajištění právní pomoci zajištěným cizincům, v důsledku které se mu nedostalo možnosti zpochybnit již rozhodnutí o svém zajištění. K problematice vybavenosti a celkové dostatečnosti zařízení pro zajištění cizinců v České republice lze v obecné rovině uvést, že je zejména v poslední době velmi diskutovaným tématem, a to i ze strany Veřejné ochránkyně práv (viz k tomuto aktuální Vyhodnocení systematické návštěvy Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. 24/2015/NZ/OV, dostupné na www.ochrance.cz). Krajský soud k této námitce odkazuje na ust. § 130 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, dle kterého zařízení provozuje Ministerstvo vnitra prostřednictvím jím zřízené organizační složky. Touto organizační složkou je Správa uprchlických zařízení (viz statut organizační složky státu schválený Ministerstvem vnitra dne 17. 9. 2002 pod č.j. UT-241/2002). Z čl. II odst. 1 písm. e) statutu Správy uprchlických zařízení vyplývá, že na základě dohody s Policií ČR zajišťuje služby při provozování zařízení pro zajištění cizinců podle zákona o pobytu cizinců. Z čl. II odst. 2 písm. i) statutu dále vyplývá, že Správa uprchlických zařízení zabezpečuje služby související s ubytováním cizinců v zařízení pro zajištění cizinců. Z uvedeného je zřejmé, že žalobcem poukazované nedostatky Zařízení pro zajištění cizinců nespadají pod zákonnou pravomoc žalované, nýbrž pod pravomoc Správy uprchlických zařízení. Namítanou nezákonnost rozhodnutí o prodloužení zajištění z důvodu nepřiměřenosti materiálních podmínek zajištění nelze pro nedostatek pravomoci žalované v této oblasti vůbec dovozovat. K namítaným nedostatkům předmětných zařízení krajský soud nad rámec uvádí, že je věcí moci výkonné jako celku, aby lidsko-právní imperativy týkající se zajištění cizinců byly respektovány a aby byla učiněna příslušná opatření, vedoucí k zabránění porušování těchto lidských práv. Ve vztahu k žalobcově námitce týkající se porušení čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy, kdy žalobce v důsledku nedostatečné právní pomoci v Zařízení pro zajištění cizinců, nebyl schopen zpochybnit rozhodnutí o svém zajištění, krajský soud uvádí, že tato okolnost rovněž nemůže být předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu o prodloužení zajištění žalobce za účelem jeho správního vyhoštění. Soud podotýká, že pokud by žalobci bylo bráněno v přístupu k právní pomoci ze strany správních orgánů, mohla by tato skutečnost být předmětem přezkumu v rámci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. Tuto možnost však žalobce ke dni rozhodování soudu, tedy v době, kdy je řádně zastoupen právním zástupcem, nevyužil, jak vyplývá z obsahu správního spisu i z obsahu nyní projednávané žaloby. Námitka žalobce, dle které je napadené rozhodnutí nezákonné pro nepřiměřenost materiálních podmínek zajištění, nebyla shledána důvodnou. Další žalobní námitkou je rozporován postup žalované, která se v napadeném rozhodnutí nikterak nezabývala realizovatelností žalobcova vyhoštění. K tomuto žalobce blíže poukázal na skutečnost, že se žalované v době od 8. 8. 2015, kdy byl žalobce zajištěn, do 2. 10. 2015 nepodařilo opatřit jeho cestovní doklad. Žalobci je navíc známo, že se Policii ČR v době od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015 nepodařilo zrealizovat žádné z celkem 47 správních vyhoštění. K prodloužení zajištění žalobce mohla žalovaná přistoupit pouze v případě, kdy by bylo faktické vyhoštění žalobce reálné, čemuž v daném případě nic nenasvědčovalo. Z dikce výše citovaného ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyplývá, že o zajištění cizince lze rozhodnout, pokud (a) se jedná o cizince staršího 15 let, kterému bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění či o tomto vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto a pokud (b) nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování a (c) je zde nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. K prodloužení zajištění cizince pak dle ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců lze přistoupit, pokud je to k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění nezbytné. Rozhodnutím ze dne 8. 8. 2015 žalovaná zajistila žalobce za účelem jeho správního vyhoštění. Z obsahu správního spisu jakož i z rozhodnutí o zajištění vyplývá, že v daném případě byly splněny podmínky pro zajištění cizince, neboť žalobce je osobou starší 15 let, oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění mu bylo doručeno osobně dne 7. 8. 2015 a žalovaná rovněž konstatovala, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování v daném případě není dostačující. K tomuto závěru žalovaná dospěla s vědomím, že žalobce nemá na území České republiky žádné rodinné ani jiné vazby, pro které by měl zájem na tomto území setrvat. Žalobce rovněž nedisponuje dostatečnou finanční hotovostí a od počátku tvrdí, že jeho cílovou destinací je Německo, kde hodlá požádat o azyl. Žalovaná rovněž odůvodnila, proč má za to, že by žalobce mohl mařit nebo stěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. V jednání žalobce žalovaná spatřovala nebezpečí porušování pobytového režimu a dále nebezpečí, že si žalobce neopatří náhradní cestovní doklad a samostatně z členských zemí EU nevycestuje. Žalovaná též uvedla, že délka zajištění žalobce byla žalovanou stanovena s ohledem na předpokládanou složitost přípravy výkonu správního vyhoštění, spočívající v opatření příslušných dokladů potřebných k vycestování žalobce do domovského státu. Toto rozhodnutí nebylo žalobcem napadeno správní žalobou a žalobce v době svého zajištění rovněž nepodal žádost o své propuštění. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo zajištění žalobce prodlouženo o dalších 30 dnů. Žalovaná v rozhodnutí uvedla, proč považuje důvody žalobcova zajištění za nadále trvající. Opětovně zdůvodnila, z jakého důvodu nepovažuje přijetí zvláštní opatření za účelem vycestování za dostačující, žalobce nemá na území České republiky žádné vazby, nedisponuje dostatečnou finanční hotovostí a rovněž neuvedl žádnou doručovací adresu na tomto území, kde by jej případně bylo možné zastihnout. Délka, o kterou bylo jeho zajištění prodlouženo, byla stanovena s ohledem na probíhající opatřování cestovních dokladů žalobce, kdy v době rozhodnutí žalovaná disponovala informacemi o probíhajících konzultacích žalobce s afghánským konzulem, které dosud nebyly ukončeny. Žalobním návrhem je rozporována především faktická možnost realizace správního vyhoštění, kterou dle žalobce v daném případě předpokládat nelze. K otázce možnosti výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011 č.j. 7As 79/2010 – 150 (dostupném na www.nssoud.cz), který konstatoval: „Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“ Z dalšího odůvodnění citovaného rozhodnutí se dále podává, že taková úvaha správního orgánu bude namístě zejména v případech, kdy je zajišťovaný cizinec rodinným příslušníkem občana Evropské unie či pokud by z okolností případu bylo zřejmé, že by realizace vyhoštění cizince mohla představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života podle čl. 8 Evropské úmluvy. Pokud tedy správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, které by mohly realizaci správního vyhoštění vylučovat, zjistí, že vyhoštění cizince je alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o jeho zajištění. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že povinnost správního orgánu zabývat se samotnou potencialitou realizace správního vyhoštění cizince, nastává pouze tehdy, pokud jsou správnímu orgánu v době rozhodování známy skutečnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že realizace správního vyhoštění cizince nebude možná. Správní orgán tak nemá bez dalšího povinnost zabývat se tím, zda je správní vyhoštění vůbec uskutečnitelné, tuto povinnost má až tehdy, pokud je mu známa či vyvstane okolnost, ze které bude patrné, že realizaci vyhoštění nebude možno pravděpodobně provést. V nyní projednávané věci je zřejmé, že žalované v průběhu správního řízení o vyhoštění žalobce nebyla známa žádná skutečnost, na základě které by k realizaci vyhoštění žalobce nemělo dojít. Žalobce žádnou takovou skutečnost neuvedl ani v řízení před žalovanou a neuvedl ji ani v žalobě samotné. Toto vyplývá i z žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaná nutnost prodloužit zajištění žalobce dovodila ze stále probíhajícího řízení o vydání cestovního dokladu. Toto řízení se žalované nejevilo bezvýsledné, neboť z aktuálních informací Ředitelství služby cizinecké policie v Praze bylo patrné, že stále probíhají pohovory žalobce s afghánským konzulem, a to právě za účelem vyhotovení příslušného cestovního dokladu. V obecné rovině lze konstatovat, že součinnost se zeměmi třetího světa, mezi které Afghánistán patří, není pružná a rychlá, když se pohybuje v řádech několika týdnů. V této souvislosti soud podotýká, že jen pouhé obstarání letenky či vyjednání průvozu cizince přes státy Evropské unie, kdy je zajištěna bezproblémová komunikace s domovským státem cizince při jeho repatriaci, samo o sobě obvykle trvá 30 dnů. V případě žalobce však ještě bylo zapotřebí ověřovat jeho totožnost v zemi původu a vystavovat mu náhradní cestovní doklad. Tento postup zcela odůvodňuje jak stanovenou šedesáti denní lhůtu zajištění, tak její prodloužení o dalších třicet dnů. Skutečnost, že v případě žalobce bylo zapotřebí obstarat příslušné doklady pro jeho vycestování, nemůže automaticky vést k závěru, že realizace správního vyhoštění žalobce nebude možná. Žalovaná v napadeném rozhodnutí zcela konkrétně popsala aktuální stav vyřizování těchto dokladů, který je průkazný i z obsahu správního spisu (viz úřední záznam žalované ze dne 29. 9. 2015 a sdělení ředitelství cizinecké policie ze dne 1. 10. 2015), neboť se o něm průběžně informovala díky komunikaci s Ředitelstvím služby cizinecké policie Praha. Žalobce v době vydání rozhodnutí o prodloužení jeho zajištění absolvoval pohovory s afghánským konzulem, které jsou součástí procesu opatřování příslušných dokladů. Přestože ani během prodloužené doby zajištění žalobce k ukončení těchto pohovorů a k vydání cestovních dokladů nedošlo, neshledal krajský soud důvod, který by žalovanou od počátku měl vést k závěru, že k realizaci správního vyhoštění nedojde. Z obsahu napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že žalovaná vydání těchto dokladů během doby, po kterou byl žalobce zajištěn, předpokládala a z tohoto důvodu ji také prodloužila. Překážka, kterou by žalovaná byla povinna od počátku řízení zvažovat, a která by mohla vést ke zmaření realizace správního vyhoštění, by dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu i judikatury správních soudů měla být objektivního charakteru, přičemž se zejména jedná o případy, kdy by bylo v řízení zjištěno, že cizinec je příslušníkem občana Evropské unie (viz rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2012 č.j. 10A 37/2012-23, dostupné na www.nssoud.cz). Taková okolnost však v průběhu správního řízení zjištěna nebyla a netvrdil ji ani samotný žalobce. O existenci rodinného a soukromého života žalobce na území ČR také nebylo možné ani uvažovat, neboť žalobce od počátku tvrdil, že ČR je pouze zemí tranzitní a že cílovou zemí je Německo. Rovněž skutečnost, že žalobce svým negativním postojem vydání cestovních dokladů bránil (což vyplynulo z Žádosti na zjištění náležitostí žalobce ze dne 21. 8. 2015, kde se uvádí, že žalobce odmítl vyplnit a podepsat žádost o zjištění totožnosti potřebnou pro zajištění cestovního dokladu či z úředního záznamu ze dne 20. 8. 2015, kde se uvádí, že žalobce neuvedl bližší údaje k datu narození, k upřesnění bydliště a dalších příbuzných), nemůže automaticky vést k úvaze o nemožnosti realizace správního vyhoštění. V této souvislosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009 č.j. 9As 23/2009 – 65 (dostupného na www.nssoud.cz), podle nichž: „[…] objektivní překážky bránící vycestování cizince z území České republiky zpravidla bez dalšího nebudou důvodem k jeho zajištění za účelem vyhoštění dle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zajištění cizince, jemuž bylo sděleno zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud po předchozím pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění nebo po ukončení poskytování dočasné ochrany ve stanovené lhůtě z území nevycestoval), naopak nedostatečná spolupráce ze strany vyhošťované osoby k odstranění překážek může pro toto zajištění svědčit.“ Tyto závěry lze bezesporu vztáhnout i na řízení o prodloužení zajištění cizince. Jak žalobce sám uvedl v žalobním návrhu, faktické vyhoštění musí být „reálné“, „potenciálně možné“ a nesmí být „málo pravděpodobné“. V nyní projednávané věci nevyvstala žádná okolnost, která by žalovanou měla vést k závěru o nereálnosti, potenciální nemožnosti či nepravděpodobnosti správního vyhoštění žalobce. Z tohoto důvodu se žalovaná reálností předpokladu vyhoštění nezabývala, když tuto povinnost dle zákona ani konstantní judikatury správních soudů neměla. Krajský soud tuto námitku žalobce neshledal důvodnou. K charakteru rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince za účelem správního vyhoštění lze obecně konstatovat, že správní orgán musí vždy dbát na to, aby zajištění trvalo co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění. Pokud tedy správní orgán přistoupí k prodloužení doby zajištění, musí především zdůvodnit, jaké kroky dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011 č.j. 7As 126/2011-43, dostupné na www.nssoud.cz) K obsahu odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014 č.j. 4Azs 122/2014 - 43 (dostupném na www.nssoud.cz), v němž uvedl: „[…] o zajištění cizince je rozhodováno bez provádění plnohodnotného správního řízení (§ 168 zákona o pobytu cizinců, srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 – 79, body 13-15), přičemž časový prostor pro řízení o zajištění cizince je velmi omezený, když celkově může zajištění podle § 27 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, „trvat nejdéle 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody.“ Tohoto aspektu si byl vědom rovněž rozšířený senát (srov. výše citované usnesení č. j. 7 As 79/2010 – 150, bod 26). Na odůvodnění rozhodnutí o zajištění tak nelze klást totožné nároky jako na (případné) následně vydané rozhodnutí o správním vyhoštění, které lze rovněž podrobit přezkumu odvolacím správním orgánem, popř. správními soudy. V rozhodnutí o zajištění postačí odpovídající vymezení důvodů pro omezení osobní svobody dotčeného cizince, což žalovaný učinil.” Uvedené závěry lze vztáhnout i na rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince. V nyní projednávané věci žalovaná v rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce konstatovala, že důvody zajištění i nadále trvají, důvod k jeho ukončení tudíž není dán. Dále bylo žalovanou uvedeno, z jakého důvodu nepovažuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování dle ust. § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců za dostačující a rovněž zdůvodnila délku doby, po kterou bylo zajištění žalobce prodlouženo. Žalovaná shledala prodloužení doby zajištění žalobce nezbytným, a to vzhledem k probíhajícímu procesu opatřování jeho cestovních dokladů. Konkrétně byly popsány úkony směřující k tomuto vydání, kdy Ředitelství služby cizinecké policie v Praze zprostředkovávalo pohovory žalobce s afghánským konzulem za účelem ověření jeho totožnosti a vydání dokladů. Žalobou napadené rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce obsahuje náležité uvedení všech důvodů, pro které bylo zajištění žalobce prodlouženo i řádné odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku, jímž byla stanovena doba zajištění žalobce, přičemž obsahuje i výčet předpokládaných úkonů potřebných k realizaci vyhoštění, žalovaná poukázala na rozsah náležitostí, které je třeba zajistit k realizaci vyhoštění, mezi něž náleží zejména vystavení náhradního cestovního dokladu žalobce. S ohledem na okolnosti projednávané věci nelze takto stanovenou dobu zajištění hodnotit jako rozpornou ani s požadavky kladenými zákonem o pobytu cizinců ani s požadavkem čl. 15 odst. 1 návratové směrnice, podle něhož „jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.“ Obsah správního spisu dokládá, že žalovaná činila průběžně kroky k tomu, aby byl pro žalobce opatřen cestovní doklad a aby mohlo k realizaci správního vyhoštění v době zajištění žalobce dojít. Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná postupovala v souladu s platnou právní úpravou, rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce bylo vydáno v souladu se zákonem a obsahuje veškeré zákonem i judikaturou požadované náležitosti. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalované nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu ve výroku ad I. v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadovala.

Poučení