10 A 202/2015 - 83

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Bc. J. T., zastoupen Bc. R. O., proti žalované: Vysoká škola ekonomická, se sídlem náměstí Winstona Churchilla 4, Praha 3, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal ochrany proti nezákonnému zásahu žalované spočívajícím v odepření možnosti žalobce vykonávat funkci člena Akademického senátu Vysoké školy ekonomické v Praze na zasedání konaném dne 12. 10. 2015, a v části, v níž se žalobce domáhal ochrany proti nezákonnému zásahu žalované spočívajícím v umožnění vykonávat funkci předsedy a místopředsedů Akademického senátu Vysoké školy ekonomické v Praze na zasedání konaném dne 12. 10. 2015, odmítá.

II. Určuje se , že zásah žalované spočívající v odepření možnosti žalobce vykonávat funkci člena Akademického senátu Vysoké školy ekonomické v Praze na zasedání konaném dne 26. 10. 2015, byl nezákonný.

III. Žalované se zakazuje, aby pokračovala v porušování práva žalobce vykonávat funkci člena Akademického senátu Vysoké školy ekonomické v Praze.

IV. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal ochrany proti nezákonnému zásahu žalované spočívajícím v umožnění výkonu funkce předsedy a místopředsedů Akademického senátu Vysoké školy ekonomické v Praze na zasedání konaném dne 26. 10. 2015, zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se původně společně s dalšími žalobci (členové Akademického senátu VŠE S. B., A. D., Bc. J. K., Bc. J. K., Bc. M. K., Bc. D. K., T. N., Bc. R. O., T. R.) žalobou domáhal ochrany proti zásahu žalované, který měl vůči žalobci spočívat v tom, že mu žalovaná znemožnila žalobci vykonávat funkci člena akademického senátu, do něhož byl zvolen ve volbách v dubnu 2015 s funkčním obdobím od 13. 6. 2015 do 12. 6. 2018; ostatní žalobci se domáhali ochrany proti nezákonnému zásahu, který spatřovali v tom, že žalovaná odepřela těmto ostatním žalobcům možnost vykonávat funkci členů akademického senátu v zákonném složení. Dále pak všichni žalobci spatřovali zásah žalované v tom, že umožnila výkon funkcí předsedy i místopředsedů Akademického senátu VŠE, kteří byli zvoleni na zasedání akademického senátu dne 12. 10. 2015 bez přítomnosti žalobce Bc. J. T., a tedy podle jejich názoru nulitně. Tito ostatní žalobci vzali svou žalobu v průběhu řízení zpět, soud proto řízení ve vztahu k žalobcům mimo Bc. J. T. usnesením ze dne 11. 2. 2016, č. j. 10A 202/2015 – 46 zastavil. Žalobce v žalobě uvedl, že na zasedáních akademického senátu konaných dne 15. 6. 2015 a 21. 9. 2015 bylo některými členy namítáno, že se s ohledem na úpravu obsaženou ve vnitřních předpisech žalované nestal členem akademického senátu a že místo něj se stal členem jeho náhradník Bc. J. N. Na zasedání konaném dne 21. 9. 2015 následně bylo navrženo rektorkou žalované, aby akademický senát přijal usnesení „Členem Akademického senátu VŠE pro období 2015 - 2018 se dne 14. června 2015 stal J. N., student Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze.“ Akademický senát hlasoval nejprve o procesním usnesení „Akademický senát VŠE přijímá procesní návrh J. M. prof. M., rektorky, aby o sporné otázce ohledně členství v Akademickém senátu VŠE rozhodl Akademický senát VŠE“, které však nepřijal, a v důsledku toho o návrhu usnesení podaném rektorkou nehlasoval. Přesto však na následná zasedání akademického senátu konaná dne 12. 10. 2015 a 26. 10. 2015 nebyla žalobci doručena pozvánka. Žalobce rovněž nebyl uváděn na protokolech o převzetí hlasovacích lístků pro tajnou volbu předsednictva akademického senátu konanou dne 12. 10. 2015, nebyl uváděn v zápisech ze zasedání konaných dne 12. 10. 2015 a 26. 10. 2015 a rovněž není uveden na webových stránkách akademického senátu žalované, ani na seznamu členů akademického senátu na úřední desce žalované. Na zasedání akademického senátu dne 26. 10. 2015 bylo pouze prof. ing. P. M., CSc., který byl dne 12. 10. 2015 zvolen místopředsedou akademického senátu, členům akademického senátu sděleno, že předsednictvo senátu se rozhodlo, že na zasedání akademického senátu konané dne 26. 10. 2015 nepozve žalobce, ale Bc. J. N. Tím byla fakticky odepřena možnost žalobce vykonávat funkci člena akademického senátu. Jelikož žalovaná o tomto odepření nevydala žádné rozhodnutí, jedná se podle žalobce o zásah žalovaného. Podle žalobce je podstatou sporu otázka, zda se žalobce stal senátorem, přestože po zvolení absolvoval bakalářský studijní program a následně byl přijat do navazujícího magisterského programu. Podle žalobce tuto možnost zákon č. 11/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o vysokých školách“), obecně předvídá v § 8 odst. 3 větě druhé, podle níž platí, že je-li student zvolený do akademického senátu veřejné vysoké školy v průběhu svého funkčního období přijat do jiného, bezprostředně navazujícího studijního programu, může vnitřní předpis veřejné vysoké školy stanovit podmínky, za kterých jeho členství v akademickém senátu nezaniká. Podle žalobce jsou tyto podmínky stanoveny v čl. 10 odst. 10 statutu žalované, a to tak, že členství v AS VŠE studentovi, který řádně dokončil svá studia a podal přihlášku do bezprostředně navazujícího studijního programu na téže fakultě, trvá ještě 30 dnů od ukončení studia; do této lhůty se nezapočítávají měsíce červenec a srpen. Pokud se v této lhůtě zapíše do studia bezprostředně navazujícího studijního programu na téže fakultě VŠE, jeho členství v AS VŠE nezaniká. Podle žalobce zákon o vysokých školách počítá s „normálním“ případem, kdy je student zvolen do akademického senátu, následné započne jeho funkční období, poté tento student absolvuje své dosavadní studium a nakonec je zapsán do studijního programu navazujícího. V případě žalobce je však toto pořadí odlišné. Žalobce neabsolvoval své dosavadní studium v průběhu funkčního období akademického senátu, ale v období mezi zvolením a jeho započetím. Žalobce byl dne 8. 4. 2015 jako student zvolen do akademického senátu za volební obvod Fakulty podnikohospodářské, dne 2. 6. 2015 řádně ukončil bakalářské studium absolvováním poslední části státní závěrečné zkoušky, dne 13. 6. 2015 započalo funkční období akademického senátu a dne 3. 7. 2015 byl na téže fakultě zapsán do navazujícího magisterského studijního programu. Samotný text zákona podle žalobce zdánlivě vede k závěru, že mu členství nevzniklo. Podle názoru žalobce však postrádá smyslu, aby v případě, že zákon připouští možnost zachování členství v průběhu funkčního období, nebyl obdobný princip analogicky vztažen i na období mezi zvolením a počátkem funkčního období. Omezení textu zákona pouze na prvý případ se podle žalobce jeví být pouhou nedůsledností zákonodárce, tedy nevědomou teleologickou mezerou. Důvody pro přípustnost žalobcem nastíněné analogie spočívají podle jeho názoru v tom, že účelem ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vysokých školách je odlišit situaci, kdy se absolvent stává pro vysokou školu cizím a již k ní nemá žádný vztah, tedy ji již nemůže dále zastupovat v jejích samosprávných orgánech, od krátkého období, kdy student přecházející mezi navazujícími studijními programy v rámci tzv. Boloňského systému formálně nemá status studenta, avšak fakticky studentem zůstává a je na něj třeba hledět jako na platného člena akademické obce. Nadto lze podle žalobce též dospět k závěru, že již samotným zvolením vzniká jakési latentní členství v akademickém senátu, tedy určitý právní vztah mezi studentem a akademickým senátem, kdy již akademická obec vyjádřila svou vůli, aby ji takový student zastupoval, a tedy již má nárok na budoucí vykonávání všech svých členských práv. Pojem členství v akademickém senátu tedy lze podle žalobce vykládat jak v užším smyslu, kdy odpovídá funkčnímu období, tak v širším smyslu, kdy v sobě zahrnuje celou dobu trvání takového právního vztahu od zvolení až po zánik takového členství. Pokud jde o navazující článek 10 statutu žalované, žalobce poukázal na jeho odst. 4, podle něhož členství v akademickém senátu vzniká toliko dnem určeným ve vyhlášení platných výsledků voleb (zde 13. 6. 2015), aniž by byl vznik členství k tomuto dni tímto ustanovením jakkoliv výslovně podmíněn členstvím v akademické obci. Tak stanoví až čl. 10 odst. 5 písm. c) statutu žalované, podle kterého členství zaniká o půlnoci dne, ve kterém člen akademického senátu přestal být volitelný, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 10, jež stanovuje právě zachování členství při přestupu mezi studijními programy. Má-li tedy vzniknout členství někomu, kdo v daný den není členem akademické obce, je na takový případ třeba vztáhnout odst. 4 společně s odst. 5 písm. c), kdy podle těchto dvou ustanovení ve vzájemném spojení má členství takové osobě podle odst. 4 vzniknout, ale zároveň podle odst. 5 písm. c) zaniknout (ve spojení obou ustanovení tedy nevzniknout), ovšem samozřejmě již s nutností aplikovat výjimku stanovenou odst. 5 písm. c) odkazem na odst. 10, podle kterého členství v případě přestupu mezi navazujícími studijními programy trvá ještě 30 dní, nezapočítávaje v to měsíce července a srpen. Žalobci tak členství trvalo až do dne 3. 7. 2015, kdy se řádně zapsal do navazujícího magisterského studijního programu. Žalobce shrnul, že mu v důsledku nesprávné aplikace zákona o vysokých školách a statutu žalované byla odepřena možnost vykonávat funkci člena akademického senátu, čímž byl zkrácen na svém veřejném subjektivním právu podílet se na výkonu působnosti akademického senátu žalované. Žalobce dále shledává zásah do svých veřejných subjektivních práv také v tom, že na zasedání konaném dne 12. 10. 2015 byl volen předseda a dva místopředsedové akademického senátu. Pro zvolení předsedou nebo místopředsedou bylo třeba získat alespoň 16 hlasů z celkového počtu 31 hlasů všech senátorů. Volba je tříkolová, přičemž pokud nikdo nezíská potřebný počet hlasů ani v jednom z kol, koná se opakovaná volba na příštím zasedání, nerozhodne-li akademický senát jinak. V prvním kole volby nebyl zvolen nikdo, stejně tak nikdo nebyl zvolen ani ve druhém, ani ve třetím kole. Ve všech třech kolech měl kandidát s nejvyšším počtem hlasů pouze 15 hlasů. Akademický senát se následně usnesl, že druhá volba proběhne na stávajícím zasedání. Předseda akademického senátu byl následně zvolen v prvním kole druhé volby 16 hlasy. Následně byli zvoleni místopředsedové 17, respektive 19 hlasy. Jelikož žalovaná odepřela možnost žalobci vykonávat funkci člena akademického senátu na zasedání dne 12. 10. 2015, proběhla volba předsedy a místopředsedů v nezákonném složení, a jelikož předseda akademického senátu byl zvolen až v prvním kole druhé volby, a to o jeden hlas, mohlo nezákonné složení akademického senátu, byť o jednoho senátora, způsobit rozdílný výsledek volby, a z tohoto důvodu byla volba předsedy i místopředsedů podle žalobce nulitní. Žalovaná tak umožňuje vykonávat funkci předsedy a místopředsedů akademického senátu, kteří nebyli platně zvoleni, což představuje nezákonný zásah, který je zaměřen přímo proti žalobci a je jím krácen na svých právech, neboť má právo vykonávat funkci člena takového akademického senátu, jemuž předsedá platně zvolené předsednictvo. Žalobce proto navrhl, aby soud jednak určil, že zásah žalované spočívající v odepření možnosti žalobce vykonávat funkci člena Akademického senátu Vysoké školy ekonomické v Praze, získanou ve volbách do tohoto orgánu v roce 2015, byl nezákonný, a žalované zakázal, aby pokračovala v odpírání práva žalobce vykonávat funkci člena Akademického senátu Vysoké školy ekonomické v Praze, získanou ve volbách do tohoto orgánu v roce 2015. Dále pak navrhl, aby soud určil, že zásah žalované spočívající v umožnění vykonávat funkci předsedy a místopředsedů Akademického senátu Vysoké školy ekonomické v Praze na základě voleb konaných na zasedání dne 12. 10. 2015 byl nezákonný, a žalované zakázal, aby pokračovala v umožňování vykonávat funkce předsedy a místopředsedů Akademického senátu Vysoké školy ekonomické v Praze na základě voleb konaných na zasedání akademického senátu dne 12. 10. 2015. Žalovaná ve vyjádření k žalobě předně namítla nepřípustnost podané žaloby, a to především z důvodu opožděnosti. Podle žalobkyně jsou z hlediska podmínek řízení u zásahové žaloby podle § 82 s. ř. s. stěžejní způsobilost tvrzeného nezákonného zásahu zkrátit žalobce na jeho právech, lhůta pro podání žaloby a vyčerpání jiných právních prostředků způsobilých odstranit tvrzený nezákonný zásah. Pokud jde o poslední podmínku, žalobkyně připouští, že se nenabízí žádný efektivní prostředek obrany proti postupu žalované než podání správní žaloby. Zásadní námitky žalobkyně však směřují k aktivní legitimaci žalobce a splnění procesní lhůty k podání žaloby. Podle žalované byla žaloba podána po lhůtě stanovené k jejímu podání v ustanovení § 84 odst. 1 s. ř. s. Zatímco o splnění objektivní lhůty nemůže být pochyb, subjektivní lhůta k podání žaloby splněna podle žalované nebyla. Žalobce se brání proti dvěma samostatným zásahům, přičemž se zřejmě opírá o předpoklad, že tyto zásahy dosud trvají, a tudíž nemohla uplynout lhůta k obraně proti nim. Ani jeden z obou tvrzených zásahů však povahu trvajícího zásahu podle žalobkyně nemá. Žalobkyně poukázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2015, č. j. 7 As 107/2014 – 53, týkající se zápisů do katastru nemovitostí, podle něhož jde o zásah jednorázový, a to i v případě omisivní varianty neprovedení zápisu. Je totiž možné jednoznačně určit okamžik, kdy katastrální úřad zápis provedl, nebo tak naopak odmítl učinit. Následný nesprávný stav katastru nemovitostí je toliko důsledkem takového jednorázového zásahu. Podle žalované je zapotřebí i v nyní posuzovaném případě třeba rozlišit, co je zásahem a co jeho důsledkem. Subjektivní lhůta se přitom odvíjí od okamžiku, kdy se žalobce dověděl o zásahu samém. V případě odepření výkonu funkce akademického senátora k zásahu došlo tehdy, kdy žalovaná jednoznačně dala najevo, že s žalobcem nebude jednat jako se senátorem. K tomu přitom došlo podle žalované nejpozději dne 12. 10. 2015, kdy se konalo první zasedání akademického senátu, jehož se žalobce nemohl jako akademický senátor účastnit. O tomto zásahu se žalobce dozvěděl bezprostředně, tedy téhož dne. Skutečnost, že teprve 26. 10. 2015 bylo místopředsedou akademického senátu sděleno, že na následující zasedání bude namísto žalobce pozván náhradník, je přitom podle žalované nerozhodná, neboť z hlediska subjektivních práv žalobce bylo lhostejné, zda je jeho mandát v akademickém senátu uprázdněný, anebo jej vykonává někdo jiný. Skutečnost, že po 12. 10. 2015 nebylo se žalobcem jednáno jako s akademickým senátorem, je zcela nezvratným důsledkem jednoznačně projeveného názoru žalované, že jeho mandát nevznikl. Pokud tedy k zásahu došlo dne 12. 10. 2015 a žalobce se o něm téhož dne dověděl, uplynula lhůta k podání žaloby dne 12. 12. 2015. Žaloba je přitom datována až dnem 13. 12. 2015, dne 12. 12. 2015 nebyla ještě ani podána k poštovní přepravě. Opačný závěr by podle žalované znamenal, že lze obsazení akademického senátu napadnout po celou dobu trvání jeho volebního období, což by bylo v příkrém rozporu s principem právní jistoty. Pokud jde o druhý tvrzený zásah, totiž umožnění vykonávat funkce předsedy a místopředsedů akademického senátu zvolených dne 12. 10. 2015, jedná se o obdobnou situaci jako v případě prvního zásahu. Pro případ, že by soud dospěl k odlišnému závěru ohledně opožděnosti žaloby, žalovaná poukázala na to, že je třeba též zvážit otázku, zda oba tvrzené zásahy byly způsobilé zkrátit žalobce na jeho subjektivních právech. Podle žalované je tomu tak pouze v případě zásahu spočívajícím v neumožnění výkonu funkce senátora. Pokud však jde o zásah spočívající v porušení tvrzeného práva vykonávat mandát v rámci takového akademického senátu, jehož předsednictvo bylo zvoleno řádně, podle žalované takové subjektivní právo neexistuje, neboť nevyplývá z žádného ustanovení právních předpisů. Teoreticky by bylo možné konstruovat právo členů akademického senátu na to, aby jim bylo umožněno řádně se podílet na volbě předsedy a místopředsedů senátu. V případě žalobce se tedy nejedná o samostatný zásah, nýbrž toliko o důsledek zásahu tvrzeného v bodu I. petitu žaloby. Zásah tvrzený žalobcem v bodu III. petitu žaloby by mohl být způsobilý zkrátit na subjektivních právech pouze osobu, která má za to, že se v důsledku tohoto zásahu nestala předsedou či místopředsedou akademického senátu; něco takového však žalobce ani netvrdil. Podle žalované by tedy v případě, že by žaloba nebyla odmítnuta celá pro opožděnost, měla být odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., pokud jde o body III. a IV. petitu žaloby. Pro případ, že shledá soud žalobu přípustnou ve vztahu k bodům I. a II. petitu žaloby, žalobkyně navrhla, aby ji soud zamítl jako nedůvodnou. Podle „Platných výsledků voleb do Akademického senátu Vysoké školy ekonomické v Praze v jednotlivých volebních obvodech“ ve volebním obvodu Fakulta podnikohospodářská byli zvoleni R. O. aj. T., jejich náhradníky byli určeni T. S., J. N., J. D. a další. Dne 13. 6. 2015 vznikl mandát R. O. Hlavní spornou otázkou je, zda k témuž dni vznikl mandát i J. T., který 2. 6. 2015 ukončil bakalářský studijní program, pokud se 3. 7. 2015 zapsal do navazujícího magisterského studijního programu. Žalovaná poukázala na § 8 odst. 1 zákona o vysokých školách, podle něhož členy akademického senátu veřejné vysoké školy volí ze svých řad členové akademické obce veřejné vysoké školy. Obecným principem akademické samosprávy tak je vytváření samosprávných orgánů ze členů akademické obce. Jedinou výjimku z principu, podle kterého senátorem může být jen člen akademické obce, stanoví žalobcem odkazovaný § 8 odst. 3 věty druhé zákona o vysokých školách. Vnitřní předpisy VŠE i jejich výklad se pak musí pohybovat v mezích těchto zákonných ustanovení. Vznik a zánik mandátu upravuje čl. 10 Statutu VŠE. Čl. 10 odst. 1 Statutu VŠE obsahuje obecný princip vyplývající již ze zákona o vysokých školách, a to, že Akademický senát VŠE je tvořen zvolenými zástupci akademické obce VŠE. Akademický senát VŠE tedy musí být zásadně tvořen akademickými pracovníky a studenty VŠE, nikoli osobami, které akademickými pracovníky ani studenty VŠE nejsou. Výjimku z tohoto ustanovení obsahuje čl. 10 odst. 10 Statutu VŠE, podle kterého členství v Akademickém senátu VŠE studentovi, který řádně dokončil svá studia a podal přihlášku do bezprostředně navazujícího studijního programu na téže fakultě, trvá ještě 30 dnů od ukončení studia; do této lhůty se nezapočítávají měsíce červenec a srpen. Pokud se tento v uvedené lhůtě zapíše do studia bezprostředně navazujícího studijního programu na téže fakultě VŠE, jeho členství v Akademickém senátu VŠE nezaniká. Zároveň je třeba podle žalované aplikovat čl. 10 odst. 4 Statutu VŠE, podle kterého členství v Akademickém senátu VŠE vzniká dnem určeným ve vyhlášení platných výsledků voleb, popřípadě dnem určeným podle odstavce 6. Určeným dnem byl den 13. 6. 2015. Podle žalované tato úprava nabízí dvě možná řešení. Podle doslovného výkladu čl. 10 odst. 10 Statutu VŠE dopadá toto ustanovení jen na situace, kdy dotyčná osoba již je senátorem; její mandát trvá o 30 dnů déle (nepočítaje červenec a srpen), i když už zaniklo její členství v akademické obci. Žalobci mandát nevznikl, protože k tomuto dni nebyl členem akademické obce VŠE podle čl. 10 odst. 1 Statutu VŠE, a tak ani nemohl mandát dál trvat podle čl. 10 odst. 10 Statutu VŠE. Opačným řešením je analogické použití čl. 10 odst. 10 Statutu VŠE i na tuto situaci. Analogii lze použít v případě mezery v právním předpisu, tj. protiplánové neúplnosti právního předpisu. Zde by se však analogické použití čl. 10 odst. 10 Statutu VŠE dostalo do přímého rozporu s § 8 odst. 3 zákona o vysokých školách, který umožňuje jen zachovat již existující mandát. Proto podle žalované žalobci mandát nevznikl, protože k 13. 6. 2015 nebyl členem akademické obce VŠE a čl. 10 odst. 10 Statutu VŠE nelze analogicky použít kvůli rozporu takového postupu s § 8 odst. 3 zákona. Doslovnému výkladu ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vysokých školách podle žalované nasvědčuje i historický výklad. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona č. 552/2005 Sb., jímž bylo do zákona o vysokých školách vloženo předmětné ustanovení, je jedním z obecných cílů návrhu zákona posílit právní jistotu studentů například zpřesněním ustanovení o platnosti mandátu člena akademického senátu; podle zvláštní části důvodové zprávy se změna týká studentů - členů akademického senátu a navrhovaná úprava stanovuje, že znovu zapsaný student „zůstává členem akademického senátu“. Tyto pasáže důvodové zprávy tak hovoří proti použití analogie. Proklamovaný záměr posílit právní jistotu spíše brání aplikaci zákona v rozporu s jeho textem, je-li text jednoznačný. K následku uvedenému v § 8 odst. 3 zákona může dojít jen „v průběhu funkčního období'“, zatímco žalobci členství v AS VŠE ani nevzniklo, protože v okamžiku začátku funkčního období nebyl členem akademické obce VŠE. Přitom „zůstat členem akademického senátu“ může jen ten, kdo už členem akademického senátu je. Žalovaná se neztotožňuje ani se žalobcovou konstrukcí „latentního členství“ v akademickém senátu již od okamžiku zvolení. Poukázala na to, že právní řád České republiky zná různé konstrukce vzniku a zániku mandátu či funkce. Takto poslancům a senátorům vzniká mandát již zvolením (čl. 19 odst. 3 Ústavy), zatímco prezident republiky se ujímá úřadu až složením slibu (čl. 55 Ústavy). Akademický senát VŠE mohl ve Statutu VŠE stanovit, že senátorské mandáty vznikají zvolením, avšak dal ve svém čl. 10 odst. 4 přednost pravidlu, podle kterého členství v Akademickém senátu VŠE vzniká dnem určeným ve vyhlášení platných výsledků voleb. Ke dni vzniku mandátu je pak třeba posuzovat podmínky volitelnosti; takto například činí i § 25 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu, který požaduje splnění věkové hranice 21 let právě ke druhému dni voleb, kdy vzniká poslanecký mandát (§ 53 odst. 1 téhož zákona). Posuzovaný případ lze podle žalované přirovnat k situaci uchazeče o veřejnou funkci, který ví, že v okamžiku vzniku funkce pravděpodobně nebude splňovat některou z podmínek volitelnosti, například státní občanství nebo věk. Může sice předpokládat, že státní občanství v budoucnu získá a předepsaného věku dosáhne, nicméně toto pozdější získání státního občanství či pozdější dosažení předepsaného věku již nemůže znamenat, že se takto později ujme veřejné funkce, jejíž podmínky v době, kdy mu měla vzniknout, nesplňoval. Takto žalobce mohl v okamžiku kandidatury vědět, že pravděpodobně v době vzniku senátorského mandátu nebude splňovat podmínku členství v akademické obci; jeho tvrzený nárok na senátorský mandát se opírá jen o tehdy nejistou vyhlídku na to, že bude později přijat a zapsán do navazujícího studijního programu. Žalovaná se tedy domnívá, že žalobce nebyl nijak poškozen na svých právech; nemohl mít legitimní očekávání, že se bude moci ujmout senátorského mandátu, když naopak vzhledem k termínům studijních povinností mohl očekávat, že v předem určený den vzniku senátorského mandátu nebude členem akademické obce VŠE, a když opětovný vznik členství v akademické obci VŠE byl nejistou budoucí událostí, závislou například na úspěchu při skládání bakalářské zkoušky. Městský soud v Praze upouští od rekapitulace obsahu správního spisu, resp. příloh, na něž žalobce a žalovaná ve svých podáních poukazovali, neboť předmětem sporu je v zásadě toliko otázka právní, ohledně rozhodných skutečností nejsou účastníci ve sporu a jejich skutková vylíčení se v okolnostech rozhodných pro posouzení věci shodují. Na obsah příloh, na něž účastníci shodně poukazují (zejména jde v této souvislosti o obsah vnitřních předpisů žalované), soud citací případně poukáže v potřebném rozsahu v odůvodnění svých úvah. Městský soud v Praze se ponejprv zabýval námitkou nepřípustnosti žaloby. Žalovaná primárně považuje žalobu za nepřípustnou z důvodu překročení subjektivní dvouměsíční lhůty pro podání žaloby podle § 84 odst. 1 s. ř. s. („Žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo.“). Námitka žalované spočívá přitom na předpokladu, že zásah (resp. zásahy) tvrzený (tvrzené) žalobcem má (mají) jednorázovou povahu, přičemž trvají pouze jeho (jejich) důsledky. Tuto námitku shledal soud důvodnou toliko zčásti. Předně je zapotřebí poukázat na to, že i v judikatuře Nejvyššího správního soudu není zcela jednotně nahlížena otázka, zda lze povahu zásahu (tedy zda jde o zásah trvající, či jednorázový, u něhož trvají pouze jeho důsledky) zkoumat již v rámci úvah o přípustnosti žaloby z hlediska dodržení lhůt podle § 84 odst. 1 s. ř. s. Jeden z přístupů je možno ilustrovat na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013 - 51, který dovodil, že je „zásadní rozdíl mezi posuzováním meritorní projednatelnosti žaloby a posuzováním její důvodnosti. […] Ve vztahu k posuzování existence podmínek řízení oproti posuzování důvodnosti žaloby podle § 82 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, že pro splnění podmínek řízení stačí, když žalobce tvrdí, že byl či je přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu – neboli v rámci úvahy o splnění podmínek řízení soud zkoumá pouze odpovídající tvrzení žalobce, nikoli jeho důvodnost. Důvodnost tvrzení žalobce, tj. otázka naplnění pětice kumulativních podmínek podle § 82 s. ř. s., je totiž předmětem až meritorního posouzení věci (rozsudek ze dne 20. 9. 2006, č. j. 3 Aps 3/2005 - 139, publ. pod č. 1010/2007 Sb. NSS, rozsudek ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007 - 68, publ. pod č. 1382/2007, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 - 247, publ. pod č. 1773/2009 Sb. NSS). Obdobně je pak třeba přistupovat i k posuzování otázky včasnosti žaloby proti trvajícímu zásahu. To znamená, že pro závěr o včasném podání žaloby stačí, pokud žalobce toliko tvrdí existenci zásahu trvajícího v době podání žaloby; sama důvodnost tohoto tvrzení, jakož i naplnění dalších podmínek úspěšnosti žaloby podle § 82 s. ř. s., je naopak zkoumána až v rámci meritorního posuzování žaloby. Pokud by tedy soud dospěl k závěru o neexistenci trvajícího zásahu (stejně jako jiné z podmínek dle § 82 s. ř. s.), bylo by namístě žalobu zamítnout (§ 87 odst. 3 s. ř. s.), nikoliv odmítnout. […] Pro posouzení včasnosti jeho žaloby je naopak podstatné pouze to, že je namítán zásah trvající.“ Zcela opačný přístup pak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3 2014, č. j. 5 Aps 10/2013 - 76, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby pro opožděnost, týkající se nezákonného zásahu spočívajícího v tvrzeném trvajícím nekonání (nezahájení řízení) a přehlížení porušování zákona o ochraně hospodářské soutěže formou zneužití dominantního postavení. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku potvrdil závěr krajského soudu, který povahu tvrzeného nezákonného zásahu předběžně posoudil jako jednorázový nezákonný zásah s trvajícími důsledky, nikoliv ve shodě s tvrzeními žalobce jako trvající, a dovodil, že „[v] projednávané věci se nejedná o nečinnost žalovaného, jak na některých místech zmiňuje stěžovatel; žalovaný jednal, a to tím, že oznámil stěžovateli, že řízení ve věci zneužití dominantního postavení společnosti ČEZ, a.s. zahajovat nebude a sdělil rovněž důvody. Tak učinil již 23. 10. 2012. Tvrzený zásah tedy nespočívá v trvající nečinnosti (trvajícím zásahu) žalovaného, ale jedná se o údajný zásah v podobě jeho ‚rozhodnutí` nezahajovat správní řízení, s čímž stěžovatel není spokojen, neboť následky zahájeného řízení by se stěžovatele mohly dotýkat.“ K povaze tvrzeného nezákonného zásahu pak uvedl, že „[p]ředmětem nyní vedeného soudního řízení není existence či trvání závadového stavu na poli hospodářské soutěže, jak na několika místech své argumentace v kasační stížnosti uvádí stěžovatel. Předmětem přezkoumání soudem je stěžovatelem tvrzené trvání ‚závadového stavu` ohledně nezahájení správního řízení. Tvrzený nezákonný zásah spočívající v nezahájení správního řízení nemá žádnou souvislost s odstraněním či neodstraněním stavu na trhu s energetickým hnědým uhlím; resp. výsledek i případně zahájeného správního řízení nelze předvídat.“ Je tedy zjevné, že v tomto případě se Nejvyšší správní soud přiklonil k možnosti „přehodnocení“ tvrzené povahy nezákonného zásahu již v rámci zkoumání podmínek řízení, z nichž jednou je i podání žaloby v zákonné lhůtě. V současné době je v tomto smyslu dokonce předložena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu k rozhodnutí otázka, zda pro úsudek o včasnosti podané žaloby v případě nezákonného zásahu je dostačující, že žaloba obsahuje tvrzení, že tento nezákonný zásah je zásahem trvajícím, nebo zda je soud povinen při posouzení podmínek řízení nejprve předběžně zvážit povahu tvrzeného nezákonného zásahu, a v návaznosti na toto předběžné posouzení si učinit úsudek o povaze zásahu jako trvajícím nebo jednorázovém s trvajícími důsledky (srov. usnesení sedmého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2015, č. j. 7 As 155/2015-142, dostupné na www.nssoud.cz). Jakkoliv jde o otázku z hlediska námitky žalované v nyní posuzované věci relevantní, Městský soud v Praze neshledal důvodu k případnému přerušení řízení a vyčkání výsledku rozhodnutí rozšířeného senátu v této věci. Městský soud v Praze totiž dospěl k závěru, že ať již bude zvolen kterýkoliv ze sporných přístupů, v nyní posuzované věci bude nutno dospět k závěru o včasnosti přinejmenším části podané žaloby. Povaha zásahu vyplývající jak z tvrzení žalobce, tak z předběžného posouzení soudu je totiž shodná. Měl-li by v důsledku sjednocujícího rozhodnutí rozšířeného senátu převážit přístup reprezentovaný výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 Aps 1/2013, pak lze konstatovat, že obsah žaloby s přihlédnutím ke koncipování žalobního petitu zjevně vychází z toho, že žalobcem tvrzený zásah spočívající jednak v neumožnění výkonu funkce člena Akademického senátu VŠE, jednak v umožnění výkonu funkcí předsedy a místopředsedů tohoto senátu, je zásahem opakujícím se. Žalobní petit se domáhá zcela jasně jednak určení nezákonnosti tvrzeného zásahu, jednak toho, aby soud nařídil zdržet se pokračování v tomto zásahu. Zákaz opakování, resp. pokračování zásahu je však pojmově možný pouze v případě trvajícího či opakujícího se zásahu (srov. dikci ustanovení § 87 odst. 2 věta první s. ř. s.). Této formulaci pak odpovídá i obsah žalobních tvrzení. Žalobce vymezuje v žalobě dvě konkrétní zasedání Akademického senátu VŠE (dne 12. 10. 2015 a 26. 10. 2015), na nichž mělo k zásahu dojít. Z kontextu žaloby je tak zřejmé, že zásah spojuje s vždy s konkrétní příležitostí, při níž mohl svá práva vyplývající z členství v akademickém senátu realizovat. Pokud by tedy měla být povaha zásahu i pro posouzení včasnosti žaloby dána žalobním tvrzením, jak lze vyvodit ze závěrů šestého senátu Nejvyššího správního soudu, bylo by třeba dospět k závěru, že tato žalobní tvrzení formulují namítaný zásah jako zásah opakující se. Pokud by měl být do budoucna potvrzen názor judikatury reprezentované výše uvedeným rozhodnutím pátého senátu Nejvyššího správního soudu (tedy že je zapotřebí již ve fázi posouzení podmínky včasnosti žaloby učinit předběžnou úvahu o povaze tvrzeného zásahu), lze konstatovat, že i po takové předběžné úvaze je možné v nyní posuzované věci dospět k závěru, že žalobcem tvrzený zásah má opakující se povahu, nikoliv povahu jednorázovou, u níž přetrvávají pouze účinky již ukončeného zásahu. To má však zásadní konsekvence co do závěrů o včasnosti žaloby. Je třeba připustit, že i pokud jde o otázku kritérií posuzování, co je tím, či oním typem zásahu, lze ve shodě s již zmíněným usnesením Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 155/2015 poukázat na jistou rozostřenost, resp. kazuističnost náhledů judikatury, která postrádá vymezení jednoznačných kritérií (rozšířenému senátu byla ostatně tímto usnesením předložena i otázka, jak postupovat při kvalifikaci tvrzeného zásahu, resp. podle jakých kritérií rozlišit, kdy úkon správního orgánu představuje samostatný zásah, důsledek jiného zásahu či pokračování trvajícího zásahu). Je třeba poukázat i na to, že ze žalobních tvrzení ani nemusí být jednoznačně seznatelné, jaký druh zásahu žalobce napadá a jak jej sám „kvalifikuje“. Soudní řád správní ostatně povinnost vymezit v žalobě povahu tvrzeného nezákonného zásahu jako trvajícího, jednorázového s trvajícími důsledky či opakovaného nestanoví. Tato diferenciace různých typů zásahů je výlučně věcí soudní judikatury, z níž lze tyto jednotlivé typy nezákonných zásahů dovodit. Součástí žalobních tvrzení je však podle § 84 odst. 3 písm. a) s. ř. s. pouze označení zásahu, proti němu se žalobce ochrany domáhá. Tím se však nepochybně rozumí nikoliv určení povahy zásahu, nýbrž jeho popis, tedy uvedení skutečností, z nichž na nezákonný zásah žalobce usuzuje. Pokud jde o kvalifikování jednorázového zásahu s trvajícími důsledky, lze z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2015, čj. 7 As 107/2014-53, na něž odkazuje žalovaná, jakož i z relevantní judikatury citované v tomto usnesení (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 4 Aps 1/2013 – 25, týkající se územního souhlasu), dovodit, že základním kritériem jednorázového, a tedy ukončeného zásahu, je skutečnost, že jde o faktický úkon obsahově jedinečný, tedy nějakým způsobem konkrétně disponující konkrétním obsahem práv a povinností dotčených osob, přitom však jednou pro vždy. O takový zásah však v nyní posuzované věci podle názoru Městského soudu v Praze nejde a z povahy věci nemůže jít. Mezi účastníky řízení je nesporné, že žalovaná, resp. jakýkoliv její orgán, nikdy neučinila formální úkon, který by konstatoval, že žalobce není nadále, resp. nikdy nemohl být považován za člena Akademického senátu VŠE. Jak žalobce, tak žalovaná v zásadě vylíčením rozhodných skutečností shodně tvrdí, že odepření výkonu mandátu žalobce mělo a má faktickou povahu. Faktická povaha žalobcem napadeného jednání žalované spočívá v tom, že není zván na zasedání Akademického senátu VŠE, není uveden v seznamu členů senátu, místopředseda akademického senátu na jednom ze zasedání sdělil členům senátu, že žalobce nebude zván atd. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že podstatou namítaného zásahu je bránění ve výkonu volené funkce. Pro posouzení povahy zásahu (zásahů), kterými je ve výkonu volené funkce bráněno, je zapotřebí podle názoru soudu vzít v úvahu obsah práv, jež nositeli volené funkce z jejího titulu přináležejí. Člen akademického senátu v důsledku svého členství nabývá, s přihlédnutím k obsahu ustanovení § 9 zákona o vysokých školách, práva podílet se na tvorbě vůle tohoto orgánu v rámci jemu svěřené působnosti. Toto právo člen akademického senátu realizuje prostřednictvím oprávnění, jež mu vyplývají buď přímo ze zákona o vysokých školách, nebo z vnitřních předpisů veřejné vysoké školy. Základním takovým oprávněním je účastnit se zasedání akademického senátu (srov. § 8 odst. 4 zákona o vysokých školách) a projevit svou vůli hlasováním o bodech programu toho kterého zasedání. Dalším podstatným oprávněním člena akademického senátu je typicky právo iniciativní, právo vystoupit v rozpravě apod. (tak i v případě žalované, srov. Jednací řád Akademického senátu VŠE, dostupný na as.vse.cz). Z povahy těchto práv vyplývá, že nelze zasáhnout právo výkonu funkce jako abstraktní celek, ale lze zasáhnout toliko jeho konkrétní projevy. V případě takto koncipovaných oprávnění, jež ve svém souhrnu naplňují právo člena akademického senátu veřejné vysoké školy vykonávat funkci, do níž byl zvolen, lze totiž uvažovat o obsahové jedinečnosti vždy pouze a jenom ve vztahu ke konkrétnímu výkonu toho kterého oprávnění v konkrétní věci. Jinak řečeno, faktické bránění ve výkonu funkce je možné pouze jako série dílčích (byť ukončených) zásahů, navzájem obsahově jedinečných, vztažených vždy ke konkrétní realizaci práva vyplývajícího z takové funkce. K obdobnému závěru ostatně dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Aps 7/2006-103, zabývaje se výkonem práva občana obce podle § 16 odst. 2 písm. c) a f) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, kterému nebylo umožněno předkládat na zasedáních žalovaného k projednání vlastní návrhy v samostatné působnosti obce, vyjadřovat se v rozpravě zasedání žalovaného před hlasováním o programu zasedání, a který byl přerušován při svých vyjádřeních na zasedání zastupitelstva obce. Krajský soud původně odmítl pro opožděnost žalobu žalobce v části, jíž brojil proti upření práva přímo předkládat vlastní návrhy na projednání věci v průběhu zasedání žalovaného a proti upření práva vyjadřovat se v rozpravě zasedání žalovaného před hlasováním o programu zasedání žalovaného. Uvedl přitom obdobnou argumentaci jako žalovaná v nyní posuzovaném případě, a sice že vědomost o tom, že výkon namítaného práva nebude umožněn, je třeba vztáhnout k prvnímu jednání zastupitelstva, na němž k takovému odepření práva došlo. Nejvyšší správní soud takovou argumentaci zcela jasně odmítl, konstatuje, že: „Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, kdy podle jeho právního názoru jde o jedno ve stále stejných aspektech projevující se jednání žalovaného vůči stěžovateli a nikoli o dílčí jednání, která vždy započala a skončila s jednáním jednotlivých zasedání zastupitelstva. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se však jedná nikoli o trvající, kontinuální zásahy žalovaného, nýbrž ve smyslu § 82 odst. 1 s. ř. s. je třeba jednání žalovaného posuzovat jako opakující se zásahy, které mají povahu jednotlivých zásahů. Jde o opakující se zásahy téhož typu, přičemž je jen na žalobci, který ze zásahů, samostatně napadnutelných žalobou, skutečně napadne. Každé zasedání zastupitelstva má podle Nejvyššího správního soudu své přesně časově ohraničené vymezení, v němž mohlo dojít k zásahu vůči stěžovateli. Každé zasedání žalovaného je současně jedinečné a neopakovatelné, má rovněž i svůj specifický program. Postup žalovaného je tudíž třeba posuzovat jako zcela samostatné a dílčí jednání, které vždy začalo a skončilo s konáním jednotlivých zasedání žalovaného.“. Městský soud v Praze neshledává důvodu, aby v nyní posuzovaném případě nahlížel povahu namítaného zásahu jinak, neboť jde o situace obdobné. Pak ovšem platí, že žalobce předmětem žaloby učinil dva takto relativně samostatné zásahy spočívající v neumožnění účasti na konkrétních zasedáních Akademického senátu VŠE, a to dne 12. 10. 2015 a dne 26. 10. 2015. Městský soud v Praze souhlasí se závěrem žalované, že okamžik subjektivní vědomosti o existenci zásahu spadá v nyní posuzovaném případě vjedno s okamžikem, kdy k zásahu došlo. Za takové situace nemůže být žaloba, pokud byla podána k poštovní přepravě dne 14. 12. 2015, opožděná jako celek, ale pouze ve vztahu k prvnímu namítanému zásahu do práva účastnit se zasedání akademického senátu, k němuž mělo dojít dne 12. 10. 2015. Pokud jde o zásah spočívající „v umožnění výkonu funkce“ zvolených funkcionářů akademického senátu, jde o zásah obdobné povahy. Výkon funkce z povahy věci nemůže nikoho zasáhnout v abstraktní rovině jako takový – i on se může vázat vždy pouze ke konkrétnímu výkonu oprávnění plynoucímu z funkce předsedy či místopředsedy akademického senátu vůči členům akademického senátu, typicky na některém ze zasedání akademického senátu či při nějaké jiné obsahově jedinečné konkrétní aplikaci oprávnění vyplývajících z této funkce. Žaloba v této části postrádá nějakého speciálního vymezení, k jakému konkrétnímu výkonu funkce se tvrzený zásah měl vztahovat. V této souvislosti je vhodné též poukázat na to, že žaloba byla původně koncipována jako společná žaloba jednak Bc. J. T., jednak části senátorů, přičemž zásah spočívající v umožnění výkonu funkcí podle žalobců nelegitimně zvolených představitelů akademického senátu byl vztažen dle kontextu žaloby primárně nikoliv vůči J. T., ale vůči ostatním žalujícím senátorům. Tito senátoři posléze vzali žalobu zpět, obsah žaloby a žalobního petitu však zůstal ze strany zbývajícího žalobce, tedy Bc. J. T., nezměněn. Z hlediska otázky včasnosti žaloby je proto třeba vycházet opět z kontextu žaloby, která vymezuje konkrétně dvě zasedání akademického senátu, na nichž mohlo pojmově k tvrzenému zásahu dojít. I tento žalobou tvrzený zásah se musel z povahy věci tedy vztahovat k jednotlivým zasedáním Akademického senátu VŠE vymezeným v žalobě, tedy k zasedání dne 12. 10. 2015 a dne 26. 10. 2015. Za těchto okolností nelze dospět k závěru, že žaloba by byla v části týkající se tohoto zásahu opožděná jako celek, ale opožděná může být rovněž pouze ve vztahu k zasedání Akademického senátu VŠE dne 12. 10. 2015, na němž byli předseda a místopředsedové akademického senátu zvoleni. Městský soud v Praze tak dospěl k závěru, že žaloba je opožděná pouze co do zásahů, jež se vztahují k zasedání Akademického senátu VŠE dne 12. 10. 2015, a pouze v této části proto žalobu podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož soud návrh odmítne, je-li podán předčasně nebo opožděně, ve spojení s již citovaným ustanovením § 84 odst. 1 s. ř. s. odmítl. Vedle opožděnosti žaloby spatřovala žalovaná ve vztahu k zásahu vymezenému pod bodem III. a IV. petitu žaloby (umožnění výkonu funkce předsedy a místopředsedů akademického senátu) důvod nepřípustnosti, a tedy důvod pro odmítnutí návrhu, rovněž ve skutečnosti, že se tento tvrzený zásah nemohl nijak dotýkat práv žalobce. Žalovaná přitom poukázala na vymezení žalobní legitimace v ustanovení § 82 s. ř. s. Tato námitka je zcela nedůvodná. Základem žalobní legitimace je žalobcovo tvrzení o nezákonném zásahu a jeho důsledcích v žalobcově právní sféře. Do vydání rozsudku soudu zůstává názor žalobce o tom, že byl dotčen nezákonným zásahem správního orgánu, pouhým tvrzením, byť by byl o správnosti svého tvrzení subjektivně zcela přesvědčen. Jak k tomu dodal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (srov. jeho usnesení ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007-247, publ. pod č. 1773/2009 Sb. NSS), „posouzení, zda úkon správního orgánu může být pojmově nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením ve smyslu -, je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoli otázkou existence podmínek řízení“. Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že ustanovení § 82 s. ř. s. vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce podat, aby jeho procesní úkon (žaloba) měl zamýšlené účinky, tj. vznik příslušného procesně právního vztahu, a vedl soud k rozhodnutí, tj. výroku směřujícímu k ochraně veřejného subjektivního práva. Teprve v průběhu řízení je proto nutno zkoumat, zda žalobce tvrzenou aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby skutečně měl, resp. zda se žalovaný správní orgán tvrzeného zásahu do veřejných subjektivních práv skutečně dopustil (zda je tedy skutečně věcně pasivně legitimován). V tomto smyslu je třeba institut aktivní legitimace chápat v tradičním pojetí jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu svědčí subjektivní právo nebo povinnost, o něž se v řízení jedná. Posouzení jednotlivých definičních znaků tvrzeného nezákonného zásahu (zkrácení na právech, nezákonnost zásahu) představuje vždy úvahu ve věci samé, která v konečném důsledku může vést nanejvýš k zamítnutí žaloby (se závěrem, že k tvrzenému zásahu vůči žalobci nedošlo, nebo že k němu sice došlo, nebyl však nezákonný, anebo sice nezákonným byl, avšak žalobce jím nebyl přímo zkrácen na svých subjektivních právech) podle § 87 odst. 3 s. ř. s., nikoliv k jejímu odmítnutí pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Jednotlivé definiční znaky aktivní legitimace k žalobě tedy nepředstavují speciální formulace podmínek řízení, při jejichž zjištěné absenci se klade absolutní překážka postupu procesu. Pokud jde o věc samu, tedy tu část žaloby, která nebyla odmítnuta pro opožděnost, Městský soud v Praze žalobu přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době tvrzených zásahů. Dospěl přitom k závěru, že žaloba je ve vztahu k zásahu spočívajícím v neumožnění výkonu funkce člena Akademického senátu důvodná. Skutkový půdorys rozhodný pro posouzení sporné právní otázky byl načrtnut oběma účastníky shodně – žalobce byl studentem bakalářského studijního programu na jedné z fakult žalované, ve volbách do Akademického senátu VŠE konaných ve dnech 7. 4. 2015 do 15. 5. 2015 byl zvolen členem akademického senátu pro funkční období od 13. 6. 2015 do 12. 6. 2018. V dokumentu „Platné výsledky voleb do Akademického senátu Vysoké školy ekonomické v Praze v jednotlivých volebních obvodech“ ze dne 25. 5. 2015, který je součástí správního spisu, je pod bodem 6.2 uvedeno, že ve volebním obvodu studentů Fakulty podnikohospodářské byli členy Akademického senátu VŠE zvoleni R. O. aj. T., pod bodem 6.4 bylo uvedeno, že jejich funkční období začíná dnem 13. 6. 2015. Žalobce dne 2. 6. 2015, tedy po svém zvolení, leč před začátkem funkčního období, ukončil řádně bakalářský studijní program, dne 3. 7. 2015 se pak zapsal do bezprostředně navazujícího magisterského studijního programu. Spornou právní otázkou pak je, zda při takto nastíněném skutkovém stavu věci žalobci vznikl mandát senátora, či nikoliv. Pokud jde o rozhodnou právní úpravu, je třeba vyjít z následujícího: Podle § 3 zákona o vysokých školách akademičtí pracovníci a studenti vysoké školy tvoří akademickou obec vysoké školy. Podle § 8 odst. 1 zákona o vysokých školách akademický senát veřejné vysoké školy je jejím samosprávným zastupitelským akademickým orgánem. Má nejméně jedenáct členů, z toho nejméně jednu třetinu a nejvýše jednu polovinu tvoří studenti. Členy akademického senátu veřejné vysoké školy volí ze svých řad členové akademické obce veřejné vysoké školy. Volby jsou přímé, s tajným hlasováním. Vnitřní předpis veřejné vysoké školy stanoví zejména počet členů akademického senátu, způsob jejich volby a způsob volby předsedy akademického senátu, orgány akademického senátu a jejich ustavování a důvody zániku členství v akademickém senátu a případnou neslučitelnost členství v akademickém senátu s výkonem jiných funkcí. Podle § 8 odst. 3 zákona o vysokých školách je funkční období jednotlivých členů akademického senátu veřejné vysoké školy nejvýše tříleté. Je-li student zvolený do akademického senátu veřejné vysoké školy v průběhu svého funkčního období přijat do jiného, bezprostředně navazujícího studijního programu, může vnitřní předpis veřejné vysoké školy stanovit podmínky, za kterých jeho členství v akademickém senátu nezaniká. Funkční období všech členů akademického senátu veřejné vysoké školy skončí, jestliže akademický senát po dobu šesti měsíců nekoná podle § 9. Rektor nejpozději do 30 dnů vyhlásí nové volby. Podle čl. 4 odst. 1 Statutu Vysoké školy ekonomické v Praze, ve znění účinném ke dni namítaného zásahu (VI. úplné znění ze dne 9. 2. 2015, dále „Statut VŠE“), akademickou obec VŠE tvoří akademičtí pracovníci a studenti. Podle čl. 6 odst. 1 Statutu VŠE se studentem VŠE stává uchazeč, který splnil podmínky přijetí ke studiu, a to dnem, kdy se zapsal do studia. Podle čl. 10 odst. 2 věty druhé Statutu VŠE dvě pětiny členů Akademického senátu VŠE z pětinásobku počtu fakult tvoří studenti bakalářských, magisterských a doktorských studijních programů a tři pětiny z pětinásobku počtu fakult tvoří akademičtí pracovníci. Podle čl. 10 odst. 4 Statutu VŠE členství v akademickém senátu vzniká dnem určeným ve vyhlášení platných výsledků voleb. Podle čl. 10 odst. 5 písm. c) Statutu VŠE členství v akademickém senátu zaniká o půlnoci dne, ve kterém člen akademického senátu přestal být volitelný ve volebním obvodě, ve kterém byl zvolen, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 10. Podle čl. 10 odst. 10 Statutu VŠE pak členství v akademickém senátu studentovi, který řádně dokončil svá studia a podal přihlášku do bezprostředně navazujícího studijního programu na téže fakultě, trvá ještě 30 dnů od ukončení studia; do této lhůty se nezapočítávají měsíce červenec a srpen. Pokud se takový student v uvedené lhůtě zapíše do studia bezprostředně navazujícího studijního programu na téže fakultě VŠE, jeho členství v akademickém senátu nezaniká. Se žalovanou lze souhlasit potud, že z ustanovení § 3 a ustanovení § 8 odst. 1 věty třetí zákona o vysokých školách lze vyvodit obecnou zásadu, že členem akademického senátu veřejné vysoké školy nemůže být osoba, která není členem akademické obce veřejné vysoké školy, tedy není jejím akademickým pracovníkem nebo studentem. Tuto zásadu ostatně respektuje i čl. 10 odst. 2 Statutu VŠE. Zároveň však zákon o vysokých školách na bližší úpravu pravidel konstituování akademického senátu dalekosáhle rezignuje a přenechává tuto oblast velmi širokým zmocněním samotným vysokým školám. Veřejné vysoké školy jsou tak bez bližších podmínek oprávněny stanovit nejen počet členů akademického senátu, ale i způsob jejich volby a způsob volby předsedy akademického senátu, orgány akademického senátu a jejich ustavování a důvody zániku členství v akademickém senátu a případnou neslučitelnost členství v akademickém senátu s výkonem jiných funkcí. Jde přitom o výčet demonstrativní – je tedy na veřejné vysoké škole, aby svým vnitřním předpisem tyto otázky upravila v takové míře komplexnosti, která bude odpovídat jejím potřebám. Signifikantní je, že zákon o vysokých školách přenechává vysokým školám v tomto širokém zmocnění podle § 8 odst. 1 výslovně celou úpravu vzniku a zániku členství v akademickém senátu. I na úpravu této otázky dalekosáhle rezignuje. Výjimkou je ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vysokých školách. Ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vysokých školách podle názoru soudu vymezuje, resp. obsahuje dílčí úpravu tří samostatných důvodů zániku funkce člena akademického senátu, čímž zároveň omezuje volnost veřejné vysoké školy upravit tuto otázku na základě zmocnění podle § 8 odst. 1 zákona o vysokých školách. V § 8 odst. 3 větě první zákona o vysokých školách se stanoví, že funkční období člena akademického senátu může být nejvýše tříleté. V důsledku tohoto ustanovení je tedy zřejmé, že funkce člena akademického senátu musí být omezena plynutím času, zároveň je i stanovena nejvyšší přípustná délka funkčního období. Zákon v tomto ohledu omezuje tedy šíři zmocnění k úpravě této otázky ve vnitřním předpisu veřejné vysoké školy. Totéž ovšem platí i o větě druhé ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vysokých školách. V kontextu celého odstavce třetího tato věta působí poněkud neorganicky, neboť zdánlivě stanoví nějaké zvláštní zmocnění pro přijetí úpravy ve vnitřním předpisu veřejné vysoké školy (zmocňuje přijmout ve vnitřním předpisu veřejné vysoké školy úpravu podmínek, za nichž nezaniká členství v akademickém senátu studentu, je-li v průběhu svého funkčního období přijat do jiného, bezprostředně navazujícího studijního programu). Podstatou tohoto ustanovení však podle názoru soudu není svěření normotvorné pravomoci pro případ, pro nějž by veřejná vysoká škola takovým zmocněním jinak nedisponovala. Právě naopak. Pokud je toto ustanovení vykládáno v kontextu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona o vysokých školách, nelze je vnímat jinak než jako omezení volnosti veřejné vysoké školy v úpravě podmínek zániku členství, a to tak, že veřejná vysoká škola musí při vymezení těchto podmínek respektovat výše uvedenou zásadu „není člena akademického senátu bez členství v akademické obci“. Obecně tedy z tohoto ustanovení plyne povinnost veřejné vysoké školy, pokud jde o zánik členství v akademickém senátu, tento následek vázat zásadně i na situaci, kdy člen akademického senátu přestane být členem akademické obce. Zároveň však z tohoto příkazu zákon činí výjimku, jež se však vztahuje pouze na studenty, již v průběhu svého funkčního období ukončí studium (tedy přestanou být členy akademické obce), ale plynule naváží ve studiu navazujícím (členy akademické obce se opět stanou), a pouze pro tuto skupinu připouští bližší úpravu této výjimky z principu „není člena akademického senátu bez členství v akademické obci“ ve vnitřním předpisu. Městský soud v Praze znovu zdůrazňuje, že ustanovení § 8 odst. 3 věty druhé nelze vnímat mimo kontext celého ustanovení § 8 zákona o vysokých školách, a v takto vnímaném kontextu jde o dílčí úpravu vztahující se k otázce zániku členství. Zánikem členství se pak zabývá i ustanovení § 8 odst. 3 věty třetí zákona o vysokých školách, který opět omezuje volnost vysokých škol k samostatné úpravě, resp. stanoví úpravu kogentně sám v podobě pravidla, že funkční období všech členů akademického senátu veřejné vysoké školy skončí, jestliže akademický senát po dobu šesti měsíců nekoná. Celé ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vysokých školách je tedy zaměřeno výhradně na otázky zániku členství v akademickém senátu, nikoliv na otázky vzniku členství. Autonomii veřejné vysoké školy k úpravě vzniku členství v akademickém senátu vyplývající z obecného zmocňovacího ustanovení § 8 odst. 1 zákona o vysokých školách tedy ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vysokých školách nijak neomezuje. Z tohoto konstatování plyne, že nelze způsobem, jak činí žalovaná, činit dalekosáhlé a kategorické závěry o potenciálním porušení kogentní právní úpravy obsažené v ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vysokých školách, pokud bude případně rozšiřujícím způsobem za použití analogie vykládáno některé z ustanovení vnitřního předpisu upravující vznik členství. Podle názoru soudu se totiž tato ustanovení do vzájemné kolize nemohou pojmově dostat, neboť každé z nich upravuje jinou otázku. Poukaz žalované na toto ustanovení je v tomto smyslu matoucí a zavádějící. Pokud jde o vznik členství v akademickém senátu, Statut VŠE obsahuje pouze jediné ustanovení, a to čl. 10 odst. 4 Statutu VŠE. Podle něj členství v akademickém senátu vzniká dnem určeným ve vyhlášení platných výsledků voleb. Problematické je, že takto vymezená hypotéza rozhodného ustanovení byla sama o sobě naplněna, neboť došlo k naplnění všech jejích rozhodných skutkových znaků – žalobce byl na základě vyhlášení platných výsledků voleb platně zvolen, toto vyhlášení obsahovalo určení dne počátku jeho mandátu (13. 6. 2015) a tento den nastal. Pokud by tedy mělo být vzato v potaz pouze toto ustanovení, jež jako jediné výslovně upravuje vznik mandátu, pak by bylo nutno konstatovat, že k rozhodnému dni (13. 6. 205) byly naplněny předpoklady pro uplatnění jeho dispozice, tedy vznik členství žalobce v Akademickém senátu VŠE. Zároveň by však byl výsledek takové intepretace rozhodného ustanovení v rozporu se zásadou „žádné členství v akademickém senátu bez členství v akademické obci“, vyjádřenou implicitně i v čl. 10 odst. 2 Statutu VŠE, neboť žalobce sice ke dni vyhlášení výsledků voleb členem akademické obce byl, k rozhodnému dni z hlediska čl. 10 odst. 4 Statutu VŠE však nikoliv. Je tak zřejmé, že čl. 10 odst. 4 Statutu VŠE nereaguje výslovnou úpravou na situaci, jež může při koncepci voleb a funkčního období, jakou zvolila žalovaná ve svých vnitřních předpisech (časová prodleva mezi oběma okamžiky), vcelku pravidelně nastat. V takovém případě jde ovšem o mezeru v právu, již je zapotřebí zaplnit za pomoci analogie, primárně pak analogie legis. Z hlediska aplikace analogické normy je podstatné vymezit normu svým účelem a předmětem nejbližší otázce, jíž se mezera v právu týká. Podstatou problému nedostatečné úpravy obsažené v čl. 10 odst. 4 Statutu VŠE je ztráta volitelnosti. Obsahově nejbližší normou, která se této okolnosti týká, je ustanovení čl. 10 odst. 5 písm. c) Statutu VŠE. Toto ustanovení řeší otázku trvání (zániku) mandátu člena akademického senátu právě v případě ztráty volitelnosti, a to obecným pravidlem, že členství v Akademickém senátu VŠE zaniká o půlnoci dne, ve kterém člen akademického senátu přestal být volitelný ve volebním obvodě, ve kterém byl zvolen. Aplikace tohoto obecného pravidla je schopna vyřešit i aplikační potíže ustanovení čl. 10 odst. 4 Statutu VŠE v tom smyslu, že pokud k rozhodnému dni podle čl. 10 odst. 4 Statutu VŠE zvolený senátor pozbyl práva být volen, nemůže členství v akademickém senátu vzniknout. Ustanovení čl. 10 odst. 5 Statutu VŠE však z tohoto obecného pravidla zároveň činí výjimku, kterou blíže upravuje čl. 10 odst. 10 Statutu VŠE. Jde přitom o výjimku řešící, jak již bylo předznamenáno, ztrátu volitelnosti. V tomto smyslu jde tedy o fikci trvání volitelnosti. Otázkou je, zda má být předmětem analogické aplikace pouze obecné pravidlo obsažené v ustanovení čl. 10 odst. 5 Statutu VŠE, nebo zda je zapotřebí aplikovat toto ustanovení jako celek, tedy i s výjimkou, na jejíž úpravu v čl. 10 odst. 10 čl. 10 odst. 5 Statutu VŠE odkazuje. Městský soud v Praze je toho názoru, že pokud již byla připuštěna analogická aplikace ustanovení čl. 10 odst. 5 Statutu VŠE, jeví se být logickým, aby byl analogicky aplikován veškerý jeho normativní obsah, tedy i výjimka upravená v ustanovení § 10 odst. 10 Statutu VŠE, na niž ustanovení čl. 10 odst. 5 Statutu VŠE odkazuje. Městský soud v Praze neshledává v tomto postupu překážek. Aplikaci celého normativního obsahu ustanovení čl. 10 odst. 5 Statutu VŠE (tedy včetně odkazovaného obsahu čl. 10 odst. 10 Statutu VŠE) nemůže bránit ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vysokých školách, jak se mylně žalovaná domnívá, neboť, jak bylo výše rozvedeno, toto ustanovení se týká podmínek zániku členství a omezuje normotvorbu veřejné vysoké školy pouze v této otázce. Analogické použití ustanovení čl. 10 odst. 10 Statutu VŠE naopak vede, obdobně jako v případě zániku členství, k vyváženému poměru principu „není člena akademického senátu bez členství v akademické obci“ a principu maximálně možného respektování vůle akademické obce vyjádřené ve volbách. Pokud tedy v případě žalobce byly naplněny podmínky stanovené hypotézou normy obsažené v čl. 10 odst. 10 Statutu VŠE (žalobce řádně ukončil bakalářské studium a podal přihlášku do bezprostředně navazujícího studijního programu na téže fakultě a zároveň se ve lhůtě třiceti dnů od ukončení studia zapsal do navazujícího studia), a žalovaná naplnění těchto podmínek nečiní sporným, při analogické aplikaci tohoto pravidla je nutno dospět k závěru, že žalobci ke dni 13. 6. 2015, tedy ke dni rozhodnému podle čl. 10 odst. 4 Statutu VŠE, svědčila fikce zachování volitelnosti. Za těchto okolností byl pak postup žalované, která znemožnila a nadále dle obsahu vyjádření k žalobě i hodlala znemožňovat výkon práv člena Akademického senátu, nezákonný. V rozsahu přípustné žaloby tedy ohledně tohoto zásahu soud vyslovil podle § 87 odst. 2 s. ř. s., že provedený zásah byl nezákonný a zakázal žalované, aby v porušování žalobcova práva pokračovala. Pokud jde o druhý tvrzený zásah, tedy že žalovaná umožnila výkon funkcí předsedy i místopředsedů Akademického senátu VŠE, kteří byli zvoleni na zasedání akademického senátu dne 12. 10. 2015 bez přítomnosti žalobce, soud shledal žalobu nedůvodnou pro nedostatek aktivní legitimace žalobce, byť z poněkud jiných důvodů než žalovaná. Jak konstatovala judikatura, ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li - a to kumulativně, tedy zároveň - splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, publ. pod č. 603/2005 Sb. NSS). V teorii správního práva, jakož i v judikatuře správních soudů lze nalézt řadu pokusů o typologii zásahů. Podle Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004-42, publ. pod č. 720/2005 Sb. NSS), „definici zásahu zákon neobsahuje, zásah vymezuje velmi obecně a široce. Přesná definice ani není možná, protože pod pojem zásahu spadá velké množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd.; tedy obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují, a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu. Kromě neformálnosti samotného zásahu je neformální i donucení v případě nerespektování pokynu či příkazu (když ovšem i donucení je zahrnuto pod legislativní zkratku „zásah“).“ Podstatné z hlediska definice zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. tedy je, že jde o úkon, který je způsobilý u adresáta vyvolat kvalitativní změnu v jeho právní sféře, a to tím, že je povinen na základě takového úkonu něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět. Aniž soud hodnotí jakkoliv otázku, zda žalobcem namítaným jednáním žalované (umožnění výkonu funkce) může či nemůže být jakkoliv zasaženo do práv členů Akademického senátu VŠE, v nyní posuzovaném případě nemohl být žalobce zasažen namítaným jednáním ani teoreticky. Jak již bylo výše uvedeno v rámci úvah o včasnosti žaloby, namítané zásahy jsou pojmově možné pouze jako dílčí ukončené zásahy spojené s konkrétní realizací souboru oprávnění člena akademického senátu. V žalobě byly tyto zásahy vztaženy k obsahově jedinečným zasedáním akademického senátu dne 12. 10. 2015 a 26. 10. 2015. Žalobce se však těchto zasedání akademického senátu nezúčastnil, netvrdil, že na některém z těchto zasedání by podle jeho názoru nelegitimně zvolené předsednictvo vůči němu aplikovalo jakoukoliv pravomoc. Jinak řečeno, pokud bylo žalobci znemožněno se těchto zasedání zúčastnit a vykonávat soubor svých oprávnění vyplývajících z členství v akademickém senátu jako celek, nemohl být z povahy věci ve výkonu těchto svých práv být zasažen jednáním, jež ve vztahu k členům akademického senátu může nabýt relevance pouze v případě, že svá práva mohli na tom kterém zasedání akademického senátu vykonávat. Jinak řečeno, ve vztahu k žalobci toto namítané jednání nemůže představovat samostatný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., neboť bylo pojmově vyloučeno, aby byl v důsledku úkonu předsednictva akademického senátu, o němž se domníval, že jde o předsednictvo protiprávně zvolené, bezprostředně a přímo zasažen ve svých veřejných subjektivních právech. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobu v části, v níž se žalobce domáhal ochrany proti tomuto zásahu v přípustném rozsahu, podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl. Pokud jde o nákladový výrok, Městský soud v Praze vyšel z následujících úvah: Pokud jde o část žaloby, jež byla odmítnuta, ohledně ní se mezi žalobcem a žalovanou uplatní pravidlo obsažené v ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Pokud jde o zbývající rozsah žaloby, o nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Kritériem pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení je tedy míra procesního úspěchu ve věci. Žalobce v žalobě vymezil dva samostatné zásahy, přičemž ve vztahu k jednomu soud seznal žalobu důvodnou, ve vztahu k druhému však nikoliv. V posuzované věci tak byla míra procesního úspěchu u obou účastníků rovná. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.