10 A 205/2015 - 62

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Honebního společenstva Oldřichov, se sídlem Oldřichov 82, Mladá Vožice, zastoupeného JUDr. Václavem Bursíkem, bytem Prokopova 1576, Vlašim, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 1. 9. 2015, č. j. KUJCK 61097/2015/OZZL – O 78, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 12. 11. 2015 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2015, č. j. KUJCK 61097/2015/OZZL – O 78, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Tábor, odboru životního prostředí (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 28. 5. 2015, č. j. METAB 256 12/2015/OŽP/Ze (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalobce navrhuje krajskému soudu, aby zrušil i prvostupňové rozhodnutí. (2) Žalobce v podané žalobě formuloval několik námitek. Předně žalobce namítá nezákonnost prvostupňového rozhodnutí způsobenou průtahy v řízení před správním orgánem I. stupně, který měl o návrhu na změnu honitby rozhodovat téměř jeden rok a pět měsíců. Správní orgán I. stupně tak měl porušit veškerá závazná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), které se váží k zákonným lhůtám vyřizování žádostí, k rychlosti řízení a k procesní ekonomii a hospodárnosti řízení. K podpoře svých tvrzení žalobce odkazuje na písemnost Ministerstva zemědělství jako ústředního orgánu státní správy myslivosti, ze dne 5. 6. 2015 vydanou pod č. j. 25093/2015-MZE-16231 (dále jen „písemnost MZe“), z níž je možné zjistit, že správní orgán I. stupně byl nečinný v období od 1. 10. 2014 do 17. 4. 2015. (3) Další žalobní námitka je směřována do nastavení legislativní úpravy týkající se výkonu vlastnického práva, které je dle žalobce protiprávně popíráno a zneuznáno posvěcením nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2007, č. j. Pl. ÚS 3/06. V důsledku nesprávně vedené hranice mezi žalobcem a honebním společenstvím Miličín (dále jen „HS Miličín“) nemůže žalobce myslivecky hospodařit na pozemcích vlastníků, kteří vypověděli smlouvu s HS Miličín a projevili zájem na přičlenění těchto pozemků k žalobci. Žalobce dále v kontextu s touto námitkou uvádí, že platí nájemné vlastníkům honebních pozemků, naproti tomu dle jeho mínění HS Miličín v této lokalitě zvěř nekrmí ani nepřikrmuje, řádně neplní své povinnosti na snižování stavu černé zvěře a o zvěř ani řádně nepečuje. Podle žalobce se v dané lokalitě chová HS Miličín újednicky a ke škodě žalobce. (4) Žalobce současně namítá nesprávné utvoření úsudku správním orgánem I. stupně ohledně potřeby změny hranic stávajících honiteb, kterou vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření. Žalobci mělo být vytýkáno, že v průběhu správního řízení nedoložil žádnými fakty, že HS Miličín v dané lokalitě řádně nehospodaří podle zásad stanovených zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“). Podle správního orgánu I. stupně neexistuje žádná oficiální metodika, která by určila kritéria pro hodnocení lepšího nebo horšího výkonu práva myslivosti a je tak na úvaze správního orgánu, aby si o tomto problému utvořil svůj vlastní úsudek. Podle žalobce si správní orgán v této věci utvořil úsudek velmi špatně, neboť nijak nekonkretizoval způsob řádného mysliveckého hospodaření uživatele honitby Miličín (jedná se o Myslivecké sdružení Česká Sibiř Miličín) a nepodpořil tak svůj protiargument ve vztahu k žalobcem tvrzenému porušování zásad řádného mysliveckého hospodaření ze strany uživatele honitby Miličín. (5) Další nezákonnost prvostupňového rozhodnutí žalobce spatřuje v chybném uvedení vzdáleností navrhované hranice, které si měl správní orgán I. stupně vymyslet bez kvalifikovaného měření a ve svém rozhodnutí je užil účelově v neprospěch žalobce. Žalobce přitom zdůrazňuje, že nově navrhovaná úprava hranice honiteb je přehlednější oproti stávající hranici. (6) Žalovanému správnímu orgánu zároveň žalobce vytýká to, že měl protiprávně tolerovat nečinnost správnímu orgánu I. stupně. Tímto postupem měl žalovaný způsobit nezákonnost rozhodnutí. (7) Dále žalobce rozporuje vypořádání žalovaného s námitkou uplatněnou v odvolání, týkající se vedení řízení s účastníkem J.J., který byl prokazatelně několik desítek let mrtvý. Žalovaný měl tento postup správního orgánu I. stupně zpochybnit a následně měl uvést, že tento postup neměl mít žádný vliv na konečné rozhodnutí, případně na práva ostatních účastníků řízení. Dle žalobce nemůže být takový protiprávní postup správního orgánu I. stupně žalovaným tolerován a dle žalobcova mínění může mít za následek zkrácení práv právních nástupců J.J., coby potenciálních účastníků správního řízení. (8) Žalobce, obdobně jako v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, v žalobě rozporuje závěry žalovaného, který v napadeném rozhodnutí uvedl, že stávající hranice mezi HS Miličín a žalobcem je lépe situovaná pro výkon mysliveckého práva, než hranice navržená žalobcem v podání ze dne 15. 1. 2014. S tímto konstatováním žalobce nesouhlasí a naopak je přesvědčen, že stávající hranice již neodpovídá potřebám řádného mysliveckého hospodaření a je nadto proti vůli některých vlastníků honebních pozemků i některých členů HS Miličín. (9) Žalobce současně navrhuje, aby zdejší soud přibral do řízení znalce z příslušného oboru za účelem vypracování znaleckého posudku, jenž by měl jednoznačně určit, která z hranic je pro řádný výkon mysliveckého hospodaření a pro naplnění zásad řádného mysliveckého hospodaření příznivější. (10) V závěru žaloby žalobce obecně namítá podjatost úředních osob působících u správního orgánu I. stupně na úseku odboru životního prostředí, která nesměřuje proti konkrétní osobě. Žalobce v podané žalobě uznal, že ve správním řízení tuto námitku formuloval ne příliš šťastným způsobem, nicméně i tak se s ní měly správní orgány vypořádat, nikoliv ji považovat za irelevantní. Žalobce uplatňuje námitku podjatosti proti úředním osobám správního orgánu I. stupně, odboru životního prostředí v kontextu s dříve namítanými průtahy a nečinností, s vedením řízení s osobou několik desítek let mrtvou jako s účastníkem řízení a rovněž s údajnými smyšlenými vzdálenostmi, jež určují hranice honitby Oldřichov. (11) Shodně žalobce formuluje i námitku podjatosti proti úředním osobám, které rozhodovaly v rámci odvolacího řízení vedeného žalovaným. Věc měli vyřizovat konkrétní úředníci a proti nim měla námitka podjatosti, uplatněná již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, směřovat. Žalovaný měl nepřípustným způsobem tolerovat nečinnost správního orgánu I. stupně v období od 1. 10. 2014 do 17. 4. 2015, jak plyne z písemnosti ze dne 30. 4. 2015, č. j. KUJCK 32173/2015/OZZL. Žalobce spatřuje závažná pochybení v postupu žalovaného, který měl tolerovat aktualizaci účastníků řízení správním orgánem I. stupně. (12) V kontextu s námitkou uvedenou pod bodem 11 tohoto rozsudku žalobce odkazuje na písemnost MZe, kde MZe uvedlo, že žalovaný pochybil, když svá zjištění uvedená v písemnosti ze dne 30. 4. 2015, č. j. KUJCK 32173/2015/OZZL neformuloval do zákonem vyžadované podoby usnesení podle ustanovení § 80 odst. 6 správního řádu. Závěrem však MZe uvedlo, že pochybení žalovaného by nemělo znamenat ztrátu důvěryhodnosti tohoto správního orgánu v rámci správního řízení. S tímto závěrem se však žalobce neztotožňuje a zpochybňuje působení osob na vysokých úřednických postech krajského úřadu, které nerespektují platnou právní úpravu vedení správního řízení. (13) Žalobce závěrem namítá nezákonný postup žalovaného, který neřešil vznesené námitky podjatosti. Žalobce vyvodil z písemnosti MZe, že tento ústřední orgán státní správy bral žalovaného jako celek, nikoliv konkrétní úřední osoby, vůči nimž lze konkrétní námitku podjatosti uplatnit. Žalovaný měl tak pochybit, když uplatněnou námitku podjatosti nepostoupil MZe, nadto ji vůbec neřešil, v čemž spatřuje žalobce nezákonný postup při vyřizovaná námitek podjatosti. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (14) Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil ve smyslu, že na svých závěrech v napadeném rozhodnutí předestřených, nemá v úmyslu ničeho měnit. K námitkám směřujícím proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaný odkázal na strany 5 až 10 napadeného rozhodnutí, kde se těmito shodnými námitkami dostatečným způsobem zabýval. Rovněž námitky směřující do rozhodnutí žalovaného byly dostatečně řešeny v napadeném rozhodnutí, neboť byly uplatněny již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. K námitkám podjatosti žalovaný uvedl, že jsou opřené o stejné důvody vůči stejným subjektům, jako v odvolání, a proto bylo žalovaným opět odkázáno na napadené rozhodnutí. III. Obsah správních spisů (15) Z obsahu správních spisů vyplynuly se zřetelem k uplatněným žalobním bodům následující podstatné skutečnosti. (16) Dne 15. 1. 2014 podal žalobce u správního orgánu I. stupně návrh na změnu společenstevních honiteb Oldřichov v držení žalobce a Miličín v držení HS Miličín podle ustanovení § 31 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti. Tento návrh byl odůvodněn požadavkem na vyrovnání hranic těchto honiteb v souladu se zásadami řádného mysliveckého hospodaření. Na základě předložených příloh k návrhu dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že dotčené pozemky leží mimo správní obvod Městského úřadu Tábor, a proto návrh postoupil Městskému úřadu Votice dne 22. 1. 2014. Dne 9. 5. 2014 bylo podání žalobce ve věci navrhované změny honiteb vráceno zpět správnímu orgánu I. stupně se souhlasem Krajského úřadu Středočeského kraje, a to na základě písemnosti č. j. 11026/2014/ŽP-Ký, neboť převážná část dotčených pozemků, přibližně 41,4 ha patří do katastrálního území Oldřichov u Mladé Vožice, který spadá do působnosti Městského úřadu Tábor, jakožto orgánu státní správy myslivosti. (17) Dne 12. 6. 2014 oznámil správní orgán I. stupně zahájení řízení písemností č. j. METAB 26163/2014/OŽP/Ze, v níž také informoval stanovený okruh účastníků řízení o zahájení správního řízení ve věci návrhu žalobce na provedení změny společenstevních honiteb. (18) Následně správní orgán I. stupně zjistil ze stanov žalobce, že rozhodnutí o návrhu na změnu honitby podle § 31 zákona o myslivosti spadá do působnosti valné hromady žalobce. Ze zápisu z valné hromady konané dne 1. 12. 2012 vyplynulo, že předmětem projednávání a schválení navrhovaná změna honitby nebyla, jiný zápis správní orgán I. stupně k dispozici neměl. Proto vyzval žalobce podle ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu, aby žalobce odstranil nedostatek žádosti a doplnil listiny prokazující, že navrhovaná změna honitby je v souladu s platnými stanovami žalobce. Žalobce dne 30. 6. 2014 doplnil žádost o úředně ověřenou kopii zápisu z valné hromady žalobce konané dne 7. 12. 2013, ze kterého vyplývá, že předmětem projednání bylo přičlenění pozemků na základě přiložených výpovědí HS Miličín a návrh nové hranice honitby. (19) Dne 19. 9. 2014 se uskutečnilo ústní jednání. První část proběhla v budově obecního úřadu Oldřichov, poté se aktéři přesunuli do terénu, kde byl specifikován průběh nově navrhované hranice mezi společenstevními honitbami Oldřichov a Miličín. Zástupce HS Miličín uvedl, že nově navrhovaná hranice bude nepřehledná v úseku od lesa Javorný po sídlo Kahlovice a rovněž popřel tvrzení žalobce, že uživatel honitby MS Česká Sibiř Miličín v dané lokalitě myslivecky nehospodaří, přičemž provádí odstřel zvěře. (20) Do 1. 10. 2014 byly dotčenými stranami dodávány správnímu orgánu I. stupně podklady týkající se dotčených honiteb, které jsou uloženy ve spisové dokumentaci. (21) Dne 17. 4. 2015 oznámil správní orgán I. stupně účastníkům řízení ukončení shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí v dané věci. Účastníci řízení byli poučeni o možnosti uplatnění svých procesních práv, které jim plynou z § 36 správního řádu a rovněž byli vyzváni, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřili k podkladům. (22) Správní orgán I. stupně vydal dne 28. 5. 2015 rozhodnutí, v němž návrh na změnu společenstevních honiteb Oldřichov a Miličín vyrovnáním hranic zamítl s odůvodněním, že pozemky, které jsou dotčené navrhovanou změnou, jsou minimálně od roku 2003 součástí uznané honitby Miličín, a to včetně pozemků, jejichž vlastníci doručili HS Miličín výpověď členství z honebního společenství. Dále správní orgán I. stupně reagoval na argument žalobce, že změnu honitby vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření, HS Miličín v dané oblasti tyto zásady porušuje. Žalobce však svá tvrzení nepodložil konkrétními fakty, pouze obecně konstatoval, že HS Miličín v návrhem dotčené lokalitě řádně nehospodaří, nemá zde myslivecká zařízení určená pro přikrmování a lov zvěře a vznikají zde vysoké škody na zemědělských kulturách v důsledku vysokých stavů černé zvěře. Správní orgán I. stupně vyhodnotil veškeré žalobcem použité argumenty, jež měly posloužit k podpoře návrhu na změnu honiteb za nekonkrétní, nedostatečné a za nevyužitelné v kontextu posouzení plnění zásad řádného mysliveckého hospodaření. Správní orgán I. stupně dále odkázal na ustanovení § 17 zákona o myslivosti, který definuje zásady pro tvorbu honiteb a popsal, jakým způsobem je aplikoval v konkrétním řízení. Správní orgán I. stupně uzavřel, že nenastaly žádné okolnosti, které by mohly mít za následek nesoulad stávající hranice dotčených honiteb se zásadami pro jejich tvorbu a i přes drobné nedostatky je stávající hranice obou dotčených honiteb v souladu s obecnými zásadami tvorby honiteb a umožňuje řádné myslivecké hospodaření. V dalším odůvodnění se správní orgán I. stupně podrobně zabýval výměrami navrhovaných hranic a režimem honebních pozemků ve vlastnictví osoby, která vystoupila z členství HS Miličín. (23) Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 23. 6. 2015 odvolání. Námitky v něm uplatněné se v podstatné části shodují s námitkami uplatněnými v nyní podané žalobě. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 1. 9. 2015, odvolání žalobce bylo zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. IV. Právní názor soudu (24) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. (25) Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (26) V projednávané věci je mimo jiné předmětem sporu změna honitby vyrovnáním hranic mezi žalobcem a HS Miličín. Relevantní právní úprava je obsažená v ustanovení § 31 zákona o myslivosti, podle kterého může orgán státní správy myslivosti povolit změnu honitby vyrovnáním hranic nebo výměnou honebních pozemků („změna honitby“), vyžadují-li to zásady řádného mysliveckého hospodaření. Při změně honitby se nepřihlíží k územním hranicím obcí, okresů nebo krajů a výměry směňovaných pozemků nemusí být stejné (odst. 1). Odstavec druhý ustanovení § 31 zákona o myslivosti upravuje okruh osob a orgánů oprávněných k podání návrhu na změnu honitby. Změnu honitby podle odstavců 1 a 2 orgán státní správy myslivosti nepovolí, pokud by vedla ke změně celkové výměry alespoň jedné z dotčených honiteb o více než 10 % (odst. 3). Změnu honitby vyplývající ze změn vlastnictví honebních pozemků, o kterou požádá vlastník honebních pozemků, provede orgán státní správy myslivosti vždy k 31. prosinci roku následujícího po roce, v němž vlastník o úpravu požádal (odst. 4). Žalobce v podané žalobě vytýká správním orgánům nesprávné utvoření svého úsudku směřujícího k potřebnosti změny hranic stávajících honiteb. Žalobce je přesvědčen, že změnu vyžadují především zásady řádného mysliveckého hospodaření, které jsou ze strany HS Miličín porušovány. Žalobce toto porušování zásad řádného mysliveckého hospodaření odůvodňuje tím, že HS Miličín v lokalitě dotčené změnou hranice nekrmí ani nepřikrmuje zvěř, neplní své povinnosti ve snižování stavu černé zvěře a o zvěř řádně nepečuje, neboť zde nemá umístěná zařízení ke krmení a lovu zvěře. Dalším argumentem žalobce podporujícím navrhovanou změnu hranice honitby je požadavek na zachování vůle vlastníka honebního pozemku. Jednou projevenou vůli by mělo být podle žalobce možné změnit v souladu s principem ochrany vlastnického práva. (27) Zákon o myslivosti upravuje pouze dva způsoby, jimiž může dojít ke změně honitby. Prvním důvodem, pro který může být stávající honitba změněna, je podle citovaného ustanovení § 31 odst. 1 skutečnost, že takovou změnu vyžadují zásady řádného mysliveckého hospodaření. Druhým důvodem je pak změna vlastnictví honebních pozemků podle ustanovení § 31 odst. 4 (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 7 As 106/2013 – 40, výběr NSS 6118/2014). Právní úprava tak vychází z požadavku na zachování jednou utvořených hranic honitby. Ty by sice neměly být neměnné a v případě vzniku reálné potřeby jejich změny je nutno připustit provedení výměny, případně jinou úpravu honebních pozemků. Na druhou stranu však zákon o myslivosti limituje svévolné možnosti úprav a rozdělování jednotlivých honiteb právě tím, že připouští pouze dva způsoby změny honitby. S ohledem na výše uvedené je tak zřejmé, že pouhá vůle vlastníků dotčených pozemků není zákonným důvodem vedoucím k možné změně honitby. V této souvislosti krajský soud odkazuje na zásady tvorby honiteb, jež jsou uvedené v ustanovení § 17 zákona o myslivosti, především pak na důvodovou zprávu k tomuto ustanovení, kde je řečeno, že „lze cílevědomě zvěř jako nejvýznamnější prvek práva myslivosti chovat jen v takových honitbách, které nejsou běžně a neustále měněny s měnícími se názory vlastníků jednotlivých honebních pozemků na vzájemné uspořádání svých vztahů… Dřívější prosazované pojetí práva myslivosti jako reálného práva spojeného s vlastnictvím pozemku nebylo správným vyjádřením této skutečnosti a mnozí vlastníci jej chápali jako obsah vlastnického práva, resp. práva na užitky…“ Je potřeba zdůraznit, že tvorba honiteb je realizována především pro zvěř vyskytující se v dané oblasti. Nelze tedy honitbu považovat za majetkoprávní útvar, který by bylo možné měnit podle aktuálních potřeb vlastníků honebních pozemků. Z těchto důvodů zákon o myslivosti řeší i optimální velikost honitby vyhovující zájmu chovu zvěře, což samozřejmě často vede k tomu, že vznikají společenstevní honitby na úkor honiteb vlastních. (28) K námitce týkající se řádného mysliveckého hospodaření v dotčené lokalitě zdejší soud uvádí, že žalobce si ve svých tvrzeních do jisté míry protiřečí, neboť zaměňuje terminologii a nerozlišuje mezi držiteli honiteb a jejich faktickými uživateli. V konkrétním případě je držitelem dotčené honitby Oldřichov honební společenstvo Oldřichov (žalobce) a faktickým uživatelem je Myslivecké Sdružení Bílá studánka Oldřichov. Držitelem honitby Miličín je HS Miličín a faktickým uživatelem je Myslivecké Sdružení Česká Sibiř Miličín. Vznik společenstevní honitby se realizuje v mezích zákona o myslivosti na základě rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby a oprávněný z tohoto rozhodnutí se stává držitelem honitby a práva myslivosti. Nutno podotknout, že mezi držitelem honitby a vlastníkem honebního pozemku se nájemní smlouvy neuzavírají. (29) Žalobce v žalobě tvrdí, že HS Miličín v dotčené lokalitě porušuje zásady řádného mysliveckého hospodaření a řádně nehospodaří, nekrmí ani nepřikrmuje zvěř, nesnižuje stav černé zvěře a nemá zde zařízení pro krmení a lov zvěře. Je třeba zdůraznit, že HS Miličín v dané lokalitě skutečně myslivecky nehospodaří, neboť jako oprávněný držitel této honitby ji pronajímá uživateli honitby, kterým je MS Česká Sibiř Miličín a právě tento subjekt v dané honitbě myslivecky hospodaří. Absence zařízení pro přikrmování a lov zvěře je opodstatněná ustanovením § 45 odst. 1 písm. s) zákona o myslivosti, podle kterého se zakazuje lovit zvěř na čekané ve vzdálenosti do 200 m od hranic sousední honitby, lovit bažanty ve vzdálenosti do 200 m od sousední bažantnice a v těchto vzdálenostech přikrmovat zvěř, umísťovat myslivecká zařízení a provádět lov z mysliveckých a jiných zařízení. Území, které je dotčené návrhem na změnu honitby vyrovnáním hranic, se z převážné části nachází ve vzdálenosti do 200 m od stávající hranice mezi honitbami Oldřichov a Miličín. V případě, že by měl uživatel honitby Miličín v této oblasti umístěná zařízení pro přikrmování a lov zvěře, nebo by zde zvěř jinak přikrmoval, dopouštěl by se jednání v rozporu se zákonem a vystavoval by se nebezpečí postihu za porušení zákonem stanovené povinnosti. (30) Soud se proto přiklání k závěrům uvedeným v prvostupňovém rozhodnutí, kde správní orgán I. stupně odkázal na neexistenci oficiální metodiky pro určení kritérií ke zhodnocení lepšího či horšího výkonu práva myslivosti. Správní uvážení totiž nelze při hodnocení možností změny honitby ponechat stranou. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2008, č. j. 1 As 43/2007 – 95 „formulovat zájem chovu zvěře náleží výlučně orgánu státní správy myslivosti, nikoliv jednotlivým honebním společenstvům, a tedy ani žalobci“. Správní orgán musí dbát na to, aby byly dodržovány zásady tvorby honiteb při zachování podmínek stanovených zákonem pro změny honitby. Pokud by byly námitky žalobce týkající se špatného mysliveckého hospodaření HS Miličín, resp. MS Česká Sibiř Miličín skutečně důvodné, byl by orgán státní správy myslivosti oprávněn uložit uživateli honitby opatření k nápravě podle § 61 odst. 2 a 3 zákona o myslivosti. Ke změně honitby odůvodněné požadavkem na dodržování zásad řádného mysliveckého hospodaření může dojít jen za situace, kdy je naplňování zásad řádného mysliveckého hospodaření skutečně vážným způsobem ohroženo. Takovou situaci si lze představit například při vydání územního rozhodnutí, kdy má dojít k výstavbě průmyslové nebo bytové zóny takzvaně „na zelené louce“, nikoliv však za situace, kdy jedno honební společenstvo nařkne jiné z porušování zásad řádného mysliveckého hospodaření, aniž by následně své nařčení jakkoliv konkretizovalo a podložilo reálnými podklady. Krajský soud tuto žalobní námitku shledal za neopodstatněnou. (31) Žalobce v podané žalobě vyjádřil nesouhlas s konstatováním žalovaného, který vyhodnotil stávající hranici mezi dotčenými honitbami jako lépe situovanou pro výkon mysliveckého práva. Žalobce je opačného názoru a je přesvědčen, že stávající hranice již neodpovídá potřebám řádného mysliveckého hospodaření a někteří vlastníci s jejím vymezením projevili rovněž nesouhlas. Z mapových zákresů se podává, že dotčené zemědělské pozemky byly součástí honitby Miličín cca od roku 1993, přičemž předmětná hranice byla vytyčena na základě dohody uzavřené mezi zástupci dotčených honiteb dne 7. 8. 2002. Způsob vedení stávající hranice sice vykazuje drobné nedostatky, ale je nutno konstatovat, že obecným zásadám tvorby honiteb odpovídá současná hranice lépe, než hranice nově navrhovaná. Podle ustanovení § 17 odst. 4 věty druhé se mají hranice, je-li to možné, krýt s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými, jako jsou například vodoteče, cesty a silnice, nebo hranice lesních porostů. V odstavci 5 téhož ustanovení je zakotvena podmínka souvislosti a podmínka, že do honitby nemají být začleněny pozemky tvořící překážky pohybu zvěře nebo znamenající nebezpečí pro zvěř. Rovněž není žádoucí vést hranice honitby na rozhraní zemědělských a lesních pozemků. Základní cíle tvorby honiteb sledují zájmy chovu zvěře na vytvoření pokud možno optimálních podmínek pro takový chov. Změnu honitby vyrovnáním hranic honiteb posuzuje a vyhodnocuje orgán státní správy myslivosti, přičemž vychází především z ustanovení § 17 zákona o myslivosti a z okolností, které mohly po uznání honitby nastat a mohly mít zásadní vliv na zhoršení podmínek pro chov zvěře a pro naplňování zásad řádného mysliveckého hospodaření. V posuzované věci však nedošlo k žádným podstatným změnám odůvodňujícím potřebu změny stávající hranice. Nadto stávající hranice odpovídá zásadám tvorby honiteb mnohem lépe, než hranice nově navrhovaná. Převážná část nově navrhované hranice neodpovídá obecným zásadám tvorby honiteb, neboť není tvořená žádným v terénu jasně znatelným prvkem, pokud má vést v délce cca 400 m po hranici mezi dvěma zemědělskými pozemky, a následně v délce cca 200 m napříč zemědělským pozemkem bez ukotvení v terénu. Navíc správní orgán I. stupně konstatoval další problém u nově navrhované hranice, která je vedena přes vyvýšený horizont tak, že by nebylo možné vidět z jednoho konce na druhý. Správní orgán I. stupně při přezkoumávání navrhované hranice vycházel jak z mapových tak z leteckých snímků, z protokolu z ústního jednání konaného dne 19. 9. 2014, které probíhalo i v terénu a bylo tak spojeno s ohledáním na místě samém. Lze tedy uzavřít, že skutkový stav byl oběma správními orgány zjištěn a odůvodněn dostatečným způsobem a není žádoucí, aby se průběh hranice honiteb jejím vyrovnáním ve vztahu k obecným zásadám tvorby honiteb ještě zhoršil oproti stávající úpravě. Zdejší soud tak nemůže přisvědčit ani žalobcem uplatněné námitce spočívající v tvrzení, že nově navrhovaná hranice honiteb lépe odpovídá potřebám řádného mysliveckého hospodaření, stejně jako námitce chybného vymezení vzdáleností navrhované hranice ze strany správního orgánu I. stupně. I k této druhé námitce krajský soud uvádí, že nemá pochybnosti o spolehlivosti zjištěného skutkového stavu věci. Správními orgány uváděné výměry jednotlivých úseků tvořících navrhovanou hranici, považuje soud za spolehlivě určené a správné. Z toho důvodu byl také zamítnut návrh žalobce na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru myslivosti, který měl podle žalobce vypracovat jednoznačný závěr o tom, která hranice je zárukou řádného mysliveckého hospodaření. Zodpovězení této otázky však nepřísluší znalci, neboť příslušný k posouzení je orgán státní správy myslivosti. Ten, jak vyplývá z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí, tuto otázku řádně hodnotil a vyslovil závěr, který odpovídá platné právní úpravě. Z téhož důvodu soud zamítl provedení navrhovaného výslechu svědka J.K., bytem Kahlovice. (32) Jak bylo uvedeno výše, zákon zná pouze dvě podmínky, za nichž je možné realizovat změnu honitby. V daném případě je třeba posoudit, zda byla jedna z těchto zákonných podmínek splněna. V případě kladné odpovědi by jistě obstál argument, že vůle účastníků řízení, potažmo pak vlastníků honebních pozemků má mít přednost před interpretací zákona tak, jak ji užil správní orgán. Krajský soud však musí zdůraznit, že v posuzované věci neshledal ani jeden důvod, jež zákon pro změnu honitby stanoví, za splněný. Žalobce především zdůrazňuje respektování výkonu vlastnického práva a s tím související autonomní projev vůle vlastníků honebních pozemků, které jsou v dané věci utlačovány legislativní úpravou a návaznou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Nelze však opomíjet skutečnost, že se v projednávané věci, v rámci řízení o návrhu na změnu honitby jedná o nerovný vztah mezi orgánem veřejné moci na straně jedné a jejími adresáty na straně druhé. Jinými slovy zde nemůže být jakkoliv hodnocena smluvní autonomie vlastníků honebních pozemků, kteří projevili vůli, aby jejich honební pozemky byly přičleněny k sousední honitbě, a to bez zákonného podkladu. Krajský soud zde nikterak nechce popírat výkon jejich vlastnického práva, nicméně nelze ignorovat skutečnost, že o režimu honebních pozemků je rozhodováno formou veřejnoprávního aktu. Krajský soud se proto ztotožňuje se závěry žalovaného, který v napadeném rozhodnutí uvedl, že nelze měnit pravomocně uznané honitby z důvodů, které zákon nepřipouští. V nyní projednávané věci měly být důvody pro změnu honitby výpovědi členů HS Miličín adresované tomuto honebnímu společenství a vůle vlastníků honebních pozemků přičlenit tyto pozemky k honitbě v držení žalobce. Zákon však nepřipouští změnu uznané honitby pouze na základě vůle vlastníků honebních pozemků, a proto soud nemohl této žalobní námitce přisvědčit. (33) K námitce žalobce směřující na nečinnost resp. na nezákonné průtahy správního orgánu I. stupně v období od 1. 10. 2014 do 17. 4. 2015 krajský soud konstatuje, že byla jednoznačným a dostatečným způsobem vypořádána žalovaným v napadeném rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že v namítaném postupu správního orgánu I. stupně shledal procesní pochybení, neboť správní orgán I. stupně měl v uvedeném období dostatek času pro vydání rozhodnutí. Na druhou stranu žalovaný konstatoval, že základní podmínkou pro vedení předmětného správního řízení bylo právě vymezení okruhu účastníků řízení a jejich následná aktualizace a s tím souvisejícím přesným vymezením vlastnických vztahů k pozemkům dotčeným navrhovanou změnou hranice honiteb. Správní orgán I. stupně byl povinen zahrnout mezi účastníky řízení držitele i uživatele obou dotčených společenstevních honiteb a zároveň i vlastníky honebních pozemků, kterých se navrhovaná změna hranice honiteb týkala. Správní orgán I. stupně si opatřil podklady prostřednictvím dálkového přístupu do katastru nemovitostí a dálkového přístupu do registru osob. U osoby J.J., však správní orgán I. stupně nedisponoval rodným číslem ani datem narození a tato skutečnost mu zabránila v jednoznačné identifikaci této osoby. Nastal proto důvod pro doručování prostřednictvím veřejné vyhlášky podle ustanovení § 25 odst. 1 správního řádu, neboť u osoby J.J. se nedařilo doručovat této konkrétní osobě, ani se nepodařilo zjistit následného vlastníka tohoto pozemku. Postup správního orgánu I. stupně byl tak zcela v souladu se zákonem, který ve zmíněném ustanovení § 25 odst. 1 ukládá povinnost doručovat písemnosti prostřednictvím úřední desky osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat a osobám, které nejsou známy. Správní orgán I. stupně se dopustil pochybení, pokud J.J. ponechal v seznamu účastníků řízení i po zjištění, že osoba je již po smrti. Žalovaný správně hodnotil, že toto procesní pochybení nemělo žádný vliv na průběh řízení. Dovolávat se eventuálního porušení práv právních nástupců zemřelého J.J. žalobci nepřísluší, neboť se může dovolávat pouze zkrácení na svých právech v souvislosti s procesním pochybením správního orgánu. To žalobce netvrdil a soud neshledal. Nevznikl tudíž důvod pro zrušení prvostupňového rozhodnutí a pro opakování správního řízení, neboť ponechání osoby zemřelého v seznamu účastníků řízení průběh správního řízení žádným způsobem neovlivnilo, stejně jako to negativním způsobem neovlivnilo uplatnění veškerých zákonných práv žalobce, a konečně ani rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud se ztotožnil s vysloveným závěrem žalovaného. Ponechání zemřelé osoby v seznamu účastníků řízení nezkrátilo žalobce na jeho hmotných právech, ostatně tak ani žalobce konkrétně netvrdil. (34) Důvodná nebyla ani námitka podjatosti úředních osob, které rozhodovaly ve správním řízení před správním orgánem I. stupně i v odvolacím řízení před žalovaným. Žalobce především uplatnil námitku podjatosti vůči správním orgánům jako celku, resp. vůči všem úředním osobám působícím na úseku státní správy myslivosti. Podjatost dovozuje z jejich procesních pochybení. V podané žalobě žalobce namítá nedostatečné vypořádání se s námitkami podjatosti ze strany žalovaného, jež byly uplatněny v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uzavřel, že jsou tyto námitky neopodstatněné. Zároveň poukázal na jazykový výklad ustanovení § 14 správního řádu a na skutečnost, že námitku podjatosti lze uplatnit pouze ke konkrétní úřední osobě a nikoliv proti úřadu jako celku. Nutno poznamenat, že v podané žalobě jsou námitky podjatosti vznesené shodným způsobem, jako v průběhu správního řízení, tedy opět nesměřují proti konkrétní osobě, nýbrž proti všem úředníkům působícím na úseku státní správy myslivosti, kteří procesně pochybili. V rámci prvostupňového řízení mělo pochybení spočívat v nezákonných průtazích, ve vedení řízení s osobou několik desítek let mrtvou, v určení údajně smyšlených vzdáleností vymezujících hranice navrhované honitby a v celkovém stranění HS Miličín. Pochybení žalovaného bylo žalobcem spatřováno v nesprávném vyřízení podnětu žalobce k přijetí opatření proti nečinnosti správního orgánu I. stupně. Takto formulované konkrétní důvody měly zapříčinit důvodné pochybnosti o nepodjatosti úředních osob. (35) Důvody pro vyloučení úřední osoby jsou v ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu formulovány poměrně široce a pro její vyloučení postačují pochybnosti o její nepodjatosti. Vždy je však třeba nalézt její konkrétní zájem na výsledku řízení s faktickou možností jeho ovlivnění. O podjatosti konkrétní úřední osoby tak lze hovořit za situace, kdy lze u takové osoby důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci (k předmětu řízení), k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům určitý zájem na výsledku řízení a pro tento zájem lze pochybovat o její nepodjatosti. Pro vyloučení úřední osoby z důvodu podjatosti je třeba vždy prokázat její zájem na výsledku řízení, a proto nepostačuje jen poměr úřední osoby k předmětu řízení nebo k některému z účastníků, příp. zástupci (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2005, č. j. 57 Ca 56/2004-25). Krajský soud uvádí, že v napadeném rozhodnutí se žalovaný ne zcela přesně vypořádal s argumentací podporující zamítavé stanovisko k této námitce podjatosti, pokud uvedl, že námitku podjatosti lze uplatnit jen ve vztahu ke konkrétní osobě, nikoliv ke správnímu orgánu jako celku. Žalobce své námitky podjatosti totiž neuplatnil vůči celému správnímu orgánu, ale vůči všem úředníkům, působícím na úseku státní správy myslivosti, což mu zákon nikterak nezakazuje. Námitky však byly formulovány skutečně nejednoznačně a žalovaným vyslovený závěr neodporuje zákonu. S žalovaným lze souhlasit v tom smyslu, že nebyly splněny zákonné důvody, stanovené v § 14 správního řádu, které by vedly k důvodným pochybám o nepodjatosti úředních osob podílejících se na vedení správního řízení a rozhodování. Soudu není ani znám žádný vztah či poměr úředních osob působících na úseku státní správy myslivosti na úrovni správního orgánu I. stupně ani žalovaného k předmětu řízení, k účastníkům či k jejich zástupcům, který by mohl mít vliv na konečný výsledek řízení. Takový poměr není patrný ani ze správního spisu, kterým zdejší soud v rámci rozhodování o žalobě disponuje. Nelze se ani ztotožnit s argumenty žalobce, který spatřuje důvodnou podjatost úředních osob v průtazích, jež vznikly v průběhu řízení v souvislosti s individualizací účastníků a vlastnických vztahů k pozemkům dotčeným navrhovanou změnou honiteb. Tyto argumenty neodůvodňují vyslovení závěru, že úřední osoby mají být z řízení vyloučeny pro podjatost. Zákonné podmínky pro vyloučení úředních osob z důvodu možné podjatosti v souzené věci nebyly splněny a vznesené námitky podjatosti soud hodnotí jako neopodstatněné. (36) K žalobcem namítané nezákonnosti spočívající v nečinnosti správního orgánu soud ze správního spisu zjistil, že žalobce uplatnil u žalovaného jako nadřízeného správního orgánu ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 správního řádu podnět na vydání opatření proti nečinnosti vůči správnímu orgánu I. stupně. Dne 30. 4. 2015 vydal žalovaný sdělení k podnětu žalobce pod č. j. KUJCK 32173/2015/OZZL, v němž nastínil průběh a skutkový stav řízení. Z tohoto sdělení vyplývá, že 17. 4. 2015 správní orgán I. stupně přestal být nečinný, pokud vydal výzvu k vyjádření účastníků řízení a seznámení s podklady rozhodnutí. Z tohoto důvodu nebyl žalovaný povinen vydat usnesení, neboť nepřistoupil k variantám uvedeným v ustanovení § 80 odst. 4 správního řádu, podle kterých může nadřízený správní orgán a) přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy nebo vydal rozhodnutí, b) usnesením převzít věc a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu, c) usnesením pověřit jiný správní orgán ve svém správním obvodu vedením řízení, nebo d) usnesením přiměřeně prodloužit zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí, lze-li důvodně předpokládat, že správní orgán v prodloužené lhůtě vydá rozhodnutí ve věci, a je-li takový postup pro účastníky výhodnější; přitom přihlíží ke lhůtám uvedeným v § 71 odst.

3. Ve všech těchto případech je nadřízený správní orgán skutečně povinen rozhodnout formou usnesení, tak jak mu ukládá ustanovení § 80 odst. 6 správního řádu. Nicméně v této konkrétní věci žalovaný pouze konstatoval na základě jím zjištěných skutečností, že správní orgán I. stupně již přestal být ve věci nečinný a opatření proti nečinnosti tak nemohlo být pro odpadnutí důvodu vydáno. Ministerstvo zemědělství ve svém vyjádření ke stížnosti na nečinnost žalovaného a správního orgánu I. stupně nepřesně konstatovalo, že sdělení žalovaného mělo nesprávnou formu, tedy že nebylo ve formě usnesení podle § 80 odst. 6 správního řádu. V konkrétním případě soud neshledal namítanou nezákonnost vydaného rozhodnutí. Nedodržení lhůt stanovených správním řádem pro vydání rozhodnutí, které má pořádkový charakter, samo o sobě nezákonnost rozhodnutí způsobit nemůže. K odstranění nečinnosti správního orgánu, pokud trvá, stanoví s. ř. s. speciální druh žaloby na ochranu proti nečinnosti. Vzhledem k tomu, že nečinnost správních orgánů netrvala, nepřicházel tento speciální druh žaloby v úvahu. (37) Krajský soud uzavřel, že rozhodování o změně honiteb vyrovnáním jejich hranic je v pravomoci správních orgánů a spadá do jejich diskrečního oprávnění při respektování zákona o myslivosti a jiných právních předpisů. Soud v rámci přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí hodnotil, zda se žalobci dostalo řádného vysvětlení a zdůvodnění rozhodnutí správních orgánů. Tuto povinnost správní orgány splnily. Správní orgány postupovaly v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu, odůvodnily výroky rozhodnutí, vyhodnotily podklady a poznatky, na jejichž základě rozhodovaly a uvedly úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídily. Krajský soud neshledal žádnou uplatněnou žalobní námitku za opodstatněnou, a proto rozhodl tak, jak je shora uvedeno. V. Závěr, náklady řízení (38) Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. (39) O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení