10 A 206/2015 - 115

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Marie Trnkové v právní věci žalobců: a) obec Přísečná, se sídlem Přísečná 25, a c) J.K., bytem X, oba zast. JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem Příběnická 1908/12, Tábor, za účasti osoby zúčastněné na řízení: CARTHAMUS, a. s., se sídlem Václavské náměstí 775/8, Praha 1, zast. JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2015, čj. 890/510/15 48103/ENV/15, ve znění opravného rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2016, čj. 1238/510/16 65286/ENV/16, takto:

Výrok

I. Zpětvzetí žaloby žalobce c) bere krajský soud n a vědomí.

II. Žalobci c) se vrací soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Krajského soudu v Českých Budějovicích do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

III. Žalobce c) nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2015, čj. 890/510/15 48103/ENV/15, ve znění opravného rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2016, čj. 1238/510/16 65286/ENV/16, a rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví, ze dne 12. 5. 2015, čj. KUJCK 34599/2015/OZZL, sp. zn. OZZL 38885/2014/masv/69, ve znění opravného usnesení Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví, ze dne 7. 10. 2015, čj. KUJCK 73994/2015/OZZL, sp. zn. 38885/2014/masv/80, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

VI. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví (dále jen „správní orgán prvního stupně“), výrokem I. rozhodnutí ze dne 12. 5. 2015, čj. KUJCK 34599/2015/OZZL, sp. zn. OZZL 38885/2014/masv/69, povolil podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), společnosti KOMAXO BIOENERGO, s. r. o. (dále také „provozovatel“), zpracovávající štěpku ke konečnému využití v energobloku Domoradice provozovaného osobou zúčastněnou na řízení na základě nájemní smlouvy s touto osobou, provoz stacionárního zdroje znečišťování ovzduší „Třídění, drcení, a sušení dřevní štěpky Domoradice“, a to na dobu do 31. 12. 2016. Výrokem II. tohoto rozhodnutí správní orgán prvního stupně zároveň vyloučil odkladný účinek odvolání ve smyslu § 85 odst. 2 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a dále stanovil konkrétní podmínky uděleného povolení.

2. Správní orgán prvního stupně ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho původní rozhodnutí ze dne 17. 1. 2014 bylo na základě odvolání opomenutého účastníka Zambelli – technik, spol. s r. o., zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 10. 2014, čj. 1509/510/14 66949/ENV/14.

3. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 12. 5. 2015 podali odvolání žalobce a), společnost Zambelli – technik, [v dosavadním řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích označován jako žalobce b)], žalobce c) a R.K. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání proti výroku I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítl a tento výrok potvrdil. Odvolání proti výroku II. uvedeného rozhodnutí zamítl jako nepřípustné.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci a) a c), jakož i společnost Zambelli – technik, spol. s r. o. [původně žalobce b)] dne 12. 11 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobci předně namítli, že jim v rozporu s § 72 odst. 1 správního řádu nebyl doručen provozní řád zdroje znečištění, který je integrální součástí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně; ten v dané souvislosti postupoval navíc v rozporu s § 7 správního řádu diskriminačním způsobem. Žalobci se přitom neseznámili se schváleným provozním řádem, jak tvrdí žalovaný v napadeném rozhodnutí, nýbrž pouze s jeho návrhem, který se může od schválené verze lišit. Navíc ne všichni účastníci řízení měli možnost se s tímto návrhem seznámit. Ačkoli pak žalovaný uvádí, že provozní řád se nedotýká práv žalobců, ve svém rozhodnutí argumentuje textem provozního řádu ve vztahu k požadavkům na kvalitu vstupní suroviny i štěpky, což se práv žalobců nepochybně týká (zejména v souvislosti s jejich právem na ochranu před imisemi).

6. Žalobci uvedli, že podmínka č. 6 stanovená rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, podle které provozovatel nesmí skladovat, resp. musí do 24 hodin odstranit materiál nezpracovatelný z důvodu špatné kvality, vysokého obsahu příměsí nebo jinak nevhodného obsahu (o každé takové nevhodné dodávce musí být provedeny záznamy v provozní evidenci), obsahuje zcela neurčité a nekontrolovatelné pojmy. Způsob, jakým se s touto námitkou žalovaný vypořádal, označili žalobci za nepřezkoumatelný. Nekontrolovatelná je též podmínka v provozním řádu týkající se úklidu okolí zdroje k minimalizaci sekundární prašnosti (pozn.: v prvoinstančním rozhodnutí se jedná o podmínku č. 10). Konstatování správního orgánu prvního stupně, dle něhož je vhodnější ponechat úklid na zodpovědnosti pracovníků, představuje fakticky rezignaci na ochranu ovzduší před emisemi. S odkazem na judikaturu a odbornou literaturu týkající se otázky určitosti výroku správního rozhodnutí žalobci uvedli, že podmínky stanovené správním rozhodnutí musí být srozumitelné, přesné a určité, aby bylo možno jejich dodržování kontrolovat. Stanovení nekontrolovatelných podmínek je nepřípustné i dle stanoviska Veřejného ochránce práv ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 2503/2006/VOP/MH. Žalobci dále poukázali na nekontrolovatelnost podmínky č. 1. (povinnost realizovat kapotáž sušárny a vyvedení odpadní vzdušiny výduchem o minimální výšce 30 m), neboť tato podmínka postrádá lhůtu k jejímu splnění. Žalobci uvedli, že není nikterak zřejmé, z čeho žalovaný dovozuje, že se jedná o lhůtu nejpozději do 31. 12. 2016, tedy do konce platnosti povolení. Také v této souvislosti trpí rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelností. Závěr, dle něhož bez splnění podmínky č 1. by provozovateli nebylo vydáno povolení od 1. 1. 2017, označili žalobci za čirou spekulaci.

7. Nezákonností dle žalobců trpí i přepracovaná rozptylová studie „Úpravy tepelného zdroje v Českém Krumlově – Domoradicích“ z prosince 2014 (dále též jen „rozptylová studie“), neboť postrádá vyhodnocení všech znečišťujících látek, jejichž limity upravuje zákon o ochraně ovzduší. Konkrétně žalobci namítli absenci hodnocení ve vztahu k benzo(a)pyrenu. Tohoto nedostatku si ostatně byly vědomy i správní orgány, o čemž svědčí mimo jiné stanovení podmínky č. 13., podle níž provozovatel v žádosti o časově neomezené povolení k provozu předloží rozptylovou studii včetně hodnocení látky benzo(a)pyrenu. Stanovení podmínky, která se váže na dobu po skončení vydaného povolení, označili žalobci za nezákonnou a věcně nesmyslnou. Není přitom správná argumentace žalovaného, dle níž měl pravomoc učinit v souvislosti s rozsahem rozptylové studie dle § 11 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší výjimku. Nadto byla rozptylová studie zpracována pro jiné než správním orgánem prvního stupně povolené druhy paliva.

8. Žalobci vyjádřili nesouhlas s tím, že stanovením podmínek č. 1. a 7. byl naplněn požadavek nadřízeného orgánu na stanovení podmínek umístění zdroje znečišťování ovzduší obsažený v rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2014 (pozn.: zřejmě však měli na mysli rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2014, neboť dnem 5. 8. 2014 je ve správním spisu datován pouhý přípis, kterým žalovaný konstatoval přípustnost odvolání společnosti Zambelli – technik), jímž bylo původní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušeno. Podmínka č. 1. nemůže uvedený požadavek naplňovat již proto, že lhůta pro její splnění uplyne dle vyjádření žalovaného až 31. 12. 2016 – nemůže se tedy jednat o podmínku „umístění“ zdroje znečištění. Podmínka č. 7. se pak týká pouze mobilních technologických zařízení, která mají být ve stanovené lhůtě přesunuta do zastřešené části skladovací plochy; žalovaný přitom požadoval stanovení podmínek pro umístění celého zdroje znečištění a nikoli jen jeho dílčích částí. Správní orgán prvního stupně naopak nestanovil podmínku umístění sušičky štěpky, která je nejzávažnějším zdrojem zápachu, přičemž námitku nevhodného umístnění sušičky ve svém rozhodnutí ignoroval.

9. Správní orgán prvního stupně dle názoru žalobců porušil též zásadu rovnosti účastníků dle § 7 správního řádu, a to uspořádáním „pracovní schůzky“ spolu se společností KOMAXO BIOENERGO a dotčeným orgánem. Jak přitom vyplývá například z předposledního odstavce na straně 4 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, na této schůzce „došlo k významným dohodám“ ve prospěch společnosti KOMAXO BIOENERGO na úkor žalobců.

10. Žalobci označili rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i žalovaného za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť na řadě míst odkazují na určité podklady a dokumenty, aniž by z odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo seznatelné, o jaké podklady a dokumenty se jedná a zda jsou vůbec součástí spisu (jedná se o „vyjádření KÚ – JčK“ na straně 7 prvoinstančního rozhodnutí, „stanovisko odboru ochrany ovzduší“ na straně 10 tamtéž a tvrzenou konzultaci s Českým hydrometeorologickým ústavem – dále jen „ČHMÚ“, resp. vyjádření tohoto ústavu, na stranách 22 a 25 téhož rozhodnutí). Nedostatečný je též odkaz na veřejně dostupný dokument (strana 10 prvoinstančního rozhodnutí), který je „k nalezení kdesi na stránkách žalovaného“ (pozn.: správní orgán prvního stupně zde vychází „[z] odpovědi uveřejněné na oficiálních www stránkách MŽP k otázce podmínek umístění stacionárního zdroje, pokud nepředcházelo řízení podle jiného právního předpisu“). Není zřejmé, co představují „dostupné informace“ na základě nichž správní orgán prvního stupně na straně 32 svého rozhodnutí dovodil, že sušička štěpky představuje z pohledu stavebního úřadu součást provozního souboru PS 101 – palivové hospodářství, přičemž třídící linka je mobilní zařízení. Tvrzení žalovaného, že tato otázka byla se stavebním úřadem konzultována telefonicky nelze nikterak ověřit. Nesprávné je pak tvrzení žalovaného, že stavební úřad nevede řízení o odstranění stavby s osobou zúčastněnou na řízení, neboť toto řízení bylo pouze přerušeno po dobu trvání řízení o jejím dodatečném povolení.

11. Žalovaný též nedostatečným způsobem vypořádal odvolací námitku, dle níž správní orgán prvního stupně nikterak neodůvodnil stanovení lhůty pro splnění podmínky č.

7. Konstatování, že lhůta byla stanovena tak, „aby byla pro žadatele reálná“ je zcela obecné a nemá oporu ve spisu.

12. Správní orgán prvního stupně se dle názoru žalobců vůbec nevypořádal s námitkami uvedenými v bodě 6 jejich odvolání. Jednalo se o námitku, dle níž mělo být vyčkáno výsledků procesu hodnocení vlivů na životní prostředí (Environmental Impact Assessment; dále jen „EIA“), námitku podcenění emisí polétavého dřevitého prachu (ten je přitom dle žalobců uznávaným karcinogenem; žalobci v této souvislosti odkázali na článek umístěný na webu www.bozpprofi.cz) a námitku prašnosti při vysypávání vozů.

13. Správní orgán prvního stupně taktéž zcela ignoroval připomínky žalobců, dle nichž měly být na řízeném výduchu odpadních plynů instalovány vhodné filtry a stanoveny emisní limity pro pachové látky. Žalovaný pak v této souvislosti nepřípustným způsobem odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí nahrazoval. Podobným způsobem žalovaný vypořádal námitku absence popisu umístění zdroje znečištění a nedostatečnosti mapových podkladů v souvislosti s rozptylovou studií společnosti EMPLA AG, spol. s. r. o.

14. Nedostatečné je též vypořádání správního orgánu prvního stupně s posudkem ČHMÚ ze dne 9. 4. 2015, čj. P15002147/411, dle něhož zpracovaná rozptylová studie obsahuje řadu závažných pochybení.

15. Na straně 32 prvoinstančního rozhodnutí pak chybí podstatná část věty vypořádání námitky ohledně závěrů zjišťovacího řízení, přičemž takové pochybení (chybějící odůvodnění) nelze dodatečně zhojit postupem dle § 70 správního řádu.

16. Závěrem žalobci uvedli, že setrvávají na svém názoru, dle něhož měl správní orgán prvního stupně vyčkat na výsledek EIA, neboť podle závěrů zjišťovacího řízení ze dne 18. 3. 2015, KUJCK 21508/2015 OZZL, má zdroj znečištění v projednávané věci významný vliv na životní prostředí a zdraví a bude plnohodnotnému procesu EIA podroben. Správní orgán prvního stupně svým postupem porušil zásadu souladu přijatého řešení s veřejným zájmem (§ 2 odst. 4 správního řádu), zásadu efektivity a hospodárnosti řízení (§ 6 odst. 2 správního řádu) a zásadu vzájemného souladu postupů orgánu veřejné správy (§ 8 správního řádu).

17. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního stupně zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného, repliky žalobců a vyjádření osoby zúčastněné na řízení

18. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo žalobcům řádně oznámeno prostřednictvím datové schránky, přičemž provozovatel zdroje znečištění vyhotovil provozní řád nad rámec zákonných povinností (v podrobnostech odkázal na stranu 5 napadeného rozhodnutí).

19. Žalovaný se neztotožnil s názorem žalobců, dle něhož podmínky stanovené v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byly formulovány nekontrolovatelným způsobem. Na straně 5 napadeného rozhodnutí je uvedeno, kde jsou v provozním řádu uvedeny požadavky na kvalitu vstupní suroviny. Použité pojmy dostatečně vystihují stav, který může nastat, a který je poučená obsluha přípravy štěpky schopna rozpoznat. Rovněž kontrolní orgán nemá problém rozpoznat kvalitu vstupní suroviny. Obdobně v případě podmínky č. 10. každý pozná, jestli se uklízí či neuklízí. Podmínka č. 1. je závislá od stavebního povolení, jehož získání je v daném případě otázkou minimálně jednoho roku.

20. Dle názoru žalovaného není jediný důvod zpracovávat rozptylovou studii pro benzo(a)pyren, který není přípravou štěpky emitován. Pořízená rozptylová studie je tedy v nyní projednávané věci použitelná. Pro mobilní zdroj ve smyslu § 2 písm. f) zákona o ochraně ovzduší (konkrétně spalovací motor tohoto zdroje) se vypracování rozptylové studie nevyžaduje. Rozptylová studie sama o sobě dle názoru žalovaného nemůže být nezákonná, neboť nezákonným může být pouze rozhodnutí správního orgánu.

21. Žalovaný setrval na svém stanovisku, dle něhož jsou podmínky č. 1. a 6. (pozn.: žalovaný měl zjevně na mysli podmínku č. 7., na což ostatně poukázali též žalobci v následné replice) představují podmínky pro umístění zdroje ve smyslu § 12 odst. 3 a odst. 4 písm. i) zákona o ochraně ovzduší. Pokud umístění stacionárního zdroje nepředcházelo stavební řízení, nelze § 12 odst. 3 citovaného zákona naplnit jinak než stanovit podmínky „umístění“ tak, aby na místě mohl stacionární zdroj zůstat. Žalobci dle názoru žalovaného nepochopili, že „mobilní technická zařízení“ jsou mobilními zdroji znečištění dle § 2 písm. f) zákona o ochraně ovzduší pouze ve smyslu pohyblivosti a jejich vybavení spalovacím motorem; samotná technologie, která je poháněna spalovacím motorem mobilního zdroje (například drcení, které emituje tuhé znečišťující látky) je již stacionárním zdrojem.

22. Ve vztahu k námitce porušení zásady rovnosti účastníků žalovaný odkázal na stranu 7 svého rozhodnutí.

23. Žalovaný uvedl, že všechny poznatky správního orgánu prvního stupně, které žalobci napadli v odvolání, pocházejí z jeho úřední činnosti, přičemž není reálná představa, že by o každém takovém poznatku existoval písemný záznam. Žalovaný v této souvislosti odkázal na strany 7 až 9 svého rozhodnutí; dále nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí doplnil následující argumentaci. Ve vztahu k „vyjádření KÚ – JčK“ na straně 7 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaný uvedl, že se jednalo o poznatek stejného správního orgánu, pouze jiného oddělení. Pokud jde o stanovisko orgánu ochrany ovzduší zmíněného na straně 10 prvoinstančního rozhodnutí, žalovaný konstatoval, že právní zástupce žalobců, který je zastupoval již ve správním řízení, byl dříve zaměstnancem žalovaného a muselo mu tedy být známo, o jaký orgán ochrany ovzduší se jednalo. Správní orgán prvního stupně taktéž na straně 10 přesně uvedl, kde se „veřejně dostupný dokument“ (stanovisko odboru ochrany ovzduší), na který ve svém rozhodnutí odkázal správní orgán prvního stupně, nachází.

24. Ve vztahu k emisním limitům pro zpracování kameniva správní orgán prvního stupně konstatoval, že věc konzultoval s ČHMÚ a má k dispozici jeho vyjádření, avšak neuvedl, že by se jednalo o vyjádření písemné. Jednalo se o vyjádření ústní, které také představuje poznatek získaný v rámci úřední činnosti.

25. Ve spisu je založen e-mail od stavebního úřadu adresovaný žalovanému, z něhož plyne, že žádné řízení o odstranění stavby sušičky vedeno není.

26. Lhůta pro splnění podmínky č. 7. byla stanovena tak, aby byla pro provozovatele reálná; správní orgán prvního stupně vyhodnotil coby lhůtu reálnou termín do 31. 12. 2015.

27. Důvody, které správní orgán prvního stupně vedly k pokračování v řízení přes neukončený proces EIA, jsou vyloženy na stranách 5 až 7 a straně 35 jeho rozhodnutí. Uvedený proces EIA se týká změn v provozu Energobloku Domoradice provozovaného osobou zúčastněnou na řízení spočívajících ve změně způsobu technologie chlazení, odběru spodní vody a vypouštění ohřáté vody.

28. Správní orgán prvního stupně nikterak nepodcenil otázku emisí polétavého prachu, což zřetelně plyne ze stanovení podmínek č. 7., 8., 10. a 11. K odkazu na článek na webu www.bozpprofi.cz žalovaný uvedl, že je příliš obecný, postrádá podpis autora, odkaz na příslušný právní předpis či vyjádření odborné autority. Nejedná se zároveň o webovou stránku orgánů ochrany zdraví. S námitkou extrémní prašnosti se pak správní orgán zcela nevypořádal pouze proto, že ji pochopil jinak, než jak byla žalobci zamýšlena; otázku prašnosti však ve svém rozhodnutí řešil komplexně. K námitce absence vypořádání připomínky ohledně instalace filtrů zápachu žalovaný odkázal na stranu 8 svého rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně též dostatečným způsobem vypořádal námitky týkající se údajné nedostatečnosti rozptylové studie.

29. Chybějící část věty v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí označil žalovaný za zjevnou nesprávnost, která vznikla smazáním již napsaného textu; tuto nesprávnost správní orgán prvního stupně napravil opravným usnesením ze dne 7. 10. 2015, čj. KUJCK 73994/2015/OZZL, sp. zn. 38885/2014/masv/80.

30. K otázce pokračování v řízení při neukončeném procesu EIA žalovaný uvedl, že posuzovaný záměr již předmětem posuzování EIA byl; v této souvislosti odkázal na závěr zjišťovacího řízení ze dne 18. 2. 2009, čj. KUJCK 35374/2007 OZZL/23-Du.

31. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

32. Žalobci v replice k vyjádření žalovaného uvedli, že pokud byl provozní řád v posuzované věci vyhotoven (lhostejno zda dobrovolně či nikoli) stal se přílohou prvostupňového rozhodnutí; to ostatně na straně 37 tohoto rozhodnutí připouští i správní orgán prvního stupně. Jde přitom o podstatnou procesní vadu, která mohla zapříčinit nezákonnost rozhodnutí jako takového. Žalobci zopakovali, že obsah provozního řádu se jejich práv dotýká.

33. Tvrzení žalovaného, dle něhož je podmínka povolení č. 1. odvislá od pravomocného stavebního povolení, jehož získání je otázkou minimálně jednoho roku, je tvrzením novým, neboť není obsaženo v napadených správních rozhodnutích. Ve vztahu ke kontrolovatelnosti uvedené podmínky jde navíc o argumentaci irelevantní.

34. Žalobci setrvali na svém závěru o nezákonnosti pořízené rozptylové studie z důvodu absence hodnocení dopadů benzo(a)pyrenu, který je provozem zdroje, jeho součástmi a souvisejícími činnostmi emitován. Dopravu velkého množství štěpky lze subsumovat pod činnosti související s provozem či zajištěním provozu zdroje znečištění ovzduší ve smyslu § 12 odst. 4 písm. f) zákona o ochraně ovzduší, což ostatně konstatoval sám žalovaný v rozhodnutí ze dne 16. 7. 2014, čj. 1126/510/14 51023/ENV/14.

35. Žalobci dále znovu zopakovali shora uvedenou argumentaci, dle níž podmínky č. 1. a 7. nepředstavují podmínky pro umístění zdroje znečištění ovzduší.

36. Doplňování argumentace žalovaného ve vyjádření k žalobě již dle názoru žalobců nemůže zhojit pochybení správního orgánu prvního stupně spočívajícího v nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí. Zopakovali, že žalovaný nemůže doplňovat odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož i další námitky nepřezkoumatelnosti uplatněné již v žalobě. Nad rámec uvedeného pouze poznamenali, že skutečnost, že zástupce žalobců pracoval po určitou dobu u žalovaného, nemá z pohledu požadavků na kvalitu odůvodnění rozhodnutí správního orgánu žádnou relevanci.

37. Žalobci závěrem repliky konstatovali, že řízení v nyní projednávané věci představuje tzv. navazující řízení ve smyslu § 9b zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), jež lze z povahy věci vést až po vydání závazného stanoviska v procesu EIA.

38. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvedla, že nedoručení provozního řádu nemá vliv na zákonnost prvoinstančního rozhodnutí, neboť jeho vyhotovení není pro daný stacionární zdroj znečištění zákonem vyžadováno. Dále vyjádřila přesvědčení, že napadená správní rozhodnutí netrpí namítanou nepřezkoumatelností. Osoba zúčastněná na řízení ve shodě s žalovaným uvedla, že pořízená rozptylová studie je pro posouzení dostačující, neboť povolovaný stacionární zdroj znečištění látku benzo(a)pyren neemituje. Podmínky pro umístění stacionárního zdroje znečištění odpovídají požadavkům § 12 odst. 3 zákona o ochraně ovzduší. Nedůvodná je též žalobní námitka porušení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť uskutečněním „pracovní schůzky“ nebyli žalobci na svých procesních právech nikterak zkráceni. Žalobci naopak svých procesních práv aktivně využívali. Samotný stacionární zdroj znečištění ovzduší „Třídění, drcení, a sušení dřevní štěpky Domoradice“ není předmětem posuzování EIA a nebylo proto nutno vyčkávat výsledku takového posuzování ve vztahu k vedlejšímu zdroji provozovanému osobou zúčastněnou na řízení. Dále osoba zúčastněná na řízení upozornila na absenci žalobních bodů ve vztahu k výroku II. rozhodnutí žalovaného.

39. Osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby krajský soud žalobu proti výroku I. rozhodnutí žalovaného zamítl, proti výroku II. odmítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

IV. Právní posouzení krajského soudu

40. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 76 s. ř. s.

41. Krajský soud připomíná, že podáním ze dne 24. 4. 2017 vzala společnost Zambelli – technik žalobu zpět. Tuto skutečnost vzal krajský soud usnesením ze dne 25. 4. 2017, čj. 10 A 206/2015-100, na vědomí ve smyslu § 47 písm. a) část věty za středníkem s. ř. s.; v řízení proto krajský soud nadále pokračoval pouze ve vztahu k žalobcům a) a c).

42. Podáním ze dne 9. 10. 2017 vzal žalobu zpět též žalobce c). Uvedené zpětvzetí žaloby vzal krajský soud na vědomí výrokem I. tohoto rozsudku.

43. Žaloba je důvodná. IV.A K námitkám nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů a námitkám absence opory zjištěného skutkového stavu ve správním spisu

44. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalovaného, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedených rozhodnutí. Tyto námitky prakticky kopírují ty, jež žalobce a) uplatnil v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí s tím, že namítaná pochybení dle jeho názoru neodstranil ani žalovaný, popřípadě že žalovaný nedostatečné odůvodnění správního orgánu prvního stupně naopak údajně nepřípustným způsobem nahrazoval.

45. Krajský soud v této souvislosti předně připomíná, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Není proto vyloučeno, aby odvolací orgán ve svém rozhodnutí argumentaci správního orgánu prvního stupně doplnil a odstranil tak mezery, které by jinak způsobovaly nepřezkoumatelnost rozhodnutí prvoinstančního (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Námitky žalobce a) sugerující opačný závěr (viz shora odst. [13]) jsou proto liché.

46. Z druhé strany nelze ovšem připustit ani postup umožňující správním orgánům odstraňovat případné nedostatky odůvodnění svých rozhodnutí až v řízení před správními soudy (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008-71). Krajský soud proto nemohl k takovým doplněním, jež žalovaný ve vztahu k některým částem svého odůvodnění učinil (viz shora odst. [23]), přihlížet.

47. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí pak lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Správní orgán se přitom v zásadě musí vyjádřit ke všem řádně uplatněným námitkám. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Z uvedených premis krajský soud vycházel i při posuzování nyní projednávané věci.

48. Žalobce a) spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného ve způsobu, jakým se žalovaný vypořádal s námitkou nejasně a nekontrolovatelně stanovených podmínek umístění stacionárního zdroje znečištění ovzduší. Žalovaný se této námitce věnoval na stranách 5 a 6 svého rozhodnutí, kde ve vztahu k podmínce č. 1. vyložil, že lhůta pro její splnění musí skončit nejpozději do konce trvání povolení, tedy do 31. 12. 2016. Bez splnění uvedené podmínky by provozovateli nebyl povolen další provoz sušárny. Skutečné technické provedení této podmínky pak není předmětem nynějšího řízení. K podmínce č. 6. žalovaný vyložil, že požadavky na kvalitu vstupní suroviny jsou stanoveny v provozním řádu. K podmínce č. 10. žalovaný konstatoval, že cílem je zamezit tvorbě sekundární prašnosti, což je možné jedině tehdy, bude-li úklid dle potřeby prováděn průběžně; kontrolní orgán pak buďto sekundární prašnost zjistí či nikoli. Uvedená podmínka proto dle názoru žalovaného jednoznačně kontrolovatelná je. Na těchto úvahách žalovaného – jakkoli stručných – krajský soud ve světle shora uvedených kritérií nic nepřezkoumatelného neshledal.

49. Přezkoumatelným krajský soud shledal též vypořádání námitek žalobce a) týkajících se rozporu pořízené rozptylové studie s posudkem ČHMÚ, dle kterého rozptylová studie obsahuje řadu závažných pochybení. V podání ze dne 5. 5. 2015 žalobce a) poukázal na konkrétní pochybení, jimiž dle uvedeného posudku rozptylová studie trpěla, a její závěry proto označil za chybné. Na tyto námitky reagoval správní orgán prvního stupně na straně 27 svého rozhodnutí konstatováním, že „v závěru Posudku rozptylové studie jsou uvedena doporučení, avšak žádné zásadně neovlivňuje celý výpočet“, přičemž zpracovatel rozptylové studie na základě připomínek správního orgánu prvního stupně zaslal též několik vysvětlujících mailů. K odvolací námitce nedostatečnosti takovéhoto odůvodnění pak žalovaný na straně 9 na odůvodnění obsažené v prvoinstančním rozhodnutí odkázal a doplnil, že při srovnání závěru a doporučení obsažených v posudku ČHMÚ „nejsou odvolateli namítané skutečnosti v tomto posudku uvedené jako závada.“ Jakkoli jde o odůvodnění stručné, shora uvedeným kritériím přezkoumatelnosti správního rozhodnutí vyhovuje.

50. Rozhodnutí správních orgánů jsou dle názoru žalobce a) nepřezkoumatelná též proto, že z nich na několika místech není seznatelné, o jaké podklady a dokumenty se opírají (v případě) a zda jsou vůbec součástí spisu.

51. Tyto námitky krajský soud vyhodnotil dle jejich obsahu především jako námitky nepřezkoumatelnosti v otázce vypořádání námitek odvolacích (ty se v dané souvislosti prakticky shodují se shora reprodukovanými námitkami žalobními), avšak některé z nich ve své podstatě představují též námitky chybějící opory zjištěného skutkového stavu ve správním spisu.

52. Žalobce a) v prvé řadě namítal nejasnosti ohledně „vyjádření KÚ – JčK“ uvedeného na straně 7 prvoinstančního rozhodnutí, z něhož dle správního orgánu prvního stupně vyplynulo, že se v případě změny záměru „Úpravy tepelného zdroje v Českém Krumlově – Domoradicích na spalování biomasy“, který byl od 29. 12. 2014 posuzován podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, nejednalo o změnu významnou, přestože v rámci tohoto posuzování měla být projednávána též instalace sušičky štěpky, její technické úpravy a způsob dopravování paliva. Správní orgán prvního stupně proto shledal, že může být pokračováno v řízení o umístění stacionárního zdroje znečišťování ovzduší „Třídění, drcení a sušení dřevní štěpky“. Správní orgán prvního stupně ovšem uvedené vyjádření nikterak blíže nespecifikoval, a vzhledem k tomu vskutku není zřejmé ani to, zda je ve správním spisu vůbec obsaženo; krajský soud k tomu jen poznamenává, že vyjádření, které by alespoň obsahově odpovídalo tomu, na něž správní orgán prvního stupně odkázal, ve spisu založeno není. Žalovaný v této souvislosti pak pouze na straně 7 svého rozhodnutí uvedl, že význam zkratky „KÚ – JčÚ“ je nezaměnitelný a představuje Krajský úřad Jihočeského kraje. Tím však nejasnost ohledně specifikace zmíněného vyjádření nikterak nerozptýlil. Toto vyjádření přitom mělo evidentně významný vliv na průběh řízení a jeho obsah nepochybně úzce souvisí s otázkou, proč správní orgán prvního stupně nevyčkal před vydáním svého rozhodnutí dokončení procesu EIA (tato skutečnost je pak předmětem samostatných žalobních námitek). Skutkový závěr o významnosti změn shora uvedeného záměru pak není ve spisovém materiálu nikterak podložen.

53. V návaznosti na uvedené je pak důvodná též námitka nepřezkoumatelnosti vypořádání námitky týkající se nutnosti posečkání na výsledek procesu EIA, neboť jak již bylo shora uvedeno, postup správního orgánu prvního stupně se v dané souvislosti odvíjel mimo jiné právě od neurčitého „vyjádření KÚ – JčK“, jak plyne z textu odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí na straně 7. Vzhledem k důvodnosti této námitky se krajský soud dále již nezabýval žalobní námitkou nesprávného právního posouzení uvedené otázky.

54. K týmž závěrům dospěl krajský soud i ve vztahu k tvrzené konzultaci s ČHMÚ, resp. vyjádření tohoto ústavu, které jsou zmíněny na stranách 22 a 25 prvoinstančního rozhodnutí a dle kterých bylo v dané věci možno použít emisních limitů pro zpracování kameniva. Žalovaný v této souvislosti na straně 8 napadeného rozhodnutí pouze konstatoval, že konzultace s ČHMÚ jsou běžnou praxí a jedná se o skutečnosti známé z úřední činnosti. Obsah ani forma takto získaných informací nejsou v odůvodnění správních rozhodnutí blíže popsány a nejsou ani ve spisu jakkoli objektivně zachyceny (byť třebas formou prostého úředního záznamu). Úvahy na ně navazující proto nemohou z hlediska shora vytyčených kritérií přezkoumatelnosti správního rozhodnutí obstát; uvedená skutková zjištění navíc postrádají i ve spise obsažený relevantní podklad.

55. Na uvedenou konzultaci, resp. vyjádření ČHMÚ pak správní orgán prvního stupně navázal též vypořádáním námitky emisí dřevěného prachu na straně 25 svého rozhodnutí. Námitka nepřezkoumatelnosti je proto i v této souvislosti důvodná. Otázka relevance žalobcem a) předloženého internetového článku proti již v této souvislosti nehraje žádnou roli.

56. Obdobně krajský soud posoudil také odkaz správního orgánu prvního stupně na „dostupné informace“, z nichž na straně 32 svého rozhodnutí dovodil, že sušička štěpky představuje z pohledu stavebního úřadu součást provozního souboru PS 101 – palivové hospodářství, přičemž třídící linka je mobilní zařízení. Žalovaný k tomu na straně 8 svého rozhodnutí uvedl, že tuto skutečnost potvrdil správnímu orgánu prvního stupně příslušný stavební úřad na základě telefonického dotazu. Uvedený telefonát však ve spise není nikterak zachycen. Námitka nepřezkoumatelnosti a absence podpory skutkových zjištění ve správním spisu je proto i v této souvislosti důvodná; krajský soud se proto již nezabýval navazující námitkou žalobce a), dle něhož není pravdou, že by ve vztahu k uvedenému záměru (a eventuálně tedy i sušičce štěpky) nebylo s osobou zúčastněnou na řízení vedeno řízení o odstranění stavby.

57. Nelze přitom přehlédnout, že též skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti představují podklady rozhodnutí (§ 50 odst. 1 správního řádu), k nimž musí být účastníkům dle § 36 odst. 3 správního řádu před vydáním rozhodnutí dána možnost se vyjádřit. Pokud ani samotné správní orgány nejsou schopny takovýto podklad rozhodnutí dostatečně identifikovat, pak se právo účastníků vyjádřit se k němu stává čistě iluzorním. Je povinností správního orgánu zajistit, aby potřebné podklady byly ve spisu obsaženy.

58. Nepřezkoumatelným pak krajský soud shledal také vypořádání odvolací námitky, dle níž správní orgán prvního stupně nikterak neodůvodnil stanovení lhůty pro splnění podmínky č.

7. Žalovaný k tomu na straně 8 pouze poznamenal, že lhůta byla stanovena tak, „aby byla pro žadatele reálná“, přičemž správní orgán prvního stupně jako reálný vyhodnotil termín do 31. 12. 2015. Z ničeho však ani v nejhrubších rysech neplyne, na základě jakých úvah k tomuto závěru správní orgány dospěly, ani z jakých skutkových (o obsah spisu opřených) zjištění přitom vycházely.

59. Nepřezkoumatelné je též označení „odpovědi uveřejněné na oficiálních www stránkách MŽP k otázce podmínek umístění stacionárního zdroje, pokud nepředcházelo řízení podle jiného právního předpisu“, z níž správní orgán prvního stupně v posledním odstavci strany 10 svého rozhodnutí dovodil, že všechny podmínky uvedené v § 12 odst. 4 písm. a) až j) zákona o ochraně ovzduší „nemusí být nezbytně součástí povolení, zvlášť pokud jsou bezpředmětné.“ Správní orgán prvního stupně uvedenou „odpověď“ taktéž nikterak blíže nespecifikoval. Žalovaný na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí konstatoval, že se jedná o stanovisko příslušného odboru Ministerstva životního prostředí, které je přístupné na stránkách tohoto ministerstva „v záložce Ovzduší/Ochrana ovzduší/Legislativa a metodické pokyny/Stanoviska“ (není přitom patrno, zda žalovaný v této souvislosti nehovoří spíše o stanovisku „odboru ochrany ovzduší ke štěpkovacím zařízením dřevní hmoty“, o němž správní orgán prvního stupně hovoří v odstavci 2 strany 10 svého rozhodnutí). V uvedené sekci stránek žalovaného se přitom aktuálně nachází celkem 17 různých stanovisek a nelze tudíž konstatovat, že by žalovaný neurčitost označení uvedeného dokumentu takovouto specifikací odstranil. Není úkolem krajského soudu, aby dohledával, zda náhodou některé z těchto stanovisek neodpovídá svým obsahem tomu, o němž správní orgány ve svých rozhodnutích hovoří; totéž ostatně nelze požadovat ani po účastnících řízení. Rozhodnutí správních orgánů jsou proto i v této souvislosti nepřezkoumatelná. Nedůvodná je však v této souvislosti námitka nedostatečné opory skutkových zjištění ve spisu, neboť správní orgány z citovaného dokumentu evidentně vycházely pouze co do právního hodnocení nutnosti obsažení veškerých podmínek provozu v rozhodnutí o povolení provozu stacionárního zdroje znečištění a nečinily z něj tedy žádná skutková zjištění.

60. Krajský soud naopak nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti pro chybějící část věty na straně 32 prvoinstančního rozhodnutí a s ní související námitce nezákonnosti postupu správního orgánu prvního stupně podle § 70 správního řádu spočívajícího ve vydání shora citovaného opravného usnesení ze dne 7. 10. 2015, které nabylo právní moci 28. 10. 2015. Otázka zákonnosti tohoto opravného usnesení totiž nebyla a nemohla být předmětem nynějšího řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, čj. 1 As 112/2008-56), dovodil, že „[o]pravné rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., žaloba proti němu však bude přípustná jen za podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků (tedy odvolání podle § 70 in fine správního řádu).“ Žalobce a) tedy měl své výhrady proti uvedenému opravnému usnesení uplatnit v rámci příslušných opravných prostředků. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo citovaným opravným usnesením pravomocně změněno (doplněno), vytýkanou nepřezkoumatelností spočívající v chybějící části věty na straně 32 proto netrpí.

61. Jako námitku nepřezkoumatelnosti vyhodnotil krajský soud též žalobní argumentaci, dle níž správní orgán údajně ignoroval námitku nevhodného umístnění sušičky; ani tato námitka není důvodná. Žalobce a) v odvolání v řízení před správním orgánem prvního stupně na straně 27 svého vyjádření ze dne 19. 3. 2015 namítl, že „[u]místění sušičky při stávajícím řešení z hlediska nejbližších objektů obce Přísečná lze považovat za nevhodné a navíc v současné době provozované zcela bez řádného povolení. Stávající měření hluku, které je součástí oznámení EIA, prokazuje překročení závazných limitů hluku pro noční dobu u chráněné zástavby – dům čp.

44. Výsledná hladina je 46,3 ± 2sB.“ Správní orgán prvního stupně k tomu konstatoval, že z připomínky žalobce a) dle jeho názoru vyplývalo, „že umístění se nejeví jako vhodné z důvodu překročení zvukových limitů. Tuto problematiku nepřísluší posuzovat orgánu ochrany ovzduší.“ Žalovaný v této souvislosti uvedl, že „[z]a podmínku umístnění sušičky štěpky lze považovat podmínku č. 1. v napadeném rozhodnutí. Odvolací orgán se nedomnívá, že krajský úřad námitku odvolatelů k nevhodnému umístění sušičky (vyjádření k řízení ze dne 19.03.2015) ignoroval, ale vzhledem ke stavbě věty v této námitce ji celkem logicky pochopil tak, že se týká překračování závazných limitů hluku pro noční dobu, tedy oblasti, kde nedisponuje kompetencemi.“ Uvedené hodnocení krajský soud za nepřezkoumatelné nepovažuje. Stručné vypořádání původní námitky žalobce a) je pak adekvátní argumentační kvalitě námitky samotné.

62. Ačkoli již shora uvedená pochybení postačují ke zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, krajský soud přesto přistoupil k vypořádání těch žalobních námitek, které jsou od nepřezkoumatelné části napadeného rozhodnutí oddělitelné a mohou být pro další posouzení věci významné. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS, totiž „[d]ůvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího více oddělitelných skutkových nebo právních otázek může být [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné skutkové nebo právní otázky krajský soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci.“ Jinými než dále uvedenými námitkami (například námitkou nedoručení provozního řádu) se krajský soud pro nadbytečnost již nezabýval. IV.B K námitkám týkajícím se formulace podmínek povolení stacionárního zdroje znečištění ovzduší

63. Krajský soud se následně zabýval námitkami, dle nichž jsou podmínky povolení stacionárního zdroje znečištění ovzduší č. 1., 6. a 10. neurčité a nekontrolovatelné. Tyto námitky shledal krajský soud důvodnými ve vztahu k podmínkám č. 1. a 6. Ve vztahu k podmínce č. 10. naopak žalobní argumentaci nepřisvědčil.

64. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že pouze výrok správního rozhodnutí je způsobilý zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a pouze tato část rozhodnutí může nabýt právní moci. Na výrokovou část (enunciát) správního rozhodnutí jsou tudíž kladeny poměrně vysoké nároky. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 24. 3. 2011, čj. 9 As 83/2010-257, „[t]ěžištěm každého správního rozhodnutí je jeho výroková část, ve které správní orgán uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu. Jedná se o nutné náležitosti, na základě kterých musí být jasné, srozumitelné a určité, jaký výrok byl daným rozhodnutím založen, protože pouze výrok zavazuje a je nezastupitelnou částí rozhodnutí; pouze z něj lze zjistit, jaké právo bylo přiznáno či jaká povinnost byla porušena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté (res administrata), jen výrok rozhodnutí může být vynucen správní exekucí atd. Skutečnost, zda bylo výrokem přiznáno právo či uložena povinnost, příp. konstatováno její porušení, v tomto směru není rozhodná a nelze ani akceptovat možnost, že by absence uvedených náležitostí výroku byla nahrazena dostatečnou specifikací v odůvodnění rozhodnutí.“ V nyní projednávané věci jsou součástí výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně též podmínky pro provoz stacionárního zdroje dle § 12 odst. 3 a 4 zákona o ochraně ovzduší. Požadavky kladené na výrok rozhodnutí se tedy bezezbytku uplatní i na tyto podmínky.

65. Podmínkou č. 1. správní orgán prvního stupně stanovil, že „[p]rovozovatel je povinen realizovat kapotáž sušárny a vyvedení odpadní vzdušiny definovaným výduchem o minimální výšce 30 m. Nejpozději do 30 dnů od realizace tohoto opatření musí provozovatel informovat orgány ochrany ovzduší o této skutečnosti.“ Krajský soud v této souvislosti přisvědčil námitce žalobce a), podle které absence lhůty pro splnění povinnosti obsažené ve větě první citované podmínky způsobuje její nekontrolovatelnost. Argumentace žalovaného, dle níž by snad závazný termín splnění uvedené podmínky měl implicite připadnout na poslední den platnosti vydaného povolení (tj. 31. 12. 2016), neboť při jejím nesplnění by provozovateli nebylo vydáno na povolení pro další období, je zcela mimoběžná. Odsun termínu pro splnění dané podmínky až na konec platnosti povolení totiž uloženou povinnost fakticky zcela neguje a činí ji nevymahatelnou. Konstrukce žalovaného, podle které by tato podmínka byla „vymáhána“ prostřednictvím rozhodnutí o vydání povolení na následující období, resp. jeho případným neudělením, je chybná již proto, že žádost o vydání takového povolení teoreticky vůbec nemusí být podána. Krajský soud proto souhlasí s žalobcem a) v tom, že jde ze strany žalovaného o čirou spekulaci. Údajná vázanost splnění dané podmínky na pravomocné stavební povolení na uvedených skutečnostech nemůže ničeho změnit.

66. Nekontrolovatelnou shledal krajský soud také podmínku č. 6., podle které „[m]ateriál, který nelze zpracovat z důvodu špatné kvality, vysokého obsahu příměsí nebo jinak nevhodného obsahu, provozovatel nesmí skladovat a neprodleně (max. do 24 hod) nechá odstranit. O každé nevhodné dodávce budou vedeny záznamy v provozní evidenci.“ Krajský soud se ztotožnil s námitkou žalobce a), podle které užité pojmy „špatná kvalita“, „jinak nevhodný obsah“ a „nevhodná dodávka“ nejsou nikterak ve výroku rozhodnutí definovány a jejich obsah je tudíž zcela nekonkrétní. Nelze přehlédnout, že pokud by uvedené formulace byly obsaženy v právním přepisu, jednalo by se o typické neurčité právní pojmy, které by podléhaly interpretaci aplikujícího orgánu. Jakkoli neurčité právní pojmy mají v oblasti normotvorby svou nezastupitelnou roli v podobě umožnění větší flexibility rozhodování správního orgánu, jejich užití ve výroku individuálního aktu aplikace práva je naopak pro jejich vágnost a neurčitost nežádoucí; neumožňují totiž zpravidla pro svou obecnost a vágnost dostát shora popsaným požadavkům na výrok rozhodnutí kladeným. Tak je tomu ostatně i právě v případě citované podmínky č. 6.

67. Není přitom rozhodné, že poučená obsluha přípravy štěpky či kontrolní orgán jsou nekvalitní surovinu schopni rozpoznat. Ani pokud by tomu tak bylo, neměla by tato skutečnost na určitost, jasnost a srozumitelnost vliv. Podstatný je totiž objektivně stanovený význam použitých pojmů, které mají v daném kontextu zcela technický ráz, a nikoli jejich subjektivní chápání z pohledu zúčastněných subjektů. Ani konstatování žalovaného, dle něhož na straně 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedeno, kde jsou v provozním řádu uvedeny požadavky na kvalitu vstupní suroviny. Nedostatky výroku totiž nemohou být v odůvodnění rozhodnutí zhojeny (srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS). Ačkoli přitom správnímu orgánu prvního stupně nic nebránilo, aby přímo ve výroku svého rozhodnutí navázal význam použitých pojmů na příslušná ustanovení provozního řádu coby přílohy tohoto rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, čj. 3 Ads 96/2011-118), neučinil tak.

68. Nedůvodná je naopak námitka nekontrolovatelnosti podmínky č. 10., podle které „[p]rovozovatel bude předcházet vzniku sekundární prašnosti – zajistí úklid prostoru kolem technologických zařízení, skrápění okolních komunikací a volných manipulačních ploch a provozování rukávníků na podsítné trakci. Po dohodě s vlastníkem areálu bude zajištěna výsadba vhodné izolační zeleně především ve směru k obci Přísečná mimo ochranné pásmo železnice.“ Žalobce a) spatřuje nekontrolovatelnost citované podmínky v chybějícím stanovení frekvence úklidu. S tímto hodnocením se krajský soud neztotožnil. Smyslem uvedené podmínky je totiž zamezení sekundární prašnosti, k němuž má přispět právě úklid definovaných prostorů. Kontrola této podmínky by proto probíhala primárně jako kontrola existence sekundární prašnosti a v případě jejího zjištění pak jako kontrola toho, zda je sekundární prašnost způsobena nedostatečným úklidem. Je přitom ponecháno zcela na odpovědnosti provozovatele, aby úklid zajistit s dostatečnou kvalitou a četností, aby k sekundární prašnosti nedocházelo. IV.C K námitkám neúplnosti rozptylové studie

69. Krajský soud přisvědčil žalobní námitce, dle níž rozptylová studie z prosince 2014 zpracovaná podle § 11 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší postrádá vyhodnocení všech zákonem požadovaných znečišťujících látek, konkrétně žalobcem a) uvedené látky benzo(a)pyrenu.

70. Podle § 11 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší mimo jiné platí, že v definovaných případech má být rozptylová studie zpracována u stacionárního zdroje označeného ve sloupci A v příloze č. 2 tohoto zákona „pro znečišťující látky, které mají stanoven imisní limit v bodech 1 až 3 přílohy č. 1 k tomuto zákonu, zpracovanou autorizovanou osobou podle § 32 odst. 1 písm. e).“ V bodě 3 uvedené přílohy je pak mezi jinými látkami uveden též imisní limit pro látku benzo(a)pyren ve výši 1 ng.m-3. Zákon o ochraně ovzduší přitom nikterak neumožňuje selektivní výběr znečišťujících látek, na něž se má rozptylová studie zaměřit. Na základě uvedeného krajský soud dovodil, že nezbytnou součástí rozptylové studie je též vyhodnocení emisních hodnot uvedené látky.

71. Mezi stranami není sporu o tom, že povinnost zpracovat rozptylovou studii provozovatele v projednávané věci stíhala (jedná se o již existující stacionární zdroj znečištění ovzduší zařazený pod bod 7.7 sloupce A přílohy č. 2 zákona o ochraně ovzduší, tj. průmyslové zpracování dřeva, vyjma výroby uvedené v bodu 7.8., o roční spotřebě materiálu větší než 150 m3 včetně). Krajský soud přitom ověřil, že rozptylová studie „Úpravy tepelného zdroje v Českém Krumlově – Domoradicích“ z prosince 2014 založená ve správním spisu vyhodnocení emisních hodnot benzo(a)pyrenu neobsahuje. Uvedená rozptylová studie tudíž nenaplňuje zákonem stanovené požadavky.

72. Tvrzení žalovaného, dle něhož benzo(a)pyren není přípravou štěpky emitován je nepřípadné, neboť mimo jiné právě tuto otázku má rozptylová studie za úkol zodpovědět. Krajský soud přitom nezpochybňuje, že spalovací motor sloužící k pohonu drtiče štěpky, jenž nemá být v provozovně umístěn trvale, nýbrž pouze ad hoc dle potřeby, představuje mobilní zdroj, kterým se dle § 2 písm. f) zákona o ochraně ovzduší „rozumí samohybná a další pohyblivá, případně přenosná technická jednotka vybavená spalovacím motorem, pokud tento slouží k vlastnímu pohonu nebo je zabudován jako nedílná součást technologického vybavení“. Nelze ovšem přehlédnout – jak správně upozornil žalobce a) –, že k emisím benzo(a)pyrenu může docházet vlivem nákladní dopravy, jejímž prostřednictvím mělo být palivo do provozovny dováženo. O relevanci hodnocení emisních hodnot ze související dopravy ostatně svědčí, jak je uvedeno na straně 3 rozptylové studie, že výpočet znečištění byl i pro polutanty ze související dopravy (konkrétně oxid dusičitý, benzen a suspendované části PM 10 a PM2,5) v této studii proveden; k vyhodnocení emisí benzo(a)pyrenu však nedošlo. Potřebu takového vyhodnocení dále dokládá též podmínka č. 13. obsažená ve výrokové části prvoinstančního rozhodnutí, pod níž „[k] žádosti o vydání povolení provozu na dobu časově neomezenou provozovatel jako její součást předloží také rozptylovou studii, která bude hodnotit znečišťující látky související s dopravou (včetně benzo(a)pyrenu).“

73. Správní orgány proto pochybily, pokud uvedenou rozptylovou studii považovaly za dostatečný podklad pro své rozhodnutí. Argumentaci žalovaného, podle které lze jako nezákonné označit pouze správní rozhodnutí a nikoli samu rozptylovou studii, nepovažuje krajský soud za nic jiného než pouhou hru se slovy, která nic nemění na tom, že správní orgán prvního stupně a žalovaný nedostatečně zjistili skutkový stav věci, přičemž tato procesní vada mohla mít za následek nezákonnost jejich rozhodnutí. IV.D K námitkám nenaplnění požadavku stanovení podmínek umístění zdroje znečištění vytknutého dřívějším rozhodnutím žalovaného

74. Krajský soud se dále zabýval námitkami, podle kterých správní orgán prvního stupně nedostál své povinnosti stanovit podmínky umístění zdroje znečištění, na něž byl upozorněn rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 10. 2014; žalobce a) konkrétně namítl neadekvátnost podmínek č. 1. a 7. a nestanovení podmínky umístění sušičky štěpky. Těmto námitkám krajský soud přisvědčil pouze ve vztahu k podmínce č. 1.

75. Žalovaný v posledně citovaném rozhodnutí vytkl prvotnímu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 17. 1. 2014 mimo jiné chybějící stanovení podmínek umístění provozu stacionárního zdroje znečištění ve smyslu § 12 odst. 3 a 4 zákona o ochraně ovzduší.

76. Dle § 12 odst. 3 tohoto zákona mimo jiné platí, že „povolení provozu stacionárního zdroje v případě, že nepředcházelo řízení podle jiného právního předpisu, obsahuje podmínky umístění nebo provedení stacionárního zdroje a umístění stavby pozemní komunikace.“ Podle § 12 odst. 4 písm. f) téhož zákona pak rozhodnutí o povolení provozu stacionárního zdroje obsahuje „podmínky provádění činností a provozu technologií souvisejících s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, které mají vliv na úroveň znečištění“.

77. Jak již bylo shora uvedeno, podmínku č. 1 požadující provedení kapotáže sušárny a vyvedení odpadní vzdušiny definovaným výduchem považuje krajský soud za neurčitou a nekontrolovatelnou, neboť postrádá lhůtu pro její splnění; neztotožnil se přitom s argumentací o implicitním stanovení této lhůty na poslední den platnosti povolení provozu zdroje znečištění (viz shora odst. [65]). Z týchž důvodů ovšem krajský soud nepovažuje uvedenou podmínku za dostatečnou ani z hlediska vyhovění shora citovaným zákonným ustanovením, neboť nekontrolovatelná podmínka z hlediska provozovatele zařízení je prakticky totéž, jakoby mu žádná podmínka stanovena nebyla. Uvádí-li přitom žalovaný, že touto podmínkou byla zároveň stanovena podmínka umístění sušičky štěpky, jde pro nekontrolovatelnost uvedené podmínky o argumentaci zjevně lichou.

78. Podmínkou č. 7 správní orgán prvního stupně stanovil, že „[m]obilní technologická zařízení, která jsou v současné době umístěna na volné manipulační ploše, budou přesunuta nejpozději do 31. 12. 2015 do zastřešené části skladovací plochy. Na volné manipulační ploše po tomto datu mohou být provozována pouze záložní mobilní zařízení. O jejich využití budou učiněny záznamy v provozní evidenci.“ Na uvedené podmínce krajský soud nespatřuje – vyjma arbitrárně stanovené lhůty pro její splnění (viz shora odst. [58]) – nic závadného či nedostatečného. Uvedená mobilní technologická zařízení nepochybně souvisí s provozem stacionárního zdroje znečištění a právě na taková zařízení pamatuje shora citovaný § 12 odst. 4 písm. f) zákona o ochraně ovzduší. Podmínka č. 7. je přitom pouze jednou z celkových 13 podmínek provozu stacionárního zdroje znečištění stanovených prvoinstančním rozhodnutím. Není proto zřejmé, jak by samo stanovení uvedené podmínky mohlo představovat porušení požadavků kladených na rozhodnutí o povolení provozu citovanou právní úpravou, na něž byl správní orgán prvního stupně žalovaným v rozhodnutí ze dne 13. 10. 2014 pouze upozorněn. Skutečnost, že se nejedná o podmínku směřující přímo k umístění stacionárního zdroje znečištění, nýbrž k mobilním zařízením s tímto zdrojem souvisejícím, v této souvislosti není rozhodná. IV.E K námitce porušení zásady rovnosti účastníků řízení

79. Nedůvodnou shledal krajský soud námitku, dle níž správní orgán prvního stupně uspořádáním „pracovní schůzky“ mezi ním a společností KOMAXO BIOENERGO v době přerušení správního řízení porušil zásadu procesní rovnosti účastníků vyjádřenou § 7 odst. 1 správního řádu.

80. Žalobci a) lze přisvědčit potud, že správní orgán prvního stupně vskutku nepostupoval standardně. Jak plyne ze zápisu ze dne 20. 1. 2015, čj. KUJCK 6440/2015/OZZL, obsaženého spolu s prezenční listinou ve správním spisu, byla uvedeného dne uskutečněna schůzka mezi zástupci správního orgánu prvního stupně, České inspekce životního prostředí, společnosti KOMAXO BIOENERGO a EMPLA AG, spol. s r. o., která vyhotovila rozptylovou studii pro osobu zúčastněnou na řízení. Ostatní účastníci řízení ke schůzce přizváni nebyli. K uvedené schůzce navíc došlo v době, kdy bylo správní řízení rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 15. 1. 2015, čj. KUJCK 3451/2015/OZZL, přerušeno. Takovýto – ve své podstatě mimoprocesní – postup v obecné rovině nelze považovat za právně souladný, neboť nejenže postrádá zákonnou oporu, ale představuje také nepřípustné preferenční jednání ve vztahu k určitým procesním subjektům.

81. Jakkoli se však správní orgán prvního stupně v dané souvislosti dopustil procesního pochybení, nelze zároveň přehlédnout, že žalobce a) měl v průběhu následujícího řízení možnost se s výsledky této „pracovní schůzky“ seznámit [s doplněním podkladů rozhodnutí a možností se k nim vyjádřit byl žalobce a) srozuměn přípisem správního orgánu prvního stupně ze dne 4. 3. 2015, čj. KUJCK 18192/2015/OZZL], ale také se k nim vyjádřit; to ostatně také učinil, byť až v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Krajský soud proto neshledal, že by uvedená procesní vada mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.

V. Závěr a náklady řízení

82. S ohledem na konstatované vady napadených rozhodnutí krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§ 78 odst. 1 a 3 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí trpí mimo jiné vadami podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., rozhodl krajský soud bez jednání. Žalovaný je v dalším řízení závazným právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

83. Bude-li v dalším řízení o žádosti společnosti KOMAXO BIOENERGO opětovně meritorně rozhodováno, správní orgány mimo jiné přezkoumatelným způsobem pojednají o námitkách žalobce a) uvedených shora v části IV.A tohoto rozsudku. Správní orgány taktéž pro účely dalšího rozhodování doplní rozptylovou studii tak, aby naplňovala zákonem vytýčené požadavky. Dospějí-li přitom opětovně k závěru, že povolení k provozu stacionárního zdroje znečištění ovzduší má být vydáno, stanoví podmínky takového provozu v souladu se shora uvedenými požadavky na jasnost, určitost a vymahatelnost výroku rozhodnutí.

84. Ve vztahu k žalobci c) rozhodl krajský soud o náhradě nákladů řízení dle § 60 odst. 3 s. ř. s. tak, že na jejich náhradu nemá právo. Žalobci c) však ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, náleží zaplacený soudní poplatek snížený o 1 000 Kč, tedy částka 2 000 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Českých Budějovicích do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

85. Ve vztahu k žalobci a) a žalovanému rozhodl krajský soud o náhradě nákladů řízení podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

86. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

87. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce a), v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a repliky k vyjádření žalovaného) v celkové částce 9 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v celkové částce 900 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 10 200 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, navýšil krajský soud jeho odměnu o tuto daň na celkovou částku 12 342 Kč. K uvedené částce se připočítává částka vynaložená na soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 15 342 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

88. Osoba zúčastněná na řízení pak nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož jí nebyla krajským soudem uložena žádná povinnost (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení