10 A 21/2010 - 56

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: R.P., zast. JUDr. Petrem Pasternakem, advokátem, se sídlem Na Kocínce 1, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2009 čj. S-MHMP 612392/2009 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 25.6. 2009 sp.zn. MCP6 035132/2009 a toto rozhodnutí potvrzeno. Citovaným rozhodnutím Úřad městské části Praha 6 nevyhověl žádosti žalobce o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Žalobce v žalobě uvádí, že dne 7.2. 2008 odevzdal platný občanský průkaz za účelem jeho výměny za nový občanský průkaz, a to z důvodu uzavřeného sňatku. Protože žalobce uzavřel sňatek na území USA, bylo nutné doložit doklad o sňatku se zahraničním ověřením. Vedle odevzdávaného občanského průkazu měl žalobce také cestovní pas vystavený dne 16.6. 1997 s platností do 16.6. 2007. Žalobce jako držitel platného občanského průkazu a platného cestovního pasu neměl až do dne 3.6. 2009, kdy se uskutečnilo osobní jednání na matrice Úřadu městské části Praha 6, žádné pochybnosti o svém českém státním občanství. Žalobce uvedl, že se narodil dne 11.12. 1968 v Praze a žil zde až do svých dvaceti let. V dubnu 1989 se rozhodl emigrovat, odešel ilegálně do Rakouska a následně na konci roku 1989 odjel z Rakouska do Kanady. Po příjezdu do Kanady požádal o kanadské státní občanství, které po uplynutí povinné pětileté čekací lhůty obdržel dne 15.12. 1994. Dne 9.9. 2002 se v USA oženil a po uplynutí pěti let získal vedle státního občanství Kanady dne 23.5. 2007 také státní občanství USA. Podle názoru žalobce se na něj vztahuje zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů. Z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona vyplývá, že jeho účelem je náprava křivd, způsobených českým občanům tím, že po ilegálním odchodu z Československa nějakým způsobem přišli o české občanství. Podle § 1 odst. 1 tohoto zákona se zákon vztahuje na osoby, které pozbyly státní občanství v období od 25. února 1948 do 28. března 1990. Zákon tak bohužel a zcela určitě ne záměrně napravuje ztrátu státního občanství prakticky pouze těch uprchlíků, kteří odešli v období od 25.2. 1948 do 28.3. 1985. Vzhledem k obvyklým pětiletým čekacím lhůtám na nejfrekventovanější kanadská a americká státní občanství však zákon jistě nechtěně vylučuje většinu uprchlíků, kteří legálně odešli z Československa v období po dni 29.3. 1985. Takové omezení jistě nebylo záměrem zákona a vzniklo pouze nedopatřením nebo nedomyšlením důsledků. Žalobce naplnil předpoklady, které zákon předpokládá, s výjimkou pozbytí českého občanství do 28.3. 1990. Poukazuje na to, že přesné znění zákona nemůže postihnout všechny situace, pro které byl přijat a proto nejen náš právní systém připouští přiměřené výkladové rozšíření okruhu případů, na které se působnost daného zákona vztahuje. Podle názoru žalobce takový přiměřeně širší výklad proto měl být použit i na jeho osobu. Otázkou aplikace zákona č. 193/1999 Sb. se správní orgány vůbec nezabývaly. Odebrat žalobci jako řádnému českému občanovi a držiteli platných dokladů o českém státním občanství po šestnácti letech od účinnosti zákona č. 40/1993 Sb. toto občanství není možné ani opodstatněné a takové rozhodnutí jde zcela zřejmě proti záměru a smyslu i cílům obou právních předpisů. Správní orgán se však i přes námitky žalobce omezil pouze na použití zákona č. 40/1993 Sb. Žalobce dále poukázal na to, že často navštěvuje Českou republiku, uvažuje i o svém pozdějším návratu s manželkou a dětmi do České republiky. Proto má intenzivní zájem na zachování svého českého občanství a má zájem i na získání českého státního občanství pro své děti. Poukazuje rovněž na to, že jeho manželka má české kořeny, mluví česky a své děti učí mluvit česky. Napadeným rozhodnutím podle názoru žalobce dochází k absurdní situaci, že lidem, kteří odešli před šedesáti lety a z nichž řada přirozeně v důsledku dlouhého odloučení a ztráty všech osobních vazeb ztratila jakýkoliv fyzický kontakt s Českou republikou, bylo přesto české občanství podle zákona č. 193/1999 Sb. dokonce navráceno, zatímco žalobce, který má trvalý zájem i aktuální faktické úzké rodinné vazby v České republice, by naopak o své české občanství přišel. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 30.7. 2010, uvedl, že na počátku prvoinstančního řízení nebyly náležitě doloženy rozhodné skutečnosti ohledně nabytí kanadského a amerického státního občanství, která žalobce nabyl v průběhu pobytu v zahraničí. Následně bylo zjištěno, že žalobce nabyl kanadské státní občanství dne 15.12. 1994, následně dne 9.9. 2002 uzavřel manželství s americkou státní občankou. Dne 23.5. 2007 pak žalobce nabyl rovněž americké státní občanství. Žalovaný tak dospěl k závěru, že žalobce okamžikem nabytí státního občanství Kanady na vlastní žádost pozbyl podle ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. státní občanství České republiky. Žalobce nabyl kanadské státní občanství na základě vlastního projevu vůle a nestalo se tak v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením. Následné nabytí amerického státního občanství již nemá ve vztahu ke státnímu občanství České republiky žádný právní následek. Žalovaný dále upozorňuje na to, že správní řízení je vedeno ve věci žádosti žalobce ze dne 13.2. 2008 o zjištění státního občanství České republiky a o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, nikoliv ve věci prohlášení o nabytí státního občanství České republiky podle ustanovení § 1 zákona č. 193/1999 Sb. Prohlášení podle tohoto zákona žalobce nikdy neučinil. Správní orgány v řízení o zjištění státního občanství se mohou omezit pouze na posouzení, zda fyzická osoba již státní občanství České republiky nabyla a zda se tak stalo v souladu s právními předpisy účinnými v rozhodné době a zda následně nedošlo k pozbytí tohoto státního občanství. Správnímu orgánu není přiznána žádná možnost správního uvážení, v jehož rámci by bylo možno promíjet nesplnění podmínek stanovených dotčenými právními předpisy s přihlédnutím k osobním poměrům jednotlivých žadatelů. Poukazy na zákon č. 193/1999 Sb. jsou zcela mimo předmět provedeného správního řízení. K tomu však žalovaný poukazuje na to, že v zákoně je výslovně stanoveno, že se vztahuje pouze na občany, kteří pozbyli státní občanství v období do 28.3. 1990, žalovaný není oprávněn překročit znění zákona a výkladem překlenout nesplnění taxativně a jasně vymezených podmínek, které se žalobce vytrvale pokouší ignorovat. Proto žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. K tomuto vyjádření podal žalobce repliku, v níž uvedl, že předmětem řízení nebylo vydání osvědčení o státním občanství ani prohlášení o státním občanství České republiky, nýbrž žalobce se domáhal výměny platného občanského průkazu za nový občanský průkaz. Na základě této žádosti žalobce zahájil Úřad městské části Praha 6 z vlastní iniciativy řízení o vydání osvědčení o státním občanství. Žalobce neměl žádný důvod k postupu podle § 1 odst. 1 zákona č. 193/1999 Sb., neboť byl až do ukončení řízení napadeného touto žalobu v dobré víře, že je státním občanem České republiky, neboť měl platný občanský průkaz a platný cestovní doklad České republiky. Poukazuje na to, že by bylo nesmyslné rozhodovat odděleně o tom, že na základě zákona č. 40/1993 Sb. žalobce o české státní občanství přichází, ale když prohlásí podle zákona č. 193 1999 Sb., že toto české státní občanství opět nabude. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce na generálním konzulátu České republiky v Los Angeles dne 13.2. 2008 podal žádost o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Žádost byla následně zaslána Úřadu městské části Praha 6, který ji obdržel dne 21.5. 2008. V průběhu řízení bylo zjištěno, že žalobce se narodil dne 11.12. 1968 v Praze. Ke dni 1.1. 1993 nabyl státní občanství České republiky. Dále bylo zjištěno, že žalobci byl dne 16.6. 1997 vystaven cestovní doklad, přičemž podkladem pro vydání tohoto cestovního dokladu bylo mimo jiné čestné prohlášení, v němž žadatel uvedl, že prohlašuje, že po 1. 1. 1993 nenabyl na vlastní žádost cizí státní občanství. Dále je na tomto prohlášení ručně dopsána poznámka, že žalobce má od roku 1992 občanství Kanady (Pozn. soudu: čestné prohlášení je sice datováno dnem 16.7. 1997, jedná se však o zřejmou chybu, neboť toto prohlášení je opatřeno prezenčním razítkem Policie České republiky, služby správních činností, ze dne 16.6. 1997). Pokud jde o kanadské státní občanství žalobce, bylo v řízení zjištěno, že žalobce nabyl toto občanství ke dni 15.12. 1994. Dne 9.9. 2002 uzavřel žalobce sňatek s manželkou, která má státní občanství Kanady a USA. Na základě tohoto manželství žalobce získal státní občanství USA ke dni 23. 5. 2007. Dne 25.6. 2009 vydal Úřad městské části Praha 6 rozhodnutí sp.zn. MCP6 035132/2009, kterým podle ustanovení § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb. žádosti o vydání osvědčení o státním občanství České republiky pro žalobce nevyhověl. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvého stupně uvedl, že žalobce nabyl státní občanství Kanady dnem 15.12. 1994. Jelikož byl v této době svobodný a nabyl kanadské státní občanství na základě vlastní žádosti, pozbyl tímto dnem automaticky státní občanství České republiky podle § 17 zákona č. 40/1993 Sb. K poukazu žalobce na zákon č. 193/1999 Sb., správní orgán prvého stupně uvedl, že tento zákon se vztahuje pouze na občany, kteří pozbyli občanství v období od 25.2. 1948 do 28.3. 1990, na žalobce, který pozbyl občanství až dnem 15.12. 1994, se tak nevztahuje. Správní orgán prvého stupně tak dospěl k závěru, že žalobce není státním občanem České republiky, proto není možné vyhovět jeho žádosti o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. V odvolání žalobce argumentoval obdobně jako později v podané žalobě, když se především dovolával toho, že na žalobce je možno vztáhnout zákon č. 193/1999 Sb. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 2.12. 2009 č.j. S-MHMP 612392/2009, a to tak, že odvolání bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrzeno. V odůvodnění žalovaný shrnul průběh správního řízení, jakož i námitky žalobce uvedené v odvolání. V odůvodnění dále uvedl, že žalobce ke dni vzniku České republiky, tj. ke dni 1.1. 1993, splňoval podmínky ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. a stal se státním občanem České republiky. Následně dne 15.12. 1994 žalobce nabyl kanadské státní občanství. Tímto okamžikem tak žalobce pozbyl státní občanství České republiky podle ustanovení § 17 zákona č. 40/1993 Sb. Žalobce nabyl kanadské státní občanství na základě vlastního projevu vůle a nestalo se tak v souvislosti s uzavřením manželství ani narozením. Následné nabytí amerického státního občanství již nemá ve vztahu ke státnímu občanství České republiky žádný právní následek. Pokud jde o poukazy na zákon č. 193/1999 Sb., žalovaný uvedl, že správní řízení je vedeno ve věci žádosti o zjištění státního občanství České republiky a o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, nikoliv ve věci prohlášení o nabytí státního občanství České republiky podle zákona č. 193/1999 Sb. Žalovanému není známo, že by žalobce prohlášení podle tohoto zákona vůbec učinil. Správní orgány se v řízení o zjištění státního občanství a o vydání osvědčení o státním občanství omezí pouze na posouzení, zda fyzická osoba jíž státní občanství České republiky nabyla a zda se tak stalo v souladu s právními předpisy účinnými v rozhodné době a zda následně nedošlo k pozbytí tohoto státního občanství. Poukaz na zákon č. 193/1999 Sb. je zcela mimo předmět tohoto správního řízení. Nárok na opětovné nabytí státního občanství podle tohoto zákona nicméně nelze opírat pouze o úvodní pasáže tohoto zákona. Ze znění zákona jednoznačně vyplývá, že se vztahuje pouze na občany, kteří pozbyli české nebo československé státní občanství v období od 25.2. 1948 do 28.3. 1990. Nelze překročit znění zákona a výkladem překlenout nesplnění taxativně a jasně vymezených podmínek, které zákonodárce pro aplikaci dané právní normy stanovil. Na případ žalobce tak nelze ustavení tohoto zákona vztáhnout. Žalovaný se tak ztotožnil s názorem správního orgánu prvého stupně, že žalobce není státním občanem České republiky, a proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Soud předně považuje za nutné vyjasnit otázku předmětu řízení. Správní orgány vedly řízení a rozhodovaly ve věci žádosti žalobce o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, žalobce přitom namítá, že o nic takového nežádal. S takovým názorem však soud nemůže souhlasit. Řízení bylo iniciováno podáním žalobce učiněným dne 13. 2. 2008 na Generálním konzulátu ČR v Los Angeles, toto podání nese nadpis: „Žádost a dotazník ke zjištění státního občanství České republiky a vydání osvědčení o státním občanství České republiky“. Je tedy zřejmé, že žalobce o vydání osvědčení o státním občanství České republiky skutečně požádal a nelze tedy tvrdit, že by se zjišťování jeho státního občanství dálo, aniž by o to stál. Postup správních orgánů (i žalobce) je v této fázi plně logický a odpovídající právním předpisům. Žádal-li žalobce, aby mu bylo do občanského průkazu zaznamenáno uzavření sňatku, bylo třeba, aby uzavření doložil potřebným dokladem. Pro řízení před českými státními orgány bylo přitom zapotřebí, aby předložil český oddací list. Jelikož žalobce uzavřel sňatek na území USA, musel nejprve požádat o zápis do zvláštní matriky podle § 42 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o matrikách). Podle § 43 odst. 1 zákona o matrikách žádost o zápis do zvláštní matriky se podává u zastupitelského úřadu České republiky nebo kteréhokoli matričního úřadu a připojí se k ní a) cizozemský matriční doklad, který se týká matriční události, jež má být zapsána do zvláštní matriky; nelze-li cizozemský matriční doklad pro závažnou překážku předložit, je možno provést zápis i na podkladě jiných veřejných listin, b) doklad o státním občanství České republiky osoby, které se zápis týká, c) další doklady potřebné k ověření správnosti matričních skutečností, zapisovaných do matriční knihy, nelze-li je prokázat doklady uvedenými v písmenu a) nebo b). Je tedy zřejmé, že byť skutečně bylo prvotním záměrem žalobce, aby mu byl v jeho občanském průkazu vyznačen uzavřený sňatek, bylo nejprve zapotřebí obstarat osvědčení o státním občanství České republiky. Pokud jde o následné řízení ve věci zjišťování státního občanství žalobce, uvážil soud o žalobních námitkách takto: V dané věci není mezi účastníky sporu o tom, že žalobce se ke dni vzniku samostatné České republiky dne 1. 1. 1993 stal jejím občanem. Následně dne 15. 12. 1994 nabyl žalobce na vlastní žádost občanství Kanady. Podle názoru správních orgánů k tomuto datu žalobce občanství České republiky pozbyl a následně je již nenabyl. S tímto posouzením se soud ztotožňuje. Podle § 17 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., v tehdy účinném znění, státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením. Podmínky k aplikaci tohoto ustanovení byly beze všech pochybností v případě žalobce splněny, což ostatně ani nezpochybňuje. Kanadské státní občanství totiž nabyl na vlastní žádost (podanou v roce 1989), a to v době, kdy byl svobodný. Nelze tedy než uzavřít, že dnem 15. 12. 1994 žalobce přestal být občanem České republiky. Na tom nemůže změnit nic ani poukaz žalobce na zákon č. 193/1999 Sb., který v této době dosud nebyl součástí právního řádu. Otázka, zda tento zákon mohl na občanství žalobce něčeho změnit následně, bude pojednána dále. V této souvislosti není podstatné, že žalobce nabyl v roce 1994 kanadské státní občanství na základě žádosti podané již v roce 1989, neboť ust. § 17 zákona č. 40/1993 spojuje předvídaný následek v podobě pozbytí státní občanství ČR výlučně s okamžikem nabytí cizího státního občanství. Takový výklad je ostatně zcela logický, neboť žalobce mohl kdykoli poté, co žádost o kanadské občanství podal, tuto žádost vzít zpět. Soud pak nadto podotýká, že žalobce se stal kanadským státním občanem teprve okamžikem, kdy složil státoobčanský slib před příslušnými kanadskými orgány, což učinil až v roce 1994. Městský soud v Praze v této souvislosti mj. poukazuje na závěry, k nimž v souvislosti s výkladem ust. § 17 zákona č. 40/1993 Sb. dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 11. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 5/95: „Ústavní soud považuje za podstatné - a na to je třeba klást důraz - že k nabytí cizího státního občanství podle § 17 cit. zákona dochází vlastním projevem vůle občana (žadatele) a že zákonným následkem takového projevu vůle je ztráta státního občanství České republiky. Ustanovení zákona č. 40/1993 Sb. byla řádně publikována ve Sbírce zákonů a vešla v obecnou známost. Každý občan je povinen znát právní řád republiky, což lze důvodně předpokládat zejména u těch, kteří v souvislosti se státním občanstvím mínili či míní učinit ten či onen právní úkon. Jestliže tedy občan projevil (projeví) vůli nabýt na vlastní žádost cizí státní občanství, musel (musí) si být vzhledem k jasnému a kategorickému znění napadeného zákonného ustanovení – tedy předpisu obecně závazného - vědom toho, že de lege lata pozbývá státní občanství České republiky, jakmile získá státní občanství cizího státu. Pokud vzdor tomu takový úkon učinil (učiní), je povinen snášet právní následky, které s tímto úkonem platné právo spojuje. Vzájemná propojenost těchto úkonů a jejich právních následků je proto zřejmá.“ Namítá-li žalobce, že v jeho případě mělo být postupováno podle zákona č. 193/1999 Sb. a státní občanství mu mělo být zachováno, nelze s tímto jeho tvrzením souhlasit. Předně je nutno konstatovat, že podle tohoto zákona nedochází k nabytí státního občanství automaticky, je třeba, aby bývalý občan o tom učinil prohlášení, přičemž žalobce takové prohlášení neučinil, ani to v průběhu řízení netvrdil. Soud má nicméně ve shodě se správními orgány za to, že žalobce není oprávněn prohlášení podle tohoto zákona učinit, neboť se na něj nevztahuje. Podle § 1 odst. 1 tohoto zákona fyzická osoba, která pozbyla státní občanství Československé republiky, Československé socialistické republiky, České socialistické republiky nebo České republiky v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 propuštěním ze státního svazku nebo v souvislosti s nabytím státního občanství jiného státu, s nímž měla nebo má Česká republika uzavřenu smlouvu upravující otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství, (dále jen "bývalý občan") může nabýt státního občanství České republiky na základě prohlášení o státním občanství České republiky (dále jen "prohlášení"), pokud uvedená mezinárodní smlouva nestanoví jinak. Žalobce nabyl státní občanství Kanady dne 15. 12. 1994, tedy mimo období vymezené tímto zákonem. Žalobce nicméně dovozuje, že výkladem tohoto zákona lze z jeho smyslu a účelu dovodit, že je možno jej vztáhnout i na jeho případ, neboť kanadské státní občanství sice nabyl později, avšak na základě žádosti, kterou u státních orgánů Kanady učinil ještě v rozhodném období vymezeném zákonem. S tímto názorem ovšem soud nemůže souhlasit. Z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona vyplývá, že konec rozhodného období nebyl na den 28. 3. 1990 stanoven náhodně, ale na základě zcela jasného záměru zákonodárce, neboť se jedná „o den, kdy nabyl účinnosti zákon č. 88/190 Sb., který byl prvním rehabilitačním zákonem na tomto úseku a který rovněž stanovil možnost udělení či zachování státního občanství České republiky.“ Lze tedy soudit, že zákonodárce při formulování této právní úpravy vycházel z předpokladu, že po účinnosti zákona č. 88/1990 Sb. již nemohlo dojít k situaci, kdy by osoba pozbyla státního občanství České republiky za okolností, které by bylo možno kvalifikovat jako křivdu nebo nespravedlnost. Tak tomu ovšem bylo i v případě žalobce, který se mohl svobodně rozhodnout, zda v roce 1994 složí státoobčanský slib před kanadskými orgány a přijme tak státní občanství Kanady anebo se rozhodne ponechat si české státní občanství. Jeho situace je tak odlišná od situace osob, které musely toto rozhodnutí učinit před rokem 1990, tj. v době, kdy bylo zřejmé, že se v případě potřeby nemohou spolehnout na to, že jim české (resp. československé) státní orgány v zahraničí poskytnou jakoukoli pomoc a byly tedy v podstatě okolnostmi donuceny přijmout cizí státní občanství. Dovolává- li se žalobce toho, že mu byl vydán cestovní pas v roce 1997, tedy v době, kdy již podle názoru správních orgánů nebyl státním občanem ČR, je třeba uvést, že cestovní pas byl žalobci vydán na základě jeho vlastnoručně podepsaného čestného prohlášení, které neobsahovalo pravdivé údaje. Žalobce totiž výslovně v tomto prohlášení uvedl, že po 1. 1. 1993 nenabyl na vlastní žádost cizí státní občanství a uvedl, že „od roku 1992 má občanství Kanady“. Žalobce se nicméně stal občanem Kanady až dne 15. 12. 1994. Je proto třeba konstatovat, že žalobce se nemůže ve svůj prospěch dovolávat toho, že byl držitelem cestovního dokladu ČR, neboť tento cestovní doklad mu byl vydán na základě nepravdivých údajů poskytnutých přímo žalobcem. Učinil-li tedy žalobce v roce 1997 nepravdivé čestné prohlášení (ať už se tak stalo úmyslně nebo nikoli), nemůže se nyní dovolávat ve svůj prospěch dokladů, které mu na základě tohoto prohlášení české orgány vydaly. Tvrdí-li žalobce, že obsah čestného prohlášení neměl na vydání cestovního dokladu vliv, musí soud konstatovat, že se žalobce mýlí. Uvedl- li by žalobce v tomto čestném prohlášení po pravdě, že dne 15. 12. 1994 nabyl státní občanství Kanady, je zcela zřejmé, že cestovní doklad by mu vydán nebyl. Dovozuje- li absenci vlivu tohoto prohlášení na vydání cestovního dokladu z faktu, že prohlášení je datováno dnem 16. 7. 1997, když cestovní doklad byl žalobci vydán již dne 16. 6. 1997, není ani tato úvaha správná. Jak již soud uvedl výše, předmětné čestné prohlášení je sice datováno dnem 16. 7. 1997, ale je zároveň opatřeno prezenčním razítkem, podle něhož bylo Policii České republiky (tj. orgánu v této době příslušnému k vydání cestovního dokladu) doručeno dne 16. 6. 1997, tj. v den vydání cestovního dokladu. Je tedy zřejmé, že datace tohoto prohlášení dnem 16. 7. 1997 je pouze chybou v psaní. Dle názoru soudu je tak mimo vší pochybnost, že toto čestné prohlášení bylo podkladem pro vydání cestovního dokladu žalobce. Soud proto uzavírá, že správní orgány dospěly ke správnému závěru, že žalobce ke dni 15. 12. 1994 pozbyl státní občanství České republiky, a nepochybily tedy, pokud žádost žalobce o vydání osvědčení o státním občanství České republiky zamítly. Za správný rovněž shledal názor správních orgánů, podle nějž na případ žalobce nelze vztáhnout zákon č. 193/1999 Sb. Nad rámec výše uvedeného soud podotýká, že rozhodnutí správních orgánů ani tento rozsudek pochopitelně nejsou na překážku tomu, aby žalobce požádal o udělení státního občanství podle § 7 a násl. zákona č. 40/1993 Sb., přičemž jako osoba, která se narodila na území České republiky a v minulosti byla jejím občanem, může při splnění zákonem stanovených předpokladů požádat o prominutí některých zákonných podmínek pro udělení státního občanství (viz § 11 zákona č. 40/1993 Sb.). Není tedy vyloučeno, aby žalobce v budoucnu mohl žít se svojí rodinou na území České republiky jako její občan. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení