10 A 21/2015 - 50

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Hanzinvest s.r.o., IČO 251 54 117, sídlem Vyšší Brod, Česká 316, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, sídlem Opava, Kolářská 451/13, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 16. 12. 2014, č.j. 3898/1.30/14-3, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 3. 2. 2015 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 16. 12. 2014, č.j. 3898/1.30/14-3, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 2. 9. 2014 č.j. 12069/5.30/14/14.3, jímž byla žalobci uložena pokuta za správní delikt na úseku odměňování zaměstnanců podle ust. § 26 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. Pokuta za správní delikt byla stanovena ve výši 27.000,- Kč. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že neposkytl své zaměstnankyni, paní J.T., nar. 3. 7. 1981 (dále jen „zaměstnankyně“), mzdu za období leden až prosinec 2012 a leden až březen 2013 alespoň ve výši nejnižší úrovně zaručené mzdy pro příslušnou pozici a byla jí po celé výše specifikované období poskytována mzda ve výši 8.000,- Kč měsíčně. Jelikož práce vykonávané zaměstnankyní J.T. jsou zařazeny do 3. skupiny prací podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém prostředí, v rozhodném znění (dále jen „nařízení vlády o mzdě“), přísluší zaměstnankyni za vykonávanou práci pro žalobce nejnižší úroveň zaručené mzdy ve výši 9.800,- Kč měsíčně. (2) V žalobní námitce pod písmenem A žalobce předně namítá, že došlo k zásadnímu porušení jeho práv. Postupem Oblastního inspektorátu práce byl žalobce zkrácen na právech, která mu příslušejí, takovým způsobem, jehož následkem bylo vydání nezákonného rozhodnutí. Tím, že Oblastní inspektorát práce zařadil zaměstnankyni do 3. skupiny prací podle nařízení vlády č. 469/2002 Sb., katalogu prací, zkrátil tak žalobce na právech příslušejících mu na základě ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). (3) Další žalobní námitkou A.1 je porušení žalobcova práva na spravedlivý proces spočívající v nezákonném omezení lhůty pro vyjádření, kdy nebylo žalobci umožněno vyjádřit se ke kontrolnímu postupu, který spočíval v provedení kontrolního nákupu bez sepsání protokolu o tom, kde, kdy a kým byl tento nákup pořízen. Ve spise však nebyl doložen ani doklad o nákupu prokazující zacházení s peněžní hotovostí zaměstnankyně. (4) Dále žalobce uvádí skupinu žalobních bodů, ve kterých namítá nevypořádání se s žalobcem navrženými důkazy. Pod označením A.2.1. je namítáno nezákonné zamítnutí navrženého důkazu, jímž mělo být prohlášení žalobce při pořizování protokolu o kontrole, ve kterém uvedl, že zaměstnankyně pracuje v provozovně oční optiky 6 hodin. Toto tvrzení žalobce správní orgán zcela úmyslně ignoroval. (5) Pod bodem A.2.2. žalobce namítl, že ústní jednání nesplnilo svůj zákonný účel, neboť správní orgán bezdůvodně zamítl veškeré originální doklady předané při tomto ústním jednání. (6) V dalším žalobním bodě pod označením A.2.3. žalobce namítá, že se Oblastní inspektorát práce nevypořádal s navrženým důkazem, kterým byl vnitřní předpis zhotovený v souladu s ustanovením § 122 odst. 1 zákoníku práce. Tento vnitřní předpis stanovuje platové podmínky zaměstnance. Podle žalobce jde tak správní orgán nad rámec svých pravomocí, pokud určuje délku pracovní doby zaměstnankyně a vyměřuje ji na 8 hodin, přestože tato pracuje v provozovně žalobce pouze 6 hodin denně. (7) Dalším žalobním bodem A.2.4. žalobce poukazuje na to, že správní orgán nevyvrátil podezření z nezákonného postupu, neboť se žalobce domnívá, že kontrola byla provedena na základě podnětu firem podnikajících v katastru obce, jejichž činnost se jednatel žalobce jako člen městské rady pokouší výrazně omezit. (8) V bodě A.2.5. žalobce namítá nezákonné vyřazení předložených mzdových listů zaměstnankyně, které stanovují rozsah práce v délce 6 hodin denně za mzdu ve výši 8.000,- Kč v souladu s vnitřním předpisem. Namísto těchto mzdových listů trval správní orgán na pochybných dokladech inspektora M., který nedoložil nabytí a věrohodnost svých listinných důkazů. Tímto postupem mělo dojít k porušení práva na předkládání důkazů při ústním jednání, případně doplnění důkazů do protokolu. Tato shodná námitka je uvedená také pod označením C.1. (9) V dalším žalobním bodě B.2. je namítáno, že při ústním jednání nebylo provedeno předložení kontrolního paragonu uskutečněného nákupu inspektorkou Bc. Janou Němečkovou. Pokud tento paragon podle žalobce existuje, neobsahuje identifikační údaje žalobce a není jasné, kdo nakupujícího obsluhoval. Správní orgán se údajně snažil opatřit důkazy na podporu svého tvrzení, že zaměstnankyně manipuluje s finanční hotovostí firmy. (10) V bodě B.3. žalobce namítá, že žádné listinné důkazy nedokládaly tvrzení správního orgánu o pracovním zařazení zaměstnankyně, neboť protokol o výsledku kontroly byl sestaven dne 27. 5. 2013 a kontrolní návštěva provozovny proběhla až dne 29. 5. 2013. Závěr protokolu nebyl z toho důvodu podložen důkazy, ale pouze domněnkami. Žalobce v tomto bodě rovněž namítá nepravdivost dalších termínů kontrol uváděných správním orgánem, neboť se vůbec neuskutečnily. (11) Poslední žalobní námitkou je porušení práva zaměstnavatele na zařazení pracovníka podle zákoníku práce, které náleží výhradně zaměstnavateli. Oblastní inspektorát práce nemá právo vstupovat do role zaměstnavatele a určovat pracovní zařazení ani rozsah pracovní doby zaměstnankyně. Závěrem žalobce navrhl napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (12) Žalovaný navrhl projednávanou žalobu zamítnout a potvrdit rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce č.j. 3898/1.30/14-3. K žalobní námitce pod bodem A žalovaný uvádí, že žalobce nesprávně odkázal na právní předpisy, konkrétně na nařízení vlády č. 469/2002 Sb., katalog prací, který pozbyl účinnosti k 31. 12. 2010 a vztahoval se na zaměstnance ve veřejné správě odměňované platem, nikoliv mzdou, jejichž zaměstnavatelem je stát nebo jiná veřejnoprávní korporace. Chybný byl rovněž odkaz na ustanovení § 122 a § 123 zákoníku práce, které také hovoří o zaměstnancích ve státní správě. Žalovaný doplňuje, že zaměstnankyni náleží za vykonávanou práci nejnižší úroveň zaručené mzdy ve výši 9.800 Kč, jelikož pozice „pracovníka v oční optice“ a činnost prodavačky, která manipuluje s finanční hotovostí, jsou zařazeny do 3. skupiny prací dle nařízení vlády o mzdě. Podle dikce § 112 odst. 2 zákoníku práce nejnižší úroveň zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování zaměstnancům, jejichž mzda není sjednaná v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance, kterým se za práci poskytuje plat, stanoví vláda nařízením, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku s přihlédnutím k vývoji mezd a spotřebitelských cen. Podle ustanovení § 109 odst. 1 zákoníku práce přísluší za vykonanou práci zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených zákoníkem práce, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Žalovaný je toho názoru, že pokud zaměstnankyně stála za pultem jako prodavačka, převzala hotovost a spočítala, kolik peněz má vrátit, je nepochybně prokázáno, že manipulovala s finančními prostředky žalobce a práce vykonávaná zaměstnankyní je tak zařazena do 3. skupiny prací. (13) Žalovaný odmítá námitku pod označením A.1., že bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, když došlo ke kontrolnímu nákupu bez sepsání protokolu. K této opakovaně vznášené námitce se vyjádřil žalovaný již v napadeném rozhodnutí v tom smyslu, že o kontrolním nákupu nemusel správní orgán se žalobcem protokol sepisovat. O tomto kontrolním nákupu existuje Úřední záznam č.j. 10815/5.71/13/15.2, ze dne 29. 5. 2013 s připojeným dokladem o nákupu v předmětné provozovně a žalobce se měl možnost s těmito důkazy seznámit v průběhu správního řízení. (14) Další námitky žalobce, spatřované v nezákonném zamítnutí navržených důkazů, byly podle žalovaného v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádány. Žalobce upravil svá tvrzení, že zaměstnankyně pracovala v provozovně žalobce 6 hodin namísto původních 8 hodin až po seznámení se s protokolem o kontrole. (15) Žalovaný se neztotožňuje s názorem, že ústní jednání nesplnilo svůj účel. V průběhu ústního jednání vedeného Oblastním inspektorátem práce byl žalobce řádně poučen o svých právech náležejících mu podle správního řádu, byl řádně seznámen s listinnými důkazy založenými ve spise a byla mu dána možnost vyjádřit se ke všem důkazům a navrhnout důkazy jiné. Není pravdou, že správní orgán I. stupně ignoroval a zamítl doklady dodatečně předložené žalobcem. Oblastní inspektorát práce tyto dodatečně doložené doklady řádně zhodnotil a shledal, že obsahují významné změny oproti původně předloženým dokladům a na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že dodatečně předložené doklady byly zhotoveny účelově. To bylo důvodem pro jejich zamítnutí. (16) K námitce nevypořádání se s navrženým důkazem – Vnitřním předpisem žalovaný uvádí, že tento dokument byl doložen až 4 měsíce po seznámení se s protokolem o kontrole a údaje v něm uvedené nekorespondují ani s pracovní smlouvou zaměstnankyně, ani se mzdovými listy a s výplatními páskami. Z napadeného rozhodnutí stejně tak jako z rozhodnutí prvostupňového orgánu je zřejmé, jak se s tímto navrženým důkazem správní orgán vypořádal za situace, že žalobce byl k jeho předložení vyzýván již v průběhu kontroly. (17) Žalovaný se rovněž v napadeném rozhodnutí vypořádal s námitkou nevyvrácení podezření z nezákonného postupu. Není povinností žalovaného ani Oblastního inspektorátu práce informovat kontrolovanou osobu, zda je či není vykonávaná kontrola prováděna na podnět třetí osoby. (18) K námitce provedení kontrolního nákupu bez sepsání protokolu uvádí žalovaný, že není povinností správního orgánu sepisovat o tom protokol. O kontrolním nákupu byl ještě téhož dne sepsán úřední záznam a byl k němu přiložen paragon obsahující označení provozovny a IČ žalobce. Tento úřední záznam včetně paragonu (pokladního dokladu) byl proveden jako důkaz a žalobce proti němu nic nenamítal. (19) Žalovaný se k námitce provedení kontrolního nákupu měsíc po sepsání protokolu o kontrole vyjádřil tak, že správní orgán má podle ustanovení §§ 50, 51 a násl. správního řádu obstarávat důkazy potřebné k objasnění věci. Žalovaný neshledává nic protizákonného na postupu Oblastního inspektorátu práce, jehož snahou bylo v okamžiku, kdy žalobce začal zpochybňovat podklady rozhodné pro kontrolní zjištění, podpořit své závěry o další důkazy. (20) Ke zpochybňování termínů vykonané kontroly, žalovaný uvádí, že tyto termíny nejsou předmětem žalobou napadeného rozhodnutí. (21) Žalovaný dále odmítá, že bylo ve správním řízení porušeno právo žalobce předkládat listinné důkazy. V závěru také žalovaný vylučuje názor žalobce, že by Oblastní inspektorát práce vstupoval do role zaměstnavatele a určoval pracovní zařazení či rozsah pracovní doby zaměstnance. Oblastní inspektorát práce provedenou kontrolou zjistil, že zaměstnankyně žalobce vykonává práce zařazené do 3. skupiny prací podle nařízení vlády o mzdě, má tak nárok na vyšší mzdu než kterou jí vyplácel žalobce, avšak nikoliv na základě rozhodnutí inspektora, nýbrž na základě zákona. III. Obsah správních spisů (22) Soud vyžádal správní spisy, z jejichž obsahu se podává, že dne 16. 4. 2013 byla zahájena kontrola v provozovně žalobce na adrese tř. Míru č. 407, Vyšší Brod podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“) v rozsahu ustanovení § 3 zákona o inspekci práce a podle ustanovení § 125 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) v rozsahu ustanovení § 126 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Předmětem kontroly bylo dodržování povinností plynoucích z právních předpisů podle § 3 zákona o inspekci práce, především pak dodržování povinnosti vykonávat závislou práci v pracovněprávním vztahu, dodržování povinností zaměstnavatele v oblasti pracovní doby a doby odpočinku a dodržování povinností zaměstnavatele v oblasti odměňování za práci. (23) Dne 27. 5. 2013 byl o provedené kontrole sepsán Protokol o výsledku kontroly, č.j. 7690/5.71/13/15.2 (dále jen „Protokol“) s jehož obsahem byl téhož dne žalobce seznámen. Kontrolu provedli inspektoři Bc. S.M. jako vedoucí kontrolní skupiny a Ing. P.C. jako člen kontrolní skupiny. Kontrole byli přítomni paní J.T., nar. 3. 7. 1981, pracovnice v oční optice (zaměstnankyně) a pan J.H., nar. 24. 1. 1963, jednatel kontrolované osoby (dále jen „Jednatel“). Z Protokolu vyplývají zjištěné skutečnosti, zejména to, že zaměstnankyně stála za prodejním pultem a došlo k její identifikaci. Jednatel předložil inspektorům výplatní lístky zaměstnankyně za období ledna až března 2013, ze kterých byly pořízeny fotokopie, jež jsou přílohou Protokolu. Jednatel společnosti předložil inspektorům i pracovní smlouvu zaměstnankyně, uzavřenou dne 30. 11. 2004 z níž byla pořízena fotokopie, která je přílohou Protokolu. Z čl. III. této pracovní smlouvy vyplývá délka pracovní doby zaměstnankyně v rozsahu 40 hodin týdně, resp. 8 hodin denně. Dne 19. 4. 2013 odeslal pan M. Jednateli e-mail s žádostí o doplnění dokladů zaměstnankyně, konkrétně o platný mzdový výměr a mzdové listy za roky 2010, 2011 a 2012. Mzdové listy byly panu M. zaslány prostřednictvím e-mailu dne 25. 4. 2013, platový výměr dle Jednatele neexistuje. (24) Z Protokolu vyplývá, že byly zjištěny následující nedostatky. Z pracovní smlouvy zaměstnankyně je seznatelný druh práce „pracovník v oční optice“, uvedený v čl. II. pracovní smlouvy. Článek VII. pracovní smlouvy pojednává o povinnostech zaměstnankyně a uvádí, že povinností zaměstnankyně je zajišťovat hladký a pokud možno bezchybný provoz provozovny oční optiky zaměstnavatele, objednávání zboží, odstraňovat vzniklé závady. Článek VI. pracovní smlouvy vymezuje mzdu zaměstnankyně tak, že mzda byla touto smlouvou sjednaná ve výši základní mzdy dle platebního výměru měsíčně. Bylo zjištěno, že pracovní smlouva ustanovení o konkrétní výši sjednané mzdy neobsahuje. Ze mzdových listů zaměstnankyně za roky 2010, 2011 a 2012 a z výplatních lístků za období leden až březen 2013 jednoznačně vyplývá, že je zaměstnankyni žalobcem dlouhodobě a pravidelně vyplácena mzda ve výši 8.000,- Kč. V pracovní smlouvě sjednaný druh práce zaměstnankyně jako pracovnice v oční optice vyžaduje manipulaci s peněžní hotovostí a svou složitostí, odpovědností a namáhavostí odpovídá 3. skupině prací definovaných v nařízení vlády o mzdě. Konkrétní minimální výše zaručené mzdy tak činí u zaměstnankyně nejméně 9.800,- Kč za měsíc, příp. 58,60,- Kč za hodinu. Inspektoři v závěru Protokolu konstatují, že na základě výše zjištěných skutečností žalobce porušil ustanovení § 109 odst. 4 zákoníku práce, neboť své zaměstnankyni dlouhodobě, nejméně od 1. 5. 2010, vyplácel nižší než nejnižší zaručenou mzdu. (25) Dne 27. 5. 2013 zaslal žalobce Oblastnímu inspektorátu práce námitky do Protokolu, kde uvádí zejména to, že kontrolní orgán nedisponuje nástroji ke zhodnocení vnitřní organizace a nemůže pouhým pohledem zjistit pracovní výkon a další aspekty práce zaměstnankyně. Skutečnost, že zaměstnankyně stála v době kontroly u pokladny, nezakládá předpoklad, že pracuje jako pokladní a zodpovídá za pokladní hotovost. Žalobce dále uvádí, že se zaměstnankyně minimálně 2 hodiny věnuje úklidovým pracím, které jsou odměňovány dohodou o provedení práce ve výši 2.000,- Kč, tato dohoda však nebyla předmětem kontroly. Žalobce odmítá zařazení zaměstnankyně do 3. skupiny prací, protože zaměstnankyně nesplňuje základní předpoklad, a to odborné vzdělání, a podle žalobcova názoru lze práci zaměstnankyně zařadit do 1. a částečně 2. skupiny prací. (26) Z úředního záznamu pořízeného dne 29. 5. 2013 plyne, že téhož dne provedla inspektorka Bc. J.N. v prodejně oční optiky na adrese tř. Míru č. 407, Vyšší Brod kontrolní nákup a v prodavačce shledala zaměstnankyni žalobce. Tato zaměstnankyně inspektorku obsloužila, převzala platbu za zakoupené zboží a vystavila pokladní potvrzení, které je přílohou úředního záznamu. (27) Dne 14. 6. 2013 bylo žalobci doručeno Přezkoumání protokolu, ve kterém se Oblastní inspektorát práce vyjádřil k námitkám vzneseným žalobcem proti Protokolu. Žádosti o přezkoumání Protokolu nebylo vyhověno. Kontrolní zjištění a nedostatek popsaný v Protokolu byly ponechány v platnosti. Proti tomuto Přezkoumání protokolu byly opět podány námitky. Reakcí bylo Stanovisko k námitkám proti výsledku protokolu ze dne 3. 7. 2013. Dne 6. 8. 2013 bylo žalobci doručeno Rozhodnutí o námitkách proti přezkoumání protokolu o kontrole, č.j. 14476/5.30/13/14.3, kterým se námitky zamítají. Ze závěrů tohoto rozhodnutí vyplývá, že zaměstnavatel je povinen na základě ustanovení § 112 odst. 2 zákoníku práce respektovat dodržení nejnižší úrovně zaručené mzdy podle jejího odstupňování do osmi skupin podle podmínek nařízení vlády o mzdě. Toto nařízení uvádí kritéria pro odstupňování nejnižší úrovně zaručené mzdy pro týdenní dobu 40 hodin, a to složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávaných prací. Kritérium vzdělání uvedeno není. Do kompetence Oblastního inspektorátu práce patří kontrola dodržování právních předpisů v oblasti odměňování ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce. V pracovní smlouvě zaměstnankyně není u druhu práce sjednáno žádné omezení v tom smyslu, že by zaměstnankyně nemohla zajišťovat chod provozovny samostatně a již odtud je zřejmé, že minimálně v případech, kdy je v provozovně sama, bude muset obsluhovat zákazníky. V kontextu všech dílčích činností vykonávaných zaměstnankyní spatřuje Oblastní inspektorát práce opodstatněnost jejího zařazení do 3. skupiny prací dle nařízení vlády o mzdě. I kdyby byla zaměstnankyně zařazena do 2. skupiny prací, jak připouští sám žalobce, je u této skupiny nejnižší úroveň zaručené mzdy 8.900,- Kč. (28) Dne 26. 8. 2013 bylo žalobci zasláno Opatření, jehož nedílnou součástí je uložení odstranění nedostatku uvedeného v Protokolu pod bodem č. 1 a termín odstranění do 30. 9. 2013. Toto Opatření bylo znovu zasláno dne 11. 9. 2013. Dne 25. 9. 2013 doložil žalobce Vnitřní předpis stanovující konto pracovní doby a pracovní náplň, a to na základě požadavku kontrolního orgánu ze dne 27. 5. 2013. Podle tohoto vnitřního předpisu je pracovní doba stanovena na 6 hodin denně v provozovně oční optiky a 2 hodiny dále úklidové práce v ostatních nebytových prostorách firmy. (29) Žalobci bylo dne 3. 4. 2014 doručeno Oznámení o zahájení správního řízení a nařízení ústního jednání pro podezření ze spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců podle § 26 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce. Po odstranění nedostatku v neuvedení přesného času konání ústního jednání, bylo ústní jednání znovu nařízeno na termín 15. 5. 2014 v 9:00 hodin. Z tohoto ústního jednání se oba jednatelé žalobce omluvili z důvodu pobytu mimo ČR. Ústní jednání bylo odročeno na 23. 5. 2014 od 9:00 hodin a součástí odročení bylo i poučení o právech a povinnostech účastníků řízení a výzva k doložení majetkových poměrů. (30) Z protokolu o proběhlém ústním jednání vyplývá, které listiny obsažené ve spise byly provedeny podle § 53 správního řádu. Zástupce žalobce (Jednatel) neměl námitek proti jejich provedení, doplnil však, že je přesvědčen o nepřesnostech dokumentů, a proto dodá přesné dokumenty. K tomu inspektor sdělil, že veškeré doklady předložené při kontrole byly předloženy zástupcem žalobce bez jakýchkoliv výhrad o jejich nesprávnosti. Následně byly do spisu doplněny nové dokumenty, jmenovitě Pracovní smlouva ze dne 30. 11. 2004 uzavřená se zaměstnankyní a stanovující délku pracovní doby na 30 hodin týdně (6 hodin denně), Mzdové listy zaměstnankyně za roky 2011, 2012, 2013 rovněž s upravenou délkou pracovní doby odpovídající 6 hodinám denně a Vnitřní předpis stanovující konto pracovní doby a pracovní náplň. (31) Dne 2. 9. 2014 vydal Oblastní inspektorát práce Rozhodnutí, č.j. 12069/5.30/14/14.3, sp.zn. 470/13/5198, kterým byla žalobci uložena pokuta podle ustanovení § 26 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce ve výši 27.000,- Kč za spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců podle § 26 odst. 2 písm. b) téhož zákona. V odůvodnění je popsán skutkový stav zjištěný ze správního spisu, který odpovídá ději tak, jak jej popsal krajský soud výše. Žalobce při ústním jednání namítal, že původně doložené doklady, které jsou součástí spisu, jsou nepřesné. K tomu správní orgán uvedl, že žalobce prokazatelně v průběhu kontroly doložil osobně pracovní smlouvu zaměstnankyně a výplatní lístky za měsíce leden až březen 2013 a rovněž zaslal správnímu orgánu mzdové listy zaměstnankyně za roky 2010-2012. Z těchto všech dokladů jednoznačně plyne, že pracovní doba zaměstnankyně činila 40 hodin týdně a za odváděnou práci jí byla vyplácena mzda ve výši 8.000,- Kč měsíčně. Správní orgán zdůraznil, že tyto doklady byly žalobcem osobně předloženy nebo zaslány a není zde důvod k jejich zpochybňování. U nově doložených dokladů je zřejmá jejich úprava oproti původně předloženým dokladům, konkrétně se změnil fond pracovní doby na30 hodin týdně, čili 6 hodin denně a této změně odpovídají i úpravy dodatečně doložených mzdových listů za roky 2011-2013. Správní orgán proto shledal, že později předložené doklady jsou nevěrohodné a účelové. (32) Proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce podal žalobce dne 12. 9. 2014 odvolání, v němž navrhuje zrušit napadené rozhodnutí. Žalobce tvrdí, že již v Protokolu bylo uvedeno, že zaměstnankyně pracuje jako pomocná obsluha v provozovně s 6 hodinovou pracovní dobou a vykonává dále činnost v rozsahu 2 hodin na základě Dohody o provedení práce. Zaměstnankyně nemůže být zařazena do 3. skupiny prací, neboť nesplňuje nutnou podmínku v podobě středního odborného vzdělání. Dále žalobce namítá nesepsání zápisu za přítomnosti jednatele o provedení kontrolního nákupu, tendenční zamítnutí originálních dokladů doložených při ústním jednání, provedení kontroly jako úmyslně zaměřené proti žalobci na základě podnětu třetí osoby, výši vyměřené pokuty a proplacení skutečně neodpracovaných hodin. (33) O odvolání žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím dne 16. 12. 2014, č.j. 3898/1.30/14-3, kterým bylo odvolání zamítnuto a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce bylo potvrzeno. Podle žalovaného bylo v průběhu správního řízení dostatečně prokázáno spáchání správního deliktu. Ve správním řízení bylo důkazně podloženo přijímání hotovosti od zákazníků za prodané zboží a manipulování s finanční hotovostí zaměstnankyní. To je dostačující, aby zaměstnavatel její práci zařadil do 3. skupiny prací podle nařízení vlády o mzdě a poskytl jí tomuto zařazení odpovídající mzdu. Žalobce pozměnil délku pracovní doby zaměstnankyně až na základě výsledků kontrolních zjištění, tedy až poté, co se seznámil s Protokolem o kontrole a zjištěnými nedostatky. Původně doložené mzdové listy, výplatní pásky a pracovní smlouva zaměstnankyně spolu korespondují a tvrzení žalobce, že v těchto dokumentech je uveden „jak hlavní PP, tak rozsah DPP“ je účelové a nesprávné, v rozporu se zákonem a účetními předpisy. Z dodatečně dodaných dokladů je zřejmé, že došlo k jejich pozměnění tak, aby odpovídaly tvrzením žalobce s cílem vyhnout se sankčnímu postihu. Žalovaný tak odmítá argumentaci žalobce, který tvrdil, že „neví, co za soubory se mu zabalily“, když poslal inspektorem Bc. M. požadované mzdové listy zaměstnankyně za roky 2010 – 2012. O originalitě, věrohodnosti a způsobu získání původních dokladů nemá žalovaný sebemenších pochybností. K námitce nesepsání zápisu o provedení kontrolního nákupu za přítomnosti jednatele uvádí žalovaný, že žádný právní předpis takovou povinnosti inspektorovi práce neukládá. Žalovaný nemůže vyhovět žádosti žalobce o sdělení, na jakém základě byla iniciována provedená kontrola. Touto informací nedisponuje a zároveň by tato osoba musela písemně inspektora zbavit povinnosti mlčenlivosti o její totožnosti. Současně žalovaný konstatuje, že právo podat podnět k provedení kontroly je zcela legální právo všech občanů a za jeho využití nemůže být nikdo sankcionován. Žalovaný se zabýval rovněž výší sankce a podmínkami pro její stanovení. Za správní delikt na úseku odměňování zaměstnanců podle ustanovení § 26 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce lze uložit pokutu až do výše 2.000.000,- Kč. Při určování výše pokuty bylo přihlédnuto k poměrům účastníka řízení, k závažnosti správního deliktu, ke způsobu jeho spáchání, následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Žalobci byla vyměřena výše pokuty 27.000,- Kč, tedy 1,35 % z celkové zákonné sazby. Odůvodnění výše sankce považuje žalovaný za zcela dostačující a je přesvědčen, že uložená pokuta nijak nevybočuje z mezí přezkoumatelného správního uvážení, byla uložena po právu a je způsobilá naplnit svou preventivní a represivní funkci. Závěrem žalovaný konstatoval, že v průběhu správního řízení nenasvědčovala žádná skutečnost tomu, že by pokuta měla mít pro žalobce likvidační účinek. IV. Právní názor soudu (34) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (35) V úvodu krajský soud připomíná některá procesní pravidla. Podle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Řízení zahájené z moci úřední, ve kterém má být uložena určitá povinnost, je tak ovládáno zásadou vyšetřovací a správní orgán musí v takovém řízení vystupovat nestranně. K uvedenému pravidlu se vyjádřil také Nejvyšší správní soud: „V rámci řízení o uložení pokuty za správní delikt, zahajovaného z úřední povinnosti (ex officio), jako jedné ze základních forem správního trestání je třeba klást zvláštní důraz na důkladné zjištění skutkového stavu ze strany správních orgánů a jejich rozhodnutí důsledně poměřovat zásadou materiální pravdy jako jednou ze základních zásad činnosti správních orgánů ve smyslu § 3 správního řádu z roku 2004, jakož i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle § 50 odst. 3 věty druhé téhož zákona.“ (rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 Ads 44/2010-132). (36) Podle § 50 odst. 4 správního řádu pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Podle zásady volného hodnocení důkazů správní orgán posuzuje každý podklad jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „zásadu volného hodnocení důkazů nelze vykládat tak, že by závěry správního orgánu o skutkové stránce věci mohly být výsledkem libovůle. Takové závěry musejí naopak vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich souvislosti. Z odůvodnění rozhodnutí pak musí být jednoznačné, jaké důkazy byly provedeny, jak byly hodnoceny nebo proč byly odmítnuty“, (srov. NSS ze dne 2. 8. 2012, č.j. 5 Azs 2/2012-49). (37) Krajský soud považuje za vhodné uvést, že zákon o inspekci práce koncipuje odpovědnost za spáchání správního deliktu právnickou osobou, jako odpovědnost objektivní. Tato koncepce objektivní odpovědnosti neklade správnímu orgánu povinnost zkoumat zavinění odpovědné právnické osoby, tedy zkoumat a prokazovat naplnění subjektivního vztahu pachatele (vůle, vědomí, nedbalost) k pravděpodobným následkům svého jednání. Již samotným porušením či nesplněním povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě je porušen zájem společnosti. Tím dochází k naplnění objektivní stránky správního deliktu a k vyvození odpovědnosti za takový správní delikt je dostačující prokázání těchto porušení. Charakter institutu objektivní odpovědnosti za správní delikt podle zákona o inspekci práce zabraňuje tomu, aby se zaměstnavatel zbavoval povinností, které jsou na něj kladeny právními normami, (srov. roz. NSS 6 Ads 129/2010- 55, výběr NSS 1258/2011, dostupné na www.nssoud.cz). Jinými slovy pokud zaměstnavatel (žalobce) i zaměstnankyně tvrdí, že o ochranu mzdových nároků zaměstnankyně ze strany inspektorátu práce nestojí, nezbavuje to žalobce jeho odpovědnosti za správní delikt. (38) K první žalobní námitce krajský soud poznamenává, že žalobcem vymezené právní předpisy, konkrétně Nařízení vlády č. 469/2002, katalog prací a ustanovení § 122 a násl. zákoníku práce, se nevztahují na zaměstnance v podnikatelském sektoru, ale na zaměstnance ve veřejné správě, jejichž zaměstnavatelem je stát nebo jiná veřejnoprávní korporace, a kteří jsou za vykonanou práci odměňováni platem nikoliv mzdou (srov. ustanovení § 109 odst. 1, 2, 3 zákoníku práce). Nadto Nařízení vlády č. 469/2002, katalog prací bylo ke dni 1. 1. 2011 zrušeno. Žalobce tvrdí, že byla porušena jeho práva, náležející mu jako zaměstnavateli podle ustanovení § 122 odst. 1 zákoníku práce, podle jehož znění určuje plat zaměstnance zaměstnavatel. Současně bylo rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce porušeno jeho právo náležející mu jako zaměstnavateli tím, že mu nebylo umožněno zařadit zaměstnankyni do pracovní skupiny a určit jí na základě tohoto zařazení výši platu. Krajský soud se v tomto bodě zcela ztotožňuje s hodnocením žalovaného o nepřípadnosti aplikace § 122 zákoníku práce, který upravuje poměry zaměstnanců odměňovaných platem. Správně se na daný případ použije ustanovení § 112 odst. 2 zákoníku práce. Podle jeho znění: „Nejnižší úroveň zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování zaměstnancům, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance, kterým se za práci poskytuje plat, stanoví vláda nařízením, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku s přihlédnutím k vývoji mezd a spotřebitelských cen. Nejnižší úroveň zaručené mzdy nesmí být nižší než částka, kterou stanoví tento zákon v § 111 odst. 2 jako základní sazbu minimální mzdy. Další nejnižší úrovně zaručené mzdy se stanoví diferencovaně podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce tak, aby maximální zvýšení činilo alespoň dvojnásobek nejnižší úrovně zaručené mzdy. Podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance může vláda stanovit nejnižší úroveň zaručené mzdy podle věty druhé a třetí až o 50 % nižší.“ Tento institut vládou zaručené mzdy nahradil dřívější institut minimálních mzdových tarifů a nejnižší úroveň této zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování stanoví vláda svým nařízením (nařízení vlády o mzdě). Zaručených mezd je stanoveno několik podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce tak, aby nejnižší úroveň zaručené mzdy nebyla nižší než základní sazby minimální mzdy. Vládní zaručené mzdy se ve smyslu Úmluvy Mezinárodní organizaci práce č. 26/1928, o stanovení metod minimálních mezd (č. 439/1990 Sb.) nevztahují na zaměstnavatele s odborovou organizací a kolektivní smlouvou. Upraveny jsou, stejně jako minimální mzda, v nařízení vlády o mzdách a ochrana prostřednictvím tohoto institutu se týká pouze zaměstnanců v pracovním poměru, nikoliv činných na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Podle § 1 písm. b) nařízení vlády o mzdách toto nařízení stanoví nejnižší úrovně zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování zaměstnancům, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance, kterým se za práci poskytuje plat. Jde-li o zaměstnance, kterým je podle zákoníku práce poskytována mzda, jsou obecné charakteristiky skupin prací a příklady prací v těchto skupinách stanoveny v příloze k nařízení vlády o mzdách. Rozdělení prací podle kritérií stanovených pro hodnocení prací v § 109 odst. 4 a § 110 odst. 3 zákoníku práce do osmi skupin, kterým jsou přiřazeny jednotlivé nejnižší úrovně zaručené mzdy, stanoví pro zaměstnance odměňované mzdou příloha k nařízení vlády o mzdě. Výčet prací zařazených do jednotlivých skupin zdaleka nemůže zahrnout všechny práce vykonávané zaměstnanci v tzv. podnikatelské sféře. Uvádí se proto především práce, při jejichž výkonu dosahují zaměstnanci podle statistického šetření nejnižších výdělků. Zařazení prací do skupin pro určení příslušné nejnižší úrovně zaručené mzdy je u ostatních, v nařízení vlády neuvedených prací třeba provést porovnáním. Při tomto porovnání musí zaměstnavatel respektovat obecné charakteristiky skupin prací uvedené v příloze k nařízení vlády o mzdě a hlediska stanovená pro hodnocení prací. (39) Žalovaný i Okresní inspektorát práce zastávají názor, že náplň práce zaměstnankyně odpovídá zařazení do 3. skupiny prací dle nařízení vlády o mzdách a podle výčtu charakteristik a příkladů prací v této skupině prací se k tomuto stanovisku přiklání i krajský soud. Ze správního spisu se jasně podává, že zaměstnankyně obsluhovala zákazníky a manipulovala s finanční hotovostí žalobce, což považuje zdejší soud za prokázané. Tento výkon práce odpovídá příkladům prací ve 3. skupině prací pro obor administrativní, ekonomické, provozní a správní činnosti. Další pracovní náplň zaměstnankyně, plynoucí z dokumentů obsažených ve správním spise, by bylo jistě možno podřadit pod nabídku samostatný prodej zboží, přejímku, uskladňování, vystavení a aranžování zboží podle příkladů prací ve 3. skupině pro obor obchodní provoz a pohostinství. Zařazení zaměstnankyně do 3. skupiny prací podle nařízení vlády o mzdách tak neučinil Oblastní inspektorát práce s úmyslem zkrátit žalobce na jeho právech náležejících mu jako zaměstnavateli ve smyslu zákoníku práce, nýbrž toto zařazení odpovídá zákonné úpravě v podobě prováděcího právního předpisu. (40) Správní řízení je ovládáno zásadou materiální pravdy, na jejímž základě je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Podle ustanovení § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu v řízeních, v nichž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Uložení povinnosti z moci úřední je typicky uložení sankce za správní delikt. V posuzovaném případě tak Oblastní inspektorát práce postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud si opatřoval další důkazy k ověření skutečností plynoucích z kontrolních zjištění. Námitka žalobce, že mu nebylo umožněno se k takovému kontrolnímu postupu vyjádřit, je zcela irelevantní, ve vztahu k dalším skutečnostem plynoucím ze správního spisu. (41) V prvé řadě, jak již bylo popsáno výše, o kontrolním nákupu byl vyhotoven Úřední záznam, který je společně s pokladním dokladem součástí spisu. Z Úředního záznamu se podává, co bylo předmětem kontrolního nákupu i kdo byl identifikován v osobě, která inspektorku Němečkovou obsluhovala. Pokladní doklad obsahuje všechny identifikační údaje žalobce. Úřední záznam společně s pokladním dokladem byly provedeny při ústním jednání jako listinné důkazy a žalobce k nim nevznesl žádné námitky. V rámci ústního jednání navrhl žalobce na doplnění dokazování pouze Pracovní smlouvu zaměstnankyně, Vnitřní předpis z roku 2004, Mzdové listy zaměstnaně za roky 2011, 2012, 2013 a Daňové přiznání za rok 2013. Současně správní orgán I. stupně splnil svou zákonnou povinnost uloženou mu správním řádem a v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 tohoto zákona vyzval žalobce, aby uplatnil svá práva podle § 36 odst. 1, 2, 3 a § 38 správního řádu. K těmto úkonům žalobci stanovil přiměřenou lhůtu. Žalobce svých práv nevyužil a v této fázi správního řízení zůstal zcela pasivní. S ohledem na výše uvedené nebyla námitka žalobce, spočívající v porušení práva na spravedlivý proces, důvodná. (42) V dalším žalobním bodě žalobce namítá nezákonné zamítnutí navrženého důkazu, kterým mělo být jakési prohlášení žalobce při pořizování protokolu o kontrole, že zaměstnankyně pracuje v provozovně oční optiky 6 hodin denně. Toto tvrzení měl Oblastní inspektorát práce zcela úmyslně ignorovat. Krajský soud důkladně prostudoval správní spis. Z Protokolu ani z námitek směřujících do Protokolu ze strany žalobce žádné takové tvrzení nevyplývá. Doklady pořízené během kontroly a poté prostřednictvím e-mailové komunikace mezi inspektorem Bc. M. a Jednatelem jsou součástí spisu a zcela průkazně nasvědčují tomu, že pracovní doba sjednaná se zaměstnankyní byla v rozsahu 8 hodin denně, resp. 40 hodin týdně od pondělí do pátku. V dokumentu označeném jako Doplnění námitek protokolu č.j. 7690/5.71/12/15.2 ze dne 27. 5. 2013 žalobce uvádí, že se zaměstnankyně věnuje minimálně 2 hodiny pracím úklidovým, které jsou odměňovány dohodou o provedení práce ve výši 2.000,- Kč. Nicméně tuto dohodu o provedení práce žalobce nikdy správnímu orgánu nepředložil. Zůstalo proto neobjasněno, zda zmíněná dohoda o provedení práce vůbec neexistuje. Soud se zcela ztotožňuje s názorem žalovaného, podle kterého žalobce účelově pozměnil originály dokumentů obstaraných inspektory během kontroly (Pracovní smlouva zaměstnankyně, Mzdové listy, Výplatní lístky) a svá tvrzení o 6-ti hodinové pracovní době zaměstnankyně pozměnil až po seznámení se s Protokolem, jak je ostatně popsáno žalovaným na straně 6 napadeného rozhodnutí. (43) Na předchozí žalobní bod navazuje další výtka žalobce, spatřovaná v tom, že se ústní jednání zcela minulo účinkem z důvodu zamítnutí veškerých originálních dokladů předaných během tohoto ústního jednání. Krajský soud s tímto žalobním tvrzením zásadně nesouhlasí. Jak se podává z Protokolu o ústním jednání ze dne 23. 5. 2013, č.j. 7517/5.30/14/14.3, žalobce byl řádně poučen o svých právech dle správního řádu, byl seznámen se všemi provedenými listinnými důkazy a byla mu dána možnost se k těmto důkazům vyjádřit, jakož i možnost navrhovat další důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí. Není proto pravdou, že by správní orgán I. stupně bezdůvodně zamítl a ignoroval žalobcem dodatečně předložené doklady. Jak už bylo řečeno, správní orgán je povinen zjistit v řízení všechny rozhodné okolnosti ve prospěch i v neprospěch toho, jemuž má být uložena nějaká povinnost a dále je ve správním řízení vázán zásadou volného hodnocení důkazů. Na základě této zásady správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy každý důkaz jednotlivě a posléze všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Pouze v případech stanovených zvláštním zákonem hodnotí konkrétní důkaz obligatorně v souladu se zákonnou teorií důkazní. Správní orgán je při hodnocení důkazů a podkladů povinen přihlížet ke všemu, co v řízení v dané věci vyšlo najevo. V posuzované věci správní orgán podrobně zkoumal obsah, věrohodnost a pravost dodatečně doložených podkladů a došel k závěrům popsaným v prvostupňovém rozhodnutí, se kterými se ztotožnil i žalovaný. Žalobce po zahájení a v průběhu kontroly doložil osobně několik dokladů týkajících se zaměstnankyně, konkrétně Pracovní smlouvu ze dne 30. 11. 2004, Výplatní lístky zaměstnankyně za měsíce leden až březen 2013 a po pár dnech i Mzdové listy zaměstnankyně za roky 2010-2012. Ze všech dokladů jednoznačně vyplynula délka pracovní doby zaměstnankyně v rozsahu 40 hodin týdně od pondělí do pátku a mzda vyplácená za vykonanou práci ve výši 8.000,- Kč měsíčně. Správní orgán a stejně tak i soud nemá sebemenší důvod pochybovat o pravosti a přesnosti těchto dokumentů, neboť byly předloženy nebo zaslány žalobcem. Dodatečně doložené dokumenty prošly zjevnými úpravami ve fondu pracovní doby, neboť byl původní fond pracovní doby 40 hodin týdně potažmo 8 hodin denně změněn na nový fond 30 hodin týdně potažmo 6 hodin denně. V ostatních bodech zůstaly doklady identické s původně založenými ve spise. Na základě správního uvážení po dostatečném a pečlivém zhodnocení důkazů vyvodil správní orgán I. stupně účelovost dodatečně doložených dokladů, a proto k nim jako k důkazům nepřihlédl. Krajský soud se s tímto postupem správního orgánu I. stupně zcela ztotožnil. (44) K další žalobní námitce spatřované v nevypořádání se s navrženým důkazem, kterým byl Vnitřní předpis, odkazuje soud na stranu 6 žalobou napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný tímto „důkazem“ dostatečně zabýval. Žalobce byl vyzván k předložení Vnitřního předpisu již v průběhu kontroly, kdy tak neučinil, byť je v něm uvedeno, že tvoří nedílnou součást pracovní smlouvy. Tento Vnitřní předpis byl dodán až 4 měsíce po seznámení se s Protokolem, a to v podobě upraveného konta pracovní doby, navíc bez jakéhokoliv ustanovení ohledně výše mzdy vyplácené zaměstnankyni. O věrohodnosti a pravdivosti Vnitřního předpisu tak lze zcela důvodně pochybovat. (45) Důvodná nebyla ani žalobcova námitka cíleného jednání Oblastního inspektorátu práce na podnět třetí osoby. Kontrolní orgán zahajuje kontrolu z moci úřední v souladu s ustanovením § 5 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“). K zahájení kontroly lze podat podnět a kontrolní řád tuto možnost předpokládá v ustanovení § 22, byť ji nestanovuje výslovně. Podle § 22 kontrolního řádu jsou z nahlížení do spisu vyloučeny dokumenty nebo jejich části, z nichž lze zjistit totožnost osoby, která podala podnět ke kontrole. Je zřejmé, že podnět ke kontrole z moci úřední může podat každá fyzická či právnická osoba anebo jiný správní orgán či orgán veřejné moci. Podat podnět inspektorátu práce k zahájení kontroly je legální právo všech občanů a jiných osob, za jejichž využití a výkon nemůže být nikdo sankcionován. Podezření žalobce, že podnět k zahájení kontroly podala ke správnímu orgánu firma podnikající v katastru obce, kde jednatel žalobce působí v městské radě a mělo by se tak jednat o nějaký druh osobní rivality, je v tomto případě zcela irelevantní. Rovněž spekulaci o důvodu provedení kontroly pouze v jedné firmě v nemovitosti č.p. 407, kde sídlí celkem 7 firem, považuje soud za bezpředmětnou a v souvislosti s ní nebyl prokázán jakýkoliv zásah do žalobcova práva na spravedlivý proces. Správní orgán při zahájení i provedení kontroly postupoval v souladu se zákonem a soud namítané pochybení ze strany Oblastního inspektorátu práce ani nadřízeného správního orgánu neshledal. (46) K námitce nezákonného vyřazení Mzdových listů zaměstnankyně dodatečně žalobcem doložených a k žalobcově tvrzení o „pochybných dokladech předložených inspektorem M. který nedoložil nabytí a věrohodnost svých listinných důkazů“ se soud zcela ztotožnil s názorem žalovaného, který tyto námitky podrobně vypořádal na straně 6 - 9 žalobou napadeného rozhodnutí. Ze správního spisu prokazatelně vyplývá, že Mzdové listy zaměstnankyně byly zaslány žalobcem, resp. Jednatelem prostřednictvím e-mailu panu inspektorovi Bc. Mandelíčkovi a nesly označení Mzdový list T. 2010.pdf, Mzdový list T. 2011.pdf a Mzdový list T. 2012.pdf. Argumentace, zda dokumenty předložil Jednatel osobně při kontrole nebo zda je dodatečně zaslal e-mailem, nemá žádný vliv na průběh řízení, ani na výsledky provedené kontroly. Ze spisu zcela jednoznačně vyplývá, že tyto dokumenty byly Oblastnímu inspektorátu práce dodány žalobcem prostřednictvím Jednatele, nikoliv třetí osobou. Žalobce si musel být vědom, jaké dokumenty inspektoru Bc. M. zaslal a co bylo jejich obsahem. Ostatně odeslání dokumentů prostřednictvím e-mailu žalobce nevyvrací, snaží se však zpochybnit jejich obsah. Účelové argumenty žalobce, že doklady zaslané e-mailem, stejně tak jako doklady předložené osobně na provozovně žalobce, nejsou originály, neobsahují razítko a podpis a inspektorát práce by je proto měl vyřadit, nemohou proto obstát. Záměr žalobce zpochybnit průběh správního řízení za účelem eliminace sankce je na tomto místě více než zřejmý. Krajský soud několikrát poukázal na nevěrohodnost žalobcem dodatečně doložených dokladů a uzavřel, že se správní orgán namítaného pochybení či jednání v rozporu se zákonem nedopustil. Správní orgán zhodnotil všechny podklady obsažené ve spise a zjistil všechny rozhodné okolnosti, s nimiž se následně vypořádal. Krajský soud se proto shodl s názorem správních orgánů a ani tuto žalobcovu námitku neshledává důvodnou. (47) Žalobce dále zpochybňuje závěry Protokolu, neboť Protokol není podložen důkazy, protože byl kontrolní nákup proveden až po jeho sestavení. V této době dle žalobce neměly existovat žádné relevantní podklady, které by zakládaly tvrzení správního orgánu o pracovním zařazení zaměstnankyně do 3. skupiny prací. Krajský soud s touto námitkou nesouhlasí. Jak již bylo opakovaně uváděno, součástí spisu je Pracovní smlouva zaměstnankyně ze dne 30. 11. 2004 předložená v den zahájení kontroly žalobcem. V Pracovní smlouvě je sjednán druh práce „pracovník v oční optice“ s vymezením povinnosti zajišťování hladkého a pokud možno bezchybného provozu provozovny oční optiky zaměstnavatele (žalobce), objednávání zboží, odstraňování vzniklých závad. Při zahájení kontroly a v jejím průběhu zaměstnankyně stála v provozovně za prodejním pultem a z jejího chování bylo zřejmé, že vykonává práci pokladní. Tuto skutečnost potvrdil i žalobce ve svém odvolání kde uvádí: „Samozřejmě, že musela paní J.T. stát za pultem, protože kde jinde by měla prodavačka stát, když ne za pultem a převzala hotovost, protože paní J.T. není dementní a jako prodavačka je schopna vzít obnos za prodané zboží a spočítat, kolik peněz má vrátit.“ Není proto pravdou, že závěr Protokolu nebyl podložen důkazy, ale pouze domněnkami. Listinné důkazy rozhodné pro vyslovení závěrů ohledně výsledku kontroly jsou existující, a to žalobcem doložená Pracovní smlouva, Výplatní lístky za měsíce leden – březen 2013, Mzdové listy za roky 2010 – 2012 dodatečně poslané e- mailem. Ze všech těchto listinných důkazů bylo prokazatelně zjištěno pochybení zaměstnavatele na úseku odměňování zaměstnanců, neboť byla zaměstnankyni krácena mzda v rozporu s právními předpisy. Kontrolní protokol vydaný příslušným inspektorem dne 27. 5. 2013 obsahově odpovídá náležitostem kontrolního protokolu vydávaného kontrolním orgánem na úseku veřejné správy podle ustanovení § 12 kontrolního řádu. Z obsahu tohoto Protokolu je zřejmé vymezení kontrolního orgánu, kontrolované osoby, kdy a jakým způsobem byla tato kontrola zahájena a oznámena konkrétní zaměstnankyni i žalobci, dále je v něm vymezen předmět kontroly, jakož i základní informace o žalobci, kontrolované doklady a především výsledné kontrolní zjištění. Tato pasáž doplňuje celkový skutkový průběh kontroly a žalobci byl jejím prostřednictvím předestřen výklad některých zákonných ustanovení týkajících se zjištěných nedostatků. Oblastní inspektorát práce při obstarávání dalšího důkazu nepochybil, naopak jeho postup je zcela v souladu s ustanovením § 50 a § 51 správního řádu. Krajský soud se s tímto postupem zcela ztotožňuje, protože z postupu Oblastního inspektorátu práce je patrná snaha podpořit své závěry, uvedené v Protokolu o další důkazy a podklady, aby konečné rozhodnutí správního orgánu bylo zcela v souladu se zákony a netrpělo žádnou vadou řízení. (48) Žalobce rovněž rozporuje další termíny provedených kontrol, které jsou zaznamenány v Protokolu. Podle názoru soudu byly všechny rozhodné skutečnosti zjištěny v rámci první kontroly provedené dne 16. 4. 2013 a jsou zaznamenány v Protokolu. Závěry o tom, zda se další kontroly uskutečnily či nikoliv, nemají již vliv na skutková zjištění ohledně vyslovení závěru o spáchání správního deliktu, jež je žalobci kladen za vinu. (49) Krajský soud neshledal důvodnou ani poslední námitku žalobce spatřovanou v porušení jeho práva jako zaměstnavatele na zařazení pracovníka podle zákoníku práce. Právo určit pracovní zařazení zaměstnance zcela jistě náleží zaměstnavateli. Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem. Od práva přidělovat zaměstnankyni práci a tedy určit její pracovní zařazení je však třeba odlišit povinnost zaměstnavatele sjednat mzdu v určité minimální výši, je-li mzda určována jednostranným právním úkonem. Při stanovení výše minimální mzdy se projevuje alimentační funkce mzdy, která by měla zabezpečit základní slušnou životní úroveň příjemce mzdy, případně osob na něm závislých, jak to ostatně předpokládá i Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ze kterého institut minimální mzdy vychází. Ustanovení § 111 odst. 1 zákoníku práce určuje, že mzda nesmí být nižší než minimální mzda. Jedná se o terminus technicus, kterým se označuje nejnižší přípustná výše odměn poskytovaných za práci a vyjadřuje nejnižší nepodkročitelnou výši odměny za práci. Účelem institutu minimální mzdy je mimo jiné i zákaz snižování mezd ke snižování nákladů. Vyšší a výhodnější mzdové podmínky může stanovit kolektivní smlouva nebo vnitřní mzdový předpis. Dále může výhodnější podmínky stanovit vnitřní mzdový výměr či dekret nebo pracovní smlouva, pokud by ale obsahovala ujednání o mzdě nižší, než náleží zaměstnanci podle kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu, zákoníku práce nebo nařízení vlády o mzdě, byla by v této části neplatná. Na značnou část zaměstnanců se kolektivní smlouvy nevztahují. Z toho důvodu existuje v České republice speciální institut nejnižší úrovně zaručené mzdy. Tou je mzda nebo plat, na kterou zaměstnanci vzniklo právo podle zákoníku práce, smlouvy, vnitřního předpisu, mzdového výměru nebo platového výměru (§ 112 odst. 1 zákoníku práce), a který podle § 112 odst. 2 zákoníku práce vláda stanoví svým nařízením, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku s přihlédnutím k vývoji mezd a spotřebitelských cen. Nejnižší úroveň zaručené mzdy nesmí být nižší než částka, kterou stanoví tento zákon v § 111 odst. 2 jako základní sazbu minimální mzdy. Další nejnižší úroveň zaručené mzdy se stanoví diferencovaně podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce tak, aby maximální zvýšení činilo alespoň dvojnásobek nejnižší úrovně zaručené mzdy. Podle míry vlivů omezujících pracovní uplatnění zaměstnance může vláda stanovit nejnižší úroveň zaručené mzdy podle věty druhé a třetí až o 50 % nižší. V současné době stanoví tyto nejnižší úrovně zaručené mzdy nařízení vlády o mzdě. Toto nařízení obsahuje 8 stupňů nejnižších úrovní zaručených mezd diferencovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce. Nejnižší úrovně zaručené mzdy stanovené vládním nařízením vedou zaměstnavatele podnikatelské sféry, kteří nemají kolektivní smlouvu, k tvorbě vlastních mzdových systémů tak, aby zaměstnancům příslušela mzda alespoň ve výši této minimální zaručené mzdy. Žalobce je obchodní firma, u které nepůsobí odborová organizace a není sjednaná kolektivní smlouva. Ze spisů bylo zjištěno, že ujednání o mzdě zaměstnankyně není obsaženo v Pracovní smlouvě, mzdový výměr či dekret neexistuje a Vnitřní předpis obsahuje pouze konto pracovní doby nikoliv sjednanou mzdu. Odměňování zaměstnankyně žalobce tak podléhá nařízení vlády o mzdě. Oblastní inspektorát práce a inspektoři provádějící kontrolu u žalobce dospěli na základě skutečností zjištěných v průběhu kontroly k závěru, že náplň práce vykonávané zaměstnankyní spadá do 3. skupiny prací podle nařízení vlády o mzdě a z toho důvodu má tato zaměstnankyně nárok na vyšší mzdu, než kterou jí vyplácel žalobce. Namítané právo žalobce tudíž porušeno nebylo. V. Závěr, náklady řízení (50) Soud na základě výše uvedených důvodu uzavřel, že žaloba žalobce nebyla shledána důvodnou, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. (46) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti, proto mu právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo. (47) Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem soudu souhlas.

Poučení