10 A 215/2015 - 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců JUDr. Ing. Zdeňka Strnada, Ph.D. a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Chraňme krajinný ráz Suchých skal, z.s., se sídlem Železný Brod, Prosíčka 302, Koberovy, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 23/1568, proti žalovanému Ministerstvo kultury, se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 471/1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2015 č.j. MK 52612/2015 OPP, t a kto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno usnesení Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 25. 6. 2015 č.j. KUJCK 49236/2015/OKPP o tom, že žalobce není účastníkem řízení ve věci „Český Krumlov, zámek – umístění stavby otáčivého hlediště na pozemkové parcele č. 999/1, k.ú. Český Krumlov“, situované na ní tak, aby byla zachována a nenarušena přímá pohledová osa zahrady, především v místech před objektem Belárie, posunutím nově zamýšlené stavby objektu otáčivého hlediště (dnes na pozemku parc. č. 1639, k.ú. Český Krumlov) po příčné ose zahrady směrem od letohrádku Belárie, do prostoru cesty, vymezené zahradní úpravou do podoby čtverců, k jihovýchodní ohradní zdi zámecké zahrady (viz grafické mapy v katastrální mapě. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, jestliže správní orgány obou stupňů opřely svá rozhodnutí o tvrzení, že v daném případě nejsou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné dle zákona č. 114/1992 Sb., tedy že není splněna podmínka pro účast spolku v daném správním řízení. V souvislosti s tím žalobce odkázal na § 3 odst. 1 písm. m) a § 12 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Má za to, že není rozhodné, zda se jedná o krajinu volnou či o krajinu více či méně urbanizovanou nebo o krajinu záměrně přetvořenou například s estetickými či jinými cíli. Právě zahrady a parky jsou zcela nepochybně významnými přírodními či přírodě blízkými částmi krajiny, o to hodnotnějšími, vykazují-li zároveň významné hodnoty estetické, kulturní a historické, jako je tomu v tomto případě. Zámecká zahrada v Českém Krumlově je částí krajiny tvořené zámkem s danou přilehlou zahradou. Ve vztahu k zájmům chráněným dle zákona č. 114/1992 Sb. je možno zmínit i § 3 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, podle něhož je možno historické zahrady a parky registrovat jako významné krajinné prvky. Z ochrany krajinného rázu dle zákona č. 114/1992 Sb. nelze vyjmout některé části krajiny. Toto je navíc obzvláště absurdní v případě historické zámecké zahrady, která je považována za jeden z nejcennějších prvků přírodní a kulturní charakteristiky krajiny chráněné zákonem č. 114/1992 Sb. V daném případě je dotčen zájem na ochraně krajinných celků, jakož i na ochraně planě rostoucích dřevin, případně i v místě stavby volně žijících živočichů. Proto je nepřípadný odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 34/2010, který se týkal změny existující stavby v centrální zastavěné části města, tedy skutkově zcela odlišného případu. Kulturní a historická charakteristika spolu s přírodní charakteristikou vytváří ráz krajiny chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., jak vyplývá přímo z § 12 uvedeného zákona. Žalobce má za to, že zámecká zahrada je významnou částí kulturní krajiny. Předmětem řízení je posunutí hlediště právě za účelem zachování a nenarušení přímé pohledové osy zahrady. Zamýšleným zásahem tedy dojde k nepochybnému dotčení kulturních dominant krajiny v daném místě, a proto v daném řízení jsou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Žalobce má za to, že správní orgány se nevypořádaly s tím, že při realizaci záměru by v případě vydání kladného stanoviska orgánu památkové péče došlo k podstatnému zásahu do mimolesní zeleně. Obecná ochrana rostlin a živočichů včetně uvedené mimolesní zeleně, je bezpochyby součástí ochrany přírody a krajiny. Proto jsou nepochybně v daném řízení dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. V případě, že by byly dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, potom se účastenství žalobce v daném řízení zakládá na ustanovení § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., tedy nepochybně se jedná o účastenství dle § 27 odst. 3 správního řádu. Pro účastenství dle § 70 zákona není rozhodné, zda je spolek též dotčen na svých nějakých hmotných právech či nikoli. Co se odkazu žalovaného na sídlo žalobce týká, toto je zcela nerozhodné, neboť umístění sídla spolku je z hlediska jeho účastenství dle § 70 zákona nerozhodné, účastenství spolku ve správním řízení vzniká po splnění podmínek tam uvedených, bez ohledu na to, kde spolek sídlí. Nepřípadný je odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 34/2010, který se týká aktivní legitimace spolku ke vznesení žalobních námitek proti integrovanému povolení, tedy nikoli účastenství ve správním řízení na základě zákona o ochraně přírody a krajiny. Nepřípadný je i odkaz na nález Ústavního soudu I ÚS 59/14, který se týká aktivní legitimace spolku k podání správní žaloby proti zásadám územního rozvoje, nikoli účasti ve správním řízení. Žalobce má za to, že se v daném řízení jedná o řízení, v němž mohou být a skutečně jsou dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Žalobce splnil i podmínku vyžadovanou ustanovením § 70 zákona č. 114/1992 Sb. pro svoji účast v tomto správním řízení. Žalobci proto bylo nezákonným rozhodnutím odňato jeho právo na účast v daném správním řízení. Žalovaný se rovněž nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce, jestliže řádně nereagoval na rozbor žalobce ohledně nemožnosti vyčlenění ochrany krajiny ve vztahu k dané zámecké zahradě, jakož ani na poukaz na přímé dotčení dřevin v této zahradě. Žalovaný se řádně nevypořádal se všemi důvodně vytýkanými vadami napadeného usnesení, proto byl žalobce zkrácen na svém právu řádného přezkumu zákonnosti rozhodnutí na základě jeho odvolání. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Žalovaný uvedl, že námitky žalobce jsou téměř shodní s námitkami uvedenými v odvolání, proto žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve vyjádření uvedl, že místo pro umístění otáčivého hlediště se nenachází ve volné přírodě, ale v uměle vytvořené zámecké zahradě, utvářené a měněné člověkem po řadu let. Zároveň žalovaný poukázal na to, že zásahy do zeleně v zámecké zahradě podléhají řízení vedenému dle zákona o státní památkové péči, neboť zámecká zahrada je součástí národní kulturní památky. Zámecká zahrada je komponovanou krajinou utvářenou lidskou činností do podoby zahrady pro účely relaxace a odpočinku vlastníků zámků. Tak jak se v průběhu staletí měnily jednotlivé architektonické styly a stavebně se upravoval areál zámku, tak se proměňoval styl zámecké zahrady. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 34/2010, dle něhož občanské sdružení může mít postavení účastníka správního řízení, pokud je jeho posláním podle stanov ochrana přírody a krajiny a současně se jedná o řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem na ochranu přírody a krajiny. V daném případě se nejedná o „krajinu“ ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť nelze uplatnit výše citovanou péči o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky ani péči o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péči o vzhled a přístupnost krajiny. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 13/2015, který se zabývá aktivní legitimací spolku založeného za účelem ochrany přírody a krajiny, vyplývá, že aktivně legitimován nemůže být spolek, u nějž neexistuje dostatečně silný vztah k danému území. Žalovaný má za to, že žalobce nemá, vzhledem ke svému lokálnímu charakteru zaměřenému na ochranu Suchých skal nacházejících se v Libereckém kraji, dostatečně silný vztah k území, kterým je v předmětném řízení zámecká zahrada v Českém Krumlově nacházející se v Jihočeském kraji, a proto i kdyby v řízení mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, nebyl by ve výše uvedeném smyslu žalobce reálně dotčen na svých hmotných právech a nemohl by se tak stát účastníkem řízení v uvedené věci. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Národní památkový ústav zastoupený na základě plné moci ze dne 19. 5. 2015 Statutárním městem České Budějovice podal dne 28. 5. 2015 žádost o vydání závazného stanoviska k umístění stavby otáčivého hlediště na pozemkové parcele č. 99/1, k.ú. Český Krumlov situované na ní tak, aby byla zachována a nenarušena přímá pohledová osa, především v místech před objektem Belárie, posunutím nově zamýšlené stavby objektu otáčivého hlediště po příčné ose zahrady směrem od letohrádku Belárie do prostoru cesty vymezené zahradní úpravou do podoby čtverců k jihovýchodní ohradní zdi zámecké zahrady. Tato žádost byla doložena grafickým vyznačením předmětné stavby v katastrální mapě. Krajský úřad Jihočeského kraje obdržel dne 2. 6. 2015 žádost žalobce o informování o zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních podle § 70 odst. 2 zákona ochraně přírody a krajiny. Na základě této žádosti Krajský úřad Jihočeského kraje odbor kultury a památkové péče dopisem ze dne 5. 6. 2015 žalobce informoval o zahájení shora uvedeného správního řízení. Dne 19. 6. 2015 obdržel krajský úřad oznámení o účasti žalobce v uvedeném správním řízení, neboť se dle názoru spolku jedná o řízení, v němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, neboť umístnění stavby otáčivého hlediště na daném místě se nepochybně dotkne zeleně v daném místě, jakož i krajinného rázu daného místa. Krajský úřad posoudil oznámení žalobce a dospěl k závěru, že žalobce není účastníkem předmětného řízení, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 8 As 34/2010, dle něhož občanské sdružení může mít postavení účastníka správního řízení, pokud je jeho posláním podle stanov ochrana přírody a krajiny a současně pokud se jedná o řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem na ochranu přírody a krajiny. Žalovaný má za to, že místo, kde má být umístěno otáčivého hlediště, se nenachází ve volné krajině, ale v uměle vytvořené zámecké zahradě utvářené a měněné člověkem po řadu let. Krajský úřad rovněž poznamenal, že zásahy do zeleně v zámecké zahradě podléhají řízení vedenému dle zákona o státní památkové péči, neboť zámecká zahrada je součástí národní kulturní památky. V části zahrady, kde je umístění otáčivého hlediště navrženo, v současné době z větší části převládá romantická zahradní úprava místy přecházející až v lesní charakter. Nejedná se tedy o krajinu ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť zde nelze uplatnit výše citovanou péči o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, ale ani o péči o ekologické systémy a krajinné celky, dle zákona na ochranu přírody a krajiny. Krajský úřad proto dospěl k závěru, že žalobce není účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 a 3 správního řádu. Žalobce se proti tomuto usnesení odvolal. Napadeným rozhodnutím bylo jeho odvolání zamítnuto a napadené usnesení potvrzeno s odůvodněním, že jakákoliv činnost či případné zamýšlené zásahy do zeleně zámecké zahrady podléhají zákonu o státní památkové péči, neboť zámecká zahrada je nedílnou součástí národní kulturní památky. Zámek Český Krumlov je tedy posuzován z hlediska ochrany zájmů státní památkové péče. Žalovaný dospěl k závěru ve shodě s prvoinstančním správním orgánem, že žalobce není účastníkem předmětného řízení, a to s odkazem na posouzení účastenství spolku vycházejícího z rozsudku NSS sp. zn. 8 As 34/2010, dle něhož občanské sdružení může mít postavení účastníka řízení, pokud je jeho posláním podle stanov ochrana přírody a krajiny, ale zároveň na dotčeném místě lze uplatnit péči o volně žijící živočichy ve smyslu ustanovení § 2 zákona ochraně přírody a krajiny. Předmětem řízení je umístění otáčivého hlediště. Žalovanému není známo, že by si předmětný záměr vyžádal zásah do mimolesní zeleně (zábory a kácení) a ani dotčení chráněných rostlin a živočichů. V případě, že by mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, žalobce by nemohl být účastníkem řízení vzhledem k tomu, že by v předmětném řízení nebyl reálně dotčen na hmotných právech. Účel žalobce je dle obchodního rejstříku vymezen obecně jako ochrana přírody a krajiny, přičemž byl založen především za účelem ochrany Suchých Skal, nacházejících se v Libereckém kraji, zatímco zámecká zahrada v Českém Krumlově se nachází v Jihočeském kraji. V souvislosti s tím odkázal žalovaný na rozsudek NSS č.j. 1 As 13/2015-295, který řeší aktivní legitimaci spolku založeného za účelem ochrany přírody a krajiny, z něhož vyplývá, že aktivně legitimován nemůže být takový spolek, u nějž neexistuje dostatečně silný vztah k danému území. Žalobce nemá vzhledem ke svému lokálnímu charakteru dostatečně silný vztah k území, kterým je v předmětném řízení zámecká zahrada, a proto i kdyby v řízení mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, nebyl by ve výše uvedeném smyslu reálně dotčen na svých hmotných právech a nemohl by se tak stát účastníkem řízení v uvedené věci. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V daném případě je mezi účastníky na sporu, zda je žalobce aktivně legitimován v řízení o umístění stavby otáčivého hlediště na pozemkové parcele č. 999/1 v k.ú. Český Krumlov. Z článku 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že každý má právo na příznivé životní prostředí. Dle § 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle 65 odst. 1 s.ř.s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí. V daném případě má žalovaný za to, že žalobce není účastníkem shora uvedeného řízení, není mu známo, že by si předmětný záměr vyžádal podstatný zásah do mimolesní zeleně a ani dotčení chráněných rostlin a živočichů z důvodu nutné ochrany ve smyslu §č. 114/1992 Sb. s tím, že i v případě, že by mohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, žalobce by nemohl být účastníkem řízení, neboť nebyl reálně dotčen na hmotných právech, když u něho neexistuje dostatečně silný vztah k danému území. Soud se proto zabýval tím, zda žalobce má na daném případu dostatečný zájem, tedy zda došlo k zásahu do jeho sféry a jeho hmotných práv. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 1 Ao 1/2009 konstatoval, že „musí navrhovatel především plausibilně tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace…“. Územním plánem mohou tedy ve své právní sféře dotčeny ty osoby, které mají práva k nemovitostem nacházejícím se na území tímto plánem regulované. Navrhovatelem může tedy být zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno. Shodně tento názor potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I ÚS 59/14, kdy konstatoval, že podstatným kritériem zde musí být nepochybně místní vztah navrhovatele k lokalitě regulované územním plánem. Má-li spolek sídlo na tomto území, nebo jsou-li jeho členové vlastníky nemovitostí potenciálně dotčených opatřením plynoucím z územního plánu, pak by mu v zásadě měla svědčit aktivní legitimace k podání návrhu. Věcné (materiální) legitimační důvody, vycházející z předmětu činnosti spolku, se pak odvozují od místního vztahu k napadenému opatření obecné povahy. Z hlediska posouzení zákonné podmínky zkrácení na právech bude věrohodnější místní zavedenost…“. Soud má za to, že přesto že shora uvedená judikatura se týká přezkumu opatření obecné povahy, závěry ohledně dotčenosti ve hmotněprávní sféře potenciálního navrhovatele a nezbytnost lokálního prvku lze použít i na otázku možné aplikace ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s. Soud se proto zabýval tím, zda žalobce, který má sídlo v Železném Brodě, může být zasažen uvedenou stavbou, což je předpokladem pro jeho existenci aktivní legitimace v předmětném řízení. Ústavní soud v nálezu dne 30. 5. 2014 sp. zn. I ÚS 59/14 uvedl, že aktivní legitimace spolků, které byly založeny za účelem ochrany přírody a krajiny, nemůže být bez hranic. Touto hranicí je již zmíněný lokální prvek, respektive možná dotčenost na hmotných právech. Smyslem právní úpravy je poskytnutí soudní ochrany dotčeným osobám, nikoli však neomezeně. Proto není možné paušalizovat presumpci dotčenosti ve hmotných právech spolků u všech záměrů, nýbrž je vždy nutné posuzovat každý případ individuálně. Soud má za to, že v daném případě žalobce nemůže být účastníkem předmětného řízení ve smyslu § 27 odst. 2 a 3 správního řádu, jestliže účel spolku Chraňme krajinný ráz Suchých skal je dle obchodního rejstříku vymezen takto – ochrana přírody a krajiny, ochrana a péče o životní prostředí, zeleň, přírodní vodní zdroje, přírodní a kulturní památky, jejich zachování a vhodné využívání. Hlavním cílem je ochrana krajinného rázu, urbanizované a neurbanizované krajiny a jejich kulturních i přírodních hodnot, přičemž předmětný spolek byl založen zejména za účelem ochrany Suchých skal nacházejících se v Libereckém kraji. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nemá vzhledem ke svému lokálnímu charakteru vztah k předmětnému řízení, kdy se jedná o zámeckou zahradu v Českém Krumlově, tedy o území nacházející se v Jihočeském kraji. Proto i v případě, že by byly dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, nemůže být žalobce reálně dotčen na svých hmotných právech, jestliže jeho sídlo je ve zcela jiném kraji, než se má nacházet předmětná stavba. Soud se proto ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobce není účastníkem řízení. Z § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny vyplývá, že žalobce má postavení účastníka pouze v řízení, jehož předmět se dotýká složky životního prostředí chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny. Z § 1 a 2 zákona nelze dovodit, že by se ochranou přírody a krajiny rozuměla i ochrana kulturních památek. Předmětnou stavbu není možné podřadit ani ochraně krajinného rázu a přírodního parku ve smyslu § 12 uvedeného zákona. Místo, kde má být otáčivé hlediště umístěno, se nenachází ve volné krajině, ale v uměle vytvořené zámecké zahradě. Zásahy do zeleně v zámecké zahradě podléhají zákonu č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči, neboť zámecká zahrada je součástí národní kulturní památky, přičemž i zámek Český Krumlov je posuzován z hlediska ochrany zájmů státní památkové péče. Přemístění otáčivého hlediště nepředstavuje zásah, který by měl vliv na krajinu, proto nemohou být zájmy na ochraně přírody a krajiny dotčeny. Soud má za to, že žalobce, který je spolkem zřízeným podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny není účastníkem tehdy, jde-li v řízení o ochranu zájmu daného zákonem o státní památkové péči. Jestliže má žalobce oprávnění účastnit se řízení týkajících se možného zásahu do zájmů chráněných zákonem na ochranu přírody, přičemž v současném stádiu řízení není tento zájem prokazatelně ohrožen, žalobce není účastníkem předmětného řízení. Žalovaný i prvostupňový správní orgán proto správně uzavřel, že občanské sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny ve smyslu § 70 odst. 2 zákona na ochranu přírody, nemůže být účastníkem předmětného řízení. Soud proto učinil závěr, že žalobce účastníkem daného správního řízení ve smyslu § 70 zákona není. Zákon o ochraně přírody přiznává občanskému sdružení postavení účastníka řízení, je- li jeho hlavním posláním podle stanov ochrana přírody a krajiny a současně jde o řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona. Soud se proto v rámci zkoumání otázky účastenství žalobce ve správním řízení zabýval i tím, zda mohly být ve správním řízení takové zájmy dotčeny, aniž by byl vázán závěry správních orgánů. Dle soudu ve správním řízení nemohly být zájmy na ochranu přírody a krajiny dotčeny, neboť se jedná pouze o změnu umístění otáčivého hlediště v zámecké zahradě, kdy zásah v zámecké zahradě podléhá zákonu o státní památkové péči dle zákona č. 20/1987 Sb., neboť zahrada je součástí národní kulturní památky zámku Český Krumlov. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 8 As 34/2010 může žalobce mít postavení účastníka správního řízení, jestliže je jeho posláním podle stanov ochrana přírody a krajiny a současně se jedná o řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem na ochranu přírody a krajiny. Účelem tohoto zákona je přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitosti forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji. Ochranou přírody a krajiny se rozumí péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva a nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. Jestliže se v souzené věci jedná o zámeckou zahradu, tedy nikoli o krajinu ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny, zájmy chráněné zákonem na ochranu přírody a krajiny nejsou dotčeny v uvedeném řízení (srov. rozsudek NSS č. 825/2006 Sb. NSS). Rozsahem působnosti zákona o ochraně přírody a krajiny se zřetelem k výkladu pojmu krajinný ráz se rovněž zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku z 28. 12. 2006, sp. zn. 6 A 83/2002, ve kterém konstatoval, že zákon o ochraně přírody nedopadá na případy, kdy stavba je umisťována do prostředí, které vůbec nemá znaky krajiny ve smyslu tohoto zákona a nemá ani krajinný ráz. Za takové prostředí přitom označil zejména zastavěnou centrální oblast města, tedy urbanizované městské prostředí bez významných krajinných prvků, bez výskytu druhů planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů, nalezišť nerostů s tím, že zájmy obdobné zájmům na ochraně přírody a krajiny hájí v takovém prostředí jiné dotčené orgány, a to orgány státní památkové péče. Právě v souzeném případě je přemístění otáčivého hlediště hájeno shora uvedeným zákonem o státní památková péči. V daném případě tedy nelze učinit závěr o dotčení zájmů chráněných zákonem na ochranu přírody a krajiny jestliže je zjevné, že předmětná stavba otáčivého hlediště spadá do působnosti právních předpisů na úseku státní památková péče. Soud proto uzavřel, že správní orgány se správně vypořádaly s otázkou dotčení zájmů chráněných zákonem na ochranu přírody a krajiny a učinily správný závěr ohledně účastenství žalobce ve správním řízení, že žalobce účastníkem řízení není. Zcela nedůvodně se žalobce dovolává ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb., dle něhož je možno právě historické zahrady a parky registrovat jako významné krajinné prvky s tím, že z ochrany krajinného rázu nelze vyjmout nějaké části krajiny, jestliže zákon o ochraně přírody a krajiny na předmětnou stavbu nedopadá. Nedůvodná je i výhrada žalobce, že se správní orgány nevypořádaly s tím, že při realizaci zamýšleného záměru v případě, že by v daném správním řízení bylo vydáno kladné stanovisko orgánu památkové péče, by došlo k podstatnému zásahu do mimolesní zeleně nacházející se v dané historické zahradě, tedy že by si realizace daného záměru vyžádala zábor a kácení mimolesní zeleně, jestliže v daném případě správní orgány dospěly k závěru, že nejsou dotčeny zájmy chráněné zákonem na ochranu přírody a krajiny a zejména, že žalobce nemá vzhledem ke svému lokálnímu charakteru zaměřenému na ochranu Suchých skal vztah k území, kterým je zámecká zahrada v Českém Krumlově. V případě že byly dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, nemůže být žalobce reálně dotčen na svých hmotných právech s ohledem na lokální prvek. Žalovanému není známo, že by si předmětný záměr vyžádal zásah do mimolesní zeleně, o kácení dřevin není v rozhodnutí uvažováno, jestliže jedná se o zámeckou zahradu. Záměr je posunout stavbu hlediště do příčné osy zahrady směrem od letohrádku Belárie do prostoru cesty k jihovýchodní zdi zámecké zahrady. Namítá-li žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, soud neshledal tuto námitku důvodnou, jestliže závěry ohledně účastenství žalobce ve věci dotčení zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny, žalovaný dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný řádně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Proto je zcela nedůvodná námitka žalobce, že se žalovaný se všemi odvolacími námitkami nevypořádal. Soud má za to, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, jsou z něho patrny úvahy, jakými se žalovaný při rozhodování o odvolání žalobce řídil a z jakého důvodu bylo rozhodnuto, že žalobce není účastníkem předmětného řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou zřejmé úvahy i právní závěry správního orgánu. Soud poznamenává, že samozřejmě není nutno odůvodňovat rozhodnutí natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení. Soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je věcně správné, proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalovaný, který měl v řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení neuplatňoval. Nebylo zjištěno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti vznikly. Podle § 51 odst. 1 o.s.ř. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení