10 A 216/2016 - 63

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: PhDr. M. P. bytem [adresa] proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno za účasti: Společenství vlastníků jednotek CSA 368, IČO: 26754797 sídlem Československé armády 368/5, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2016, čj. 34716/16/5100-41455-711218 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2016, čj. 34716/16/5100-41455-711218 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle ustanovení § 81 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a § 16 odst. 3 a § 20 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 27. 6. 2016, čj. 5219851/16/2000-00061-106444 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“) tak, že se odvolání žalobce zamítá a Prvostupňové rozhodnutí potvrzuje.

2. Prvostupňovým rozhodnutím povinný subjekt s odkazem na § 11 odst. 3, § 15 odst. 1 a § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. rozhodl o odmítnutí žádosti žalobce o informace, podané dne 13. 6. 2016 (dále jen „Žádost o informace“), kterou se žalobce domáhal (i.) poskytnutí informace o tom, zda nesou účetní záznamy či jiné informace poskytnuté Společenstvím vlastníků bytových jednotek CSA 368, IČO: 26754797 (dále jen „SVJ“) za léta 2005 – 2012 podpisy N. P., (ii.) poskytnutí kopií všech stránek dokumentů vedených ohledně SVJ, které obsahují podpis N. P., a (iii.) v případě, že žádný dokument z uvedených let nenese podpis N. P., poskytnutí potvrzení, že povinný subjekt uvedenou informací nedisponuje.

II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí)

3. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí shrnul předchozí průběh správního řízení, sumarizoval závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí (str. 1 – 2) a rekapituloval jednotlivé odvolací námitky žalobce (str. 2 – 3).

4. K námitce, že žalobce je „plně legitimovaný“ k tomu, aby za SVJ žádal o poskytnutí informace, neboť podle § 1117 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), platí, že „každý spoluvlastník (věci) má právo k celé věci, které je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka“, žalovaný uvedl, že žalobcem vyžádané dokumenty předkládalo povinnému subjektu SVJ, nikoliv žalobce v postavení jednotlivého vlastníka. Žalovaný při této příležitosti odkázal na § 1205 občanského zákoníku, podle kterého platí, že nejvyšším orgánem společenství vlastníků je shromáždění a jeho statutárním orgánem je výbor, pokud stanovy neurčují jinak. Z nahlížení do rejstříku společenství vlastníků jednotek bylo dle žalovaného zřejmé, že žalobce nebyl a není členem výboru SVJ. Za SVJ přitom v daném případě jednal v daňovém řízení výbor; pakliže žalobce není členem výboru SVJ a ani nebyl výborem SVJ zmocněn, nesvědčí mu ani právo na informace týkající se SVJ. Povinný subjekt mohl tedy podle žalovaného tyto informace poskytnout toliko statutárnímu orgánu SVJ, čili jeho výboru, nikoliv žalobci.

5. Žalovaný rovněž v této souvislosti odmítl pobídku žalobce, že jeho oprávnění k nahlížení do dokumentů SVJ může povinný subjekt ověřit nahlédnutím do vnitřního předpisu SVJ ve veřejném rejstříku na základě dálkového přístupu, když tento nebyl možný pro prozatím neprovedenou digitalizaci obsahu sbírky listin (stanov SVJ a notářského zápisu). Žalovaný současně upozornil, že právo nahlížet do dokumentace SVJ žalobci svědčí toliko vůči SVJ, nikoliv však prostřednictvím povinného subjektu. Žalobce proto dle žalovaného nebyl oprávněným žadatelem o informace za třetí osobu.

6. K námitce, v níž se žalobce s poukazem na § 2 odst. 3 a 4 správního řádu dovolával toho, aby mu byla dána stejná práva jako jiným subjektům, které žádaly o poskytnutí informace jednou předané povinnému subjektu, žalovaný konstatoval, že u povinného subjektu nezjistil, že by činil rozdíly mezi žadateli o informaci. Dále uvedl, že zákon č. 106/1999 Sb. stanoví základní podmínky, za kterých jsou informace povinnými subjekty poskytovány, a že je tudíž právo na informace zákonně omezováno, a to v daném případě zejména ustanovením § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. To podle žalovaného pro tyto případy vylučuje poskytnutí informací, které povinný subjekt získal od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu. Právě o takovou situaci se jednalo v případě žalobce, neboť tyto informace poskytla povinnému subjektu jako správci daně sama třetí osoba – SVJ jako daňový subjekt. Tyto informace tedy podle žalovaného nevznikly činností povinného subjektu, jak rovněž žalobce namítal ve svém odvolání.

7. Konečně se žalovaný v Napadeném rozhodnutí vyjádřil k námitce žalobce, že pokud povinný subjekt Žádosti o informace nevyhověl, „zabránil průchodu spravedlnosti a neumožnil [případnou nápravu], které se žalobce dožaduje“, resp. že tak veškeré informace, které byly povinnému subjektu poskytnuty, byly „navždy ztraceny a nedostupné pro použití oprávněnými osobami ani osobami, které tyto informace finančnímu úřadu původně poskytly“. Žalovaný takové tvrzení žalobce nepovažoval za opodstatněné, když žalobci svědčilo ve vztahu k SVJ právo získat od něj požadované informace, avšak povinný subjekt v souladu se zněním zákona č. 106/1999 Sb. nemohl zohledňovat okolnosti, za nichž byly informace žalobcem vyžadovány, přičemž by informace poskytl, pokud by jejich poskytnutí nebránil zákonný důvod. S informacemi, které žalobce požadoval, tedy povinný subjekt podle žalovaného nakládal v souladu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), přičemž tyto informace jsou k dispozici osobám, které jsou oprávněny k jejich získání.

III. Žaloba

8. Žalobce v podané žalobě v obecné rovině předeslal, že Napadené rozhodnutí je nezákonné pro rozpor s čl. 17 Listiny základních práv a svobod, dále se zákonem č. 106/1999 Sb., a konečně i se správním řádem. Žalobce navrhl, aby soud Napadené rozhodnutí zrušil a aby povinnému subjektu uložil, aby v plném rozsahu vyhověl žalobci do 7 dnů od nabytí právní moci rozsudku. V neposlední řadě žalobce rovněž zmínil, že rozhodnutí soudu v jeho věci povede k „ustálení výkladové praxe zákonů ČR ve vztahu ke správním orgánům“.

9. Žalobce v žalobě nejprve brojil proti tomu, že bylo porušeno jeho ústavně chráněné právo na informace, když se snažil prokázat, že je „legitimovanou osobou“, která měla za SVJ garantovaný přístup k požadovaným informacím, a to i „díky vnitřním předpisům“ SVJ. Žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že povinný subjekt nemohl plnit roli prostředníka mezi žalobcem a SVJ, mezi kterými existoval občanskoprávní vztah, když ani povinný subjekt, ani žalovaný nebyli „nadáni k takovému soudu“, neboť státní moc s odkazem na článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky slouží všem občanům a lze ji uplatňovat v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Z těchto důvodů měl „správní orgán sloužit všem občanům“, a požadované informace žalobci vydat, když tyto dokumenty byly „pouze v jeho správě“. Povinný subjekt ani žalovaný se však „zákony ČR, které upravovaly jejich činnost“, neřídil. Na jiném místě žaloby pak žalobce tuto argumentaci dále doplnil tím, že je „legitimován k poskytnutí uvedené informace jako spoluvlastník“ nemovitosti, kterou SVJ spravuje. Tuto argumentaci podpořil odkazem na § 1117 občanského zákoníku. Žalobce dle jeho přesvědčení k poskytnutí vyžádaných informací týkajících se SVJ opravňovalo také jeho postavení člena SVJ a člena nejvyššího orgánu SVJ, čili shromáždění vlastníků. Skutečnost, že je shromáždění vlastníků nejvyšším orgánem SVJ, ostatně žalovaný v Napadeném rozhodnutí podle žalobce potvrdil, tedy souhlasil s poskytnutím vyžádaných informací žalobci „jako členu tohoto nejvyššího orgánu společenství“ vlastníků. Žalobce rovněž deklaroval, že členství ve shromáždění SVJ bylo „nadřazeno funkci statutárního orgánu“.

10. Žalobce dále namítal, že správní orgány obou stupňů nesprávně interpretovaly výjimku z poskytnutí informací založenou ustanovením § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., když z kontextu tohoto ustanovení pouze vytrhly a správně vyložily jeho první podmínku vztaženou k „informacím, které povinný subjekt získal od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné podle zvláštního právního předpisu“, zatímco druhou podmínku týkající se povinnosti mlčenlivosti nebo jiného postupu chránícího informace před jejich zveřejněním nebo zneužitím ignorovaly. Žalobce tak namítl, že žalovaný nenásledoval vůli zákonodárce, jenž „jistě neměl v úmyslu paušálně omezovat přístup k informacím získaným v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti, ale chtěl omezit přístup k těmto informacím, pokud to vyžaduje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím, aby byl naplněn článek 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod“. Žalobce v této souvislosti dále poukázal na to, že „protože účetní závěrky (SVJ) nebyly řádně opatřeny potřebnými podpisy“ a byly opatřeny jen „razítkem společenství“, došlo k porušení § 18 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“). Požadovanou informaci navíc mohl podle žalobce povinný subjekt získat „na základě vlastní činnosti“, když by nahlédnutím zjistil informace žalobcem požadované na základě Žádosti o informace, tedy aniž by při tom porušil § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.

11. Žalobce rovněž poukazoval na to, že Napadené rozhodnutí odporuje ustanovením § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Podle žalobce má totiž „každý právo využít informace vedené správním úřadem pro zachování veřejného zájmu“. Taková ochrana veřejného zájmu byla v případě žalobce dána tím, že „…požadovaná informace (je) jedním z hlavních důkazů v občanskoprávním sporu“, který žalobce vede s SVJ pod sp. zn. 76 Cm 11/2015.

12. Následně žalobce obsáhle brojil proti nesprávnému procesnímu postupu povinného subjektu, který, neměl-li dostatek informací k vyřízení Žádosti o informace, měl využít ustanovení § 14 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. a vyzvat žalobce k doplnění Žádosti o informace. Žalobce tak byl dle jeho přesvědčení zkrácen na svých procesních právech, protože mu nebyla dána příležitost doplnit Žádost o informace takovým způsobem, aby vyhověla požadavkům povinného subjektu. Žalobce v této souvislosti rovněž podotkl, že nebyl ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu poučen o následcích nedoplnění Žádosti o informace. Návazně pak žalobce brojil i proti tomu, že správní orgány nepostupovaly podle § 50 odst. 1 správního řádu, když „správní orgán“ nepodal u příslušného obchodního rejstříku žádost o digitalizaci požadovaného dokumentu, aby mohla být jeho Žádost o informace řádně posouzena. Nebylo tudíž vinou žalobce, že „všechny dokumenty vedené v obchodním rejstříku“ nebyly digitalizovány. Správní orgán si navíc mohl dle názoru žalobce „jeho legitimaci“ ověřit na výpisu z katastru nemovitostí. Žalobce uzavřel tuto námitku apelem na soud, že by v odůvodnění svého rozhodnutí měl „určit postup, jak je možné prokázat legitimaci žalobce (žadatele) jako člena společenství vlastníků, potažmo člena shromáždění společenství vlastníků“, když tak neučinil žalovaný, resp. na jiném místě žaloby vyzval soud pro případ zamítnutí žaloby k tomu, aby navrhl „alternativní postup, jak … může žalobce požadovanou informaci získat“.

13. Žalobce se ve své další žalobní námitce ohradil proti svému označení za třetí osobu ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. v tom směru, že je členem SVJ, je nadán stejnými právy k majetku SVJ jako ostatní spoluvlastníci, přičemž skutečnost, že si shromáždění vlastníků zvolilo statutární orgán SVJ, ještě neznamenala, že se spoluvlastníci vzdali svých původních práv. Žalobci tak nebylo lze upřít přístup k požadovaným informacím týkajícím se SVJ, když byly vázány „k majetku SVJ jako celku“. Žalovaný se dle žalobce v Napadeném rozhodnutí mýlil, když konstatoval, že požadované informace bylo možno poskytnout toliko statutárnímu orgánu SVJ, v daném případě tedy výboru SVJ. Žalobce nemohl být ve vztahu k požadovaným informacím v postavení třetí osoby, když z ustanovení článku VI. odst. 1) písm. f) stanov SVJ vyplývalo, že člen SVJ má právo nahlížet do všech podkladů týkajících se činnosti SVJ a na svůj náklad žádat o pořízení kopie, opisu či výpisu z těchto podkladů, přičemž statutární orgán SVJ pouze vykonával „správu informací vázaných ke společenství“ vlastníků. Žalobci jako členovi SVJ a členovi nejvyššího orgánu SVJ tudíž svědčilo právo k informacím týkajícím se SVJ, kterými disponoval povinný subjekt.

14. Konečně žalobce v závěrečné žalobní námitce přistoupil k obsáhlejšímu popisu okolností, které jej vedly k podání Žádosti o informace, zejména uvedl, že s SVJ vede občanskoprávní spor o přístup k požadovaným účetním podkladům SVJ, které nebyly civilnímu soudu ze strany SVJ předloženy s odkazem, že SVJ tak plnilo povinnost vůči správci daně. S ohledem na nečinnost SVJ tudíž žalobce považoval za možné poskytnutí těchto informací od povinného subjektu pro „obhajobu svých zájmů v rámci občanskoprávního sporu“. Podle názoru žalobce tak „správní orgán …nemůže bránit žalobci ve snaze napravit případné pochybení statutárního orgánu, ke kterému zřejmě došlo“, když žalobce ručí svým majetkem za případné pochybení SVJ vůči třetím osobám.

IV. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 16. 2. 2017 nejprve rekapituloval dosavadní průběh řízení a odkázal na závěry obsažené v Napadeném rozhodnutí, na nichž i nadále setrval. Zároveň shrnul žalobní body uplatněné v žalobě a uzavřel, že Prvostupňové rozhodnutí i Napadené rozhodnutí byla správními orgány vydána v souladu se zákonem, a proto navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

16. Žalovaný nad rámec odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve rozsáhle komentoval žalobcovy poznámky, které se týkaly významu soudního rozhodnutí v jeho věci ve vztahu k ustálení rozhodovací praxe a kultivace „prostředí ČR v kontextu efektivně fungujícího státu“.

17. Žalovaný dále s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1885/09 uvedl, že je třeba vnímat přiměřenost způsobu poskytovat informace v hranicích možných zákonných omezení tohoto práva tak, jak jsou předvídána ve článku 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, potažmo v zákoně č. 106/1999 Sb. Podle žalovaného si je přitom žalobce těchto limitů vědom, neboť toto hledisko sám uvedl ve své žalobě.

18. Žalovaný poté oponoval žalobci v jeho závěru, že nedostatečně vyhodnotil podmínky aplikace § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., když smyslem tohoto ustanovení je především ochrana často velmi citlivých informací získaných povinným subjektem od jejich původce v rámci kontrolní činnosti prováděné podle zvláštního právního předpisu. Hledisko původce přitom žalovaný považoval za zcela zásadní a ochranu od něj získaných informací, na které se navíc vztahuje povinnost mlčenlivosti podle § 52 daňového řádu, za legitimní, protože povinný subjekt tyto informace nejen nevytvořil, ale má k nim povinnost jejich ochrany. Žalovaný v této souvislosti dodal, že SVJ je bezpochyby subjektem odlišným od povinného subjektu, i proto v Napadeném rozhodnutí shledal aplikaci § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. případnou.

19. K žalobcem tvrzenému porušení zákona o účetnictví žalovaný podotknul, že nebylo vzhledem k okolnostem případu jakkoliv významné. Irelevantním pak s ohledem k okolnostem projednávané věci žalovaný shledal rovněž žalobcem tvrzený účel získání požadovaných informací, který ho vedl k podání Žádosti o informace, tj. obstarání důkazů pro žalobcem vedené sporné občanskoprávní řízení. Žalovaný tento účel považoval za nerozhodný, když důvod podání žádosti není kritériem, které by měl povinný subjekt při jejím vyřizování posuzovat. Konečně za irelevantní žalovaný považoval rovněž žalobcem tvrzený rozpor jednání povinného subjektu se článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

20. Ve vztahu k žalobcem namítanému porušení správního řádu žalovaný poznamenal, že podle § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. platí, že použití správního řádu ve vztahu k zákonu č. 106/1999 Sb. je vyhrazeno jen pro rozhodování o odmítnutí žádosti, pro odvolací řízení a pro některé aspekty vedení řízení o stížnosti; dále se v postupu podle zákona č. 106/1999 Sb. použije ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně proti nečinnosti a ustanovení § 178, jinak se správní řád nepoužije. Z těchto důvodů žalovaný odmítl žalobcem tvrzené porušení § 50 správního řádu, na projednávanou věc neaplikovatelného. Žalovaný zároveň nesouhlasil s tím, že by svým postupem porušil zásady správního řádu uvedené v jeho ustanovení § 2 odst. 3 a 4. Žalovaný při té příležitosti především uvedl, že s veřejným zájmem není slučitelný žalobcův zásadně soukromý zájem úspěchu v jím paralelně vedeném občanskoprávním řízení.

21. Žalovaný se protivil i žalobním námitkám procesní povahy, v nichž žalobce tvrdil, že povinný subjekt postupoval v rozporu s § 14 odst. 2 a 5 zákona č. 106/1999 Sb. Žalovaný konstatoval, že žalobce byl dostatečně identifikován jako žadatel o informace, a bylo by tudíž v rozporu se zákonem vyzývat jej k doplnění žádosti. Žalobce nemohl být jakkoli krácen na svých procesních právech, když zároveň nebyl onou třetí osobou, čili původcem požadovaných informací, když své oprávnění jednat jménem SVJ sám neprokázal. Povinný subjekt, potažmo žalovaný, náležitě ověřil informace o osobách oprávněných jednat za SVJ z veřejně dostupných rejstříků a bezpochyby osvědčil, že žalobce nebyl oprávněn za SVJ jednat. Rovněž žalobcem akcentovaná žádost povinného subjektu o digitalizaci údajů ve veřejném rejstříku by tak byla dle žalovaného nadbytečnou, neboť povinný subjekt měl veškeré potřebné informace k rozhodnutí o Žádosti o informace k dispozici.

22. Žalovaný dále ve svém vyjádření popřel žalobcův pohled na vnímání jeho osoby jako osoby oprávněné jednat za SVJ. Správní orgány se dle žalovaného naprosto oprávněně zabývaly vztahem mezi žalobcem a SVJ. SVJ jako právnická osoba jako taková jednat nemohla a podle § 161 občanského zákoníku platilo, že právnickou osobu zastupuje ten, kdo dá najevo, co ho k tomu opravňuje, neplyne-li to již z okolností. Také pro rejstřík společenství vlastníků jednotek platí podle zákona č. 304/2014 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů, princip materiální publicity chránící důvěru v zapsané údaje. Právě z tohoto veřejného rejstříku pak povinný subjekt zjistil, že žalobce nebyl v postavení osoby oprávněné jednat za SVJ. Nelze přitom, jak ovšem činil žalobce v žalobě, své oprávnění jednat za SVJ vyvozovat z majetkového podílu na věci, kterou SVJ spravuje, neboť je třeba rozlišit mezi právem k věci a oprávněním jednat za SVJ.

23. Žalovaný rovněž přes žalobcovu námitku setrval na tom, že povinný subjekt nemohl fungovat jako prostředník mezi žalobcem a SVJ, mezi kterými existoval občanskoprávní vztah. Svých práv na informace se tedy žalobce musí dle žalovaného domáhat přímo u SVJ, nikoliv u povinného subjektu, či jakékoliv další třetí osoby.

24. K poslednímu okruhu žalobních námitek, v nichž žalobce požadoval po soudu určení postupu, jak bylo možné v jeho případě prokázat legitimaci žalobce jako člena SVJ, potažmo člena shromáždění vlastníků SVJ, žalovaný uvedl, že tato povinnost nesvědčí ani správnímu orgánu, ani správnímu soudu, když úkolem soudu ve správním soudnictví je přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu napadeného žalobou a jemu předcházejícího postupu, a nikoliv poskytování právních rad účastníkům řízení.

V. Jednání

25. Při jednání konaném dne 29. 8. 2019 setrvali účastníci na svých procesních stanoviscích.

26. Žalobce při jednání setrval na své procesní argumentaci. Měl za to, že s ohledem na absentující relevantní rozhodovací praxi Ústavního soudu bude rozhodnutí v daném případě významné. Zdůraznil, že nebyl v průběhu řízení vyzván k odstranění vad žádosti o informace, a trval na tom, že postup správních orgánů by měl být předvídatelný. Setrval na žalobním návrhu, jak byl uveden v podané žalobě.

27. Rovněž žalovaný setrval na své argumentaci a odkázal na odůvodnění Napadeného rozhodnutí a obsah svého vyjádření k podané žalobě.

28. Osoba zúčastněná na řízení se k jednání nedostavila.

29. Soud při jednání k požadavku účastníka rekapituloval jím označenou pasáž odůvodnění Napadeného rozhodnutí. Dokazování žalobcem navrhovanými důkazními prostředky neprováděl, neboť žalobce na jejich provedení po vysvětlení pravidel dokazování v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu netrval.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

30. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Nezjistil přitom žádné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

31. Podstatou sporu mezi účastníky je posouzení otázky, zda byl povinný subjekt oprávněn odepřít žalobci s poukazem na § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. poskytnutí informací požadovaných v jeho Žádosti o informace, specifikovaných výše v bodě 2 tohoto rozsudku. Zatímco žalovaný byl přesvědčen, že v posuzované věci byly dány všechny předpoklady pro aplikaci daného ustanovení, žalobce činil naplnění některých podmínek sporným a měl za to, že povinný subjekt byl povinen jím podané žádosti vyhovět a požadované informace poskytnout.

32. Soud předesílá, že podle § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. se „(i)nformace, které získal povinný subjekt od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím, neposkytují. Povinný subjekt poskytne pouze ty informace, které při plnění těchto úkolů vznikly jeho činností.“ 33. Jak osvědčil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2013, čj. 2 As 66/2013 - 25, z citovaného ustanovení plynou tedy tři podmínky, které musí být kumulativně splněny pro odepření požadovaných informací ze strany povinného subjektu: (i.) informace musí být získány v rámci kontrolní, dozorové, dohledové či obdobné činnosti, což v tomto případě není předmětem sporu; (ii.) tyto informace získal povinný subjekt od třetí osoby a (iii.) na tyto informace se vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním či zneužitím.

34. Nejvyšší správní soud v naposledy označeném rozsudku zdůraznil, že povinné subjekty se v rámci své kontrolní působnosti obvykle seznamují s mnoha skutečnostmi potřebnými k provedení kontroly. Některé z těchto informací mohou však být takového charakteru, že jich sice lze využít ke splnění účelu kontroly, jejich zveřejnění nicméně může mít negativní dopady do sféry třetích osob, a toto zveřejnění proto není žádoucí. Tuto skutečnost lze přitom dovodit i z důvodové zprávy k zákonu č. 61/2006 Sb., kterým byl novelizován mj. zákon č. 106/1999 Sb. Dle této důvodové zprávy „povinný subjekt za podmínek stanovených v zákoně neposkytuje informace, které získal od třetí osoby (především kontrolovaného subjektu), ale naopak v souladu se zákonem poskytne ty informace, které na základě svých zjištění, informací od třetích osob (včetně osoby kontrolované) sám vytvořil. Tato povinnost se týká především samého jádra kontrolní, dozorové, dohledové či obdobné činnosti, tedy závěrů zda, kým a jakým způsobem byly porušeny právní či jiné předpisy a normy, jejichž kontrola či dohled nad jejich dodržováním je povinnému subjektu svěřen, popřípadě jaká nápravná či sankční opatření byla uložena (alespoň v základních rysech). Za informace poskytované dle zákona je nutné považovat též informace o postupu povinného subjektu, neboť i ty vytvořil povinný subjekt svou činností (pokud má povinný subjekt informace o tom, že jeho zaměstnanci provedli kontrolu a její závěry, obě tyto informace vznikly jeho činností a je tedy povinen je podle zákona zpřístupnit). Popsaným postupem bude dostatečným způsobem naplněno právo veřejnosti na informace a zároveň budou ochráněna práva a oprávněné zájmy třetích osob, které jsou kontrolní, dozorové, dohledové či obdobné činnosti podrobeny.“ Za informace vzniklé činností povinného subjektu, jak plyne z citované důvodové zprávy, je přitom nutno považovat pouze jeho „produkty“, tj. zejména kontrolní či dozorové závěry vtělené zpravidla do protokolu či jiného dokumentu, který povinný subjekt sám vytvořil.

35. Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 17. 6. 2010, čj. 1 As 28/2010 - 86, č. 2128/2010 Sb. NSS dovodil s relevancí k projednávanému případu, že „[s]třet práva na informace a povinnosti zachovávat mlčenlivost je výslovně řešen v § 19 zákona o svobodném přístupu k informacím. Poskytnutí informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím není porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost. […] Informace, na něž se vztahuje povinnost zachovávat mlčenlivost, lze však poskytnout pouze tehdy, jestliže tomu nebrání některý z důvodů odepření informací (např. ochrana utajovaných informací, ochrana osobnosti, soukromí a osobních údajů, ochrana obchodního tajemství, ochrana důvěrnosti majetkových poměrů, další omezení dle § 11 zákona)“ (dále k této problematice srov. též např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, čj. 2 As 132/2011 - 121, či ze dne 13. 11. 2014, čj. 4 As 203/2014 - 28). Důvodem pro odepření informace proto nemůže být pouhé konstatování povinnosti zachovávat mlčenlivost, ale musí jím být především jiný zákonný důvod omezující poskytování informací. Jedním z takových důvodů je přitom i důvod předvídaný v § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.

36. Rovněž právní doktrína (Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016) v naposledy uváděné souvislosti instruuje povinné subjekty tak, že „(a)plikuje-li povinný subjekt komentované ustanovení, je povinen vydat správní rozhodnutí o odmítnutí žádosti nebo její části; v tomto rozhodnutí je povinen v zájmu přezkoumatelnosti vlastního postupu řádně a dostatečně přesvědčivě zdůvodnit, že se jedná o informace, které získal nikoli svou vlastní činností, nýbrž výhradně od třetí osoby, a to v rámci výkonu kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu, podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím (nikoli tedy již při plnění svých úkolů obecně, jako tomu bylo v původní právní úpravě). Z hlediska nejtypičtějších žádostí o poskytnutí informací formou kopií dokumentů to pak znamená, že povinný subjekt s odkazem na komentované ustanovení odmítne žádost v rozsahu, v němž je požadováno vydání dokumentů, resp. informací předaných kontrolovanou osobou“.

37. Soud přitom v nyní posuzované věci nepochyboval o tom, že žalobcem požadované informace týkající se účetních podkladů předložených SVJ coby původcem těchto informací povinnému subjektu (správci daně) v rámci plnění povinností vyplývajících z daňových předpisů nebylo v nyní posuzované věci možné považovat za informace vzniklé vlastní činností povinného subjektu. Dle soudu tak byly v posuzovaném případě z níže vyložených důvodů dány všechny podmínky pro odepření poskytnutí požadovaných informací, když šlo (i.) o informace získané povinným subjektem v rámci správy daní, (ii.) informace získané od SVJ jako od žadatele odlišné osoby, přičemž (iii.) se na předmětné informace vztahovala povinnost mlčenlivosti.

38. Soud v tomto ohledu konstatuje, že žalobcem v podané Žádosti o informace požadované informace, specifikované výše v bodu 2 tohoto rozsudku, jsou dle přesvědčení soudu nade vší pochybnost informacemi, které mají svůj původ výhradně v činnosti SVJ jako třetí, od žalobce jako žadatele o informace odlišné osoby. Právě tato osoba (SVJ) totiž tyto informace předložila povinnému subjektu v rámci plnění povinností vyplývajících z daňových a účetních předpisů, konkrétně jako obligatorní přílohy k přiznání k dani z příjmů právnických osob, mezi něž patří mj. i účetní závěrka daňového subjektu (srov. § 72 odst. 1 a 2 daňového řádu a § 18 zákona o účetnictví). Nelze přitom rozumně pochybovat o tom, že tyto informace nemají, a to a ani z části, původ v činnosti správce daně jako povinného subjektu. Povinný subjekt je toliko zavázán zákonem předpokládaným způsobem tyto informace přijmout a zohlednit v rámci správy daní. Správu daní pak lze dle přesvědčení soudu pro účely aplikace § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. považovat za činnost kontrolní, dozorovou či obdobnou, vykonávanou povinným subjektem (správcem daně) na základě daňového řádu coby zvláštního právního předpisu.

39. Jak přitom bylo uvedeno výše, z ustálené rozhodovací praxe správních soudů vyplývá, že důvodem pro odepření informace nemůže být pouhé konstatování povinnosti zachovávat mlčenlivost, ale musí jím být především jiný zákonný důvod omezující poskytování informací. Právě proto, ale i pro směr, kterým žalobce vedl svou obranu v rámci odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí, alespoň podle mínění zdejšího soudu, žalovaný správně kladl v Napadeném rozhodnutí takový důraz především na onu část ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., v níž je konstruován primární výlukový důvod spočívající v charakteru předmětné informace jako informace, která nevznikla v důsledku činnosti povinného subjektu, nýbrž jejím původcem byla třetí osoba, tj. subjekt od povinného subjektu a žadatele o informace odlišný.

40. Namítal-li žalobce, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s podmínkou týkající se povinnosti mlčenlivosti anebo jiného postupu chránícího požadované informace před zveřejněním nebo zneužitím, resp. k ní ani nepřihlédl (doslova ji „ignoroval“), a hodnotil tak pouze dvě předchozí zákonné podmínky, nemohl soud žalobci v tomto ohledu přisvědčit. Žalovaný naopak na str. 2 a str. 4 Napadeného rozhodnutí přinejmenším ve třech relevantních pasážích odůvodnění reagoval na žalobcem vznesené odvolací námitky, jež se k hodnocení této podmínky částečně váží. Nejprve žalovaný na str. 2 Napadeného rozhodnutí citoval závěry povinného subjektu z Prvostupňového rozhodnutí, z něhož mimo jiné plynulo, že i povinný subjekt vzal na zřetel kompletní posouzení § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., přičemž následně v textu (již na str. 4 Napadeného rozhodnutí) žalovaný odkázal na své předchozí závěry k plnění ostatních podmínek ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., a to i ve vztahu k naplnění podmínky, že „…poskytnutím žádané informace nebudou dotčena práva třetí osoby na ochranu před zveřejněním nebo zneužitím…“, přičemž žalovaný současně uzavřel, že „(i)nformace poskytnuté v daňovém řízení třetí osobou jsou k dispozici osobám, které jsou oprávněny k jejich získání, je s nimi nakládáno v souladu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů“ (pozn. zvýraznění doplněno).

41. V této souvislosti soud upozorňuje na ustanovení § 52 až § 55 daňového řádu, z nichž vyplývá, že povinný subjekt byl jako správce daně při správě daní vázán povinností mlčenlivosti vůči žalobci jako osobě odlišné od SVJ (daňového subjektu), když žalobci zároveň nesvědčily žádné okolnosti k aplikaci byť jen některé z výjimek z takové povinnosti mlčenlivosti povinného subjektu stran poměrů daňového subjektu. V posuzovaném případě tak byla se zřetelem k označeným ustanovením daňového řádu splněna rovněž podmínka, že se na předmětné informace poskytnuté povinnému subjektu jako správci daně vztahuje povinnost mlčenlivosti.

42. Soud tak nemohl žalobci přisvědčit, že by se žalovaný s touto výkladovou dimenzí ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. vůbec nevypořádal, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce v rámci odvolacích námitek na takto nyní namítanou vadu odůvodnění nijak nepoukazoval. Jakkoli by bylo lze si představit podrobnější odkaz na konkrétní právní úpravu povinnosti mlčenlivosti v daňovém řádu (jenž žalovaný učinil výslovně teprve ve vyjádření k žalobě), nemohl soud žalobci přisvědčit, že by Napadené rozhodnutí bylo v daném ohledu zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů pro nedostatečné vypořádání se s uvedenou dílčí podmínkou aplikace předmětného ustanovení zákona č. 106/1999 Sb.

43. Soud nemohl přisvědčit ani námitce, v níž žalobce poukazoval na to, že povinný subjekt v důsledku nahlédnutí do předmětné dokumentace obsahující žalobcem požadované informace a následného sdělení výsledku tohoto nahlédnutí, čili na základě „své vlastní činnosti“, informace, jejichž původcem bylo SVJ jako třetí osoba, co do jejich podstaty proměnil do zcela nové hodnoty, čímž došlo k popření primárního původce těchto informací. Takovou interpretaci soud shledal v příkrém rozporu jak s logickým výkladem ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., tak i účelem a smyslem tohoto ustanovení. K tomuto závěru se ostatně přiklonila i doktrína (viz Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016), která v této souvislosti uvádí, že „(n)epochybně není možno přiklonit se k radikálnímu názoru, že zpracování informací předaných povinnému subjektu třetími osobami není rozhodné a takové, byť povinným subjektem modifikované, informace nelze poskytnout, neboť pramení z údajů předaných třetími osobami; při takovém přístupu by nebylo možno poskytnout ani závěry plynoucí z kontrolního působení povinných subjektů (kontrolní zjištění), což nepochybně není smyslem komentovaného ustanovení ani celého …(zákona č. 106/1999 Sb.). Na druhou stranu není správný ani závěr na opačném krajním pólu, tj. že jakákoliv, byť nepatrná (např. jen formulační) modifikace předané informace povinným subjektem bude mít za následek povinnost zpřístupnit takovou informaci veřejnosti.“ (důraz přidán). Doktrína v této souvislosti rovněž přiléhavě upozorňuje, že „(j)udikatura … tenduje spíše k určitému formálnějšímu chápání, když ztotožňuje informaci vytvořenou povinným subjektem s dokumentem jím zpracovaným a dovozuje, že na tyto dokumenty (typicky protokol o kontrole) nelze ustanovení § 11 odst. 3 aplikovat, byť by některé části shrnovaly informace získané od třetí osoby (srov. např. rozsudek KS v Ostravě č. j. 22 A 186/2011 - 46, rozsudek MS v Praze č. j. 10 A 126/2011 - 60 a především pak rozsudek NSS č. j. 4 As 203/2014 - 28). …Z hlediska judikatury je tedy pro užití § 11 odst. 3 směrodatné nikoli o jakou jde informaci, ale o to, kdo je původcem požadovaného dokumentu (protokol, rozhodnutí o námitkách apod.).“ I s přihlédnutím k právě citovaným publikovaným odborným názorům soud nutně dospívá k závěru, že samotné nahlédnutí povinného subjektu do dokumentů vytvořených třetí osobou, od povinného subjektu a žalobce odlišnou, i případné následující sdělení výsledku takového nahlédnutí by jen stěží mohlo vést k závěru o nemožnosti aplikace § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. na posuzovanou věc. Pakliže by se soud s touto námitkou žalobce ztotožnil, popřel by v podstatě v rozporu s logickým výkladem charakter zákonné výjimky uvedené v § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., když by prakticky vždy připadalo v úvahu tuto zákonnou výluku překlenout vytvořením ad hoc dokumentu povinného subjektu, jenž tvoří v zásadě samotné poskytnutí vyžádané informace.

44. Žalobce rovněž v rámci uplatněných žalobních námitek zpochybňoval závěr, dle něhož byl původce požadovaných informací (SVJ) pro účely aplikace § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. považován za třetí osobu. Žalobce přitom obsáhle argumentoval tím, že byl „legitimovanou osobou“, která měla za SVJ garantovaný přístup k požadovaným informacím, a to i s ohledem na obsah stanov SVJ. Nesouhlasil s tím, že povinný subjekt nemohl plnit roli prostředníka mezi SVJ a žalobcem, mezi nimiž existoval občanskoprávní vztah. Žalobce v tomto směru dovozoval porušení jeho práva plynoucího ze znění čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (akcentujíc skutečnost, že „správní orgán slouží všem občanům“ a namítajíc, že se povinný subjekt neřídil zákony, které upravovaly jeho činnost), a tvrdil, že byl legitimován k obdržení takové informace o SVJ jako daňovém subjektu z titulu spoluvlastnictví věci ve správě SVJ, z titulu členství v SVJ, resp. z titulu členství v nejvyšším orgánu SVJ, jímž bylo shromáždění vlastníků.

45. K takto žalobcem vznesené argumentaci soudu nezbývá, nežli ji jako celek odmítnout a dát za pravdu žalovanému.

46. Soud předesílá, že žalobcem namítané obecné ústavní zakotvení principu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) se uplatňuje vůči orgánům veřejné moci v tom smyslu, že jsou při uplatňování státní moci vždy omezovány zákonem, a to pro případy, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (viz blíže např. Gerloch, A.: Teorie práva.

7. Vydání Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, str. 33). Povinnému subjektu jako orgánu veřejné moci tedy v souladu s touto zásadou nepříslušelo jednat v rozporu s tím, co mu pro oblast výkonu jeho působnosti výslovně umožňoval zákon, resp. nemohl jednat nad rámec toho, co v projednávané věci zákon povinnému subjektu stanovil. Samotné právo na informace je na ústavní úrovni upraveno čl. 17 Listiny základních práv a svobod, přičemž dle odst. 4 citovaného článku je právo vyhledávat a šířit informace omezitelné zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. V odstavci 5 citovaného článku Listiny základních práv a svobod se pak uvádí, že „(s)tátní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.“ Takovou ústavním pořádkem předvídanou právní úpravou provádějící v rovině jednoduchého práva tato ustanovení Listiny základních práv a svobod je pak především zákon č. 106/1999 Sb.

47. Soud přitom v nyní posuzované věci z popsaných důvodů seznal, že správní orgány při vydání Prvostupňového rozhodnutí i Napadeného rozhodnutí pravidla vyvěrající z principu enumerativnosti veřejných pretenzí nijak neporušily, když řádně aplikovaly ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. a nijak nevybočily z ústavněprávních principů práva na informace. Soud neshledal, že by se povinný subjekt, potažmo žalovaný, jakkoli odklonili od ústavněprávních východisek týkajících se podmínek výkonu státní moci, neboť postupovali zcela v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., když zároveň respektovali ochranu práv a svobod druhých (v projednávaném případě třetích osob – SVJ jako výlučného původce těchto informací), která je v souladu se shora citovaným ustanovením čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod reflektována mj. prostřednictvím omezení práva na informace dle § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.

48. Soud pak nemohl žalobci přisvědčit ani v jeho námitkách majících za cíl zpochybnit závěr o naplnění předpokladu „informací poskytnutých třetí osobou“. Soud v této souvislosti pro úplnost podotýká, že přestože žalobce tuto námitku formuloval tak, že „není důvodu, aby byl žalobce považován za třetí osobu dle ustanovení § 11 odst. 3…“, je z jeho argumentace zřejmé, že fakticky brojí proti závěru žalovaného, který pro účely posouzení výše vypočtených podmínek aplikace předmětného ustanovení považoval SVJ jako daňový subjekt za třetí osobu, od níž povinný subjekt žalobcem požadované informace získal.

49. Předně je třeba zdůraznit, že pro posouzení zákonnosti Napadeného rozhodnutí je v daném ohledu nutno posoudit toliko právě naplnění podmínky „získání požadované informace povinným subjektem od třetí osoby“, tj. uvážit, zda povinný subjekt získal žalobcem vyžádané informace od osoby odlišné od povinného subjektu a od žadatele o informace. Posouzení dalších otázek souvisejících s oprávněním žalobce požadovat předmětné informace o SVJ jako daňovém subjektu z titulu spoluvlastnictví věci ve správě SVJ, z titulu členství v SVJ, resp. z titulu členství v nejvyšším orgánu SVJ, pak podle přesvědčení soudu přesahuje rámec tohoto řízení, neboť nemá vliv na posouzení zákonnosti Napadeného rozhodnutí založeného na závěru o naplnění všech výše specifikovaných předpokladů aplikace § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.

50. Soud v tomto ohledu přisvědčuje žalovanému, že v posuzované věci byla kromě jiného naplněna i podmínka, že povinný subjekt získal žalobcem vyžádané informace od SVJ, tedy osoby odlišné od povinného subjektu a od žadatele o informace, jinak řečeno od třetí osoby (srov. především závěr uvedený na str. 4 ve třetím odstavci Napadeného rozhodnutí). Jak bylo uvedeno výše, není pochybností o tom, že předmětné informace byly povinnému subjektu jako správci daně poskytnuty ze strany SVJ jako daňového subjektu v podobě povinných příloh přiznání k dani z příjmů právnických osob. Žalobce tuto skutečnost nijak nezpochybňuje ani nenamítá, že by byl původcem předmětných informací on sám či že by to byl právě on, kdo je správci daně poskytl. Skutečnost, že byl žalobce současně členem SVJ, resp. členem shromáždění SVJ, na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit, když SVJ je jako právnická osoba osobou odlišnou od žalobce (srov. dále).

51. Pokud se pak správní orgány ve svých rozhodnutích současně věnovaly otázce, zda žalobce podal Žádost o informace jako osoba oprávněná jednat za SVJ, tedy zda podal tuto žádost právě za SVJ, přičemž dospěly z jimi rozvedených důvodů k závěru, že tomu tak není, jsou jejich úvahy pro meritorní posouzení věci významné toliko potud, pokud poskytují oporu závěru o tom, že SVJ bylo na půdorysu nyní posuzované věci třeba považovat za „třetí osobu“ ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Dovozovaly-li přitom správní orgány obsáhle závěr o tom, že žalobce nebyl v posuzovaném případě oprávněn jednat za SVJ a jeho žádost tedy nelze považovat za žádost SVJ, kterému byl povinný subjekt požadované informace připraven poskytnout (srov. str. 3 sedmý odstavec Napadeného rozhodnutí), je třeba podotknout, že ani sám žalobce v průběhu postupu vyřizování Žádosti o informace ani v podané žalobě nezpochybňoval, že žádost nepodal jménem SVJ, ale toliko jménem svým, vycházeje přitom z úvahy, že mu na takové informace z pozice člena SVJ náleží právo. Zachytili-li pak žalovaný a povinný subjekt ve svých rozhodnutích úvahy polemizující nad tím, zda by požadované informace SVJ k žádosti k tomu oprávněné osoby (statutárního orgánu či jeho člena) poskytli (aniž by se přitom mj. zabývali otázkou, v jakém vztahu by v takovém případě bylo vyřizování takové žádosti o informace k institutu nahlížení do správního spisu), nejsou tyto závěry pro meritum věci relevantní, neboť předmětem nyní posuzované věci a tedy i předmětem soudního přezkumu mohou být toliko okolnosti týkající se použití § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., a tedy zkoumání naplnění výše popsaných podmínek jeho aplikace.

52. Ke správním orgánům uvedeným úvahám týkajícím se oprávnění žalobce k přístupu k daným informacím z pozice člena (shromáždění) SVJ přesto soud nad rámec nezbytného odůvodnění připojuje následující závěry.

53. Z § 161 věty první občanského zákoníku vyplývá, že „(k)do právnickou osobu zastupuje, dá najevo, co ho k tomu opravňuje, neplyne-li to již z okolností.“ 54. Statutárnímu orgánu přitom podle § 163 občanského zákoníku „náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby.“ 55. Z ustanovení § 164 odst. 1 občanského zákoníku se podává, že „(č)len statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech.“ 56. Ustanovení § 1179 občanského zákoníku dává vlastníku jednotky právo seznámit se s tím, jak osoba odpovědná za správu domu hospodaří a jak dům nebo pozemek spravuje. Podle téhož ustanovení „(u) této osoby může vlastník jednotky nahlížet do smluv uzavřených ve věcech správy, jakož i do účetních knih a dokladů.“ 57. Podle § 1194 odst. 1 první věty občanského zákoníku „(s)polečenství vlastníků je právnická osoba založená za účelem zajišťování správy domu a pozemku; při naplňování svého účelu je způsobilé nabývat práva a zavazovat se k povinnostem.“ Podle § 1194 odst. 2 první věty je „(č)lenství ve společenství vlastníků … neoddělitelně spojeno s vlastnictvím jednotky.“ 58. Nejvyšším orgánem společenství vlastníků je podle § 1205 odst. 1 první věty občanského zákoníku shromáždění. Z ustanovení § 1205 odst. 1 věty druhé a třetí se pak podává, že „(s)tatutární orgán je výbor, ledaže stanovy určí, že je statutárním orgánem předseda společenství vlastníků. Zřídí- li stanovy další orgány, nelze jim založit působnost vyhrazenou shromáždění nebo statutárnímu orgánu.“ 59. S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského zákoníku je tedy třeba podle přesvědčení soudu zdůraznit, že žalobci nesvědčilo právo za SVJ s povinným subjektem jednat, resp. za SVJ žádat o poskytnutí informací, neboť žalobce nebyl k takovému jednání ze strany SVJ jako samostatné právnické osoby založené za účelem zajišťování správy domu a pozemku zmocněn. Žalobce ostatně existenci zmocnění v souladu s dříve uvedeným v řízení současně ani netvrdil, ani neprokazoval, když v souladu s dříve uvedeným nenamítal, že Žádost o informace podal jménem SVJ. Žalobce zároveň nikdy nebyl ani členem výboru jako statutárního orgánu SVJ, jak povinný subjekt ověřil z veřejného rejstříku. Tento nedostatek přitom žalobci zprostředkovaně bránil plausibilně tvrdit, že by snad při podání Žádosti o informace jednal za SVJ, že je tudíž vůči povinnému subjektu přímo daňovým subjektem, jehož se jím vyžadované informace týkaly, a ten proto nelze považovat za třetí osobu. Přitom nebylo podle soudu třeba, aby povinný subjekt žádal o digitalizaci stanov SVJ, když tyto nebyly pro posouzení projednávané věci, tj. zejména pro prokázání žalobcova oprávnění jednat za SVJ, vůbec relevantní, ostatně stejně jako žalobcem vytýkané nenahlédnutí povinného subjektu do katastru nemovitostí. Žalobce tudíž v průběhu řízení neprokázal, že by snad byl oprávněn za SVJ jednat, když ze zápisu z veřejného rejstříku bylo zřejmé, že tomu tak není. Platí proto, že ani tehdy, pokud by žalobce tvrdil, že Žádost o informace byla podána jménem SVJ, nemohlo by to s ohledem na výše uvedené na meritorních závěrech ničeho změnit.

60. Soud dále nemohl žalobci přisvědčit, že k jednání za SVJ jej „legitimovalo“ spoluvlastnictví domu, který byl ve správě SVJ. Samotná skutečnost spočívající v existenci žalobcova spoluvlastnického podílu na věci spravované SVJ žalobce neopravňovala k jednání za SVJ, tedy za subjekt od žalobce zásadně odlišný, jak to ostatně vyplývá ze shora soudem uvedených ustanovení občanského zákoníku. Podle dříve citovaného § 1194 odst. 2 občanského zákoníku samotný fakt vlastnictví jednotky tvoří pouze nezbytný předpoklad pro vznik členství v SVJ, nepředstavuje však založení oprávnění jednat za SVJ navenek. Soud neshledal relevantní ani argumentaci žalobce poukazující na jeho členství v nejvyšším orgánu SVJ, neboť shromáždění ze zákona nepřísluší právo za SVJ navenek jednat (§ 1208 občanského zákoníku a contrario), to přísluší toliko statutárnímu orgánu, jímž je v případě SVJ výbor. Nadto lze doplnit, že shromáždění je z povahy věci početným kolektivním orgánem, přičemž ani jeho vůle (a to i se zřetelem k žalobcem zmiňovanému ustanovení § 1117 věty druhé občanského zákoníku) nemohla být bez proběhlého hlasování a získání potřebné většiny hlasů jeho členů, ať již v rámci jeho zasedání, nebo mimo něj, vytvářena bez dalšího toliko žalobcem.

61. Pakliže žalobce argumentoval tím, že článek VI. odst. 1) písm. f) stanov SVJ mu jako členovi SVJ poskytoval oprávnění k nahlížení do všech podkladů SVJ, soud dospěl k závěru, že žalobcovu oprávnění korespondovala právní povinnost SVJ takto vyžadované podklady žalobci zpřístupnit. Z ničeho, zejména pak ze zákona č. 106/1999 Sb., ovšem neplyne, že by tento právní vztah mezi žalobcem a SVJ jakkoli přímo zavazoval povinný subjekt k jakémusi „náhradnímu“ plnění takové povinnosti za SVJ pro případ, že by SVJ tuto svou soukromoprávní povinnost porušilo. Soud tedy nalezl pochopení pro metaforický příměr žalovaného v Napadeném rozhodnutí, že povinný subjekt nemohl dělat prostředníka mezi žalobcem a SVJ, přičemž soud toto hodnocení žalovaného nyní koriguje tím, že povinný subjekt především nemohl účinně převzít za SVJ plnění jeho soukromoprávní povinnosti, založené mezi žalobcem jako členem SVJ na straně jedné a samotným SVJ na straně druhé stanovami SVJ. Soud v této souvislosti zároveň připomíná, že oprávnění nahlížet do účetních podkladů SVJ žalobci jako vlastníkovi jednotky ostatně primárně přiznává soudem výše zmiňované ustanovení § 1179 občanského zákoníku. Právo žalobce jako člena SVJ vůči SVJ k nahlížení do účetních dokladů SVJ tedy vyplývalo již přímo z citovaného ustanovení občanského zákoníku, jakož i ze stanov SVJ; z tohoto oprávnění žalobce vůči SVJ nicméně nelze podle soudu nijak vyvozovat veřejná subjektivní práva žalobce, která by snad byla v daném případě zkrácena postupem povinného subjektu podle zákona č. 106/1999 Sb.

62. Soud s ohledem na shora vyložené závěry nepochyboval o tom, že povinný subjekt i žalovaný v projednávané věci shora akcentované požadavky plynoucí z relevantních judikatorních a doktrinálních závěrů k otázkám aplikace § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. bezezbytku vyslyšeli, a v odůvodnění se přiléhavě soustředili především na specifikaci původu žalobcem vyžadovaných informací, přičemž dospěli ke správnému závěru, že žalobcem vyžádané informace vyvěrají toliko z činnosti SVJ, nikoliv z činnosti povinného subjektu, byly tedy získány od třetí osoby, a to při relevantní činnosti vykonávané podle zvláštního právního předpisu, v rámci které byly tyto informace chráněny povinností mlčenlivosti. Napadené rozhodnutí proto není v tomto ohledu zatíženo vadou spočívající v nesprávném posouzení rozhodné právní otázky ani jinou vadou, pro kterou by nemělo v soudním přezkumu obstát.

63. Soud se neztotožnil ani s žalobcem vznesenými námitkami procesního charakteru. Považoval-li žalobce odepření poskytnutí požadovaných informací za rozporné s ustanoveními § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, je třeba mu vyčíst, že konkrétně neuvedl, v čem mělo jím takto obecně vytýkané porušení správního řádu konkrétně spočívat. K takto obecně vzneseným námitkám soud podotýká, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Pokud se tedy žalobce v tomto směru omezil na uvedené paušální a blíže nerozvedené poznámky stran tvrzeného porušení svých procesních práv, nezbylo soudu, než v obdobně obecné rovině konstatovat, že řízení vedoucí k vydání Napadeného rozhodnutí takovou vadou netrpí.

64. Z § 2 odst. 3 správního řádu vyplývá, že správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Z ustanovení odstavce 4 citovaného ustanovení se pak podává, že „(s)právní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly“. Ustanovení § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. pak upravuje rozsah použití ustanovení správního řádu v postupech a řízeních vedených podle zákona č. 106/1999 Sb.

65. Soudu ze žalobcovy argumentace nevyplývá, jaká konkrétní práva měl žalovaný v Napadeném rozhodnutí nedostatečně šetřit, když z okolností projednávaného případu je zjevné, že předmětná práva na ochranu předmětu žalobcem požadovaných informací svědčící v daném případě SVJ jako původci těchto informací správní orgány v důsledku aplikace § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. naopak důsledně šetřily. Stejně tak zdejšímu soudu nebylo zřejmé, v čem žalobce spatřoval, že žalovaným přijaté řešení v Napadeném rozhodnutí nebylo v souladu s veřejným zájmem, resp. že neodpovídalo okolnostem daného případu, či dokonce bylo ve vztahu k projednávané věci diskriminační a v rozporu s principy materiální rovnosti. Soud ani nezjistil, že by odmítnutí žalobcem požadovaných informací ze strany povinného subjektu zároveň představovalo vybočení z ustálené správní praxe stran posuzování skutkově shodných nebo obdobných případů. Žalobce ostatně důvody pro takto tvrzené odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe ve své žalobě ani blíže neosvětlil, resp. nepřinesl v tomto směru žádné konkrétní argumenty.

66. Dále žalobce namítal, že povinný subjekt byl, neměl-li dostatek informací pro posouzení Žádosti o informace, povinen postupovat podle § 14 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., a vyzvat žalobce k doplnění Žádosti o informace tak, aby tato žádost vyhovovala požadavkům povinného subjektu na její vyřízení. Při té příležitosti žalobce současně vytknul povinnému subjektu, že jej nepoučil ve smyslu § 45 odst. 2 správního řádu o následcích nedoplnění Žádosti o informace.

67. Soud podotýká, že ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. upravuje, že „(z)e žádosti musí být zřejmé, kterému povinnému subjektu je určena, a že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu tohoto zákona. Fyzická osoba uvede v žádosti jméno, příjmení, datum narození, adresu místa trvalého pobytu nebo, není- li přihlášena k trvalému pobytu, adresu bydliště a adresu pro doručování, liší-li se od adresy místa trvalého pobytu nebo bydliště. Právnická osoba uvede název, identifikační číslo osoby, adresu sídla a adresu pro doručování, liší-li se od adresy sídla. Adresou pro doručování se rozumí též elektronická adresa.“ 68. Z § 14 odst. 5 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. pak plyne, že brání-li nedostatek údajů o žadateli podle odstavce § 14 odst. 2 téhož zákona postupu vyřízení žádosti o informaci podle tohoto zákona, zejména podle § 14a nebo § 15 zákona č. 106/1999 Sb., vyzve povinný subjekt žadatele ve lhůtě do 7 dnů ode dne podání žádosti, aby žádost doplnil; nevyhoví-li žadatel této výzvě do 30 dnů ode dne jejího doručení, povinný subjekt žádost odloží.

69. Podle § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. mj. platí, že pokud zákon č. 106/1999 Sb. nestanoví jinak, použije se pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti ustanovení správního řádu.

70. Z § 45 odst. 2 správního řádu mj. vyplývá, že „(n)emá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64).“ 71. Soud ze správního spisu ověřil, že Žádost o informace byla podána žalobcem jako fyzickou osobou s uvedením jména a příjmení žalobce jako žadatele, jeho data narození i adresy trvalého bydliště. Ze Žádosti o informace bylo zřejmé, kterému povinnému subjektu byla určena a že se žadatel domáhal poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. Soud tudíž neshledal, že by povinný subjekt procesně pochybil, když žalobce jako žadatele o informaci nevyzval k doplnění Žádosti o informace, protože k takové výzvě povinného subjektu nebyly dány předpoklady stanovené v § 14 odst. 5 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Žádost o informace takové doplnění objektivně nevyžadovala a nebyla tak splněna základní podmínka pro učinění výzvy k doplnění žádosti o informace (k tomu srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016). Nebyl-li pak dán prostor k aplikaci § 14 odst. 5 písm. a) ve spojení s § 14 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., nemohl být tím spíše dán podle soudu ani prostor pro poučení o následcích neodstranění (neexistujících) nedostatků Žádosti o informace. Soud proto dospěl k závěru, že rovněž tato žalobní námitka není důvodná.

72. Soud konečně přistoupil k posouzení zbývajících žalobních námitek, v nichž žalobce jednak soud vyzýval k „určení postupu, jak bylo možné prokázat legitimaci žalobce jako člena SVJ, potažmo člena shromáždění vlastníků SVJ“, a jednak polemizoval s postupem povinného subjektu tak, že „správní orgán nemůže bránit žalobci ve snaze napravit případné pochybení statutárního orgánu (SVJ), ke kterému zřejmě došlo…“. Soud ve vztahu k první z obou žalobních námitek uzavírá, že z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že prokázání členství žalobce v SVJ, potažmo též členství ve shromáždění SVJ v projednávané věci nebylo pro meritorní posouzení věci relevantní za situace, kdy žalobce nepodal Žádost o informace jménem SVJ. Soud v tomto směru s odkazem na dříve uvedené závěry zdůrazňuje, že žalobcem předestřené okolnosti týkající se jeho členství v SVJ a jeho nejvyšším orgánu nemohly z výše popsaných důvodů na meritorních závěrech k aplikaci § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. ničeho změnit, když žalobce nečinil sporným, že se podanou žádostí sám svým jménem a na svůj účet domáhal poskytnutí požadovaných informací a trval tak na zpřístupnění informací poskytnutých povinnému subjektu třetí osobou. Soud pak pro větší stručnost k souvisejícím otázkám odkazuje na závěry vyslovené výše v bodech 51 a násl. tohoto rozsudku.

73. K povšechné a zobecňující polemice žalobce poukazující na to, že povinný subjekt nemohl odmítnutím informace bránit žalobci ve snaze napravit případné pochybení statutárního orgánu SVJ, soud s odkazem na dříve uvedené uzavírá, že z ničeho neplyne, že by povinný subjekt takové nápravě ze strany žalobce bránil. Jestliže žalobce přistoupil k hájení svých práv cestou, kterou zákon č. 106/1999 Sb. neaproboval, tedy nepřípustně (tj. při naplnění výlukového důvodu obsaženého v § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.) vyžadoval v režimu zákona č. 106/1999 Sb. poskytnutí účetních podkladů třetí osoby prostřednictvím povinného subjektu, nelze účinně tvrdit, že by žalovaný jakkoliv žalobci bránil v přístupu k spravedlnosti. Se zřetelem ke shora vyloženým závěrům soud uzavírá, že bylo a nadále je na žalobci, aby se svých práv založených soukromoprávními předpisy domáhal prostřednictvím tomu odpovídajících procesních nástrojů, a to přímo vůči SVJ.

74. Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

75. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nevznikly.

76. Výrok III. o náhradě nákladů řízení má oporu v § 60 odst. 5 s. ř. s. Soud v tomto řízení osobě zúčastněné na řízení neuložil žádnou povinnost, s jejímž plněním by jí případně vznikly náklady.