10 A 218/2015 - 39

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce M.H. , bytem v X, zast. Mgr. Janem Harcubou, advokátem v Mladé Boleslavi, Palackého 1327, proti žalovanému náčelníkovi Vojenské policie, sídlem v Praze 6, Rooseveltova 620/23, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2015, č.j. 96-22- 20/2012-5104, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 23. 10. 2015, č.j. 96-22-20/2012-5104 se v části výroku 1., kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a napadené rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor č.j. 11-65/2014-4215 ze dne 17. 4. 2015 bylo v rozsahu, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vyplacení úroků z prodlení, potvrzeno, zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povi n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.400 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 16. 12. 2015 doručena žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2015, č.j. 96-22-20/2012-5104, jímž bylo k odvolání žalobce částečně zrušeno rozhodnutí velitele Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 17. 4. 2015 č.j. 11-65/2014-4215, a to konkrétně co do výroku III rozhodnutí, kterým byla ve zbytku zamítnuta žádost žalobce o výplatu odměny za služební pohotovost. Ve vztahu k výrokům I a II odvoláním napadeného rozhodnutí, kterými bylo jednak vyhověno (výrok I) žádosti žalobce o proplacení nároku na výplatu odměny za nařízenou služební pohotovost podle ust. § 19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech (dále jen „zákon o platu“), vykonanou na pozici 6. operátora operačního střediska u Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav v období od 28. 3. 2009 do 1. 2. 2012 v celkové výši 136.986 Kč, a jednak nevyhověno (výrok II) žádosti žalobce o vyplacení úroků z prodlení. Žalobce tak brojí proti výroku napadeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku prvostupňového služebního orgánu, kterým žalobci nebyl přiznán nárok na úroky z prodlení z řádně neproplacených odměn za služební pohotovosti. Žalovaný navrhl projednávanou žalobu zamítnout. V rámci podaného vyjádření k obsahu žaloby bylo poukázáno na obsahový rozpor návrhu, kdy se z petitu žaloby podává, že žalobce navrhuje zrušit rozhodnutí jako celek, naproti tomu ze samotného obsahu je zřejmé, že napadá toliko výrok, kterým mu nebyly přiznány úroky z prodlení. Ve vztahu k tomuto výroku pak žalovaný nadále setrval na závěrech učiněných v napadeném rozhodnutí. Veřejné prostředky lze vynaložit pouze v případě, pokud je to v souladu s konkrétním právním předpisem. Byť tedy v současné době dochází ke stírání rozdílů mezi soukromým a veřejným právem, žalobcem požadované úroky z prodlení přiznat nelze, neboť tento nárok nelze dovodit z konkrétního právního předpisu a v případě jejich přiznání by se jednalo o neoprávněné nakládání s veřejnými prostředky. Závěrem pak žalovaný navrhl uložit žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení, a to s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/2013 ze dne 7. 10. 2014. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného poukázal na obsah žaloby, z něhož se dle jeho názoru jednoznačně podává, že brojí pouze proti výroku, kterým mu nebyl přiznán úrok z prodlení z řádně nevyplacených odměn za služební pohotovost. V této souvislosti pak poukázal na rozhodnutí správních soudů, z nichž se podává, že v případě služebního poměru příslušníků Policie ČR nárok na výplatu dlužných úroků z prodlení za nezákonně nařízené přesčasy těmto náleží. Závěry těchto rozhodnutí pak lze analogicky vztáhnout i na vojáky z povolání a jejich služební poměr. Z obsahu správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Dne 28. 3. 2012 uplatnil žalobce u žalovaného, žádost o proplacení služebních pohotovostí vykonaných za dobu nejméně tří let zpětně od podání této žádosti. O žádosti bylo prvostupňovým služebním orgánem rozhodnuto dne 3. 7. 2012 tak, že byla zamítnuta s tím, že se v daném případě o výkon služební pohotovosti ve smyslu ust. § 30 odst. 2 zákona č. 221/1999 S., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) nejednalo. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce potvrzeno náčelníkem Vojenské policie, a to rozhodnutím ze dne 5. 10. 2012. Dne 14. 12. 2012 byla žalobcem proti tomuto rozhodnutí podána správní žaloba ke Krajskému soudu v Praze, který ji rozhodnutím ze dne 3. 5. 2012 zamítl. Krajský soud se ztotožnil se závěry orgánů vojenské policie, dle nichž není předmětná pohotovost pohotovostí ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání a žalobci tak nenáleží odměna dle ust. § 19 zákona o platu. Omezení, které žalobci z takto nařízené pohotovosti plynou, představují omezení nezbytná pro fungování bezpečnostních a obranných složek státu. Případ dosažitelnosti v určitém časovém limitu patří mezi taková omezení, s nimiž zákon přímou odměnu nespojuje, neboť odměna za takové omezení je zahrnuta již v základním platu. Toto rozhodnutí bylo společně s rozhodnutím odvolacího správního orgánu, na základě kasační stížnosti žalobce, rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013 č.j. 4Ads 55/2013 – 59 zrušeno a věc byla správnímu orgánu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že předmětná pohotovost s dosažitelností do 360 minut slouží k zajištění připravenosti určitého počtu vojáků pro případ jejich nasazení ve větším počtu, než je potřeba pro zajištění běžného provozu vojáky ve výkonu služby. Tito vojáci jsou armádě k dispozici pro případ, že budou k plnění služebních úkolů povoláni na určité místo na základě pokynů nadřízeného. Taková služba představuje v materiálním smyslu pohotovost dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. V každém případě jde o určité omezení vojáků v době, kdy nejsou ve výkonu služby. Pokud tedy vnitřní rozkaz hovoří o „dosažitelnosti“, kdy výslovně neodkazuje na ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, pak je nezbytné takový rozkaz považovat za nařízení pohotovosti dle tohoto zákonného ustanovení. Zákon o vojácích z povolání neobsahuje právní úpravu „dosažitelnosti“, které by se voják byl povinen podrobit bez nároku na zvláštní odměnu, od vojáků z povolání tudíž nelze požadovat výkon služebních povinností v alternativních formách, které neodpovídají zákonem předvídaným formám plnění služebních povinností. Pokud je tedy reálně nařizována vojákům z povolání pohotovost ve formě tzv. dosažitelnosti, která ve skutečnosti slouží stejnému účelu jako služební pohotovost dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, jedná se o systémový problém, v důsledku něhož dochází k porušování práv vojáků vyplývajících ze zákona o vojácích z povolání. O služební pohotovost se tedy jedná i v případech, kdy služební orgán v rozkazu nařídí vojáku „dosažitelnost“, popřípadě jinými slovy vojáku pro období mimo dobu služby nařídí omezení, jehož účel je stejný jako v případě služební pohotovosti, tj. zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém limitu do šesti hodin, a to i když v rozkaze není uvedeno konkrétní místo, na němž se voják musí v době služební pohotovosti zdržovat. Byť tedy Nejvyšší správní soud shledal, že omezení vojáka, kterému není stanoveno přesné místo, kam se má v době dosažitelnosti dostavit, není omezením významným, nemůže to vyústit v závěr, že se o pohotovost vůbec nejedná. Takový závěr opomíjí fakt, že i v takovém případě se jedná o režim vojáka v jeho volnu omezující a sloužící objektivně ke stejnému účelu jako pohotovost s konkrétním určením místa pobytu vojáka. Rozhodnutím velitele Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 17. 4. 2015 č.j. 11-65/2014-4215 bylo v intencích výše zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu částečně vyhověno žádosti žalobce o výplatu odměny za služební pohotovost dle ust. § 19 zákona o platu, kterou vykonal na pozici 6. operátora operačního střediska v období od 28. 3. 2009 do 1. 2. 2012, a to v celkové výši 136.986 Kč. Ve zbytku byla žádost žalobce zamítnuta a nárok na odměnu za služební pohotovost žalobci přiznán nebyl. Vyhověno nebylo ani žádosti žalobce o vyplacení úroků z prodlení. Z obsahu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se podává, že bylo vycházeno z výše zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2013, kterým bylo kromě rozhodnutí krajského soudu zrušeno též rozhodnutí žalovaného. Prvoinstanční orgán tak v intencích tohoto rozhodnutí přiznal žalobci nárok na výplatu odměny jako 6. operátora operačního střediska za nařízenou služební pohotovost mimo pracovní dobu s povinností dostavit se na pracoviště do 360 minut, neboť shledal, že žalobce jakož i ostatní příslušníci určení k výkonu těchto pohotovostí vnitřním rozkazem byli omezováni mimo dobu služby tím, že byli povinni dostavit se na pracoviště ve stanovené časové normě. V případě těchto pohotovostí vykonaných žalobcem za období březen 2009 až leden 2012 byly naplněny materiální znaky služební pohotovosti ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. Naproti tomu žalobci nebyla přiznána odměna za tzv. bojovou a mobilizační pohotovost, neboť v případě této pohotovosti nebyly uvedené materiální znaky služební pohotovosti naplněny. Žalobce ani ostatní příslušníci nebyli zařazením na seznam pro výkon této služby (č. 1/2012, č. 2/2012) nikterak omezeni, když k jejich faktickému omezení mohlo dojít až na základě nařízení náčelníka Generálního štábu, jímž došlo k vyhlášení válečného stavu nebo stavu ohrožení státu. Až do doby vydání nařízení náčelníka jsou vojáci toliko zařazeni do plánu uvádění do bojové připravenosti a až vydáním tohoto nařízení přecházejí do režimu služební pohotovosti ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. Stav ohrožení státu ani válečný stav v období roku 2009 až 2011 na území ČR vyhlášen nebyl a o výkon bojové a mobilizační pohotovosti se tak jednat nemohlo. Časová norma 360 minut, stanovená příslušným vnitřním rozkazem počínala běžet až vyhlášením vyššího stupně bojové a mobilizační pohotovosti, nikoliv uveřejněním vnitřního rozkazu č. 1/2011 a č. 1/2012. Uvedené vyplývá i z výpovědí služebních funkcionářů, kteří byli vyslechnuti v rámci vedeného správního řízení. Smyslem zařazení příslušníků do dosažitelnosti vnitřními rozkazy bylo určení osob pro plnění úkolů v případě vyšší bojové pohotovosti. S ohledem na skutečnost, že se nejedná o pohotovost dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, nenáleží žalobci odměna dle ust. § 19 zákona o platu, náleží mu pouze zvláštní příplatek stanovený Vnitřním platovým předpisem pro vojáky z povolání. Za období od 1. 2. 2012 pak žalobci nebyla přiznána odměna za služební pohotovost, neboť na základě nařízení náčelníka Generálního štábu č.j. V 528/2011-1160 ve spojení s nařízením náčelníka Vojenské policie č.j. 85-10/2012-5104 došlo k zavedení „Služební pohotovosti bez časové normy“, která nahradila „Pracovní pohotovost s časovou normou do 360 minut“. Obsah těchto nařízení se následně promítl do vnitřních rozkazů velitelství a došlo jimi ke zrušení všech dříve určených časových norem, které byly nahrazeny pojmem „povinnost dostavit se v co nejkratší době do zaměstnání“. Smyslem tohoto nařízení bylo předurčit a připravit příslušníky Vojenské policie na plnění stanovených úkolů v rámci hotovostního systému Vojenské policie. Časová norma byla takto uvedeným osobám stanovena až na základě Zvláštního nařízení náčelníka generálního štábu. K aktivaci těchto osob tedy mělo dojít až na základě vydání tohoto zvláštního nařízení. Z výpovědí služebních funkcionářů učiněných v rámci dokazování ve správním řízení vyplývá, že tato práce byla vedena jako práce přesčas, kdy příslušníci byli aktivováni telefonicky s tím, aby se v co nejkratší době dostavili na pracoviště. Pokud ovšem z objektivního důvodu tohoto nástupu nebyli schopni, nedošlo k jejich kázeňskému postihu. Příslušníci byli povinni být dostupní na telefonu, přičemž časová norma k dostavení se do zaměstnání byla konkretizována až na základě jejich telefonického kontaktování, stejně tak nebylo stanoveno ani místo, kde byl voják povinen se po dobu této služby zdržovat. S ohledem na skutečnost, že služební pohotovost bez časové normy zavedená dnem 1. 2. 2012 nepředstavovala pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání, nebylo žádosti žalobce o proplacení této služby za období od 1. 2. 2012 služebním orgánem vyhověno. K žádosti žalobce o přiznání úroků z prodlení z řádně nevyplacených odměn za služební pohotovost bylo služebním orgánem konstatováno, že na úroky z prodlení žalobce nárok nemá. Zákon o vojácích z povolání ani zákon o platu neobsahují úpravu úroků z prodlení, tuto obsahuje pouze občanský zákoník, který s ohledem na veřejnoprávní charakter daného vztahu užít nelze. Úrok z prodlení z opožděně vyplacených odměn za služební pohotovost nepředstavuje pro žalobce skutečnou škodu (majetek žalobce se o něj v důsledku nezákonného rozhodnutí nezmenšil) ani ušlý zisk (žalobce by úrok z prodlení nezískal, pokud by nezákonné rozhodnutí nebylo vydáno). Proti rozhodnutí prvostupňového služebního orgánu bylo žalobcem dne 7. 5. 2015 podáno odvolání, o kterém bylo žalovaným rozhodnuto prostřednictvím napadeného rozhodnutí ze dne 23. 10. 2015, č.j. 96-22-20/2012-5104. Odvoláním napadené rozhodnutí bylo ve vztahu k výroku, kterým byla žádost žalobce o proplacení odměny za služební pohotovost ve zbytku zamítnuta, zrušeno a věc byla v tomto rozsahu prvoinstančnímu orgánu vrácena k dalšímu řízení. Co do výroků, kterým byla žalobci odměna přiznána, a současně mu nebyl přiznán nárok na úroky z prodlení, bylo rozhodnutí prvostupňového služebního orgánu potvrzeno. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí v části, kterou bylo rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušeno, vyplývá, že žalovaný dospěl k závěru, že se prvoinstanční orgán dostatečně nevypořádal s otázkou reálné míry omezení žalobce v případě jeho zařazení do policejní ochrany přesunů a při mimořádných událostech. Prvoinstanční orgán nezodpověděl, zda se v případě zařazení žalobce do této služební hotovosti a uvedením jeho jména v dílčím rozkazu velitele jednalo o povinnost žalobce dostavit se v časovém limitu do 18 hodin na pracoviště, či zda s tím souvisely další povinnosti. V případě tzv. bojové a mobilizační pohotovosti žalovaný poukázal na skutečnost, že v případě žalobce je nutné rozlišovat mezi služební hotovostí, kterou vykonával v pozici 6. operátora operačního střediska a bojovou a mobilizační pohotovostí, která by byla žalobce fakticky schopna omezit až v okamžiku vyhlášení stavu ohrožení státu či válečného stavu. Pouhým uvedením žalobce v seznamu bojové a mobilizační pohotovosti nedochází k jeho omezení v běžném životě, k tomuto by mohlo dojít až vyhlášením válečného stavu či stavu ohrožením státu. Vyhlášením bojové a mobilizační pohotovosti došlo pouze k předurčení příslušníků k možnému dalšímu plnění stanovených úkolů v rámci bojové a mobilizační pohotovosti, aby byli v případě vyhlášení příslušného stavu připraveni k plnění úkolů. Omezení žalobce nelze spatřovat ani v tom, že byl povinen uvádět aktuální adresu pro jeho možné kontaktování a způsob tohoto vyrozumění. Kontrola adres a spojení s jednotlivými příslušníky byla prováděna vždy před svátky, ale nikoliv jako opatření bojové a mobilizační pohotovosti. K tomuto docházelo pouze za účelem zajištění spojení s ním v případě přechodu z mírového stavu do stavu válečného či do stavu ohrožení státu. Žalobce nebyl tímto opatřením nikterak omezován v běžném životě. Povinnost zvednout telefon a dostavit se v určité časové normě na místo určení měli pouze ti příslušníci, kteří byli určení týdenním vnitřním rozkazem. Ve vztahu k zákazu požívání alkoholických nápojů bylo žalovaným uvedeno, že se jedná o obecný zákaz výkonu služby pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky, která platí pro všechny vojáky z povolání. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobce byl pouze zařazen do plánu uvádění do bojové připravenosti pro případ, kdy by byl vyhlášen stav ohrožení státu či stav válečný. Až vyhlášením tohoto stavu by se žalobce dostal do skutečné pohotovosti. Žalobci tudíž náležel pouze zvláštní příplatek pro příslušníky Vojenské policie, který mu v posuzovaném období byl řádně vyplácen. Ve vztahu k žalobcem uplatněným nárokům na příslušnou odměnu za období po 1. 2. 2012 se žalovaný ztotožnil se závěry prvostupňového orgánu. V tomto období již žalobce nebyl zařazením do hotovostního systému žádným způsobem ve svém volném čase omezen, neboť tato služební pohotovost nebyla vázána na konkrétní místo ani na časovou normu. K žalobcem uplatněnému nároku na úroky z prodlení žalovaný plně odkázal na závěry prvoinstančního orgánu, s nimiž se zcela ztotožnil. Pokud by žalobci požadované úroky vyplaceny byly, jednalo by se o neoprávněné nakládání s veřejnými prostředky. K žalobcem uplatněným procesním námitkám bylo žalovaným konstatováno, že tyto jsou nedůvodné, ve správním řízení byly shromážděny dostatečné důkazy k objektivnímu posouzení případu, další dokazování by vedlo k nehospodárnému prodlužování řízení. Služební funkcionář svůj postup náležitě popsal i zdůvodnil. Ve vztahu k namítanému krácení náhrad ve svátek bylo žalovaným poukázáno na zákon o platu, který odměnu za pracovní pohotovost nestanoví jako příplatek k platu ani jinou jeho součást, nýbrž ji považuje za peněžní vyjádření nároku za připravenost k výkonu práce v období, kdy není vykonávána činnost, za kterou náleží plat. Pokud tedy zákonodárce stanovil, že v období svátku bude náležet plat, i když nebudou plněny pracovní úkoly, pak je zřejmé, že za toto období nenáleží odměna za pohotovost. Poskytnutí platu za toto období je nutné považovat za fikci výkonu práce a žalobci tudíž nenáležela odměna za pracovní pohotovost dle ust. § 19 zákona o platu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Krajskému soudu je známo, že otázka naplnění podmínek pro přiznání odměny za služební pohotovost vojáků z povolání byla opakovaně řešena nejen před soudy krajskými, ale též před Nejvyšším správním soudem (viz rozhodnutí sp. zn. 6Ads 47/2013 či sp. zn. 6Ads 71/2012, všechna poukazovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). V těchto řízeních bylo předmětem sporu, zda žalobcům náleží odměna za služební pohotovost v podobě tzv. „dosažitelnosti“, v jejímž rámci jim sice nebylo stanoveno konkrétní místo výkonu této pohotovosti, ale byl jim stanoven časový limit, do něhož byli povinni se do zaměstnání dostavit (do 360 minut). V otázce této dosažitelnosti bylo Nejvyšším správním soudem opakovaně konstatováno, že se jedná o služební pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. Skutečnost, že není stanoveno místo jejího výkonu, nemá na naplnění podmínek služební pohotovosti vliv, neboť voják je výkonem dosažitelnosti omezen stejně jako v případě klasické služební pohotovosti. Danou problematikou se zabýval i krajský soud, a to ve věci vedené pod sp. zn. 10A 212/2015. V této věci byla řešena otázka, zda se jedná o služební pohotovost ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání i v případech tzv. bojové a mobilizační pohotovosti s dosažitelností do 360 minut a v případě tzv. dosažitelnosti bez časové normy. Žalovaný v těchto případech trval na závěru, dle něhož se o služební pohotovost nejedná, neboť příslušníci zařazením do této pohotovosti nejsou nikterak omezováni ve svém volném čase. S tímto závěrem se krajský soud neztotožnil, když konstatoval, že i v těchto případech jsou vojáci ve svém volném čase omezeni, neboť v případě bojové a mobilizační pohotovosti s dosažitelností do 360 minut jsou povinni dostavit se na určené místo v limitu 360 minut, přičemž tato jejich povinnost se neodvíjí od vyhlášení válečného stavu či stavu ohrožení státu, jak tvrdil žalovaný. Bojová a mobilizační pohotovost je nařizována i v době mírového stavu, a to právě pro účely zajištění připravenosti vojáků plnit úkoly související s přechodem ze stavu mírového do stavu ohrožení státu či do stavu válečného. V opačném případě by nebylo nutné týdenními vnitřními rozkazy jednotlivé vojáky zařazené do této pohotovosti vyčleňovat. S ohledem na omezení, která dosažitelnost v bojové a mobilizační pohotovosti přináší, je zřejmé, že se jedná o totožná omezení, jejichž účelem je zajištění služební pohotovosti. Žalovaný se nemůže zbavit odpovědnosti vyplatit příslušníkům odměnu za výkon tohoto druhu pohotovosti s poukazem na skutečnost, že nebyl vyhlášen stav ohrožení státu či válečný stav, neboť omezení, která vojákům z výkonu dosažitelnosti nařízené v rámci bojové a mobilizační pohotovosti vyplývají, objektivně slouží ke stejnému účelu jako služební pohotovost dle ust. § 30 zákona o vojácích z povolání. I v tomto případě se jedná o režim fakticky vojáka v jeho volnu omezující jako pohotovost s určením konkrétního místa pobytu vojáka. I v případě zajištění funkcí armády v mírovém období je nezbytné udržovat systém pohotovostí, aby mohly být plynule plněny úkoly armády spojené s přechodem do válečného stavu či stavu ohrožení státu. K obdobným závěrům dospěl krajský soud i v případě žalovaným nově zavedeného institutu „dosažitelnosti mimo pracovní dobu bez časové normy“, který byl zaveden nařízením náčelníka Vojenské policie k hotovostnímu systému Vojenské policie č.j. 85- 10/2012-5104 ze dne 31. 1. 2012. Tento institut představuje dosažitelnost, kde není určeno místo pobytu vojáka ani časový limit, v jehož rámci je voják povinen dostavit se na určené místo. Ke stanovení časového limitu i místa pobytu vojáka dochází až na základě následně vydaného zvláštního nařízení. Je tedy možné, že takto nastolený institut dosažitelnosti bez časové normy může představovat výrazně menší omezení vojáka v mimopracovní době, na druhou stranu však naopak může představovat i omezení daleko významnější, a to právě s ohledem na následně vydané znění zvláštního nařízení, kterým může být stanoven přísnější časový limit. Vojákům k této dosažitelnosti bylo obecně sděleno toliko to, že jsou povinni se v co nejkratší době dostavit na místo dodatečně určené zvláštním nařízením. I tato skutečnost vede k závěru, že se jedná o institut, který byl služebními orgány zaveden účelově, aby nemusely být vojákům odměny za služební pohotovost vypláceny. Omezení vojáka, která byla nastolena v rámci dosažitelnosti do 360 minut, přetrvávají i v případě dosažitelnosti bez časového limitu. Příslušníci byli i v případě takto stanovené pohotovosti povinni být dostupní na telefonu, a tedy zdržovat se v místech, kde byl dostatečný mobilní signál, zdržet se konzumace alkoholických nápojů a rovněž byli povinni být připraveni k nástupu plnění úkolů v rámci této pohotovosti, přičemž časový limit k nástupu do služby jim byl stanoven až v rámci zvláštního nařízení. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že se služební funkcionáři nemohou vyhýbat nařízení služební pohotovosti ve smyslu ust. § 30 zákona o vojácích z povolání tím, že budou konstruovat různé alternativní typy této pohotovosti, aby se tak v konečném výsledku vyhnuli povinnosti vyplácet vojákům za takto odslouženou pohotovost odměny. V nyní projednávané věci se krajský soud v intencích žaloby zabýval pouze správností výroku napadeného rozhodnutí, týkajícího se nepřiznání žalobcem uplatněného nároku na úroky z prodlení z řádně neproplacených odměn za služební pohotovost. Byť tedy žalovaný ve svém vyjádření namítl nesoulad petitu projednávané žaloby s jejím obsahem, dospěl krajský soud k závěru, že právě z obsahu samotné žaloby se jednoznačně podává, že žalobce brojí pouze proti výroku 1 napadeného rozhodnutí, a to v té části, v jejímž rámci bylo potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí, kterým byl zamítnut žalobcem uplatněný nárok na úroky z prodlení. Tento závěr pak ostatně vyplývá též z repliky žalobce podané k vyjádření žalovaného, krajský soud tak považuje postup dle ust. § 37 odst. 5 s. ř. s. za nadbytečný a nadále se bude zabývat pouze nárokem žalobce na úroky z prodlení z řádně nevyplacených odměn za služební pohotovost. Rovněž tato problematika byla krajským soudem řešena v rámci shora zmiňovaného řízení, jež bylo u zdejšího soudu vedeno pod sp. zn. 10A 212/2015 a krajský soud v nyní projednávané věci neshledal důvod, pro který by bylo nutno se od závěrů, v dané věci učiněných, odchýlit. Prvostupňový služební orgán i žalovaný žádost žalobce o úroky z prodlení z neproplacených odměn zamítly s tím, že právní úprava týkající se vojáků z povolání úroky z prodlení výslovně neuvádí a s ohledem na skutečnost, že se jedná o vztah veřejnoprávní, nelze v daném případě aplikovat ani občanský zákoník či jinou soukromoprávní úpravu úroků z prodlení. Problematikou nároku na úroky z prodlení v případě veřejnoprávního vztahu policisty a jeho zaměstnavatele se krajský soud zabýval opakovaně, a to například v rozhodnutí ze dne 16. 3. 2015 č.j. 10A 91/2014 – 33. V této věci dopěl soud k závěru, že žalobci jakožto policistovi náleží nárok na dlužné úroky z prodlení plynoucí z řádně neproplacených nezákonně nařízených přesčasových služeb. Skutečnost, že právní úprava týkající se policistů úroky z prodlení neupravuje, nemůže vést k závěru, že tito na úroky z prodlení nárok nemají. Tento nárok žalobci vzniká již samotným výkonem služby přesčas a nikoliv až deklaratorním rozhodnutím policejního orgánu o jeho nároku na odměnu za službu přesčas. Žalovaný policejní orgán byl v případě úroků z prodlení povinen analogicky aplikovat ust. § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dle ust. § 1970 občanského zákoníku platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Toto rozhodnutí krajského soudu bylo následně Nejvyšším správním soudem potvrzeno, a to rozhodnutím ze dne 21. 1. 2016 č.j. 6As 75/2015 – 117. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry soudu krajského, přičemž dále konstatoval, že absence právní úpravy úroků z prodlení ve služebním zákoně představuje mezeru v zákoně, kterou je nutno vyplnit analogií. Úroky z prodlení v případě zaměstnaneckého vztahu mezi zaměstnancem a státem je nutno řešit analogií s předpisy soukromoprávními, neboť v případě, kdy by zaměstnancům v klasickém zaměstnaneckém soukromoprávním vztahu úroky z prodlení za nevyplacený plat, mzdu či odměnu za práci náležely, došlo by k nerovnému přístupu k zaměstnancům státu, kterým by nárok na tyto úroky přiznán nebyl pouze z toho důvodu, že předmětná veřejnoprávní úprava úroky z prodlení neobsahuje. Shora učiněné závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Žalovaný se nemůže zprostit odpovědnosti za výplatu úroků z prodlení v případě neproplacených odměn za služební pohotovost poukazem na skutečnost, že zákon o vojácích z povolání úroky z prodlení neupravuje. I v tomto případě lze konstatovat, že se jedná o mezeru v zákoně, kterou je nutno vyplnit analogií soukromoprávními předpisy, a sice ust. § 1968 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Není důvod, aby v případě veřejnoprávních zaměstnanců úroky z prodlení za neproplacenou odměnu za vykonanou služební pohotovost přiznány nebyly a v případě soukromoprávních zaměstnanců, jejichž vztah se řídí zákoníkem práce, k jejich proplácení došlo, neboť tento předpis je upravuje. Takto nerovný přístup nelze považovat za spravedlivý. Úmysl zákonodárce vyloučit úroky z prodlení u odměn za služební pohotovost nebyl zjištěn, přičemž tuto absenci úpravy úroků je nutné vnímat jako neúplnost právního řádu z pohledu rovnosti a dalších obecných principů. Jedná se tedy o mezeru v zákoně, kterou je nutné zaplnit. Pokud by totiž soud dospěl k opačnému závěru a uvedenou mezeru by odmítl zaplnit, resp. by ji vůbec neshledal, vedlo by takové řešení k nespravedlivému výsledku. Z tohoto důvodu shledal krajský soud námitku žalobce, kterou rozporuje postup žalovaného, který mu odmítl proplatit úroky z prodlení z řádně nevyplacených odměn za služební pohotovost, důvodnou. S ohledem na výše uvedené zrušil krajský soud rozhodnutí žalovaného v odstavci 1, o úrocích z prodlení dle ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost a věc žalovanému v tomto rozsahu v souladu s ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil k dalšímu řízení. Napadené rozhodnutí obsahuje dva samostatné výroky o žalobcem uplatněných různých typech nároků, přičemž výrokem ad. 1 bylo rozhodnuto o odvolání proti dvěma prvoinstančním rozhodnutím, jednak o odměně za nařízenou služební pohotovost, jednak o úrocích. Jedná se proto o rozhodnutí o nárocích, které mohou existovat samostatně, a lze o nich samostatně rozhodnout správním orgánem. Takto samostatné výroky rozhodnutí je proto možné oddělit a žalobu uplatnit pouze proti některému z nich. Proto soud projednal žalobu v žalobcem vymezeném rozsahu směřující proti rozhodnutí o úrocích z prodlení. Ve zbytku zůstává napadené rozhodnutí nedotčeno. Krajský soud v dané věci rozhodoval bez nařízení jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť se účastníci ve lhůtě stanovené soudem k jeho výzvě ohledně nařízení jednání nevyjádřili Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 6.400 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, náklady zastoupení advokátem za jeden úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d),§ 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 1x náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), náklady celkem 6.400 Kč.

Poučení