10 A 221/2015 - 79

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce M.B., bytem X, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem, sídlem Ostrava - Poruba, L. Podéště 1883/5, proti žalovanému Statutárnímu městu České Budějovice, se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. č. 1/1, o žalobě žalobce na ochranu před nezákonným zásahem strážníka městské policie, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud“) byla dne 17. 12. 2015 postoupena žaloba podaná dne 18. 5. 2015 u Okresního soudu v Ostravě, kterou se žalobce včasně domáhá určení nezákonnosti zásahu podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, spočívající v použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla (dále jen „TPZOV“) dle § 17a zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, které bylo použito dne 18. 3. 2015 v 13:15 hod na nám. Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Tato žaloba byla podstatně doplněna podáním ze dne 29. 12. 2015. Žalobce namítá, že použití TPZOV bylo nezákonné, jelikož nebyly naplněny zákonné předpoklady pro jeho užití, a to z následujících důvodů. Užití TPZOV bylo založeno na libovůli městského strážníka žalovaného, který užití TPZOV zvolil nikoli z důvodu ochrany veřejného zájmu, ale pro majetkový prospěch žalovaného plynoucí z výběru manipulačního poplatku za přiložení a sejmutí TPZOV. Jeho použití jako bránící sankce nesledovalo ústavně aprobovaný účel. Užití TPZOV proběhlo v rozporu s úmyslem zákonodárce. Zákonodárce neměl v úmyslu trestat osoby podezřelé ze spáchání přestupku nejtvrdším možným způsobem, který příslušný právní předpis dovoluje. Ze své podstaty by to znamenalo, že každé špatně zaparkované auto na území obce s obecní policií by mělo být sankcionováno použitím TPZOV. V Českých Budějovicích se však takto minimálně v centru děje. Při užití sankce použití TPZOV nebyla respektována její přiměřenost. Bránící sankce by měla být přiměřená k objektivní a subjektivní závažnosti deliktu a k osobě, která delikt spáchala. Žalobce je bezúhonným a spořádaným občanem a bylo nepřípustné trestat jeho jednání nejtvrdším zásahem, přičemž ani s daným vozidlem nebyl nikde spáchán přestupek ani jiné protiprávní jednání. Ukládání bránících sankcí za protiprávní jednání je činěno v rámci diskreční pravomoci, kdy uložením této sankce nebylo dbáno na její přiměřenost. Pro správné a spravedlivé zasáhnutí do provozu vozidla je významné dodržování principu zákonnosti trestání a principu individualizace trestu. Žalobce dále poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, ze dne 15. 2. 2007, II ÚS 1894/14, ze dne 9. 12. 2014 a II. ÚS 1413/13, ze dne 7. 5. 2014, kdy zdůraznil nutnost dodržování principů právního státu, princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti a právní jistoty. Těmito principy se musí řídit i individuální právní akty, zvláště pak policejní rozhodnutí. Závěrem žalobce uvedl, že jednání, které mu bylo kladeno za vinu, není přestupkem, což vnímá jako podmínku úspěchu podané žaloby. Předmětné usnesení žalovaného označil jako důkaz. Dle právního názoru žalobce je správní soud dle § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský správní řád (dále jen „o. s. ř.“), vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, zda byl spáchán přestupek. S tímto žalobce požaduje vydání rozhodnutí, kterým bude řešený zásah prohlášen za nezákonný, přičemž žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 5. 4. 2016 navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalovaný shrnul skutkový stav a zásah městského strážníka. Tvrzení, že městská policie zneužívá TPZOV za účelem naplnění městské pokladny shledal jako irelevantní a účelové. Obdobně tak argument zbytečně tvrdého postupu městského strážníka. Použití TPZOV mělo být zcela v pořádku v souladu s příslušným ustanovením zákona o obecní policii, když tato možnost umožňuje městské policii alespoň částečně zajistit udržitelnost dopravní situace ve středu města, kdy mnoho řidičů platné dopravní značení opakovaně nerespektuje a parkuje mimo vyhrazená místa. Možnost použití TPZOV zákon městské policii svěřuje za účelem zabezpečování veřejného pořádku a plnění úkolů v rámci zabezpečování místních záležitostí a podílení se na dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. K odkazovaným rozhodnutím Ústavního soudu České republiky žalovaný uvedl, že se nevztahují k meritu projednávané žaloby. Žalovaný byl soudem vyzván k předložení správního spisu. K použití TPZOV není žalobcem žádný spis veden. K dané věci soud obdržel správní spis Magistrátu města České Budějovice sp. zn. Spr. přest. 2639/15 JU. Toto přestupkové řízení navazovalo na užití TPZOV. Žalobce ve své replice k vyjádření žalovaného uvedl, že oprávnění použít TPZOV podléhá jistým materiálním korektivům, které pro výkon tohoto oprávnění stanovují konkrétní meze. Tyto meze jsou obsaženy již např. v základních zásadách činnosti správních orgánu, v § 2 odst. 2 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Zásah správního orgánu je činěn na základě zákonného zmocnění, který musí být odůvodněn konkrétními materiálními předpoklady pro jeho realizaci, jinak je nezákonný. Žalobce dále napadá, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s jeho námitkami. Vzhledem k jejich nevypořádání či shledání jejich irelevantnosti má žalobce za to, že to pouze zdůrazňuje nezákonnost počínání žalovaného. Plošné uplatňování sankce použití TPZOV bez zvážení jeho přiměřenosti a potřebnosti v jednotlivých případech znamená zásah do majetkových práv osob. Nejsou-li tyto zásahy odůvodněny, aby ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu odpovídaly okolnostem daného případu, jsou tyto zásahy nezákonné. Žalovaný použití TPZOV v řešeném případě nijak neodůvodňuje, případně ho označuje jako irelevantní, je dle žalobce jasným projevem nezákonnosti řešeného zásahu. Ze správního spisu č.j. Spr. přest. 2639 /15 JU vedeného k přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) a § 4 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl dopustit žalobce jednáním, v jehož souvislosti bylo použito předmětné TPZOV (dále jen „správní spis“) vyplývají následující podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu ze dne 18. 3. 2015, čj. 1503-0721 plyne, že toho dne v 12:25 hod. prováděl strážník městské policie žalovaného kontrolu dodržování předpisů, zejména parkování v zóně s dopravním omezením zóna (B28) zákaz zastavení – povoleno zásobování 8-10 hod. na nám. Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Před domem č. p. 26 bylo zjištěno nesprávně zaparkované vozidlo RZ 8T22999, tov. zn. Škoda. V 12:30 bylo na vozidlo přiloženo TPZOV č.

14. V 13:15 byl městský strážník přes OSMP vyrozuměn, že řidič vozidla požádal o sejmutí TPZOV. Tímto řidičem byl žalobce. TPZOV bylo sejmuto v 13:16 hod. Ke sdělení podezření ze spáchání přestupku žalobce uvedl, že s ním nesouhlasí a nesouhlasí ani s manipulačním poplatkem. Na přiložených fotografiích je vidět předmětné vozidlo, které parkuje na popsaném místě. TPZOV č. 14 je nasazen. Za čelním sklem vozidla není z těchto fotografií prokazatelně rozpoznatelný parkovací lístek. Z potvrzení o přiložení a odejmutí TPZOV plyne výše uvedené, žalobce toto stvrdil svým podpisem. Dne 15. 4. 2015 byl Magistrátem města České Budějovice vydán příkaz, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku proti plynulosti silničního provozu dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Proti tomuto příkazu byl podán odpor. Z protokolu o ústním projednání přestupku v nepřítomnosti obviněného ze dne 24. 6. 2015 plyne dle výpovědi městského strážníka R., že žalobce předložil platný parkovací lístek. Vozidlo žalobce ale stálo mimo parkovací místo, na který by se lístek vztahoval. Z tohoto důvodu nebyl lístek focen a ani uveden v úředním záznamu. Dne 17. 8. 2015 žalobce písemně uvedl, že za čelní sklo vozidla čitelně umístil zakoupený parkovací lístek, jehož kopii předkládá. Tuto skutečnost považuje za tolik výjimečnou, aby snížila stupeň společenské nebezpečnosti jednání žalobce pod míru naplnění materiální stránky předmětného přestupku. Činnost městské policie žalobce označil za svévolnou a excesivní. Dne 31. 8. 2015 bylo vydáno rozhodnutí, kdy ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1991 Sb., o přestupcích, bylo řízení o přestupku zastaveno. Správní orgán poukázal na výpověď strážníka R. a doložení kopie parkovacího lístku. Tento lístek měl být lístkem, který strážník uvedl ve své výpovědi. Umístění parkovacího lístku v době nesprávného parkování vozidla, nebylo zjištěno. Jeho existence byla prokázána výpovědí strážníka a obviněným, přičemž údaje na lístku odpovídají době údajného přestupkového jednání. Správní orgán uvedl, že žalobce parkoval mimo vyhrazená parkovací stání. Vzhledem k tomu, že žalobce dostál své povinnosti uhradit parkovné, je nebezpečnost tohoto jednání nižší než nepatrná. Z tohoto důvodu bylo řízení zastaveno. Krajský soud se zabýval věcí ve smyslu § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), a hodnotil, zda se v dané věci jednalo o nezákonný zásah spočívající v přiložení TPZOV na vozidlo žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízeného jednání, bylo na den 15. 6. 2016 nařízeno jednání. Žaloba není důvodná. Judikatura správních soudů dovodila, že ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li zároveň splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Soud má za to, že použitím TPZOV byl žalobce zkrácen na svých právech. Užití TPZOV je zásahem, neboť se jedná o aplikaci práva jeho přímým výkonem. Zásah byl zaměřen vůči žalobci prostřednictvím jím užívané věci – osobního automobilu. Soudu tedy zbývá posoudit, zda tento zásah byl nezákonný, jelikož ostatní podmínky důvodnosti podané žaloby považuje za splněné. Žalobce pojímá užití TPZOV jako sankci, čemuž odpovídá i jeho argumentace. Dle názoru soudu nelze TPZOV považovat za sankci. Sankce, respektive trest, je zjednodušeně negativní následek společností neakceptovaného jednání, “Trestem se pachateli působí určitá újma (na svobodě, na právech, na majetku) a zároveň se tak vyslovuje morální odsouzení činu a toho, kdo jej spáchal.” (HENDRYCH, Dušan. Právnický slovník. 3., podstatně rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2009. Beckovy odborné slovníky. ISBN 978-80- 7400-059-1.). K tomuto je nutno připočíst i další funkce trestu, jako např. ochranná, preventivní, výchovná atd. Uvedené není primárním účelem TPZOV, kterým je rychlé a řádné projednání přestupku, jehož se měla daná osoba dopustit, a to nejlépe přímo na místě samém v blokovém řízení. TPZOV je tedy primárně zajišťovacím institutem sui genesis. TPZOV je projevem tzv. zadržovacího oprávnění státu v rámci veřejné moci. „Zadržovací oprávnění je zpravidla realizováno jako bezprostřední zásah, popřípadě formou správního aktu. Jeho účelem je zajistit věc pro účely dalšího řízení nebo splnění určité povinnosti osobou, jejíž věc je zadržena” (Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecní část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 826 s., s. 341). Skutečnost, že se nejedná o trest, plyne mj. i z úpravy použití TPZOV obsažené v § 17a odst. 2 a 3 zákona o obecní policii, které stanovují, že tento prostředek lze použít pouze, je-li zajištěna možnost jeho odstranění bez zbytečného odkladu a bez zbytečných průtahů po projednání přestupku v blokovém řízení, po zjištění totožnosti řidiče a dalších nezbytných úkonech a dále i z výčtu sankcí obsažených v § 11 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Užití TPZOV nelze do výčtu možných sankcí dle tohoto či jiného zákona zahrnout. V souladu se zásadou nulla poena sine lege soud konstatuje, že z výše uvedených důvodů nepovažuje argumentaci žalobce založenou na sankčním charakteru TPZOV za vhodnou a přiléhavou. Žalobce zanechal vozidlo v centru města České Budějovice na nám. Přemysla Otakara II. u domu č.p. 26, a to mimo vyznačené parkovací místo, přičemž dané místo se nachází v prostoru platnosti dopravní značky IP25 a zóna centrum a „Dopravní obsluze je vjezd do pěší zóny povolen od 06.00 hod do 10.00 a od 18.00 do 20.00 hod“, kde parkování na jiném místě, než které jsou označeny jako parkoviště, je dopravní značkou B28 státní zakázáno. Soud má místo zanechání vozidla za prokázané. Místo zanechání vozidla je dostatečně určeno ve správním spise, přičemž z fotografií ve správním spise je toto místo i rozpoznatelné. Žalobce místo zaparkování vozidla nijak nerozporuje. Při jednání byl proveden důkaz devatenácti fotografiemi dokládající stav dopravního značení. Žalobce skutečný stav dopravního značení v rozhodné době přímo nerozporoval, navrhl však řízení doplnit mapou dopravního značení k rozhodnému datu a provedení místního šetření dopravního značení. Soud má skutkový stav dopravního značení v předmětné části města za prokázaný, neboť vyplývá z listin založených ve správním spise (zejména z úředního záznamu, z oznámení o podezření ze spáchání přestupku a správního rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku) a z předložených fotografií. Žalovaný sdělil soudu, že v rozhodné době nebyla jakákoli z dopravních značek poničena tak, aby musela být opravena. Žalobce navrhl, aby byl proveden důkaz zjištěním, zda v době, kdy byl na jeho vozidlo připevněn TPZOV došlo k poškození některé z dopravních značek a dále, aby bylo zjištěno, zda v období před připevnění TPZOV byly některé z těchto dopravních značek opravovány. Soud má za to, že další dokazování ohledně dopravního značení není nutné, neboť skutkový stav je již dostatečně zjištěn. Žalobce stav dopravního značení v souvisejícím správním řízení o přestupku nerozporoval, přičemž právě v tomto řízení by bylo zcela na místě zkoumat jeho stav. Vzhledem k tomu, že v tomto směru byl žalobce v souvisejícím správním řízení nečinný, má soud za to, že další dokazování je nadbytečné. Dle § 17a odst. 1 zákona o obecní policii je strážník oprávněn použít TPZOV, je-li vozidlo ponecháno na místě, kde je zakázáno stání nebo zastavení vozidla. Vzhledem k výše uvedenému má soud za prokázané, že vozidlo bylo zanecháno v místě zákazu stání. Strážník tudíž byl oprávněn TPZOV použít, neboť došlo k formálnímu naplnění předpokladů nutných k jeho užití. Námitku libovůle při užití TPZOV, který měl být použit ne z důvodu ochrany veřejného zájmu, ale pro majetkový prospěch žalovaného shledává soud nedůvodnou. Žalobce žádným způsobem toto své tvrzení nedokládá. Užití TPOZV podléhá správnímu uvážení strážníka městské policie. Vzhledem k tomu, že soud neshledal, že by užití TPOZV v souzeném případě došlo k překroční zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil, více se jím nezabýval. V souladu s výše uvedeným soud nemá důvod se domnívat, že účelem užívání předmětného prostředku by byl majetkový prospěch žalovaného. Soud nad rámec věci dodává, že správnímu soudu obecně nepřísluší zkoumat, zda manipulační poplatek za přiložení a sejmutí TPZOV je vybírám v oprávněné výši, zda jeho výše pokrývá účelně vynaložené náklady či zda z jeho vybírání plyne žalovanému ekonomický zisk. Námitku užití TPZOV v rozporu s úmyslem zákonodárce považuje soud za nedůvodnou. Zákonodárce dle žalobce neměl v úmyslu trestat osoby podezřelé ze spáchání přestupku nejtvrdším možným způsobem, který příslušný právní předpis dovoluje. Žalobce úmysl zákonodárce neuvádí. V souladu s výše uvedeným soud nepovažuje TPZOV za trest. Z tohoto důvodu nepovažuje soud za relevantní ani úvahy žalobce o užití mírnější formy represe. Soud úmysl zákonodárce naznačil již výše, přičemž dále odkazuje na následující: „Oprávnění strážníka použít technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla bylo do zákona o obecní policii vloženo první novelizací zákona o obecní policii zákonem č. 67/1993 Sb. ze dne 27. ledna 1993. (...) Novelizace byla provedena proto, že v práci obecní policie i Policie České republiky byly často zjišťovány případy zaparkování nebo ponechání vozidel na takových místech, kde je to zakázáno, s následnými problémy v bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, zejména ve větších městech. Uvedené a obdobné dopravní přestupky byly navíc do té doby „tradičními“ postupy prakticky neřešitelné, jak z pozice policistů, tak i strážníků. Technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla je specifickým zajišťovacím prostředkem, jehož smyslem je zajištění důkazu pro následné řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.“ (Vetešník, P., Jemelka, L. Zákon o obecní policii. Komentář. 1. vydání, Praha 2009, 542 s., s. 192-193.). Námitku nepřiměřenosti užití sankce TPZOV považuje soud za nedůvodnou. Soud opětovně uvádí, že z výše uvedených důvodů nepovažuje TPZOV za sankci. Z tohoto důvodu nelze uvažovat o přiměřenosti sankce, její důvodnosti, vhodnosti atd. Užití TPZOV nepovažuje soud za exces tak, jak žalobce naznačuje. Co se objektivní vhodnosti užití TPZOV v tomto případě týče, byť uváděné není dle soudu právně významné, z registrační značky žalobcova vozidla je odvoditelné, že vozidlo je registrováno v Moravskoslezském kraji (písmeno „T“ na registrační značce, dle § 28 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 343/2014 Sb., o registraci vozidel). Vzhledem k tomu, že místo registrace obvykle koresponduje s místem pobytu řidiče vozidla či jeho provozovatele, má soud za to, že užití TPZOV v tomto případě je možné považovat i z tohoto důvodu za účelné pro zrychlení a zjednodušení projednání případného přestupku. Skutečnost, že žalobce je osobou bezúhonnou, na projednávanou věc nemá vliv. V okamžiku užití TPZOV strážník neví, kdo je osobou řidiče, nemůže tak z povahy věci k osobě řidiče přihlédnout. Rovněž zákon nic takového po strážníkovi nepožaduje. Rozhodnou skutečností je pouze umístění vozidla a povaha vozidla (viz § 17a odst. 1 až 4 zákona o obecní policii). Soud se ztotožňuje s tvrzeními žalobce uváděnými v souvislosti s judikaturou Ústavního soudu České republiky, nicméně tyto považuje za nepřiléhavé dané věci, neboť v řešené věci nespatřuje vad, na které tato rozhodnutí cílí. Ve své replice žalobce uvedl, že oprávnění strážníka k užití TPZOV podléhá materiálním korektivům obsažených např. v základních zásadách činnosti správních orgánů. Užití TPZOV dle názoru soudu musí být v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů, nicméně v daném případě soud neshledal žádného pochybení. Žalobce pouze obecně odkazuje na zásady obsažené v § 2 odst. 2 a 4 správního řádu, kdy uvádí, že správní orgány mohou uplatňovat svoji pravomoc pouze k těm účelům, ke kterým jim byla zákonem svěřena a v rozsahu, v jakém jim byla svěřena a ve veřejném zájmu. Vzhledem k výše uvedenému účelu předmětné právní úpravy má soud za to, že TPZOV bylo užito v souladu s touto právní úpravou, jejím účelem a veřejným zájmem, neboť jeho užití přispělo ke zjištění skutkového stavu, osoby řidiče vozidla a získání jeho vyjádření k jednání, které mu bylo v tu chvíli kladeno za vinu. Skutečnost, že jednání žalobce nebylo projednáno v rámci blokového řízení na místě samém, neznamená, že nebyl naplněn účel užití TPZOV. Žalovaný výslovně neuvádí, proč v tomto konkrétním případě přistoupil k užití TPZOV a odkazuje pouze na zákonnou úpravu. Při jednání žalovaný soudu sdělil, že TPZOV jsou využívány strážníky městské policie v zájmu udržitelnosti dopravní situace ve města, a to v souladu se zákonem. TPZOV není svojí povahou sankcí, ale zejména prostředkem k zajištění řádného průběhu navazujících řízení. Z tohoto důvodu nepovažuje soud za nutné, aby žalovaný zdůvodnil užití TPZOV v takovém rozsahu, jak uvádí žalobce. Žalobce opakovaně různými způsoby namítá porušení zásady individualizace trestu. Soud opětovně odkazuje na výše uvedený charakter TPZOV, nicméně i u tohoto prostředku je možné rozlišovat konkrétní případy jeho užití. Žalobce obecně uvádí, že žalovaný užívá TPZOV jako prostředek prima ratio, nikoli jako ultima ratio. Tyto skutečnosti žalobce nijak nedokládá. Z tohoto důvodu soud nemá za prokázané, že žalovaný takto činí. I kdyby takto žalovaný činil, neznamená to, že by jeho jednání bylo automaticky nezákonné. Excesivní užití TPZOV je nutno zkoumat v zcela konkrétních případech, nikoli obecně jak žalobce po soudu požaduje. Strážník městské policie nemůže z povahy věci podrobně posoudit, zda užití TPZOV je v konkrétním případě zcela nezbytně nutné pro zajištění řádného průběhu následujících řízení (což zákon výslovně ani nevyžaduje), a to již z toho důvodu, že nezná osobu řidiče, respektive osobu, která vozidlo na daném místě zanechala. Nemůže tedy užití tohoto zajišťovacího institutu individualizovat tak, jak by žalobce předpokládal. Pro úplnost soud dodává, že kdyby ve vozidle byl řádně umístěný parkovací lístek (ze správního spisu to není zřejmé), nemělo by to na nyní řešenou věc vliv, neboť vozidlo bylo ponecháno v místě zákazu stání. Dále soud konstatuje, že co se skutkových okolností týče, nemá důvod se domnívat, že nebyly naplněny další předpoklady použití TPZOV dle § 17a odst. 2 až 4 zákona o obecní policii. Ze správního spisu vyplývá, že řidič vozidla nebyl přítomen a strážník byl k odstranění TPZOV přivolán s časovým odstupem. Tento prostředek byl použit v situaci, kdy byla zajištěna možnost jeho odstranění bez zbytečného odkladu a tak se také stalo, což plyne z popisu průběhu jednání strážníka s žalobcem. Vozidlo dle fotografií netvořilo překážku v provozu a nejednalo se o vozidlo, na které nesmí být tento prostředek použit. Námitku, že předmětné umístění vozidla nebylo správním orgánem posouzeno jako přestupek, považuje soud za nedůvodnou. Soud nesouhlasí s právním názorem žalobce, že jako správní soud je dle § 135 o. s. ř. vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, zda byl spáchán přestupek postižitelný podle zvláštního předpisu. Dle § 64 s. ř. s. se části prvé a třetí části občanského soudního řádu použijí tehdy, nestanovuje-li soudní řád správní jinak. Ustanovení § 52 s. ř. s. stanovuje vázanost soudu „rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutí soudu o osobním stavu. O jiných otázkách si soud učiní úsudek sám; je-li tu však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází…“. Vzhledem k tomu že úprava obsažená v s. ř. s. je komplexní a samostatně aplikovatelná, není nutná subsidiární aplikace příslušného ustanovení o. s .ř., a to jak dle § 64 s. ř. s., tak v duchu zásady Lex specialis derogat generali. Z tohoto důvodu správní soud není vázán rozhodnutím správního orgánu, zda jednání je či není přestupkem. Pokud takovéto rozhodnutí o přestupku existuje, správní soud je povinen své případné odchylné posouzení přesvědčivě zdůvodnit. K tomuto soud odkazuje na následující: „Pokud (…) existuje soudní či správní rozhodnutí, soud z něj vychází; to vyplývá především z principu presumpce správnosti rozhodnutí. Rozhodnutí o těchto otázkách však není pro správní soud absolutně závazné. Zákon totiž stanoví, že soud z takového rozhodnutí vychází. Tato dikce předznamenává, že soud si může danou otázku posoudit i odchylně. V takovém případě bude nezbytné v odůvodnění rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnit, z jakých důvodů k takovému kroku soud přistoupil a proč spornou otázku posoudil jinak. Popsaná právní úprava vyjadřuje princip supremace soudní moci nad mocí výkonnou při posuzování právních vztahů.“ (Blažek, T.,Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil, P., Sochorová, V., Šebek, P.: Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha : C. H. Beck, 2014). Posouzení zákonnosti užití TPZOV není z povahy věci závislé na rozhodnutí správního orgánu, zda jednání žalobce, pro které bylo TPZOV užito, je či není přestupkem. Posouzení zákonnosti tohoto zásahu se vztahuje pouze k tomu, zda TPZOV bylo v předmětný okamžik použito v souladu se zákonem. Tyto skutečnosti spolu mohou souviset skutkově, nikoli právně tak, jak se žalobce domnívá. Pokud dané jednání přestupkem nebylo, nemusí to nutně znamenat neoprávněné použití TPZOV. Jeho použití se řídí samostatnou úpravou bez přímé vazby na ustanovení upravující přestupky v dopravě. Soud k tomuto odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2010, čj. 3 Aps 2/2010 – 88, ve kterém Nejvyšší správní soud při posuzování zákonnosti zásahu spočívající v odtažení vozidla stěžovatele, uvedl, že „…pro posouzení zákonnosti zásahu nemá žádný význam případné rozhodnutí o tom, zda stáním na vyhrazeném parkovišti byl spáchán přestupek. Ačkoli je v úředním záznamu Městské policie Hl. města Prahy ze dne 1. 4. 2008 mj. uvedeno, že popsaným jednáním došlo k naplnění přestupku, jednalo se v podstatě o záznam podezření ze spáchání přestupku. Jak vyplývá z vyjádření žalovaného v rámci soudního jednání, bylo toto oznámeno orgánu příslušnému k projednání přestupku. Řízení o přestupku je tedy na provedeném zásahu zcela nezávislé.“. Z těchto důvodů považuje soud rozhodnutí správního orgánu ve věci souvisejícího přestupku za nepodstatné a zcela nesouvisející se souzenou věcí. Při jednání žalobce zdůraznil, že zásah žalovaného nebyl přiměřený a nezbytný. K tomuto odkázal na nález Ústavného soudu vydaný pod sp. zn. IV. ÚS 4439/12 ze dne 9. 2. 2016 a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Bernh Larzen Holding AS a ostatní proti Norsku ze dne 14. 3. 2013 s tím, že v souzeném případě je nutno, stejně jako učinil v uvedené věci ESLP, provést tříkrokový test spočívající v určení, zda zásah žalovaného byl odůvodněný ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), tedy zda byl proveden v souladu se zákonem vykládaným jako zákonem v širokém slova smyslu, zda sledoval legitimní cíl a byl v demokratické společnosti k dosažení tohoto cíle nezbytný. Shora uvedená judikatura se váže ke článku 8 Úmluvy. Tento článek upravuje „Právo na respektování soukromého a rodinného života“. Soud považuje odkaz žalobce na tento článek a na uvedenou judikaturu za nepřiléhavý, neboť přiložení TPZOV nebylo žalobci zasaženo do jeho práv ve smyslu tohoto článku. Žalovanému nebylo zasaženo do jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Odkazovaný rozsudek ESLP se váže k zajištění elektronických informací při daňové kontrole, obdobně tak odkazovaný nález Ústavního soudu. Dočasné omezení výkonu vlastnického práva k osobnímu automobilu v souzeném případě nepovažuje soud za zásah do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, když tímto zásahem byla pouze dočasně znemožněna žalobci jízda vozidlem. Nadto je soud toho názoru, že užití TPZOV bylo odůvodněné, sledovalo legitimní cíl a bylo k dosažení tohoto cíle nezbytné, respektive vhodné. Užití TPOZV se zakládalo na zákonném zmocnění strážníka městské policie dle § 17a zákona o obecní policii. Legitimnost užití TPOZV spatřuje soud v samotné podstatě tohoto institutu, kterým je zjištění skutkového stavu a zjištění osoby řidiče vozidla tak, aby bylo možno eventuální přestupek řidiče projednat nejlépe v blokovém řízení na místě. Soud k tomuto odkazuje na výše uvedenou povahu TPZOV a smysl jeho úpravy v § 17a zákona o obecní policii. V přímé souvislosti s tímto má soud za to, že užitím TPOZV bylo k dosažení cíle, ke kterému se užívá, vhodné, neboť vede k rychlému a úspornému projednání případného přestupku v blokovém řízení. Skutečnost, že k blokovému řízení na místě nedošlo, není podstatná. Soud má za to, jak naznačil již výše, že zákonná úprava užití TPOZV sama minimalizuje zásah do práv osob, když podmínkou pro její užití je možnost odstranění TPOZV bez zbytečného odkladu. Z úředního záznamu plyne, že strážník městské policie byl vyrozuměn o požadavku na sejmutí TPOZV v 13:15 hod., přičemž k jeho sejmutí z vozidla žalobce došlo v 13:16 hod. Doba, po kterou byl žalobce omezen v užívání vozidla, není dle hodnocení soudu nepřiměřená účelu, pro který bylo k omezení přistoupeno. Dle § 58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do 30. 9. 2015 orgány obce oznamují příslušným správním orgánům přestupky, o nichž se dozví, nejsou-li samy příslušné k jejich projednávání, přičemž mj. v oznámení uvedou i osobu podezřelou ze spáchání přestupku. Dle § 1 odst. 1 zákona o obecní policii je obecní, respektive městská policie orgánem města, která má povinnost v oznámení o přestupku uvést osobu podezřelou ze spáchání přestupku. Požadavek na odstranění TPOZV obvykle vznáší osoba, která vozidlo na místě zanechala, tj. osoba podezřelá ze spáchání přestupku. Případně se obvykle jedná o osobu se znalostí totožnosti osoby, která vozidlo na místě zanechala. Dozví-li se takto strážník městské policie totožnost osoby, která vozidlo na místě zanechala, je naplněn jeden z legitimních účelů užití TPOZV, stejně jako je obvykle bez pochybností zjištěn i skutkový stav. Užití TPOZV je v takovémto případě legitimním prostředkem k naplnění zákonné povinnosti strážníka městské policie, respektive městské policie jakožto orgánu města a k zajištění řádného, rychlého a hospodárného správního řízení. Dle § 7 odst. 1 zákona o obecní policii je strážník povinen mj. v mezích uvedeného zákona provést zákrok nebo úkon, je-li spáchán přestupek anebo je-li důvodné podezření z jejich spáchání. Je zjevné, že v souzeném případě strážník takovéto podezření nabyl. Dle § 6 odst. 1 uvedeného zákona je strážník při provádění úkonů mj. povinen dbát, aby osobám v souvislosti s jeho činností nevznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákonem nebo úkonem. Vzhledem k výše uvedenému v kontextu přednesených žalobních bodů je soud toho názoru, že strážník městské policie (resp. žalovaný) při užití TPOZV těmto povinnostem dostál. Z uvedených důvodů soud nepovažuje přiložení TPOZV na vozidlo žalobce dne 18. března 2015 v 13:15 hod. v Českých Budějovicích v ul. nám. Přemysla Otakara II. za nezákonné a žalobu jako nedůvodnou podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud se jedná o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, tento se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Soud proto rozhodl v jeho případě tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení