10 A 23/2013 - 24

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Krybusovou v právní věci žalobce O. N., st. příslušnost Ukrajina, t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, Bělá pod Bezdězem, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie, v Českých Budějovicích, Pražská 558, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 12.2.2013, č.j. KRPC-19696- 26/ČJ-2013-020023, takto :

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 6.3.2013 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 12.2.2013, č.j. KRPC-19696- 26/ČJ-2013-020023, kterým bylo rozhodnuto podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění. Dále bylo rozhodnuto podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 125 odst. 1 téhož zákona, že doba trvání zajištění se stanovuje na 60 dnů. (2) Žalobce v žalobě uvedl, že byl rozhodnutím zkrácen na svých právech, neboť žalovaný porušil ustanovení § 124 zákona o pobytu cizinců ve spojení s článkem 15 odst. 1 a 4 tzv. návratové směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16.12.2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí) a článek 5 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech z roku 1950 (dále jen „Evropská úmluva“) – „reálný předpoklad vyhoštění“ a dále ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s článkem 5 odst. 4 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Evropská úmluva“), podle kterého každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Současně porušil ustanovení § 124 odst. 1 zákona po pobytu cizinců ve spojení s § 2 odst. 3 správního řádu a ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu ve spojení s § 124 zákona po pobytu cizinců. Tyto žalobní body žalobce dále v žalobě odůvodnil. Uvedl, že není reálný předpoklad, že k jeho vyhoštění do země původu by mohlo dojít ještě v době zajištění, které nesmí přesáhnout 180 dnů. Citoval z konkrétních článků Evropské úmluvy i návratové směrnice a poukázal i na judikaturu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a konkrétně označené rozsudky Nejvyššího správního soudu. Především zdůraznil, že není-li cizinec zajištěn s vidinou, že bude ve lhůtě stanovené pro zajištění opravdu vyhoštěn, přestává být zajištění ospravedlnitelné. Dále uvedl, že podle § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vykonat, požádal-li cizinec o mezinárodní ochranu a řízení o mezinárodní ochraně včetně soudního přezkumu nebylo doposud ukončeno. Žalobce učinil prohlášení o mezinárodní ochraně ve smyslu § 3a písm. a) bod 4 zákona o azylu, a tudíž v současné době není vyhoštění realizovatelné. K tomu poukázal na praxi českých správních orgánů a správních soudů a dovodil z informací, které měl k dispozici, že průměrná délka řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany pouze u správních soudů přesahuje 215 dnů. V současné době je žádost žalobce o mezinárodní ochranu posuzována správním orgánem ve správním řízení. I kdyby ke dni vydání napadeného rozhodnutí správní orgán ve věci žádosti žalobce o mezinárodní ochranu rozhodl, délka navazujícího soudního řízení u krajského soudu a následně Nejvyššího správního soudu by dle názoru žalobce byla taková, že by žalobce byl s největší pravděpodobností propuštěn ze zajištění dříve, než by skončilo řízení o mezinárodní ochraně včetně soudního přezkumu, a tím by odpadly překážky realizace správního vyhoštění. Tyto skutečnosti musí být správním orgánům známé. Správní orgán neunesl důkazní břemeno ohledně reálného předpokladu vyhoštění žalobce a jeho rozhodnutí je proto nezákonné. Žalobce současně poukázal na to, že by jeho vyhoštěním mohlo dojít k vážné újmě na právech, životě a zdraví a tím i porušení závazků ČR vyplývajících pro ni z mezinárodních smluv. Žalobce jako příslušník rusky mluvící menšiny na Ukrajině byl cílem útoků Ukrajinských skinheadů a byl při jednom jejich útoku zraněn a v rozsahu dvou až tří měsíců hospitalizován. Žalobce má za to, že realizaci správního vyhoštění brání tato překážka. Správní vyhoštění nelze realizovat a zajištění není nezbytné a je tudíž nezákonné. V případě žalobce byla délka trvání zajištění stanovena v rozporu s článkem 5 odst. 4 Evropské úmluvy na dobu 60 dnů. Nebyl dodržen ani požadavek individualizace správního řízení a princip proporcionality, neboť správní orgán nezjistil nebo nepřihlédl k některým podstatným okolnostem případu. Rozhodnutí žalobce označil za nepřezkoumatelné, neboť podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1As 93/2011-79 musí správní orgán v odůvodnění rozhodnutí uvést individuelně jaké úkony budou k realizaci správního vyhoštění provedeny a rovněž specifikovat dobu úkonů, což se v dané věci nestalo. Rozhodnutí bylo odůvodněno obecně a nesplňuje požadavky § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce požádal o prominutí soudních poplatků a uvedl, že nežádá o nařízení jednání v dané věci. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (3) Žalovaná ve vyjádření k žalobě, které bylo soudu doručeno dne 12.3.2013, navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobce byl přistižen ostrahou obchodního centra v Českých Budějovicích při spáchání drobné krádeže. Byl předán policii a téhož dne zajištěn, neboť lustrací v policejních databázích bylo zjištěno, že žalobce je veden jako nežádoucí osoba s dobou platnosti od 12.12.2010 do 26.8.2017. Se žalobcem byly dne 11.2.2013 zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázáním, neboť je vedeno zkrácené přípravné řízení v souvislosti s nerespektováním rozhodnutí o správním vyhoštění žalobcem ze dne 20.7.2012. Žalobci bylo uloženo správní vyhoštění s platností do 26.8.2017, které nabylo právní moci dne 26.7.2012. Žalobce nerespektoval správní vyhoštění a zdržoval se od 27.8.2012 do 11.2.2013 na území členských států Evropské unie neoprávněně. Správní orgán posoudil veškeré zjištěné skutečnosti a uzavřel, že je třeba žalobce umístit do zařízení pro zajištění cizinců, neboť nepostačuje uložení zvláštního opatření, navíc žalobce opakovaně nesplnil povinnost opustit území ČR. Žalobce přicestoval do ČR dne 11.8.2003 legálně na jednorázové vízum s oprávněním pobytu po dobu 16 dní do 24.8.2003. Z ČR nevycestoval a do 10.2.2005 se zdržoval na území ČR neoprávněně. Proto mu bylo uloženo správní vyhoštění z území ČR na dobu 5 let a byl zařazen v evidenci nežádoucích osob od 10.2.2005 do 10.2.2010. Žalobce nevycestoval a další kontrolou v srpnu 2010 bylo zjištěno, že maří rozhodnutí o správním vyhoštění. Současně odstranil z cestovního pasu AT 717245 č. l. 25 – 32, neboť na těchto stranách bylo vylepeno české vízum. Dne 18.8.2010 bylo vydáno další rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, v němž bylo stanoveno, že žalobce musí vycestovat do 30 dnů po zániku překážky k vycestování, tuto překážku představovalo trestní řízení ve věci přečinu krádeže, které bylo se žalobcem vedeno a dále ve věci přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny. Žalobce byl dne 6.10.2010 Okresním soudem v Českém Krumlově shledán vinným z trestné činnosti a byl vydán trestní příkaz č.j. 1T 179/2010-88, v němž byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 2 let. Žalobce byl po právní moci rozhodnutím dne 11.11.2010 povinen do 30 dnů vycestovat z území ČR. Tuto povinnost nesplnil a dále mařil rozhodnutí o správním vyhoštění, které bylo vykonatelné od 12.12.2010 do 12.12.2015. Žalobce byl zajištěn a doba jeho zajištění byla stanovena na 90 dnů z důvodu, že neměl platný cestovní doklad. Dne 8.3.2011 žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Se žalobcem bylo dále zahájeno dne 24.2.2011 trestní řízení pro opakovaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Řízení bylo na základě domluvy zastaveno. Pokračování v trestním řízení se jevilo jako neúčelné, neboť žalobce byl zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců v Poštorné, což bylo lze považovat v dané věci jako postačující. Správní orgán rozhodl dne 11.5.2011 o prodloužení doby zajištění za účelem správního vyhoštění. Důvodem byla skutečnost, že se nedařilo ověřit totožnost cizince a obstarat mu nový doklad totožnosti, neboť žalobce nevlastnil žádný cestovní doklad. Žalobce požádal o mezinárodní ochranu, která mu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, proti tomuto rozhodnutí podal žalobu a zároveň podal žalobu proti rozhodnutí o prodloužení zajištění. Tato žaloba byla dne 7.6.2011 zamítnuta. Žalobce byl dne 19.7.2011 předán ze zajištění Ministerstvu vnitra. Byl mu vystaven průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany a byl přihlášen k pobytu v Pobytovém středisku Havířov. Žalobce dne 18.10.2011 svévolně opustil Pobytové středisko v Havířově a neuvedl adresu pobytu. Z toho důvodu bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany ze dne 23.5.2012 usnesením Krajského soudu v Brně zastaveno. Správní orgán vyslovil domněnku, že jednání cizince bylo vedeno snahou, aby byl propuštěn ze zařízení pro zajištění cizinců a mohl se volně pohybovat po území ČR. Dále se totiž o pokračování řízení o udělení mezinárodní ochrany nezajímal. Z území ČR neodcestoval. Byla zjištěna adresa pobytu žalobce dne 20.7.2012 a bylo mu doručeno rozhodnutí o správním vyhoštění, které nabylo právní moci 26.7.2012. Žalobce byl zařazen do evidence nežádoucích osob do 26.8.2017. (4) K námitce žalobce, že nemůže dojít k realizaci správního vyhoštění, neboť praxe českých správních orgánů a správních soudů je taková, že bezvýjimečně přesahuje dobu 180 dnů, tedy maximální dobu, po kterou může být cizinec zajištěn, žalovaný uvedl, že nemůže předjímat rozhodnutí o podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a už vůbec ne pokračování či závěr řízení ve věci o udělení mezinárodní ochrany nebo rozhodnutí příslušných soudů. Žalovaný vyslovil domněnku, že pokud bylo již jednou ve věci mezinárodní ochrany žalobce rozhodnuto, bude další žádost jako nepřípustná zamítnuta, neboť byla podána opakovaně. V dané věci nevznikly žádné nové skutečnosti. Zároveň žalovaný vyslovil domněnku, že v předešlém řízení byl žalobci Ředitelstvím služby cizinecké policie v Praze opatřen náhradní cestovní doklad, který je sice neplatný, ale je k dispozici a tudíž celý proces ověření totožnosti a opatření nového platného dokladu na zastupitelském úřadu Ukrajiny v Praze bude urychlen. Ve smyslu § 127 odst. 2 zákona po pobytu cizinců navíc není podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v průběhu zajištění důvodem pro ukončení zajištění. Správní orgán neustále zkoumá důvody zajištění, tak jak mu ukládá § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců, které zakládá ke spisu. Žalovaný je přesvědčen, že postupuje v souladu se Směrnicí ES 2008/115 náležitou pečlivostí a činí takové úkony, které směřují k vyhoštění žalobce tak, aby bylo realizováno v co nejkratší době. Navíc žalovaný uvedl, že má za to, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově, aby výkon rozhodnutí byl pozastaven. Tato domněnka vychází z jednání žalobce, neboť se nedostavil k příslušnému orgánu, ale byl nejprve zajištěn a teprve poté požádal o mezinárodní ochranu. Taktéž v prvním řízení o udělení mezinárodní ochrany nevyčkal ani pravomocného rozhodnutí a svévolně opustil pobytové středisko, aniž oznámil adresu svého pobytu příslušným úřadům. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně č.j. 2As 137/2005, dle kterého žádost o azyl je nutné podat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného ale i časového. Žalovaný dále uvedl, že institut zajištění cizince není opatřením sankční povahy. Jeho smyslem je napomoci realizovat správní vyhoštění v případech, kdy ke splnění tohoto účelu není možné využít mírnějšího opatření. V dané věci bylo v souladu se zákonem postupováno. Délka správního vyhoštění byla stanovena přiměřeně s ohledem na účel, kterým je ukončení neoprávněného pobytu žalobce na území členských států Schengenského prostoru a realizace jeho vyhoštění. Žalovaný nepostupoval v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu, neboť činil veškeré úkony, aby byl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, jednal v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Vycházel ze skutečně zjištěného stavu věci a při posuzování důvodů zajištění shledal v jednání žalobce rozpor se zájmy společnosti na dodržování podmínek stanovených pro pobyt cizinců. Jednání žalobce nezaručuje, že samostatně vycestuje a dobrovolně se vrátí do domovského státu. To je znesnadněno skutečností, že nevlastní žádný cestovní doklad opravňující jej k vycestování a z jednání, které posuzoval žalovaný, vyplývá, že nebyl ochoten si jej sám opatřit na domovském zastupitelském úřadu. Proto bylo vydáno rozhodnutí o zajištění, které je v souladu se zákonem. Žalovaný vyslovil souhlas, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 s.ř.s. III. Obsah správních spisů (5) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: (6) Žalobce přicestoval do ČR dne 11.8.2003 na jednorázové vízum k pobytu do 90 dnů s oprávněním k pobytu na území ČR po dobu 16 dní od vstupu na území do 24.8.2003. Na území ČR se však zdržoval dále do 10.2.2005, kdy mu bylo tohoto dne uděleno správní vyhoštění z území ČR s dobou platnosti na dobu 5 let do 10.2.2010. Žalobce byl zařazen do evidence nežádoucích osob od 10.2.2005 do 10.2.2010. Rozhodnutí nerespektoval a pobýval dále do 18.8.2010 neoprávněně na území ČR, převážně na území města Český Krumlov. V té době bylo kontrolou zjištěno, že žalobce pobývá na území ČR neoprávněně, mařil rozhodnutí o správním vyhoštění. (7) S ohledem na zjištěné skutečnosti bylo vydáno další rozhodnutí o správním vyhoštění do 30 dnů po zániku překážky k vycestování. Tuto překážku představovalo trestní řízení, které bylo ukončeno dne 6.10.2010 vydáním trestního příkazu Okresního soudu v Českém Krumlově, ve kterém byl žalobce shledán vinným z trestné činnosti a odsouzen k podmíněnému trestu. Dne 11.11.2010, kdy nabyl trestní příkaz právní moci odpadla žalobci překážka k vycestování z ČR a jeho povinností bylo do 30 dnů opatřit si cestovní doklad a vycestovat. Žalobce nadále správní vyhoštění nerespektoval a byl dne 23.2.2011 kontrolován hlídkou Policie ČR v Českém Krumlově v ubytovacím zařízení Penzion Vyšehrad. Poté byl zajištěn a předán k ukončení neoprávněného pobytu na území ČR, neboť opakovaně mařil výkon správních rozhodnutí. Správní orgán opakovaně rozhodl o správním vyhoštění, které bylo vykonatelné od 12.12.2010 a s ohledem na dobu vyhoštění 5 let do 12.12.2015. Současně byl žalobce zajištěn na 90 dnů s ohledem na to, že neměl platný cestovní doklad. Dne 8.3.2011 žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Zároveň s ním bylo dne 24.2.2011 zahájeno trestní řízení pro opakovaný přečin maření úředního výkonu rozhodnutí a vykázání. Toto řízení bylo zastaveno s odůvodněním neúčelnosti tohoto řízení, neboť žalobce byl zajištěn v zařízení pro Zajištění cizinců v Poštorné. Dne 11.5.2011 bylo vydáno rozhodnutí o prodloužení doby zajištění za účelem správního vyhoštění, neboť se nepodařilo ověřit totožnost žalobce a obstarat žalobci nový doklad totožnosti. Žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Proti zamítnutí žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce žalobu, o které bylo řízení usnesením Krajského soudu v Brně zastaveno. Stalo se tak s odůvodněním, že žalobce dne 18.10.2010 svévolně opustil pobytové středisko v Havířově a neuvedl adresu pobytu. Z území ČR neodcestoval. (8) Žalobci bylo doručeno další rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť byla zjištěna jeho adresa, a to dne 20.7.2012. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 26.7.2012 a byl současně zařazen do evidence nežádoucích osob do 26.8.2017. Žalobce byl dne 11.2.2013 přistižen ostrahou v obchodním centru IGY v Českých Budějovicích při páchání drobné krádeže. Téhož dne byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a vedeno zkrácené přípravné řízení, neboť žalobce nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 27.10.2012, které mu bylo uloženo s platností do 26.8.2017. Žalovaný měl k dispozici výsledek hledání v databázi daktyloskopických karet pod č.j. KRPC-19696-7/ČJ-2013-020023 a výpisy evidencí policie k osobě žalobce pod č.j. KRPC-19696-2/ČJ-2013-020023. Žalovaný správní orgán rozhodl dne 12.2.2013 pod č.j. KRPC-19696-26/ČJ-2013-020023 o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla ve smyslu § 124 odst. 3 ve spojení s § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovena na 60 dnů. IV. Právní názor soudu (9) Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. Soud ve věci rozhodl bez nařízeného jednání, neboť byly splněny podmínky stanovené v § 51 s.ř.s. Žalobce ve smyslu poučení podle § 172 odst. 5 zákona po pobytu cizinců, kterého se mu dostalo v žalobou napadeném rozhodnutí, přímo v žalobě sdělil, že nežádá o nařízení jednání v této věci. Stejně tak se vyjádřila žalovaná ve svém vyjádření k žalobě. (10) Podle § 124 odst. 1 písm. c) policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, a nebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto, nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Zajištění cizince je přípustné jen za podmínek vymezených zákonem o pobytu cizinců a zároveň ústavním pořádkem České republiky. Sleduje zákonem vymezený účel, kterým může být obrana proti nepovolenému vstupu cizince na území nebo realizace jeho vyhoštění či vydání. Zároveň podle článku 15 odst. 1 návratové směrnice mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, a to za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případech, kdy hrozí nebezpečí skrývání nebo dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje, přičemž lze k zajištění přikročit pouze tehdy, nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná, dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření. (11) Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu lze v zásadě cizince zajistit, jak ostatně zmiňuje i žalobce, dle § 124 zákona o pobytu cizinců jen tehdy, je-li výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný. To vyplývá kupříkladu z rozsudku NSS ze dne 15.4.2009 č.j. 1 As 12/2009-61, publ. pod č. 1850/2009 Sb. NSS, resp. též rozsudku NSS ze dne 19.1.2011, č.j. 1 As 1/2011-80, body 49 – 53. Z těchto rozsudků vyplývá, že nelze automaticky dovozovat, jak činí stěžovatel, že vyhoštění cizince zajišťovaného podle uvedeného ustanovení nebude skutečně možné. Postačí posouzení potenciality vyhoštění. To vyplývá i z rozsudku NSS sp.zn. 1 As 93/2011, který rovněž žalobce ve své žalobě zmiňuje. Žalobce však argumentuje jinou částí tohoto rozsudku, když pouze připomíná, co je povinností správního orgánu uvést v odůvodnění svého rozhodnutí. Přehlíží však skutečnost, která vyplývá z bodu 31 – 35 tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud zde dovodil, že rozhodnutí o zajištění cizince je rozhodnutím přijímaným správním orgánem v časové tísni, kdy striktní lhůty jsou od 1.1.2011 stanoveny také pro soudní přezkum takového rozhodnutí. Z toho je zřejmé, že ani správní orgán ani soud nemají v těchto řízeních prostor k podrobnějšímu posouzení dané otázky. K tomu lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 29.6.2011, č.j. 1 As 72/2011-75. Jak uvedl dále Nejvyšší správní soud, zajištění je dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva opodstatněné pouze tehdy, jestliže reálně směřuje k vyhoštění cizince. Vyhoštění musí být realizovatelné v rozumné době od zajištění. Soud pak přezkoumává zákonnost rozhodnutí o zajištění, když vychází přitom ze skutkového a právního stavu, který zde byl, jak je uvedeno pod bodem 9 tohoto rozsudku ke dni vydání rozhodnutí, což vyplývá z § 75 odst. 1 s.ř.s. Nutno zdůraznit, že se soud nezabývá existencí podmínek pro další trvání zajištění ve světle nových skutečností, které nastaly po vydání rozhodnutí. K tomu jsou totiž povolány soudy v občanském soudním řízení (§ 200o a násl. o.s.ř.). (12) V souzené záležitosti, jak vyplývá z rekapitulace písemností založených ve správním spise, bylo se žalobcem vedeno několik správních řízení o jeho vyhoštění. Poprvé mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu pěti let dne 10.2.2005 do 10.2.2010. Žalobce toto rozhodnutí nerespektoval, nevycestoval a pobýval na území ČR až do kontroly, která se uskutečnila v srpnu 2010. Při kontrole bylo zjištěno, že žalobce pobýval na území ČR neoprávněně a mařil výkon rozhodnutí z roku 2005. Navíc odstranil z cestovního pasu č. AT 717245 listy č. 25 – 32, kde bylo vylepeno české vízum. Další správní řízení o správním vyhoštění žalobce bylo vedeno dne 18.8.2010 a v tomto rozhodnutí bylo stanoveno, že žalobce je povinen vycestovat z ČR po zániku překážky do 30 dnů. Překážkou bylo trestní řízení ve věci přečinu krádeže žalobce. Žalobce byl trestním příkazem odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dvou let. Trestní řízení bylo ukončeno právní mocí trestního příkazu dne 11.11.2010, kdy měl povinnost do 30 dnů vycestovat z území ČR. Rovněž ani tuto povinnost nesplnil a dále mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Rozhodnutí bylo vykonatelné od 12.12.2010 a s ohledem na pětiletou dobu, po kterou bylo uloženo správní vyhoštění, trvalo do 12.12.2015. Další rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno dne 24.2.2011. Současně byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců na dobu 90 dnů z důvodu, že neměl k dispozici platný cestovní doklad. Dne 8.3.2011 v Zařízení pro zajištění cizinců v Poštorné žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Současně s ním bylo dne 24.2.2011 vedeno trestní řízení pro opakovaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Toto řízení bylo zastaveno, neboť bylo shledáno jako postačující zajištění žalobce. Správní orgán dne 11.5.2011 vydal rozhodnutí o prodloužení doby zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Nepodařilo se totiž ověřit totožnost žalobce a žalobce nevlastnil žádný cestovní doklad. O žádosti žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany bylo rozhodnuto tak, že jeho žádost byla jako zjevně nedůvodná zamítnuta. Řízení o žalobě, která byla proti tomuto rozhodnutí podána ke Krajskému soudu v Brně bylo zastaveno, neboť v mezidobí žalobce, který byl předán ministerstvu vnitra, a byl mu vystaven průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany a byl přihlášen k pobytu v Pobytovém středisku Havířov, toto středisko opustil a další svou adresu pobytu neuvedl. O výsledek tohoto řízení se žalobce nezajímal. Nová adresa žalobce byla zjištěna dne 20.7.2012 a na tuto adresu mu bylo doručeno rozhodnutí o správním vyhoštění s dobou platnosti pěti let, které nabylo právní moci dne 26.7.2012 a žalobce byl zařazen do evidence nežádoucích osob do 26.8.2017. Na to byl žalobce dne 11.2.2013 přistižen při drobné krádeži. Byly proti němu zahájeny úkony trestního řízení a zároveň vydáno rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění. (13) Právě toto rozhodnutí o zajištění žalobce bylo učiněno předmětem soudního přezkumu. Žalobce dne 12.2.2013 k věci uvedl, že se na Ukrajinu v žádném případě vrátit nechce, odmítl policii sdělit místo, kde do současné doby bydlel a kde byl zaměstnán. Uvedl, že se pohyboval na různých místech, neměl trvalou adresu. V současné době byl bez finančních prostředků. Vše co vydělal použil pro svou potřebu. V ČR nemá žádný účet. ČR nechce opustit a chce zde normálně žít. V ČR nemá žádné rodinné ani příbuzenské vazby. Současně nevlastní žádný majetek. Další skutečnosti k věci neuvedl. Ve spise je založen rovněž úřední záznam ze dne 7.3.2013, z něhož vyplývá, že žalobce podal dne 15.2.2013 žádost o mezinárodní ochranu. Téhož dne s ním bylo zahájeno řízení o azylu. K tomu dále bylo poznamenáno, že důvody zajištění cizince trvaly, neboť zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany není důvodem k propuštění ze zajištění. (14) Z obsahu správního spisu vyplývá, že v době rozhodování žalované o zajištění žalobce, měla žalovaná informaci o tom, že žalobce opakovaně nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, dopouštěl se trestné činnosti, za kterou byl odsouzen a pobýval na území ČR, ačkoliv pro svůj pobyt neměl splněny zákonem stanovené podmínky. Nerespektoval přitom správní rozhodnutí, ani právní předpisy ČR a členských států EU. Pokud je žalobcem argumentováno v žalobě tím, že neexistuje reálný předpoklad k jeho vyhoštění, které považuje za neopodstatněné, resp. svévolné, pak tomuto žalobnímu tvrzení nelze přisvědčit. Žalobce byl zajištěn dne 12.2.2013, a to za účelem správního vyhoštění a doba zajištění mu byla stanovena na 60 dní. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalovaná hodnotila předchozí jednání žalobce a dospěla k závěru, že omezení svobody žalobce je proporcionální účelu zajištění, konkrétně realizaci správního vyhoštění. Žalobce třikrát nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, navíc se dopouštěl na území ČR trestné činnosti. Proto k tomu lze uzavřít, že orgán policie při svém rozhodování vycházel z konkrétního jednání žalobce a jeho věc posuzoval v souladu se zásadou individualizace. Žalovaný správní orgán zrekapituloval veškeré správní i soudní akty, které v dané věci byly vydány, a právě na jejich základě dovodil, že v případě žalobce nelze využít zvláštního opatření za účelem vycestování, neboť žalobce nemá v ČR žádné rodinné, pracovní či jiné důležité vazby, neuvedl žádnou adresu, kde by se zdržoval, naopak uvedl, že je v pohybu. Dále uvedl, že neví, kde by v ČR bydlel a zdůraznil, že z ČR nechce vycestovat, a proto hrozí reálné nebezpečí, že ze Schengenského prostoru nevycestuje. Rovněž žalovaný vzal v úvahu skutečnost, že žalobce nedisponoval žádnými finančními prostředky a nerespektoval žádná opakovaně vydaná rozhodnutí o správním vyhoštění. K zajištění přistoupil správní orgán konkrétně na základě zjištěného stavu věci, z něhož byla patrná snaha žalobce i přes vydání rozhodnutí o správním vyhoštění zůstat na území ČR i Evropské unie bez příslušných oprávnění k pobytu. Tato skutečnost nepředstavuje polehčující okolnost, která by odůvodňovala přijetí mírnějších donucovacích opatření. (15) Soud proto v této souvislosti uzavřel, že není důvodná námitka, že správní orgán neunesl důkazní břemeno ohledně reálného předpokladu vyhoštění, neboť v době rozhodování o zajištění neměla žalovaná informaci o nové žádosti žalobce o poskytnutí azylu, neboť novou žádost o mezinárodní ochranu podal žalobce až tři dny po vydání rozhodnutí o zajištění. Žalovaná v době rozhodování neměla žádné informace o tom, že by mělo v budoucnu probíhat řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobce. Tato skutečnost nevyplynula ani z vyjádření samotného žalobce, které bylo učiněno před vydáním rozhodnutí o zajištění. Soud naopak zastává názor, že správní zajištění v případě žalobce plní svou funkci tak, jak bylo uvedeno v žalobou napadeném rozhodnutí. Soud neshledal ani důvodnou námitku, že délka trvání zajištění žalobce byla stanovena v rozporu s žalobcem citovanými články 5 odst. 4 Evropské úmluvy. K tomu je třeba zdůraznit, že dobu zajištění stanovoval správní orgán na základě skutkového stavu, který je doložen písemnostmi založenými ve správním spise. Tyto skutečnosti také ovlivnily rozhodnutí o době zajištění, kdy jak žalovaná strana uvedla v žalobou napadeném rozhodnutí, vycházela ze skutečnosti, že žalobce nedisponuje na území ČR žádným platným dokladem totožnosti, a tudíž je nutné obstarat doklad pro žalobce cestou Ředitelství služby cizinecké policie v Praze, které zabezpečuje potřebné cestovní a přepravní doklady. Žalobci, jak vyplývá z vyjádření žalované, již byl náhradní cestovní doklad opatřen, v současné době je neplatný, a tudíž doba, na kterou bylo stanoveno zajištění, byla stanovena za účelem ověření totožnosti žalobce a opatření nového platného dokladu na Zastupitelském úřadu Ukrajiny v Praze. Pokud žalobce má na mysli existenci dalších skutečností, které nastaly až po vydání rozhodnutí, pak k těmto skutečnostem nemohl žalovaný správní orgán přihlédnout, neboť nastaly až po vydání rozhodnutí. K takovému přezkumu, jak již bylo výše poznamenáno, jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení. Ostatně žalobce si je takové skutečnosti, jak vyplývá z žaloby, vědom. (16) Soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že žalovaný správní orgán porušil základní zásady správního řízení, mezi které je třeba především zařadit požadavek na individualizaci správního rozhodnutí a dodržení principu proporcionality. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobci bylo opakovaně uloženo správní vyhoštění, neměl k dispozici platný cestovní doklad, ani oprávnění k pobytu na území ČR či v Schengenském prostoru. V minulosti žádal o udělení mezinárodní ochrany, ta mu však udělena nebyla. Rovněž byl shledán vinným z trestné činnosti a poté, kdy bylo pravomocně rozhodnuto a odpadla překážka k vycestování, správní rozhodnutí o správním vyhoštění nerespektoval. Opakovaně mařil výkon správních rozhodnutí. Mírnější donucovací opatření by v případě žalobce nebyla účinná. Dobu zajištění žalovaný stanovil v zákonném rozpětí, přihlédl přitom k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí a vzal v úvahu i to, že žalobce sám sdělil, že se ve skutečnosti nemá zájem do země původu vrátit. Přihlédl k chování žalobce, který opakovaně mařil výkon správního vyhoštění. Soud proto neshledal námitku žalobce ohledně nedostatku individualizace správního rozhodnutí jako nedůvodnou. K tomuto závěru dospěl soud při posouzení situace žalobce a ztotožnil se s názorem žalovaného, že by se žalobce pravděpodobně vyhoštění opakovaně bránil, jak tak činil v minulosti, kdy správní vyhoštění nerespektoval a do země původu se nevrátil. U žalobce byly naplněny podmínky pro jeho zajištění, neboť byla na místě obava, že by se správnímu vyhoštění bránil. Žalovaný neporušil zásadu individualizace, posuzoval věc podle konkrétních skutkových okolností daného případu. Dobu zajištění stanovil individuálně ve vztahu k žalobci, nikoliv paušálně. V rozhodnutí je, byť stručně uvedeno, k jakým konkrétním skutečnostem žalovaný při své úvaze přihlížel. Bylo uvedeno, z jakých důkazů správní orgán vycházel a jak žalobce v minulosti jednal, rovněž žalovaný uvedl, jak k tomuto jednání žalobce přihlédl a jaké závěry z tohoto jednání ve vztahu ke konkrétnímu rozhodnutí vyvodil. Lze uzavřít, že žalovaný stanovil dobu pro zajištění žalobce přiměřeně v souladu se zásadami proporcionality a individualizace. (17) Soud nesdílí názor žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Jak již bylo výše uvedeno, v rozhodnutí jsou popsána kritéria, jaká vzal správní orgán v úvahu. Bylo vysvětleno, z jakých důkazů žalovaná strana vycházela, jak žalobce v minulosti jednal a jak je nutné toto jednání hodnotit ve vztahu k naplnění cíle řízení, a to vyhoštění žalobce z území ČR. Z toho důvodu nelze přisvědčit žalobci, že je výrok správního rozhodnutí nepřezkoumatelný pro nedostatečné zdůvodnění. Zdůvodnění je stručné, nikoliv však nepřezkoumatelné. Odkazuje-li žalobce na právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku sp.zn. 1 As 93/2011, pak tento právní názor byl v dané věci respektován, jak vyplývá z výše uvedeného odůvodnění. Žalovaná uvedla, že musí opatřit cestovní doklad pro žalobce cestou Ředitelství služby cizinecké policie v Praze, neboť žalobce nebyl držitelem platného cestovního dokladu a jak se sám vyjádřil, nebyl by schopen jej sám získat. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplňoval k datu vydání napadeného rozhodnutí podmínky k pobytu na území ČR vymezené v § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, ani podmínky k pobytu na území smluvních států ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 562/2006 Sb. ze dne 15.3.2006, kterým se stanoví Schengenský hraniční kodex, bylo nutné po dobu 60 dnů žalobce zajistit. V dané věci nelze aplikovat právní názor vyjádřený v rozsudku NSS sp. zn. 1 As 93/2011, neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí nepředstavovalo pouze parafrázi textu § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ale z odůvodnění rozhodnutí bylo zřejmé, z jakých důvodů byl žalobce zajištěn ve vztahu k jeho konkrétnímu jednání a jaké byly v dané věci vysloveny závěry. Rozhodnutí nebylo pouze obecné bez konkrétního obsahu, a splňovalo tudíž požadavky ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu. V rozhodnutí je vymezen konkrétní úkon, který bude nezbytné provést pro realizaci správního vyhoštění žalobce. Odhad, který zabere provedení tohoto jediného úkonu, který měl být proveden, byl učiněn ve výroku rozhodnutí, kdy bylo zajištění stanoveno na dobu 60 dnů. Rozhodnutí tudíž není nepřezkoumatelné ani nezákonné. (18) Namítá-li žalobce v žalobě, že vyhoštěním by mohlo dojít k vážné ujmě na jeho právech, životě a zdraví, a tím i k porušení závazků ČR vyplývajících pro ni z mezinárodních smluv, pak tuto námitku nelze posuzovat ve vztahu k přezkumu konkrétního rozhodnutí o zajištění žalobce, neboť se vztahuje k rozhodnutí o vyhoštění žalobce, které soud v tomto řízení s ohledem na podmínky přezkumu správních rozhodnutí již přezkoumávat nemůže. Jedná se totiž o zcela odlišné správní řízení. Tyto námitky měl žalobce uplatňovat v řízení o správním vyhoštění. Stejně tak platí o další žalobcově argumentaci, že byl cílem útoků ukrajinských skinheadů a při jednom útoku zraněn a hospitalizován, navíc je toto tvrzení zcela nekonkrétní a ničím nedoložené a objevuje se v řetězci správních i soudních řízení poprvé. (19) Z toho, co bylo řečeno, lze uzavřít, že správní orgán se zabýval přiměřeností zásahu ke sledovanému legitimnímu cíli. Byl sledován požadavek proporcionality mezi intenzitou omezujícího opatření a důvody pro jeho přijetí. V. Závěr, náklady řízení (20) Soud proto uzavřel z důvodů výše uvedených, že žaloba žalobce důvodná nebyla, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. (21) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti žalobce úspěšný nebyl a žalovaný žádné náklady řízení nad rámec své běžné činnosti nevynaložil. Soud proto rozhodl tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení