10 A 24/2025 – 366

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobců: a) Ing. J. S., bytem X b) V. D., bytem X c) I. B., bytem X všichni zastoupeni JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, sídlem Slavíkova 23, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1 za účasti:

1. CENTRAL GROUP 63 investiční s.r.o., sídlem Na Strži 1702/65, 140 00 Praha 4 2. Ing. M. F., bytem X 3. I. K. R., bytem X 4. Ing. P. H., bytem X 5. MUDr. E. H., bytem X 6. M. B., bytem X 7. M. K., bytem X 8. J. Š., bytem X 9. P. L., bytem X 10. L. B., bytem X 11. O. P., bytem X 12. R. P., bytem X 13. L. B., bytem X 14. M. H., bytem X 15. M. B., bytem X 16. L. V., bytem X 17. M. H., bytem X 18. P. V., bytem X 19. L. M., bytem X 20. P. M., bytem X 21. P. K., bytem X 22. P. Š., bytem X 23. K. S., bytem X 24. M. S., bytem X 25. E. K., bytem X 26. J. S., bytem X 27. J. R., bytem X 28. J. Š., bytem X 29. J. B., bytem X 30. B. B., bytem X 31. M. K., bytem X 32. A. K., bytem X 33. J. B., bytem X 34. V. B., bytem X 35. I. D., bytem X 36. D. K., bytem X 37. J. L., bytem X 38. A. P., bytem X 39. V. D., bytem X 40. PhDr. V. K., Ph.D., bytem X 41. M. B., bytem X 42. M. R., bytem X 43. J. Č., bytem X 44. M. H., bytem X 45. M. R., bytem X 46. O. S., bytem X 47. M. S., bytem X 48. J. K., bytem X 49. O. E., bytem X 50. V. Š., bytem X 51. A. Š., bytem X 52. M. P., bytem X 53. J. K., bytem X 54. R. S., bytem X 55. J. B., bytem X 56. S. H., bytem X 57. P. U., bytem X 58. I. V., bytem X 59. V. R., bytem X 60. L. R., bytem X 61. V. K., bytem X 62. S. Š., bytem X 63. Z. M., bytem X 64. M. K., bytem X 65. L. V., bytem X 66. M. V., bytem X 67. M. J., bytem X 68. M. Š., bytem X 69. Mgr. M. B., bytem X 70. O. B., bytem X 71. T. S., bytem X 72. Bc. L. K., bytem X 73. P. V., bytem X 74. E. H., bytem X 75. M. Š., bytem X 76. I. D., bytem X 77. B. D., bytem X 78. J. V., bytem X 79. Ing. I. V., bytem X 80. I. Ch., bytem X 81. J. U., bytem X 82. D. M., bytem X 83. J. M., bytem X 84. R. Ch., bytem X 85. P. V., bytem X 86. V. V. B., bytem X 87. E. K., bytem X 88. M. H., bytem X 89. V. V., bytem X 90. JUDr. I. H., bytem X 91. V. H., bytem X 92. M. K., bytem X 93. L. G., bytem X 94. I. G., bytem X 95. Ing. I. A., bytem X 96. K. F., bytem X 97. E. B., bytem X 98. P. V., bytem X 99. J. K., bytem X výše uvedené osoby zúčastněné na řízení 2 až 99 jsou zastoupeny společným zmocněncem Ing. Š. H., bytem X 100. O. H., bytem X 101. H. N., bytem X 102. J. P., bytem X 103. MgA. J. P., bytem X 104. J. J., bytem X 105. L. F., bytem X 106. J. F., bytem X 107. M. K., bytem X 108. J. Z., bytem X 109. P. T., bytem X 110. E. K., bytem X 111. Ing. J. S., bytem X 112. J. N., bytem X 113. B. R., bytem X 114. A. R., bytem X 115. M. K., bytem X 116. V. K., bytem X 117. P. J., bytem X 118. T. Č., bytem X 119. V. J., bytem X 120. MUDr. S. R.–B., bytem X 121. M. Š., bytem X 122. K. A., bytem X 123. M. F., bytem X 124. J. R., bytem X 125. V. P., bytem X 126. J. B., bytem X 127. Z. R., bytem X 128. A. M., bytem X 129. A. M., bytem X 130. R. H., bytem X 131. J. C.–H., bytem X 132. I. Š., bytem X 133. O. K., bytem X 134. T. T., bytem X 135. E. Z., bytem X 136. D. M., bytem X 137. M. Š., bytem X 138. D. K., bytem X 139. J. J., bytem X 140. A. O., bytem X 141. I. T., bytem X 142. Š. M., bytem X 143. J. M., bytem X 144. O. K., bytem X 145. N. K., bytem X 146. J. S., bytem X 147. J. E., bytem X 148. J. K., bytem X 149. K. Š., bytem X 150. L. M., bytem X 151. P. J., bytem X 152. I. J., bytem X 153. J. Š., bytem X 154. Ing. J. K., bytem X 155. Mgr. V. O., bytem X 156. P. P., bytem X 157. M. P., X 158. J. K., bytem X 159. J. L., bytem X 160. J. Z., bytem X 161. V. M., bytem X 162. P. H., bytem X 163. I. L., bytem X o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 1. 2025, č. j. MHMP 2048154/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení 1 až 163 nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět sporu

1. Dne 29. 11. 2019 společnost CENTRAL GROUP 63 investiční s.r.o. (dále též „osoba zúčastněná na řízení 1“ či „stavebník“) podala k Úřadu městské části Praha 15, odbor stavební (dále jen „stavební úřad“), společnou žádost o umístění stavby a stavební povolení stavebního záměru stavby „Bytový dům P.“ v katastrálním území X, ulice P., Praha X, na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XI, XJ, XK, XL v katastrálním území X (dále jen „stavební záměr“ či „stavba“). Stavební záměr má obdélníkový půdorys hlavní hmoty o přibližně 25 x 90 m (2250 m2). Obsahuje 2 podzemní a 7 nadzemních podlaží (s částečným osmým podlažím). V 1. nadzemním podlaží obsahuje byty, domovní vybavení a nebytové prostory ke komerčnímu využití, ve 2. až 7. nadzemním podlaží poté jen byty. Podzemní podlaží obsahují garáže, improvizovaný úkryt a zázemí domu. V budově je navrženo 187 bytových jednotek, cca 1100 m2 komerčních ploch (dva obchody) a 180 parkovacích stání. Součástí stavebního záměru je také úprava komunikace X (včetně přesunu kontejnerových stání a úpravy parkovacích stání), připojení na dopravní a technickou infrastrukturu, veřejné osvětlení, oplocení předzahrádek, stavby opěrných zdí, aj. Stavební záměr je umístěn přes ulici P. naproti bytovému domu č. p. X (dále jen „bytový dům žalobců“), přičemž je po vzoru stávajícího bytového domu žalobců orientován souběžně s touto ulicí.

2. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 2. 8. 2022, č. j. ÚMČ P15 37132/2022/OST/JSo, sp. zn. ÚMČ P15 56230/2019/OST/JSo, společnou žádost původně zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali někteří účastníci řízení odvolání, kterému Magistrát hlavního města Prahy, Odbor stavebního řádu (dále jen „žalovaný“), vyhověl a rozhodnutím ze dne 20. 1. 2023, č. j. MHMP 96787/2023, sp. zn. S–MHMP 2218625/2022, rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 2. 8. 2022 zrušil a věc stavebnímu úřadu vrátil k novému projednání.

3. Dne 16. 10. 2023 stavební úřad dalším rozhodnutím č. j. ÚMČ P15 45565/2023/OST/JSo, sp. zn. 56230/2019/OST/JSo (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), ve společném územním a stavebním řízení podle ustanovení § 94p odst. 1 zákona č. 183/ 2006 Sb., o územním pánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 30. 12. 2023 (dále jen „stavební zákon“) stavební záměr schválil a stanovil podmínky pro tuto stavbu.

4. Proti tomuto rozhodnutí byla podána odvolání (některými osobami zúčastněnými na řízení i žalobci, resp. jejich právními předchůdci). Dne 24. 1. 2025 bylo žalovaným vydáno rozhodnutí č. j. MHMP 2048154/2024, sp. zn. S–MHMP 620409/2024/STR (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění do 30. 6. 2025 (dále jen „správní řád“), prvostupňové rozhodnutí ve výrokové části změnil tak, že upravil text dosavadních podmínek č. 1, 12 a 15 a vypustil podmínku č. 20, kterou nahradil výrokem II. Ve zbývající části prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Napadené rozhodnutí napadají žalobci v celém jeho rozsahu žalobou, jejíž projednání je předmětem tohoto soudního řízení.

II. Žaloba

5. Žalobci v žalobě navrhovali, aby městský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobní námitky soud shrnul do osmi níže uvedených žalobních bodů: 6.

1. Stavba je podle žalobců v rozporu s urbanistickým charakterem území a nerespektuje strukturu stávající zástavby území. Stavba podle žalobců narušuje zejména urbanistické charakteristiky daného území a strukturu jeho zástavby, je navržena v rozporu s § 20 odst. 1 nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (Pražské stavební předpisy), ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „PSP“) a § 20 odst. 1 a § 25 odst. 1 vyhlášky ministerstva pro místní rozvoj (dále též „ministerstvo“) č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), nelze ji tak umístit a povolit.

7. Žalobci k tomu namítali, že prvostupňové i napadené rozhodnutí a závazná stanoviska, která byla jejich podkladem, byly vydány v rozporu s § 2 odst. 4 a § 73 odst. 2 správního řádu. Stavební úřad v minulosti již posuzoval přípustnost umístění staveb v dané lokalitě a tyto žádosti zamítal. Přes totožnost stavebního záměru s předchozími stavebními záměry v dané lokalitě v problematických aspektech totiž bylo ve zde posuzovaném případě bez řádného odůvodnění rozhodnuto odlišně než v řízeních o předcházejících stavebních záměrech. Stavební úřad i žalovaný nesplnili svou povinnost respektovat předchozí zamítavá pravomocná rozhodnutí již dříve vydaná ve věci dané stavby; v této souvislosti přiblížili důvody, pro které byly v rozhodnutí Úřadu městské části Praha 15, Odbor stavební, ze dne 14. 7. 2017, č. j. ÚMČ P15 32941/2017/OST/IBa, a ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa, zamítnuty předchozí žádosti o umístění stavby v daném prostoru – tedy přelidnění a narušení charakteru a hodnot lokality.

8. Žalobci se vyjádřili k argumentaci žalovaného, který dokumentaci k výše uvedenému rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018 od posuzovaného případu odlišoval datem vydání tohoto rozhodnutí a podání žádosti v této věci. Podle žalobců je však zásadní obsah, nikoliv datace dokumentací – stavba v obou řízeních se přitom neliší ve faktorech, pro které byla dřívější žádost zamítnuta (v obou případech mají stavby stejný počet jednotek, stejné umístění a obdobnou výšku a půdorys). Žalobci v této souvislosti soud vyzvali, aby z obdobných důvodů jako napadené rozhodnutí přezkoumal také zákonnost rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023, č. j. MHMP 96787/2023, sp. zn. S–MHMP 2218625/2022.

9. Žalobci argumentovali, že podle stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů je stavební úřad povinen posoudit zejména, zda je navrhovaná stavba v souladu s charakterem území a vyhovuje–li požadavkům na ochranu urbanistických a architektonických hodnot, nalézajících se v území v bezprostředním i širším okolí stavby. Vzhledem k umístění a objemu posuzované stavby se tato stavba podle žalobců vymyká charakteru a stávající urbanistické struktuře bytových domů tvořících zástavbu daného území, pročež je její umístění nezákonné. Stavební záměr se totiž vymyká ucelené a dokončené urbanistické struktuře zástavby bytových domů mezi ulicemi J., M., N. a dalších. V této souvislosti žalobci popsali charakter tamní zástavby představující urbanistický celek, ve kterém je intenzita zástavby vyvažována mezerami mezi stavbami, přičemž bytové domy nejsou situovány naproti sobě. Zde posuzovaná stavba tuto strukturu nepřípustným způsobem narušuje: má totiž stát přímo naproti již existujícímu bytovému domu na místě dosavadní zeleně. Je tedy plánována v lokalitě, která je pro další intenzivní zástavbu nevhodná. Tato skutečnost vyplývá i z Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy (Metropolitního plánu) v rozhodném znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „územní plán“), který dotčenou plochu vymezuje jako jinou funkční plochu (SV), která není určena k intenzivní bytové zástavbě. Stávající zástavba již vyčerpala kapacitu a možnosti zástavby daného místa; stavba se tak zcela vymyká jak struktuře sídliště X, tak struktuře zástavby podnikatelského areálu, v němž má být umístěn.

10. Žalobci namítali, že žalovaný zaměnil dvě různé skutečnosti, a sice lokalitu se shodnou strukturou zástavby a blok. Tvrzení žalovaného, že stavební úřad vymezil území nevhodně, neboť blok by měl být vymezen jinak, je pro odlišnost výše uvedených vymezení nelogické. Při posuzování přípustnosti záměru v území je nutno vycházet jak z bezprostředního okolí a sousedících staveb, tak i ze širšího okolí záměru; v případě urbanistického celku je potom žádoucí zohlednit celkový kontext tohoto celku a strukturu jeho zástavby, v tomto případě sídliště X, jak potvrzuje i vyjádření Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, z 27. 4. 2021, a jak vyplývá i z Územně analytických podkladů hl. m. Prahy, ve znění 5. úplné aktualizace schválené Zastupitelstvem hl. m. Prahy dne 17. 6. 2021 (dále jen „územně analytické podklady“ či „ÚAP“). Žalovaný proto nemohl rozhodnout v souladu s požadavkem správního řádu na základě zjištěného stavu, neboť odhlížel od porovnání záměru s urbanistickou strukturou daného urbanistického celku, tj. sídliště X. Stejně tak nemůže obstát ani izolované posuzování výšky či zastavěné plochy záměru – podstatou námitky totiž nejsou dimenze stavby jako takové, ale situování stavby na nevhodné místo, které další zástavbu neumožňuje. Soulad záměru s § 20 odst. 1 PSP se totiž nevyčerpává jen porovnáním parametrů navrhované stavby a jeho vztahem k veřejným prostranstvím, ale zejména posouzením souladu stavebního záměru s charakterem (a tedy i strukturou) stávající zástavby. Nelze proto pouze mechanicky porovnat parametry navrhované stavby a okolních bytových domů. Takový postup by vedl k nežádoucí možnosti úplného zastavění stabilizovaných území jen na základě parametrové podobnosti nových staveb s původními. Nelze proto tvrdit, že by soulad záměru s § 20 odst. 1 PSP byl napadeným rozhodnutím rozhodnut. Porušení § 20 odst. 1 PSP nelze omluvit jinou dobou, jinými předpisy a tvorbou parkoviště na pozemku stavebníka. To, že stávající stavby byly postaveny podle předpisů platných v době jejich vzniku, na věci totiž nic nemění. Za nejasnou žalobci označili argumentaci o ponechání pěšího tahu před stavbou. Tato námitka se totiž netýkala pěšího tahu ani parkovacích stání, nýbrž toho, že stavba se vymyká urbanistické struktuře tamní zástavby. Namítali, že z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa, vyplývá, že stavební záměr vnáší do zástavby cizorodý prvek, který je od bytového domu oddělen jen ulicí s minimem zeleně, a který neodpovídá charakteru a hodnotám lokality.

11. S tvrzením o obtížném popisu prostorového systému tohoto typu zástavby a komplikovanému hledání či zobecnění způsobů prostorové transformace polemizovali tvrzením, že jde o stabilizované, nikoliv transformační, území, na kterém není důvodu ani možnosti hledat způsoby prostorové transformace. Žalovaný sám konstatoval, že stavební záměr novou logiku prostorové organizace nevnáší, neboť jde jen o jednu stavbu ve stávající zástavbě na okraji lokality. To podle žalobců potvrzuje, že záměr neodpovídá charakteru a struktuře zástavby daného místa, tedy odstupům mezi domy situovanými jen po jedné straně ulice. Nesouhlasili ani s tvrzením žalovaného, že záměr zástavbu nenarušuje a že sídliště nadále zůstane rozvolněné, protože stavba je navrhována naproti bytovému domu způsobem, který není u zástavby sídliště obvyklý a žádoucí – v tomto místě by již sídliště nebylo rozvolněné. To, že stavební záměr je solitérem potom neznamená, že odpovídá struktuře sídlištní zástavby – zásadní totiž je kam je stavba umisťována, ne to, zda jde o solitérní budovu. Zopakovali, že skutečnost o nežádoucím pokračování zástavby sídliště vyplývá také z územního plánu, neboť stavební záměr se nachází na jiné funkční ploše (SV), která není na rozdíl od sousední plochy určena pro intenzivní zástavbu.

12. Žalobci dále argumentovali, že ulice P. je již vymezena stávajícím bytovým domem, přičemž není důvod novou stavbou vymezovat okraj sídliště. Není logické, aby zástavba byla soustředěna na okraj sídliště do míst, kde podle územního plánu nemá zástavba pokračovat. K argumentaci architektonickým záměrem projektanta poté uvedli, že jde o obecné a nicneříkající tvrzení, kdy pro tvorbu přirozeného akcentu není ve stabilizovaném území důvod. K tvrzení, že v ÚAP nejsou v dané lokalitě uvedeny žádné hodnoty namítali, že tyto hodnoty jsou dány charakterem daného místa a strukturou zástavby (zde odstupy mezi stavbami a proložení zelení), nikoliv ÚAP. Soulad stavebního záměru s § 20 odst. 1 PSP se nevyčerpává porovnáním rozměrů a výšky staveb; charakter prostředí vyplývá i z rozmístění, odstupů mezi stavbami, kompozice struktury zástavby, intenzity zastavění a dalších parametrů. Vztah stavebního záměru k veřejnému prostranství však není shodný jako u ostatních staveb v lokalitě, neboť intenzivní bytová zástavba je kompenzována nezastavěním druhé strany ulice.

13. Navržená stavba je podle žalobců navržena mimo stávající parametry urbanistické struktury vymezené žalovaným, tj. půdorysnou strukturu sídla, parcelaci, půdorysnou skladbu zástavby, hmotovou skladbu zástavby, dominanty a kompoziční vztahy prostorů, které tak mění a narušuje. Žalobci namítali, že na změně půdorysné struktury sídla i parcelace nic nemění skutečnost, že komunikační síť zůstane zachována. V této souvislosti opět zopakovali argumentaci, že § 20 odst. 1 PSP se nevyčerpává porovnáním rozměrů a výšky staveb a že z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018 vyplývá, že stavební záměr vnáší do zástavby cizorodý prvek neodpovídající charakteru a hodnotám lokality. Obstát proto nemůže tvrzení, že stavební záměr pro své rozměry nemá potenciál stávající urbanistickou strukturu transformovat – pro své parametry (dům o 187 jednotkách) v kombinaci s umístěním nerespektujícím charakter a strukturu zástavby území takový potenciál má. Rozvolněná zástavba tak rozvolněnou nezůstane.

14. Sám žalovaný v napadeném rozhodnutí psal o urbanistickém konceptu sídliště spočívajícím v umístění domů na jedné straně ulice s volnými prostory mezi nimi. Ač tento koncept žalovaný nepovažoval za princip, ze snímku ortofoto mapy vyplývá, že se jedná o urbanistický princip daného urbanistického celku. Tvrzení žalovaného o náhodném umístění budov je zcela mylné, neboť domy nebyly umístěny náhodně. Urbanistický koncept je postaven na tom, že domy by se po obou stranách ulic L. J. a B. smysluplně nevešly – stejně tak se stavba nevejde na druhou stranu ulice P. Na rozporu mezi stavebními záměry a požadavky právních předpisů nic nemění skutečnost, že tato situace vychází z toho, že na druhé straně od domů ve výše uvedených ulicích je parkoviště, jiná zástavba či nedostatek místa. Bez ohledu na důvody tvorby stávajícího stavu je totiž pro posouzení umístění nové stavby rozhodný právě stávající stav. Proto podle žalobců nelze souhlasit s tvrzením, že stavební záměr koncept nenaruší a že sídliště zůstane urbanisticky nedotčeno. Žalobci zde zopakovali, že není důvodu stavbou zvýrazňovat či dokreslovat okraj sídliště, který je již jasně a určitě vymezen bytovým domem, navíc v lokalitě k tomu neurčené územním plánem.

15. Tvrzení, že žádná intenzita zástavby není v územním plánu vymezena, podle žalobců není pravdivá, protože intenzita zástavby je regulována klasifikací území jako území stabilizovaného. Uznali, že i ve stabilizovaném území lze umístit stavby doplňující stávající strukturu zástavby, stavební záměr však tuto strukturu nedoplňuje a narušuje. Z nepravdivé označili také tvrzení, že stávající sídlištní zástavba není narušena – jde totiž o nadměrné zahuštění a narušení stávající sídlištní struktury stran přiměřenosti míry zástavby a rozestupů mezi stavbami. Není přitom rozhodné o kolik dojde k nárůstu zahuštění, ale kde k němu má dojít, což žalovaný opomenul.

16. Argumentaci žalovaného nepravidelným a volným rozvržením ulic, kvůli které není možné stavbu umístit rovnoběžně, protože to komunikační síť neumožní, vyvraceli tím, že stavební záměr je umístěn rovnoběžně se stávajícím bytovým domem. Za nejasné pak označili tvrzení žalovaného, že k narušení ostatní zástavby nedojde umístěním stavebního záměru k okrajové ulici; není totiž rozdíl v tom, zda bude stavební záměr umístěn ve vnitřní či okrajové ulici. Na tvrzení žalovaného, že není jasné, proč by nemohla být prostorově vyznačena ulice na okraji lokality, si podle žalobců žalovaný odpověděl sám, když dodal, že se ve zbytku lokality rozvolněné sídlištní zástavby standardní typy ulic nenacházejí. Proto podle žalobců není možné takovou ulici uměle a nekoncepčně vytvořit.

17. Žalobci souhlasili s tvrzením, že město je živý organismus vyvíjející se v čase. Nebylo jim však jasné, jak takové tvrzení vyvrací důvodnost námitky. Vývoj města v čase je regulován územním plánem a právními předpisy, stavební činnost musí být v souladu s nimi – k tomu zde však nedošlo. Za mylné označili tvrzení žalovaného, že stávajícími vzdálenostmi jsou vymezeny vnitroblokové prostory, zatímco zde stavební záměr vymezuje uliční prostor. Jde totiž o rozvolněnou strukturu, která vnitrobloky netvoří. Odstupy tak nevymezují vnitroblokový prostor, nýbrž vzájemné odstupy staveb. Jestliže ostatní volně rozmístěné budovy v oblasti netvoří ulice, ale bloky s volným vnitroblokovým prostorem, jak tvrdí žalovaný, stavební záměr tvořící zástavbu uličního prostranství takovou strukturu urbanistického celku narušuje. Stavební záměr se sice negativně neprojeví na V., jak tvrdil žalovaný, negativně se však projeví ve vztahu k bytovému domu žalobců naproti přes ulici od stavebního záměru. Dojde totiž k navýšení hlukové a emisní zátěže, zvýšení prašnosti, k odstranění a úbytku stávající zeleně, zhoršení světelných podmínek, narušení soukromí obyvatel tohoto bytového domu, aj.

18. Žalobci za nejasné označili tvrzení žalovaného, že ulice je standardní urbanistická kategorie, kterou není důvod ze sídlištní zástavby vylučovat. Nová zástavba by měla respektovat charakter a strukturu sídliště, to však nečiní. Za nejasné označili také tvrzení, že urbanistickou zásadou sídliště nepochybně nebylo navržení sídliště bez ulic – ulice na sídlišti totiž jsou, navrhovanou stavbou žádná nová ulice nevzniká. Žalovaný uvedl, že námitka existence stávajícího domu není důvodem pro to, aby ulice nebyla dále zastavována, přičemž není podložena žádnými předpisy – žalobci také tuto argumentaci označili za nejasnou, neboť stavba je v rozporu s již výše uvedenými předpisy. To, že sídliště má volnou sídlištní zástavbu není důvodem pro umožnění staveb porušujících PSP a územní plán – v této souvislosti žalobci připomněli charakter sídliště X, který stavební záměr zásadním způsobem narušuje, což v minulosti stavební úřad potvrdil svým rozhodnutím ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa. Jen těžko lze dojít k závěru, že stavba nijak neporuší kompozici sídliště v podobě rozvolněné zástavby; stavba nerespektuje prostorové parametry okolních staveb v kombinaci s jejich vztahem k veřejnému prostranství, nesplňuje uvedená ustanovení PSP.

19. K odkazu na § 28 PSP v napadeném rozhodnutí žalobci namítali, že k tomuto ustanovení odvolací námitka nesměřovala, odkaz je tak bez právního významu. Dodali, že v lokalitě, ve které je dán určitý standard odstupů staveb od sebe, nelze přijmout výklad o přípustnosti minimální míry volného prostoru před okny podle § 28 PSP. Odstupy mezi stavbami nejsou proto, že se mezi nimi nachází parkoviště, ale jako prevence nadměrného stavebního zahuštění. Rozvolněná struktura byla následně využita pro parkování a pro zeleň. Bylo–li by záměrem v urbanistickém celku umístit domy naproti sobě, bylo by takové řešení již zvoleno. 20.

2. Stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací z hlediska možnosti využití stabilizovaného území. Podle územního plánu se v případě daného území jedná o území stabilizované, tvořené souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž se nepředpokládá významný rozvoj. Podle oddílu 7, pododdílu 7a), odst. 3 přílohy č. 1 územního plánu, Regulativů funkčního a prostorového uspořádání území hlavního města Prahy (dále jen „regulativy územního plánu“) je ve stabilizovaném území možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé činnosti.

21. Stavební záměr však za takovou činnost považovat nelze již z důvodu, že nerespektuje a narušuje stávající urbanistickou strukturu. Žalobci v tomto spatřují zřejmý příklad porušení regulativů pro stabilizované území, které má zabránit tomu, aby území bylo dále a nadměrně zahušťováno mimo stávající urbanistickou strukturu. Území je již kompozičně a kapacitně dotvořeno, nelze uvažovat o dotvoření urbanistické struktury. Za rehabilitaci území nelze považovat umístění novostavby rozsáhlého objektu mimo strukturu dosavadní zástavby. Stávající sídliště je dokončený celek s úmyslně umístěnými bytovými domy tak, aby území nebylo přetíženo; volné plochy podle územního plánu nejsou určeny k tak intenzivní zástavbě jako v případě stavby. Stavební záměr se totiž nachází na jiné funkční ploše (SV) neurčenou pro intenzivní bytovou výstavbu spolu se stávajícím sousedním průmyslovým areálem, jehož strukturu však také nijak nedotváří, naopak se jí vymyká a narušuje ji. S odkazem na definici stabilizovaného území z rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2011, č. j. S–MHMP 528341/2011/OST/Fr, které je vymezeno funkčními a prostorovými vazbami bez zásadních změn, dovodili, že stavba je nepřípustným zásahem do stabilizovaného území.

22. Stavební úřad i žalovaný k této námitce odkazovali na závazná stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, ze dne ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, a na závazné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR–76206/2024–81. Žalobci proto požadovali, aby soud tyto závazné podklady napadeného rozhodnutí také přezkoumal. Tato stanoviska měla být z důvodu výše uvedeného rozporu stavebního záměru s územním plánem nesouhlasná. Přesto však se stavebním závěrem vyslovují souhlas, aniž by v závazných stanoviscích byly uvedeny důvody, které by vyvracely důvodnost námitky rozporu stavebního záměru s požadavky územního plánu.

23. K závaznému stanovisku ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, namítali, že stanovisko nemůže být bezvadným podkladem pro rozhodnutí, neboť neobsahuje posouzení souladu stavby s regulativy územního plánu stran zástavby stabilizovaného území. Orgán územního plánování je povinen zkoumat, zda stavba z hlediska objemu, výšky, umístění v urbanistické struktuře aj. kritérií zachovává, dotváří nebo rehabilituje stávající urbanistickou strukturu. Toto závazné stanovisko však neuvádí nic, co by vyvracelo důvodnost námitky rozporu mezi stavebním záměrem a územně plánovací dokumentací, jehož existence byla potvrzena rozhodnutími stavebního úřadu. To činí závazné stanovisko nepřezkoumatelným. Žalobci k tomu připomněli, že úřady jsou povinny respektovat předchozí pravomocná rozhodnutí ve věci dané stavby, která však byla zamítavá. K tomu citovali relevantní pasáže z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017, č. j. ÚMČ P15 32941/2017/OST/IBa, a ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa. Tím, že orgán územního plánování tato rozhodnutí nerespektoval a v obdobné věci rozhodl jinak než ve dřívějších pravomocných rozhodnutích, porušil § 2 odst. 4 správního řádu. K tomu opět odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 47/2004 – 83. Připomněli také, že pravomocná rozhodnutí jsou závazná pro všechny správní orgány – výše uvedeným postupem tedy orgán územního plánování porušil také § 73 odst. 2 správního řádu.

24. Výše uvedené námitky vůči závaznému stanovisku ze dne 4. 4. 2019 podle žalobců platí také o závazném stanovisku ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021. Žalobci upřesnili, že problém stavby nespočívá v jejích parametrech, ale v tom, že stavba o obdobné podlažnosti, výšce a objemu jako stávající sídlištní stavby stojí ve zcela nedostatečné vzdálenosti od bytového domu žalobců. Žalobci zdůraznili, že právě vzájemné odstupy staveb na sídlišti však tvoří hodnotu a kvalitu bydlení v jednotlivých bytových domech – sídliště X se vyznačuje přiměřenou mírou zástavby s náležitými rozestupy, které vyvažují intenzitu zástavby; to však stavební záměr nerespektuje. V daném celku se nevyskytují domy o obdobném objemu a výšce situované rovnoběžně přes ulici od jiného takového domu. To však orgán územního plánování zcela ignoroval, jeho závěr o přípustnosti stavebního záměru proto nemůže obstát. Neobstojí odkaz na zástavbu ulice H., neboť jde o jiný urbanistický celek. Žalobci připomněli, že s ohledem na charakter plochy jako SV na dané místo nelze umístit jakoukoliv stavbu. V případě stavebního záměru nejde o dotvoření obytné struktury, která je již dotvořena – naopak ji narušuje a zahušťuje.

25. Žalobci se dále vypořádali s vyjádřením Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, z 27. 4. 2021, č. j. MHMP 515593/2021, které stavební úřad ve svém rozhodnutí citoval. Ke tvrzení, že osa objektu je rovnoběžná s ulicí X, což je v území obvyklé, uvedli, že v případě bytového domu žalobců tomu tak skutečně je, není však obvyklé dům o obdobném objemu a výšce situovat naproti přes ulici. Potvrdili, že o stavební uzávěru se skutečně nejedná, využití stabilizovaného území je však limitováno územním plánem na zachování, rehabilitaci či dotvoření stávající urbanistické struktury, což stavební záměr nesplňuje. Argument, že v současnosti již není nutné držet široká prostranství z důvodu moderních konstrukčních technologií, podle žalobců neodpovídá skutečnému stavu věci, protože účelem odstupů mezi budovami je zabránění přehuštění území.

26. Ohledně tvrzení, že sídliště disponuje dostatečnými plochami zeleně pro rekreaci obyvatel, žalobci konstatovali, že nejde o plochy o rekreaci, nýbrž o zachování urbanistické struktury sídliště. Problém stavby potom nespočívá v jejím objemu, ale v její lokalizace v nedostatečné vzdálenosti od bytového domu žalobců. Jako zastavitelné jsou poté v územním plánu vyznačeny všechny plochy, které nejsou nezastavitelné – zastavitelnost plochy však neznamená, že je možné jí v každém případě zastavět. V území je možné stavět s ohledem na regulativy územního plánu, na stabilizovaném území tedy bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. K tvrzení o nepříliš hodnotné urbanistické povaze lokality uvedli, že se naopak jedná o logický urbanistický koncept, jehož další zahušťování je nežádoucí a nezákonné.

27. K odkazům na dostavbu V. zopakovali argument, že V. bylo dostavěno před stanovením regulativů zástavby stabilizovaných území. Ohledně nových domů v ulici H. žalobci uvedli, že je lze považovat za dotvoření urbanistické struktury, neboť nové domy nejsou v blízkosti stávajících bytových domů sídliště ale u ulice H., která tvoří obvodovou komunikaci pro dopravní obsluhu území. Ohledně tvrzeného přínosu potřebné občanské vybavenosti, podpory polyfunkčnosti území a oživení lokality připomněli, že stavba sama má být polyfunkční, nemá polyfunkčnost jen podporovat či oživovat. Jde však o bytový dům podporující bytovou monofunkčnost území.

28. K závaznému stanovisku ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, žalobci uvedli, že také na toto závazné stanovisko se uplatní námitky uvedené u závazných stanovisek výše. Odůvodnění závěru nereaguje na námitky účastníků řízení, je proto nepřezkoumatelné; jeho obsah nemůže odůvodnit umístění stavby z hlediska cílů a úkolů územního plánování a územně plánovací dokumentace. Stavba musí zachovávat, dotvářet nebo rehabilitovat stávající urbanistické struktury, nepostačí, že takovým účelům stavební záměr neodporuje, jak je v tomto závazném stanovisku uvedeno. Splnění zachování, rehabilitaci či dotvoření stávající urbanistické struktury nelze posuzovat jen na základě objemu stavby, neboť to není rozhodující pro závěr o splnění regulativu. Urbanistická struktura je již dotvořena, pro další tak objemnou stavbu v ní podle žalobců již není místo.

29. K argumentaci, že stavba respektuje podlažnost, výškovou hladinu, hmotovou strukturu a objem staveb v okolí žalobci zopakovali, že problém stavby není v jejích parametrech, ale v tom, že stavba je situována v nevhodné lokalitě s ohledem na odstup od bytového domu žalobců. Srovnatelnost těchto parametrů s ostatními bytovými domy tak nevypovídá o souladu stavebního záměru s regulativem územního plánu, kterým se žalovaný v zásadě nijak nezabýval. Žalovaný nijak neřešil, že do místa s dokončenou urbanistickou strukturou již nelze umisťovat další stavby. K tomu žalobci znovu připomněli, že jde o plochu SV, do které může být umístěna jen stavba splňující požadavky právních předpisů a územního plánu, a že nejde o dotvoření urbanistické struktury, která je již dotvořena. Závazné stanovisko ze dne 20. 4. 2023 také nemůže být důvodem pro odklon při hodnocení věci od dřívějších zamítavých rozhodnutí stavebního úřadu.

30. K závaznému stanovisku ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR–76206/2024–81, žalobci také uvedli, že pro něj platí námitky uvedené u výše vypsaných závazných stanovisek. Také neuvádí nic, co by vyvrátilo důvodnost námitek rozporu mezi stavebním záměrem s cíli a úkoly územního plánování a územně plánovací dokumentace.

31. Ministerstvo zcela pominulo, že soulad stavebního záměru s regulativy stabilizovaného území se nevyčerpává porovnáním jednotlivých parametrů stavebního záměru s okolními stavbami či porovnání zastavěných ploch, ale že je nutné zhodnotit, zda dotváří či naopak narušuje a nadměrně zahušťuje stávající urbanistickou strukturu. I stavba se srovnatelnou výškou a zastavěnou plochou jako okolní stavby totiž může být ve stabilizovaném území nepřípustná a naopak. Skutečnost, že ministerstvo v zásadě nepřezkoumalo soulad stavebního záměru s územním plánem, pak podle žalobců dokládá tvrzení ministerstva, že smyslem stabilizovaného území přizpůsobit rozsah stavební činnosti stávající zástavbě. Žalobci argumentovali, že tak tomu není – toto přizpůsobení je regulováno zejména obecnými požadavky na výstavbu; smyslem stabilizovaného území je zabránit další intenzivní zástavbě (zahušťování) již dokončené a stabilizované urbanistické struktury.

32. Dále žalobci namítali, že v regulativech stabilizovaného území se nehovoří o transformaci urbanistické struktury a situaci, kdy se stavební záměr vymyká parametrům stávajících staveb; nebylo jim proto zřejmé, proč pouze tyto faktory ministerstvo považovalo za nepřípustné ve stabilizovaném území. Pokud tedy ministerstvo s odkazem na parametry stávajících staveb dovodilo, že výškové řešení stavebního záměru lze s ohledem na urbanistickou strukturu akceptovat, je podle žalobců zřejmé, že ministerstvo se ve vztahu k regulativům stabilizovaného území zabývalo otázkami, které do obsahu těchto regulativů nespadají. Ministerstvo odkazovalo na druhou větu oddílu 7, pododdíl 7a odst. 3 regulativů územního plánu, je však nezbytné přihlédnout také k větě první, podle které je ve stabilizovaném území možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti rozsáhlé činnosti (což ostatně ministerstvo také samo uvedlo). Otázkou, zda jde o zachování, dotvoření či rehabilitaci stávající urbanistické struktury se však ministerstvo nezabývalo – jeho závěr o přípustnosti stavby proto nemůže obstát.

33. Správný poté podle žalobců není ani závěr ministerstva o tom, že by pro vyloučení výstavby bytového domu musel územní plán dané pozemky zahrnout do nezastavitelných ploch zeleně; tento závěr z územního plánu vyplývá již tím, že dané území je zařazeno mezi území stabilizovaná. Pokud je navíc daná plocha již zastavěna, není důvod ji zahrnout do ploch nezastavitelných. Stabilizované území sice nezakazuje novou výstavbu jako stavební uzávěra, neznamená však možnost umístění libovolné stavby v daném území. Správní orgán je povinen vyhodnotit stávající strukturu území z hlediska uspořádání, volných kapacit či např. nadměrného zatížení a určit, zda stavba tuto strukturu dotváří či nikoliv; k tomu zde však nedošlo.

34. Řádně ministerstvo pro místní rozvoj podle žalobců neposoudilo ani rozsah stavební činnosti, když do něj nezahrnulo podzemní podlaží. Nesouhlasili konkrétně s tím, že podzemní podlaží nebyla ministerstvem zahrnuta do rozsahu stavebních činností u stabilizovaných území, když takový postup ministerstvo posoudilo jako možný na základě analogie k rozvojovým územím podle územního plánu. Žalobci odkázali na přílohu A Metodického pokynu 2019 k Územnímu plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, schváleného usnesením Rady hl. m. Prahy č. 721 ze dne 23. 4. 2019 (dále jen „metodický pokyn“), která stanovuje rozsah zahrnutí podzemních podlaží pro účely výpočtu míry využití území, koeficientu podlažních ploch a zeleně, nikoliv pro využití stabilizovaného území; zde míra využití území stanovena není. Mezi regulativy proto nelze nic analogicky dovozovat. Zanedbalo–li tudíž ministerstvo podzemní podlaží stavebního záměru, jeho závěr o přípustnosti umístění stavby nemůže obstát.

35. K závaznému stanovisku ministerstva žalobci dále zopakovali své argumenty, že pro posouzení souladu stavby s regulativy stabilizovaného území nepostačí izolované porovnání zastavěnosti ploch a parametrů staveb, a že nejde o zachování, dotvoření ani rehabilitaci stávající urbanistické struktury. Podstatou nesouladu stavebního záměru s regulativy územního plánu na využití stabilizovaného území se tedy ani ministerstvo nezabývalo. Podle žalobců ministerstvo s ohledem na výše uvedené posoudilo nesprávně, v nesouladu s požadavky územního plánu, neboť jen mechanicky porovnalo parametry stavby se stávající zástavbou, aniž by zohlednilo místo a kontext urbanistické struktury.

36. Ministerstvo ve svém závazném stanovisku citovalo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022 – 62. Žalobci k němu uvedli, že z něj nevyplývá, že by se měla urbanistická struktura širšího okolí hodnotit výběrem několika staveb s tím, že charakteristická struktura bližšího i širšího okolí bude při posouzení pominuta. Citovali k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 282/2022 – 174, podle kterého je přípustnost umístění záměru nutné zkoumat vzhledem k bezprostřednímu i navazujícímu okolí s tím, že záměr by měl zapadat do urbanistické struktury bezprostředního okolí. Nepostačuje, konvenuje–li stavební záměr jen stavbám značně vzdáleným. Stavební záměr je tedy nezbytné posoudit komplexně z hlediska bezprostředního i širšího okolí.

37. Připomněli také argument, že není rozhodné, zda jde o urbanisticky a architektonicky výjimečné území, neboť to nemá dopad na platnost regulativů územního plánu. Územní plán hovoří o zachování či dotvoření stávající struktury, nikoliv typu struktury zástavby. Zopakovali, že stavební záměr se nachází v ploše SV spolu se sousedním průmyslovým areálem, jehož strukturu nedotváří, naopak ji narušuje. I proto je podle žalobců vztahování přípustnosti umístění dané stavby jen k parametrům sídlištní zástavby vadné. Žalobci dále zopakovali, že vymezením území se zvýšenou ochranou zeleně společně s vymezením území jako stabilizovaného územní plán signalizuje, že by území nemělo být dále intenzivně zastavováno a urbanizováno – přesto ministerstvo umístění stavby odsouhlasilo.

38. K tvrzení ministerstva pro místní rozvoj o absurdnosti závaznosti dřívějších rozhodnutí stavebního úřadu z jiných řízení žalobci oponovali, že taková závaznost není absurdní, naopak logická, a že ministerstvo ignorovalo § 73 odst. 2 správního řádu. Zopakovali argument, že nedoznal–li stavební záměr oproti záměrům dříve posuzovaným stavebním úřadem změn z hlediska kritérií, které vedly k zamítnutí původních žádostí, bylo také ministerstvo povinno postupovat nerozdílně a umístění stavby v tomto případě také neodsouhlasit. 39.

3. Stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací s ohledem na požadavek na ochranu ploch zeleně. Stavba je totiž podle výkresu č. 31 územního plánu navržena do území se zvýšenou ochranou zeleně. Stávající zeleň nacházející se na pozemku stavby je součástí koncepce zelených ploch mezi obytnými domy a navazuje na komerční zástavbu; plní zde např. hygienické, ekologické a estetické funkce. Zábor a zástavba stávající plochy zeleně je v rozporu s výše uvedeným požadavkem územně plánovací dokumentace. Vzhledem k nesouladu stavebního záměru s územně plánovací dokumentací stavbu není možné schválit; prvostupňové rozhodnutí tím pádem bylo vydáno v rozporu s § 43 odst. 5 stavebního zákona. Vadu žalovaný neodstranil, tím touto vadou zatížil i napadené rozhodnutí. Také závazná stanoviska byla vydána v rozporu s § 43 odst. 5 stavebního zákona a v rozporu s § 2 odst. 1 a 4 a § 3 správního řádu. Jelikož se o tato stanoviska opírají rozhodnutí stavebního úřadu i žalovaného, jsou vadou nezákonnosti zatížena i výše uvedená rozhodnutí.

40. Společně s vymezením daného území jako stabilizovaného signalizuje územní plán požadavkem na zvýšenou ochranu zeleně v daném místě to, že by území nemělo být dále intenzivně zastavováno; umístění stavby je v přímém protikladu k tomuto záměru. Stavební úřad, žalovaný ani orgány územního plánování se touto skutečností nezabývali. Pouze zcela nedostatečně a nepřezkoumatelně konstatovali, že se jedná o území se zvýšenou ochranou zeleně a že to je informativní prvek. Nijak se tedy nezabývali zohledněním tohoto prvku územního plánu a není zřejmé, jakým způsobem se s ním při posuzování stavebního záměru vypořádali. Stavební úřad i žalovaný k této námitce odkázali na (již výše specifikovaná) závazná stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, ze dne ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, a ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, a závazné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR–76206/2024–81. Pro nesoulad stavebního záměru s územním plánem měla podle žalobců tato závazná stanoviska vyslovit nesouhlas – není v nich uvedeno nic, co by vyvracelo důvodnost námitky nerespektování ochrany území se zvýšenou ochranou zeleně. Žalobci proto (opět) soud požádali o jejich přezkum. V podrobnostech k nezákonnosti těchto stanovisek odkázali žalobci na předchozí žalobní bod.

41. Ministerstvo pro místní rozvoj zcela mimoběžně a nejasně uvedlo, že v daném území jsou plochy zeleně převážně ve vlastnictví hl. m. Prahy a slouží jako veřejná zeleň, přičemž na vlastních pozemcích bytových domů nemají plochy zeleně nijak dominantní podíl; proto se stavební záměr nevymyká urbanistické struktuře či charakteru daného území. Žalobci argumentovali, že územní plán nerozeznává vlastnictví, zastavěná plocha logicky nemůže mít podíl zeleně. Závěr o souladu záměru s urbanistickou strukturou a charakterem území s tím, že po stavebníkovi nelze požadovat, aby na pozemku v jeho vlastnictví měla zeleň dominantní podíl, žalobci označili za zcela mylné: nejde totiž o podíl zeleně s ohledem na vlastnictví pozemků, ale o podíl zeleně s ohledem na urbanistickou strukturu a stávající zastavěnost urbanistického celku. Připustili, že zařazení území jako území se zvýšenou ochranou zeleně samo sobě neznamená nezastavitelnost daného plochy či „stavební uzávěru“, taková klasifikace však nemůže být zcela ignorována – k tomu zde však došlo. S odkazem na citované body 70 a 71 rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 A 31/2022 – 145 žalobci dovodili, že výše specifikovaná vada spočívající v nedostatečně odůvodněném odklonu od požadavků územního plánu na území se zvýšenou ochranou zeleně způsobuje nezákonnost uvedených závazných stanovisek orgánů územního plánování i rozhodnutí, která se o tato závazná stanoviska opírají. 42.

4. Stavba není v souladu s územním plánem stanoveným funkčním využitím dané plochy. Stavební záměr je umístěn do plochy SV, tedy plochy určené pro umístění polyfunkčních staveb nebo kombinaci monofunkčních staveb pro bydlení, obchod, administrativu, kulturu, veřejné vybavení, sport a služby, při zachování polyfunkčnosti území. To ale stavba nerespektuje, neboť se jedná o monofunkční bytový dům, který nepřináší do plochy SV požadovanou polyfunkčnost. V prvním nadzemním podlaží je sice navrhován komerční prostor, ten však nezabírá ani většinu podlaží – nelze tak uplatnit ani regulativ, podle kterého k přípustnosti postačí, má–li stavba převažující funkci až od 2. NP výše.

43. Žalobci namítali, že nebyly splněny podmínky pro umístění stavby jako podmíněně přípustné, neboť se nejedná o odůvodněný případ nezbytnosti umístění této stavby; podle žalobců není pro umístění této stavby nenaplňující územním plánem požadovanou polyfunkčnost důvod, naopak podle nich znemožňuje využití této plochy jako polyfunkční. V dané ploše není žádná občanská vybavenost, která by vyvažovala její deficit v ploše sídliště či v ploše SV.

44. Odkaz žalovaného na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 A 75/2022 – 351 žalobci považovali za mimoběžný, protože jde o reakci soudu na námitku nedostatečné kapacity jeslí, školek a škol; zde jde však o námitku rozporu stavebního záměru a regulace využití dané plochy územním plánem, nikoliv kapacita školských či jiných zařízení. Mimoběžný je podle žalobců také odkaz na zákon č. 131/2000 Sb., protože předmětem námitky není nesoulad stavebního záměru s tímto zákonem, nýbrž jeho nesoulad s regulativy územního plánu. Namísto postupu v souladu s územním plánem žalovaný a orgány územního plánování odsouhlasili stavbu, která funkce předepsané územním plánem nenaplňuje.

45. Stavební úřad se výše uvedenou námitkou nezabýval, žalovaný pouze (vyjma argumentů uvedených v odstavci výše) citoval stanoviska orgánů územního plánování. Žalobci proto požadovali, aby soud jako podklad napadeného rozhodnutí přezkoumal také závazná stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, ze dne ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, a ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, a závazné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR–76206/2024–81. Tato stanoviska měla být pro nesoulad stavebního záměru s územním plánem nesouhlasná, přesto však se stavebním záměrem vyslovila souhlas. Podle žalobců jsou proto nezákonná, neobsahují nic, co by vyvracelo důvodnost této námitky. Byla tedy vydána v rozporu s § 43 odst. 5 stavebního zákona, § 2 odst. 1 a 4 a § 3 správního řádu, přičemž důvody nezákonnosti zatěžují i prvostupňové a napadené rozhodnutí, která z těchto závazných stanovisek vycházejí.

46. Za nepravdivé žalobci označili tvrzení z výše uvedeného závazného stanoviska ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, podle kterého polyfunkčnost území zůstane zachována, když se v dochozí vzdálenosti nachází veškerá občanská vybavenost. Jedná se totiž o sídliště, které trpí deficity občanské vybavenosti. Polyfunkčnost musí být zajištěna v ploše SV v rámci sídliště, nikoliv v dochozí vzdálenosti – proto na ploše SV nelze umístit monofunkční stavbu, která jen prohlubuje monofunkční využití daného území. Magistrát zcela pomíjí nesplnění podmínek pro umístění této v zásadě monofunkční stavby do dané plochy, přičemž nejde o odůvodněný případ nezbytnosti umístění této stavby. Ani Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém závazném stanovisku neuvedlo nic, co by důvodnost námitky nemožnosti umístění této v zásadě monofunkční stavby do plochy SV určené pro umístění polyfunkčních staveb vyvrátilo.

47. Argumentace ministerstva pro místní rozvoj, že stavební záměr se nevymyká charakteru bytových domů v okolí, je podle žalobců argumentem proti umístění stavby – v situaci, kdy je v území již mnoho monofunkčních staveb pro bydlení, je nežádoucí tuto monofunkčnost dále prohlubovat dalším takovým domem. Deficit občanské vybavenosti a dalších funkcí na sídlištích je přitom obecně známý deficit, proto územní plán požaduje polyfunkční využití území – to však stavební záměr porušuje. Žalobci nesouhlasili ani s argumentací ministerstva pro místní rozvoj, že ulice P. není významným uličním prostranstvím; podle žalobců regulativy územního plánu platí na celé ploše SV bez ohledu na konkrétní lokalitu, tj. nejen na významných uličních prostranstvích. Ministerstvo nadto není oprávněno posuzovat důvodnost umístění stavby s rozsáhlým komerčním parterem na daném místě; jeho úkolem je posoudit, zda stavba splňuje požadavky územního plánu stran využití daného území.

48. Argumentaci ministerstva stran dalších bytových domů na ploše SV, které obchodní parter nemají, žalobci odmítli s tím, že předmětem posuzování tohoto řízení nejsou tyto jiné stavby – to, že tyto stavby požadavky územního plánu nesplňují, není důvodem pro rezignaci na tyto požadavky v případě zde posuzovaného stavebního záměru. Navíc jde o další důvod pro to, aby stavba nebyla umístěna: pokud je v území již množství monofunkčních staveb, není žádoucí tuto monofunkčnost ještě prohlubovat. To, že v docházkové či dojezdové vzdálenosti od stavebního záměru jsou kapacitní stavby občanské vybavenosti, podle žalobců také nevyvrací důvodnost této námitky. Předmětem posuzování není využití jiných funkčních ploch, než té, do které je stavba umisťována. Na splnění požadavků územního plánu nelze rezignovat odkazem na naplnění tohoto využití v jiných plochách. Pokud by totiž postačilo, že požadavek polyfunkčnosti je naplněn v jiných plochách, územní plán by v posuzované ploše stanovil jiné, např. čistě obytné, využití. Tak tomu ale není.

49. Obstát nemůže ani odkaz ministerstva na plochy VV, neboť ministerstvo zaměňuje občanskou vybavenost (např. obchody a služby) s vybaveností veřejnou (např. školy a sportoviště). Není tedy důvod, aby plocha byla vymezena pro VV či aby se na ní nacházela veřejně prospěšná stavba občanské vybavenosti: vybavenost plochy zajišťuje její označení jako SV, ploch VV je v okolí vymezen dostatek. K závěru ministerstva, že umístěním stavebního záměru by mohlo dojít ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků z hlediska funkcí vymezených v územním plánu žalobci uvedli, že takové využití bude stavbou nového bytového domu znemožněno – stavební záměr totiž, v rozporu s územním plánem – není polyfunkční. 50.

5. Stavba nevyhovuje požadavkům právních předpisů s ohledem na dopravní řešení. Žalobci dále namítali, že výstavbou chodníku od stavebního záměru k ulici N. a přemístěnými kontejnery na odpad bude šířka komunikace P. zúžena na nedostačujících 3,80 m. Do nejužšího místa bude nadto situováno dopravní napojení stavebního záměru, což dopravní situaci ještě zhorší. Tím došlo k porušení § 31 odst. 1 PSP, podle kterých se u staveb podle druhu a potřeby zřizuje kapacitně vyhovující připojení na pozemní komunikaci, která svými parametry připojení vyhovuje.

51. Podle § 94o odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona je stavební úřad ve společném řízení povinen přezkoumat soulad stavby s právními předpisy provádějícími stavební zákon a požadavky na veřejnou infrastrukturu, tedy i možnost a způsob napojení stavby; to ale stavební úřad neprovedl, uvedenou námitkou se nezabýval a v zásadě jen převzal vyjádření stavebníka. Žalovaný poté k námitce uvedl jen zcela obecná a nejasná tvrzení. Odkázal sice také na vyjádření dotčených orgánů, to však na povinnosti správních orgánů nic nemění, neboť je povinností stavebního úřadu, resp. žalovaného, ověřit soulad stavby s požadavky právních předpisů. Jelikož ani žalovaný nevyvrátil důvodnost námitek, došlo podle žalobce absencí řádného odůvodnění a nepřezkoumání prvostupňového rozhodnutí v zákonem stanoveném rozsahu zároveň k porušení § 50 odst. 3 a 4, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu.

52. Jelikož žalovaný k této námitce odkazoval na závazná stanoviska, vyzvali žalobci soud, aby jako podklad napadeného rozhodnutí přezkoumal také závazná stanoviska Úřadu městské části Praha 15, Odbor dopravy, ze dne 6. 5. 2019, č. j. 19168/2019/OD/KHr, ze dne 14. 4. 2020, č. j. 12806/2020/OD/JHr, a č. j. ÚMČ P15 54067/2019/OST/DSk a závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odbor pozemních komunikací a drah, ze dne 30. 10. 2024, č. j. MHMP 1891106/2024, spis. zn. S–MHMP 845258/2024. Ačkoliv v řízení nebyl prokázán soulad o vyhovění stavebního záměru s požadavky na řešení dopravy a z výše uvedených důvodů neměla se stavebním záměrem vyslovit souhlas, byla tato závazná stanoviska souhlasná – podle žalobců tedy byla vydána nezákonně. Žalobci uvedli, že tato závazná stanoviska jsou nepřezkoumatelná a vydaná v rozporu s předpisy na zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a s § 2 odst. 1 a 4, § 3 a § 149 odst. 2 správního řádu, neboť se nezabývají výše uvedenými námitkami. Nemohou proto být podkladem pro rozhodnutí. Jelikož se o tato závazná stanoviska opírají prvostupňové i napadené rozhodnutí, jsou těmito vadami zatížena i tato rozhodnutí.

53. Žalobci dále namítali, že nebyla zajištěna veřejná přístupnost návštěvnických stání pro účel komerce, která jsou přístupná jen přes sousední oplocený areál – tím došlo nad rámec výše uvedeného k porušení § 33 odst. 7 PSP. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k této námitce argumentoval možností stanovit režim užívání, tedy zpřístupnění návštěvnických stání zákazníkům v otevírací době s tím, že tato stání jsou přístupná z vedlejšího areálu. Žalobci připustili, že podle tohoto ustanovení lze sice stanovit omezení užívání stání, nelze však omezovat jejich veřejnou přístupnost. K argumentaci provozními opatřeními uvedli, že bez prokázání toho, o jaká opatření se bude jednat a zda naplní požadavek § 33 odst. 7 PSP, nelze mít požadavek tohoto ustanovení za splněný – stavbu tedy také proto nebylo podle žalobců možné schválit. K argumentaci žalovaného, že veřejnou přístupnost stání zajišťuje podmínka č. 15 prvostupňového rozhodnutí, žalobci kontrovali argumentem, že v napadeném rozhodnutí byla zrovna tato podmínka změněna a trvalou veřejnou přístupnost stání již neobsahuje – žalovaný tedy argumentoval již neexistující podmínkou. 54.

6. Kácení dřevin bylo povoleno, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení jejich kácení. Bylo rozhodnuto o odstranění dřevin, jejichž funkční a estetický význam je podstatný a jejichž odstranění by vedlo k nepřípustnému a neodůvodněnému narušení a zhoršení kvality životního prostředí, ve kterém se nachází nemovitosti žalobců. Dostatkem zelených ploch je totiž vyvažována intenzita bytové zástavby sídliště a sousedního areálu, kde plní nezastupitelný urbanistický, ekologický, estetický a hygienický význam. Podle žalobců je proto na místě stávající zeleň zachovat.

55. Podle § 8 odst. 1 zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění do 28. 2. 2025 (dále jen „ZOPK“), lze kácení dřevin povolit jen ze závažných důvodů, které musí být žadatelem prokázány a musí existovat v době vydání rozhodnutí o povolení kácení. Povolení kácení dřevin musí předcházet jejich vyhodnocení z hlediska funkčního a estetického významu. Správní orgán musí vyhodnotit, zda jsou dřeviny v daném místě významné; jejich kácení může povolit jen bude–li prokázáno, že důvody pro kácení převyšují nad veřejným zájmem na zachováním funkčního a estetického významu dřevin; k tomu žalobci citovali rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 4 As 20/2008 – 84.

56. Žalobci namítali, že k rozhodnutí o odstranění dřevin došlo, aniž by v řízení byly dány a prokázány důvody pro kácení dřevin; podle žalobců tímto postupem došlo k porušení § 8 odst. 1 ZOPK. Stavební úřad jen odkázal na dendrologický posudek, ten však neprokazuje závažný důvod pro kácení dřevin. Jeho tvrzení, že kácení dřevin je nevyhnutelné, žalobci označili za nesprávné, neboť otázka kácení musí být předmětem posouzení orgánu ochrany přírody, nikoliv nevyhnutelný a automatický důsledek stavby.

57. Žalovaný poté v napadeném rozhodnutí závažný důvod nesprávně shledal jen v tom, že na místě má být umístěn bytový dům. To je však podle žalobců nesprávný závěr vedoucí k absurdnímu závěru, že stavba bytových domů je automatickým důvodem pro kácení dřevin. Závažným důvodem pro kácení dřevin přitom nemůže být automaticky stavební činnost, neboť by rozhodování o povolení kácení pozbylo smyslu. Posuzovaná stavba nadto s ohledem na požadavky právních předpisů a územního plánu neměla být na daném místě vůbec realizována. S odkazem na odbornou literaturu žalobci uvedli, že na stavbě navržené v rozporu s právními předpisy nemůže být dán veřejný zájem na její realizaci.

58. Žalovaný odkázal na závazná stanoviska dotčených orgánů. Žalobci proto požadovali, aby jako podklad napadeného rozhodnutí soud přezkoumal také závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 15, Odbor životního prostředí, ze dne 4. 12. 2019, č. j. ÚMČ P15 42553/2019/OŽP/APř, a závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor ochrany prostředí, ze dne 18. 6. 2024, č. j. MHMP 1096193/2024, sp. zn. S–MHMP 845198/2024. Tato závazná stanoviska i přes nesplnění zákonných podmínek vyslovila s kácením dřevin souhlas. Ani z jednoho z nich však nevyplývá, že by snad existovaly závažné důvody pro kácení ve smyslu § 8 odst. 1 ZOPK a stejně tak nedokládají, že by zákonné podmínky pro kácení byly splněny, a tedy že kácení dřevin bylo povoleno v souladu se zákonem. Správní orgány tedy neposoudily, zda zájem na kácení dřevin převáží nad veřejným zájmem na zachování jejich funkčního a estetického významu. Tyto podklady správních rozhodnutí tedy byly vydány v rozporu se zákonem, pro absenci porovnání estetického a funkčního významu dřevin a důvodů kácení jsou navíc nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

59. Podle žalobců neobstojí argumentace, že jde o dřeviny z ochranářského hlediska nevýznamné – tím žalovaný zcela rezignoval na ochranu této složky životního prostředí a takové tvrzení by vedlo k závěru, že v ochranářsky méně významných biotopech je možné akceptovat další odstraňování zeleně. Právě ve městech je však podle žalobců význam dřevin zásadní. Oponovali také tvrzení o nahraditelnosti dřevin, neboť všechny dřeviny jsou v zásadě nahraditelné. Kácení dřevin nemůže odůvodnit náhradní výsadba, protože ta je až důsledkem kácení dřevin. 60.

7. Dokumentace pro umístění stavby je neúplná a neobsahuje všechny podklady umožňující posoudit přípustnost dané stavby. Pro absenci náležitostí dokumentace a podkladů nemohl stavební úřad ve věci rozhodnout. Podle přílohy č. 8 bod D.1.1 písm. b) vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „vyhláška č. 499/2006 Sb.“) musí dokumentace pro vydání společného povolení obsahovat pohledy dokumentující začlenění stavby do stávající zástavby nebo krajiny. Dokumentace stavebního záměru však obsahuje jen pohledy na stavbu samotnou, nikoliv ve vztahu k okolním stavbám. Žalovaný v napadeném rozhodnutí absenci těchto pohledů uznal, přesto však umístění stavebního záměru vyhověl s tím, že rozsah dokumentace odpovídá rozsahu a významu stavby, a že stavební úřad i účastníci řízení území znají, mohou si tak o začlenění stavby do území učinit úsudek na základě doložené dokumentace. Takové odůvodnění však podle žalobců nevyvrací důvodnost námitky; s ohledem na to, že jde o solitérní stavbu o půdorysu cca 38 x 90 metrů a výškou cca 25 metrů se 187 byty, která má být umístěna do blízkosti stávající zástavby, nejedná se podle žalobců o případ, kdy by mohly vyhláškou předepsané náležitosti chybět. Bez relevance je také skutečnost, že stavební úřad i účastníci řízení si pro znalost území mohou úsudek učinit sami. Požadavky vyhlášky totiž nejsou vázány na znalost úřadu, účastníků řízení či kohokoliv jiného. Pokud by pohledy byly v dokumentaci obsaženy, podle žalobců by byla důvodnost výše uvedených námitek zjevná.

61. Využití stavebního záměru k improvizovanému ukrytí obyvatelstva bylo považováno za nereálné. V odvolání proto odvolatelé žádali, aby bylo podle § 149 odst. 7 správního řádu přezkoumáno také závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odbor bezpečnosti, ze dne 18. 2. 2019, č. j. MHMP 324558/2019. K přezkumu tohoto závazného stanoviska však nedošlo, neboť žalovaný si od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska potvrzení či změnu závazného stanoviska nevyžádal. Žalovaný tím porušil § 149 odst. 7 správního řádu.

62. V posuzovaném stavebním záměru stále přetrvávaly vady, které původnímu stavebnímu záměru stavební úřad ve svém (výše již specifikovaném) rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018 vytýkal; šlo například o zelený pás podél parkovacích stání v ulici P., který brání přístupu z parkovacích stání na chodník, chybějící výkresy opěrných zdí u vjezdových ramp, u kterých není doložen jejich soulad s požadavky norem, a absence zajištění veřejného přístupu k návštěvnickým stáním pro účel komerce. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí z roku 2018 se zde posuzované žádosti o umístění stavby netýká – žalovaný tak námitky nevypořádal, byť tyto vady byly přítomny i v žádosti posuzované v tomto správním řízení. Žalovaný se k těmto vadám nijak věcně nevyjádřil, jednat tak v rozporu s § 50 odst. 3 a 4, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu. 63.

8. Napadené rozhodnutí je též zmatečné a nevykonatelné, neboť stavba je v kolizi s jinými stavbami. Stavebník totiž neprokázal vlastnictví či jiné právo ke stavbě, která má být v rámci dané stavby odstraněna (resp. přemístěna): jde o kontejnerové stání na pozemku p. č. XK v k. ú. X. Tato námitka se přitom dotýká i vlastnického práva žalobců, neboť jde o stanoviště nádob na odpad právě z domu žalobců. Stavební úřad tuto námitku posoudil mylně, když konstatoval, že vlastníci bytového domu nedoložili své vlastnictví kontejnerového stání. Prokazování vlastnictví či jiného práva ke všem pozemkům nebo stavbám, jež budou stavbou zasaženy, je však povinností stavebníka, nikoliv účastníků řízení. Podle § 94s odst. 2 písm. a) stavebního zákona je stavebník povinen připojit k žádosti o společné povolení souhlas k provedení záměru podle § 184a téhož zákona; k tomu však nedošlo. Stavební úřad dovodil, že kontejnerové stání je ve vlastnictví hlavního města Prahy, toto tvrzení však není doloženo žádným dokladem a nelze dovozovat z vlastnického práva hl. m. Prahy k pozemku, na kterém kontejnerové stání stojí. Vlastnické právo ke kontejnerovému stání nelze posuzovat podle § 506 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění do 14. 2. 2025 (dále jen „občanský zákoník“), ale podle starého občanského zákoníku, podle jehož § 120 odst. 2 stavba není součástí pozemku. Souhlas správce komunikace je podle žalobců také bez právního významu. Bez doložení vlastnictví a souhlasu vlastníka nelze kontejnerové stání přemisťovat či měnit, stavbu tedy nebylo možné schválit. Napadené rozhodnutí je tudíž nevykonatelné. Žalovaný tuto vadu nevykonatelnosti také neodstranil, když zmatečně řešil kontejnery na odpad, nikoliv jejich betonové stání.

64. V podmínce č. 15 prvostupňového rozhodnutí bylo Společnosti POLLUX TRADING, a.s. (dále jen „Pollux Trading“) uloženo, aby zažádala o změnu PD akce (přemístit čekací místa – parkovací stání) z důvodu kolize se stavebním záměrem. K tomu bylo namítáno, že stavební úřad nesmí povinnosti ukládat jiným osobám, než stavebníkovi, a také jiným stavebníkům ukládat, aby podal žádost o změnu svého záměru. Namítáno bylo také, že je–li provedení stavebního záměru vázáno na změnu jiného záměru, avšak tato změna nebude provedena (respektive nebylo stanoveno kdy bude provedena), nelze stavební záměr realizovat. Žalovaný v napadeném rozhodnutí výše uvedenou podmínku zrušil s tím, že silniční správní úřad nemá kompetenci ukládat podmínku spočívající ve změně projektové dokumentace jiné stavby. Tím však žalovaný nevyřešil námitku, že pokud je provedení stavebního záměru vázáno na změnu jiného záměru, nelze stavební záměr realizovat, tj. jej umístit a povolit. Napadené rozhodnutí je tedy nevykonatelné také z důvodu nedoložení změny jiného záměru (samoobslužných mycích boxů v areálu společnosti Pollux Trading), se kterým je však stavební záměr v kolizi. Vypuštěním podmínky totiž tato kolize nebyla vyřešena, žalovaný se kolizí nezabýval. Tím tedy také porušil § 68 odst. 3, § 50 odst. 3 a 4 a § 89 odst. 2 správního řádu.

65. Žalobci konečně namítali, že na straně 30 prvostupňového rozhodnutí stavební úřad uvedl, že na pozemku stavby stojí samostatně stojící stavby pro reklamu a reklamní a informační zařízení, dočasné informační tabule. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí však není žádná stavba pro reklamu umístěna a není zřejmé o jaký reklamní pylon se jedná. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že dočasné informační tabule použité při výstavbě v dokumentaci popsány nejsou, ale může se jednat o cedule zařízení staveniště, co nepodléhají umístění. Toto tvrzení ale podle žalobců neodpovídá prvostupňovému rozhodnutí, které pojednává o konstrukci reklamního pylonu, nikoliv o dočasných informačních tabulích. Žalovaný se tedy ke zmatečnosti prvostupňového rozhodnutí spočívajícího v řešení reklamního pylonu jen v odůvodnění, nikoliv však výroku, nijak nevyjádřil; tím tedy opět porušil § 68 odst. 3, § 50 odst. 3 a 4 a § 89 odst. 2 správního řádu.

III. Další procesní vyjádření

66. Stavebník se z pozice osoby zúčastněné na řízení k věci vyjádřil s tím, že žaloba by měla být soudem zamítnuta. Předně představil dimenze a umístění stavebního záměru. Konstatoval, že z odůvodnění prvostupňového a napadeného rozhodnutí vyplývá, že stavební záměr je v souladu s urbanistickým charakterem území a respektuje stávající zástavbu. Žalobci argumentovali, že druhá strana ulice P. není určena k intenzivní zástavbě – stavebník však s odkazem na ortofotomapu argumentoval existencí bytového domu na adrese V. č. p. XA, který přes ulici sousedí s ještě větším domem, než je stavební záměr. Ač žalobci argumentují, že se k těmto poměrům ostatních staveb nemá přihlížet, jsou důkazem toho, že stavební záměr přes ulici od dosavadních staveb není excesem. Budovy jsou v lokalitě uspořádány podle sítě ulic místního významu a podle komunikace H. – stavební záměr tedy nijak nevybočuje z charakteru území, naopak jej urbanisticky dotváří – zelené plochy a služby umístěné v komerčních prostorech stavby mohou sloužit i obyvatelům domu žalobců a širokému okolí.

67. Stran situace v roce 2018 oponoval tvrzení žalobců, že stavební úřad a žalovaný měli postupovat podle rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa (kde v pozici stavebníka vystupovala odlišná osoba). Stavebník zrekapituloval, že 29. 11. 2019 zahájil řízení ohledně stavebního záměru – jeho žádost ale byla dne 2. 8. 2022 stavebním úřadem zamítnuta. Na rozdíl od původního stavebníka v porovnávaném řízení se stavebník v tomto řízení odvolal, přičemž žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu svým rozhodnutím ze dne 20. 1. 2023 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stavební úřad poté vydal prvostupňové rozhodnutí, kterým žádosti stavebníka vyhověl (prvostupňové rozhodnutí bylo následně zčásti změněno a ve zbytku potvrzeno žalovaným v napadeném rozhodnutí). Není tak pravdou, že by došlo k porušení legitimního očekávání – stavební úřad totiž v rozhodnutí ze dne 2. 8. 2022 postupoval obdobně, jako ve srovnávaném řízení. Teprve v reakci na rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023 rozhodnul jinak. Podle stavebníka pak není pravdou ani tvrzení, že došlo k porušení § 73 odst. 2 správního řádu. Toto ustanovení se totiž vztahuje ke konkrétnímu správnímu řízení, nezakládá závaznost pro řízení odlišná – nadřízenému správnímu orgánu nelze podsouvat, jak má o věci rozhodnout dříve, než o věci rozhodne.

68. K souladu stavebního záměru s územně plánovací dokumentací konstatoval, že záměr je přípustný splněním stanovených podmínek a prokázáním účelnosti navrhovaného využití. Uvedl, že stavební záměr je polyfunkčním domem s bytovými jednotkami a komerčním prostorem, je proto hodnocen jako podmíněně přípustný. Stavební záměr je navržen s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a v souladu s územně plánovací dokumentací.

69. Ohledně ochrany zeleně a kácení dřevin argumentoval, že pozemek je určen k zastavění; nejde o nezastavitelnou plochu. Stavební záměr územní plán respektuje, zvýšenou ochranu zeleně nijak nenarušuje. Je navrhován na ploše, která je v současnosti uzamčenou plochou bez přístupu veřejnosti, není součástí veřejně přístupného obytného bloku či městského parteru. Stavební záměr koncepci se zvýšenou ochranou zeleně nenarušuje, naopak svým podílem zeleně vhodně navazuje na urbanistickou strukturu a zastavěnost navazuje a zelené plochy veřejnosti zpřístupní. Podkladem kladného závazného stanoviska Úřad Městské části Praha 15 ke kácení dřevin byl dendrologický posudek zpracovaný oprávněnou osobou. Závazné stanovisko obsahuje konstatování o splnění zákonných požadavků pro kácení a vyslovuje s ním souhlas s tím, že zároveň stanovil náhradní výsadbu, určil stromy k přesazení a stanovil podmínky povýsadbové péče. Namísto dosavadní zeleně tak bude vysazena zeleň nová. Ke dni učinění tohoto vyjádření již byla vzrostlá zeleň pokácena na základě pravomocného rozhodnutí č. j. ÚMČ P15 45565/2023/OST/JSo. Námitky ke kácení dřeva jsou tak překonány, neboť vzrostlá zeleň se na pozemcích již nenachází.

70. Ohledně parkovacích stání a dopravního řešení namítal, že stavební záměr obsahuje 180 parkovacích stání v garážovém prostoru a dalších 12 parkovacích stání na povrchu. Stávající komunikace má šířku 3,8 – 4 m, v rámci výstavby stavebního záměru dojde ke změně parkovacích stání ze šikmých na kolmá – tím dojde k rozšíření komunikace až na 6 m. Ulice zůstane jednosměrná, doplněna bude vjezdem do garáží. Po dokončení stavebního záměru tedy vznikne 78 parkovacích stání, včetně 2 stání pro osoby těžce pohybově postižené.

71. Ke kontejnerovým stáním stavebník konstatoval, že je ve vlastnictví hlavního města Prahy, které jej udržuje prostřednictvím správce (vlastnictví jednoznačně dokládá zápis v katastru nemovitostí a reálným výkonem vlastnických práv). Souhlas vlastníka pozemku včetně stavby na něm s přemístěním kontejnerového stání stavebník v rámci správního řízení předložil, odsouhlasil jej i správce. Argument žalobců o odlišnosti vlastnictví kontejnerového stání a pozemku, na němž je umístěno, působí až absurdně; žalobci nedokládají ani netvrdí, kdo je podle nich vlastníkem. Kontejnerová stání se navíc zcela neruší, pouze přesouvá na opačnou stranu ulice, žalobci jej budou moci dále využívat. Ohledně podmínky spočívající v povinnosti stavebníka koordinovat stavbu s vlastníkem sousedního pozemku stavebník argumentoval, že se společností Pollux Trading se dohodnul a tato podmínka bude naplněna. Tato žalobní námitka přitom žalobcům nepřísluší, neboť se nedotýká jejich veřejných subjektivních práv.

72. Závěrem stavebník připomněl, že stran přezkumu závazných stanovisek je povinností soudu přezkoumat jejich zákonnost, nikoliv věcnost, a že některé žalobní námitky (k projektové dokumentaci, vnitřnímu uspořádání stavebního záměru, práv vlastníků sousedních pozemků) nespadají mezi veřejná subjektivní práva žalobců, soud by k nim proto neměl přihlížet. Žalobu vnímal jako obstrukci pravomocně povolené stavby.

73. Žalovaný ve vyjádření k žalobě s žalobou nesouhlasil a soudu navrhoval, aby ji zamítnul.

74. K námitce rozporu stavby s urbanistickým charakterem území a nerespektování struktury zástavby žalovaný odkázal na strany 19 až 33 napadeného rozhodnutí, kde zhodnotil všechny aspekty stavby ve vztahu k charakteru území a struktuře zástavby. Lokalita nemá pevně stanovenou koncepci zástavby na okraji lokality, modeluje uliční prostranství, čímž urbanismus lokality dotváří a uzavírá vzhledem k okolí. Odstupy jsou v souladu s § 28 PSP. Pro území je specifická volná struktura komunikační sítě, která se stavebním záměrem nemění. Záměr je v souladu s § 20 PSP, bylo přihlédnuto k okolním stavbám, výšce a vztahu k veřejným prostranstvím.

75. K namítanému porušení legitimního očekávání a předvídatelnosti postupu správních orgánů žalovaný odkázal na stranu 47 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že je mu známo vydání rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa, kterým byl zamítnut záměr stavebníka Pollux Trading. Ten však své odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu vzal zpět, žalovaný jej tak nemohl přezkoumat. Rozhodnutí stavebního úřadu z 4. 4. 2018 se však týkalo jiné dokumentace než té v současnosti projednávané. Ve zde posuzované věci však bylo podáno odvolání, které žalovaný přezkoumal a rozhodnutím ze dne 20. 1. 2023 mu vyhověl a věc stavebnímu úřadu vrátil k novému projednání s tím, že záměr je v souladu s charakterem stávajícího stabilizovaného území. Zamítnutí žádosti tak nenabylo právní moci a stavební úřad, vázán právním názorem odvolacího správního orgánu, o žádosti znovu rozhodoval.

76. Stran nesouladu stavebního závěru s územně plánovací dokumentací s ohledem na ochranu zeleně žalovaný odkázal na strany 27, 28, 39, 40, 59, 60, 61, 62 a 63 napadeného rozhodnutí, kdy námitku neshledal důvodnou. Povolení ke kácení dřevin bylo vydáno na základě závazného stanoviska odboru životního prostředí Úřadu Městské části Praha 15, které bylo změněno závazným stanoviskem Magistrátu hl. m. Prahy, odboru životního prostředí. Nadřízený orgán posoudil splnění požadavků ZOPK a své závěry odůvodnil. Reagoval také na námitky žalobců. Žalovaný argumentaci nadřízeného dotčeného orgánu převzal. K námitce dále připomněl, vzdálenosti nemovitosti žalobců a pozemku stavebního záměru s tím, že podle žalovaného se žalobci pasují do pozice ochránců veřejného zájmu na ochranu dřevin, což jim ale v řízení nepřísluší. Obecně také odkázal na řízení o povolení kácení dřevin podle ZOPK s tím, že vlastníci sousedních pozemků (až na výjimky) nejsou účastníci těchto řízení. Ohledně souladu s územním plánem konstatoval, že tento soulad posuzuje dotčený orgán, jehož závazné stanovisko bylo v části změněno a ve zbytku potvrzeno, odkázal na strany 31 až 34 napadeného rozhodnutí.

77. Ohledně dopravního řešení poté žalovaný uvedl, že záměr byl posouzen dotčeným orgánem v závazném stanovisku. To žádné podmínky k této problematice nestanovilo, nadřízený správní orgán při přezkoumání toto stanovisko nezpochybnil. Stanovisko odboru dopravy obsahovalo všechny náležitosti požadované správním řádem, některé podmínky však nebyly v jeho kompetenci; proto nadřízený správní orgán toto stanovisko v části změnil a ve zbytku potvrdil. Návrh komunikace a chodníku je podle žalovaného vyhovující. Závazné stanovisko k připojení stavebního záměru k pozemní komunikaci bylo nadřízeným správním orgánem potvrzeno.

78. Na výše uvedená vyjádření reagovali žalobci replikou. Ani vyjádření žalovaného, ani vyjádření stavebníka podle jejich názoru nevyvrací důvodnost žaloby.

79. Předně reagovali na vyjádření žalovaného. K námitce rozporu stavby s urbanistickým charakterem území a nerespektování struktury stávající zástavby odkázali na žalobu a zopakovali argumenty, že lokalita má jasnou koncepci volných prostor mezi bytovými domy, které nejsou umisťovány proti sobě. Není důvod modelovat ulici P., neboť ta je již modelována stávajícím bytovým domem. Stavební záměr podle nich narušuje koncept sídliště, vymyká se ucelené a dokončené urbanistické struktuře. Předmětem námitky přitom nebyla komunikační síť či její změna ani odstupy podle § 28 PSP, ale rozpor stavebního záměru s § 20 odst. 1 těchto předpisů.

80. K porušení zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti postupů správních orgánů žalobci uvedli, že žalovaný ve svém vyjádření potvrdil existenci zamítavého pravomocného rozhodnutí o umístění v zásadě stejné stavby. Žalovaný však toto rozhodnutí nerespektoval, obě výše uvedené zásady tak porušil. K námitce, že rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018 se týkalo jiné dokumentace zopakovali, že předmětem předchozího rozhodnutí byla v zásadě stejná stavba, která se od stavebního záměru nelišila ve vztahu k důvodům, pro které byla žádost o její umístění zamítnuta. K odkazu na rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023 uvedli, že soud žádají o to, aby přezkoumal zákonnost také tohoto rozhodnutí žalovaného z důvodů uvedených v žalobě. K argumentaci, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti nikdy nenabylo právní moci kontrovali námitkou, že právní moci nabyly dvě předtím vydaná rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017 a 4. 4. 2018, které byly zamítavé. Důvody pro zamítnutí žádosti jsou zcela platné i ve zde posuzovaném řízení, přičemž stavební záměr nedoznal změn z hlediska důvodů pro vydání původních zamítavých rozhodnutí.

81. K nesouladu s územním plánem z hlediska možnosti využití stabilizovaného území zopakovali, že stavba byla umístěna v rozporu s požadavky územního plánu na využití stabilizovaného území. K námitce porušení ochrany ploch zeleně žalobci poté žalobci také uvedli, že důvodnost této námitky potvrzuje v žalobě odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 3 A 31/2022 – 145. Ohledně námitky nesouladu stavebního záměru s funkčním využitím dané plochy zopakovali, že stavba nesplňuje požadavek polyfunkčnosti. V podrobnostech k výše uvedeným námitkám odkázali na žalobu.

82. K námitce nevyhovění požadavkům na dopravní řešení opět argumentovali, že rozhodnutí a závazná stanoviska jsou zatížena vadou nepřezkoumatelnosti. Stavebním úřadem ani žalovaným nebyla posouzena ani námitka nesouladu stavebního záměru s § 33 odst. 7 PSP – k tomu zopakovali argument, že žalovaný odkazuje na podmínku č. 15, která však byla napadeným rozhodnutím změněna. Ohledně námitky kácení dřevin s odkazem na žalobu zopakovali, nebyly dány a prokázány závažné důvody pro povolení kácení dřevin, které tak bylo povoleno v rozporu s § 8 odst. 1 ZOPK. Ve vztahu k dotčení práv žalobců uvedli, že tato námitka se dotýká vlastnických práv žalobců z důvodu zhoršení životního prostředí odstraněním zeleně také na jejich nemovitostech. Zeleň totiž plní své funkce zejména ve vztahu k místu, kde se nachází. Je tak v zájmu žalobců, aby její odstranění proběhlo pouze zákonem stanoveným způsobem. Nejde tím pádem jen o ochranu veřejného zájmu, ale také ochranu vlastnického práva žalobců.

83. K námitkám neúplnosti dokumentace pro umístění stavby a námitce zmatečnosti a nevykonatelnosti se žalovaný nevyjádřil; žalobci proto stručně připomněli argumentaci k těmto námitkám obsaženou v žalobě.

84. Dále se žalobci vyjádřili k argumentaci stavebníka. K námitce rozporu s urbanistickým charakterem území a struktury jeho stávající zástavby zopakovali již uplatněný argument nesouladu stavebního záměru s koncepcí sídliště. Na tom nic nemění odkaz na stavby na V., které byly dostavěny před tím, než byly územním plánem stanoveny regulativy zástavby stabilizovaných území. Vzdálenost hmot staveb na V. je nadto cca 50 m, zde jen cca 30 m. K tvrzení, že nejde o intenzivní zástavbu, připomněli parametry stavebního záměru a uvedli, že stavba urbanisticky nedotváří území, naopak zabírá zelené plochy a nesplňuje požadavky územního plánu na využití stabilizovaného území, území se zvýšenou ochranou zeleně a polyfunkčnost území. Stavba se tedy vymyká ucelené a dokončené urbanistické struktuře, v podrobnostech odkázali na žalobu.

85. K námitce porušení legitimního očekávání a předvídatelnosti postupů správních orgánů argumentovali, že stavebník nijak nedoložil své tvrzení o nepravdivosti tvrzení žalobců stran nerespektování svých předchozích rozhodnutí stavebním úřadem a žalovaným. Zopakovali, že důvody pro zamítnutí žádosti z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017 a 4. 4. 2018 jsou platné i v tomto případě, pro totožnost vad měla být žádost o umístění stavby zamítnuta. Stavebník argumentoval, že stavební úřad rozhodl v prvním stupni obdobně jako ve výše uvedených rozhodnutích stavebního úřadu a názor změnil až poté, co odvolací správní orgán rozhodl, že stavební úřad má rozhodnout jinak; žalobci k tomu uvedli, že tato skutečnost jen dokládá závěr o nezákonnosti rozhodování žalovaného, které nerespektoval dřívější pravomocná rozhodnutí. K argumentaci stavebníka k § 73 odst. 2 správního řádu namítli, že závaznost pravomocného rozhodnutí je dána pro všechny správní orgány, jak výslovně uvádí citované ustanovení, tedy i žalovaného. Prvostupňové i napadené rozhodnutí tak byla vdána v rozporu s předchozími pravomocnými rozhodnutími.

86. K souladu stavebního záměru s územním plánem stran využití stabilizovaného území, funkčního využití dané plochy, nesouladu stavebního záměru s ochranou ploch zeleně a nesouladu stavebního záměru s dopravním řešením žalobci odkázali na žalobu a zopakovali již uplatněnou argumentaci. Stran námitky nezákonného kácení dřevin upřesnili, že předmětem námitky není otázka zastavitelnosti pozemku, ale to, že kácení dřevin bylo povoleno bez splnění zákonných podmínek. K argumentaci stavebníka připomněli, že jde o pozemek ve stabilizovaném území, kde není přípustná další rozsáhlá stavební činnost, nadto jde o území se zvýšenou ochranou zeleně. Podstatná je estetická a ekologicko–stabilizační funkce zeleně v daném místě ve vztahu k nemovitostem žalobců. Významu zeleně neubírá její nesourodost ani to, že netvoří architektonicko–urbanistický celek. Naopak její nesourodost, pestrost, podporuje plnění jejích funkcí. Ke tvrzení, že dřeviny již byly pokáceny, uvedli, že tato skutečnost nemá vliv na soudní řízení, neboť zákonnost je soudem přezkoumávána ke dni vydání napadeného rozhodnutí.

87. K námitce neúplnosti dokumentace pro umístění stavby se stavebník nevyjádřil, žalobci proto jen zopakovali podstatu tohoto žalobního bodu. K námitce zmatečnosti a nevykonatelnosti napadeného rozhodnutí uvedli, že námitka neprokázání vlastnictví kontejnerového stání stavebníkem je nadále důvodná. Tato námitka se týká také vlastnického práva žalobců, neboť kontejnerové stání je stanovištěm nádob na odpad z domu žalobců – jeho neoprávněným odstraněním by žalobci byli omezeni v možnosti nakládat s odpady. Kontejnerové stání není ve vlastnictví hlavního města Prahy, to nebylo doloženo. Stavebník odkazoval na výpis z katastru nemovitostí, ten však doložen nebyl. Hlavní město Praha naopak ve sdělení ze dne 15. 11. 2023, č. j. MHMP 2331993/2023, sp. zn. S–MHMP 2323743/2023, uvedlo, že kontejnerové stání v jeho vlastnictví není. Zopakovali, že není povinností žalobců osobu vlastníka zjišťovat – jde o povinnost stavebníka. Upřesnili, že předmětem této námitky není to, zda je někomu ukládána povinnost, nýbrž to, že provedení stavebního záměru je vázáno na změnu jiného záměru, která však stále nebyla provedena a není jisté, kdy k ní dojde (příslušná podmínka totiž byla vypuštěna). Námitka realizací parkovacích stání se poté dotýká práv žalobců, protože zhoršením situace z hlediska parkovacích míst v místě bude zhoršen již nyní kritický nedostatek parkovacích míst pro domy žalobců.

88. Na repliku žalobců žalovaný ani stavebník dále nereagoval. Ostatní osoby zúčastněné na řízení se do rozhodnutí soudu o této věci písemně nevyjádřily.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

89. Městský soud ověřil, že žaloba byla podána včas a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

90. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobci ani žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřili, souhlas s rozhodnutím bez jednání se tak presumuje. Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro dokazování. Žalobci navrhovaný důkazní rozhodnutím Úřadu městské části Praha 15, Odbor stavební, ze dne 14. 7. 2017, č. j. ÚMČ P15 32941/2017/OST/IBa, není třeba provádět pro nadbytečnost. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě obsah ani pravdivost tohoto rozhodnutí nijak nenapadal, obsah tohoto důkazního prostředku je tedy nesporný. Provedení důkazního prostředku v podobě výpisů z katastru nemovitostí pro bytovou jednotku č. X k. ú. X (LV X) k 20. 11. 2023 a k 26. 2. 2025 soud také neprovedl, neboť mezi stranami není sporu ani o tom, že žalobkyně b) byla v rozhodné době vlastníkem bytové jednotky č. 361/4 v bytovém domě žalobců, a že je proto aktivně legitimována k podání žaloby. Součástí správního spisu žalované jsou mimo jiné rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa, a sdělení hlavního města Prahy ze dne 15. 11. 2023, č. j. MHMP 2331993/2023, sp. zn. S–MHMP 2323743/2023, které žalobci také navrhovali k provedení důkazu. Spisem žalovaného se ale dokazování neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117 [č. 2383/2011 Sb. NSS]).

91. Soud zároveň konstatuje, že všichni tři žalobci jsou k podání žaloby aktivně legitimováni. Žalobci a) a c) jsou vlastníky bytových jednotek v bytovém domě žalobců v sousedství pozemků stavebního záměru. Případnou nezákonnou realizací stavebního záměru naproti přes ulici od bytového domu, ve kterém vlastní bytové jednotky, by přitom nepochybně mohlo dojít k zásahu do právní sféry žalobců ve vztahu k těmto bytovým jednotkám (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, č. 906/2006 Sb. NSS). Oba byli účastníky správního řízení a proti prvostupňovému rozhodnutí (společně s některými dalšími účastníky) podali odvolání. Z žaloby a její přílohy v podobě výpisu z katastru nemovitostí pro bytovou jednotku č. X k. ú. X (LV X) soud zjistil, že žalobkyně b) je právním nástupcem předchozích vlastníků bytové jednotky č. X, paní V. N. a pana J. N., kteří proti prvostupňovému rozhodnutí podali odvolání, a následně své vlastnické právo k výše specifikované bytové jednotce převedli na žalobkyni b); ta se tak srze právní nástupnictví také stala aktivně procesně legitimovanou osobou k podání žaloby.

92. Nutno však poznamenat, že existence aktivní žalobní legitimace bez dalšího neznamená, že v případě všech žalobci uplatněných námitek muselo dojít k zásahu do jejich veřejných subjektivních práv. Schopnost prokázat zásah do veřejných subjektivních práv totiž není podmínkou řízení, nýbrž otázkou posouzení důvodnosti žaloby (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 – 86, body 38 a 39). Cílem soudního přezkumu správních rozhodnutí je tak především efektivní ochrana konkrétních práv osob a jejím prostřednictvím pak i kontrola zákonnosti těchto rozhodnutí. Odrazem shora uvedeného je ostatně i dikce ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s., podle něhož náleží aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu pouze tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti.“ V bodu 34 rozsudku ze dne 22. 1. 2015, č. j. 9 As 67/2014 – 48, Nejvyšší správní soud uvedl, že „žalobní legitimace v řízení o přezkumu správního rozhodnutí podle ustanovení § 65 s. ř. s. se obecně vždy odvíjí od konkrétního poškození subjektivního veřejného práva žalobce. Opačný postup by totiž vedl k tomu, že by každý mohl vystupovat jako univerzální dohlížitel na zákonnost postupu a rozhodnutí správních orgánů a z titulu tvrzeného poškození veřejného zájmu by tak mohl kdokoliv vyvolat soudní přezkum jakéhokoliv rozhodnutí, aniž by takovým rozhodnutím bylo dotčeno jeho konkrétní veřejné subjektivní právo“.

93. Nelze přitom opomenout zvláštní úpravu stavebního zákona. Žalobci byli účastníky správního řízení na základě § 94k písm. e) stavebního zákona z pozice osob, jejíž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno. Podle ustanovení § 94n odst. 3 stavebního zákona „osoba, která je účastníkem řízení podle § 94k písm. c) až e), může uplatňovat námitky proti projednávanému stavebnímu záměru, dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavebního záměru nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud jimi může být přímo dotčeno jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě. Obec uplatňuje ve společném územním a stavebním řízení námitky k ochraně zájmů obce a zájmů občanů obce. Osoba, která je účastníkem řízení podle zvláštního právního předpisu, může v řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným stavebním záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního předpisu zabývá. K námitkám, které nesplňují uvedené požadavky, se nepřihlíží. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek“. O tom byli žalobci i ostatní odvolatelé opakovaně poučováni v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 27. 7. 2020, č. j. ÚMČ P15 29469/2020/OST/JSo, i následně v rámci výzev k vyjádření.

94. Soud tedy u jednotlivých námitek vážil, zda jsou spojeny s veřejnými subjektivními právy žalobců.

95. Před samotným vypořádáním v žalobě uplatněných žalobních bodů soud konstatuje, že správní soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 – 43, a ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017 – 38).

96. Žalobci v rámci své 55stranné žaloby opakovaně připomínali a rekapitulovali již uplatněné námitky napříč žalobou, tj. i u žalobních bodů, které se konkrétních námitek nedotýkaly, aniž by svou argumentaci dále podrobněji relevantně rozvíjeli. Žalobu tím sice na jednu stranu učinili obsáhlejší, na druhou stranu však její obsah tímto rekapitulačním „zaplevelením“ značně znepřehlednili a čtenáři tak ztížili možnost seznámení se s jejím obsahem. Soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenut, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je ovládáno dispoziční zásadou; obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78, [č. 2162/2011 Sb. NSS], bod 32). Námitky jsou projednatelné pouze v té míře obecnosti či konkrétnosti, v jaké jsou formulovány. Obsah a kvalita argumentace proto v zásadě předurčují rozsah přezkumné činnosti a obsah rozsudku, neboť soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za žalobce či stěžovatele (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 7 As 400/2018 – 105, a judikaturu v něm citovanou). Je to tedy především obsah a kvalita argumentace, nikoliv rozsah žaloby, co rozhoduje o důvodnosti námitek a úspěchu žalobců ve věci.

97. Stran systematiky odůvodnění vypořádání žalobních bodů soud předně uvádí odůvodnění těch žalobních bodů, které shledal důvodnými (tj. žalobní body 3 a 5), následně uvádí ty žalobní body, které podle názoru soudu důvodné nejsou. V./3 Stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací s ohledem na požadavek na zvýšenou ochranu ploch zeleně 98. Ve vztahu k územnímu plánu žalobci mimo jiné namítali, že stavební záměr nerespektuje požadavek na zvýšenou ochranu ploch zeleně.

99. Mezi žalobci a správními orgány není sporu o tom, že stavební záměr byl umístěn do území, které je v grafické části územního plánu označen jako plocha se zvýšenou ochranou zeleně. Podle oddílu 3, článku 3c odst. 3 textové části územního plánu platí, že značka „zeleň vyžadující zvláštní ochranu (.)“ umístěná v zastavitelných plochách upozorňuje na stávající kvalitní vzrostlou a perspektivní zeleň. Zahrnuje dřeviny vysokého funkčního, estetického a kompozičního významu, které je nutné při změnách v území v maximální míře zachovat.“ Názorně pak umístění záměru vyplývá i z Výkresu č. 31 územního plánu – Podrobné členění ploch zeleně.

100. Účelem zvýšené ochrany zeleně má být tedy upozornění na potřebu zachování kvalitní vzrostlé a perspektivní zeleně v území. Tato značka se umisťuje do zastavitelných ploch, současně znamená, že do úvahy se má vzít při změnách v území, a jde o zájem na zachování dřevin vysokého funkčního, estetického a kompozičního významu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 6. 2025, č. j. 7 As 153/2024 – 63, bod 19, k tomu vyložil, že „cílem vymezení území se zvýšenou ochranou zeleně je nejen ochrana hodnotných (kvalitních a perspektivních) dřevin, ale rovněž i ochrana souvislých ploch zeleně. Zabýval–li se tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze otázkou výskytu hodnotných dřevin, dopustil se nedovoleného zúžení předmětu správní úvahy, neboť se měl rovněž zabývat i otázkou ochrany souvislých ploch zeleně“ (podtržení doplněno soudem).

101. Nejvyšší správní soud se v jiném svém rozsudku ze dne 15. 8. 2017, č. j. 7 As 143/2017 – 75, zabýval mj. posouzením informativního charakteru zanesení území se zvýšenou ochranou zeleně do Výkresu č. 31 územního plánu. Konstatoval, že „[n]elze přijmout, že nezávazný informativní prvek územního plánu není třeba brát vůbec v potaz. Pouhé konstatování, že je území se zvýšenou ochranou zeleně informativním prvkem, přičemž územní plán neposkytuje žádný nástroj pro regulaci v tomto území, nelze přijmout jako přezkoumatelné. Správní orgány v projednávané věci fakticky postupovaly jako by daný regulativ byl pro věc zcela bez významu“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2025, č. j. 7 As 153/2024 – 63, bod 17, podtržení doplněno soudem). V citovaném rozsudku pak Nejvyšší správní soud vyložil, že „umístěním předmětné stavby dochází k markantnímu ubytku zeleně na pozemku umisťované stavby (tehdy 79 m2). Dochází–li k takovému zásahu, je nezbytné řádně odůvodnit odchýlení se od smyslu a účelu obsahu územně plánovací dokumentace.“ 102. V závazných stanoviscích Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, a ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, posouzení umístění stavebního záměru do plochy se zvýšenou ochranou zeleně zcela absentuje. Ve vyjádření k námitkám Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 4. 2021, č. j. MHMP 515593/2021, je poté dokonce výslovně popřeno, že by tato plocha byla vymezena pro zeleň, přičemž územní plán tuto plochu nijak nechrání.

103. V prvostupňovém rozhodnutí se k námitce umístění stavebního záměru do plochy se zvýšenou ochranou zeleně stavební úřad vyjádřil v rámci vypořádání námitky č. 3 na str. 48, kde citoval vyjádření k námitkám od Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 8. 4. 2022, č. j. MHMP 519242/2022; v něm je citován názor ministerstva pro místní rozvoj, že podle územního plánu jde o informativní prvek, přičemž územní plán neposkytuje žádný nástroj pro regulaci v těchto územích. Odbor územního rozvoje uvedl, že takové označení území neznamená jeho nezastavitelnost, a že informativní prvek je sám o sobě nezávazný, obsahuje však informaci nezbytnou z pohledu celkové logiky územního plánu. Ve zbytku vypořádání námitky se stavební úřad věnoval otázce kácení dřevin.

104. Ze závazného stanoviska ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR–76206/2024–81, strany 4 a 5, vyplývá, že ministerstvo území se zvýšenou ochranou zeleně považuje za informativní prvek, přičemž územní plán neposkytuje žádný nástroj pro regulaci v těchto územích; neznamená však, že by v dané ploše nebyla umožněna nová výstavba. Cílem této regulace je podle ministerstva pouze to, aby při umisťování stavebních záměrů byla zohledněna „ochrana“ stávající zeleně, zejména kvalitních a perspektivních dřevin. K ochraně zeleně poté odkázalo na závazné stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny. Dodalo, že zeleň na zastavitelných pozemcích má vždy jen doplňkovou funkci, která bude i po realizaci stavebního záměru na jeho pozemcích zachována, proto stavební záměr podle ministerstva neodporuje regulativu v podobě území se zvýšenou ochranou zeleně. K této ochraně se ministerstvo dále vyjádřilo v rámci vypořádání námitek na str. 11 a 12 tohoto závazného stanoviska, kde zopakovalo výše uvedené a dodalo, že požadavek na porovnávání ploch zeleně na pozemcích stavebního záměru a stávajících staveb není v územím plánu obsažen. Z ortofotomapy vyplývá, že plochy zeleně v daném území jsou převážně ve vlastnictví hl. m. Prahy a na pozemcích bytových domů nemají nijak dominantní podíl, pozemek stavebníka se tak nevymyká urbanistické struktuře či charakteru území. Uvedlo, že po stavebníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby plochy zeleně na pozemku v jeho vlastnictví měly dominantní podíl, když tento předpoklad nenaplňuje ani stávající bytová zástavba v dané lokalitě. Tento informativní prvek nemůže mít větší váhu než zahrnutí pozemků do zastavitelné plochy podle závazné regulace územního plánu s tím, že závazná část územního plánu pro toto území regulaci týkající se procentuálního podílu zastavěných ploch a ploch zeleně neobsahuje a tento „nedostatek“ nemůže být saturován nezávazným prvkem území se zvýšenou ochranou zeleně. Ministerstvo k tomu dále uvedlo, že území se zvýšenou ochranou zeleně neznamená stavební uzávěru, přičemž k ochraně ploch zeleně opět uvedlo, že je v kompetenci orgánu ochrany přírody a krajiny.

105. Žalovaný se k námitce umístění stavebního záměru do plochy se zvýšenou ochranou zeleně v napadeném rozhodnutí vyjádřil v bodech 26 – 30. Předně odkázal na řešení námitky v rámci prvostupňového rozhodnutí a poté citoval z výše uvedeného závazného stanoviska ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR–76206/2024–81, se kterým se tak ztotožnil. Žalovaný tak, stručně shrnuto, uvedl, že se jedná o informativní prvek, který není závazný. Pokud by mělo jít o závazný ukazatel, muselo by to být stanoveno v územním plánu. Uvedl, že k problematice ochrany zeleně se vyjadřuje orgán ochrany přírody a krajiny např. v souvislosti s kácením dřevin, náhradní výsadbou nebo vlivu záměru na okolní zeleň. Zeleň má doplňkovou funkci, ta bude zachována i po realizaci, proto záměr neodporuje území se zvýšenou ochranou zeleně. Poukázal rovněž na to, že součástí územního plánu není požadavek na porovnání plochy zeleně na pozemcích záměru a stávajících staveb. Plochy zeleně jsou převážně ve vlastnictví hl. m. Prahy, slouží jako veřejná zeleň. Na pozemcích bytových domů nemá zeleň dominantní podíl, proto se záměr nevymyká urbanistické struktuře či charakteru daného území. Byť je cílem území se zvýšenou ochrannou zeleně ochrana ploch zeleně, nelze to vykládat tak, že by v tomto území byla vyhlášena „stavební uzávěra“ a nemohlo docházet k záboru ploch zeleně.

106. Orgány územního plánování, stavební úřad a žalovaný tento informativní prvek tedy v potaz vzali a vyložili, že záměr do území se zvýšenou ochranou zeleně lze umístit. Stavební úřad a žalovaný ochranu dřevin v tomto území zajistili povolením ke kácení dřevin za současného uložení náhradní výsadby stromů a několika set kusů křovin, a dále požadavkem na ochranu stávajících dřevin (viz výrok II prvostupňového rozhodnutí ve znění změny provedené žalovaným rozhodnutím a posouzení této námitky níže).

107. Jak však soud uvedl výše, judikatura správních soudů již vyložila, že žalovaný se měl zabývat nejen ochranou dřevin, ale i otázkou ochrany souvislých ploch zeleně. Soudu z projektové dokumentace vyplynulo, že záměr má půdorysné rozměry 90 x 38,2 m, dle Technické zprávy (B.2 Celkový popis stavby) činí zastavěná plocha 3265 m2. Dle projektové dokumentace – Technická zpráva studie Sadové úpravy a Drobná architektura, činí plocha pro ozelenění 1432 m2 , z přiloženého situačního výkresu poté vyplývá, že kolem bytového domu se zeleň bude nacházet jednak na zatravněné ploše, výsadba stromů, výsadba na konstrukci, předzahrádky na konstrukci. Studie dendrologického průzkumu společnosti GREEN ART s.r.o. pak poskytuje přehled o současném stavu (fotodokumentace str. 8 – 9). Z těchto podkladů názorně při srovnání s uvedenými podklady projektové dokumentace (vizuálně) vyplývá, že na území se nyní nachází přibližně ve stejném poměru parkovací stání (na zastavěné ploše) a plochy zeleně (s dřevinami), přičemž tyto plochy jsou oproti navrhovaném stavu pouze jinak rozmístěné.

108. Soud poznamenává, že požadavkem územního plánu na „zeleň vyžadující zvláštní ochranu“ je při změnách zástavby v území zachovat zeleň v maximální míře. Žalovaný uvedl, že zeleň ani u stávajících staveb nepředstavuje dominantní podíl, ztotožnil se přitom se stanoviskem Ministerstva pro místní rozvoj, které konstatovalo, že zeleň na zastavitelných pozemcích má vždy jen doplňkovou funkci, která bude i po realizaci stavebního záměru na jeho pozemcích zachována. Tím tedy tyto správní orgány shledaly, že záměr i po realizaci plochu zeleně v místě zachová, nekonstatovaly přitom žádný zásadní úbytek zelené plochy, naopak s odkazem na poměry v území zdůraznily, že není třeba, aby zeleň v místě tvořila dominantní podíl. Implicitně z toho tedy podle názoru soudu vyplývá, že podle správních orgánů je možné stavební záměr možné umístit do lokality se zvýšenou ochranou zachování zeleně, neboť oproti stávajícímu stavu nepřesahuje žádnou zásadní změnu či zásah do ochrany zeleně.

109. S tím se soud poté může ztotožnit, neboť jak je výše uvedeno, při srovnání projektové dokumentace a fotografií z dendrologického průzkumu nevyplývá, žádná zásadní změna poměru plochy zeleně a zastavěné plochy. Ochranu dřevin poté správní orgány zajistily speciálními výroky prvostupňového i napadeného rozhodnutí.

110. Soud uzavírá, že tato námitka není důvodná. V./5 Stavba nevyhovuje požadavkům právních předpisů s ohledem na dopravní řešení 111. Žalobci v souvislosti s tímto žalobním bodem předně namítali, že ulice P. je v místě následkem stavebního záměru zúžena na nedostačujících 3,80 m, spatřovali v tom porušení § 31 odst. 1 PSP. Žalovaný tuto námitku vypořádal nedostatečně, nesplnil tak svou povinnost ve smyslu § 94o odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona. Žalovaný se při vypořádání námitky opřel o závazná stanoviska Odboru dopravy Úřadu městské části Praha 15 a závazného stanoviska Odboru pozemních komunikací Magistrátu hl. m. Prahy, ta se ale výše uvedenou námitkou nezabývala a jsou proto také nezákonná a nepřezkoumatelná.

112. Ustanovení § 94o odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona ukládá stavebnímu úřadu ve společném územním a stavebním řízení posoudit, zda je stavební záměr v souladu s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů a posoudit veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem.

113. Podle § 10 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) v rozhodném znění platilo, že „příslušný silniční správní úřad si před vydáním povolení a) o připojení dálnice, silnice, místní komunikace nebo veřejně přístupné účelové komunikace k dálnici, silnici nebo místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení vyžádá stanovisko vlastníka pozemní komunikace vyšší kategorie nebo třídy, b) o připojení sousední nemovitosti k dálnici, silnici nebo k místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení vyžádá stanovisko vlastníka dotčené pozemní komunikace, a jedná–li se o dálnici, též závazné stanovisko Ministerstva vnitra, v ostatních případech závazné stanovisko Policie České republiky.“ Podle odst. 5 téhož zákona je „ve společném územním a stavebním řízení je povolení nahrazeno závazným stanoviskem dotčeného orgánu.“ 114. Podle § 16 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích „[j]sou–li záměry pozemních komunikací povolovány podle stavebního zákona, posoudí stavební úřad v řízení o povolení záměru také požadavky na plynulost a bezpečnost provozu na pozemní komunikaci. K žádosti o povolení záměru stavby pozemní komunikace stavebník připojí kromě náležitostí stanovených stavebním zákonem také vyjádření Policie České republiky ohledně bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemní komunikaci, které je podkladem v řízení o povolení záměru podle stavebního zákona“. K tomu ve zde posuzované situaci také došlo, stavebník stavebnímu úřadu předložil souhlasné a podmíněné stanovisko Odboru služby dopravní policie Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 22. 8. 2019, č. j. KRPA–265923–1/ČJ–2019–0000DŽ.

115. Podle § 31 odst. 1 PSP „[u] staveb se podle druhu a potřeby zřizuje kapacitně vyhovující připojení na pozemní komunikaci, která svými parametry tomuto připojení vyhovuje. Připojení na pozemní komunikaci musí být dokončeno nejpozději před oznámením o užívání stavby, popřípadě vydáním kolaudačního souhlasu stavby“ (podtržení doplněno soudem).

116. Co se týče přípustné šířky jízdního pruhu není v PSP výslovně upravena. Ustanovení § 14 odst. 1 PSP se totiž vyjadřuje k šířce uličního prostranství, což je s ohledem na definici tohoto pojmu v § 2 písm. z) PSP širší a pro zde posuzovanou otázku neaplikovatelný údaj. Šířkou vozovky a jízdních pruhů na území hlavního města se zabývá toliko Manuál tvorby veřejných prostranství hl. m. Prahy (veřejně dostupný na https://iprpraha.cz/stranka/3401/manual–tvorby–verejnych–prostranstvi) pod bodem C.2.2 na str. 83 a násl. V manuálu uvádí, že pro klidné a zklidněné ulice platí: „Základní šířka vozovky 4,00 m umožňuje bezkolizní jednosměrný provoz všech vozidel s obousměrným provozem jízdních kol, s osobními vozidly se jízdní kolo mine plynule, s rozměrnými, např. popeláři, při zpomalení až zastavení. Umožňuje také střídavý obousměrný provoz všech vozidel v místě lokálního zúžení při nízkých intenzitách a výhybnách do vzdáleností cca 100 m. V případě velmi nízkých intenzit provozu lze šířku snížit až na 3,00 m, při vyšších intenzitách je naopak vhodnější ji rozšířit až na 4,50 m“ (podtržení doplněno soudem).

117. Úpravu obsaženou ve výše citovaném manuálu publikovaném pro potřeby „plánování, vytváření, spravování, provozování a užívání kvalitních veřejných prostranstí“ (bod A.1 manuálu) nelze bez dalšího ignorovat. Je sice pravdou, že Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 11. 2024, č. j. 5 A 89/2024 – 51, mj. konstatoval, že „strategické materiály jako je Manuál tvorby veřejných prostranství a Strategie tvorby veřejných prostranství, oba vydané Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy, slouží orgánům státní správy jako doporučení či inspirace při přípravě projektů, vytváření koncepcí, a realizacích veřejného prostoru, je ovšem zřejmé, že tyto dokumenty nejsou obecně závazné“. Z usnesení Rady hlavního města Prahy č. 1495 ze dne 24. 6. 2014 nicméně vyplývá, že pro odbory Magistrátu hlavního města Prahy je Manuál tvorby veřejných prostranství a návrh Strategie tvorby veřejných prostranství závazným podkladem (viz čl. II. bod 4 tohoto usnesení).

118. V první řadě soud koriguje názor žalobců, že závazná stanoviska Úřadu městské části Praha 15, Odbor dopravy, ze dne 6. 5. 2019, č. j. 19168/2019/OD/KHr, ze dne 14. 4. 2020, č. j. 12806/2020/OD/JHr, a č. j. ÚMČ P15 54067/2019/OST/DSk a závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odbor pozemních komunikací a drah, ze dne 30. 10. 2024, č. j. MHMP 1891106/2024, jsou nepřezkoumatelná, neboť se nezabývají námitkou žalobců. Úkolem dotčených orgánů totiž bylo vyhodnotit stavební záměr z hlediska souladu se zákonem o pozemních komunikacích, a se zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Pochopitelně tak nemohla obsahovat reakci na jejich námitky týkající se souladu stavebního záměru s PSP.

119. Z hlediska udělení souhlasu k připojení stavebního záměru situaci v místě hodnotil Odbor dopravy Úřadu městské části Praha 15 ve svém závazném stanovisku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 40371/2019/OD/MBa. Uvedl, že přezkoumáním projektové dokumentace ověřil (v souladu se souhlasným stanoviskem Policie ČR ze dne 10. 9. 2019 a vlastníka komunikace), že předložené rozhledové trojúhelníky odpovídají požadovaným podmínkám technického řešení. Při uskutečnění připojení tedy nejsou ohroženy zájmy chráněné zákonem o pozemních komunikacích.

120. Stavební úřad k souladu s § 31 PSP v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že nová napojení stavebního záměru na komunikaci jsou součástí tohoto rozhodnutí a splňují požadavky PSP. K posouzení souladu stavby podle § 94o odst. 1 písm. b) stavebního zákona na str. 31 prvostupňového rozhodnutí poté uvedl, že navržená stavba splňuje požadavky právních předpisů ve vztahu k veřejné dopravní a technické infrastruktuře, všichni dotčení správci veřejné dopravní a technické infrastruktury se stavbou vyslovili souhlas, přičemž stavebník předložil závazná stanoviska dotčených orgánů z hlediska veřejné dopravní infrastruktury (odboru dopravy Úřadu městské části Praha 15 a Policie ČR). V rámci vypořádání námitek k bodu 8 na str. 50 téhož rozhodnutí jen stručně uvedl, že se ztotožňuje s vyjádřením stavebníka a ve zbytku se věnoval otázce souladu stavebního záměru s § 32 PSP. V rámci vyjádření k námitkám ze dne 10. 5. 2023 se přitom stavebník k námitkám nesplnění požadavků na dopravní řešení z důvodu zúžení komunikace a nedostatečného rozměru parkovacích stání, parkování v garážích, vypořádal především s otázkou parkování. Mimo jiné konstatoval, že stávající komunikace P. má šířku 3,8 – 4,0 m, přičemž změnami bude komunikace v části rozšířena na 6 m. Ulice zůstává nadále jednosměrná, v ulici je umístěn pouze vjezd do hromadných garáží s tím, že úvahy o vzniku slepé obousměrné ulice bez obratiště jsou bezpředmětné.

121. Žalovaný tuto námitku vypořádal pod bodem 8 na str. 57 napadeného rozhodnutí. Vyžádal si od Magistrátu hlavního města Prahy přezkoumání závazných stanovisek Úřadu městské části Praha 15 ze dne 6. 5. 2019 a ze dne 25. 9. 2019. Magistrát vydal závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru pozemních komunikací a drah ze dne 30. 10. 2024, pod č. j. MHMP 1891106/2024, kterým potvrdil závazné stanovisko ze dne 25. 9. 2019. Z obsahu potvrzujícího závazného stanoviska nevyplývá, že by se nadřízený orgán nějak výslovně zabýval šířkou ulice P. vlivem realizace záměru.

122. Žalovaný k tomu uvedl, že „[p]latí, že možnost připojení na pozemní komunikaci posuzuje příslušný správní orgán ve společném řízení při vydání závazného stanoviska. Pokud je souhlasné, není důvodné o možnosti připojení pochybovat“. Se závěry stanovisek dotčených orgánů se žalovaný k této námitce ztotožnil. Uzavřel, že „lze mít za to, že návrh komunikace a chodníku je vyhovující“. Z hlediska napojení záměru v tomto místě tedy žalovaný svůj závěr odůvodnil odkazem na souhlasné závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 15, s nímž se stručně ztotožnil. Žalovaný ve shodě se stavebním úřadem tedy výslovně hodnotil záměr z hlediska připojení na místní komunikaci. Z dalšího odůvodnění vyplývá, že žalovaný odkázal také na studii stavebníka nazvanou Kapacitní posouzení vybraných křižovatek (červen 2019) s tím, že požadovaná úroveň kvality dopravy dle ČSN 73 6102 Projektování křižovatek v okolí stavebního záměru je splněna. Odkazovaná studie zpracovaná Technickou správou komunikací hl. m. Prahy, a.s. v červnu 2019 se zabývá kapacitním posouzením křižovatek P. – NNXA, J. – NNXB, N. – J., J. – NNXC a H. – MA. Neřeší však otázku zúžení komunikace P.

123. Soud výše uvedené shrnuje tak, že podle § 31 odst. 1 PSP je povinností stavebního úřadu posoudit, zda jde o připojení na pozemní komunikaci, která svými parametry tomuto připojení vyhovuje. Podle § 94o odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad musí mj. posoudit veřejnou dopravní infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení. Podle § 16 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je poté stavební úřad také povinen samostatně zhodnotit, zda je stavební záměr v souladu s požadavky na plynulost a bezpečnost provozu na pozemní komunikaci.

124. Z prvostupňového rozhodnutí (společného povolení) vyplývá, že stavební záměr se mj. schvaluje na pozemcích parc.č. XC, p. č. XE, p. č. XK a p. č. XL. Součástí povolení jsou, kromě stavby bytového domu též vedlejší stavby – komunikace SO X – rozšíření vozovky P., chodníky atp. Co se týče umístění této vedlejší stavby, prvostupňové rozhodnutí vyplývá, že „přístup pro pěšíí bude zajištěn napojením na stávající chodník v ulici N. novým chodníkem o šířce 2 m a dále napojením na stávající chodník na křižovatce komunikace v ul. P. a komunikace NNXA novým přechodem pro chodce a dále novým chodníkem o šířce cca 3,2 m bude umístěn na pozemcích parc. č. XC, XL, XE, XA, XB v k. ú. X“.

125. Z projektové dokumentace, konkrétně z kopie Katastrální mapy (výkes Katastrální situace C.2) vyplývá, že pozemek p. č. XC je komunikace P., pozemek p. č. XE je pozemek, na němž je realizován stavební záměr, pozemky p. č. XK a XL jsou pozemky, které sousedí s pozemkem p. č. XC, tj. s komunikací P., na pozemcíh p. č. XA a XB se nachází rovněž místní komunikace na jižní části záměru.

126. Z výkresu situace v části SO X Komunikace a zpevněné plochy D.1.1.b.1 vyplývá, že jízdní pruh v ulici P. bude v místě napojení (naproti kontejnerovému stání u domu č. X) široký 3,80 m (v severnější části bude přitom dokonce ještě o 0,10 m užší). Ze stejného situačního výkresu názorně vyplývá, že chodníky budou v této severní části, která povede k napojení na chodník v ulici N., vybudovány jen na pozemcích p. č. XL a XE. Nebude tedy v této části vůbec dotčena komunikace P. na pozemku p. č. XC. Rovněž tak z uvedené kopie katastrální mapy vyplývá, že hranice řešeného území v této severní části probíhá právě po hranici mezi pozemky p. č. XL, XK a XC. Pokud záměr zasahuje komunikaci P. na pozemku p. č. XC, jedná se o tu (jižní) část, kde jde o rozšíření komunikace za účelem vybudování kontejnerového stání a dále těch rozšířených částí, které nejsou předmětem sporu – parkovacích míst a vybudování chodníku.

127. Z výkresu situace dopravního značení D.1.1.b.4 se podává, že žalobci specifikovaný zúžený úsek má být jednosměrnou komunikací. Šířka komunikace P. v severní jednosměrné části se v nemění (stávající komunikace P. má podle žalovaného šířku 3,80 – 4,00 m, po realizaci stavebního záměru má v daném místě dosahovat šířky 3,80 m).

128. Pakliže tedy dojde ke zhotovení chodníků v severní části, stane se tak výlučně na pozemcích p. č. XL a XE, tj. jejich stavbou v žádném případě nedojde ke zúžení komunikace P. na pozemku p. č. XC, ta ve svém zúžení v rozmezí 3.70 – 3.80 m zůstane zachována ve stejné podobě. Stejně tak vyznačení kontejnerového stání na pozemku p. č. XK (naproti domu č. p. X) znamená sice zúžení komunikace v místě, jde ale stále jen pokračování komunikace P., p. č. XC v šířce, která činí 3.80 m. Navíc nejde o trvalé, ale jen přechodné kontejnerové stání – z výkresů vyplývá, že jde o stání vyznačené na vozovce vodorovným značením a za tímto stáním se totiž nachází několik projektovaných parkovacích stání č. 40–45, která zjevně musí přístupná a budou spíše a dlouhodoběji využitelná, než kontejnerové stání. To svědčí tomu, že samotné vyznačení kontejnerového stání na komunikaci P. neznamená v této části fakticky žádné zúžení.

129. Žalovaný z hlediska vypořádání námitek vůči dopravnímu řešení jen odkázal na výše uvedená závazná stanoviska dotčených silničních orgánů. Závazné stanovisko odboru dopravy ze dne 25. 9. 2019 a potvrzující závazné stanovisko Magistrátu ze dne 30. 4. 2024 obsahují toliko hodnocení bezpečnosti provozu na pozemní komunikaci z hlediska vhodnosti napojení. Odbor dopravy hodnotil připojení přitom v místě na základě policií odsouhlaseného situačního výkresu D.1.1.b.4, jenž zahrnuje právě stanovenou šířka komunikace 3,80 m. Pakliže tento správní orgán závazným stanoviskem konstatoval, že záměrem (připojením) nejsou ohroženy chráněné zájmy, lze tedy konstatovat, že samotné připojení záměru nemá vliv na bezpečnost a plynulost dopravy v místě. Pakliže se žalovaný a stavební úřad s tímto (a potvrzujícím) závazným stanoviskem ztotožnili, je tedy zřejmé, že podle těchto správních orgánů záměr vyhovuje připojení na pozemní komunikaci z hlediska bezpečnosti a plynulosti provozu.

130. Nijak však tato stanoviska nereflektují samotnou vhodnost šíře komunikace a hledisko plynulosti a bezpečnosti provozu. A žalovaný se tím v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak konkrétně nevypořádal. Studie nazvaná „Kapacitní posouzení vybraných křižovatek“ poté nijak neřeší zúžení komunikace P. a napojení stavebního záměru na tuto komunikaci, zaměřuje se výhradně na posouzení situací ve výše vymezených křižovatkách. Ani tento odkaz tedy k řádnému vypořádání námitky a povinností stavebního úřadu ve smyslu § 31 PSP a § 94o odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona nepostačuje, neboť změny provedené na pozemních komunikacích nepojímá komplexně.

131. V prvostupňovém a napadeném rozhodnutí tedy chybí řádná a přezkoumatelná odpověď na žalobci uplatněnou námitku. Pakliže totiž žalovaný uzavřel, že „lze mít za to, že návrh komunikace a chodníku je vyhovující“, soudu z odůvodnění nevyplývá, na základě jakých konkrétních důvodů k těmto závěrům dospěl. Přesto tato vada odůvodnění nemá za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jak soud vyložil výše, odpověď poskytuje obsah správního spisu, zejména projektová dokumentace, z níž vyplývá, že stavbou chodníků a kontejnerovým stáním oproti stávajícímu stavu nedojde ke zúžení komunikace P., v jižní části naopak bude komunikace rozšířena. Realizace stavebního záměru tak v tomto ohledu nebude mít oproti stávajícímu stavu v místě zúžení žádný vliv na bezpečnost a plynulost provozu. Ostatně z projektové dokumentace (např. z fotografií a situačního výkresu Dendrologického průzkumu) názorně vyplývá, že v místě, kde hraničí pozemky p. č. XC a p. č. XK a XL se před realizací nacházela travnatá plocha, nelze tedy uvažovat o tom, že by mělo jít o plochu, kterou by doposud snad mohli využívat účastníci provozu jako rozšíření komunikace P. Obsah správního spisu tak podporuje závěr žalovaného o vyhovující podobě jak komunikace včetně jejích úprav, tak chodníku a jak soud uvedl již výše, z hlediska napojení záměru v tomto místě žalovaný svůj závěr odůvodnil odkazem na souhlasné závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 15, s nímž se stručně ztotožnil. Z těchto závěrů pak podle soudu nelze mít za to, že by stavební záměr a související stavební úpravy měly být v namítaných parametrch v rozporu s bezpečností a plynulostí provozu.

132. Žalobci dále namítali, že nebyl splněn požadavek § 33 odst. 7 PSP spočívající v zajištění veřejné přístupnosti parkovacích stání (příslušná podmínka č. 15 totiž byla žalovaným změněna, argumentace žalovaného je nedostatečná). Konkrétně jde o návštěvnická stání pro účel komerce, která jsou přístupná jen přes sousední oplocený areál společnosti Pollux Trading.

133. I v této námitce lze spatřovat potencionální dotčení veřejného subjektivního práva žalobců s ohledem na jejich vlastnická práva k bytovým jednotkám; žalobci upřesnili, že případná nedostupnost návštěvnických parkovacích stání by mohla způsobit stav, kdy návštěvníci budou parkovat na ulicích a zhorší tak již nyní citelný nedostatek parkovacích stání u bytového domu žalobců. I tuto námitku tudíž žalobci legitimně uplatnili.

134. Podle § 33 odst. 7 PSP „[n]ávštěvnická stání musí být veřejně přístupná, lze však stanovit režim jejich užívání“.

135. K povaze § 33 odst. 7 PSP se již městský soud vyjádřil v rozsudku ze dne 6. 6. 2024, č. j. 15 A 72/2022 – 505. Požadavek ustanovení § 33 odst. 7 PSP je třeba vykládat s ohledem na definici návštěvnického stání podle § 2 písm. t) PSP a z ní vyplývající účel; z toho vyplývá, že návštěvnická stání mají sloužit k odkládání vozidel návštěvníků stavby či souboru staveb, nikoli tedy blíže nevymezené široké veřejnosti. Nelze tak přisvědčit tvrzení žalobců, že není možné omezovat veřejnou přístupnost návštěvnických stání – jejich přístup na parkovací stání je podmíněn tím, že jde o návštěvníky stavby či souboru staveb, v tomto případě zákazníky komerční části stavby.

136. Existence případné vrátnice na příjezdové cestě k těmto parkovacím stáním sama o sobě neznamená, že tato parkovací stání nelze považovat za veřejně přístupné pro účely odkládání vozidel. Tento režim je podle názoru soudu možné v souladu s § 33 odst. 7 PSP na straně stavebníka nastavit jakkoliv, avšak tak, aby byl zachován charakter předmětných stání jako návštěvnických. Splnění tohoto požadavku § 31 odst. 7 PSP pak musí být ověřeno alespoň v rámci kolaudace stavby podle § 122 odst. 3 stavebního zákona.

137. Stavební úřad k souladu s § 33 PSP v prvostupňovém rozhodnutí konstatoval, že pro potřeby komerčního prostoru je třeba 14 parkovacích stání – 12 parkovacích stání bude umístěno na novém parkovišti na pozemku p. č. XD v k. ú. X, zbývající 2 budou umístěna v suterénu bytového domu – jedno ve veřejně přístupné části, druhé (vázané) v rezidenční. Tato návštěvnická stání s ohledem na umístění bytového domu a uspořádání přilehlých komunikací nebylo možné umístit na terén. Proto byla navržena v 1. suterénu s tím, že budou veřejně přístupná jižní rampou, příjezd vozidel do prostoru návštěvnických stání nebude omezen (od prostoru rezidenčních stání bude oddělen garážovými vraty). Podrobněji se poté k otázce parkovacích stání vyjádřil v rámci vypořádání námitek na str. 50 – 52 prvostupňového rozhodnutí; zde převzal vyjádření stavebníka k této námitce z vyjádření z 10. 5. 2023. K parkovacím stání, která jsou předmětem posouzení této žalobní námitky, se v prvostupňovém rozhodnutí na str. 52 uvádí: „Veřejná parkovací stání pro nové komerční prostory jsou umístěna na pozemku XD v k.ú. X, který náleží areálu společnosti POLUX TRADING a.s., veřejný přístup je zajištěn přes pozemek tohoto areálu přes 24 hod hlídanou vrátnici. Řešení bylo projednáno s dotčenými orgány a vydáno MČ P15 Závazné stanovisko č.j. P15 54067/2019/OST/DSk, zároveň je přes toto parkoviště navrženo zásobování komerčních prostor“. Na str. 77 poté zopakoval, že veřejná přístupnost stání pro návštěvníky se podle ustanovení PSP řeší provozním opatřením.

138. K výše odkazovanému závaznému stanovisku Odboru stavebního Úřadu městské části Praha 15 ze dne 2. 12. 2019, č. j. ÚMČ P15 54067/2019/OST/DSk, soud poznamenává, že toto závazné stanovisko nijak neřeší otázku parkoviště na pozemku p. č. XD v k. ú. X, odkaz na něj tak není přiléhavý.

139. Žalovaný se k námitce týkající se veřejné přístupnosti návštěvnických stání pro komerci vyjádřil v bodě 8 na str. 58 napadeného rozhodnutí následovně: „PSP v § 33 odst. 7 stanoví, že pro návštěvnická stání lze stanovit režim užívání. To znamená, že nájemci komerčních prostor zajistí nějakým provozním opatřením, aby návštěvnická stání byla v otevírací době veřejně přístupná zákazníkům. Návštěvnická stání jsou přístupná z vedlejšího areálu, ke kolaudaci by měl být doložen provozní řád. To stavební úřad v podm. č. 15 nevyžadoval, stanovil jen podmínku veřejné přístupnosti. Její splnění bude muset stavebník při kolaudaci doložit, způsob doložení ponechal stavební úřad na stavebníkovi“.

140. Žalobcům lze přitakat stran tvrzení, že podmínku č. 15, která původně mezi další požadavky uváděla také podmínku „[p]arkovací stání pro návštěvníky budou trvale veřejně přístupná“, změnilo závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odbor pozemních komunikací a drah, ze dne 30. 10. 2024, č. j. MHMP 1891106/2024, tak, že tato podmínka byla vypuštěna (s odůvodněním, že její stanovení není v kompetenci silničního správního úřadu). V návaznosti na to tuto podmínku vypustil také žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí. K posouzení splnění § 33 odst. 7 PSP je však podstatné to, zda záměr s návštěvnickými parkovacími stáními počítá a stejně tak s tím, že budou přístupné veřejnosti.

141. Blíže se těmito zabývá Technická zpráva projektové dokumentace na straně 43 a 44, když konstatuje, že návštěvnická stání pro rezidenty jsou navrhovány v 1.PP v počtu 13, z toho 1 pro osobu se sníženou schopností pohybu. Příjezd zde bude bez omezení rampou. Pro potřeby parkování uživatelů komerčních prostorů je třeba 14 parkovacích stání – 1 vázané, 13 návštěvnických, 1 pro osobu se sníženou schopností pohybu. 2 z toho budou vybudovány v suterénu bytového domu veřejně přístupné, 12 na sousedním pozemku p. č. XD.

142. Stavební úřad i žalovaný jistě nemůže stanovit podmínkami, zda budou parkovací stání pro návštěvníky omezeny režimem užívání nebo veřejně přístupná. Podstatné je však to, že k veřejné přístupnosti těchto stání se zavázal stavebník v projektové dokumentaci a současně právě podmínka 1. společného povolení vyžaduje, aby stavba byla provedena podle této projektové dokumentace. Její splnění, tj. včetně závazku veřejné přístupnosti či stanovení režimu užívání, tedy posoudí stavební úřad při kolaudaci.

143. Žalobcům tak nelze dát za pravdu, že způsob vypořádání této odvolací námitky ze strany žalovaného byl nevhodný. Žalovaný naopak zcela příhodně reflektoval změnu – tj. vypuštění podmínky č. 15 – když poukázal na to, že přístupnost veřejnosti bude muset doložit stavebník při kolaudaci např. provozním řádem. Tato námitka je tak nedůvodná. V./1 Stavba je v rozporu s urbanistickým charakterem území a nerespektuje strukturu jeho stávající zástavby, nadto došlo k porušení zásady předvídatelnosti postupů správních orgánů a zásady legitimního očekávání 144. Stavební záměr je umístěn naproti přes ulici od bytového domu žalobců, čímž podle žalobců došlo k narušení stávající urbanistické charakteristiky daného území a struktury jeho zástavby. K tomu také namítali, že prvostupňové i napadené rozhodnutí, závazná stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, ze dne ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, a závazné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR–76206/2024–81, byla vydána v rozporu s předchozími pravomocnými rozhodnutími stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017, č. j. ÚMČ P15 32941/2017/OST/IBa, a ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa. Těmito rozhodnutími byly zamítnuty předchozí žádosti o umístění stavby v daném prostoru (mimo jiné) pro porušení § 20 odst. 1 PSP.

145. Soud k tomuto žalobnímu bodu předně poznamenává, že vyhláška č. 501/2006 Sb. není na území hl. m. Prahy aplikovatelná. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2025, č. j. 4 As 405/2023 – 43; ze dne 3. 11. 2023, č. j. 8 As 68/2022 – 52, bod 26, resp. v něm odkazované rozsudky) se totiž podává, že § 194 stavebního zákona obsahuje v písmenech a) a e) dvě různá zmocnění k vydání prováděcích právních předpisů, přičemž hlavní město Praha je zmocněno samostatně k úpravě stavebním zákonem určených otázek. Vzhledem k tomu, že hlavní město Praha využilo uvedené zákonné zmocnění a přijalo vlastní úpravu, je na území Prahy vyloučeno použití obecného předpisu, kterým je vyhláška č. 501/2006 Sb. Žalobci tak v případě v Praze alokovaného stavebního záměru nemohou namítat nesplnění podmínek § 20 odst. 1 a § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., neboť požadavky na umístění stavby určují PSP, nikoliv jmenovaná vyhláška. Ke stejnému závěru ostatně došel také žalovaný, viz str. 45 napadeného rozhodnutí.

146. Žalobci namítali, že stavební úřad v minulosti (2017, 2018) opakovaně konstatoval nesoulad stavebních záměrů s § 20 odst. 1 PSP, přičemž zde posuzovaný stavební záměr se od záměrů v minulosti posuzovaných stavebním úřadem neliší se v rozhodných kritériích. Podle žalobců se tedy stavební úřad stran posouzení stavebního záměru s požadavky § 20 odst. 1 PSP měl držet své dosavadní správní praxe.

147. Soud připomíná, že posuzování souladu stavebního záměru s PSP je plně v kompetenci stavebního úřadu, nikoliv orgánů územního plánování. Námitku nerespektování předchozích rozhodnutí stavebního úřadu proto soud v tomto žalobním bodě vypořádal jen ve vztahu k prvostupňovému a napadenému rozhodnutí; pokud jde o námitky odklonu od správní praxe stavebního úřadu ze strany orgánů územního plánování v závazných stanoviscích, soud odkazuje na vypořádání druhého žalobního bodu, v němž soud vyložil, že tyto dotčené orgány posouzují záměr z hlediska svých sektorových předpisů, nikoliv z hlediska PSP.

148. Ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu stanoví správním orgánům povinnost mimo jiné dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle § 73 odst. 2 správního řádu poté mimo jiné platí, že pravomocné rozhodnutí je závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány.

149. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2017, č. j. 4 As 86/2016 – 38, stran ochrany legitimního očekávání konstatoval, že ideovým základem tohoto konceptu je přesvědčení, že ti, kdo jednají v oprávněné důvěře v existující právo, resp. v právo, jak se jim s přihlédnutím k okolnostem a dobré víře obsahově jeví, by neměli být zklamáni ve svých očekáváních, že v souladu s právem jednají a že jejich jednání také právo demokratického právního státu nakonec poskytne svou ochranu. V nejtypičtější podobě se ochrana legitimního očekávání, ve vazbě na ochranu právní jistoty, v oboru správního práva upíná k vázanosti správy vlastní ustálenou správní praxí, ustáleným výkladem procesních i hmotných právních pravidel, veřejně deklarovanou politikou v mezích správního uvážení, interní výkladovou či aplikační směrnicí, anebo k závaznosti konkrétního a kvalifikovaného ujištění o právu či procesním postupu, poskytnutého orgánem veřejné moci adresátu jeho správy.

150. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, s oporou v řadě nálezů Ústavního soudu a dosavadních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, uznal vynutitelnou vázanost správního orgánu správní praxí, která spočívá v ustálené, jednotné a dlouhodobé činnosti (příp. i nečinnosti) orgánů veřejné správy, opakovaně potvrzující určitý výklad a použití právních předpisů, neboť taková praxe na straně adresátů veřejné správy zakládá legitimní očekávání, že v ní správní orgány budou pokračovat. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.

151. Správní praxe zakládající případné legitimní očekávání musí být v souladu se zákonem. Nelze se totiž dovolávat legitimního očekávání z titulu zavedené správní praxe za situace, kdy se jednalo o nezákonnou správní praxi, jejíž následování je nežádoucí a bylo by v rozporu se zákonem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5 As 155/2015 – 35). Existují–li tedy předchozí pravomocná správní rozhodnutí týkající se obdobného případu vydaná totožným správním orgánem, přičemž tato rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem a není zde legitimní důvod pro odklon od této praxe, lze učinit závěr o existenci správní praxe a s ní souvisejícím legitimním očekávání účastníků řízení na určitém způsobu rozhodování těchto podobných věcí.

152. Žalobci poukazují na existenci pravomocných rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017, č. j. ÚMČ P15 32941/2017/OST/IBa, a ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa. Předmětem prvního z nich bylo posouzení žádosti společnosti POLLUX TRADING, a.s. o umístění stavebního záměru „Bytový dům P.“ při ulici P., který se měl nacházet na stejném místě jako zde posuzovaný stavební záměr. Žádost však byla zamítnuta pro nesoulad s požadavky § 90 stavebního zákona, stavební záměr totiž stavební úřad považoval za rozsáhlou stavební činnost narušující stávající urbanistickou strukturu; stavební záměr převyšoval okolní bytové domy o jedno nadzemní podlaží, byl navržen v místě stávající zeleně s několika chráněnými stromy tisu červeného a celkem 60 vzrostlými stromy (tvořící součást urbanistické koncepce klidových zón v území se zvýšenou ochranou zeleně), především by však připuštění další rozsáhlé výstavby bytových domů vedlo k nadměrnému přelidnění spádového území. Stavební záměr podle stavebního úřadu nebyl v souladu s územním plánem z hlediska funkčního a prostorového uspořádání.

153. Ve výše odkazovaném rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018 poté stavební úřad zamítl další žádost o umístění stavby „Bytového domu P.“ podanou týmž žadatelem a v téže lokalitě. Stavební úřad konstatoval nesoulad mezi stavebním záměrem a Zásadami územního rozvoje hl. m. Prahy, územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování, zejména se stávajícím charakterem území a požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území. Pro svou povahu bytového domu byl stavební záměr také v nesouladu s charakterem dotčeného území (přičemž stavební úřad neshledal důvody pro umístění stavby jako výjimečně přípustné), a byl v nesouladu také s § 90 písm. a) a b) stavebního zákona a chráněnými zájmy účastníků na udržitelný rozvoj území a uspokojení potřeb bydlení způsobem, který nenarušuje podmínky života generací budoucích, tj. zachování pokojného stavu věci.

154. Obě výše uvedená rozhodnutí stavebního úřadu nabyla právní moci, aniž by byla věcně přezkoumána odvolacím správním orgánem. Žalobcům tak lze s ohledem na výše uvedené dát za pravdu, že existovala dvě pravomocná rozhodnutí stavebního úřadu, kterými byly žádosti o umístění bytového domu v dané lokalitě zamítnuty.

155. Stavební úřad si existence výše specifikovaných zamítavých rozhodnutí byl vědom, proto se také s žádostí o řešení kompetenčního sporu podle § 136 odst. 6 správního řádu ze dne 26. 1. 2021, č. j. ÚMČ P15 04223/2021/OST/JSo, obrátil na Ministerstvo pro místní rozvoj. Přes existenci dřívějších pravomocných rozhodnutí, kterými byly žádosti zejména pro nesoulad s územně plánovací dokumentací a s charakterem okolí stabilizované zástavby zamítnuty, totiž Odbor územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy vydal souhlasné závazné stanovisko ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, s tím, že dospěl k závěru, že stavební záměr neodporuje zachování, dotvoření ani rehabilitaci stávající urbanistické struktury. Nastal tak rozpor při posuzování charakteru území, kdy podle § 20 odst. 1 PSP by toto posouzení měl provést stavební úřad, a výše upřesněným závazným stanoviskem. Stavební úřad v žádosti zdůraznil, že s ohledem na dřívější zamítavá rozhodnutí by měl stavbu posoudit podle § 20 odst. 1 PSP a postupovat jednotně. Ministerstvo pro místní rozvoj k této žádosti ve svém sdělení ze dne 4. 2. 2021, č. j. MMR–8579/2021–81–1, uvedlo, že nebyl prokázán kompetenční spor, přičemž posouzení souladu stavebního záměru s PSP náleží podle § 90 odst. 1 písm. a) stavebního zákona stavebnímu úřadu.

156. Shodně s předchozími rozhodnutími poté ve zde posuzovaném řízení stavební úřad žádost o vydání společného povolení stavby rozhodnutím ze dne 2. 8. 2022, č. j. ÚMČ P15 37132/2022/OST/JSo, zamítnul. Hned úvodem rozhodnutí tato dřívější rozhodnutí označil a předeslal, že rozdíly mezi dříve posuzovanými stavbami a touto stavbou jsou zejména v drobných vnitřních dispozičních změnách. Výslovně uvedl, že jde o případ, kdy je s ohledem na § 2 odst. 4 správního řádu povinen dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných či podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žádost poté zamítl, přestože odbor územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ve svých závazných stanoviscích a vyjádřeních opakovaně deklaroval soulad stavebního záměru s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování.

157. Toto rozhodnutí však žalovaný následně rozhodnutím ze dne 20. 1. 2023, č. j. MHMP 96787/2023, zrušil a řízení vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení – takové rozhodnutí přitom bylo pro stavební úřad závazné, ze strany účastníků řízení tehdy nebylo napadeno správní žalobou. Žalobci až nyní v rámci žaloby požadovali, aby soud v rámci tohoto soudního přezkumu přezkoumal také výše uvedené rozhodnutí ze dne 20. 1. 2023. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu zrušil pro nesprávný postup z hlediska hodnocení souladu stavebního záměru s § 20 odst. 1 PSP; předchozí správní praxe stavebního úřadu v tomto rozhodnutí řešena nebyla. Soud nemůže přitom přezkoumat přímo rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023. Tímto rozhodnutím, jakkoliv bylo vydáno již téměř 2 roky před napadeným rozhodnutím, žalovaný věcně o záměru nerozhodl, napopak věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Řízení tedy nebylo tímto rozhodnutím ukončeno v posledním stupni. Stavební úřad na str. 47 prvostupňového rozhodnutí poté ke svým předchozím rozhodnutím konstatoval, že je vázán rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 1. 2023, podle kterého je navržená stavba v souladu s charakterem stávajícího stabilizovaného území, čímž odpadl hlavní důvod pro předchozí zamítnutí povolení této stavby.

158. Především, rozhodnutí žalovaného je stavební úřad ze zákona /§ 90 odst. 1 písm. b) správního řádu/ povinen respektovat; pokud by totiž správní orgány nebyly po vrácení věci vázány názorem nadřízeného správního orgánu, odvolání a rozhodnutí o něm by fakticky ztratilo svůj smysl (odvolání by tak mělo prakticky jen odkladný účinek do té doby, než si o věci prvostupňový orgán podle svého uvážení znovu rozhodne), případně by nemohl věci ve smyslu § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu prvostupňovým orgánům vracet; takový závěr však nepochybně odporuje smyslu a účelu právní úpravy odvolacího řízení.

159. Podstatné je však to, že žalovaný svůj právní názor o souladu záměru s § 20 odst. 1 PSP vyslovil poprvé právě v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2023, neboť k nesouladu stavebních záměrů z rozhodnutí stavebního úřadu z let 2017 a 2018 s právními předpisy nemohl vyjádřit, respektive pro absenci řádně uplatněných odvolání nemohl závěry stavebního úřadu přezkoumat. Byť tedy stavební úřad 2x dříve pravomocně rozhodl o nesouladu záměru obdobných parametrů, žalovaný tyto závěry přezkoumal poprvé až v roce 2023.

160. Z výše odkazovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, se podává, že ustálená praxe není absolutně rigidní a neměnná; lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.

161. Dosavadní správní praxe stavebního úřadu byla změněna na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023, který ji přezkoumal poprvé právě tehdy, a souhlasných závazných stanovisek orgánů územního plánování. Lze tak učinit závěr, že změna byla provedena do budoucna. Dotčené subjekty se s rozhodnutím žalovaného z 20. 1. 2023 nepochybně mohli seznámit; žalobci netvrdí, že by jim snad obsah rozhodnutí žalovaného nebyl znám. Mohli tedy legitimně očekávat, že stavební úřad s ohledem na jejich závaznost svou dosavadní správní praxi změní. Konečně je podle názoru soudu dostatečným způsobem odůvodněna také změna ustálené praxe. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023 obsahuje dostatečně odůvodněné a přezkoumatelné závěry, pro které žalovaný považuje stavební záměr za přípustný a souladný s ustanovením § 20 odst. 1 PSP.

162. Co se týče věcného posouzení námitky, mezi stranami není sporu, že s ohledem na výšku, podlažnost a zastavěnou plochu pozemku se stavební záměr okolní zástavbě nevymyká (resp. žalobci k posuzování těchto faktorů neměli námitek, jejich argumentace směřovala k tomu, že jimi se posouzení souladu stavebního záměru s § 20 odst. 1 PSP nevyčerpává). Jádrem tohoto žalobního bodu je námitka, že stavební záměr nerespektuje charakter a uspořádání stávající zástavby (tj. charakter území) tím, že stavební záměr je umístěn přes ulici od bytového domu žalobců (což je podle žalobců neobvyklé, když bytové domy stojí jen po jedné straně ulice) a že zastavěním volné plochy před bytovým domem dojde k odstranění mezer mezi stavbami a nadměrnému zahuštění.

163. Podle § 94o odst. 1 písm. a) stavebního zákona „[v]e společném územním a stavebním řízení stavební úřad posuzuje, zda je stavební záměr v souladu s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů“. Podle § 94o odst. 1 písm. c) téhož zákona „[v]e společném územním a stavebním řízení stavební úřad posuzuje, zda je stavební záměr v souladu s požadavky zvláštních právních předpisů a se závaznými stanovisky, popřípadě s rozhodnutími dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů nebo tohoto zákona, popřípadě s výsledkem řešení rozporů.“ Otázka, zda je stavební záměr v souladu s požadavky stavebního zákona a prováděcích předpisů, ve zde posuzovaném případě především PSP, není v kompetenci dotčených orgánů ani orgánů územního plánování vydávajících závazná stanoviska. Je proto povinností stavebního úřadu samostatně posoudit soulad stavebního záměru s PSP (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2025, č. j. 1 As 116/2024 – 52, bod 38). Podle § 94p odst. 2 stavebního zákona poté platí, že „[n]ení–li stavební záměr v souladu s požadavky uvedenými v § 94o, stavební úřad žádost zamítne“.

164. Podle § 20 odst. 1 PSP „[p]ři umisťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území, zejména ke vztahu zástavby k veřejným prostranstvím, půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce“. Ve výkladové příručce „Pražské stavební předpisy 2022 s aktualizovaným odůvodněním“ (str. 77) je k § 20 odst. 1 PSP uvedeno, že „základní pravidlo uvádí, že při umisťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území. Klíčový je zejména vztah staveb k veřejným prostranstvím, výškové uspořádání zástavby, půdorysné a hmotové členění. Ustanovení nepředepisuje nové zástavbě kopírovat stávající, ale adekvátně na ni svými parametry reagovat. V odůvodněných případech je tak možné novou zástavbou charakter prostředí upravovat, pokud nová zástavba zvyšuje kvalitu prostředí jako celku“. Podle § 2 písm. h) PSP se charakterem území rozumí „soubor podstatných přírodně krajinných, sociálně ekonomických, historických a kulturně civilizačních, zvláště urbanistických, architektonických a estetických prvků či vlastností specifických pro konkrétní území (především poloha v území, intenzita, struktura a typ zastavění, vymezení a uspořádání veřejných prostranství, infrastruktura, způsob využití území a míra jeho změn), včetně jejich vzájemných vztahů a vazeb“ (podtržení doplněno soudem). Při umísťování nových staveb a při posuzování stavebních záměrů je tudíž obecně třeba zabývat se architektonickým a urbanistickým kontextem daného území, strukturou a výškou zástavby, půdorysnými a rozměrovými vlastnostmi okolních staveb, přitom je třeba brát ohled na okolní stavby tak, aby stavební záměr nerušil architektonický a urbanistický ráz dané lokality (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. 17 A 75/2023 – 137, bod 51). Žalobcům lze tak přisvědčit, že není na místě omezit se na srovnávání výšek a půdorysu staveb, zohledněny musí být také vztahy a ráz v lokalitě, respektive jejich možné narušení umístěním nového stavebního záměru.

165. Posouzení souladu stavebního záměru s charakterem území (jakožto neurčitým právním pojmem) ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 PSP je otázkou odbornou. To neznamená, že by odborné skutkové otázky byly omezeně přezkoumatelné. Přezkoumatelné jsou plně (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2015, č. j. 7 As 69/2014 – 50), avšak soud musí dbát na to, aby nenahrazoval činnost správních orgánů; rozhodnutí správních orgánů přezkoumává v mezích žalobních bodů. Pokud chce tedy žalobce odborné závěry správního orgánu zpochybnit, musí je dostatečně kvalifikovaně vyvrátit (ať již sám anebo například za pomocí znalce). Pokud pouze opakuje výhrady, které již zazněly během správního řízení a správní orgány se s nimi řádně vypořádaly, soud ze své vlastní iniciativy obvykle odborné otázky znovu neposuzuje a může odkázat na odborné posouzení správního orgánu, které žalobce nevyvrátil. Přímo v oblasti urbanismu tento postup judikatura označuje jako postup podobný přezkumu správního uvážení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 2 As 91/2014 – 36 či ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 25/2021 – 174, body 41–42). Soud tedy při přezkumu odborných skutkových otázek nemá nahrazovat činnost správních orgánů, ale má posoudit, zda žalobce závěry rozhodnutí či podklady, na nichž je rozhodnutí postaveno, relevantně vyvrátil.

166. Soud také podotýká, že Nejvyšší správní soud ve svém recentním rozsudku ze dne 10. 4. 2025, č. j. 1 As 116/2024 – 52, v bodě 38 dovodil, že požadavky vyplývající z oddílu 7 pododdílu 7a) bodu 3 regulativů územního plánu a § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů jsou obsahově provázány a není třeba mezi nimi činit podstatné rozdíly. Rozdíl tkví spíše v rovině procesní – soulad záměru s požadavky regulativů (jakožto součásti územního plánu) ověřuje dotčený orgán územního plánování v závazném stanovisku, soulad s pražskými stavebními předpisy ověřuje stavební úřad, který vede příslušné řízení o žádosti o umístění (povolení) záměru. Z hlediska posouzení charakteru území (avšak pouze z tohoto hlediska) je podle § 20 odst. 1 PSP je tedy možné přihlédnout také k judikatorním závěrům stran posuzování charakteru stabilizovaného území ve smyslu oddílu 7 pododdílu 7a) bodu 3 regulativů územního plánu.

167. Stavební úřad se souladem stavebního záměru s § 20 odst. 1 PSP zabýval na str. 22 a 23 prvostupňového rozhodnutí. Vycházel z názoru žalovaného dle jeho rozhodnutí z 20. 1. 2023. Vymezil posuzované území, zabýval se půdorysy staveb dosavadní zástavby, posoudil vztah k veřejnému prostranství (s tím, že stavební záměr zachovává souběžnou pozici k ulici P. s bytovým domem žalobců) a zhodnotil charakteristiku stabilizovaného území (tvořenou solitéry většího měřítka s modernistickou, rozvolněnou urbánní strukturou. To stavební záměr dodržuje, proto je podle stavebního úřadu v souladu s § 20 odst. 1 PSP.

168. Žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí urbanistickou koncepci zástavby sídliště X představil na str. 19 – 22. Uvedl, že lokalita sídliště X nepatří mezi urbanisticky cenné soubory. Jedná se o zástavbu z přelomu 70. a 80 let minulého století, která se promítá výrazně ve formě sídlišť s volnou formou zástavby výrazově chudých, unifikovaných bytových domů, která má bohatě dimenzované veřejné prostory, založené veřejné vybavení i zeleň. Lokalita je charakteristická modernistickou strukturou zástavby, tedy rozvolněná urbánní struktura typu periferie, tvořená solitéry a nezastavěnými částmi bloků, s osnovou komunikací doplněnou o vnitřní, převážně slepé komunikace. Základní komunikaci tvoří lokalitní ulice M., která lokalitou prochází a ulice H., která ji lemuje na východě. Budovy jsou uspořádány vesměs podle sítě ulic místního významu (podle pasportu komunikací se jedná o místní komunikace III. třídy, tedy obslužné), a podél komunikace H. Uvedl, že posuzovaná lokalita je typu volné kompozice, která se používala v období technokratické éry sídlištní výstavby. Zpravidla se jedná o obecně obtížně popsatelné kompozice – většinou skupiny deskových (výjimečně bodových) domů různé proporce a řazení. Abstraktní hmotové sestavy organizované bez – z pohledu běžného chodce – čitelného jednotícího systému obklopuje abstraktně pojatý, kontinuální veřejný prostor proměnlivých proporcí bez systematičtější hierarchie. Komunikační skelet charakterizuje stromové uspořádání se slepými konci, významnější komunikace se pohybují zcela mimo strukturu. Konstatoval, že stavební záměr novou prostorovou organizaci nevnáší, protože se jedná o lokální doplnění zástavby o jednu stavbu umístěnou podél stávající komunikace P. na okraji lokality, která svými parametry odpovídá okolní zástavbě.

169. S námitkou nesouladu stavebního záměru s § 20 odst. 1 PSP se žalovaný vypořádal na stranách 23 až 25 a 45 až 49 napadeného rozhodnutí. Ve zkratce uvedl, že stavební záměr je navržen na okraji lokality podél ulice P., nijak tuto koncepci nenaruší. Je navržen jako solitér, což odpovídá struktuře sídlištní zástavby. Doplní zástavbou druhou stranu ulice P., čímž zvýrazní okraj lokality, sídliště i ulici P., respektive její začátek, protože dále se již ulice různě územím klikatí. Architektonickým záměrem projektanta je hmotovým členěním a barevností vytvořit přirozený akcent v jinak neutrálním prostředí, což je na okraji lokality podle žalovaného vhodné. Stavba má obdobné půdorysné rozměry jako okolní deskové domy, výškou odpovídá výškové hladině podle PSP a vztah k veřejnému prostranství je shodný jako u okolních staveb, je umístěna podél veřejné komunikace ulice P. Záměr vzniká v jiné době, kde platí jiné předpisy, parkoviště pro rezidenty je třeba řešit na pozemku stavebníka, z toho důvodu lze ponechat stávající pěší tah před objektem, protože není třeba do veřejného prostoru umísťovat další parkovací stání. K zadní části navrženého domu nepřiléhá veřejné prostranství, které by vyžadovalo nějaké pěší propojení, proto není třeba výše popsaný znak dodržet. Urbanistická struktura sídliště se záměrem takto navrženým nenaruší. Shrnul, že stavební záměr s ohledem na své parametry nemá potenciál, aby stávající urbanistickou strukturu nějak transformoval, neboť za prvé se v daném území nacházejí stavby s obdobnými parametry a za druhé nijak nemění komunikační síť, která je kostrou urbanistické koncepce. Záměrem tím pádem nedojde k narušení modernistické struktury zástavby.

170. Není tedy pravdou, že by žalovaný jen izolovaně porovnával výšky a zastavěné plochy stavebního záměru a stávajících staveb. Z výše uvedeného shrnutí je totiž zřejmé, že žalovaný se strukturou lokality i zakomponováním stavebního záměru do stávající zástavby zabýval – došel k závěru, že stavební záměr je doplněním stávající zástavby, která zvýrazní okraj modernistické rozvolněné lokality. Nesouhlas žalobců s takovýmto hodnocením neznamená, že by charakter území nebyl ze strany žalovaného hodnocen. Ostatně žalobci v této souvislosti na str. 11 a 14 žaloby v zásadě jen projevili nesouhlas (není třeba vymezovat okraj sídliště, ten je již vymezen bytovým domem žalobců, územní plán s obytnou výstavbou v tomto místě nepočítá), aniž by tyto závěry žalovaného nějakým smysluplným a relevantním způsobem napadli či svou argumentaci dostatečným způsobem rozvinuli. Výše uvedené hodnocení přitom neznamená ani možnost libovolné zástavby stabilizovaného území, jak tvrdí žalobci, neboť v daném místě územní plán s další výstavbou počítá (k tomu viz níže). To, že podle žalovaného stavební záměr „vytvoří přirozený akcent v jinak neutrálním prostředí“ přitom neznamená, že by stavba měla tvořit dominantu lokality (v tomto ohledu lze připomenout, že stavba svými rozměry a podlažností konvenuje ostatním bytovým domům v blízkém okolí).

171. Ačkoliv žalobci svůj názor o úmyslných odstupech a charakteristickém umisťování budov po jedné straně ulic (vyjma odkazu na ortofotomapu) nedokládali žádnými konkrétními důkazy a zůstali převážně u tvrzení, lze jejich argumentaci do jisté míry přisvědčit. Z náhledu do ÚAP (Mapa podlažnosti) se podává, že původní horizontálně orientované bytové domy o podlažnosti 7–8 nadzemních podlaží byly v lokalitě rozmístěny s výraznými rozestupy, přičemž dvě takové stavby nestojí přímo proti naproti sobě (s výjimkou ulice R. na jihu). Ostatně žalovaný sám v napadeném rozhodnutí připustil, že domy jsou v lokalitě umístěny vesměs po jedné straně ulice. Argumentoval však, že zástavbu po jedné straně ulice nelze považovat za princip, což dokládal snímkem ortofotomapy s náhodným rozmístěním jednotlivých budov.

172. Nelze však opomenout, že sídliště bylo v průběhu let doplňováno o další stavby, které charakter území měnily a stávající zástavbu zahustily. Z ÚAP vyplývá, že koncepce sídliště byla postupem času doplňována o další stavby, které původní pravidlo staveb při jedné straně ulice nerespektují. Jmenovitě lze v rámci téže lokality označit například zástavbu u křižovatky ulic N. a H., kde v bezprostřední blízkosti u sebe prostor „zahušťují“ dva bytové domy o 8 a 10 nadzemních podlažích, stavby při ulicích MA. a MB., která vytvářejí klasická uliční prostranství a sestávají z komplexů staveb o 5 a 13 nadzemních podlažích (a jsou již také součástí stabilizovaného území). Ve východní části byla provedena rozsáhlá výstavba bytových domů při ulici H., která přes parkoviště sousedí s dosavadní zástavbou při ulici J. V jižní části lokality se nachází ulice R., kde bytové domy odděluje jen parkoviště doplněné o asanaci. Obdobně je tomu v případě bytových domů u ulic V. V severozápadní části lokality se přitom nacházejí ulice N. a P., kde jsou bytové domy o 10 až 13 nadzemních podlažích umístěny ve své těsné blízkosti (nutno dodat, že tyto „věžáky“ nelze bez dalšího srovnávat s podlouhlými horizontálně orientovanými bytovými domy, přesto však nepochybně přispívají k většímu zahuštění severního okraje lokality). Rozhodně tedy nelze tvrdit, že by umístění bytových domů v těsné blízkosti od sebe vytvářelo v dané lokalitě anomálii. Stejně tak tvorba uličních prostranství s budovami po obou stranách komunikace (byť nutno dodat že komunikace značně široké díky parkovacím stáním a asanaci) není v lokalitě neobvyklá (k tomu viz také podobnou argumentaci na str. 29 napadeného rozhodnutí).

173. Žalovaný současně uvedl, že jak jsou ulice a parkoviště rozvrženy, by se po obou stranách ulic L., J. a B. domy smysluplně nevešly. Argument nedostatečnými plochami pro umístění dalších stavebních záměrů u těchto ulic však nelze bez dalšího vztahovat také na ulici P., jak to činí žalobci na str. 13 žaloby (z dokumentace je totiž zřejmé, že stavební záměr se na danou plochu může smysluplně vejít). Žalovaný dále dodal, že do volných ploch mezi solitérní deskové domy byly navíc postupně umístěny doplňkové stavby občanské vybavenosti, hřiště apod. Ty logicky další výstavbě v jiných částech lokality brání.

174. S dalším doplňováním tohoto údajně dokončeného urbanistického celku počítá také územní plán. Podle něj je cílovým charakterem lokality X je „[d]otvořit a posilovat cílový charakter zastavitelné, stabilizované, obytné lokality Sídliště X se strukturou modernistickou. Lokalita je součástí krajiny vymezené v ZÚR s názvem Krajina Úvalské plošiny. Lokalita X je vymezena jako lokalita s modernistickou strukturou. Cílem navržených regulativů je zachování prostorového uspořádání a rozvíjení charakteristických prvků, jakými jsou dvě výškové úrovně zástavby a park ve volné zástavbě prostupující stavebními bloky lokality, na vymezených transformačních a rozvojových plochách doplnění zástavby s ohledem na celkový charakter lokality a doplnění komerční vybavenosti. V jižním cípu lokality se nachází transformační plocha s navrženou strukturou zahradního města a rozvojové a transformační plochy s rekreačním využitím“. Plocha, na které je stavební záměr umístěn, se nachází v rámci zastavitelného území (byť nutno dodat, že ve stabilizovaném území, nikoliv transformační či rozvojové ploše), v jiné funkční ploše (SV), která je určena především pro realizaci polyfunkčních staveb. Je tedy zřejmé, že územní plán resp. územně plánovací dokumentace v daném místě naproti bytovému domu žalobců s další výstavbou počítá (podle cíle s doplněním komerční vybavenosti, toho se týká otázka vymezení funkční plochy a vypořádání čtvrtého žalobního bodu). Ostatně sami žalobci sami připouští, že nebrání jakékoli nové výstavbě.

175. Z výše uvedeného je zřejmé, že stávající zástavba nevyčerpala kapacitu a možnosti zástavby daného místa. V daném místě, i přes plochy zeleně a rozestupy staveb, má dojít k doplnění zástavby, která tuto koncepci odstupů vždy v určité míře naruší. Pokud by argumentace žalobců charakterem území měla být důvodná, nebylo by i přes regulativy územního plánu možné stabilizované území sídliště doplňovat resp. dotvářet a území by se tak stalo faktickou stavební uzávěrou. Každá stavba by totiž narušila zelenou, volnou plochu v okolí bytových domů.

176. Pokud jde o námitku zahuštění zástavby, žalovaný odkazoval především na splnění odstupových úhlů ve smyslu § 28 PSP. Takové vypořádání této námitky je přiléhavé, účelem odstupových úhlů je totiž skutečně zajištění dostatečných odstupů hmoty staveb a prevence tvorby nadmíru stísněných prostor.

177. Z žaloby a dalších podání žalobců v průběhu správního řízení se však podává, že žalobci svou argumentaci směřovali spíše k zahuštění jakožto nestandardní příliš velké koncentraci rozměrných obytných budov v jednom místě. S pojmy zahuštění a přelidnění stavební předpisy výslovně neoperují, v tom dává soud žalovanému za pravdu (viz str. 45–46 napadeného rozhodnutí). Lze však připustit, že takové „zahuštění“ zástavby může hypoteticky vést ke změně charakteru území, respektive k negativním vlivům na život v lokalitě, čímž se mohou dotknout práv osob, kteří v dotčené zástavbě žijí.

178. Žalobci v žalobě specifikovali konkrétní negativní vlivy nové stavby zejména s ohledem na jejich bytový dům; negativní vliv nové stavby se projeví zvýšením hlukové a emisní zátěže, prašnosti, odstranění a úbytku hodnotné zeleně a zhoršení světelných podmínek.

179. Z akustické studie (vypracované Mgr. K. v listopadu 2018, č. Z180667–02), která je součástí správního spisu, závazného stanoviska Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 20. 5. 2019, č. j. HSHMP 18699/2019 (které bylo potvrzeno závazným stanoviskem ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 4. 2024, č. j. MZDR 12388/2024–5/OVZ), závazných stanovisek orgánů ochrany přírody a krajiny stran kácení dřevin a ze Studie proslunění a denního osvětlení (který je také součástí správního spisu, vypracoval Ing. R.) však vyplývá, že výše uvedené negativní vlivy nebudou dosahovat zákonem nepřípustné intenzity. Ačkoliv tedy zde posuzovaná stavba a bytový dům žalobců mají stát v těsném sousedství a lze připustit přítomnost či zintenzivnění negativních vlivů na bydlení v bytovém domě žalobců, tyto vlivy nedosahují takové intenzity, aby bylo možné napadené rozhodnutí z tohoto důvodu zrušit a favorizovat práva žalobců nad právem stavebníka na realizaci jeho stavebního záměru.

180. Pokud jde o související námitku bezprecedentní blízkosti stavebního záměru a bytového domu žalobců, žalovaný na str. 23 napadeného rozhodnutí sám uznal, že jiné domy v lokalitě nejsou tak blízko sebe. Uvedl však také důvod širokých rozestupů: v době tvorby sídliště bylo zapotřebí parkovací stání umisťovat na povrchu. S ohledem na zřízení parkovacích stání v podzemních podlažích stavebního záměru již není dodržování takových rozestupů potřebné. Žalobci k takovému vysvětlení namítali, že rozhodný je stávající stav bez ohledu na jeho důvody.

181. Jak však bylo soudem vysvětleno výše, charakter území se v průběhu uplynulých desetiletí změnil, rozhodující stav již bez dalšího nesvědčí o uceleném a jednotném charakteru území, respektive o principu staveb na jedné straně ulice a výrazných odstupů mezi stavbami. Nadto se z výše specifikované výkladové příručky podává, že v určitých situacích může být novou zástavbou charakter prostředí upravován, pokud nová zástavba zvyšuje kvalitu prostředí jako celku. Je tedy evidentní, že není na místě stávající stav bez rozmyslu kopírovat, charakter území lze dále rozvíjet. V takovém případě je nepochybně na místě přihlédnout také k důvodům dosavadní charakteristiky území, v tomto případě k důvodům, pro které lokalita nebyla zahuštěna dalšími stavbami na dalších místech.

182. Bylo by přitom nelogické, aby implicitní podmínkou pro umístění stavebního záměru do sídliště byla existence dostatečného prostoru v jeho okolí pro vybudování parkovacích stání, když s ohledem na současnou regulaci jsou tato stání umisťována do podzemních podlaží. Přesun parkovacích stání na pozemek vlastníka do podzemních podlaží stavebního záměru by ztratil význam, byla–li by implicitní podmínkou umístění stavebního záměru existence dostatečných prostor v okolí pro potřeby parkování.

183. Jinými slovy, ne každé zahuštění zástavby je automaticky nepřípustné, jak se pokouší argumentovat žalobci. Takovým postupem by nebylo prakticky možné stávající zástavbu jakkoliv doplňovat. Žalobci přitom (oproti uvedeným podkladům) dostatečně neprokázali, že negativní vlivy zahuštění zástavby dosáhnou takové intenzity, pro který by bylo na místě napadené rozhodnutí zrušit. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že původní charakter lokality byl v průběhu dvou uplynulých desetiletí změněn tak, že nelze přisvědčit argumentaci žalobců o přetrvávajícím principu výrazných volných odstupů staveb bytových domů situovaných při jedné straně ulic, zahuštění zástavby tedy již není v dané lokalitě neobvyklé.

184. Nelze pominout, že stavební záměr je umístěn do jiné funkční plochy (SV) v rámci stabilizovaného území; pro zákonem aprobované umístění takové stavby tedy musí jít o stavbu polyfunkční (či za určitých podmínek také monofunkční), a zároveň musí jít o stavbu, která konvenuje okolním stavbám – logicky se tedy z hlediska výšky a parametrů (nejen umístění) nemůže příliš odlišovat od okolní zástavby; pokud bude mít stavba také obytnou funkci, nepochybně bude nezbytné vzít v potaz také dimenze bytového domu žalobců na druhé straně ulice P. v ploše OB (ostatně posuzování souladu stavby se stabilizovaným územím se nelimituje charakterem ploch, ale stabilizovaným územím jako takovým, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2025, č. j. 1 As 116/2024 – 52, bod 48).

185. Žalobcům lze dát za pravdu, že žalovaný na str. 24 napadeného rozhodnutí zaměnil charakteristický blok zástavby ve smyslu § 2 písm. b) PSP a území se shodnou strukturou zástavby z hlediska posuzování charakteru území podle § 2 písm. h) PSP (vymezeným na severu ulicí N., na východě ulicí H., na jihu komunikací NNXA a na západě komunikací V.). Jde však jen o marginální terminologické pochybení, ostatně na str. 48 napadeného rozhodnutí již v této souvislosti hovořil o posuzované ploše (podobně jako stavební úřad na str. 22 prvostupňového rozhodnutí). Povinností stavebního úřadu a žalovaného bylo stavební záměr hodnotit s ohledem na své okolí, nelimitovat se jen na posouzení souladu stavebního záměru v rámci bloku zástavby; v takovém případě by totiž mohli stavební záměr porovnávat jen s budovami v areálu Pollux Trading, což nepochybně není cílem posuzování charakteru území (tj. ne posuzování bloku).

186. Žalobci se v této souvislosti dožadovali toho, aby soulad stavebního záměru s charakterem území byl posouzen s celým urbanistickým celkem sídliště X. Je pravdou, že Nejvyšší správní soud prohlásil, že zohledňovat je třeba urbanistickou strukturu v rámci daného území, tj. širšího okolí záměru. Záměr nelze hodnotit pouze z hlediska nejbližšího okolí či dotčené plochy, na níž má být umístěn. Vždy je nutno vycházet ze skutkových okolností konkrétní věci (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022 – 62, či ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 25/2021 – 174). Ve světle výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 332/2023 – 122 je přitom na místě stavební záměr posuzovat především s ohledem na bezprostřední okolí lokality, do které má být stavební záměr umístěn.

187. Z napadeného rozhodnutí je však také zřejmé, že žalovaný z hlediska posouzení lokality zohlednil jak výše upřesněné blízké okolí stavebního záměru, tak i širší okolí stavebního záměru v podobě lokality specifikované v ÚAP jako X. Zohlednil tedy také kontext charakteristické zástavby celého sídliště (jmenovitě lze odkázat např. na str. 24 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný popisoval nepravidelné bloky bytových domů v dané lokalitě). Takové vymezení lokality z hlediska posouzení charakteru území je přitom podle názoru soudu souladné s § 2 písm. k) a tedy i § 20 odst. 1 PSP; z náhledu do ÚAP (k tomu viz str. 24 a 25 prvostupňového rozhodnutí) je zřejmé, že daná lokalita je od okolní zástavby tvořené domy o výrazně nižší podlažnosti tvořena solitérními bytovými domy s 5 až 13 nadzemními podlažími, čímž tato lokalita výrazně vystupuje ze svého okolí charakteristického budovami o podlažnosti do dvou nadzemních podlaží.

188. Lze tedy uzavřít, že žalobci svou argumentací nevyvrátili odborné závěry žalovaného, podle kterého stavební záměr urbanistický charakter území nenaruší a dosavadní zástavbu na severním okraji lokality doplní a zvýrazní. Soud chápe určitou deziluzi žalobců z přírůstku nové stavby do tak již bohatě zastavěného severozápadního cípu sídliště, argumentace žalovaného spočívající v doplnění zástavby v daném místě, které nenaruší dosavadní strukturu území, je však podle názoru soudu dostatečná a její obsah nebyl žalobci vyvrácen. Nebylo prokázáno a doloženo, že by umístění stavebního záměru v daném místě odporovalo ustanovení § 20 odst. 1 PSP. V./2 Stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací z hlediska možnosti využití stabilizovaného území 189. Podstatou tohoto žalobního bodu je posouzení otázky, zda byl společný souhlas ke stavebnímu záměru v souladu s požadavky územního plánu na stavbu ve stabilizovaném území. Žalobci sídliště považují za již dokončený urbanistický celek, který v ploše stavebního záměru neumožňuje realizaci stavby o takových parametrech, které představuje stavební záměr. Nejde tak podle nich o zachování, dotvoření či rehabilitaci stávající urbanistické struktury, nýbrž o její „přehuštění“. Jádrem problému tedy nejsou dimenze nebo hmota stavebního záměru jako takové, ale umístění stavebního záměru naproti bytovému domu žalobců.

190. Mezi stranami je nesporné, že stavební záměr byl umístěn do tzv. stabilizovaného území. Stabilizovaným územím se podle bodu 45 oddílu 15 regulativů územního plánu rozumí: „zastavitelné území, které je tvořeno stávající zpravidla souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný stavební rozvoj. Plochy OB, OV, SV a SMJ bez uvedeného kódu míry využití území jsou vždy stabilizované“. Podle oddílu 7 pododdílu 7a) bodu 3 regulativů územního plánu „ve stabilizovaném území není uvedena míra využití ploch (platí vždy u ploch OB, OV, SV a SMJ); z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné řešení se v tomto případě stanoví v souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a stávajícím hodnotám výškové hladiny uvedeným v Územně analytických podkladech hl. m. Prahy“ (podtržení doplněno soudem).

191. Správní orgány jsou tedy povinny posoudit, zda stavební záměr lze považovat za „zachování“, „dotvoření“, či „rehabilitaci“ stávající urbanistické struktury a zároveň zda nejde o rozsáhlou stavební činnost. V opačném případě jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Z důvodu, že území je kompozičně dotvořeno, nelze uvažovat o dotvoření struktury (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2017, č. j. 7 As 143/2017 – 78). Regulativ obsažený v první větě přitom nestanoví podmínky dvě, ale jednu. Možnost pouze dotvářet urbanistickou strukturu a zákaz další rozsáhlé činnosti nejsou dvě podmínky, které by bylo nutno zkoumat samostatně. Obojí se týká „limitů rozvoje“. Zachování stávající urbanistické struktury a zákaz rozsáhlé stavební činnosti jsou jiným vyjádřením téhož. Nelze zachovat, či pouze dotvořit urbanistickou strukturu, pokud dojde k rozsáhlé stavební činnosti (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, č. j. 14 A 79/2022 – 107, bod 22). Pro účely posouzení, zda se jedná o rozsáhlou stavební činnost, jsou přitom logickými a správnými kritérii velikost, hmota či urbanistický ráz (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 10 As 54/2014 – 69). Nelze přitom opomenout skutečnost, že dotváření, zachování a rehabilitace stávající urbanistické struktury a rozsáhlá stavební činnost jsou neurčitými právními pojmy, jejichž výklad je plně meritorně přezkoumatelný soudy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 4 As 282/2022 – 174).

192. Judikatorní východiska pro posuzování stabilizovaného území a jeho limitů zkompiloval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2024, č. j. 10 As 332/2023 – 122, v bodech 40 až 43. V bodě 44 poté tyto závěry shrnul tak, že „při posuzování stavebních záměrů je nutné vzít v úvahu, do jakého území má být záměr umístěn. Pokud má být umístěn do stabilizovaného území, je nutné toto stabilizované území vymezit a zabývat se jeho limity, kterými může být např. zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické a architektonické struktury území. Tyto limity se posuzují v rámci stabilizovaného území. Pro posouzení, zda je stavební záměr v souladu s urbanisticko–architektonickým charakterem území, se posuzuje zejména bezprostřední okolí záměru, ale nelze rovněž odhlédnout ani od širšího okolí záměru (stabilizovaného území). To, co je třeba vzít v úvahu, se posuzuje s ohledem na specifika konkrétní věci. V některých případech je stabilizované území příliš rozsáhlé na to, aby se posuzovalo celé. V takovém případě je nutné vymezit určité referenční území. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že jinak se budou posuzovat stavební záměry na kraji stabilizovaného území a jinak stavební záměry uprostřed stabilizovaného území“.

193. Je tedy na místě korigovat názor žalobců, že smyslem stabilizovaného území není přizpůsobení nové stavební činnosti stávající zástavbě, ale zabránění dalšímu intenzivnímu zahušťování, zastavování dokončené a stabilizované urbanistické struktury. Stavební činnost se má ve skutečnosti přizpůsobit okolní zástavbě, nesmí se od ní svým rozsahem, tj. zejména velikostí a dimenzemi, výrazně odchýlit (a vytvářet tak s ohledem na okolní zástavbu stavbu nepatřičných rozměrů či charakteru). Soud však připouští, že vedle toho je smyslem stabilizovaného území také (ne však výlučně) posouzení otázky vhodnosti umístění stavby na dané místo v rámci urbanistické struktury (přičemž je–li taková struktura dokončena, má prvek stabilizovaného území zabránit jejímu dalšímu „zahuštění“).

194. Ze závazných stanovisek Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019 (ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2020, č. j. MHMP 53903/2020), ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, a ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, se shodně podává, že úřad územního plánování po posouzení stavebního záměru z hlediska výstavby ve stabilizovaném území dospěl k závěru, že navrhovaný objem zástavby neodporuje zachování, dotvoření ani rehabilitaci stávající urbanistické struktury v současnosti tvořené bytovými domy obdélníkového půdorysu s delší hranou přilehlou k uličnímu prostranství o 7–8 a 9–12 podlažích. Stavební záměr se nachází v obytné lokalitě X s modernistickou strukturou a typickou podlažností 8, max.

13. Záměr o 7–8 podlažích obdélníkového tvaru s delší hranou přilehlou k uličnímu prostranství odpovídá stávající struktuře, respektuje stávající podlažnost, navazuje na výškovou hladinu, dodržuje hmotovou strukturu a nepřesahuje objem staveb v okolí. Proto byl podle výše Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy v souladu s platným územním plánem.

195. Žalobcům soud dává za pravdu, že výše uvedená závazná stanoviska Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy se stran stabilizovaného území zabývají především rozměrovou (půdorysnou) složkou takového posouzení, aniž by posuzovaly vhodnost umístění stavebního záměru v dané ploše. Tato závazná stanoviska je však nezbytné posuzovat společně se závazným stanoviskem ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR–76206/2024–81, podle kterého „[ k] větě první pododdílu 7a) odst. 3 ÚP SÚ HMP, že „z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti“, ministerstvo uvádí, že dle této věty je stavební rozvoj ve stabilizovaném území de facto limitován stávající urbanistickou strukturou, což znamená, že výškové a objemové parametry záměru je nutné porovnávat se stávajícími stavbami v rámci urbanistické struktury daného území, které jsou pro stavební záměr určitým „limitem“ z hlediska jeho prostorových parametrů. […] Při hodnocení přípustnosti konkrétního záměru se proto vždy přihlíží k regulativům pro stabilizované území a posuzuje se, zda záměr z hlediska výškového a objemového řešení (rozsahu stavební činnosti) nevybočuje z parametrů staveb v daném území, přičemž se nepřihlíží pouze k parametrům původního objektu či sousedních staveb, ale je nutné zohlednit i širší územní souvislosti v rámci urbanistické struktury daného území. Vzhledem k tomu, že není v rámci stabilizovaných ploch stanoven kód míry využití plochy, odvozuje se přípustnost výškových a objemových parametrů záměru od stávající zástavby v rámci urbanistické struktury daného území“ (viz také str. 31 napadeného rozhodnutí, kde je výše uvedená pasáž taktéž citována, podtržení doplněno soudem).

196. Soud konstatuje, že takový výklad pojmů rozsáhlá stavební činnost a dotvoření urbanistické struktury území provedený zejména v závazném stanovisku ministerstva věcně obstojí. Posuzování přípustnosti záměru z hlediska souladu výškového a hmotového řešení a rozsahu stavební činnosti vzhledem k charakteru zástavby (resp. zde pod termínem územní souvislosti v rámci urbanistické struktury) je v souladu s výkladem provedeným v již odkazovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 10 As 54/2014 – 69, a ze dne 16. 7. 2024, č. j. 10 As 332/2023 – 122. Tato kritéria ministerstvo následně s ohledem na ostatní stávající bytové domy v lokalitě porovnalo a dospělo k závěru, že stavební záměr v daném urbanizovaném území nelze považovat za rozsáhlou stavební činnost, neboť se svými navrženými parametry (rozsahem stavební činnosti) nijak zásadně neodlišuje od parametrů stávajících staveb v daném území. Konstatovalo také, že stavební záměr tedy neodporuje regulativu dotvoření stávající urbanistické struktury, ani se nejedná o rozsáhlou stavební činnost v rámci daného území, proto je jeho umístění do stabilizovaného území přípustné. Tyto závěry poté v napadeném rozhodnutí převzal také žalovaný.

197. Opomenut však ministerstvem nebyl ani urbanistický ráz a charakter území. Vymezení lokality se ministerstvo věnovalo na str. 9 závazného stanoviska, kde konstatovalo, že podle ÚAP nejde nejsou stavby v dané lokalitě identifikovány jako urbanisticky a architektonicky cenné či hodnotné, nejsou tedy ani výjimečné. Z historických ortofotomap je zřejmé, že po roce 2000 zde probíhala i výstavba nových bytových domů (k čemuž ministerstvo uvedlo konkrétní příklady), kterými dochází k doplňování stávající sídlištní zástavby novodobějšími bytovými domy, přičemž toto doplňování nemá vliv na urbanistickou modernistickou strukturu zástavby lokality. Na str. 12 a 13 závazného stanoviska (což žalovaný citoval na str. 29 napadeného rozhodnutí) v rámci vypořádání námitek poté ministerstvo uvedlo příklady staveb u ulic J., M., H., R. a V., které vyvracejí tvrzení odvolatelů o výstavbě jen na jedné straně ulice. Všechny tyto ulice se nacházejí podle ÚAP v téže lokalitě a ve stabilizovaném území, argumentace těmito ulicemi je tedy z hlediska posouzení stabilizovaného území v širším okolí záměru příhodná. Na témže místě uvedl, že uliční prostranství oddělující bytové domy v daném území jsou většinou poměrně široká, což podle názoru ministerstva není dáno tím, že by bylo potřeba mít takto „nadstandartní“ odstupy mezi bytovými domy, ale tím, že jsou v rámci těchto prostranství situovány i rozsáhlé parkovací plochy. V současné době je však tendence při výstavbě bytových domů situovat parkovací stání primárně do podzemních garáží, proto padá i důvod, aby při nové výstavbě bylo potřeba oddělovat bytové domy širokými uličními prostranstvími uspokojujícímu i nároky na dopravu v klidu sousedních bytových domů. Dále posoudilo také konkrétní odstupy staveb v daném území, přičemž po uvedení konkrétních příkladů. Dospělo k závěru, že z porovnání nevyplývá, že by se záměr z hlediska odstupů staveb nějak zásadně odlišoval či vymykal odstupům bytových domů v dané lokalitě.

198. Podle § 19a stavebního zákona platí, že „[ch]arakter území se určuje zejména podle funkčního využití, struktury a typu zástavby, uspořádání veřejných prostranství, dalších prvků prostorového uspořádání a urbanistických, architektonických, estetických, kulturních a přírodních hodnot území, včetně jejich vzájemných vztahů a vazeb, a to především vymezením v územně plánovací dokumentaci“ (podtržení doplněno soudem). S žalobci tedy nelze souhlasit co do názoru, že urbanistická a architektonická povaha území je zcela bez významu; jde o faktory, které jsou zásadní pro posouzení charakteru území, tedy i možností realizace dalších stavebních záměrů ve stabilizovaném území. Pokud tedy orgány územního plánování zhodnotily, že ve zde posuzovaném případě nejde o, z těchto parametrů, výjimečné území, logicky se tato skutečnost může propsat do tolerantnějšího posuzování přípustnosti nových stavebních záměrů.

199. Ministerstvu lze vytknout, že charakter území a urbanistickou strukturu podrobněji nepředstavilo (jak učinil žalovaný v napadeném rozhodnutí). Jeho odůvodnění by mohlo být podrobnější. Výše uvedená argumentace však dokládá, že 1) situování domů přes ulici naproti sobě není v dané lokalitě anomálií, že 2) závazné stanovisko ministerstva i žalovaný v napadeném rozhodnutí námitky odvolatelů spočívající v (podle žalobců) nevhodné pozici naproti stávajícímu bytovému domu žalobců vypořádali, a že 3) není pravdou, že by orgány územního plánování (vezmeme–li závazná stanoviska dohromady) své posuzování izolovaly na mechanické porovnávání parametrů, aniž by přitom zohlednili i urbanistickou strukturu posuzovaného území (resp. lokality sídliště X).

200. Na str. 46 prvostupňového rozhodnutí, bod 3 přitom také stavební úřad citoval vyjádření Oboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 4. 2021, č. j. MHMP 515593/2021, podle kterého byla uvnitř lokality provedena dostavba V. a území bylo doplněno objemnou stavební činností o nové bytové domy při ulici H. Žalobci tuto argumentaci sice napadají s tím, že dostavba V. byla provedena před stanovením regulativů zástavby a že nové bytové domy při ulici H. lze považovat za dotvoření urbanistické struktury. Taková argumentace však nijak nezpochybňuje skutečnost, že údajně dokončená urbanistická struktura sídliště byla postupem času dodatečně doplňována o další zástavbu a je postupně zahušťována. Ostatně žalobci sami v rámci žaloby konstatovali, že stabilizované území skutečně není stavební uzávěrou a že na dané ploše je možné umístit stavbu (v souladu s požadavky územně plánovací dokumentace). Pokud je tedy možné danou lokalitu dále doplňovat, nelze logicky takovou lokalitu považovat za dokončenou s tím, že plochy mezi stávající zástavbou byly ponechány volné z důvodu prevence nadměrného zahuštění.

201. Žalobci argumentovali, že zástavba ulice H. je sice v téže lokalitě, nejde však stejný urbanistický celek. Takové tvrzení však jednak blíže neodůvodňují, není tedy zřejmé, proč by mělo jít o jiný urbanistický celek, jednak ani jeho pravdivost neznamená, že by k charakteru takové zástavby žalovaný a orgány územního plánování nemohli přihlédnout (ostatně z již výše odkazovaných rozsudků Nejvyššího správního ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022 – 62, či ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 25/2021 – 174, plyne povinnost zohlednit urbanistickou strukturu v rámci širšího okolí, území, nikoli pouze plochy, na níž má být stavební záměr umístěn). Komplexního posouzení souladu stavebního s charakterem území (dokonce) celého sídliště X se přitom v rámci prvního žalobního bodu výslovně domáhali, výše uvedenou argumentací odlišným urbanistickým celkem si tak protiřečí. Zástavba v ulici H. je také součástí stabilizovaného území, z východní strany lemuje původní jádro sídliště. Není proto důvodu od charakteru její zástavby odhlížet.

202. K námitkám stran charakteru území a dokončeného urbanistického celku soud dále odkazuje na vypořádání předchozího žalobního bodu (neboť stavební úřad při posuzování charakteru území pro potřeby § 20 odst. 1 PSP posuzoval v zásadě totožnou záležitost). Posouzení otázky charakteru území je z hlediska oddílu 7 pododdílu 7a) bodu 3 regulativů územního plánu a § 20 odst. 1 PSP obdobné, i při řádném posouzení by tedy orgány územního plánování měly dojít ke stejnému závěru jako žalovaný.

203. Soud shrnuje, že ze strany žalobců nebylo prokázáno, že by posuzované stabilizované území skutečně bylo kompozičně a kapacitně dotvořeno. Stejně tak nebylo žalobci dostatečným způsobem prokázáno, že by stavební záměr dosavadní koncepci charakteru území narušoval (neboť v dané lokalitě se nacházejí stavby srovnatelné velikosti v těsné blízkosti, stejně tak již s ohledem na uvedené příklady neplatí pravidlo zástavby bytových domů jen po jedné straně ulic).

204. Žalobci svá tvrzení podporovali související námitkou spočívající v tom, že prvostupňové i napadené rozhodnutí, závazná stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, ze dne ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, a závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR–76206/2024–81, byla vydána v rozporu s předchozími pravomocnými rozhodnutími stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017, č. j. ÚMČ P15 32941/2017/OST/IBa, a ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa. Ta předchozí stavební záměry v území zamítla mimo jiné pro jejich nesoulad s územně plánovací dokumentací. Důvodem pro zamítnutí žádostí ve výše uvedených rozhodnutích stavebního úřadu z let 2017 a 2018 byl mimo jiné nesoulad s charakterem stabilizovaného území. Žalovaný soulad stavebního záměru s územním plánem (to oproti posouzení souladu s § 20 odst. 1 PSP) v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2023 nijak nehodnotil, v daném případě tak nebyl stavební úřad vázán závazným právním názorem nadřízeného orgánu.

205. Z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa, se podává, že stavební úřad stavební záměry zamítl mimo jiné pro nesoulad s územně plánovací dokumentací, neboť nerespektovaly dispozici stávajících staveb, byly umístěny v přílišné blízkosti od stávajícího bytového domu v ulici P., přičemž takto těsné sousedství neodpovídá konceptu pražských okrajových sídlišť. Neodpovídal ani intenzitou využití pozemku, odporoval tedy charakteru území. Z hlediska funkčního využití stavební záměr neodpovídal požadavku polyfunkčnosti, byl totiž v podstatě bytovým domem, přičemž stavební úřad konstatoval nedostatek důvodů pro jeho umístění jako výjimečně přípustné stavby. Stran požadavků stabilizovaného území poté zhodnotil, že stavební záměr nekoresponduje se stávajícím charakterem průmyslového areálu (dokonce je s některými stavbami v areálu, mycími boxy, v kolizi) a neodpovídá ani sousední ploše OB (ve věci vzájemné dispozice staveb v území), přičemž do území „[m]ísto zachování a dotváření stávající struktury zástavby vnáší do daného území precedens přílišného zahuštění zástavby, který by ve svém důsledku mohl vyvolat změnu stávajícího charakteru zástavby individuálních bytových domů ve volné ploše zeleně s výrazně nižšími doplňkovými stavbami a to ve strukturu blížící se zástavbě typické spíše pro městské centrum s těsným sousedstvím bytových staveb oddělených pouze uličním prostranstvím“. Dále konstatoval, že stavební záměr uliční frontu nedotváří, nýbrž jí nově zakládá.

206. Ministerstvo k námitkám odkazujícím na předchozí rozhodnutí stavebního úřadu ve svém závazném stanovisku uvedlo, že „[k] odkazu odvolatelů na závěry stavebního úřadu v rozhodnutí ze dne 4.4.2018 týkající se stabilizovaného území ministerstvo uvádí, že tyto závěry jsou mylné a vychází z nepochopení regulace stabilizovaného území v ÚP SÚ HMP, přičemž vzhledem k době vydání tohoto rozhodnutí stavebního úřadu v něm nemohla být zohledněna ani aktuální judikatura NSS týkající se problematiky umisťování staveb do stabilizovaného území dle ÚP SÚ HMP. […] K odkazu na § 4 odst. 4 stavebního zákona ministerstvo uvádí, že tento odstavec se týká vázanosti dotčeného orgánu svým předchozím závazným stanoviskem, přičemž tento odstavec zjevně nedopadá na daný případ v tom smyslu, že by měl být MHMP OÚR jako dotčený orgán při vydání svého závazného stanoviska vázán názorem stavebního úřadu vyjádřením v jiném řízení vedeným v době, kdy soulad záměru s územně plánovací dokumentací posuzoval stavební úřad, nikoliv orgán územního plánování. S tvrzením, že je orgán územního plánování ve smyslu § 73 odst. 2 správního řádu vázán obsahem rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018 se ministerstvo neztotožňuje, neboť toto rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno v jiném řízení a orgán územního plánování v tomto řízení neměl postavení dotčeného orgánu z hlediska vydání závazného stanoviska, přičemž toto rozhodnutí stavebního úřadu vzhledem k době jeho vydání nemohlo reflektovat ani nyní platné znění ZÚR HMP a ÚP SÚ HMP. V nyní posuzovaném případě má orgán územního plánování postavení dotčeného orgánu a závěry jeho závazného stanoviska jsou naopak závazné pro obsah rozhodnutí stavebního úřadu, bylo by tedy absurdní, aby byl orgán územního plánování při svém posouzení vázán dřívějšími rozhodnutími stavebního úřadu vydaným v jiném řízení. Výše bylo rovněž prokázáno, že názor stavebního úřadu na umisťování staveb do stabilizovaného území, na který odkazují odvolatelé, vycházel z nesprávné interpretace regulativů ÚP SÚ HMP, a neodpovídá ani aktuální judikatuře NSS týkající se umisťování staveb do stabilizovaného území. Ministerstvo k tomu doplňuje, že podkladem závazného stanoviska MHMP OÚR ze dne 20.4.2023 byla projektová dokumentace s datem 12/2018 (aktualizace 11/2020), proto se MHMP OÚR zjevně vyjadřoval k jiné verzi projektové dokumentace, než která byla podkladem rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4.4.2018“ (podtržení doplněno soudem).

207. Nelze opomenout, že s účinností zákona č. 225/2017 Sb. se od 1. ledna 2018 zcela zásadním způsobem změnila koncepce posuzování souladu záměru s územně plánovacími dokumenty. Došlo tím k zásadní změně v dohledu na koordinaci území, kdy tuto činnost namísto stavebních úřadů vykonávají orgány územního plánování, tj. úřady územního plánování podle § 6 odst. 1 písm. e) a krajské úřady podle § 7 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Ty stejně jako dotčené orgány vydávají závazná stanoviska z hlediska posouzení souladu záměru s politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování. Teprve ve zde posuzovaném řízení se tedy mohly orgány územního plánování z pozice dotčených orgánu k souladu stavebního záměru s územně plánovacími dokumenty vyjádřit. Podle § 96b odst. 3 stavebního zákona „[v] závazném stanovisku orgán územního plánování určí, zda je záměr přípustný z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování, či nikoliv. Jestliže shledá záměr přípustným, může stanovit podmínky pro jeho uskutečnění“.

208. Námitka předchozí praxí stavebního úřadu byla ministerstvem pro místní rozvoj reflektována a vyřešena (byť své úvahy při vypořádání námitky směřovalo jen na závaznost rozhodnutí stavebního úřadu, aniž by k této námitce uvedlo věcné důvody odklonu od dřívějších rozhodnutí). Pokud však z odůvodnění závazných stanovisek orgánů územního plánování vyplývá, že stavební záměr odpovídá požadavkům na umístění do stabilizovaného území, nebrání předchozí praxe stavebního úřadu tomu, aby závazná stanoviska vyslovila s umístěním a realizací stavebního záměru souhlas. Veškeré důvody, pro které stavební úřad původně žádosti s ohledem na soulad s územním plánem zamítal, přitom z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací v rozhodném znění přezkoumaly orgány územního plánování a uvedly přesvědčivé důvody, pro které nelze setrvat na původní argumentaci stavebního úřadu o nesouladu stavebního záměru s charakterem stabilizovaného území (jde zejména o argumentaci další výstavbou bytových domů v rámci dané lokality po roce 2000 a jejich umisťováním naproti sobě přes ulice, přičemž takové stavby se nepochybně také podílejí na charakteru stabilizovaného území, a argumentaci odstupy staveb v posuzovaném území, viz výše).

209. Důvodné přitom nejsou ani ostatní další dílčí námitky stran závazných stanovisek orgánů územního plánování.

210. Žalobci namítali, že ministerstvo při posuzování rozsáhlé stavební činnosti do posouzení nezahrnulo podzemní podlaží, analogicky přitom postupovalo podle regulace rozvojových území v územním plánu. Soud je toho názoru, že účelem stabilizovaného území je přizpůsobit novou zástavbu té původní, zabránit vzniku nadměrných staveb a rozsáhlé stavební činnosti, tvorbě nových dominant lokality. Podlažnost a objem stavby nejsou jedinými kritérii rozhodnými pro posouzení, zda je stavební záměr možné umístit do stabilizovaného území (tím spíše jde–li o podlažnost podzemní, která logicky v daném území nemůže vytvářet výškovou dominantu). Ze stejného důvodu je i kritérium objemu stavby rozhodující především v nadzemních podlažích. Odobně lze také argumentovat tím, že stávající zástavba parkování řešila na plochách v okolí domů, logicky tedy nelze stávající zástavbu srovnávat s novým domem, který v souladu se současnou regulací parkoviště umisťuje do podzemních podlaží stavebního záměru. Takovým způsobem by ani v jiných plochách s „historickou“ zástavbou a skromnými sklepními prostory nebylo možné umístit novou stavbu, která v souladu s novou regulací otázku parkování řeší v podzemních podlažích (které logicky musí dosahovat tomu přiměřených rozměrů). Pokud tedy ministerstvo podzemní část stavebního záměru (avšak ani ostatních porovnávaných staveb) nezohlednilo, není taková skutečnost důvodem pro automatické zpochybnění zákonnosti postupu ministerstva.

211. Je sice pravdou, že výše uvedená závazná stanoviska hovoří o tom, že stavební záměr neodporuje zachování, dotvoření ani rehabilitaci stávající urbanistické struktury, povinností orgánů územního plánování však je posoudit, zda jde o zachování, dotvoření nebo rehabilitaci. Především ze závazného stanoviska ministerstva pro místní rozvoj se však podává, že ministerstvo umístění stavebního záměru považuje za dotvoření urbanistické struktury (byť nutno dodat, že takový závěr projevilo implicitně konstatováním na str. 6 závazného stanoviska, že „[p]ředmětný záměr tedy neodporuje regulativu dotvoření stávající urbanistické struktury, ani se nejedná o rozsáhlou stavební činnost v rámci daného území, proto je jeho umístění do stabilizovaného území přípustné“).

212. Nelze tedy přisvědčit argumentaci žalobců, že orgány územního plánování nezkoumaly, zda stavba zachovává, dotváří či rehabilituje urbanistickou strukturu. Nutno sice připustit, že odůvodnění závazných stanovisek Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy pro potvrzení tohoto závěru nejsou dostatečná (zejména v případě závazného stanoviska z 4. 4. 2019), tato závazná stanoviska a závazné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj (které vypořádání námitek a řádné odůvodnění souladu stavebního záměru s regulativy stabilizovaného území obsahuje) je však nezbytné vnímat jako jeden celek, to ostatně již soud konstatoval výše. Pokud závazná stanoviska jako celek poskytují dostatečné odůvodnění závěru o tom, že jde o stavební záměr, který je možno umístit do stabilizovaného území, není pochybení v jednotlivých závazných stanoviscích sanovaná v jiných závazných stanoviscích nutné považovat za důvod pro vyslovení nezákonnosti či dokonce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, které z nich vychází. Stejně tak žalobcům nelze přisvědčit stran námitek, že závazná stanoviska neobsahují vypořádání jejich odvolacích námitek; námitky odvolatelů (resp. žalobců), neboť námitkami účastníků řízení se zabývá závazné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj (přičemž žalobci sami neupřesňují, které jejich námitky spadající do kompetencí orgánů územního plánování nebyly vypořádány).

213. Pokud jde o námitku výběru porovnávaných staveb, platí, že při posuzování širšího okolí nesmí být správní orgány selektivní; posuzování se musí vztahovat k povolovanému záměru, přičemž odpovídat by stavební záměr měl především svému bezprostřednímu okolí. Je však pochopitelné, že nově umisťovaný stavební záměr (bytový dům) je srovnáván především s jinými bytovými domy v okolí. Ostatně jen těžko by mohl bytový dům současně odpovídat jinému bytovému domu z jedné strany a jednopatrovou halou průmyslovému areálu ze strany druhé. V této souvislosti soud připomíná obsah vyjádření k námitkám Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 4. 2021, č. j. MHMP 515593/2021, podle kterého se v posuzované stabilizované ploše nachází nízkopodlažní zástavba komerčního areálu, 8–10 podlažní bytové domy a v ploše OB také původní zástavba rodinných domů – je zřejmé, že jde tedy o nejednotnou zástavbu s různorodými objekty s odlišnou hmotovou strukturou a využitím. Průmyslový areál tak nemůže být limitem pro posuzování nových staveb, je nutné vzít v potaz lokalitu s modernistickou strukturou jako takovou. S touto argumentací se soud ve světle výše uvedeného ztotožňuje. V./4 Stavba není v souladu s územním plánem stanoveným funkčním využitím dané plochy 214. Podle žalobců bylo prvostupňové i napadené rozhodnutí nezákonné, neboť stavba byla schválena i přes nesoulad s územním plánem spočívající v nerespektování funkčního využití dané plochy SV.

215. Mezi stranami je nesporné, že pozemky, na které je umístěn stavební záměr, územní plán zahrnuje mezi plochy SV – plochy všeobecně smíšené (jen ve zcela minoritní části stavební záměr zasahuje do plochy OB – čistě obytné). Podle Regulativů funkčního a prostorového uspořádání území hlavního města Prahy jde o plochy určené především pro umístění polyfunkčních staveb nebo kombinaci monofunkčních staveb pro bydlení, obchod, administrativu, kulturu, veřejné vybavení, sport a služby, při zachování polyfunkčnosti území.

216. Regulativy však vymezují také přípustné využití a podmíněně přípustné využití. Jako podmíněně přípustné využití regulativy umožňují využití území pro monofunkční stavby pro bydlení nebo občanské vybavení v souladu s hlavním využitím v odůvodněných případech, s přihlédnutím k charakteru veřejného prostranství a území definovanému v územně analytických podkladech. Víceúčelová zařízení pro kulturu, zábavu a sport, obchodní zařízení s celkovou hrubou podlažní plochou nepřevyšující 20 000 m2, zařízení záchranného bezpečnostního systému, veterinární zařízení, parkoviště P+R, čerpací stanice pohonných hmot, dvory pro údržbu pozemních komunikací, sběrné dvory, sběrny surovin, zahradnictví, stavby pro drobnou pěstitelskou činnost a chovatelství. Pro podmíněně přípustné využití platí, že nedojde k znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků.

217. Hlavním využitím plochy OB jsou poté plochy pro bydlení. Přípustným využitím plochy OB jsou mj. pěší komunikace a prostory, komunikace vozidlové, plošná zařízení technické infrastruktury v nezbytně nutném rozsahu a liniová vedení technické infrastruktury.

218. Městský soud v Praze přitom již v minulosti konstatoval, že ze samotného citovaného znění regulativů je zřejmé, že není pravdou, že by do plochy SV – všeobecně smíšené bylo možné umísťovat výlučně polyfunkční stavby (rozsudek ze dne 29. 11. 2023, č. j. 17 A 75/2023 – 137, bod 62). V bodě 64 téhož rozsudku městský soud připomněl, že není na místě, aby soud hodnotil samotný věcný závěr závazného stanoviska, které se opírá především o odborné úvahy. Úkolem soudu na tomto místě je zabývat se otázkou přezkoumatelnosti a logické soudržnosti závazného stanoviska, přičemž odborné uvážení správního orgánu nemůže správní soud v žádném stadiu řízení nahradit uvážením vlastním, nýbrž vůči němu postupuje obdobně jako vůči správnímu uvážení; tedy posuzuje, zda nebyly překročeny jeho zákonem stanovené meze či zda nedošlo k jeho zneužití (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

219. Ze závazných stanovisek Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, a ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, se shodně podává, že stavební záměr byl shledán jako podmíněně přípustný (byť vzápětí je doplněno, že stavební záměr je přípustný), neboť v přízemí stavebního záměru se bude nacházet komerční prostor nepřevyšující 8 000 m2, polyfunkčnost území zůstane zachována (v dochozí vzdálenosti se nachází veškerá občanská vybavenost) a nedojde ke znehodnocení či ohrožení využitelnosti dotčených pozemků.

220. Žalovaný při posuzování otázky souladu stavebního záměru s funkčním využitím plochy vycházel ze závazného stanoviska ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR–76206/2024–81, jehož obsah citoval (viz str. 35 – 36 napadeného rozhodnutí). Podává se z něj, že ministerstvo stavební záměr vyhodnotilo jako podmíněně přípustné využití plochy SV.

221. Ministerstvo své stanovisko odůvodnilo tím, že se stavební záměr (objekt pro bydlení, u kterého je funkce bydlení doplněna v rámci 1. NP 2 obchodními jednotkami s celkovou HPP cca 1 100 m2) se svou dominantní funkcí bydlení nevymyká charakteru stávajících bytových domů situovaných v jeho okolí, přičemž funkci bydlení doplňuje obchodními jednotkami v 1. NP, které jsou vzhledem k charakteru okolí záměru přiměřeného rozsahu; nepřevyšují totiž svou HPP 8 000 m2, proto jsou v ploše SV přípustné. Dále uvedlo, že v územně analytických podkladech není ulice P. zahrnuta mezi významná uliční prostranství, proto není ani důvodné umisťovat v této části území objekt s rozsáhlým komerčním parterem. Ministerstvo dále argumentovalo, že v rámci plochy SV jsou situovány i bytové domy na pozemcích p. č. XM, XN, XO a XP v k. ú. X bez obchodního parteru, přičemž při ulici P. záměr přímo sousedí s bytovým domem na pozemku p. č. X v k. ú. X v ploše OB s čistě obytnou funkcí. Ministerstvo též zohlednilo, že v docházkové či dojezdové vzdálenosti od pozemků záměru jsou situovány poměrně kapacitní stavby občanské vybavenosti např. na pozemcích p. č. XQ, XR a XS v k. ú. X. Ministerstvo zároveň nedospělo k závěru, že by umístěním předmětného záměru mohlo dojít ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků z hlediska jejich funkce vymezené v územním plánu. Konečně konstatovalo, že technická infrastruktura, zpevněné plochy (pochozí a pojízdné), zeleň a parkovací stání (venkovní a v garáži v podzemních podlažích) jsou v souladu s přípustným využitím plochy SV, a že technická infrastruktura a zpevněné plochy jsou v souladu s přípustným využitím plochy OB. Opěrné stěny, kontejnerová stání pro odpad, terénní úpravy a dočasné stavby zařízení staveniště nejsou u ploch s rozdílným způsobem využití v územním plánu výslovně uvedeny. Vzhledem k tomu, že tato využití souvisí s umístěním a realizací předmětného záměru, který byl v rámci umístění svých jednotlivých částí do dotčených ploch shledán přípustným, je ministerstvo toho názoru, že i tato v regulativech územního plánu nejmenovaná využití je možné v rámci záměru akceptovat.

222. Ministerstvo poté v rámci vypořádání námitek na str. 11 svého závazného stanoviska k deficitu občanské vybavenosti nad rámec výše uvedeného argumentovalo, že přihlédlo k funkci navazující plochy OB (stavební záměr je navržen na rozhraní ploch SV a OB), přičemž v lokalitě není obvyklé umisťovat stavby s obchodním parterem. Díky částečné komerční funkci nejde navíc o čistě monofunkční stavbu, stavební záměr přináší v přiměřeném rozsahu s ohledem na své okolí také obchodní funkci. Zahrnutí pozemku stavebního záměru p. č. XE v k. ú. X do plochy SV neznamená, že by právě na tomto pozemku měl být saturován deficit občanské vybavenosti. Měl–li být pozemek využit pro veřejně prospěšnou stavbu občanské vybavenosti, měla být v územním plánu vymezena veřejně prospěšná stavba občanské vybavenosti, případně měl být pozemek zahrnut do plochy VV – veřejné vybavení.

223. S výše uvedenými závěry ministerstva pro místní rozvoj vedli žalobci v žalobě polemiku. Soud k této námitce konstatuje, že hlavním kritériem vyplývajícím pro umístění či podmíněné umístění stavby v ploše SV podle Regulativů funkčního a prostorového uspořádání území hlavního města Prahy je zachování polyfunkčnosti území z objektivního hlediska. Není rozhodné, zda bude polyfunkčnost zajišťována právě tím stavebním záměrem, který je zrovna z hlediska umístění posuzován (v opačném případě by totiž podmíněně přípustné umístění monofunkční stavby vlastně nebylo fakticky možné). Zásadní je, že i při umístění stavebního záměru zůstane polyfunkčnost území zachována, respektive že nedojde k znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků.

224. Výše parafrázované závěry ministerstva pro místní rozvoj přezkoumatelným a naprosto dostatečným způsobem popisují důvodnost podmíněného umístění stavebního záměru s tím, že polyfunkčnost v dochozí vzdálenosti zachována zůstane. Ministerstvo k tomu dokonce odkazuje na konkrétní pozemky, na kterých se kapacitní stavby občanské vybavenosti nacházejí. Odkázat lze v této souvislosti také na souhrnnou technickou zprávu, která na str. 1 uvádí, že „[v] dostupné vzdálenosti záměru je veškerá občanská vybavenost, jako jsou například supermarket (360 m. ul. H.), restaurace (270 m ul. P.) a menší prostory pro obchod a služby (300 m ul. J.). V bezprostředním okolí záměru se dále nachází několik základních škol (360 m V.) i mateřská škola (230 m ul. P.)“.

225. Nelze tak bez dalšího dospět k závěru, že umístěním stavebního záměru bude polyfunkčnost území nějakým způsobem ohrožena či dokonce úplně zmařena. Takovou skutečnost žalobci v dostatečné míře netvrdí ani nijak konkrétně nedokazují. Ba právě naopak; díky plánované obchodní části stavebního záměru nejde o čistě monofunkční stavbu, která by jen prohlubovala nedostatek občanské vybavenosti, jak tvrdí žalobci. Z odůvodnění závazných stanovisek, napadeného rozhodnutí, avšak ani z žalobních námitek nevyplývá, že by umístěním a realizací stavebního záměru došlo ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti pozemků z hlediska územního plánu, tj. že by snad stavební záměr nějakým způsobem zmařil jinak polyfunkční charakter dané plochy. V./6 Kácení dřevin bylo povoleno, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení jejich kácení 226. Jádrem tohoto žalobního bodu je argument žalobců, že v řízení nebyly prokázány dostatečné důvody ke kácení dřevin podle § 8 odst. 1 ZOPK, tedy že absentovalo posouzení, zda zájem na kácení dřevin převáží nad zájmem na zachování jejich estetického a funkčního významu. Podle žalobců tedy nebyly prokázány závažné důvody pro kácení dřevin. Soud se však s touto námitkou nemůže ztotožnit.

227. Podle § 8 odst. 1 ZOPK platí, že „[k]e kácení dřevin je nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není–li dále stanoveno jinak. Povolení lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Povolení ke kácení dřevin na silničních pozemcích může orgán ochrany přírody vydat jen po dohodě se silničním správním úřadem“.

228. Podle § 8 odst. 6 ZOPK, ve znění do 31. 12. 2023, platí, že „ [k]e kácení dřevin pro účely stavebního záměru povolovaného v územním řízení, v územním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí, ve společném územním a stavebním řízení nebo společném územním a stavebním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí je nezbytné závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Toto závazné stanovisko vydává orgán ochrany přírody příslušný k povolení kácení dřevin. Povolení kácení dřevin, včetně uložení přiměřené náhradní výsadby, je–li v závazném stanovisku orgánu ochrany přírody stanovena, vydává stavební úřad a je součástí výrokové části rozhodnutí v územním řízení, v územním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí, ve společném územním a stavebním řízení nebo společném územním a stavebním řízení s posouzením vlivů na životní prostředí. Odstavce 1 a ž 5 a § 9 se použijí pro kácení dřevin pro účely stavebního záměru povolovaného v řízeních podle věty první obdobně.“ Ve zde posuzovaném případě tak o kácení dřevin na základě závazného stanoviska rozhodoval přímo stavební úřad na základě závazného stanoviska orgánu ochrany přírody příslušného k povolení kácení dřevin. To však nic nemění na skutečnosti, že pro povolení kácení musejí být splněny ostatní zákonné podmínky, zde zejména § 8 odst. 1 ZOPK.

229. Městský soud v Praze předně konstatuje, že k problematice posouzení žádosti o povolení kácení dřevin existuje velmi bohatá a dlouhodobá judikatura Nejvyššího správního soudu. Již v rozsudku ze dne 26. 10. 2007, č. j. 4 As 10/2007 – 109, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „ustanovení § 8 odst. 1 věty druhé zákona o ochraně přírody a krajiny svěřuje orgánu ochrany přírody při rozhodování v těchto věcech správní uvážení, správní orgán má tedy v tomto ohledu určitý prostor pro vlastní úvahu a tuto skutečnost musí správní soudy zohlednit. Podle ustálené judikatury (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS) má ovšem každé správní uvážení v právním státě své meze, které znemožňují uplatnění libovůle správního orgánu, přičemž správní soudy jsou povolány k tomu, aby přezkoumávaly, zda správní orgán tyto meze nepřekročil a správní uvážení nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). V daném případě jsou tyto meze stanoveny přímo zmiňovaným ustanovením zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož musí pro povolení pokácení dřevin existovat závažné důvody a musí mu předcházet vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Z rozhodnutí orgánu ochrany přírody tedy musí být patrné, jakou úvahou se správní orgán při posouzení těchto otázek řídil a zda význam těchto dřevin na straně jedné i závažnost důvodů pro jejich pokácení na straně druhé dostatečně zhodnotil. Jeho úvaha musí odpovídat zásadám logického myšlení a musí se, jak již bylo řečeno, pohybovat v zákonem vymezeném rámci“ (pozn. zvýrazněno soudem; obdobně též viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, č. j. 8 As 31/2008 – 72, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 4 As 20/2008 – 84 či ze dne 6. 9. 2011, č. j. 5 As 22/2011 – 100). Na citovaný judikát navázal Nejvyšší správní soud v (žalobci odkazovaném) rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 4 As 20/2008 – 84; doplnil, že „estetický a funkční význam dřevin nesmí být posuzován samostatně a nemůže být snižován na pouhé kritérium pro určení rozsahu náhradní výsadby. Naopak estetický a funkční význam dřevin musí správní orgány zkoumat ve vztahu k důvodům pro pokácení dřevin a jejich závažnosti […] Orgán ochrany přírody musí objektivně posoudit a náležitě odůvodnit, zda zájem na pokácení dřevin převyšuje konkurující veřejný zájem na jejich zachování. Správní orgán přitom zvažuje estetický a funkční význam dřevin na straně jedné a závažnost důvodů pro jejich pokácení na straně druhé, aby mohl rozhodnout, zda pokácení dřevin povolí (§ 8 odst. 1 zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny).“ 230. K situaci, kdy je kácení dotčených dřevin odůvodněno navrhovanou stavbou, svůj přístup ke správnímu uvážení o této otázce vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 7. 2011, č. j. 5 As 19/2011 – 96: „Dle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je ke kácení dřevin nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není–li dále stanoveno jinak. Povolení lze vydat ze závažných důvodů po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřevin. Co je možno za „závažné důvody“ jako podmínky stanovené pro vydání povolení ke kácení dřevin považovat, zákon o ochraně přírody a krajiny ani prováděcí právní předpisy neupravují. Pojem „závažné důvody“ patří do množiny tzv. neurčitých právních pojmů, které není možné obsahově dostatečně přesně vymezit. Zákonodárce nestanovil a to ani demonstrativním výčtem, co je třeba za závažné důvody považovat a bude tedy na správním orgánu, aby v mezích správního uvážení s ohledem na specifika projednávané věci rozhodl, zda budou „závažné důvody“ jako předpoklad pro povolení kácení dřevin naplněny. Podle komentáře k zákonu o ochraně přírody a krajiny (Miko/Borovičková. Zákon o ochraně přírody a krajiny: Komentář, Praha, 2007) mohou být závažnými důvody ke kácení důvody na straně žadatele, například nadměrné zastínění domu, poškozování stavby kořeny či větvemi či umístění nové stavby […] územní rozhodnutí a stavební povolení mohou být důvodem ke kácení, avšak tento důvod je nutno poměřit s funkčním a estetickým významem dřevin a může se tedy stát, že bude zjištěno, že zájem na zachování dřevin převáží nad zájmem na realizaci dané stavby. Naopak výklad zastávaný stěžovateli by znamenal […], že řízení o povolení kácení dřevin by bylo pouze formálním procesem a pozbylo by jakéhokoliv smyslu. Pokud by žadatel požádal o vyslovení souhlasu s vykácením dřevin poté, co bude mít pravomocné rozhodnutí o umístění stavby či pravomocné stavební povolení, bylo by zbytečné řízení o povolení kácení dřevin zahajovat, neboť výsledek řízení by byl předem určen a úvaha správního orgánu by nebyla způsobila zvrátit kladné rozhodnutí ve věci“. Vztah obou správních řízení pak Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku sumarizoval takto: „Řízení o povolení kácení dřevin je samostatným řízením se samostatným předmětem. Funkční ani estetický význam dřevin nebyl ve stavebním řízení posuzován a nebyl taktéž poměřován se zájmem na pokácení dřevin reprezentovaným stavebním povolením. Jak již bylo výše uvedeno, pravomocné stavební povolení není bez dalšího dostatečným důvodem pro pokácení dřevin a nepředurčuje tak kladný výsledek řízení o povolení kácení dřevin“ (pozn. zvýrazněno soudem, viz také rozsudek ze dne 5. 2. 2021, č. j. 3 As 59/2020 – 68).

231. Velmi podobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku ze dne 6. 9. 2011, č. j. 5 As 22/2011 – 100. Jak poté konstatoval například ve výše citovaném rozsudku ze dne 15. 7. 2011, č. j. 5 As 19/2011 – 96, územní rozhodnutí a stavební povolení mohou být důvodem ke kácení, může se však stát, že zájem na zachování dřevin převáží nad zájmem na realizaci dané stavby (obdobně viz rozsudek ze dne 21. 8. 2008, č. j. 4 As 20/2008 – 84). Orgány ochrany přírody jsou tedy povinny vzít v úvahu také například očekávaný přínos realizace konkrétního stavebního záměru na danou lokalitu, jakož i jeho negativní dopady.

232. Ze závazného stanoviska Úřadu městské části Praha 15, Odbor životního prostředí, ze dne 4. 12. 2019, č. j. ÚMČ P15 42553/2019/OŽP/APř, vyplývá, že tímto orgánem ochrany přírody byl dán souhlas s vykácením celkem 25 ks dřevin různých druhů a zapojených porostů dřevin o celkové ploše 448 m2, které rostly na pozemcích p. č. XC, XT, XD, XE a XF v k. ú. X. Důvodem kácení byla kolize s povolovaným stavebním záměrem. V závazném stanovisku byly vymezeny podmínky kácení (zejména doba kácení), uložena povinnost náhradní výsadby a povinnost následné péče o vysazené dřeviny. Stavební úřad se námitkou odstranění dřevin zabýval na straně 48 prvostupňového rozhodnutí. S odkazem na dendrologický posudek a výše uvedené závazné stanovisko Odboru životního prostředí, jejichž závěry stručně popsal, došel k závěru, že byly splněny podmínky pro kácení a že námitka není důvodná. Žalobcům soud dává za pravdu, že ve výše uvedeném závazném stanovisku chybělo posouzení funkčního a estetického významu dřevin. Tento nedostatek přitom výslovně deklaruje také Magistrát hlavního města Prahy, Odbor ochrany prostředí, na straně 8 svého závazného stanoviska ze dne 18. 6. 2024, č. j. MHMP 1096193/2024; jeho existenci tak lze považovat za nespornou.

233. Závazným stanoviskem Magistrátu hlavního města Prahy, Odbor ochrany prostředí, ze dne 18. 6. 2024, č. j. MHMP 1096193/2024, bylo výše uvedené závazné stanovisko Odboru životního prostředí pozměněno tak, že z jeho závazné části byly vypuštěny dva pozemky a část této závazné části týkající se keřových porostů byla rozvinuta o konkrétní druhy porostů s jejich plochou. Závazná část stanoviska byla dále změněna tak, že byla vypuštěna přesadba 3 ks tisu červeného a změněna byla realizace náhradní výsadby tak, že bude provedena nejpozději k okamžiku kolaudace stavebního záměru. Ve zbytku zůstalo závazné stanovisko nedotčeno. V rámci odůvodnění tohoto závazného stanoviska na stranách 5 až 7 přitom Odbor ochrany prostředí odstranil vady spočívající v absenci posouzení estetického i funkčního významu dřevin; soud na tyto úvahy odkazuje. Z úvah tohoto závazného stanoviska se ve stručnosti podává, že důvodnost kácení dřevin je značná a pro potřebu reakce na nedostatek bytových jednotek v Praze převažuje tento zájem nad zájmem na zachováním dřevin, které nejsou esteticky hodnotné a netvoří z ochranářského hlediska významný biotop. Ekologická újma způsobená kácením bude následně sanována novou výsadbou, která v průběhu času vykompenzuje ekologické i společenské funkce odstraňované zeleně.

234. V napadeném rozhodnutí se žalovaný námitce kácení dřevin věnoval na stranách 59 až 63; prakticky jen odcitoval pasáže závazného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, Odbor ochrany prostředí, ze dne 18. 6. 2024, ke kterému poté doplnil, že obě výše uvedená závazná stanoviska tvoří jeden celek. Konstatoval, že byl zvážen estetický i funkční význam dřevin a závažnost důvodů pro jejich pokácení. Původní nedostatečná odůvodnění závazných stanovisek Úřadu městské části Praha 15, Odboru životního prostředí, byla doplněna výše specifikovaným závazným stanoviskem Odboru ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy. Nadřízený správní orgán odstranil nepodstatné vady závazného stanoviska, z toho důvodu je námitka nedůvodná.

235. Jak již soud poznamenal výše, soudu nepřísluší nahradit správní orgán v jeho postavení a pokračovat v polemice s žalobci stran toho, zda je význam dřevin v konkrétním urbánním ekosystému zásadní či nikoliv a samostatně posuzovat důvodnost námitky, zda zájem na ochraně dřevin převáží nad uskutečněním stavebního záměru. Úkolem soudu v případě tohoto žalobního bodu je toliko posoudit splnění zákonných podmínek kácení dřevin, zde tedy zejména těch v § 8 odst. 1 ZOPK, a zda své závěry dotčené orgány náležitě odůvodnili.

236. Stavba bytového domu je skutečně hlavním důvodem pro odstranění těchto dřevin, důvodnost jejich odstranění však byla dostatečným způsobem odůvodněna a vyhodnocena. Z výše uvedeného shrnutí obsahu závazných stanovisek a správních rozhodnutí k tomuto žalobnímu bodu se souhrnně podává, že Odbor ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy (a žalovaný, který z jeho závazného stanoviska vycházel) odstranil vady závazného stanoviska Odboru životního prostředí Úřadu městské části Praha 15 a prvostupňového rozhodnutí. Dostatečným a přezkoumatelným způsobem totiž vyhodnotil, že umístění a stavba stavebního záměru a s tím spojené kácení dřevin převažuje nad zájmem na zachováním dřevin s ohledem na jejich estetický i funkčním význam. Byl tak dán a řádně odůvodněn závažný důvod pro kácení dřevin ve smyslu § 8 odst. 1 ZOPK (přičemž soud opět opakuje, že správnost takového odborného závěru nemůže hodnotit). Soud se proto nemůže ztotožnit s námitkami žalobců, podle kterých nebyly v řízení prokázány důvody pro kácení dřevin. Ani tento žalobní bod proto není důvodný. V./7 Dokumentace pro umístění stavby je neúplná a neobsahuje všechny podklady umožňující posoudit přípustnost dané stavby 237. Podle žalobců pro absenci náležitostí dokumentace a podkladů nemohl stavební úřad ve věci rozhodnout. Namítali konkrétně absenci: a) pohledů dokumentující začlenění stavby do stávající zástavby nebo krajiny, b) závazného stanoviska správního orgánu nadřízeného Odboru bezpečnosti Magistrátu hlavního města Prahy, c) odstranění nedostatků stavebního záměru posuzovaného v rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018 (str. 11 a násl. tohoto rozhodnutí), které jsou přítomny i u zde posuzovaného stavebního záměru.

238. Obsahové náležitosti žádosti a jejích příloh, včetně rozsahu a obsahu dokumentace pro vydání společného povolení, stanoví prováděcí právní předpis, konkrétně příloha č. 8 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb (srov. § 1d odst. 1 vyhlášky). Požadavek na doložení pohledů dokumentujících začlenění stavby do stávající zástavby nebo krajiny je uveden u písmene b) výkresová část podbodu D.1.1 architektonicko–stavební řešení této přílohy.

239. Podle § 6a odst. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb. platí, že dokumentace nebo projektová dokumentace zpracovaná podle příloh č. 1 až 4 a 6 až 15 k této vyhlášce musí vždy obsahovat části A až D. K dokumentaci nebo projektové dokumentaci se přikládá dokladová část. Podle odst. 2 tohoto ustanovení platí, že „části příloh uvedené v odstavci 1 se dále člení na jednotlivé položky s tím, že rozsah jednotlivých částí a položek musí odpovídat druhu a významu stavby, charakteru navrhované změny v území, charakteru navrhované změny vlivu užívání stavby na území, podmínkám v území, umístění stavby, stavebně technickému provedení, účelu využití, vlivu na životní prostředí a době trvání stavby. Položky jednotlivých částí, které stavba neobsahuje, se neuvádějí“. Z výše uvedeného § 6a odst. 2 vyhlášky č. 499/2006 Sb. tedy vyplývá, že za jistých okolností dokumentace ani nemusí obsahovat vyhláškou jinak požadované položky, je–li to v souladu s druhem a významem stavby, charakteru navrhované změny v území atd. (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, čj. 43 A 39/2022 – 39, bod 57, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, č. j. 11 A 72/2023 – 70, bod 50).

240. Mezi stranami je nesporné, že výše specifikované pohledy nebyly v rámci žádosti stavebníkem doloženy (žalovaný tuto skutečnost konstatoval na straně 64 v rámci bodu 12 písm. a) napadeného rozhodnutí). Žalovaný k této námitce připomněl, že „podle vyhl. o dokumentaci staveb rozsah dokumentace odpovídá rozsahu a významu stavby. Posuzovaný záměr je solitér, stavební úřad území zná, znají ho i účastníci řízení, proto není těžké si o začlenění udělat úsudek na základě doložené dokumentace. Stavebník má zpracovanou vizualizaci dokládající vztah k okolí na výkrese č. D 4_03, kterou doložil podáním z 08.12.2020 (list spisu 13)“. Proti tomuto vypořádání námitky žalobci brojili tvrzením, že zde posuzovaný stavební záměr je právě tím typem stavby, u které by mohly náležitosti vyhlášky (zejména pro její dimenze a umístění) chybět.

241. Soud se však kloní na stranu žalovaného s tím, že ve zde posuzovaném případě nebylo takového pohledu zapotřebí. Žalovanému soud dává za částečně za pravdu, že z výkresu č. D 4_03 je možné seznat vzhled stavebního záměru; ve vztahu k okolí stavby je však tento výkres použitelný jen částečně, neboť zachycený pohled směřuje na stavební záměr a částečně také na průmyslový areál za ním, nezachycuje však pohled z druhé strany směrem k dosavadním stavbám bytových domů (bytový dům žalobcům je na výkresu zachycen jen částečně shora). Z tohoto výkresu je však v kombinaci s jinými doloženými údaji o rozloze, výšce a podlažnosti stavebního záměru při znalosti dimenzí ostatních staveb v okolí možné vytvořit si představu o tom, jakým způsobem se stavba do stávající zástavby a krajiny začlení. Chybějící pohledy dokumentující začlenění stavby do stávající zástavby nebo krajiny by sice mohly lépe nastínit, zda je umístění stavebního záměru v souladu se svým okolím, takové posouzení je však možné i z dosavadních podkladů obsažených ve správním spise. Ostatně žalobci v rámci výše uvedených žalobních námitek nekompatibilitu stavebního záměru s okolní zástavbou odůvodňovali rozměry a kompozicí stávající zástavby, aniž by k tomu výše specifikované pohledy potřebovali. Jejich absence tak není vadou, která by (ať již sama o sobě či v souvislosti s ostatními žalobními námitkami) odůvodňovala nezákonnost posuzovaných správních rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného. Dodatečně lze také poukázat na vyjádření stavebníka k žalobě, které pohledy na stavební záměr s ohledem na okolí obsahují (byť je nezbytné poznamenat, že tyto pohledy poskytnuté v rámci soudního řízení nemohou doplnit správní spis ani prvostupňové či napadené rozhodnutí).

242. Žalobci dále namítali, že žalovaný porušil § 149 odst. 7 správního řádu, neboť přes požadavek na přezkum závazného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, Odbor bezpečnosti, ze dne 18. 2. 2019, č. j. MHMP 324558/2019, si žalovaný nevyžádal závazné stanovisko správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání tohoto závazného stanoviska.

243. Ze závazného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, Odbor bezpečnosti, ze dne 18. 2. 2019, č. j. MHMP 324558/2019 se k problematice použití stavebního záměru jako improvizovaného úkrytu toliko v prvním bodě odůvodnění podává, že v oblasti dotčené stavbou se nenachází žádná evidovaná stavba civilní ochrany podle § 7 odst. 2 písm. i) zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, přičemž stavba je využitelná z hlediska improvizovaného ukrytí a řešení je součástí předložené projektové dokumentace, části D.1.

5. V této části projektové dokumentace řešící ochranu obyvatelstva před ukrytím je uvedeno, že improvizovaný úkryt je navržen v prostorách hromadných garáží v úrovni 2. podzemního podlaží, přičemž únikové trasy jsou vedeny hlavními domovními schodišti ze suterénu k hlavnímu východu z domu do ulice P., přičemž vedlejší úniková trasa je vedena výlezem do prostoru garáží nad 2. podzemním podlažím a otvorem v zazděných garážových vratech na rampu do ulice P.

244. Z odvolání žalobců se podává, že přezkum výše specifikovaného závazného stanoviska Odboru bezpečnosti Magistrátu hlavního města Prahy požadovali v rámci námitky č. 12 písm. f) na straně 32 (přičemž soud připomíná, že odvolání žalobců měla identický text) – v ní jen ve velmi obecné rovině namítali, že „[v] souvislosti s navrhovaným improvizovaným ukrytím obyvatelstva považuje toto odvolatel za nereálné, neboť by bylo nutno vymístit až 180 aut z podzemní garáže (což ani není v dokumentaci řešeno)“. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal na straně 66 napadeného rozhodnutí s tím, že vyhláška č. 499/2006 Sb. nevyžaduje popis přebudování stavby na improvizovaný úkryt v případě ohrožení; jedná se o provozní opatření, k dokumentaci pro povolení stavby se provozní řády nedokládají.

245. Z vyhlášky č. 499/2006 Sb. nevyplývá povinnost do dokumentace uvádět údaje o improvizovaném ukrytí. Improvizované úkryty jsou vymezeny a regulovány vyhláškou ministerstva vnitra č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva, ve znění pozdějších předpisů. Tato vyhláška však neukládá, aby v projektové dokumentaci improvizovaných úkrytů lokalizovaných v garážích bylo nutné z těchto garážích vymístit zaparkovaná vozidla. Žalobci potřebu vymístění vozidel z garáže sami neopírají o žádné ustanovení zákonného či podzákonného předpisu. Jejich argumentace nereálnosti využití improvizovaného úkrytu obyvatelstva tak není podložena právními předpisy, nadto není ani adekvátně rozvinuta, neboť soudu není zřejmé, jak by přítomnost vozidel v garáži mohla znemožnit využití improvizovaného úkrytu (s hlavními vstupy ze schodiště stavby, viz parafráze projektové dokumentace výše).

246. V této souvislosti soud považuje za vhodné poukázat na názor Krajského soudu v Brně, který dovodil, že odvolací správní orgán není povinen vyžádat si potvrzení nebo změnu závazného stanoviska dotčeného orgánu na základě odvolací námitky, která je již na první pohled a bez nutnosti odborné úvahy nedůvodná nebo zůstane ze strany účastníka naprosto nepodložená (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 A 15/2019 – 107). Aplikace tohoto postupu byla nepochybně namístě také v tomto případě, neboť odvolací námitka žalobců spojená s požadavkem na přezkum závazného stanoviska Odboru bezpečnosti Magistrátu hlavního města Prahy byla zjevně nedůvodná a nedostatečně podložená (ať již právní či skutkovou argumentací). Žalovaný tudíž podle názoru soudu nepochybil, když si závazné stanovisko nadřízeného správního orgánu v tomto případě nevyžádal.

247. Žalobci dále argumentovali, že u stavebního záměru nadále přetrvávají vady, které byly v minulosti vymezeny v rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa. Žalobci v této souvislosti konkrétně namítali, že a) navržený zelený pás podél nových parkovacích stání v ulici P. brání přístupu z parkovacích míst na chodník, b) chybí výkresy opěrných zdí u vjezdových ramp a není doložen jejich soulad s požadavky norem, a c) není zajištěn veřejný přístup k návštěvnickým stáním pro účel komerce.

248. Výše uvedená námitka svým obsahem kopíruje odvolací námitky uvedené pod bodem 12 písm. g) odvolání žalobců (kde nad rámec výše uvedených nedostatků uváděli také chybějící řešení způsobu zásobování jednotek komerce). Žalovaný tyto námitky vypořádal pod č. 12 písm. g) na straně 33 napadeného rozhodnutí. Žalovaný k této námitce, tj. k rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018, v rámci napadeného rozhodnutí opakovaně konstatoval, že odvolateli citované rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018 se týkalo jiné dokumentace než té, která je aktuálně projednávána, což lze dovodit z porovnání data vydání citovaného zamítavého rozhodnutí (4. 4. 2018) a data podání žádosti aktuálně projednávané otázky (29. 11. 2019 s dokumentací označenou 12/2018).

249. Takové vyjádření je v obecné rovině pravdivé, dokumentace zde posuzovaného stavebního záměru není stejná jako ta, která byla řešena stavebním úřadem ve výše upřesněném rozhodnutí z 4. 4. 2018. Předmětem řízení o odvolání je prvostupňové rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí z 4. 4. 2018. Žalovaný tudíž logicky nebyl povinen vedle prvostupňového rozhodnutí přezkoumávat také jiné rozhodnutí stavebního úřadu, nehledě na to, že takové rozhodnutí již nabylo právní moci. Pokud by odvolací námitka žalobců na toto rozhodnutí stavebního úřadu prostě odkazovala, aniž by žalobci některé námitky výslovně zmínili, neměl by soud k takovému řešení námitky výhrad.

250. Podle § 82 odst. 2 správního řádu musí odvolání mj. obsahovat v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Žalobci v rámci odvolání i žaloby uvedli konkrétní námitky, nedostatky, které byly stavebním úřadem v rozhodnutí z 4. 4. 2018 vymezeny. Spojili s tím argumentaci, že ani v tomto řízení nebyly vypsané vady odstraněny, přičemž tyto vady uvedli demonstrativním výčtem. V takovém případě je však na takové námitky nezbytné hledět jako na konkrétní a dostatečně určité námitky uplatněné v rámci zde posuzovaného řízení; jejich vztah k původnímu řízení před stavebním úřadem je zde jen subsidiární faktor.

251. Soud již výše vyložil, že ve vztahu k námitce porušení § 20 odst. 1 PSP není argumentace předchozí správní praxí stavebního úřadu legitimní, neboť stavební úřad byl v dalším řízení vázán rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 1. 2023, č. j. MHMP 96787/2023, který se jako nadřízený orgán k této otázce vyslovil poprvé. Pro pořádek však na tomto místě uvádí, že v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2023 se žalovaný výše uvedenými námitkami vůbec nezabýval. Nelze tedy případně argumentovat tím, že by stavební úřad a žalovaný byli také v souvislosti s těmito námitkami vázáni rozhodnutím žalovaného.

252. K námitce nezajištění veřejné přístupnosti návštěvnických stání se žalovaný vyjádřil v bodě 8 písm. c) na str. 58 napadeného rozhodnutí. Otázku důvodnosti této námitky soud popisoval v rámci pátého žalobního bodu (viz výše), proto se k ní již nebude vyjadřovat zde.

253. Žalobcům však lze přisvědčit, že námitky a) a b) nebyly žalovaným v napadeném rozhodnutí vůbec řešeny. Soudu však není zřejmé (a žalobci takovou skutečnost nedokládají ani netvrdí), jak by se výše uvedené vady mohly promítnout do jejich veřejných subjektivních práv.

254. Pokud jde o zelený pás oddělující nová parkovací stání od chodníku v ulici P., z výkresu koordinační situace C.3 (avšak také z jiných podkladů projektové dokumentace) zcela zřetelně vyplývá, že zelený pás bude pouze při východních parkovacích stáních (tj. na straně nového stavebního záměru), cesty přes zelený pás se tak logicky nebudou bránit žalobcům, jejichž bytový dům je na druhé straně ulice (kde chodník bezprostředně navazuje na parkovací stání). Především je ale na místě upozornit na 4 v pravidelných intervalech umístěné průchody vedoucí z parkoviště na chodník u stavebního záměru. I bez odborných znalostí je očividné, že zelený pás oddělující parkovací stání u ulice P. od chodníku u stavebního záměru je pravidelně přerušován za účelem přístupu k parkovacím stáním, výše uvedená vada tak u zde posuzovaného stavebního záměru není přítomna. Není proto na místě napadené rozhodnutí rušit jen proto, že se žalovaný nevypořádal s námitkou, jejíž nedůvodnost je z podkladů správního spisu zcela evidentní. Nevypořádání této námitky nemohlo vést k porušení práv žalobců tak intenzivním způsobem, aby bylo na místě napadené rozhodnutí rušit.

255. Stran chybějících výkresů opěrných zdí u vjezdových ramp a nedoložení jejich souladu s požadavky norem přitom žalobci také nedoložili, že by se jich takové vady nějakým způsobem dotýkaly. Není zřejmé, jaké své právo požadavkem na doložení výkresů a vyslovení jejich souladu s požadavky příslušných předpisů žalobci hájí – soud přitom není oprávněn za ně tyto důvody vyhledávat a domýšlet. Stavební záměr počítá se dvěma rampami, které vedou do garáží umístěných pod stavbu, tyto garáže jsou přitom určeny primárně pro rezidenty, návštěvnická stání jsou navržena v 1. suterénu s přístupem jižní rampou. Parkovací stání před bytovým domem žalobců zůstanou zachována a budou žalobcům k dispozici, rampy se jejich práv žádným bezprostředně identifikovatelným způsobem nedotýkají.

256. S ohledem na výše uvedené soud konstatuje, že nedostatky výše uvedených dokumentů, respektive vypořádání námitek, nejsou vadami, pro které by byl soud oprávněn napadené rozhodnutí zrušit. Soud proto konstatuje, že ani tento žalobní bod není důvodný. V./8 Napadené rozhodnutí je též zmatečné a nevykonatelné, neboť stavba je v kolizi s jinými stavbami 257. Poslední žalobní námitkou žalobci namítali zmatečnost a nevykonatelnost napadeného rozhodnutí. Vady napadeného rozhodnutí podle žalobců spočívají v tom, že a) stavebník neprokázal vlastnictví ke kontejnerovému stání, b) provedení stavebního záměru je vázáno na změnu záměru „Samoobslužné mycí boxy v areálu Pollux Trading“, přičemž žalovaný se kolizí těchto záměrů nijak nezabýval, a c) žalovaný se ve výroku napadeného rozhodnutí nijak nevyjádřil ke zmatečnosti prvostupňového rozhodnutí stran reklamního pylonu.

258. Stran kontejnerových stání žalobci uvedli, že na pozemku p. č. XK v k. ú. X se nachází kontejnerové stání na odpad tvořené betonovými tvárnicemi. Jádro této námitky spočívá v tom, že stavebník nedoložil souhlas vlastníka kontejnerových stání s přemístěním, přičemž nebylo prokázáno, že by dané kontejnerové stání bylo ve vlastnictví hlavního města Prahy (a vlastnictví pozemku nedokládá vlastnictví stavby). Absence souhlasu vlastníka kontejnerového stání tak podle jejich názoru zakládá nevykonatelnost rozhodnutí, neboť bez tohoto souhlasu nelze stavební záměr realizovat.

259. Podle § 184a odst. 1 stavebního zákona „[n]ení–li žadatel vlastníkem pozemku nebo stavby a není–li oprávněn ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr nebo opatření uskutečnit, dokládá souhlas vlastníka pozemku nebo stavby. Není–li žadatel o povolení změny dokončené stavby jejím vlastníkem, dokládá souhlas vlastníka stavby. K žádosti o povolení změny dokončené stavby v bytovém spoluvlastnictví vlastník jednotky dokládá souhlas společenství vlastníků, nebo správce, pokud společenství vlastníků nevzniklo“. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení poté „[s]ouhlas s navrhovaným stavebním záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu dokumentace, nebo projektové dokumentace“.

260. Mezi stranami je nesporné, že vlastníkem pozemku p. č. XK v k. ú. X je hlavní město Praha (list vlastnictví č. X, viz příloha B6 žádosti). Stejně tak mezi stranami není sporu o tom, že kontejnery dodávají Pražské služby, přičemž samotné kontejnery nejsou stavbou.

261. Z fotografií obsažených v soudním spise (viz fotografická příloha dokumentu „Výsledky přírodovědného průzkumu a rámcové zhodnocení vlivu záměru na zájmy chráněné zákonem č. 114/1992 Sb.“ z června 2020 zpracované Doc. Dr. J. F., CSc., str. 17) soud zjistil, že posuzované stání na kontejnery je tvořeno vertikálně umístěnými betonovými prefabrikáty, jejichž základny jsou částečně zapuštěné do pozemku, částečně jsou umístěny na parkovací stání, přičemž z dostupné fotografie není zřejmé, zda jsou ve vozovce nějakým způsobem ukotveny. S ohledem na širokou definici stavby uvedenou v § 2 odst. 3 stavebního zákona je tato kontejnerová stání možné považovat za stavbu ve smyslu stavebního zákona.

262. Sporné mezi stranami není to, že kontejnerové stání bude zachováno, toliko však bude přeloženo k jižní části záměru. Stěžejní otázkou je, zda k tomu byl v rámci správního řízení doložen souhlas vlastníka betonové konstrukce kontejnerového stání.

263. V prvostupňovém rozhodnutí stavebního úřadu je stran kontejnerových stání na straně 49 v bodě 5 uvedeno, že z archivní dokumentace stavebního úřadu, tj. z kolaudačního rozhodnutí k bytovému domu v ulici P. z 31. 3. 1983 nevyplývá, že by kontejnerové stání bylo součástí kolaudace, přičemž vlastníci bytového domu žalobců nedoložili, doklad o tom, že by kontejnerové stání bylo v jejich vlastnictví. Stavební úřad dále uvedl, že vlastníkem pozemku pod kontejnerovým stáním je hlavní město Praha, přičemž souhlas vlastníka pozemku včetně stavby na něm s přemístěním kontejnerového stání na pozemek p. č. XC v k. ú. X je doložen vyjádřením Odboru evidence majetku Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 10. 2019, č. j. MHMP 2013429/2019, a byl vyznačen na situaci (pozn. soudu: viz výkres zařízení staveniště D.1.1.b. příloha č. 1 se souhlasem ze dne 11. 5. 2020, č. j. MHMP 621484/2020, který přesun kontejnerového stání zachycuje), přičemž i po přemístění bude kontejnerové stání nadále ve vlastnictví hlavního města Prahy.

264. Odvolatelé již v rámci řízení před žalovaným (konkrétně podáním odvolatele Ing. H. z 11. 12. 2023) předložili žalovanému přípis Odboru evidence majetku Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. 11. 2023, č. j. MHMP 2331993/2023, kterým dokazují své tvrzení, že kontejnerová stání umístěná na pozemcích hlavního města Prahy v okolí bytových domů v k. ú. X nejsou ve vlastnictví hlavního města Prahy. Tento přípis důvodně zpochybňuje závěr učiněný stavebním úřadem a žalovaným ohledně vlastnictví kontejnerového stání.

265. Žalobcům lze v této souvislosti dát za pravdu, že žalovaný se v rámci vypořádání této námitky v bodě 14 na stranách 68 – 69 napadeného rozhodnutí soustředil především na otázku kontejnerů, nikoliv na stání samotné. Nelze však opomenout, že prvostupňové a napadené rozhodnutí tvoří jeden celek a že žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně odkázal na vypořádání námitky kontejnerového stání v prvostupňovém rozhodnutí, se kterým se tak ztotožnil.

266. Z výše uvedeného se soudu podává, že stavební úřad vycházel z přesvědčení, že kontejnerové stání je součástí pozemku a že vlastník pozemku je tedy současně vlastníkem kontejnerového stání. Tento závěr žalobci napadají s tím, že tomu tak není; na důkaz svého tvrzení soudu předložili přípis Odboru evidence majetku Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. 11. 2023, č. j. MHMP 2331993/2023, ve kterém je uvedeno, že Kontejnerová stání, umístěná na pozemcích hlavního města Prahy v okolí bytových domů v k. ú. X nejsou ve vlastnictví hlavního města Prahy.

267. Žalobci svůj argument o odlišném vlastníkovi kontejnerového stání odůvodňují odkazem na § 506 občanského zákoníku zakotvující zásadu superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě). Argumentují, že vlastnické právo ke kontejnerovému stání je však nutné posuzovat podle § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, podle kterého stavba není součástí pozemku. Žalobcům lze v tomto ohledu přisvědčit, neboť podle § 3055 odst. 1 občanského zákoníku „[s]tavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je–li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou–li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku“.

268. Soud podotýká, že stavba kontejnerového stání je do jisté míry enigmatická; ze správního spisu ani vyjádření stran o ní není prakticky téměř nic známo (nejvýše to, že patrně není ve vlastnictví hlavního města Prahy a že nebyla zahrnuta do kolaudačního rozhodnutí bytového domu žalobců; žalobci však ani sami netvrdí, že by jim snad kontejnerové stání patřilo). Daná stavba není evidována v katastru nemovitostí [a ani nemusí být, neboť se evidentně jedná o drobnou stavbu ve smyslu § 2 písm. m) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, a nemusí tak být evidována podle § 3 odst. 1 písm. c) téhož zákona]. Není tak zřejmé, komu kontejnerové stání vlastně patří (připustíme–li, že tvrzení žalobců o odlišném vlastníkovi pozemku a stavby je v daném případě pravdivé – pro opačný závěr však ve správním spise nejsou dostatečné důkazy).

269. Na straně 5 prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že „[s]távající kontejnerové stání pro tříděný odpad na pozemku parc. č. XK v k.ú. X bude odstraněno a bude nově umístěno na pozemku parc. č. XC v k.ů. X. Zastřešené kontejnerové stání pro směsný odpad bude umístěno v jihozápadním rohu pozemku parc. č. XE v k.ú. X“. Je tedy evidentní, že kontejnerová stání (užívaná obyvateli bytového domu žalobců, tj. také žalobci) nebudou odstraněna bez náhrady – dojde jen k jejich přesunu. I to však znamená zásah do práva vlastníka tohoto kontejnerového stání.

270. Úkolem správního soudnictví je ve smyslu § 2 s. ř. s. poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Výše bylo sice prokázáno tvrzení žalobců, že není jasné, kdo je ve skutečnosti vlastníkem dotčeného kontejnerového stání, nebylo však prokázáno, že by touto vadou skutečně došlo k zásahu do veřejných subjektivních práv byť jediného z žalobců. Ani jeden z nich netvrdí, že by snad byl vlastníkem kontejnerového stání. Jejich argumentace, že k zásahu do veřejných subjektivních práv dojde z důvodu omezení možnosti nakládání s odpady, je přitom lichá, protože jejich právo užívat kontejnerové stání nebude dotčeno (stání se jen přesune přes ulici blíže k bytovému domu žalobců). Nedůvodnost námitky je pak již jen umocněna tím, že společně se stavebním záměrem dojde k vybudování zcela nového kontejnerového stání – nelze tudíž bez dalšího dojít ani k závěru, že o užívání kontejnerů se budou muset dělit s obyvateli nové stavby, a že tím tedy dojde ke snížení jejich komfortu při nakládání s odpady.

271. Dále se soud zabýval námitkou kolize stavebního záměru a záměru „Samoobslužné mycí boxy v areálu Pollux Trading“. Podle žalobců žalovaný pochybil, když podmínku odstranil, aniž by kolizi stavebního záměru s výše uvedeným záměrem společnosti Pollux Trading vyřešil.

272. Stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí v rámci podmínky č. 15 uložil tento požadavek: „Společnost Pollux Trading zažádá o změnu PD akce nazvané „Samoobslužné mycí boxy v areálu Pollux Trading“ (přemístit čekací místa – parkovací stání), z důvodu kolize s akcí „Bytový dům P.“, parc. č. XE v k. ú. X“. Učinil tak v reakci na závazné stanovisko Odboru dopravy Úřadu městské části Praha 15 ze dne 6. 5. 2019, č. j. 19168/2019/OD/JHr. Toto závazné stanovisko výše uvedený požadavek zahrnuje mezi tzv. další požadavky, přičemž v odůvodnění se tomuto požadavku nijak podrobněji nevěnuje.

273. V rámci závazného stanoviska Odboru pozemních komunikací a drah Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 10. 2024, č. j. MHMP 1891106/2024, je výše uvedená podmínka zrušena s tím, že uložení této podmínky (změna projektové dokumentace jiné stavby) není v kompetenci silničního správního úřadu.

274. Tuto podmínku pak v rámci napadeného rozhodnutí žalovaný změnil s tím, že výše uvedenou podmínku vůči společnosti Pollux Trading z ní vypustil. K bodu 15 na str. 69 napadeného rozhodnutí k tomu vysvětlil, že tato podmínka byla převzata ze závazného stanoviska dotčeného orgánu, přičemž stavební úřad neměl jinou možnost než podmínku převzít. Závazné stanovisko bylo přezkoumáno nadřízený správním orgánem a tato podmínka byla zrušena. Proto žalovaný podmínku č. 15 změnil tak, aby výrok napadeného rozhodnutí týkající se podmínek stavby byl dán do souladu s podmínkami závazného stanoviska. Na straně 77 napadeného rozhodnutí poté uvedl, že „[p]okud je námitkou myšleno, že společnost Pollux Trading projednává dokumentaci samoobslužných mycích boxů, jak vyplývá ze stanoviska silničního správního úřadu P15, která je s posuzovaným záměrem v kolizi, jedná se právě o otázku koordince záměrů, kde záleží na časové posloupnosti. […] O záměru společnosti Pollux Trading nelze z doložené dokumentace nic zjistit, ani stavební úřad nic o jeho záměrech nezmiňuje v odůvodnění rozhodnutí (je uveden jen v podm. č. 15, kterou však STR mění a záměr Pollux Trading ruší). V evidenci územních rozhodnutí není doložen žádný záměr společnosti Pollux Trading na sousedních pozemcích stavby. Pokud by nějaké mycí boxy měly být postaveny, vyžadovaly by jistě umístění“.

275. Z projektové dokumentace však vyplývá, že stavebník počítal s koordinovanou akcí: s „Objektem čištění interiérů vozidel“ SP č. j. ÚMČ P15 26353/2018/OST/LBo investora Pollux Trading. Vztah tohoto záměru ke zde posuzovanému stavebnímu záměru je patrný např. z výkresu koordinační situace C.

3. Z něj vyplývá, že mycí boxy jsou plánovány při jihovýchodní hranici řešeného území na pozemku p. č. XF v k. ú. X. Z tohoto výkresu C.3 je tak seznatelné, že v bezprostřední blízkosti je plánován stavební záměr v podobě mycích boxů, přičemž v tomto výkresu je uvedeno také č. j. rozhodnutí týkajícího se tohoto stavebního záměru. Tento stavební záměr je tak z podkladů obsažených v žádosti, tj. také ze správního spisu, jednoznačně identifikovatelný. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nerezignoval na zjištění údajů o stavebním záměru společnosti Pollux Trading. Konstatoval, že evidence územních rozhodnutí, které by záměr mycích boxů nepochybně vyžadovalo, tento záměr neobsahuje. Žalovaný tedy zjistil, že stavební záměr se záměrem investora Pollux Trading v kolizi být nemůže, neboť ten ani není v povolovacím procesu.

276. I v tomto případě pak rovněž nebylo prokázáno, že by kolize stavebních záměrů nějakým způsobem zasáhla do veřejných subjektivních práv žalobců. Žalobci (oproti námitce kontejnerových stání) v tomto případě ani nijak neargumentovali proč by kolize stavebních záměrů měla nějak ohrozit jejich veřejná subjektivní práva. Taková skutečnost přitom není ani zjevná ze zjištěného skutkového stavu – nebylo prokázáno, že by žalobci měli mít nějaký zájem na realizaci stavebního záměru společnosti Pollux Trading, a případná kolize stavebních záměrů nijak přímo a logicky nesouvisí s jejich právy k sousednímu bytovému domu.

277. Poslední námitkou tohoto žalobního bodu je namítaná zmatečnost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že umístění reklamního pylonu nebylo řešeno ve výroku prvostupňového a napadeného rozhodnutí, a že vlastně vůbec není zřejmé o jaký reklamní pylon se jedná.

278. Z § 2 odst. 3 stavebního zákona se mimo jiné podává, že stavba, která slouží reklamním účelům, je stavba pro reklamu. Od takové stavby je však nezbytné odlišit zařízení ve smyslu § 3 odst. 2 stavebního zákona: „[z]ařízením se pro účely tohoto zákona rozumí informační a reklamní panel, tabule, deska či jiná konstrukce a technické zařízení, pokud nejde o stavbu podle § 2 odst.

3. V pochybnostech, zda se jedná o stavbu nebo zařízení, je určující stanovisko stavebního úřadu. Zařízení o celkové ploše větší než 8 m2 se považuje za stavbu pro reklamu“. Podle § 79 odst. 2 písm. a) stavebního zákona „[r]ozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas nevyžadují informační a reklamní zařízení o celkové ploše do 0,6 m2 umisťovaná mimo ochranná pásma pozemních komunikací“.

279. Podle § 103 odst. 1 písm. e) bod 15 stavebního zákona stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují reklamní a informační zařízení. Pokud by však celková plocha reklamního zařízení překročila limitní hodnotu 8 m2, jednalo by se již o stavbu pro reklamu, přičemž stavbou pro reklamu je podle § 2 odst. 3 stavebního zákona stavba, která slouží reklamním účelům, a která vyžaduje vedle územního rozhodnutí i další projednání povolení jeho realizace; v daném případě postačí souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru (§ 104 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 106 odst. 1 stavebního zákona).

280. Podrobnější regulaci staveb a zařízení pro reklamu a informace obsahují PSP v ustanovení § 77 a násl. Podle § 77 odst. 1 PSP platí, že „[s]tavby pro reklamu a reklamní a informační zařízení se umisťují tak, aby nenarušovaly architektonický, urbanistický, krajinný nebo pietní charakter prostředí, neohrožovaly bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a drahách, neobtěžovaly nepřiměřeně okolí hlukem anebo světlem a nezasahovaly do korunového a kořenového prostoru stromů“.

281. V prvostupňovém rozhodnutí se stavební úřad na straně 30 vyjádřil mj. ke stavbám a zařízením pro reklamu a informace (k souladu s §§ 77 a 78 PSP); konkrétně uvedl, že: „[d]očasné informační tabule jsou umístěné na pozemku stavby, na kterou odkazují nebo v její bezprostřední blízkosti. Průchod o čisté šířce min. 1,5 m mezi konstrukcí reklamního pylonu a protějším obrubníkem je dodržen“. Stavební úřad k tomu dále uvedl, že na pozemku stavby či v její bezprostřední blízkosti budou umístěny dočasné informační tabule, přičemž tyto informační tabule a reklamní tabule lze považovat za samostatně stojící stavbu.

282. Žalobcům tedy lze dát za pravdu, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí není žádná stavba pro reklamu či informační tabule přímo řešena. A k tomu ze správního spisu ani projektové dokumentace se nepodává, že by byly specifikovány dimenze těchto informačních a reklamních tabulí. Z konstatování stavebního úřadu, že dočasné informační tabule jsou umístěné na pozemku stavby nebo v její bezprostřední blízkosti nelze zjistit ani to, kde přesně budou umístěny. Prakticky o nich nebyly ve správním spise ani v rozhodnutích poskytnuty žádné informace.

283. Z odůvodnění nicméně vyplývá, že stavební úřad hodnotil „dočasné informační tabule….o osvětlení dočasných informačních tabulí se neuvažuje… jsou umístěné na pozemku stavby, na kterou odkazují, nebo v její bezprostřední blízkosti.“ Byť stavební úřad nerozhodoval o umístění, z těchto úvah je zjevné, že hodnotil zkrátka umístění stavby nějaké dočasné informační tabule se vztahem ke stavbě; vzhledem k dimezním stavby patrně se štítkem o povolení stavby /srov. § 152 odst. 3 písm. b) stavebního zákona/.

284. I v napadeném rozhodnutí k informačním tabulím žalovaný v bodě 16 na str. 69 uvedl: „[o]důvodnění se týká dočasných informačních tabulí, které budou použity při výstavbě. V dokumentaci sice žádné popsány nejsou, ale může se jednat o cedule zařízení staveniště takové, co nepodléhají umístění. Např. zařízení podle ust. § 103 a § 79 odst. 2 písm. a) stavebního zákona se neumísťují, ale stavební úřad udává, jak mají být v případě použití osazena“.

285. Napadené i prvostupňové rozhodnutí tedy ve výroku neumisťují a ani nepovolují žádné reklamní či informační zařízení a v souladu s tím hodnotí toliko okolnosti umístění dočasných informačních tabulí, které se týkají stavby záměru, a podstatné je to, že takto mohou být na základě napadeného rozhodnutí v terénu umístěny jen takové, které nepodléhají ani rozhodnutí o umístění stavby, tak ani stavebnímu povolení. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by na místo stavebního záměru měla být výrokem stavebního úřadu samostatně umístěna a povolována také stavba reklamního zařízení či větší informační tabule. Prvostupňové a ani žalované rozhodnutí proto ani v této části namítanou vadou netrpí.

V. Závěr a náklady řízení

286. Soud se neztotožnil se žádnou se žalobních námitek. Napadaná závazná stanoviska přitom přezkoumal v mezích žalobních bodů a v nezbytném rozsahu, který byl pro věc relavntní. Žalobu shledal nedůvodnou, proto ji zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

287. Výroky č. II a III. o nákladech řízení je odůvodněn podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého platí, že „[n]estanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl–li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů“. Žalobci procesně úspěšní nebyli, náhrada nákladů jim nepřísluší. Úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť neshledal, že by přesáhly jeho výdaje běžné administrativní činnosti.

288. S ohledem na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle kterého „[o]soba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.“ S ohledem na výše uvedené soud stavebníkovi ani ostatním osobám na řízení zúčastněným výrokem IV. právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jim žádnou povinnost neuložil a neshledal ani žádný důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by bylo na místě tyto náklady přiznat.

Poučení

I. Předmět sporu II. Žaloba III. Další procesní vyjádření IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze V./3 Stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací s ohledem na požadavek na zvýšenou ochranu ploch zeleně V./5 Stavba nevyhovuje požadavkům právních předpisů s ohledem na dopravní řešení V./1 Stavba je v rozporu s urbanistickým charakterem území a nerespektuje strukturu jeho stávající zástavby, nadto došlo k porušení zásady předvídatelnosti postupů správních orgánů a zásady legitimního očekávání V./2 Stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací z hlediska možnosti využití stabilizovaného území V./4 Stavba není v souladu s územním plánem stanoveným funkčním využitím dané plochy V./6 Kácení dřevin bylo povoleno, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení jejich kácení V./7 Dokumentace pro umístění stavby je neúplná a neobsahuje všechny podklady umožňující posoudit přípustnost dané stavby V./8 Napadené rozhodnutí je též zmatečné a nevykonatelné, neboť stavba je v kolizi s jinými stavbami V. Závěr a náklady řízení