10 A 243/2010 - 177

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: R. B., zast. Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, AK se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství ČR, Těšnov 17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.10.2007 č.j. 28242/06-16230, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1.10.2007 označeného v záhlaví shora (dále i jako „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 19. června 2006, č.j. KUOK/56581/2006/OŽPZ, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím krajský úřad rozhodl podle zákona o rybářství o žádosti žalobce tak, že nevyhlásil rybářský revír na pozemcích p.č. 204/1, 204/2, 204/3 (rybník Řídeč), zapsaných ve zjednodušené evidenci nemovitostí v k.ú. Řídeč okres Olomouc. Žalobce napadá rozhodnutí ministerstva z důvodu, že je považuje za nezákonné. K tomu žalobce v žalobě uvedl, že se žádostí ze dne 22.9.2004 domáhal vyhlášení rybářského revíru na rybníku Řídeč, který se nachází na shora uvedených pozemcích ve vlastnictví žalobce, na pozemku č.p. 205, jehož vlastníkem je Česká republika (právo hospodaření s majetkem státu vykonává zemědělská vodohospodářská správa se sídlem Hlinky - Brno) a dále na pozemku č.p. 203, jehož vlastníkem je Český rybářský svaz, místní organizace Šternberk. Tato žádost žalobce byla rozhodnutím krajského úřadu ze dne 14. února 2005 zamítnuta, resp. bylo rozhodnuto o tom, že se rybářský revír nevyhlásí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které ministerstvo zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Proti rozhodnutí ministerstva žalobce podal správní žalobou, o které rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp.zn. 11 Ca 159/2005 ze dne 15. listopadu 2005 tak, že toto rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Věc se tak vrátila zpět k ministerstvu, které v dalším řízení zrušilo rozhodnutí krajského úřadu svým rozhodnutím ze dne 18. ledna 2006 a uložilo mu věc znovu projednat a rozhodnout. Krajský úřad však namísto vydání nového meritorního rozhodnutí podal podnět k přezkumu zrušujícího rozhodnutí ministerstva z důvodu pochybností o jeho souladu s platnými právními předpisy. Na základě tohoto podání bylo ministrem zemědělství rozhodnuto, že se rozhodnutí ministerstva ruší a věc se vrátila ministerstvu. Ministerstvo poté vydalo nové rozhodnutí, kterým bylo opětovně zrušeno rozhodnutí krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 14. února 2005 a věc byla vrácena tomuto úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Krajský úřad poté svým rozhodnutím ze dne 19. června 2006 znovu rozhodl tak, že se nevyhlašuje rybářský revír na pozemcích žadatele. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 12. července 2006 odvolání prostřednictvím Krajského úřadu Olomouckého kraje. O odvolání rozhodlo ministerstvo dne 1. října 2007, a to po více než patnácti měsících a po několika urgencích završených podnětem k ministrovi k přijetí opatření proti nečinnosti, a to tak, že ministerstvo prvostupňové rozhodnutí krajského úřadu potvrdilo a odvolání zamítlo. Toto rozhodnutí napadá žalobce podanou žalobou. Základem nezákonného rozhodnutí ministerstva, ale též i krajského úřadu, je podle žalobce posouzení žalobcova vlastnického práva k rybníku a jeho důsledků. Žalobce je vlastníkem většiny pozemků, na kterých se rybník nachází. Celkově je žalobce vlastníkem přes 64 % plochy pozemků tvořících nádrž rybníka. Správní úřad jej však za vlastníka části rybníka odmítá uznat. Od vlastnictví rybníka se přitom odvozuje aktivní legitimace k podání žádosti o vyhlášení rybářského revíru ve smyslu § 4 odst. 3 zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství. Podle tohoto ustanovení je totiž možné vyhlásit rybářský revír na žádost vlastníka, resp. vlastníků či spoluvlastníků rybníka. Ministerstvo ve svém rozhodnutí výslovně uvedlo, že žalobce zaměňuje, že není vlastníkem části rybníka, ale je vlastníkem většiny zatopených pozemků. Nesplňuje tedy podmínku vlastnictví rybníka, neboť není vlastníkem hráze, ale ani dalších technických zařízení. Tento závěr však podle žalobce nemá oporu v zákoně. Podle § 2 písm. c) zákona o rybářství je rybník „tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními“. Právě nádrž je tvořena zatopenými pozemky, které představují dno nádrže. Ministerstvo označuje tento výklad za účelový, avšak žádné argumenty svědčící o účelovosti takového výkladu již dále neuvádí. Následně dokonce zdůrazňuje výlučný význam hráze, s jejímž vlastnictvím je spojeno vlastnictví rybníka. To je již v úplném rozporu se zákonem, který mezi jednotlivými definičními prvky rybníka nijak nerozlišuje z hlediska jejich významu pro vlastnictví rybníka. Žalobce zastává názor, že je vlastníkem části definičních znaků rybníka, totiž zatopených pozemků, které tvoří nádrž rybníka, a vychází přitom z následujících argumentů: Za prvé - platné právo neobsahuje žádnou definici rybníka s výjimkou již výše citovaného ustanovení § 2 písm. c) zákona o rybářství. Z této definice jednoznačně vyplývá, že nádrž se považuje za jeden z definičních znaků rybníka. Nádrž je v tomto případě tvořena zatopenými pozemky, protože právě jimi je prostorově určena, je dán její tvar a objem. Odlišná situace by byla, kdyby nádrž byla například vybetonována, neboť v takovém případě by šlo o samostatnou stavbu odlišitelnou od pozemků, na kterých se nachází. Jde o stejný princip, na základě kterého lze například odlišit, zda určitá stavba existuje jako samostatná věc v právním smyslu či nikoliv. Aktuální je tento problém například při posuzování právních vztahů k cestám či parkovištím, které jsou tvořeny jen zpevněným povrchem, nikoliv vrstvou asfaltu, betonu apod. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1414/97. Neexistuje žádný důvod, proč by nádrž neměla být ztotožněna s pozemky, které jí vymezují. Ministerstvo v této souvislosti uvádí, že výlučným předpokladem pro vznik rybníka (jako specifického útvaru) je vybudování hráze. Tak tomu ovšem podle žalobce logicky není, protože hráz zadržuje vodu na určitých pozemcích. Hráz je tudíž stejně důležitá pro existenci rybníka, jako pozemky, a naopak. Za druhé - žalobce odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž je rybník specifickou věcí v právním slova smyslu, která se svým charakterem blíží věci složené. Je přitom možné, aby jednotlivé prvky (části), z nichž se rybník skládá, byly ve vlastnictví různých subjektů. V rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 23/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí, že „je zřejmé, že ty věci v občanskoprávním smyslu, které tvoří rybník, mohou být ve vlastnictví jediné osoby, ale mohou patřit i více osobám, například pokud hráz je ve vlastnictví jiné osoby než zatopené pozemky“. Dále v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1221/2002 ze zdůrazňuje skutečnost, že při zkoumání charakteru jednotlivých částí rybníka je vždy nutné zohlednit, zda určitá stavba (například hráz) je samostatnou věcí v právním smyslu, nebo zda je součástí pozemku. Za významné žalobce považuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 663/2001, kde je judikováno, že „rybník nemůže být samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, se kterou by bylo možno samostatně, tedy odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat“. Zcela shodný závěr později přijal i Ústavní soud ve svém usnesení II. ÚS 95/05. Za třetí - soukromoprávní hledisko je pro posouzení vlastnictví rybníka v tomto případě rozhodující, neboť žádost o vyhlášení rybářského revíru může podle dikce zákona podat „vlastník“ rybníka. Právě z důvodu údajného nedostatku aktivní legitimace však byla žádost o vyhlášení rybářského revíru zamítnuta, neboť žalobce není podle názoru správních úřadů vlastníkem rybníka. Vlastnictví je institutem soukromoprávním a z pohledu soukromoprávního je proto nutné posoudit žalobcovu aktivní legitimaci k podání žádosti o vyhlášení rybářského revíru. Za čtvrté - zákon o rybářství výslovně na situaci, kdy je více vlastníků jednotlivých prvků, které tvoří rybník, nepamatuje, neboť ustanovení § 4 odst. 3 písm. a) zákona o rybářství hovoří o „vlastníkovi rybníka". Na skutečnost, že může existovat více vlastníků, kteří mohou žádat o vyhlášení rybářského revíru, pamatuje ustanovení § 4 odst. 3 písm. b) a c) zákona o rybářství. Ustanovení § 4 odst. 3 písm. b) však dopadá jen na případy, kdy by měl být rybářský revír vyhlášen na takzvané uzavřené vodě, tedy nikoliv na průtočném rybníku, což je případ žalobce; pak je potřeba souhlasu či dohody všech vlastníků. Dohoda zde uzavřena nebyla. Ani ustanovení § 4 odst. 3 písm. c) zákona o rybářství nelze aplikovat na žalobcovu žádost o vyhlášení rybářského revíru přímo, neboť toto ustanovení umožňuje vyhlásit rybářský revír na vodním toku či na uzavřené vodě (opět tedy nikoliv na rybníce), podle přesvědčení žalobce jej však lze použít analogicky. Jestliže tedy objektivně může nastat situace, kdy existuje více vlastníků rybníka (nikoliv ve smyslu spoluvlastnictví, ale výlučných vlastníků jednotlivých částí rybníka), což s ohledem na shora citovanou judikaturu zjevně může, a nedojde-li mezi těmito vlastníky k dohodě /obdobně jako podle písm. b) téhož ustanovení/, pak by nemožnost vyřešit takovou situaci představovala mezeru v zákoně, a to mezeru nepravou, kterou lze zaplnit analogickou aplikací uvedeného ustanovení (k možnosti zaplnit tzv. nepravou mezeru žalobce odkazuje například na nález Ústavního soudu sp.zn. Pl ÚS 3/06). V této souvislosti nelze neupozornit, že na možnost analogické aplikace ustanovení § 4 odst. 3 písm. b) odkazuje i Zemědělská vodohospodářská správa ve svém vyjádření k žalobcově žádosti o vyhlášení rybářského revíru, rovněž správní úřady obou stupňů připouštějí analogickou aplikaci ustanovení § 4 odst. 3 písm. b) zákona o rybářství. Není proto zřejmé, proč by nemohlo být analogicky aplikováno též písm. c) téhož ustanovení na případ, kdy se na vyhlášení rybářského revíru více vlastníků rybníka nedohodne. Za páté - pokud by analogická aplikace ustanovení § 4 odst. 3 písm. c) zákona o rybářství nepřicházela v úvahu, vznikla by nerovnost v ochraně vlastnického práva a možnosti jeho realizace. Ochrana vlastnického práva je zaručena v článku 11 Listiny základních práv a svobod všem vlastníkům, a to ve stejném rozsahu. Je logické, že s vlastnictvím zatopených pozemků by měla být spojena možnost využít toto vlastnictví k výkonu rybářství, resp. rybníkářství, protože k ničemu jinému tyto pozemky sloužit nemohou. Pokud by měl být výklad přijatý správními úřady správný, pak by ovšem právo vlastníka zatopených pozemků nemohlo být realizováno nikdy, protože by vždy byl upřednostněn vlastník ostatních částí rybníka (hráze či technických zařízení). Žalobce postrádá jakýkoliv racionální základ pro takové řešení a domnívá se, že pokud by zákon takové řešení skutečně vyžadoval, pak je tento zákon v rozporu s principem rovnosti v právech dle článku 1 Listiny. Podle mínění žalobce by totiž takové rozlišování mezi vlastníky jednotlivých definičních znaků rybníka nebylo opřeno ani o racionální ani o legitimní důvody. V současné době veškerý prospěch z chovu a lovu ryb realizuje, jak vyplývá ze samotného správního rozhodnutí, Český svaz rybářský. Žalobce tuto možnost nemá. O získání možnosti realizovat majetkový prospěch z rybníka usiloval žalobce právě žádostí o vyhlášení rybářského revíru. Možnost mít užitky ze svého vlastnictví je také chráněna článkem 11 Listiny (zde žalobce odkazuje například na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 104/04) a v uskutečnění této možnosti je žalobci bráněno. Za šesté - samotný správní úřad poukazuje na to, že možnost žádat o vyhlášení rybářského revíru by vznikla žalobci jen tehdy, pokud by o tom uzavřel dohodu se Zemědělskou vodohospodářskou správou. Naráží se zde, jak již bylo uvedeno, právě na analogickou aplikaci § 4 odst. 3 písm. b) zákona o rybářství. Jestliže k uzavření dohody nedojde, pak z uvedeného stanoviska ministerstva plyne, že je preferován jeden vlastník (zde vlastník hráze) na úkor vlastníka jiného (vlastníka pozemků tvořících nádrž rybníka). Důvod pro takovou preferenci zjevný není. V této souvislosti žalobce rovněž upozorňuje, že není zřejmé, z čeho správní úřad dovozuje, že vlastníkem rybníka je Zemědělská vodohospodářská správa, když vlastnictví pozemků svědčí více než ze 64 % zatopené plochy samotnému žalobci. Pokud jde o vlastnictví dalších definičních znaků rybníka, správní spis neobsahuje žádné doklady o jejich vlastnictví a v tomto směru nemají skutková zjištění oporu ve správním spisu. Za sedmé - dalším argumentem ministerstva je rovněž odkaz na § 50 písm. c) vodního zákona, podle něhož jsou vlastníci pozemků povinni strpět na těchto pozemcích vodní díla. Tento argument je ovšem podle žalobce zavádějící, neboť žalobce se proti existenci rybníka nijak nebrání. Domáhá se pouze možnosti užívat jej též k chovu a lovu ryb stejně, jako Český svaz rybářský. Argument zemědělské vodohospodářské správy, že Český svaz rybářský užívá rybník již od roku 1946 a že jej může užívat dále jen tento subjekt pro rybochovné účely, je též zavádějící, protože žalobcovo vlastnické právo k pozemkům tvořícím součást rybníka takovému „věčnému“ užívání brání. Z povinnosti strpět na svých pozemcích vodní dílo nelze dovozovat povinnost strpět užívání vodního díla k rybochovným účelům, což zcela jistě nijak nesouvisí s uskutečňováním potřeb obecného zájmu. Za osmé - ministerstvo podle žalobce chybně uvádí, že na rybníce je v současné době provozováno rybníkářství, zatímco žalobci jde o výkon rybářského práva. Především je podle žalobce nutné konstatovat, že z hlediska obsahu není mezi rybníkářstvím a výkonem rybářského práva, které se provádí v rybářském revíru, podstatný rozdíl. Rybníkářství a výkon rybářského práva jsou dvě rovnocenné formy rybářství (viz § 2 písm. a) zákona o rybářství). Rozdíl je pouze v okruhu subjektů, které jednu z těchto forem činnosti provozují, a dále v místě, kdy tato činnost provozována. Rybníkářství lze provádět na rybníce či rybochovném zařízení (§ 3 zákona o rybářství) a je k němu oprávněn zásadně vlastník, zatímco rybářské právo lze provozovat ve vyhlášeném rybářském revíru (§ 4 a násl. zákona o rybářství) a je oprávněn jej provádět i ten, v jehož prospěch byl vyhlášen rybářský revír. Jestliže je však Zemědělská vodohospodářská správa vlastníkem jen některých z definičních prvků u rybníka a žalobce vlastníkem dalších definičních prvků, pak nemůže Český svaz rybářský provozovat rybníkářství, neboť není osobou oprávněnou k této činnosti od výlučného vlastníka, ale jen od vlastníka některého z definičních prvků rybníka. Může tedy pouze vykonávat rybářské právo formami uvedenými v § 4 zákona o rybářství. Za deváté – žalobce upozorňuje, že v jiné jeho skutkově i právně zcela totožné věci již rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.11. 2006 pod sp.zn. 6 Ca 166/2005. V tomto rozsudku soud mimo jiné uvedl, že závěr, podle něhož zatopené parcely nejsou součástí rybníka, by byl na místě, pokud by nádrž byla uměle vybudována jako samostatná stavba. Dále soud v tomto rozhodnutí uvedl, že závěr přijatý ministerstvem, podle něhož není podíl zatopených pozemků, na nichž se rybník nachází, podstatný, není správný. Ačkoliv se citovaný rozsudek týkal jiné žalobcovy žádosti, přesto musel být žalovanému ministerstvu znám a vzhledem k podobnosti obou případů měl být ministerstvem vzat v potaz. Ze všech výše uvedených důvodů je žalobce považuje postup správních úřadů obou stupňů za popření možnosti realizovat své vlastnické právo k pozemkům tvořícím nádrž rybníka. Žalobce shrnuje, že pokud zákonodárce skutečně stanovil podmínku, že k vyhlášení rybářského revíru je potřeba souhlasu (dohody) všech vlastníků rybníka /při analogickém použití ustanovení § 4 odst. 3 písm. b) k ustanovení § 4 odst. 3 písm. a) zákona o rybářství/, je takové ustanovení popřením rovnosti vlastníků před zákonem, neboť většinový vlastník rybníka by nikdy nebyl schopen přes opačné stanovisko ostatních menšinových vlastníků realizovat oprávnění předmět svého vlastnictví užívat. Mimo jiné by to znamenalo, že na řadě rybníků resp. jiných vodních děl, by nebylo možno rybářské právo vykonávat, neboť by nebylo možno na nich vyhlásit rybářský revír, a to kvůli neshodám jednotlivých vlastníků částí rybníka. Takové omezení vlastníka částí rybníka je však diskriminační, a to zejména v případech, kdy se práva užívat rybník k chovu ryb dovolává menšinový vlastník (zde Český rybářský svaz), aniž by byl vyhlášen rybářský revír. Ačkoliv je žalobce přesvědčen, že za použití ústavně konformního výkladu lze tento problém překonat tak, že rybářský revír se vyhlásí na základě žádosti většinového vlastníka rybníka, navrhuje soudu, aby v případě, že tento názor nebude sdílet, podal k Ústavnímu soudu návrh ve smyslu článku 95 odst. 2 Ústavy a řízení o správní žalobě přerušil podle § 48 odst. 1 písm. a) s.ř.s.. Zákon o rybářství je podle názoru žalobce za předpokladu, že by jiný výklad než výklad přijatý ministerstvem nebyl možný, protiústavní v ustanovení § 2 písm. c), pokud jde o definici rybníka, a to ve spojení s § 4 odst. 3 písm. a) zákona. Ustanovení § 2 písm. c) vymezuje rybník prostřednictvím hráze, nádrže a dalších technických zařízení. Takové ustanovení však (ve světle výkladu přijatého ministerstvem) staví do nerovného postavení vlastníky zatopených pozemků, které ale mohou v řadě případů ve vztahu k částem rybníka v zákoně vypočteným představovat podstatnou část rybníka jako celku, nehledě již k tomu, že v mnoha případech nemusí být hráz či jiná technická zařízení stavbou jakožto samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale pouze částí pozemku, jak vyplývá se shora zmiňované judikatury Nejvyššího soudu. V případě takto striktního výkladu pojmu rybník by pak bylo zcela pominuto vlastnictví pozemku, který jako takový vzhledem k nahromadění vody činí určitou část zemského povrchu rybníkem. A právě tím vzniká neodůvodněná nerovnost vlastníků „pouhých“ pozemků oproti vlastníkům hráze či jiných technických zařízení před zákonem. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že jednak poukázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, a dále uvedl, že je ze strany žalobce opakovaně zaměňováno, že žalobce v daném případě není vlastníkem většiny částí rybníka, ale je vlastníkem většiny zatopených pozemků, čímž nesplňuje podmínku vlastnictví rybníka, neboť není vlastníkem hráze ani dalších technických zařízení. Navíc voda ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona o vodách není příslušenstvím pozemků, na kterých se nachází. Podle § 2 písm. c) zákona o rybářství účinného od 1.4. 2004 je rybníkem vodní dílo, které je vodní nádrží určenou především k chovu ryb, ve kterém lze regulovat vodní hladinou, včetně možnosti jeho vypouštění a slovení; rybník je tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními. Podle názoru žalovaného tato nová legální definice klade důraz na technické charakteristiky rybníka jako vodního díla, přičemž samozřejmě zachovává účel jeho zřízení (chov ryb), ale vynechává (možná z důvodu formálně logických – neboť na čem jiném by mohlo být vodní dílo postaveno než na nějakých pozemcích) pozemky, na kterých je postavena hráz a které jsou zatopeny vodou. S touto definicí rybníka souvisí legální definice rybníkářství, jak je obsažena v § 2 písm. b) a v ustanovení § 3 zákona o rybářství. Zkráceně řečeno rybníkářství je činnost popsaná v těchto ustanoveních, která je odlišná od výkonu rybářského práva, které lze vykonávat pouze v rybářském revíru, který může být vyhlášen i na rybníku (ust. § 4 odst. 3 písm. a) zákona o rybářství). V případě rybníku nehraje roli pouze vlastnictví pozemků, ale skutečnost, že stavbou a dalšími technickými zařízeními byly vytvořeny podmínky ke vzdutí vodní hladiny a k existenci vodní nádrže. Tedy vodního prostoru podmiňujícímu existenci a chov ryb. Jde o prostor, který byl vytvořen nadržením vody existujícím vodním dílem. Veškeré rybářské hospodaření je tedy odvislé od existence vodního díla, které vytváří vodní útvar. Žadatel je pouze vlastník většiny zatopených pozemků a nikoliv většiny částí rybníka, což je podstatný rozdíl, na rybníku není v současnosti vyhlášen rybářský revír a tudíž na něm Český rybářský svaz neprovádí výkon rybářského práva, ale rybníkářství, a to již od roku 1946, kdy byl rybník v majetku Českého rybářského svazu - místní organizace Šternberk. Dále za druhé - žalovaný uvedl, že v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 23/1999, byla poněkud jiná zákonná definice rybníka. Podle ustanovení § 4 odst. 1 tehdy platného zákona č. 102/1963 Sb., se rybníkem pro účely tohoto zákona rozumí uměle vytvořené vodohospodářské dílo určené především k chovu ryb s přírodním dnem a s technickou vybaveností nutnou k regulaci vodní hladiny. Rybník je vytvořen hrází a pozemkem, na kterém je hráz postavena, a dalšími technickými doplňky, přítokovou částí, odpadem, zatopenými pozemky na úroveň hladiny vody při návrhovém průtoku, popřípadě odvodovou stokou. Podle odstavců 2 a 3 téhož ustanovení lze na rybnících hospodařit na základě práva vlastnického, nájemní smlouvy nebo jiného právního důvodu. Vlastník, popřípadě jiná oprávněná osoba, která hospodaří na rybníku se chovem ryb a dalších rybochovných zařízeních, je povinen vést o chovu příslušnou hospodářskou evidenci v předepsaných ukazatelích. Cílem hospodářské evidence je zřetelný přehled o průběhu hospodaření. Ukazatele formu vedení evidence stanoví Ministerstvo zemědělství vyhláškou k zákonu o rybářství. Vlastník rybníka je oprávněn provádět průběžnou hospodářskou těžbu podle svých potřeb všemi povoleními metodami těžby, například vrhacími sítěmi, vězenci, tenaty, na udici. Odlov ryb na udici za úplatu a lov elektřinou podléhají oznamovací povinnosti místně příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Osoby provádějící hospodářskou těžbu z pověření majitele nebo za úplatu nemusí mít rybářský lístek. Za třetí - žalovaný uvádí, že podle dikce zákona může podat žádost na vyhlášení rybářského revíru pouze vlastník rybníka, přičemž žadatel (žalobce) je pouze vlastníkem pozemků, na nichž je předmětná vodní nádrž, ale nezískal tím veřejnoprávní oprávnění nakládat s vodami v rybníku, a proto je jeho právem pouze nárok na úhradu ceny za užívání předmětných pozemků (nájemného) - viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2006 sp.zn. 33 Odo 1408/2004, kterým bylo rozhodnuto o dovolání žalobce. Jestliže obsahem vlastnictví je oprávnění vlastníka držet předmět vlastnictví, užívat použít a požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, pak nemůže být vlastníkem rybníka žalobce, protože není vlastníkem žádného z atributů, které tvoří rybník, tj. hráz, vodní nádrž a další technická zařízení (§ 2 písm. c) zákona o rybářství), aby mohl ovlivňovat jakoukoliv funkci, kterou tento rybník má z hlediska zákona o rybářství a zákona o vodách. Za čtvrté - žalovaný poukazuje na to, že aplikace ustanovení o uzavřené vodě je v zákoně uvedena odlišně zcela záměrně. Důvodem je, že se jedná o naprosto jiné principy vztahů k vodám v těchto útvarech. Uzavřenou vodou ve smyslu § 2 písm. g) zákona je míněn prostor, umožňující jen omezenou migraci ryb. Toto ustanovení sleduje vytvoření jednotného systému vyhlašování (rušení, změny) rybářských revírů. Protože však rybník jako vodní dílo vytvořilo vodní prostor podmiňující existenci a chov ryb, musí zákon respektovat zájmy toho, kdo tento systém vytvořil. Tím je majitel hráze, bez jehož majetku by tyto podmínky neexistovaly. Z toho důvodu nelze podle žalovaného aplikovat ustanovení o uzavřené vodě na ekosystém rybníka. Za páté - žalovaný poukazuje na to, že ochrana vlastnického práva je zaručena všem vlastníkům. Žadatel (žalobce) není většinovým vlastníkem rybníku, ale pouze většinovým vlastníkem zatopených pozemků. Vlastníci pozemků tato omezení mají nárok na náhradu za omezení svého vlastnického práva k tomuto pozemku. V té souvislosti je dle žalovaného nutno konstatovat, že vodní prostor, který byl vytvořen vzdutím vody zde existující hrází rybníku, není příslušenstvím pozemků, na kterých se tato voda nachází ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 vodního zákona. Na základě této skutečnosti tak vlastnictví pozemků žadateli ze zákona nezakládá žádná práva ve smyslu jeho žádosti o vyhlášení v revíru. Tato možnost by mu vznikla pouze v případě, že by došlo k dohodě mezi žadatelem a účastníky řízení, jmenovitě se Zemědělskou vodohospodářskou správou. Z výše popsaných důvodů žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Žalobce k vyjádření žalovaného podal svou repliku, v níž se podrobněji argumentačně vyjádřil zejména k právní argumentaci uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, i k argumentaci uvedené ve vyjádření k žalobě, a rovněž žalobce rozvedl svou právní argumentaci v žalobě uvedenou. Žalobce zastává především názor, že žalobce je s vodním dílem na svých pozemcích srozuměn v tom smyslu, neboť právě z důvodu existence vodního díla tyto pozemky od restituentů zakoupil. Nikoliv však s úmyslem strpět na nich vodní dílo a využít nároku na náhradu za omezení vlastnického práva, ale s úmyslem vodní dílo využívat k hospodaření, tj. k výkonu rybářského práva vykonávanému v rybářském revíru. Výkon rybářského práva je však žalobci ze strany žalovaného znemožněn, a to zamítnutím jeho žádosti jako vlastníka většiny zatopených pozemků, na nichž se nachází rybník. Naopak, žalobce je v důsledku postoje žalovaného v pozici, kdy musí trpět na vodním díle nacházejícím se na jeho pozemcích hospodaření Českého svazu rybářského. Zákon přitom nehovoří o povinnosti strpět omezení tohoto druhu, v důsledku kterého žalobci není umožněno neopodstatněně rybník užívat pro výkon rybářského práva. Dále žalobce nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že rybník Řídeč byl přenechán, coby vlastnictví státu, do užívání třetí osobě místní organizaci Českého rybářského svazu, přičemž se žalovaný domnívá, že tak bude naplněna podmínka účelnějšího a hospodárnějšího využití věci při zachování hlavního účelu. Tento argument žalobce považuje za nesmyslný, neboť správní úřad nemůže tímto způsobem preferovat podle své volné úvahy jednotlivé subjekty práva, nemají- li navíc žádný právní titul k vodnímu dílu. Žalobce rovněž nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že vlastníkem rybníka je stát. Žalobce nadále trvá na již mnohokrát zmíněné skutečnosti, že je většinovým vlastníkem pozemků, na kterých se rybník nachází, z tohoto důvodu je tedy i většinovým vlastníkem rybníka jako takového. Tím je splněna podmínka jeho aktivní legitimace k podání žádosti o vyhlášení rybářského revíru. Na základě ustanovení § 4 odst. 3 zákona o rybářství lze vyhlásit rybářský revír nejen na žádost vlastníka (eventuálně na žádost vlastníků či spoluvlastníků) rybníka, ale také na žádost vlastníka či spoluvlastníků pozemku, na němž se nachází uzavřená voda. Podle žalobce je tedy nutné příslušné ustanovení vykládat tak, že žádost o vyhlášení rybářského revíru může podat i vlastník nebo spoluvlastník pozemků tvořících nádrž rybníka, což žalobce nepochybně je. Žalobce rovněž nesouhlasí s tvrzením žalovaného ohledně otázky vlastnictví rybníka resp. že žalobce není vlastníkem většiny částí rybníka, ale je jen vlastníkem většiny zatopených pozemků. Stejně tak žalobce nesouhlasí s poukazem žalovaného na dlouholeté hospodaření místní organizace Českého rybářského svazu na rybníku na základě provozování rybníkářství, a nikoli rybářského práva. Dále žalobce považuje za nutné konstatovat že není z hlediska obsahu podstatného rozdílu mezi rybníkářstvím a výkonem rybářského práva, rozdíl je pouze v okruhu subjektů, které jednu z těchto forem činnosti provozují, a dále v místě, kde je tato činnost provozována. Žalobce zde trvá na svém názoru již v žalobě uvedeném, a to, že Zemědělská vodohospodářská správa stejně jako žalobce je vlastníkem části z definičních prvků rybníka. Z tohoto důvodu nemůže místní organizace Českého rybářského svazu provozovat rybníkářství, neboť není osobou oprávněnou k této činnosti od výlučného vlastníka, ale jen od vlastníka části definičních prvků rybníka. Může tedy pouze vykonávat rybářské právo formami uvedenými v § 4 zákona o rybářství. Pokud žalovaný dále uvádí, že žádost o vyhlášení rybářského revíru může podat výlučně vlastník rybníka, pak žalobce tento striktní výklad nepřijímá za situace, kdy, jak již uvedl, žádost o vyhlášení rybářského revíru může podat ve smyslu § 4 odst. 3 zákona o rybářství vlastník (event. vlastníci či spoluvlastníci) rybníka, ale stejně tak i vlastník (event. vlastníci či spoluvlastníci) pozemku, na němž se nachází uzavřená voda. Žalobce si příslušné ustanovení vykládá tak, že žádost o vyhlášení rybářského revíru může podat i vlastník (event. vlastníci spoluvlastníci) pozemků tvořících nádrž rybníka, což žalobce nepochybně je. Pokud žalovaný odkazuje k podpoře svých závěrů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 1408/2004, pak považuje žalobce za nutné upozornit, že se vyskytly pochybnosti o správnosti právních závěrů v tomto rozhodnutích vyslovených. Poukazuje na to, že toto rozhodnutí bylo navrženo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, avšak publikováno nebylo, neboť se vyskytly pochybnosti o správnosti řešení dané věci (viz Vojtek P.: Přehled rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která nebyla v roce 2007 schválena k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, in: Soudní rozhledy č. 2/2008, str. 42). Ze správního spisu soud zjistil následující pro posouzení věci podstatné skutečnosti: Žalobce žádostí ze dne 22.9.2004 požádal o vyhlášení rybářského revíru na rybníku Řídeč, který se nachází na shora uvedených pozemcích ve vlastnictví žalobce, na pozemku č.p. 205, jehož vlastníkem je Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu vykonává zemědělská vodohospodářská správa se sídlem Hlinky – Brno, a dále na pozemku č.p. 203, jehož vlastníkem je Český rybářský svaz, místní organizace Šternberk. Tato žádost žalobce byla rozhodnutím krajského úřadu ze dne 14. února 2005 zamítnuta, resp. bylo rozhodnuto o tom, že se rybářský revír nevyhlásí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které ministerstvo zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Proti rozhodnutí ministerstva žalobce podal správní žalobou, o které rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp.zn. 11 Ca 159/2005 ze dne 15. listopadu 2005 tak, že toto rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Ministerstvo poté zrušilo rozhodnutí krajského úřadu svým rozhodnutí ze dne 18. ledna 2006 a uložilo mu věc znovu projednat a rozhodnout. Krajský úřad podal podnět k přezkumu zrušujícího rozhodnutí ministerstva z důvodu pochybností o jeho souladu s platnými právními předpisy, ministrem zemědělství bylo poté rozhodnuto, že se rozhodnutí ministerstva ruší a věc se vrátila ministerstvu, které vydalo další nové rozhodnutí, kterým bylo opětovně zrušeno rozhodnutí krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 14. února 2005 a věc byla vrácena tomuto úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Krajský úřad dále svým rozhodnutím ze dne 19. června 2006 znovu ve věci rozhodl tak, že se rybářský revír nevyhlašuje. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 12. července 2006 odvolání, v němž uvedl, že prvostupňové rozhodnutí je v rozporu se zákonem o rybářství a dále v rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále se v odvolání uvádí, že napadené rozhodnutí je nezákonné z důvodu, neboť krajský úřad nepovažuje žadatele za vlastníka rybníka. Odvolatel poukazuje na to, že postup orgánu prvního stupně vyžaduje analogický postup, jak je tomu u uzavřené vody ve smyslu § 4 odst. 3 písm. b) zákona. Tvrdí, že žadatel je vlastníkem většiny částí rybníka a rybářské právo zde vykonává menšinový vlastník. Odvolatel nápravu tohoto nežádoucího stavu vidí ve vyhlášení revíru. Dále odvolatel poukazuje na to, že dle rozhodnutí Městského soudu v Praze nebyl ze strany správního orgánu vyložen pojem nádrž jako jeden z definičních znaků rybníka. Dále poukazuje rovněž na to, že v rozhodnutí nebylo uvedeno, proč je žadatel povinen na svých pozemcích trpět výkon rybářského práva jiným subjektem a ani že nebylo zjištěno, na základě čeho je toto právo vykonáváno. Dále odvolatel v odvolání uvádí, že revír lze vyhlásit i tehdy, pokud žadatel není vlastníkem všech částí rybníka s tím, že je možné aplikovat ustanovení § 4 odst. 3 písm. b) zákona. Rovněž odvolatel tvrdí, že revír lze vyhlásit i na části rybníka, pokud bude splněna podmínka minimální plochy. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím, kterým bylo odvolání zamítnuto a rozhodnutí krajského úřadu bylo potvrzeno. Uvedené rozhodnutí se dle jeho odůvodnění opírá o závěr, že ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona ukládá vlastníkům pozemků, na nichž se nachází vodní díla vybudovaná před účinností tohoto zákona, tato vodní díla na svém pozemku strpět. Vlastníci pozemků takto omezeni mají nárok na náhradu za omezení svého vlastnického práva k tomuto pozemku. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, ve svém ustanovení § 27 odst. 1 povoluje věc ve vlastnictví státu, v tomto případě rybník Řídeč, aby byl ze strany Zemědělské vodohospodářské správy přenechán do užívání třetí osobě. Je to za podmínky, že bude dosaženo účelnějšího a hospodárnějšího využití věci při zachování hlavního účelu. Tímto je zdůvodněno přenechání rybníku Řídeč do nájmu „MO ČRS“ (místní organizace českého rybářského svazu). Žadatel tím, že koupil pozemky zaplavené nádrží rybníku Řídeč od restituentů, se sám svojí iniciativou přivedl do současného postavení, kdy musí respektovat zákonem stanovené omezení vlastnického práva. Ministerstvo dále konstatuje, a to je ze strany žadatele opakovaně zaměňováno, že žadatel není vlastníkem většiny částí rybníka, ale vlastníkem většiny zatopených pozemků. Proto nesplňuje podmínku vlastnictví rybníka, neboť není vlastníkem hráze ani dalších technických zařízení. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout, že voda ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, není příslušenstvím pozemků, na kterých se nachází. Tato skutečnost nezbavuje majitele práva na nájemné. Ministerstvo se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále s konkrétními odvolacími námitkami vypořádalo takto: Za prvé - krajský úřad postupoval v souladu se zákonem, neboť v případě rybníku nehraje roli vlastnictví pozemků, ale skutečnost, že stavbou a dalšími technickými zařízeními byly vytvořeny podmínky k existenci vodní nádrže. Tedy vodního prostoru ve smyslu ustanovení § 2 písm. c) zákona, vytvářejícímu podmínky k existenci a chovu ryb. Jde o prostor, který byl vytvořen nadržením vody existujícím vodním dílem. Nádrž, tedy uměle vytvořený vodní prostor je zčásti ohraničen zatopenými pozemky. Vypuštěním vody pomocí technických zařízení, která jsou součástí hráze, nádrž, tedy nadržením uměle vytvořený vodní prostor, jako takový zaniká. S jeho zánikem zanikají i podmínky k chovu ryb. Veškeré rybářské hospodaření je tedy odvislé od existence vodního díla, které vytváří vodní útvar. Dále krajský úřad ve svém rozhodnutí správně uvádí, že žadatel je vlastník většiny zatopených pozemků a nikoliv většiny částí rybníka, což je podstatný rozdíl. Žadatel zde zaměňuje vlastnictví zatopené plochy jako uzavřené vody a vlastnictví částí rybníka. Krajský úřad upozorňuje, že na rybníku není v současnosti vyhlášen rybářský revír a tudíž na něm Český rybářský svaz neprovádí výkon rybářského práva, ale rybníkářství. Tuto činnost provádí již od roku 1946, kdy byl rybník v majetku Českého rybářského svazu, místní organizace Šternberk. Tato záměna pojmů, tedy rybník a uzavřená voda ze strany žadatele se objevuje i v dalších částech odvolání. Též skutečnost, že se nejedná o uzavřenou vodu, kde ze strany vlastníků zatopených pozemků nedošlo k dohodě, vylučuje postup správního orgánu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 písm. c) zákona. Za druhé - žadatel není vlastníkem rybníku a ve smyslu ustanovení § 2 písm. c) zákona, je pouze vlastníkem většiny zatopených pozemků na dně napuštěného rybníku. Rybník je vodní dílo ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 vodního zákona. Tímto vodním dílem byla účelově vytvořena vodní nádrž, tedy prostor vyplněný vzdutou vodou, podmiňující existenci a chov ryb. Výklad ustanovení § 2 písm. c) zákona žadatelem je účelový, neboť touto cestou, která je použitelná pro model uzavřené vody, by získal práva, která mu stávající právní úprava neumožňuje. Zde je nutno opakovaně konstatovat, že žadatel není většinovým vlastníkem rybníku, ale pouze většinovým vlastníkem zatopených pozemků. V této souvislosti je nezbytné konstatovat, že vodní prostor, který byl vytvořen vzdutím vody zde existující hrází rybníku, není příslušenstvím pozemků, na kterých se tato voda nachází ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 vodního zákona Na základě této skutečnosti tak vlastnictví pozemků žadateli ze zákona nezakládá žádná práva ve smyslu jeho žádosti o vyhlášení revíru. Tato možnost by mu vznikla pouze v případě, že by došlo k dohodě mezi žadatelem a účastníky řízení, jmenovitě majitelem rybníka, kterým je Zemědělská vodohospodářská správa. Skutečnost, že nejmenší vodní plocha revíru může být jen 500 m2 je pravdou. Postup dle této alternativy však není použitelný pro vodní plochu vytvořenou rybníkem. Jde o ucelený systém rybníka, v rámci kterého mohou ryby bez jakýchkoli omezení pronikat do kterékoli části rybníkem vytvořeného vodního útvaru. Tato skutečnost by umožnila to, že jeden subjekt by zde ryby choval a druhý na části, která je rybářským revírem, lovil. Polemika žadatele s tím, že na části vodního toku lze vyhlásit revír, je chybným výkladem ustanovení jak zákona o rybářství, tak jeho prováděcí vyhlášky č. 197/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Revír musí nejen umožňovat život ryb dle ustanovení § 2 písm. e) zákona, tak vyhlášky. Podle ustanovení § 3 odst. 3 vyhlášky je revír jednoznačným způsobem definován. Nepřipadá tedy v úvahu, aby vlastníci pobřežních pozemků na levém a pravém břehu vodoteče měli proti sobě dva odlišné revíry, jak žadatel vykládá ustanovení zákona o rybářství. Zde stanovená měřítka revíru, vycházející z většinové plochy dna rybníka ve smyslu návrhu žadatele, podmínky k vyhlášení revíru na rybníku Řídeč nesplňují. Za třetí - pojem nádrž byl vysvětlen jak v bodě prvním tak i v bodě druhém výše, obdobně je tomu i v případě, pokud si žadatel zakoupil pozemky zatopené vodní nádrží vzniklou existencí a provozem vodního díla. Opět chybně uvádí, že někdo jiný provozuje na rybníce rybářské právo. V daném případě se jedná jen o rybníkářství, což je ze zákona odlišná činnost s jinými prostředky, metodami a cíly. Toto bylo v rozhodnutí prvostupňovém odpovídajícím způsobem zdůvodněno. Žadatel na svých pozemcích pouze toleruje existenci vodního díla a tímto dílem vytvářené nádrže. Ostatně pozemky si zakoupil již v době existence rybníka jako vodního díla. Existence vodního díla a v jeho rámci provozované činnosti jinými subjekty nezbavují žadatele nároků na nájemné ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravách vlastnických vztahů v k půdě, ve znění pozdějších předpisů. Za čtvrté - aplikace ustanovení o uzavřené vodě je v zákoně uvedena odlišně zcela záměrně. Důvodem je, že se jedná o naprosto jiné principy vztahů k vodám v těchto útvarech. Uzavřenou vodou ve smyslu ustanovení § 2 písm. g) zákona je míněn vodní útvar, tedy prostor, který není volně spojen s přítokem nebo odtokem. Tedy prostor, který umožňuje jen omezenou migraci ryb. Toto ustanovení sleduje vytvoření jednotného systému vyhlašování (rušení, změny) rybářských revírů. Protože však rybník jako vodní dílo vytvořilo vodní prostor podmiňující existenci a chov ryb, musí zákon respektovat zájmy toho, kdo tento systém vytvořil. Tím je jen majitel hráze, bez jehož majetku by tyto podmínky neexistovaly. Z tohoto důvodu nelze aplikovat ustanovení o uzavřené vodě na ekosystém rybníka. Otázka minimální vodní plochy je aplikovatelná výhradně jen na uzavřené vodě (například zatopená propadlina po těžbě zemin o ploše 400 m2 nemůže být samostatným rybářským revírem, ale nejvýše součástí jiného revíru). Za páté - požadavku na vyhlášení revíru na pozemcích 204/1-3 nelze vyhovět, neboť tyto pozemky jsou pod nádrží vytvořenou rybníkem jako vodním dílem. Vyhovět by bylo možné pouze v případě, že by na těchto pozemcích existovala uzavřená voda ve smyslu ustanovení § 2 písm. g) zákona a žadatel by byl jediným vlastníkem či pověřeným subjektem jednat jménem ostatních vlastníků. Jedná se však o rybník a žadatel není vlastníkem hráze jako rozhodujícího prvku existujícího vodního díla. V důsledku této skutečnosti mu tak nárok na vyhlášení revíru dle ustanovení § 4 odst. 3 písm. a) zákona nevznikl a proto bylo napadeným rozhodnutím rozhodnuto tak, jak je uvedeno v jeho výrokové části. Městský soud v Praze nejprve podané žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 16. 6. 2009 čj. 10 Ca 341/2007-69 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2010 čj. 2 As 18/2010-140 a věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku uvedl zejména následující: Podle § 4 odst. 3 zákona o rybářství se rybářský revír vyhlašuje: a) na žádost vlastníka rybníka, b) na žádost vlastníka pozemku, na němž se nachází uzavřená voda; je-li vlastníků nebo spoluvlastníků těchto nemovitostí více, vyhlásí příslušný rybářský orgán rybářský revír na základě žádosti všech vlastníků nebo všech spoluvlastníků nebo osoby pověřené všemi vlastníky nebo všemi spoluvlastníky k podání žádosti o vyhlášení rybářského revíru nebo na základě žádosti nájemce uvedených nemovitostí, prokáže-li žadatel, že písemně uzavřel nájemní vztah za účelem výkonu rybářského práva k uvedeným nemovitostem s vlastníkem nebo všemi vlastníky anebo všemi spoluvlastníky uvedených nemovitostí, c) z vlastního podnětu příslušného rybářského orgánu na vodním toku nebo na uzavřené vodě nalézající se na pozemku vlastníků nebo spoluvlastníků uvedených pod písmenem b) v případě, že se vlastníci nebo spoluvlastníci nedohodli na podání žádosti o vyhlášení rybářského revíru ani do 30 dnů od doručení výzvy příslušného rybářského orgánu k uzavření takové dohody; touto výzvou není zahájeno správní řízení. V souzeném případě nenavrhoval žalobce vyhlášení rybářského revíru na uzavřené vodě, nýbrž na rybníku. V takovém případě může být rybářský revír vyhlášen jen na žádost vlastníka rybníka dle písm. a) citovaného ustanovení, a tedy právě pojem rybník, resp. vlastnictví rybníka je třeba vyložit. Po skutkové stránce je věc nesporná: žalobce je vlastníkem většiny zaplavených pozemků, na kterých se rozkládá předmětný rybník, nikoliv ovšem nádrže, hráze a dalších technických zařízení. Je třeba posoudit, zda je v takovémto případě spoluvlastníkem rybníka, tedy zda může úspěšně podat předmětnou žádost. Zákon o rybářství obsahuje legální definici rybníka. Podle § 2 písm. c) se pro účely tohoto zákona rybníkem rozumí vodní dílo, které je vodní nádrží určenou především k chovu ryb, ve kterém lze regulovat vodní hladinu, včetně možnosti jeho vypouštění a slovení; rybník je tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními. Rybník je tedy vodním dílem, přičemž definici vodního díla obsahuje vodní zákon, na jehož ustanovení § 55 odst. 1 a § 127 odst. 14 ostatně sám zákon o rybářství odkazuje. Není tedy zcela případná argumentace žalobce, že zákon o rybářství je lex specialis a při definování pojmu rybník je tak třeba vyjít pouze z něj. V daném případě je totiž rybník definován jako vodní dílo, přičemž vyvstává sekundární otázka, co to vlastně je vodní dílo. Podle § 55 odst. 1 vodního zákona jsou za vodní díla považovány stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem. Z podaného tedy zřetelně vyplývá, že vodní díla jsou stavby sloužící k zákonem vypočteným účelům. Je tak nezpochybnitelné, že rybník je stavbou, a to na základě definice uvedené v § 2 písm. c) zákona o rybářství ve spojení s § 55 odst. 1 vodního zákona, na který však zákon o rybářství výslovně odkazuje. To, že rybník je stavbou, tak nelze zpochybnit a tato definice se vztahuje i pro účely zákona o rybářství. Pouze vlastník rybníka jako stavby má právo podat návrh na vyhlášení rybářského revíru. Čím je tato stavba tvořena se lze rovněž dočíst v citovaném ustanovení definujícím rybník; ten je tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními. Žalobce se mýlí, pokud dospívá k závěru, že výraz „nádrž“ je třeba vyložit jako pozemek, resp. tak, že nádrž je tvořena mj. pozemkem. Za prvé není možné připustit v českém právním řádu, který ani nezná zásadu superficies solo cedit, že stavba je mj. tvořena pozemkem (k opačné situaci, že pozemek je mj. tvořen drobnou stavbou viz pozdější odstavce). Za druhé z uvedeného výseku předmětného ustanovení plyne, že nádrž je technickým zařízením (jak lze vyčíst z dikce nádrž a další technická zařízení; přičemž slova „další“ a „technická“ nejsou oddělena čárkou, takže jde o přívlastek postupně rozvíjející – význam je tedy tento: vedle nádrže jakožto technického zařízení tvoří rybník i další technická zařízení). Je nepochybné, že pozemek (znovu je třeba připomenout, že žalobce i městský soud stojí na stanovisku, že pozemek je součástí nádrže) technickým zařízením být nemůže. Přitom je třeba upozornit na to, že stávající definici rybníka podává zákon o rybářství s účinností od 1. 4. 2004. Není tak případný žalobcův poukaz na to, že předmětné rybníky byly původním vlastníkům vydány v restituci podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Žalobce, jak sám uvádí, získal pozemky od restituentů ještě před vstupem stávajícího zákona o rybářství v účinnost, a tedy také před tímto datem jistě museli získat v restituci předmětné pozemky původní majitelé. Stalo se tak v době, kdy současný zákon o rybářství nebyl ještě účinný a definice rybníka byla odlišná. Proto nic vydání pozemků v restituci nebránilo. To, že rybník je stavbou, jak je shora vysvětleno, již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dříve dovodil. Stalo se tak v rozsudku ze dne 26. 2. 2007, č. j. 8 Afs 135/2005 - 65, www.nssoud.cz. Tento závěr zdejší soud odůvodnil takto: „Podle katastrálních předpisů je rybník pozemkem druhově určeným jako vodní plocha [§ 2 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], resp. vodní nádrž (příloha 1 vyhlášky Českého úřadu zeměměřického a katastrálního č. 190/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Toto vymezení ovšem nemusí být rozhodující z hlediska účetního a daňového. Podle stavebních předpisů jsou stavbami veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání [§ 139b odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.‚ o územním plánovaní a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Vodními díly jsou pak stavby, které slouží k zákonem stanoveným účelům, mj. vodní nádrže [§ 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů]; k provedení vodních děl, k jejich změnám a změnám jejich užívání, jakož i k jejich odstranění, je třeba stavebního povolení vodoprávního úřadu, který zde vykonává působnost speciálního stavebního úřadu (§ 15 vodního zákona). Při posuzování, zda je konkrétní objekt stavbou, je nutno mít na zřeteli, že v některých případech stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí; významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a začíná stavba. Rybník (ve smyslu shora citovaných předpisů), ať je jeho hospodářský účel jakýkoli, není pouze upraveným pozemkem, ale je výsledkem stavební činnosti, tvoří jej uměle vytvořené hráze, případně i dno, vpustě, výpustě apod. Ze shora uvedeného lze dovodit, že rybník (tudíž i biologický rybník) je stavbou, je tedy hmotným majetkem. Odbahnění dna rybníka, které spočívá ve výkopu, přemístění a uložení nánosu ze dna rybníka, tj. v zemních pracích, doplněné případě o další práce, např. opravu souvisejících vodohospodářských staveb (drenáží a nepropustného podkladu), je pak součástí opravy dlouhodobého hmotného majetku.“ Vazbou stavby a pozemku se zabýval také Nejvyšší soud. V rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, publikovaném v Soudních rozhledech č. 12/2003, zaujal právní názor k § 120 odst. 2 občanského zákoníku, z něhož plyne, že stavba není součástí pozemku. Stavba jako výsledek stavební činnosti (tj. stavba ve statickém slova smyslu) je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. lom, meliorační zařízení, některé ploty a zídky apod.). V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku. V případě rybníků se lze ovšem ztotožnit s obsáhlou argumentací stěžovatele, že je pro zbudování rybníka a jeho součástí třeba značných technických zásahů. Navíc rybník nelze svou povahou přiřadit ani k demonstrativnímu výčtu drobných staveb tvořících příslušenství pozemku, které vypočetl Nejvyšší soud (plůtky, drobné zídky apod.), nýbrž je samostatnou funkční jednotkou (funkce rybníka ostatně vyplývají zřetelně z jeho definice podané zákonem o rybářství). Lze tedy se stěžovatelem souhlasit i v tom, že rybník je věcí v právním slova smyslu, a to věcí nemovitou. Podpůrně lze argumentovat také výkladem historickým. Předchozí zákon č. 102/1963 Sb., o rybářství, který byl zrušen zákonem stávajícím, obsahoval po novele provedené zákonem č. 410/2000 Sb., legální definici rybníka jinou, než je ta nynější. Podle § 4 odst. 1 věta druhá tohoto zákona je rybník tvořen hrází a pozemkem, na kterém je hráz postavena, a dalšími technickými doplňky, přítokovou částí, odpadem, zatopenými pozemky na úroveň hladiny vody při návrhovém průtoku, popřípadě obvodovou stokou. Zatopené pozemky tak byly přímo součástí rybníka a jako takové byly definicí výslovně zmíněny. Skutečnost, že byly z definice stávajícího zákona o rybářství vypuštěny, naznačuje, že měl zákonodárce skutečně v úmyslu provést změnu a nepovažovat již nadále pozemek za součást rybníka. To zapadá koncepčně do změn v českém právním řádu. Obdobně totiž bylo postupováno v případě zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který rovněž provedl změnu do té míry, že pozemní komunikace nemá být napříště součástí pozemku, na kterém leží. Nelze se v tomto ohledu ztotožnit s názorem žalobce, že stavbu místní komunikace lze teoreticky přemístit a od pozemku oddělit, zatímco rybník je pozemku imanentní. Skutečnost, že ne každé místo je vhodné pro stavbu rybníka není natolik podstatnou odlišností oproti pozemním komunikacím, neboť ani pozemní komunikace nemůže pochopitelně vést kudykoliv. Čistě v teoretické rovině tak není rozdílu v tom, zda má být přemístěna pozemní komunikace či rybník. V praxi by naopak obojí činilo obtíže a fakticky by bylo nutno vlastně přistoupit ke stavbě nové. Je tedy pravdou, že by rybník nemohl existovat bez pozemku, ale totéž lze říci prakticky o řadě staveb, včetně právě pozemních komunikací. Rovněž Nejvyšší soud se zabýval otázkou vlastnictví rybníka v některých svých rozhodnutích. V rozsudku ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1408/2004, www.nsoud.cz, Nejvyšší soud poukázal na svá dřívější rozhodnutí (např. rozsudek publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999 nebo rozsudek ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002), v nichž dovodil, že rybník, jako vodní dílo ve smyslu veřejného (vodního) práva, není z hlediska práva soukromého samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břehy. Tyto závěry však byly učiněny ještě ve vztahu k předchozí definici rybníku, a tedy nejsou pro posuzovaný případ relevantní. Aktuálním právním stavem se pak Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, www.nsoud.cz. V něm je uvedeno, že je třeba posoudit, co se rozumí pojmem „vlastník rybníka“. Nejvyšší soud poukázal na to, že jeho judikatura (zabývající se předchozím právním stavem) již konstantně vychází z toho, že rybník není ve smyslu občanskoprávním samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břeh (viz R 23/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – to ovšem nutně platí i obráceně, tedy nelze nakládat s pozemky tvořícími dno rybníka, aniž by bylo nakládáno alespoň částečně se samotným rybníkem). Zároveň ovšem Nejvyšší soud dodal, že toto pravidlo se neuplatní, má-li zvláštní právní předpis pro určitý okruh právních vztahů jiné vymezení rybníka. To je i případ zákona o rybářství (viz i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2002, sp. zn. I. ÚS 375/01) a jeho definice rybníka obsažené v § 2 písm. c). Také pokud jde o povinnost vlastníka pozemku, na kterém se takto definovaný rybník nachází, strpět umístění rybníka, poukázal Nejvyšší soud na § 50 písm. c), § 43 odst. 1, § 44 odst. 1 a § 55 odst. 1 vodního zákona. Je tedy třeba zabývat se otázkou vztahu vlastnictví zatopených pozemků k vlastnictví rybníka. Platný zákon o rybářství se o zatopených pozemcích jako součásti rybníka již nezmiňuje a namísto toho uvádí jako součást rybníka „nádrž“. Ovšem vzhledem k tomu, že zákon o rybářství nestanoví, co se rozumí „nádrží“, je třeba tento pojem vyložit; je též třeba přihlédnout k jiným obecně závazným právním předpisům, týkajícím se nádrží. V těchto úvahách vyšel Nejvyšší soud z toho, že v katastru nemovitostí se nyní jako parcela eviduje pozemek, na kterém je vodní nádrž [§ 4 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška)]. Tato vyhláška označuje za vodní plochu „pozemek, na němž je koryto vodního toku, vodní nádrž … “ (příloha č. 1 k vyhlášce). Zákon o rybářství dále v případě tzv. uzavřené vody (patrně zahrnující i neprůtočné rybníky) výslovně počítá s tím, že vlastníků nebo spoluvlastníků pozemku, na kterém se nachází uzavřená voda, je více [§ 4 odst. 3 písm. b) a c), § 6 odst. 3 písm. a), bod 1., § 10 odst. 1 písm. f)]; u rybníka zjevně s více vlastníky pozemků jako osobami oprávněnými k výkonu rybářství nepočítá (zákon ani důvodová zpráva k zákonu tento přístup nijak nevysvětlují). Z těchto všech úvah, které Nejvyšší soud prezentoval, lze vyvodit, že nádrž s pozemkem zaměňovat nelze. Pokud tedy zákon o rybářství hovoří o tom, že součástí rybníka je nádrž, pak to neznamená, že součástí rybníka je pozemek. Nejvyšší soud ovšem tento jednoznačný závěr nepovažuje za ústavně konformní. Uvádí, že je třeba vycházet z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který stanoví: Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Nová definice zákona o rybářství by tak nepřípustně podle Nejvyššího soudu omezila vlastnické právo majitelů pozemků zaplavených rybníkem. Text zákona ani důvodová zpráva k němu výslovně nezdůvodňují existenci veřejného zájmu na takovém omezení; zákon pak nestanoví náhradu pro takto omezené vlastníky pozemků, resp. způsob jejího určení. Je též třeba přihlédnout ke skutečnosti, že žalobce nabyl úplatně vlastnictví pozemků za určitého právního stavu a bylo by v rozporu s principy právního státu, kdyby jeho postavení jako vlastníka bylo bez splnění ústavních podmínek zákonem výrazně změněno k horšímu. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud přistoupil k definování rybníku tak, že jeho součástí jsou i zatopené pozemky. Tento závěr Nejvyššího soudu na daný případ nedopadá pro odlišné skutkové okolnosti. Za prvé žalobce nenabyl pozemky v době, kdy předchozí zákon o rybářství považoval za součást rybníku i pozemky jím zatopené. Již shora bylo vysvětleno, že novela, která do tohoto zákona vtělila předmětné ustanovení definující rybník, nabyla účinnosti až 29. 11. 2000, přičemž tou dobou již žalobce předmětné pozemky vlastnil (např. již v roce 1999 podával žaloby na zdržení se užívání zatopených pozemků, jak plyne z jeho vyjádření ke kasační stížnosti). Za druhé pak je nesprávná úvaha, že došlo k vyvlastnění (tento pojem Nejvyšší soud nepoužívá, nicméně operuje s ním žalobce). Žalobce byl od počátku vlastníkem zatopených pozemků. Po rozhodné novele se pozemky staly součástí rybníka, po přijetí stávajícího zákona o rybářství jí přestaly být. V žádném případě však není zpochybněno vlastnické právo žalobce k dotyčným pozemkům. O vyvlastnění v pravém slova smyslu se tak nejedná. Lze uvažovat toliko o omezení vlastnického práva. To se musí dít toliko ve veřejném zájmu, který lze spatřovat v řádném a nesporném výkonu rybářství, jímž je rozuměn chov, zušlechťování, ochrana a lov ryb, popřípadě vodních organizmů v rybníkářství nebo při výkonu rybářského práva. Pro výkon této činnosti je stěžejní rybník, nikoliv tolik již pozemek, na němž se rozprostírá. Podobná je situace u pozemních komunikací, kdy vlastní komunikace je z hlediska veřejného zájmu natolik důležitou stavbou, že ji zákon důsledně odlišuje od pozemku, na kterém se rozprostírá. To, že k omezení vlastnického práva došlo na základě zákona, což je druhá podmínka, kterou Listina základních práv a svobod stanoví, je také nesporné, neboť uvedeným zákonem je právě zákon o rybářství. Podle § 50 odst. c) vodního zákona (ve spojení s § 43 odst. 1 a § 44 odst. 1) platí, že vlastníci pozemků jsou povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona. Povinnost trvale něco strpět na svém pozemku je věcným břemenem. Žalobci pak náleží náhrada [bez náhrady musí vlastník pozemku strpět jen povinnost dle § 50 písm. e) vodního zákona, kde to je výslovně uvedeno], přičemž Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dospívá k tomu, že má být vypočtena i z hodnoty ulovených ryb, a dále nájemné za předmětný rybník. Náhrady za zákonné omezení vlastnického práva se totiž může dotčený vlastník domáhat přímo na základě čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aniž by bylo třeba zvláštního prováděcího zákona. V tomto směru je možno poukázat i na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/97, resp. sp. zn. II. ÚS 102/94, oba viz http://nalus.usoud.cz. V prvně jmenovaném, publikovaném pod č. 88/1998 Sb., Ústavní soud uvedl: „…platí zásada, že jednotlivá ustanovení Listiny jsou bezprostředně platným právem a práv v nich obsažených se lze domáhat přímo s odkazem na její znění. Výjimkou jsou pouze základní práva, která Listina vyjmenovává v čl. 41 odst. 1 pomocí odkazů na konkrétní články Listiny. U těchto výjimek je stanoveno, že příslušných práv se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. To "a contrario" znamená, že všech ostatních práv se lze domáhat přímo a zákon nemůže překročit meze, které jsou stanoveny v Listině. Protože právo na náhradu za omezení vlastnického práva není uvedeno mezi výjimkami, může se dotčený vlastník dovolávat práva na poskytnutí náhrady přímo s odvoláním na čl. 11 odst. 4 Listiny, aniž by bylo nezbytně nutno z hlediska ústavní jistoty toto právo konstituovat ještě předpisem nižší právní síly.“ Pokud tedy městský soud k výkladu předmětného pojmu přistoupil výše uvedeným způsobem jen kvůli tomu, že žalobci neplyne z žádného ustanovení kompenzace, pochybil, neboť opomenul přímý účinek čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu tak není třeba vykládat pojem rybník tak, jak jej vyložil Nejvyšší soud. Navíc nelze takto vyložit pojem rybník jen kvůli tomu, že by žalobci nebyla poskytnuta náhrada za omezení jeho vlastnického práva. Otázka, zda je přiznána kompenzace, je totiž irelevantní z hlediska výkladu legální definice pojmu rybník. V tom lze analogicky poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, kde je uvedeno (zvýraznění NSS v nyní projednávané věci): „V rámci soudní kontroly procesu tvorby územního plánu (jeho změny) v řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. soud zkoumá, zda jsou vůbec dány podmínky k zásahu územního plánu do vlastnických práv určité osoby. Soud tedy především zkoumá, zda dotyčný zásah do vlastnického práva má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a zda je činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle. Shledá-li soud, že některá z uvedených kumulativních podmínek není splněna, je to zásadně důvodem pro zrušení územního plánu v té části, jež s dotyčným zásahem souvisí, umožňuje-li takto omezený zásah soudu do územního plánu charakter tohoto plánu jakož i povaha nepřípustného zásahu. Shledá-li naopak soud, že všechny uvedené podmínky pro zásah byly naplněny, není to důvodem ke zrušení územního plánu ani tehdy, jedná-li se o omezení ve větší než spravedlivé míře. Otázka, zda byla poskytnuta či závazně přislíbena kompenzace, je pro účely posuzování zákonnosti územního plánu irelevantní, neboť se v rámci procedury pořizování územního plánu neřeší; jde o otázku relativně samostatnou. Není proto ani věcí soudu rozhodujícího o zákonnosti územního plánu, aby se zabýval tím, zda zásah překročil spravedlivou míru, anebo nikoli; soud se omezí pouze na posouzení dodržení zásady subsidiarity a minimalizace zásahu.“ Nelze ovšem stěžovateli přisvědčit tam, kde tvrdí, že jediným, kdo může podat ústavně konformní výklad, je Ústavní soud. Ústavně konformní aplikace práva je naopak imperativem, který dopadá na všechny orgány aplikující právo (k tomu ostatně blíže namátkou viz shora citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/97). Zdejší soud však je přesvědčen, že také jím právě podaný výklad ze shora uvedených důvodů tento imperativ naplňuje. Pokud jde o posudky prof. Zoulíka a doc. Drobníka a článek doc. Kindla, zdejší soud předestřel v tomto rozsudku částečně odlišnou argumentaci než uvedení autoři, přesto dospěl v zásadě ke shodným závěrům. Stěžovateli nelze (ani tehdy, je-li jím správní orgán) bránit v tom, aby na podporu svých tvrzení přikládal odborná právní vyjádření. To plyne mj. ze zásady rovnosti stran vyjádřené v § 36 odst. 1 s. ř. s. Městský soud v Praze po právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu nařídil k projednání věci ústní jednání na den 14. 12. 2010. Při tomto jednání žalobce setrval na podané žalobě a předložil soudu obsáhlé vyjádření, z něhož vyplývá, že s argumentací Nejvyššího správního soudu se neztotožňuje a nadále žádá, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno. Žalovaný tyto argumenty žalobce odmítl a s poukazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí, podanou kasační stížnost, jakož i rozsudek Nejvyššího správního soudu navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze věc nyní posoudil takto: Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Městský soud v Praze byl tedy při svém nynějším rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveném v jeho rozsudku ze dne 7. 10. 2010 čj. 2 As 18/2010-140. Z tohoto rozsudku plyne, že Městský soud v Praze byl zavázán zcela jednoznačným právním názorem, že žalobce není vlastníkem předmětného rybníka a že na jeho žádost nelze rybářský revír vyhlásit. Městský soud v Praze tak musel při respektování tohoto právního názoru žalobu zamítnout. Nemohl při tom zohlednit ani argumenty přednesené žalobcem při ústním jednání dne 14. 12. 2010, neboť Městský soud v Praze byl při svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu a nemůže tedy s tímto názorem nijak polemizovat a vážit argumenty stran směřující proti tomuto právnímu názoru, který byl v dané věci vysloven zcela jasně a způsobem nepřipouštějícím zaujetí jiného stanoviska. I v případě, pokud by se Městský soud v Praze s těmito argumenty ztotožnil, přesto by musel žalobu zamítnout, neboť je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. Postrádalo by proto významu, aby se k těmto argumentům nyní vyjadřoval. Žalobce měl možnost uvedené argumenty předložit v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti předchozímu rozsudku Městského soudu v Praze, případně bude mít pochopitelně možnost tyto argumenty použít v případných dalších řízeních před Nejvyšším správním soudem nebo Ústavním soudem. Žalobce při ústním jednání poukazoval i na to, že Městský soud v Praze zrušil předchozím rozsudkem rozhodnutí žalovaného nejen z toho důvodu, že žalobce není vlastníkem předmětného rybníka, ale též z jiných důvodů. K těmto důvodům se však Nejvyšší správní soud nijak nevyjádřil, a proto by dle jeho názoru bylo na místě, aby Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí žalovaného z těchto – Nejvyšším správním soudem nezpochybněných – důvodů. Takový názor však není správný. Městský soud v Praze v předchozím rozsudku dospěl k závěru, že žalobce může být vlastníkem předmětného rybníka a zavázal žalovaného tím, aby v dalším řízení zkoumal „případné účastenství dalších osob (vlastníků dalších částí rybníka), přičemž bude na podkladě těchto zjištění třeba znovu o žádosti žalobce jakožto osoby legitimované k podání žádosti rozhodnout“. Je však zřejmé, že pokud nyní musí Městský soud v Praze vycházet z toho, že žalobce nebyl osobou legitimovanou k podání žádosti, postrádal by takový postup smyslu a tím ztrácí opodstatnění i tyto výtky Městského soudu v Praze k žalobou napadenému rozhodnutí vyslovené v předchozím zrušujícím rozsudku. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení