10 A 252/2010 - 48

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: Statutární město Plzeň, se sídlem nám. Republiky 16, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2010 čj. 549/520/10, 53116/ENV/10 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen inspekce) ze dne 25.5. 2010 č.j. ČIŽP/43/OOV/SR01/1007358.003/10/ZJJ ve věci uložení povinnosti zpracovat rizikové analýzy pro lokalitu bývalé skládky Ledce. Změna provedená v odvolacím řízení se týkala specifikace ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, termínu ke splnění rozhodnutí a výroku o nákladech řízení. Žalobce v žalobě namítá, že podle jeho názoru je uložení průzkumu možné pouze tehdy, zamýšlí-li správní orgán uložit opatření k nápravě nedostatků zjištěných při vodoprávním dozoru, jejichž rozsah nelze bez takovéhoto předběžného průzkumu stanovit. Vydat takové rozhodnutí je možné pouze za účelem následného vydání rozhodnutí o uložení nápravného opatření. Nelze-li uložit nápravné opatření nebo nehodlá-li správní orgán uložit nápravné opatření, nejsou splněny podmínky uvedené v § 115 odst. 16 vodního zákona pro uložení samostatné povinnosti k provedení předběžného průzkumu. Žalobce uvádí, že není původcem ve smyslu § 42 vodního zákona, neboť nezpůsobil závadný stav, tzn. nevypouštěl odpadní vody, nenakládal nedovoleně se závadnými látkami ani nezpůsobil havárii. Skutečnost, že žalobce není původcem závadného stavu skládky Ledce, potvrdil i sám žalovaný v rozhodnutí napadeném žalobou. Žalobce uvádí, že osobě odlišné od původce není možné dle vodního zákona uložit opatření k nápravě vyjma případu uvedeného v § 42 odst. 2, který na případ žalobce nedopadá. Proto nelze žalobci uložit dle vodního zákona opatření k nápravě. K tomuto závěru ostatně dospěl žalovaný již ve svém rozhodnutí ze dne 18.12. 2002 č.j. 520/934/02. Žalobce poukazuje na to, že žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle výsledků provedeného průzkumu budou vydána potřebná rozhodnutí k nápravě, která však dle názoru žalovaného nejsou uložením nové povinnosti, nýbrž upřesněním rozsahu asanace a rekultivace skládky v Ledcích, jejímž nositelem je žalobce jako právní nástupce příspěvkové organizace Hospodářského dvora města Plzně. K tomu žalobce uvádí, že je sice právním nástupcem příspěvkové organizace Hospodářského dvoru města Plzně, které bylo jakožto původci uloženo rozhodnutím inspekce v roce 1996 opatření k nápravě. Tato skutečnost však dle názoru žalobce může mít vliv toliko na povinnosti plynoucí z takto uloženého opatření k nápravě, které dle § 42 odst. 3 vodního zákona přecházejí na právního nástupce původce. Nelze však uložit právnímu nástupci původce novou povinnost k provedení nápravného opatření. Závěr žalovaného, že rozhodnutí k nápravě nejsou uložením nové povinnosti, nýbrž upřesněním rozsahu asanace a rekultivace skládky, je zavádějící, příliš extenzivní výklad příslušných ustanovení vodního zákona a nemá tak oporu v zákoně. Žalobci není známo žádné právní ustanovení zmocňující inspekci vydat rozhodnutí, kterým by žalobci, jež není původcem ani nabyvatelem dle § 42 odst. 2 vodního zákona, uložilo nové povinnosti spočívající v provedení nápravného opatření. Stejně tak žalobci není známo žádné ustanovení zákona, které by opravňovalo inspekci vydat rozhodnutí upřesňující rozsah asanace a rekultivace skládky uložené v minulosti správním rozhodnutím. K tomu žalobce podotýká, že rozhodnutí o uložení nápravného opatření příspěvkové organizaci Hospodářskému dvoru města Plzně bylo vydáno v roce 1996, tedy před 16 lety (sic!). Jakékoliv lhůty, které umožňují zasahovat do již vydaných správních rozhodnutí, proto dávno uplynuly. Samotné rozhodnutí inspekce z roku 1996 již nelze dle názoru žalobce vykonat. Rozhodnutí je jednak ve všech svých výrocích značně neurčité, zejména co se lhůt k plnění týče, a jednak již uplynuly lhůty pro jeho vykonání. Tyto skutečnosti nelze změnit aktualizací či upřesněním, jak předjímá žalovaný, když tento postup nemá oporu v zákoně. Žalobce upozorňuje na to, že zákon sice umožňuje správnímu orgánu vydat samostatné rozhodnutí, kterým uloží povinnost provést předběžný průzkum, ale pouze za účelem následného vydání rozhodnutí o uložení nápravného opatření. V současné době přitom neexistuje ani původce ani nabyvatel dle § 42 odst. 2 vodního zákona a není tedy osoba, které by mohlo být v souladu se zákonem uloženo nápravné opatření. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 7.3. 2011, uvádí, že žalobce v žalobě dovozuje z ustanovení § 115 odst. 16 vodního zákona, že nezbytnou podmínkou pro uložení rizikové analýzy je v daném případě následné uložení opatření k nápravě. Žalobce přitom předpokládá, že toto opatření k nápravě mu bude uloženo podle některého odstavce § 42 vodního zákona. Žalovaný je toho názoru, že ustanovení § 115 odst. 16 vodního zákona umožňuje uložit provedení průzkumů potřebných ke zjištění rozsahu následných opatření samostatně a samostatným rozhodnutím lze vydávat rovněž následná opatření, jejichž rozsah byl zjištěn podle výsledků těchto průzkumů. Předpoklad žalobce, že následné opatření musí být uloženo podle některého z odstavců § 42 vodního zákona, je dle názoru žalovaného mylný. Z ustanovení § 112 odst. 1 písm. b) vodního zákona je zřejmé, že inspekci přísluší mimo jiné i ukládat odstranění a nápravu zjištěných nedostatků, jejich příčin a škodlivých následků, zjistí-li porušení povinnosti na úsecích uvedených v ustanovení § 112 odst. 1 písm. a) vodního zákona. V daném případě se jedná o porušení povinnosti na úseku ochrany podzemních vod ve smyslu ustanovení § 112 odst. 1 písm. a) bod 2 vodního zákona, přičemž nedostatkem, zjištěným při vodoprávním dozoru inspekce, je únik znečištění ze skládky Ledce mimo její prostory do podzemních vod. Tento únik je důsledkem jednak nesplnění opatření, které byly uloženy právnímu předchůdci žalobce, Hospodářskému dvoru města Plzeň, rozhodnutím z roku 1996, jednak nesplněním závazků, vyplývajících z hospodářské smlouvy č. 45/80 ze dne 8.12. 1980, která byla uzavřena mezi původním správcem pozemku Západočeskými keramickými závody, n. p. Horní Bříza a dalším právním předchůdcem žalobce, jím zřízenou příspěvkovou organizací Technickými službami města Plzně. Závazky plynoucí z opatření uložených inspekcí příspěvkové organizaci Hospodářskému dvoru města Plzně i závazky plynoucí z hospodářské smlouvy z roku 1980 přešly postupně na žalobce jako právního nástupce obou jím zřízených příspěvkových organizací. Žalovaný podotýká, že ve svém rozhodnutí nikdy netvrdil, že by žalobce byl původcem závadného stavu ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 nebo nabyvatelem majetku dle ustanovení § 42 odst. 2 vodního zákona. Žalovaný rovněž neuváděl, že by žalobce byl právním nástupcem původce podle ustanovení § 42 odst. 3 vodního zákona. Právní nástupnictví žalobce nedovozuje žalovaný z ustanovení § 42 odst. 2 nebo odst. 3 vodního zákona, nýbrž z ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, podle něhož přecházejí práva a závazky příspěvkové organizace na jejího zřizovatele, rozhodne-li zřizovatel o jejím zrušení. Žalobce pak uvádí, že město Plzeň sice je právním nástupcem příspěvkové organizace Hospodářského dvoru města Plzně, ale že tato skutečnost může mít vliv toliko na povinnosti plynoucí z takto uloženého opatření rozhodnutím z roku 1996. K tomu žalovaný opakovaně uvádí, že neodvozuje právní nástupnictví žalobce z ustanovení § 42 odst. 2 nebo odst. 3 vodního zákona, nýbrž z ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb. Ke stejnému závěru dospěl ostatně i Okresní soud Plzeň-město v rozsudku sp.zn. 14C 413/2002 ze dne 6.7. 2003 a Krajský soud v Plzni v rozsudku sp.zn. 56 Co 496/2003 ze dne 24.2. 2004. Krajský soud v Plzni v tomto rozsudku dospěl k závěru, že odpad tvořící skládku je věcí movitou a je vlastnictvím žalobce. Z toho dle názoru žalovaného vyplývá, že žalobci jako majiteli odpadu tvořícího skládku i jako nositeli povinnosti skládku rekultivovat, lze ukládat samostatná opatření jak podle ustanovení § 115 odst. 16 vodního zákona, tak podle ustanovení § 112 odst. 1 písm. b) vodního zákona k nápravě zjištěných nedostatků samostatným rozhodnutím. Dle názoru žalovaného není přitom rozhodující, zda opatření uložená podle § 112 odst. 1 písm. b) vodního zákona budou opatření zcela nová či opatření modifikovaná těm, která nebyla žalobcem nikdy splněna, v současné době jsou již zastaralá a po řadě novelizací vodního zákona od jejich uložení navíc nevymahatelná. Podle názoru žalovaného nelze připustit, aby žalobce, který obě příspěvkové organizace zřídil právě za účelem hospodaření se skládkou Ledce, donekonečna odmítal odpovědnost jak za následky nečinnosti těchto organizací, tak za neplnění uložených opatření. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta. Žalobce podal k tomuto vyjádření žalovaného repliku, v níž uvedl, že musí opakovaně zdůraznit, že rozhodnutí inspekce z roku 1996 již nelze vykonat, neboť je ve všech svých výrocích značně neurčité, zejména co se lhůt k plnění týče, a jednak už uplynuly lhůty pro jeho vykonání. Žalobce proto nelze nijak postihovat za nedodržení některých takovýchto neurčitých nevykonatelných „povinností” uložených jeho právnímu předchůdci. Pokud se žalovaný dovolává hospodářské smlouvy č. 45/80 ze dne 8.12. 1980, žalobce uvádí, že se jedná o povinnost vyplývající ze soukromoprávní smlouvy, jejíhož plnění se může domáhat jen druhá smluvní strana. Nejedná se o povinnost stanovenou vodním zákonem ani o povinnost uloženou podle vodního zákona. Pokud žalovaný poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp.zn. 56Co 496/2003, žalobce k tomu uvádí, že soud se v něm nijak nevyjadřuje k otázce vlastnictví skládky. Závěry vyslovené v tomto rozsudku jsou obecné a nijak se nevyjadřují ke konkrétnímu stavu na skládce Ledce. Žalobce uvádí, že skládka byla založena na přelomu let 1967 a 1968. Kromě Technických služeb města Plzně ukládala po desetiletí odpady na předmětné pozemky i celá řada státních podniků za účelem zavezení vytěženého kaolinového lomu. Plocha pozemku byla po ukončení skládkování rekultivována, tj. zavezená, překryta vrstvou zeminy, nově zalesněna a byla obnovena původní komunikace. Odpad jako takový je sice samostatnou věcí movitou, své samostatnosti v právním slova smyslu ale pozbývá v okamžiku jeho fyzického spojení se zemí, zejména po jeho zavezení a zalesnění, tím se stává součástí pozemku. K tomu žalobce upozorňuje, že obdobnou otázkou se zabýval Nejvyšší soud, který dospěl v posuzované věci k závěru opačnému než Krajský soud v Plzni (jedná se o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1964/2003 ze dne 6.1. 2004). Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu popsané skutečnosti: Opatřením ze dne 5.5. 2010 bylo zahájeno správní řízení ve věci uložení nápravného opatření za účelem zjištění současného vlivu bývalé skládky Ledce na kvalitu podzemních vod v jejím okolí. Žalobce podal k zahájenému řízení vyjádření, a to jednak podáním doručeným inspekci dne 18.5. 2010 a jednak podáním doručeným inspekci vedeném 24.5. 2010. Žalobce v těchto podáních uvedl, že se zahájením řízení nesouhlasí a požadoval, aby bylo zastaveno. K tomu uvedl, že Statutární město Plzeň je sice právním nástupcem Hospodářského dvora města Plzně, avšak v době existence tohoto subjektu, tj. cca od roku 1990 až do současnosti, k činnosti vedoucí ke kontaminaci předmětné lokality nedocházelo; tedy tento subjekt nemůže být původcem závadného stavu a nelze proto použít inspekcí citovaná ustanovení vodního zákona jako důvod pro zahájení správního řízení. Žalobce pak dále uvedl, že není původcem ve smyslu § 42 vodního zákona, neboť sám nezpůsobil závadný stav, tzn. nevypouštěl odpadní vody, nenakládal nedovoleně se závadnými látkami ani nezpůsobil havárii. Opětovně připomenul, že žalobce nikdy nebyl vlastníkem ani provozovatelem skládky. Protože žalobce není původcem závadného stavu, není možné mu uložit dle § 42 odst. 1 vodního zákona povinnost k provedení nápravného opatření. Odůvodnění inspekce, která dovozuje oprávnění uložit žalobci nápravné opatření z faktu, že žalobce je právním nástupcem příspěvkové organizace Hospodářský dvůr města Plzně, je dle názoru žalobce jednoznačně nesprávné. Tato skutečnost může mít vliv toliko na povinnosti plynoucí z opatření k nápravě uložené původci závadného stavu podle § 42 odst. 1 vodního zákona, které dle § 42 odst. 3 vodního zákona přecházejí na právního nástupce původce. Podle názoru žalobce však nelze uložit právnímu nástupci původce novou povinnost k provedení nápravného opatření. Žalobce dále poukazuje na to, že nikdy nebylo prokázáno, že příspěvková organizace Hospodářský dvůr města Plzně je původcem závadného stavu ve smyslu vodního zákona. Rozhodnutím ze dne 25.5. 2010 č.j. ČIŽP/43/OOV/SR01/1007358.003/10/ZJJ inspekce podle § 42 odst. 3 a § 115 odst. 16 vodního zákona uložila žalobci opatření k nápravě za účelem zjištění současného vlivu bývalé skládky Ledce na kvalitu podzemních vod v jejím okolí, a to „prostřednictvím hydrogeologické firmy s osvědčením o odborné způsobilosti projektovat, provádět a vyhodnocovat geologické práce v oboru hydrogeologie či sanační geologie zpracovat rizikovou analýzu pro lokalitu bývalé skládky Ledce a předložit ji inspekci” v termínu do 31.12. 2010. Současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 4.000,- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí inspekce uvedla, že zpracování rizikové analýzy bylo uloženo žalobci z toho důvodu, že žalobce se stal právním nástupcem bývalého provozovatele skládky (tím byla příspěvková organizace Hospodářský dvůr města Plzně) poté, co byla tato organizace usnesením zastupitelstva města Plzně zrušena a její práva a závazky přešly dle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 250/2002 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, právě na žalobce. K vyjádření žalobce pak inspekce konstatovala, že organizace Hospodářský dvůr města Plzně si byla dobře vědoma toho, že svojí činností ohrožuje životní prostředí, neboť aby bylo možno odhadnout výši ekologických škod způsobených provozem skládky, nechala tato organizace zpracovat již v roce 1996 projekt sanace a rekultivace skládky Ledce. Na základě předloženého projektu vydala inspekce dne 12.12. 1996 rozhodnutí č.j. 3/OV/1637/96/Hs. Z toho jednoznačně vyplývá, že Hospodářský dvůr města Plzně v minulosti již vyvíjel aktivity týkající se nutné sanace a rekultivace předmětné skládky a vynaložil za tímto účelem značné finanční prostředky. Proto jeho právní nástupce (žalobce) je zodpovědný za současný stav týkající se této skládky. Tvrzení žalobce o tom, že v době existence Hospodářské dvora města Plzně nedocházelo k činnosti vedoucí ke kontaminaci lokality, se nezakládá na pravdě. Rovněž je nutno konstatovat, že nápravné opatření je ukládáno podle ustanovení § 42 odst. 3 vodního zákona, neboť opatření k nápravě uložená původci závadného stavu přešla na jeho právního nástupce. Skutečnost, že žalobce je právním nástupcem Hospodářského dvora města Plzně, byla potvrzena i žalobcem v jeho vyjádření k zahájení řízení z 10.5. 2010. Inspekce dále uvedla, že ukládané nápravné opatření týkající se zpracování rizikové analýzy není novou povinností, ale je v přímé souvislosti s nápravnými opatřeními uloženými rozhodnutím z roku 1996 pod body číslo 3 a 5, které žalobce neplnil a ani v současné době neplní. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém především uvedl, že ve výroku rozhodnutí je uloženo "opatření k nápravě" podle ustanovení § 115 odst. 16 vodního zákona, ačkoliv podle uvedeného ustanovení lze uložit pouze povinnost provést průzkum nebo povinnost zpracovat odborné podklady. Protože však z obsahu rozhodnutí lze dovodit, že inspekce žalobci fakticky ukládá povinnost provést průzkum, přistupuje žalobce k rozhodnutí tak, že mu byla uložena povinnost k provedení průzkumu ve smyslu ustanovení § 115 odst. 16 vodního zákona. Žalobce jako zásadní uvádí skutečnost, že není původcem ve smyslu § 42 vodního zákona. V tomto ohledu argumentoval obdobně jako později v podané žalobě. Rovněž uvedl, že skutečnost, že žalobce je právním nástupcem příspěvkové organizace Hospodářského dvora města Plzně, může mít vliv toliko na povinnosti plynoucí z opatření k nápravě uloženého původci závadného stavu podle ustanovení § 42 odst. 1 vodního zákona, které dle § 42 odst. 3 vodního zákona přecházejí na právního nástupce původce. Žalobce rovněž nesouhlasil s částkou 4.000,- Kč, která mu byla uložena jako náhrada nákladů řízení. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí inspekce změnil následujícím způsobem: - ve výrokové části byl vypuštěn odkaz na ustanovení § 42 odst. 3 vodního zákona a byla vypuštěna slova „opatření k nápravě”. - termín ke splnění rozhodnutí byl změněn z 31.12. 2010 na 30.4. 2011. - uložená povinnost nahradit náklady řízení stanovená původně paušální částkou 4.000,- Kč byla snížena na paušální částku 2.500,- Kč. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ze spisu vyplývá, že pozemek parc. č. 2341/14 v k. ú. Ledce, na kterém je bývalá skládka Ledce umístěna, byl v minulosti součástí kaolinového lomu, využívaného k těžbě kaolinu organizací Západočeské keramické závody, n. p. Horní Bříza. Těžba suroviny byla ukončena v roce 1967. Rozhodnutím Okresního národního výboru v Plzni-sever byl vydán souhlas se zavážením prostoru lomu tuhými odpadky organizací Technické služby města Plzně s podmínkou, že po zavezení lomu bude provedena technická rekultivace a po jejím provedení bude rekultivovaná plocha osázena lesními sazenicemi. S pozemkem hospodařilo město Plzeň prostřednictvím Technických služeb města Plzně od roku 1980, kdy byl tento pozemek předán původním správcem Západočeskými keramickými závody na základě hospodářské smlouvy č. 46/80 ze dne 8.12. 1980, jejíž součástí byla i povinnost provést po zavezení a ukončení skládkování rekultivaci. Po zrušení Technických služeb města Plzně usnesením zastupitelstva města Plzně ze dne 24.9. 1991 přešla práva i povinnosti vztahující se k provozování skládky na Hospodářský dvůr města Plzně. Rozhodnutím inspekce ze dne 12.12. 1996 bylo Hospodářskému dvoru města Plzně uloženo několik opatření. Příspěvková organizace Hospodářský dvůr města Plzně byla k datu 31.12. 2001 usnesením zastupitelstva města Plzně zrušena a jejím právním nástupcem se stal žalobce, který převzal dle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 250/2002 Sb. závazky včetně závazků uložených rozhodnutím inspekce ze dne 12.12. 1996. Tyto závazky žalobce až do současné doby nesplnil. Předmětný pozemek byl v roce 2001 majetkem, s nímž nehospodařila žádná organizační složka státu, proto podle tehdejších předpisů příslušelo hospodaření s ním Okresnímu úřadu v Plzni-sever. Okresní úřad převzal tento pozemek do své správy jako majetek státu, odmítl však převzít odpad na něm uložený. Po zrušení Okresního úřadu Plzeň- sever byl předmětný pozemek převeden na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který jej v roce 2002 bezúplatně převedl na firmu RESO a ta jej v roce 2004 prodala firmě Ganova s. r. o. Ve spise je založena kopie rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 56 Co 496/2003 ze dne 24.2. 2004, kterým Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město sp.zn. 14C 413/2002 ze dne 4.7. 2003. Ve svém rozsudku se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu v tom, že povinnost sanovat a rekultivovat předmětný pozemek stíhá žalobce jako subjekt, jehož právní předchůdce se k této povinnosti zavázal již hospodářskou smlouvou z roku 1980 a tato povinnost nebyla žalobcem a ani jeho právním předchůdcem splněna. Krajský soud vyslovil názor, že z právního hlediska je odpad tvořící skládku věcí movitou. Tu bez dalšího není možné považovat za součást pozemku a logicky pak nelze bez dalších skutečností tvrdit, že odpad umístěný na pozemku se stává automaticky součástí pozemku. Proto odpad umístěný na pozemku jako věc movitá a pozemek jako věc nemovitá jsou zcela samostatnými věcmi ve smyslu práva a jako takové mohou sdílet zcela samostatný osud ve smyslu jejich vlastnictví. K jednotlivým námitkám žalobce uvedeným v odvolání žalovaný uvedl, že souhlasí s námitkou, že žalobce není původcem závadného stavu podle ustanovení § 40 odst. 1 vodního zákona. Provedení průzkumu je mu proto ukládáno podle ustanovení § 115 odst. 16 vodního zákona samostatně jako právnímu nástupci Hospodářského dvoru města Plzeň ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb. a nositeli povinnosti provést asanaci a rekultivaci skládky. Žalovaný uvedl, že provedení průzkumů, popřípadě zpracování odborných podkladů lze podle ustanovení § 115 odst. 16 vodního zákona uložit samostatně. Citovaný § 115 odst. 16 vodního zákona neváže uložení této povinnosti na podmínku, že adresátem povinnosti musí být výlučně původce tak, jak se snaží žalobce toto ustanovení interpretovat. Potřebná rozhodnutí k nápravě, která budou vydána podle výsledku provedeného průzkumu nejsou uložením nové povinnosti, jak uvádí žalobce, nýbrž upřesněním rozsahu asanace a rekultivace skládky v Ledcích, jejímž nositelem je žalobce jako právní nástupce Hospodářského dvoru města Plzeň, jehož práva a závazky přešly podle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb. na zřizovatele, tj. na žalobce. Žalobce je podle názoru žalovaného i vlastníkem skládky v Ledcích, přesněji řečeno vlastníkem odpadu uloženého na předmětném pozemku. Provozovatelem a správcem skládky byly Technické služby města Plzně, zřízené právním předchůdcem žalobce (Národním výborem města Plzně), jehož práva a závazky přešly na město Plzeň podle § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. Jak Technické služby města Plzně, tak i Hospodářský dvůr města Plzně navážely a přijímaly na předmětný pozemek odpad, který se tak konkludentně stával jejich majetkem. Analogicky tento vztah vyjadřuje v současné době zákon o odpadech v ustanovení § 16 odst. 1 písm. c), z něhož vyplývá, že převzetím odpadů osobou oprávněnou přechází jeho vlastnictví na tuto osobu. Proto má žalobce k odpadu umístěném na předmětném pozemku povinnosti vyplývající z jeho vlastnictví. Žalovaný proto uzavřel, že povinnost zpracovat rizikovou analýzu pro lokalitu bývalé skládky Ledce byla žalobci uložena v souladu s právními předpisy. Proto žalovaný rozhodl tak, jak bylo shora uvedeno, že napadené rozhodnutí inspekce částečně změnil a ve zbytku je potvrdil. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Podle § 42 odst. 1 vodního zákona k odstranění následků nedovoleného vypouštění odpadních vod, nedovoleného nakládání se závadnými látkami nebo havárií (dále jen "závadný stav") uloží vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí tomu, kdo porušil povinnost k ochraně povrchových nebo podzemních vod (dále jen "původce"), povinnost provést opatření k nápravě závadného stavu (dále jen "opatření k nápravě"), popřípadě též opatření k zajištění náhradního odběru vod, pokud to vyžaduje povaha věci. Náklady na provedení opatření k nápravě nese ten, jemuž bylo opatření k nápravě uloženo. Pokud ten, komu byla uložena opatření, je neplní a hrozí nebezpečí z prodlení, zabezpečí opatření k nápravě vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí na náklady původce. Za původce závadného stavu se považuje ten, kdo závadný stav způsobil. Pokud k havárii došlo v důsledku zásahu Hasičského záchranného sboru České republiky nebo jednotek požární ochrany, nepovažují se za původce havárie, jestliže k zásahu použili přiměřených prostředků. Podle § 42 odst. 2 vodního zákona vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí uloží podle potřeby opatření k nápravě nabyvateli majetku získaného způsobem uvedeným ve zvláštním zákoně, který není původcem závadného stavu, ale k jehož majetku takto získanému je závadný stav vázán. Takto postupuje vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí v případě, že nabyvatel tohoto majetku jej získal s vědomím ekologické zátěže a byla-li s ním o tom uzavřena zvláštní smlouva nebo byla-li mu poskytnuta sleva z kupní ceny z důvodu závadného stavu, jenž je předmětem opatření k nápravě. Tímto způsobem postupuje vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí i v případě, existuje-li dosud původce závadného stavu. Podle § 42 odst. 3 vodního zákona povinnosti plynoucí z opatření k nápravě uloženého původci závadného stavu podle odstavce 1 nebo nabyvateli majetku podle odstavce 2 přecházejí na jejich právní nástupce. Podle § 115 odst. 16 vodního zákona při ukládání opatření k nápravě nedostatků zjištěných při vodoprávním dozoru, jejichž rozsah nelze stanovit bez předchozích průzkumů nebo předchozího zpracování odborných podkladů, lze uložit samostatně provedení těchto průzkumů, popřípadě zpracování uvedených podkladů a podle jejich výsledků vydávat samostatně potřebná rozhodnutí k nápravě. Je-li v rozhodnutí o opatření k nápravě uloženo nakládat s vodami způsobem, k němuž je jinak potřeba povolení podle § 8, toto povolení se již nevydává. Žalobce v prvé řadě namítá, že uložit povinnost ke zpracování průzkumů podle § 115 odst. 16 vodního zákona lze uložit jen tomu, komu lze uložit provedení samotných opatření k nápravě. Následně pak zpochybňuje, že by byl takovou osobou, neboť není původcem závadného stavu. Žalobce v dané věci v žalobě nezpochybňuje, že je právním nástupcem příspěvkové organizace Hospodářský dvůr města Plzně. Nezpochybňuje ani to, že tato příspěvková organizace je (či lépe řečeno byla v době své existence) původcem závadného stavu (bod V. žaloby, 3. odstavec). Žalobce zpochybňuje „pouze“ ten závěr správních orgánů, že uložit provedení průzkumů (a následně i opatření k nápravě) je možno i osobě, která je právním nástupcem původce závadného stavu. V tomto ohledu je pak jádro sporu mezi stranami. Soud se proto zaměřil v prvé řadě na důvodnost této žalobní námitky a shledal, že tato námitka není důvodná. S žalobcem lze částečně souhlasit v tom, že zákon výslovně neupravuje situaci, kdy původce závadného stavu zanikne s právním nástupcem ještě dříve, než mu bylo opatření k nápravě uloženo. Výslovně upravuje toliko situaci, kdy původce závadného stavu, kterému již bylo uloženo opatření k nápravě, zanikne s právním nástupcem (tuto situaci řeší ust. § 42 odst. 3 vodního zákona). Soud při řešení předestřené otázky vycházel z dostupné dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu vztahujícího se k ust. § 42 vodního zákona, která se výkladem pojmu „původce“ ve smyslu tohoto ustanovení zabývala, a to konkrétně z rozsudku ze dne 30. 11. 2005 čj. 2 As 38/2005-132 a rozsudku ze dne 23. 7. 2009 čj. 2 As 84/2009-131, byť tyto rozsudky řešily právní otázky částečně odlišné na půdoryse skutkově odlišných případů. Oba tyto rozsudky nicméně shodně vycházejí z toho, že závadný stav se váže k určitému majetku a přechází tak i na nabyvatele tohoto majetku, a to i v případě, kdy dosud nebyla povinnost provést opatření k nápravě uložena správním rozhodnutím, jinými slovy, že závazek ekologické zátěže sleduje právní osud věci. Z těchto rozsudků pak dále vyplývá, že původcem závadného stavu nutně nemusí být vždy jen vlastník pozemku, k němuž se tato ekologická zátěž váže. Městský soud v Praze veden těmito obecnými východisky dospěl k závěru, že povinnost provést opatření k nápravě (a v návaznosti na to i povinnost provést předběžné průzkumy) lze uložit i právnímu nástupci původce závadného stavu. Opačný výklad by totiž zcela proti smyslu předmětných ustanovení vodního zákona umožňoval původci závadného stavu vyhnout se odpovědnosti za jeho způsobení (a nákladům na jeho odstranění) pouhou změnou právní formy. Ostatně žalobcem naznačený výklad je v rozporu se samotným institutem právního nástupnictví vůbec. Za právního nástupce lze obecně označit osobu, která vstupuje do všech (nebo uceleného souboru) práv a povinností svého právního předchůdce. Žalobce je v daném případě univerzálním právním nástupcem příspěvkové organizace Hospodářský dvůr města Plzně podle § 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb. a přešla tedy na něj všechna práva a povinnosti tohoto subjektu. Soud proto nevidí rozumný důvod, proč by nemělo právní nástupnictví zahrnovat i možnost uložení opatření k nápravě závadného stavu ve smyslu § 42 vodního zákona. Z tohoto hlediska pak není zapotřebí se zabývat ani otázkou nanesenou žalobcem v replice k vyjádření žalovaného, zda k závadnému stavu došlo za doby existence Hospodářského dvora města Plzeň, nebo zda i tato organizace již byla „pouze“ právním nástupcem „bezprostředního“ původce, kterým byly Technické služby města Plzně jako provozovatel skládky. Je třeba poznamenat, že již v roce 1996 bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, které organizaci Hospodářský dvůr města Plzně deklarovalo za původce závadného stavu na skládce Ledce, když mu bylo uloženo opatření k nápravě. Na základě toho, co již bylo uvedeno shora, je přitom lhostejné, zda Hospodářský dvůr města Plzně byl sám původcem závadného stavu anebo zda mu byla povinnost provést opatření k nápravě uložena již jako právnímu nástupci Technických služeb města Plzně jako provozovatele skládky. Žalobce, který je podle § 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb. právním nástupcem Hospodářského dvora města Plzně, je tak osobou, které mohla inspekce uložit opatření k nápravě, resp. provedení průzkumu dle § 115 odst. 16 vodního zákona. Městský soud v Praze pak považuje za vhodné zdůraznit, že ke stejnému závěru dospěly ostatně i oba soudy, které se touto kauzou zabývaly na základě žaloby žalobce podané v občanském soudním řízení, kterou se domáhal vůči tehdejšímu vlastníku pozemku vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobce (podle svého tvrzení) bez právního důvodu vynaložil finanční prostředky na zneškodnění oleje, vyřezání a odklizení stromů a úpravu komunikace na skládce. Soudy pak při projednání této žaloby výslovně dospěly k závěru, že žalobce stíhá povinnost skládku rekultivovat (viz str. 3 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. 56Co 496/2003). Jedná se tak o shodný závěr, k němuž dospěla inspekce a žalovaný a následně pak i Městský soud v Praze při projednání této žaloby. Městský soud v Praze se pak nemohl zabývat otázkou, zda odpad uložený na bývalé skládce je samostatnou věcí v právním slova smyslu ani vlivem posouzení této otázky na výsledek správního řízení, neboť žalobce vznesl námitky proti žalobou napadenému rozhodnutí v tomto směru až v replice k vyjádření žalovaného, přičemž tato replika byla podána až po uplynutí lhůty k podání žaloby (replika byla podána dne 1. 4. 2011, lhůta pro podání žaloby uplynula dne 17. 11. 2010, resp. s ohledem na ust. § 40 odst. 3 s. ř. s. dne 18. 11. 2010). Totéž platí o tvrzení, že od založení skládky ukládala odpad na předmětném pozemku kromě Technických služeb města Plzně i celá řada státních podniků. Přezkoumání důvodnosti těchto žalobních námitek tak brání ust. § 71 odst. 2 s. ř. s., a soud se proto těmito tvrzeními žalobce dále nezabýval. Pouze pro úplnost k tomu soud poznamenává, že původce závadného stavu se nemůže své právní odpovědnosti zbavit jen tím, že odpad uložený na pozemku zaveze dalším materiálem a stane se tak součástí pozemku. Opakovaně pak je třeba zdůraznit, že postavení Hospodářského dvora města Plzně jako původce závadného stavu bylo jednoznačně deklarováno již v roce 1996 pravomocným rozhodnutím inspekce, proti němuž odvolání podáno nebylo. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení