10 A 27/2015 - 33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce nezl. X, bytem X, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 1. 2014 (správně 12. 1. 2015), č. j. MV-76760-3/SO-2014, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2014 (správně 12. 1. 2015), č. j. MV-76760-3/SO-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítla odvolání žalobce a tím potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 2. 4. 2014, č. j. OAM-936-28/ZR-2013, kterým byla žalobci zrušena platnost povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Podle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena lhůta pro vycestování v délce 60 dnů a udělen výjezdní příkaz. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce dne 11. 2. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce v žalobě namítá nesprávnost, nezákonnost a nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Důvodem zrušení platnosti žalobcova povolení k trvalému pobytu měla být ta skutečnost, že žalobce měl pobývat mimo území států EU nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců a že tato nepřítomnost nebyla odůvodněna závažnými důvody. K tomu správní orgány došly na základě nahlédnutí do cestovních dokladů žalobce. Správní orgány přitom podle žalobce vůbec nepřihlédly k jeho tvrzení, že v létě 2012 byl se svým otcem v ČR a že ve stejném roce byl i na dovolené v Itálii, přičemž jeho cestovní doklad nebyl opatřen úředním razítkem. Žalobci je vytýkáno, že svá tvrzení žádným způsobem nedoložil. Žalobce je však toho názoru, že za zjištění skutečného stavu věci je odpovědný správní orgán prvého stupně, a to s ohledem na § 3 správního řádu. Žalobce při své výpovědi tvrdil, že se na území EU minimálně v létě 2012 nacházel. Správní orgán toto tvrzení nevzal v úvahu a spokojil se s jediným důkazem ve formě veřejné listiny, který byl však žalobcem zpochybněn. Žalobce namítá, že nebyl správním orgánem prvého stupně vyzván, aby na podporu svých tvrzení označil důkazy. Žalobce je přesvědčen, že došlo k porušení § 4 správního řádu, neboť mu jako osobě práva neznalé nebylo dáno přiměřené poučení. Žalobce si proto nebyl vědom, že má na podporu svých tvrzení označit důkazy, a domníval se, že jeho výpověď je pro správní orgán dostačujícím důkazem. Vzhledem k tomu, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu má dalekosáhlé dopady do života, je žalobce přesvědčen, že měl být správním orgánem vyzván k doložení důkazů. Pokud žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že žalobce ani v odvolacím řízení nepředložil žádné důkazy ke svým tvrzením, pak žalobce namítá, že § 82 odst. 4 správního řádu takový postup znemožňuje. Žalobce nemohl v odvolacím řízení předložit nový důkaz. Žalovaná měla z tohoto důvodu prvostupňové rozhodnutí zrušit pro porušení již uvedených zásad správního řízení. Žalobce dále tvrdí, že správní orgány nesprávně posoudily možnost aplikace výjimky spočívající v závažných důvodech znemožňujících žalobci pobývat na území států EU. Správní orgány založily svůj závěr o neexistenci závažných důvodů na domněnkách, že nemoc žalobcovy babičky a problematické těhotenství matky, do kterého je ovšem zapotřebí zahrnout i samotné narození dítěte, nemohly trvat tak dlouhou dobu. Žalovaná přitom žalobci vytýká, že svá tvrzení nikterak nedoložil. Žalobce k tomu opět namítá, že o povinnosti prokazovat svá tvrzení nebyl správními orgány poučen. Žalobce namítá nepřiměřenost správních rozhodnutí. Došlo k porušení § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého má správní orgán dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a odpovídalo okolnostem případu. Žalobce má za to, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu není přiměřeným opatřením ve vztahu k jeho pochybení, které v podstatě spočívalo jenom v tom, že jako nezletilý zůstal se svou matkou, která měla problematické těhotenství, nebo že se staral o nemocnou babičku, a z těchto důvodů se nezdržoval na území států EU. Nelze pokládat za přiměřené a odpovídající okolnostem daného případu takové rozhodnutí, které žalobci znemožní studium a soužití se svojí rodinou na území ČR, když ze strany žalobce nedošlo k žádnému pochybení. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že žaloba je nedůvodná. Podle žalované nelze poučovací povinnost chápat tak extenzivně, jak je popsáno v žalobě. Žalovaná podotkla, že cestovní doklady jsou veřejnou listinou. Podle žalované existovala celá řada možností, jak údajnou přítomnost žalobce na území EU dokázat. Mohla být předložena letenka, potvrzení hotelu, či navržen výslech svědků apod. Koncentrace odvolacího řízení přitom podle žalované neplatí. Žalobce však žádné důkazy nepředložil ani v odvolacím řízení ani v řízení před soudem. K námitce nepřiměřenosti rozhodnutí žalovaná uvedla, že povinnost posuzovat tuto otázku z § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nevyplývá. Ostatně s ohledem na okolnosti věci by ani nešlo uvažovat o nepřiměřenosti; žalobce má evidentně silné vazby na vlast. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Oznámením ze dne 2. 5. 2013 zahájil správní orgán prvého stupně správní řízení ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců. Dne 16. 5. 2013 byl správní orgán vyrozuměn o převzetí právního zastoupení ze strany advokáta žalobce. Dne 10. 7. 2013 se uskutečnil výslech žalobce za přítomnosti zástupce žalobce a jeho strýce. Vyrozuměním ze dne 5. 2. 2014, č. j. OAM- 936-24/ZR-2013, byl žalobce vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. K seznámení se s podklady řízení došlo dne 11. 2. 2014. Dne 20. 2. 2014 bylo správnímu orgánu prvého stupně doručeno písemné vyjádření žalobce. Dne 2. 4. 2014 vydal správní orgán prvého stupně pod č. j. OAM-936-28/ZR-2013 rozhodnutí, kterým byla žalobci podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zrušena platnost povolení k trvalému pobytu na území ČR a stanovena lhůta 60 dnů k vycestování. Povolení k trvalému pobytu bylo žalobci uděleno v roce 1998 za účelem společného soužití s otcem. Z porovnání úředních záznamů v cestovních dokladech žalobce a jeho rodičů bylo zjištěno, že žalobce nepobýval na území států EU v období minimálně od 16. 12. 2005 do 6. 6. 2007 (tj. jeden rok a necelých sedm měsíců), od 21. 12. 2007 do 18. 6. 2009 (tj. jeden rok a šest měsíců), od 24. 6. 2009 do 23. 6. 2010 (tj. dvanáct měsíců) a od 7. 7. 2011 do 9. 5. 2013 (tj. jeden rok a deset měsíců). Tvrzení žalobce o tom, že v létě 2012 pobýval v ČR, považoval správní orgán prvého stupně za neodpovídající skutečnosti. Správní orgán postupoval podle čl. 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (dále jen „Schengenský hraniční kodex“). Správní orgán prvého stupně konstatoval, že žalobce není vyjmut z pořizování záznamů o jeho vstupu či výstupu z Schengenského prostoru do cestovního dokladu. Správní orgán proto vycházel ze záznamů z cestovních dokladů jako z relevantního důkazního materiálu. Správní orgán prvého stupně měl za prokázané a ve spise doložené, že žalobce na území ČR nepobýval dlouhodobě a opakovaně, aniž by mu v tom bránily závažné důvody. Absolvování základní školní docházky v domovském státě nepovažoval správní orgán za závažný důvod ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Stejně tak za závažné důvody nepovažoval ani nutnost zajištění péče o babičku a matku v těhotenství. Správní orgán podotkl, že nezpochybňuje možnost určitého podílu žalobce na péči o jeho rodinné příslušníky. Správní orgán však vyhodnotil, že odpovědnost za péči o rodinné příslušníky spočívala na jiných osobách a že žalobce použil tuto argumentaci jako zástupnou. Závěrem rozhodnutí se správní orgán zabýval podle § 174a zákona o pobytu cizinců tím, zda vydané rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. K odvolání žalobce vydala žalovaná dne 12. 1. 2014 (správně dne 12. 1. 2015) pod č. j. MV-76760-3/SO-2014 napadené rozhodnutí. V odůvodnění přitom uvedla, že bylo na žalobci, aby prokázal, že na území Schengenského prostoru přicestoval, a to navzdory tomu, že v cestovním dokladu nemá oražena výjezdová či příjezdová razítka. Tvrzení o pobytu v Itálii v roce 2012 není žalobcem nijak prokázáno. Dále žalovaná uvedla, že těhotenství matky nezpochybňuje, neboť dne 17. 5. 2012 se narodila žalobcova sestra. Péče o matku trpící poporodními komplikacemi by mohla představovat závažný důvod pro pobývání mimo území států EU. Žalobce nepobýval na území členských států EU v rozhodné době od 7. 7. 2011 do 9. 5. 2013, tj. v období, kdy se údajné komplikované zdravotní stavy jeho matky musely odehrát. Zdravotní potíže matky by však musely trvat soustavně, aby objektivně bránily žalobci v cestování; to žalovaná nepovažovala za pravděpodobné. Žalobce navíc prokazatelně nepobýval na území členských států EU též v období od 21. 12. 2007 do 18. 6. 2009, přičemž pro nepřítomnost v tomto období žádný závažný důvod konkrétně nevymezil. Pokud jde o další tvrzený důvod, a sice o péči o nemocnou babičku, tak její zdravotní problémy nebyly nikterak konkretizovány a ani časově vymezeny; žalované se jeví jako nepravděpodobné, že by tyto potíže trvaly celých devět let žalobcovy nepřítomnosti. O zdravotních potížích matky či babičky nebyla doložena žádná lékařská zpráva. Konečně žalovaná konstatovala, že v případě rušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců se přiměřenost dopadů rozhodnutí neposuzuje. Ve správním spise jsou založeny kopie cestovních dokladů žalobce a cestovních dokladů jeho rodičů. Krajský soud se předně zabýval tím, zda je nezletilý žalobce procesně způsobilý v takovém rozsahu, aby mohl v řízení samostatně jednat. Krajský soud z osobních údajů žalobce zjistil, že dosáhne zletilosti dne 28. 10. 2015. Žalobce vystupoval v řízení před správními orgány samostatně, a to na základě § 178 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že za procesně způsobilého se pro účely tohoto zákona považuje cizinec starší 15 let, který je schopen projevit svou vůli a samostatně jednat. Krajský soud ze spisu nezjistil nic, z čeho by mohl mít pochybnost o tom, že žalobce nebyl schopen projevit svou vůli a samostatně jednat před správními orgány. Podle § 33 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) platí, že účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. Krajský soud s ohledem na to, že žalobce samostatně vystupoval již v řízení před správními orgány a nebyl zastoupen zákonným zástupcem, vyhodnotil, že žalobce je dostatečně rozumově a volně vyspělý, aby mohl samostatně vystupovat i v řízení před soudem, obzvláště je-li věku velmi blízkého dosažení zletilosti a je-li zastoupen advokátem na základě plné moci. Krajský soud tak jednal se žalobcem jako s procesně způsobilým v rámci tohoto probíhajícího řízení. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, pokud nebyla odůvodněna závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo pracovním vysláním do zahraničí. Žalobce namítá, že správní orgány nepřihlédly k jeho tvrzení, že byl v létě 2012 v ČR a ve stejném roce též v Itálii. Žalobce se domnívá, že tímto tvrzením zpochybnil úřední záznamy v cestovních dokladech a mělo být vycházeno z jeho tvrzení. Žalobce má za to, že měl být poučen a vyzván, aby svá tvrzení prokázal. Daná argumentace žalobce je lichá. Správní orgány vycházely z čl. 10 a 11 Schengenského hraničního kodexu, které ve svých rozhodnutích citovaly a vyvodily z nich závěr, že žalobce podléhá pravidlu o systematickém opatřování cestovních dokladů státních příslušníků třetích zemí otiskem razítka při vstupu a výstupu ze Schengenského prostoru a že se na žalobce nevztahuje žádná z výjimek, kdy se cestovní doklad nemusí opatřovat otiskem razítka. Ostatně nic z toho žalobce v žalobě ani nerozporoval. Čl. 11 Schengenského hraničního kodexu zavádí domněnku správnosti záznamů v cestovním dokladu pro účely posouzení splnění podmínek délky pobytu. Podle odst. 2 citovaného článku je možné danou domněnku vyvrátit, pokud státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předloží věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti. Žalobce nic takového neprokázal. Nelze tedy vycházet z toho, že žalobce svým tvrzením zpochybnil úřední záznamy v cestovních dokladech. K jejich zpochybnění a vyvrácení domněnky správnosti těchto záznamů by došlo až právě doložením a hodnověrným prokázáním konkrétních skutečností o pobytu žalobce na území států EU. Své důkazy mohl žalobce předložit jak v řízení před správním orgánem prvého stupně, tak v řízení odvolacím. Není totiž pravdou, že by odvolací řízení bylo omezeno zásadou koncentrace podle § 82 odst. 4 správního řádu. Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu totiž na řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, nedopadá. Řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona o pobytu cizinců je řízení, v němž je z moci úřední uložena povinnost opustit území ve stanovené lhůtě a za tím účelem je cizinci udělen výjezdní příkaz. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 – 48, publikovaný pod č. 2412/2011 Sb. NSS, a též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 306/2014 – 50 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Dané řízení bylo vedeno z moci úřední a podle § 50 odst. 3 správního řádu na toto řízení dopadlo pravidlo, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Ovšem vedle toho platí i § 52, věty první správního řádu, podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. K rozložení důkazního břemene v těchto typech řízení se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud. Např. v rozsudku ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35, konstatoval, že „primárně je důkazní břemeno na správním orgánu (…), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. § 52 správního řádu). Názor stěžovatele by v podstatě znamenal, že jakékoli jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím.“ Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011 – 66, se podává, že „i v přestupkovém řízení má obviněný z přestupku povinnost v souladu s § 52 správního řádu z roku 2004 prokázat, co sám tvrdí, má-li správní orgán z jeho tvrzení vycházet.“ Závěry citované judikatury jsou použitelné i na nyní projednávaný případ, kdy bylo stejně jako v případě přestupkového řízení vedeno řízení z moci úřední o uložení povinnosti účastníku řízení. Za zjištění skutkového stavu věci je tedy primárně odpovědný správní orgán, ovšem účastník řízení je povinen prokázat, co sám tvrdí, hodlá-li svým tvrzením vyvrátit závěry správního orgánu o skutkovém stavu věci. Jak se podává ze správního spisu i z obsahu napadených rozhodnutí a ostatně i z žaloby, žalobce svá tvrzení o pobytu na území ČR v létě 2012, o pobytu v Itálii v roce 2012 či o zdravotním stavu své babičky a matky nikterak správnímu orgánu neprokázal, ač jej stíhalo důkazní břemeno, jak bylo popsáno shora. Žalobce se v žalobě bránil tím, že nebyl správními orgány poučen a vyzván k tomu, aby označil důkazy ke svým tvrzením. Žalobce se dovolává § 4 správního řádu, podle kterého platí, že správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Krajský soud je přesvědčen, že správní orgán prvého stupně poučovací povinnosti dostál, neboť součástí protokolu o výslechu účastníka řízení ze dne 10. 7. 2013 je záznam o poučení vyslýchaného účastníka řízení, v němž je mimo jiné uvedeno, že účastník byl poučen o svém právu navrhnout důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení. Uvedené poučení je podepsáno jak žalobcem, tak jeho zmocněncem a strýcem, kteří s ním byli přítomni při výslechu. K rozsahu poučovací povinnosti se již taktéž vyjadřoval Nejvyšší správní soud, když např. v rozsudku ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 1/2010 - 76, konstatoval, že „poučovací povinnost správních orgánů v řízení, která vedou, je obecně zaměřena na poučení o procesních právech a povinnostech (§ 4 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Do poučovací povinnosti však již nepatří návod, co by účastník řízení měl nebo mohl činit, aby dosáhl žádaného výsledku.“ Krajský soud tak hodnotí, že v rozsahu procesních práv a povinností správní orgán dostál své poučovací povinnosti. Dále však již nebyl povinen žalobce instruovat o tom, že má prokázat svá tvrzení a jakým způsobem, a to obzvláště za situace, kdy žalobce byl prakticky od počátku řízení zastoupen advokátem na základě plné moci. Žalobce dále tvrdil, že správní orgány nesprávně posoudily možnost aplikace výjimky spočívající v závažných důvodech znemožňujících žalobci pobývat na území států EU. Žalobce se v žalobě dovolával nemoci své babičky a problematického těhotenství své matky a komplikací po porodu. K dané námitce nemůže krajský soud uvést než to, že je formulována naprosto obecně, což znemožňuje krajskému soudu se k ní blížeji vyjádřit. Žalobce svá tvrzení ani nedokládá žádnými důkazy, např. lékařskými zprávami. Pokud jde o nemoc babičky, tak tu žalobce nijak časově neukotvuje a není tedy zřejmé, k jakému časovému období jeho nepřítomnosti na území států EU se daný důvod vztahuje. Péče o matku, která měla zdravotní problémy v těhotenství i po porodu, jako závažný důvod podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců se logicky musela vztahovat k období žalobcovy nepřítomnosti od 7. 7. 2011 do 9. 5. 2013 (tj. jeden rok a deset měsíců). Ze zjištění správního orgánu se podává, že sestra žalobce se narodila v květnu 2012, tzn. že žalobce byl s matkou celou dobu jejího těhotenství a dále ještě cca jeden rok po porodu. Z daných časových údajů a z absence jakýchkoliv lékařských zpráv se jeví jako nepravděpodobné, že by zdravotní potíže matky byly takového rozsahu a trvání. Žalobcovo tvrzení o návštěvě ČR v létě 2012 po narození sestry nebylo z jeho strany prokázáno. Je třeba vycházet z toho, že žalobci se nepodařilo zpochybnit závěr správních orgánů o jeho nepřítomnosti na území států EU od 7. 7. 2011 do 9. 5. 2013, neboť pobyt v ČR a v Itálii v roce 2012 se mu nepodařilo prokázat a stejně tak se mu nepodařilo prokázat, že v tomto období existovaly závažné důvody jeho nepřítomnosti po dobu delší než deset měsíců. Konečně žalobce namítal, že správní rozhodnutí nejsou přiměřená ve vztahu k jeho pochybení a neodpovídají okolnostem daného případu. Daným rozhodnutím dojde ke znemožnění jeho studia a soužití s rodinou na území ČR. Krajský soud předně uvádí, že v případě rozhodování o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců tento zákon nepředpokládá, že by měla být posuzována přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života podle kritérií § 174a citovaného zákona. Zákonodárce povinnost posuzovat tuto rovinu věci do daného ustanovení nezakotvil, resp. nezakotvil ji ve vztahu k rušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle jednotlivých důvodů vymezených v celém prvním odstavci § 77 zákona o pobytu cizinců. Ve vztahu k rušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle odstavce druhého daného ustanovení tuto povinnost zakotvil. Z vůle zákonodárce tak lze dovodit, že v případě rušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 se již splnění podmínky přiměřenosti automaticky předpokládá. To, že správní orgán prvého stupně v prvostupňovém rozhodnutí tuto otázku posuzoval, bylo nad rámec jeho povinností, avšak nemohlo to založit žádné oprávnění pro žalobce, aby daná otázka byla řešena i v řízení odvolacím, když k tomu není zákonný podklad. Pokud jde o tvrzení žalobce, že v důsledku správních rozhodnutí mu bude znemožněno studium a soužití s rodinou v ČR, pak se ze správního spisu podává, že jeho rodiče na území ČR trvale nežijí a sám žalobce při pobytové kontrole dne 30. 1. 2014 sdělil policistům, že v současné době studuje střední školu v Kyjevě (viz žádost o prověření informací ze dne 4. 2. 2014). Ze skutečností zjištěných správními orgány nelze ani uvažovat o tom, že by za daným okolností mohlo být přezkoumávanými rozhodnutími zasaženo do žalobcova soukromého a rodinného života, když je patrné, že od svých šesti let na území ČR trvale nežije, dojížděl vždy jen na pár dnů a český jazyk si neosvojil. Rodina žalobce zde trvale nežije a žalobce realizoval povinnou školní docházku ve vlasti a tam i pokračuje ve studiu na střední škole. Žalobce se domáhal přiměřenosti rozhodnutí výslovně s odkazem na § 2 odst. 4 správního řádu a domáhal se toho, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a odpovídalo okolnostem případu. Žalobce dovozuje, že přijaté opatření je nepoměrně přísné ve vztahu k jeho pochybení. K tomu nezbývá než konstatovat, že dikce § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nedává správnímu orgánu možnost uvážení, zda v případě naplnění zákonných podmínek platnost povolení k trvalému pobytu zruší či nikoliv. Dikce zákonného ustanovení zní tak, že správní orgán je povinen platnost povolení k trvalému pobytu zrušit. Správní orgány v řízení zjistily všechny rozhodné okolnosti pro posouzení naplnění podmínek daného ustanovení a zabývaly se i žalobcovými tvrzeními; přitom nepochybily ani po procesní stránce, jak již bylo konstatováno shora. Za daných okolností nelze mít za to, že by správní rozhodnutí byla v rozporu s veřejným zájmem a neodpovídala okolnostem případu. Opak je pravdou. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti nějaké náklady vznikly. Krajský soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.