10 A 27/2016 - 30

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: Česká pošta, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, IČ: 471 14 983, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Praha 9, Sokolovská 219, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 14. 12. 2015, č. j.: ČTÚ- 27 206/2015-603, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I . Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „předseda Rady ČTÚ“) zamítl její rozklad proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 2. 2015, č. j. ČTÚ- 1 304/2015-638/III. vyř. – Gal (dále jen „rozhodnutí o pokutě“). Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně uložil žalobkyni pokutu ve výši 7 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 37a odst. 2 písm. e) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poštovních službách“), kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 7 odst. 1 téhož zákona vydala dne 8. 10. 2014 neoprávněnému příjemci doporučenou zásilku x, podanou dne 7. 10. 2014 na podací poště 700 71 Depo Ostrava 71 (dále jen „doporučená zásilka“) určenou do vlastních rukou paní I. M. Ze správního spisu vyplynulo, že v rámci jiného správního řízení vedeného ve věci sporu o peněžité plnění odeslal správní orgán I. stupně prostřednictvím žalobkyně úřední písemnost paní I. M. Správní orgán I. stupně použil obálku se zeleným pruhem, jež byla určena do vlastních rukou adresáta, zaslal ji s doplňkovými službami „dodejka“, „nevracet, vložit do schránky“ a „uložit jen 10 dní“. Správní orgán podal zásilku dne 7. 10. 2014 a dodejka mu byla zaslána zpět s podpisem matky adresátky paní E. U. a s uvedením převzetí zásilky dne 8. 10. 2014 v 13:25 hod. Správní orgán I. stupně reklamoval doručení poštovní zásilky dopisem ze dne 14. 10. 2014 pod č. j. ČTÚ-80 995/2012-638/III. Vyř. – UrP, v němž žádal o prošetření způsobů doručení této poštovní zásilky, popř. sdělení, na základě jakého dokladu (plná moc, zmocnění) byla zásilka předána matce adresátky. Dne 3. 12. 2014 správní orgán I. stupně obdržel Vyrozumění o reklamačním řízení RL č. j. 114V/14, v němž se žalobkyně omluvila za ztrátu zásilky a vrátila cenu služby poštovní poukázkou k výplatě v hotovosti. Správní orgán I. stupně vedenou korespondenci k reklamačnímu řízení včetně doručenky, podacího archu a výpisu ze sledování zásilek (Track&Trace) vložil do správního spisu v nyní vedené věci. Na základě uvedených skutečností, které byly vyhodnoceny jako dostatečné, vydal správní orgán I. stupně dne 15. 1. 2015 rozhodnutí formou příkazu č. j. ČTÚ-1 304/2015- 638/I. vyř. – Gal, v souladu s § 150 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Proti příkazu podala žalobkyně ve stanovené lhůtě odpor, proto správní orgán I. stupně dne 28. 1. 2015 žalobkyni doručil Vyrozumění o pokračování v řízení. Přípisem ze dne 11. 2. 2015 byla žalobkyni dána možnost vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, vyjádřit se ke způsobu jejich zjištění, případně navrhnout jejich doplnění. Žalobkyně této možnosti nevyužila ani neposkytla žádné další vyjádření k vedenému správnímu řízení. Dne 18. 2. 2015 správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí o pokutě, v němž zejména zdůraznil, že dne 7. 10. 2014 uzavřel s žalobkyní poštovní smlouvu, dle níž měla být zásilka vydána výhradně adresátovi, zmocněnci adresáta, zákonnému zástupci adresáta nebo zmocněnci zákonného zástupce adresáta, avšak nikoliv matce adresátky bez jakéhokoliv zmocnění. Žalobkyně tedy vydala zásilku neoprávněné osobě, čímž spáchala správní delikt dle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách. Proti rozhodnutí o pokutě podala žalobkyně rozklad, který předseda Rady ČTÚ zamítl žalobou napadeným rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že znění skutkové podstaty příslušného správního deliktu je koncipováno tak, že umožňuje postihnout i ojedinělé porušení povinnosti dle § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách. Řešení věci dle předpisů soukromého práva je nedostačující, neboť jednání žalobkyně vykazuje společenskou škodlivost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012-28). Skutečnost, že žalovaný zahájil s žalobkyní správní řízení na základě vlastního poznatku (zaslání doporučené zásilky), nezpůsobuje jeho podjatost. II. Obsah žaloby Žalobkyně v žalobě uvádí, že žalovaný jakožto odesílatel doporučené zásilky mocensky zasahuje do soukromoprávního poměru, jehož je sám účastníkem. V této skutečnosti shledává jeho podjatost. Takový postup je nepřípustný, neboť narušuje rovnost účastníků soukromoprávního poměru. Z ustanovení zákona o poštovních službách vyplývá, že jeho sankční ustanovení směřují primárně na nekalé praktiky provozovatele, nikoliv na výjimečné pochybení jeho zaměstnanců. Dle Poštovních podmínek České pošty, s. p., základní poštovní služby (dále jen „Poštovní podmínky“), vzniká při pochybení při dodání zásilky nárok na finanční kompenzaci, což žalobkyně v daném případě respektovala a reklamaci vyřídila řádným způsobem. Jednalo se výlučně o nárok soukromoprávní povahy. Ustanovení § 37a odst. 2 zákona o poštovních službách chrání odesílatele před úmyslným nestandardním zacházením se zásilkou. Tato skutková podstata však nesměřuje k sankcionování jakéhokoliv vadného plnění. Takový výklad by vedl k bezdůvodným ingerencím do soukromoprávních poměrů a k sankcionování jednání s nulovou společenskou škodlivostí. Žalobkyně je postihována za ojedinělé selhání konkrétní osoby zaměstnance a chybí zde tedy prvek společenské škodlivosti. Přitom je zřejmé, že právní předpisy připouštějí přiměřenou míru pochybení. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 764/2009 a rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ ze dne 20. 1. 2015, č. j. ČTÚ-53 696/2014-603. Dále žalobkyně namítá, že výše uložené pokuty je zjevně nepřiměřená a předseda Rady ČTÚ nesprávně vyhodnotil přitěžující okolnosti. Předseda považoval vydání zásilky neoprávněnému příjemci za naplnění objektivní stránky správního deliktu a zároveň totéž jednání hodnotil jako přitěžující okolnost. Rovněž pochybil, když za přitěžující okolnost označil skutečnost, že se jednalo o zásilku určenou do vlastních rukou adresáta, neboť právě tento fakt učinil příjemce neoprávněným a při jeho absenci by jednání žalobkyně nevykazovalo žádné vady. Skutečnost, že nebylo zaručeno seznámení adresátky s obsahem zásilky, je důsledkem nikoliv způsobem spáchání deliktu. Následkem deliktu rovněž nemohou být průtahy ve správním řízení vedeného s paní M., neboť objektem deliktu je řádné poskytování poštovních služeb, nikoliv hladké fungování veřejné správy. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda byla jako přitěžující okolnost hodnocena možnost vzniku škody v souvislosti s vadně poskytnutou službou a omezená odpovědnost žalobkyně za tuto škodu. Žalobkyně žádá, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůrazňuje, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že příslušná doporučená zásilka byla vydána třetí osobě, tedy neoprávněnému příjemci, čímž byla naplněna skutková podstata správního deliktu dle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách. Dané ustanovení přitom cílí na jednotlivá pochybení při doručení zásilek, nikoliv na soustavné či opakované porušování povinnosti stanovené v § 7 odst. 1 téhož zákona. Jednání žalobkyně vykazuje nemalou míru společenské škodlivosti a kompenzace v rámci soukromoprávního vztahu by byla dostačující pouze při dodání obyčejné zásilky (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 3964/11-1). V případě dodání doporučené zásilky určené do vlastních rukou neoprávněnému příjemci však reklamační řízení (tj. soukromoprávní kompenzace) nemusí zcela pokrývat případnou škodu vzniklou v důsledku vadně poskytnuté poštovní služby. Je tomu tak proto, že zákon o poštovních službách omezuje odpovědnost žalobkyně pouze na škodu vzniklou v souvislosti s poskytováním poštovních služeb. V takovém případě tedy existuje veřejný zájem na striktním dodržování povinností vyplývajících z uzavřené poštovní smlouvy. Žalovaný rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu připomíná, že naplnění skutkové podstaty správního deliktu zakládá vyvratitelnou domněnku, že příslušné jednání vykazuje jistou míru společenské škodlivosti. K námitce směřující proti výši pokuty žalovaný dodává, že přihlédl ke všem zákonným hlediskům i majetkovým poměrům žalobkyně. Žalovaný žádá, aby soud žalobu zamítl. IV. Posouzení žaloby městským soudem v Praze Soud o věci rozhodl bez nařízení ústního jednání postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Soud dle § 75 s. ř. s. přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Dle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách „provozovatel se dopustí správního deliktu tím, že zachází s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou v rozporu s § 7 odst. 1“. Dle § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách „právo nakládat s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou má až do jejího dodání jen odesílatel; provozovatel může s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou zacházet jen v nezbytné míře a jen takovým způsobem, který je součástí poskytování poštovní služby“. Dle § 5 odst. 1 zákona o poštovních službách „poštovní smlouvou se provozovatel zavazuje odesílateli, že dodá poštovní zásilku nebo peněžní částku z místa poštovního podání sjednaným způsobem příjemci do místa uvedeného v adrese, a odesílatel se zavazuje, není-li sjednáno jinak, uhradit provozovateli dohodnutou cenu. Za poštovní smlouvu se považuje jakákoliv smlouva, jejímž předmětem je poskytnutí poštovní služby“. Dle § 37a odst. 4 písm. c) zákona o poštovních službách „za správní delikt se uloží pokuta do 1 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. d), nebo podle odstavce 2 písm. b), e), i), k), m) nebo n), nebo podle odstavce 3 písm. b)“. Dle § 37b odst. 2 téhož zákona „při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména k rozsahu takového jednání a jeho následkům“. Dle § 14 odst. 1 správního řádu „každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit“. Dle čl. 40 Poštovních podmínek „v případě, že se neprokáže, že reklamovaná zásilka byla vydána některé z osob, které byly podle uzavřené smlouvy oprávněny ji převzít, je taková poštovní zásilka považována za ztracenou. Tato skutečnost je reklamujícímu písemně oznámena a přistupuje se k náhradovému řízení“. Mezi stranami je z hlediska skutkového stavu nesporné, že správní orgán I. stupně uzavřel s žalobkyní poštovní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání doporučené zásilky do vlastních rukou paní I. M. Dle čl. 18 Poštovních podmínek platí, že v případě zvolení doplňkové služby „dodání do vlastních rukou“ je poštovní zásilka dodána, je-li adresátem fyzická osoba, jen adresátovi, zmocněnci adresáta, zákonnému zástupci adresáta nebo zmocněnci zákonného zástupce adresáta. Doporučená zásilka určená do vlastních rukou paní M. však byla prokazatelně vydána neoprávněné osobě (matce adresátky), jak vyplývá z doručenky vrácené správnímu orgánu I. stupně. V daném případě je rovněž nesporné, že popsané jednání je přičitatelné žalobkyni jakožto provozovatelce poštovní služby ve smyslu § 2 písm. c) zákona o poštovních službách, neboť doporučenou zásilku doručila zaměstnankyně žalobkyně, a to jménem žalobkyně a v rámci plnění svých pracovních povinností (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 As 213/2016-60). Žalobkyně v žalobě namítá, že správní orgán I. stupně nebyl oprávněn zahájit příslušné správní řízení z důvodu, že byl zároveň subjektem soukromoprávního vztahu s žalobkyní (jakožto odesílatel sporné zásilky). Taková námitka však není opodstatněná. Předně je třeba připomenout, že správní orgán v souladu s § 46 správního řádu zahajuje řízení o správním deliktu z moci úřední nejen na základě podnětu třetí osoby (§ 42 správního řádu), ale rovněž z vlastních poznatků (např. z provedené kontroly). Žádný právní předpis přitom nevylučuje, aby správní orgán získal takové poznatky rovněž při soukromém využití služeb jiného subjektu, v řešené věci poštovních služeb žalobkyně. V takovém případě bude správní orgán vystupovat ve dvojím postavení – jednak jako subjekt soukromoprávního sporu (reklamačního řízení) s žalobkyní a vedle toho jako subjekt práva veřejného, kterému zákon o poštovních službách v § 36a a § 37 svěřil pravomoc vykonávat regulační a dozorovou činnost v oblasti poštovních služeb. V každém z těchto postavení má správní orgán odlišná práva a povinnosti a není tedy důvod domnívat se, že by správní orgán I. stupně narušoval ze své pozice dohledového orgánu rovnost účastníků soukromoprávního poměru, jak tvrdí žalobkyně. Naopak je třeba trvat na tom, že soukromoprávní a veřejnoprávní postavení správního orgánu I. stupně jsou na sobě nezávislá. Taktéž nelze souhlasit s námitkou, že by popsané dvojí postavení správního orgánu I. stupně mělo za následek jeho podjatost. Soud nejprve s ohledem na znění § 14 odst. 1 správního řádu zdůrazňuje, že podjatost, tj. zájem na výsledku řízení, se vztahuje primárně na konkrétní úřední osobu, nikoliv na správní orgán jako celek. Žalobkyně však v žalobě ani v rámci správního řízení nevznesla námitku podjatosti vůči konkrétní fyzické osobě podílející se na výkonu pravomoci žalovaného, ale vůči správnímu orgánu I. stupně jako celku. Námitku žalobkyně by tak bylo možné spíše chápat jako námitku tzv. „systémové podjatosti“, tedy podjatosti založené na skutečnosti, že úřední osoby byly zaměstnanci správního orgánu, který sám měl zájem na výsledku řízení, v jehož rámci činily úřední osoby úkony. Ani takto formulovaná námitka však neobstojí. Soud předně s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-152, připomíná, že i „systémové riziko podjatosti“ se vždy týká jednotlivé úřední osoby, přičemž musí existovat konkrétní okolnosti, které signalizují zájem správního orgánu na výsledku řízení. Žalobkyně však žádné takové okolnosti netvrdila a jejich existence nevyplývá ani z obsahu správního spisu. Jak je uvedeno výše, dvojí postavení (soukromoprávní a veřejnoprávní) správního orgánu I. stupně se vzájemně nepodmiňuje a není důvod domnívat se, že by byl tento orgán veden při řízení o správním deliktu žalobkyně i jinými než zákonnými hledisky. Z obsahu správního spisu naopak vyplývá, že vůči žalobkyni vystupoval nestranně a řádně aplikoval příslušná ustanovení zákona o poštovních službách. Námitka podjatosti proto není důvodná. Dále se soud zabýval otázkou naplnění znaků skutkové podstaty příslušného správního deliktu. Žalobkyně se domnívá, že § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách nelze aplikovat v případě výjimečného pochybení, ale pouze při soustavném či opakovaném porušování povinností vyplývajících ze zákona o poštovních službách. Soud však v souladu se žalovaným upozorňuje, že skutková podstata daného správního deliktu takto koncipována není. V souladu s § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách se totiž provozovatel dopustí správního deliktu již tím, že zachází s poštovní zásilkou v rozporu s § 7 odst. 1 téhož zákona. Zákon zde jasně postihuje nesprávné zacházení s jednou poštovní zásilkou, a je nasnadě, že by zákonodárce svůj úmysl postihovat výhradně soustavné či opakované porušování povinnosti promítl do znění skutkové podstaty. Vzhledem k tomu, že rozsah protiprávní činnosti není znakem skutkové podstaty správního deliktu dle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách, je k němu možné přihlédnout pouze při vyměření výše pokuty za správní delikt. Taktéž nelze souhlasit se žalobkyní, že její jednání vykazuje nulovou společenskou škodlivost, neboť zde chybí jakýkoliv úmysl klamat či poškodit odesílatele. Společenskou škodlivost jakožto materiální znak skutkové podstaty správního deliktu nelze ztotožňovat s úmyslem pachatele, který představuje subjektivní stránku, tzn. jeden z formálních znaků skutkové podstaty správního deliktu. Nadto platí, že odpovědnost právnických osob za správní delikty je koncipována jakožto odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění, proto případný úmysl právnické osoby je možné zohlednit taktéž pouze v souvislosti s úvahami ohledně výše sankce (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 4 As 28/2006-65). Z žalobních bodů však lze seznat, že žalobkyně úmysl a rozsah protiprávního jednání namítá zejména v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť dle jejího názoru bylo možné dané pochybení uspokojivě a dostatečně vyřešit v režimu soukromého práva, např. formou reklamačního řízení. Soud k této otázce nejprve připomíná, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je „kategorie správních deliktů kategorií trestního práva v širším slova smyslu, tudíž se i pro správní delikty uplatní povinnost správního orgánu zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také, zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135). Přitom platí, že „v případě správních deliktů je jejich materiální stránka dána již samotným naplněním skutkové podstaty deliktu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, nebo rozsudek ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011-62). Až ve chvíli, kdy se jedná o případ, v němž je sporné, zda konkrétní společenská nebezpečnost dosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti, je nezbytné, aby se správní orgán zabýval materiální stránkou správního deliktu i v odůvodnění svého rozhodnutí. (…) Obecně je přitom nutno vycházet z premisy, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti zpravidla vyšší než nepatrný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96)“ (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012-28). S ohledem na citované pasáže rozsudků Nejvyššího správního soudu lze tedy shrnout, že již zahrnutí konkrétní skutkové podstaty správního deliktu do příslušného zákona zakládá vyvratitelnou domněnku, že jednání, které tuto skutkovou podstatu naplňuje, vykazuje jistou míru společenské škodlivosti. Uvedené lze bezpochyby vztáhnout i na správní delikty dle zákona o poštovních službách, neboť platí, že zacházení se zásilkou v rozporu s § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách vykazuje takovou míru společenské nebezpečnosti, že je sankcionováno jakožto správní delikt, za něž je možno uložit pokutu až do 1 000 000 Kč. Objektem správního deliktu dle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách je zájem na řádném fungování poštovních služeb, resp. zacházení s poštovní zásilkou výhradně v souladu s uzavřenou poštovní službou. Z něj pak vyplývá společenská nebezpečnost příslušného deliktního jednání, neboť porušení povinnosti stanovené v § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách má dopad na subjekty (zejména adresáty) využívající poštovní služby a snižuje důvěryhodnost služeb žalobkyně jakožto státního podniku. Soud přitom souhlasí s žalovaným, že nezbytná míra společenské nebezpečnosti pro vyvození deliktní odpovědnosti byla naplněna i v nyní řešeném případě. Správní orgány popsaly konkrétní společenskou škodlivost jednání žalobkyně tak, že doporučená zásilka určená do vlastních rukou byla vydána neoprávněnému příjemci, což mohlo mít pro příjemce zásilky (paní M.) negativní důsledky (v rámci sporného správního řízení). Právě volba typu doručení zásilky – doporučeně do vlastních rukou – signalizovala důležitost seznámení adresáta s obsahem zásilky, a tím zvýšila společenskou škodlivost nerespektování povinnosti stanovené v § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách. Soud se neztotožňuje se žalobkyní, že by v daném případě postačovala ochrana závazkového vztahu (poštovní smlouvy) pouze na soukromoprávní rovině. Je pravdou, že ve věci vadného doručení příslušné zásilky bylo vedeno reklamační řízení, v rámci něhož žalobkyně vydala dne 2. 12. 2014 Vyrozumění o reklamačním řízení, jímž se odesílateli omluvila za ztrátu zásilky a vrátila cenu služby poštovní poukázkou k výplatě v hotovosti. Tato skutečnost však nevylučuje souběžné naplnění předpokladů pro vznik deliktní odpovědnosti, jak bylo vyloženo výše, a to včetně nezbytné míry společenské škodlivosti. V řešené věci je nepochybné, že tuto míru lze považovat spíše za nižší s ohledem na vadné dodání pouze jedné zásilky, ovšem tuto skutečnost správní orgány správně zohlednily při vyměření výše pokuty za spáchaný správní delikt (ve výši 7 000 Kč z možného 1 000 000 Kč), nikoliv při posouzení samotné deliktní odpovědnosti. Ostatně i dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 764/2009, „ochrana závazkových vztahů má být v první řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny“. Z citované pasáže vyplývá, že smyslem zásady subsidiarity trestněprávní represe je zajistit, aby prostředky trestního práva, resp. správního práva trestního, nesměřovaly k ochraně závazkových vztahů a nenahrazovaly tak předpisy soukromoprávní povahy. Taková situace však v nyní řešeném případě nenastala. Se žalobkyní bylo vedeno jak reklamační řízení, jehož účel spočíval v náhradě škody za vadné doručení zásilky, tak řízení o správním deliktu, neboť byly splněny veškeré předpoklady pro vznik deliktní odpovědnosti žalobkyně. Jak soud vyložil výše, jednání žalobkyně naplnilo nejen formální znaky skutkové podstaty správního deliktu dle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách, ale rovněž vykazovalo nezbytnou míru společenské škodlivosti. Správní postih dle zákona o poštovních službách byl proto na místě. Žalobkyně sice odkazuje na rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ ze dne 20. 1. 2015, č. j. ČTÚ-53 696/2014-603, ovšem z její námitky není zřejmé, zda předseda Rady ČTÚ rozhodoval za shodných či obdobných skutkových okolností jako v nyní řešené věci. Z napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že rozhodnutí č. j. ČTÚ-53 696/2014-603 se zabývalo případem pochybení při doručení obyčejné zásilky, nikoliv doporučené zásilky určené do vlastních rukou, a proto závěr ohledně míry společenské škodlivosti nelze bez dalšího vztáhnout na nyní projednávanou věc. Konečně se soud zabýval námitkami směřujícími proti vyměření pokuty a ani tyto námitky neshledal důvodnými. Soud nejprve v obecné rovině připomíná, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu „rozhodnutí o uložení pokuty je nepřezkoumatelné, je-li výše pokuty odůvodněna pouhou rekapitulací skutkových zjištění a konstatováním zákonných kritérií pro uložení pokuty, aniž by bylo zřejmé, zda a jakým způsobem byla tato kritéria hodnocena. Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu na daný případ.“ (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 As 51/2007-68). Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2006, č. j. 14 As 14/2005-84, dále platí, že správní orgán je povinen zabývat se při ukládání sankce podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. V řešeném případě tato hlediska stanoví § 37b odst. 2 zákona o poštovních službách, dle něhož se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, tj. zejména k rozsahu takového jednání a jeho následkům. Správní orgány k otázce závažnosti spáchaného deliktu z hlediska jeho rozsahu uvedly jako polehčující okolnost, že k pochybení došlo pouze u jedné zásilky. Z hlediska následků (způsobu spáchání deliktu) naopak vzaly za přitěžující okolnost, že se jednalo o úřední písemnost, u níž bylo nezbytné seznámit adresátku s jejím obsahem, a odesílatel byl nucen činit další úkony, aby zajistil opakované dodání písemnosti. Adresátce mohla v důsledku pochybení žalobkyně vzniknout škoda, která by jí na základě zákona o poštovních službách nebyla kompenzována. Stejně tak správní orgány zhodnotily jako přitěžující okolnost tu skutečnost, že poskytnutá poštovní služba patří mezi základní služby, která musí být poskytnuta ve stanovené kvalitě v souladu s potřebami veřejnosti. Soud s ohledem na výše řečené konstatuje, že rozhodnutí o pokutě, jakož i žalobou napadené rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná, neboť je z nich zřejmé, jakým způsobem byla hodnocena veškerá zákonná kritéria pro uložení pokuty, jak byla tato vymezena v § 37b odst. 2 zákona o poštovních službách. Správní orgány zhodnotily závažnost správního deliktu z hlediska jeho rozsahu i následků a nad výslovné požadavky zákona se rovněž vyjádřily ke způsobu jeho spáchání. Z rozhodnutí je rovněž patrné, které okolnosti, za nichž byl správní delikt spáchán, správní orgány hodnotily jako přitěžující a které hodnotily jako polehčující. Žalobkyně v žalobě dále namítla, že správní orgány nesprávně přihlédly při stanovení výše pokuty ke způsobu (vydání doporučené zásilky určené do vlastních rukou neoprávněnému příjemci) spáchání správního deliktu a jeho následku (neseznámení adresátky se zásilkou), ačkoliv se jednalo o znaky příslušné skutkové podstaty (jeho objektivní stránky). Z formulace námitky je tedy zřejmé, že žalobkyně brojí proti porušení zásady zákazu dvojího přičítání, neboť dle jejího názoru k okolnosti, která je zákonným znakem deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující při ukládání sankce. Soud však ani v tomto případě neshledal, že by postup žalovaného způsobil nezákonnost napadeného rozhodnutí. Je totiž třeba mít na paměti, že zásada zákazu dvojího přičítání se uplatní výhradně u správních deliktů, u nichž je skutková podstata rozlišena na základní a kvalifikovanou, jež se od sebe odlišují co do intenzity. Zásada zákazu dvojího přičítání tak má zabránit tomu, aby v případě naplnění kvalifikované skutkové podstaty (např. protiprávního jednání ve velkém rozsahu) bylo k této skutečnosti (rozsahu protiprávního jednání) přihlédnuto i při ukládání trestu jako k okolnosti přitěžující nebo polehčující (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 4 Ads 114/2011-105, a tam citovanou judikaturu). Takovýmto způsobem však § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách koncipován není, neboť postihuje veškeré jednání v rozporu s § 7 odst. 1 téhož zákona, a to bez ohledu na jeho rozsah. Vzhledem k tomu, že v dané věci se zákaz dvojího přičítání vůbec neuplatní, žalovaný nepochybil, když z hlediska způsobu spáchání správního deliktu zdůraznil, že žalobkyně pochybila při dodání doporučené zásilky určené do vlastních rukou a tato skutečnost měla za následek neseznámení adresátky s jejím obsahem. Ohledně námitky směřující proti vyhodnocení následků protiprávního jednání soud dává zapravdu žalobkyni, že následkem protiprávního jednání je porušení či ohrožení zájmu, který je předmětem objektu správního deliktu, v řešeném případě zájmu na řádném poskytování poštovních služeb v souladu se zvoleným typem poštovní služby. Z toho důvodu nelze striktně vzato za následek správního deliktu dle § 37a odst. 2 písm. e) zákona o poštovních službách považovat skutečnost, že vadným doručením doporučené zásilky byly způsobeny průtahy a obtíže při vedení správního řízení s paní M. Soud se však na druhou stranu domnívá, že od těchto konečných důsledků porušení právních povinností není možné zcela odhlížet. Odesílatel zvolil specifický způsob dodání zásilky (doporučeně do vlastních rukou) právě z důvodu potřeby prokazatelně seznámit adresátku se zasílanou písemností v rámci správního řízení. Již tato skutečnost žalobkyni signalizovala, že existuje velký zájem na poskytnutí poštovní služby ve stanovené kvalitě. Selhání žalobkyně bylo způsobilé podstatným způsobem zasáhnout do práv adresátky a zkomplikovat průběh správního řízení. Dle soudu proto správní orgány nepochybily, když i tuto okolnost zohlednily při vyměření výše pokuty. Konečně soud dodává, že dle napadeného rozhodnutí žalobkyni nebylo přičítáno k tíži, že zákon o poštovních službách omezuje odpovědnost žalobkyně za vznik škody v souvislosti s vadně poskytnutou službou. Je však nesporné, že adresátu zásilky tato škoda vzniknout může a vyřízení reklamace formou vrácení ceny poskytnuté služby ne vždy odpovídá možným následkům pochybení žalobkyně. Žalovaný proto vzal správně v potaz při stanovení výše pokuty i skutečnost, že v důsledku vadného doručení doporučené zásilky mohla paní M. vzniknout škoda. V. Závěr Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení