10 A 28/2013 - 39

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce X. Ch. W., zast. advokátem, proti žalované Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Praha 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 08.03.2013, č.j. CPR- 13268-4/ČJ-2012-930310-V231, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 19.3.2013 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 8.3.2013, č.j. CPR-13268-4/ČJ-2012-930310-V231 a žádá, aby věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Žalobce dále požaduje, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 8.3.2013, č.j. CPR-13268-4/ČJ-2012-930310-V231 bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor ze dne 20.8.2012, č.j. KRPC-21974-85/ČJ-2012-020025, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce dvou let. Žalobce prostřednictvím včasné správní žaloby předně namítá nepřiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života, ke které by došlo v důsledku výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce především poukazuje na skutečnost, že mnoho let žije ve společné domácnosti se svou manželkou a nezletilým dítětem, kterým byl oběma přiznán trvalý pobyt na území ČR. Z uvedeného je tudíž zřejmé, že žalobce je plně integrován do majoritní společnosti, a to i díky adekvátní znalosti českého jazyka. Vyhoštění žalobce by mělo za následek radikální zásah do jeho soukromého a rodinného života, neboť oba rodinní příslušníci žalobce by byli nuceni vycestovat s žalobcem do Čínské lidové republiky, kde již nemají žádné sociální, rodinné ani materiální zázemí. Žalobce svá tvrzení podpořil odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, v níž se tento soud zabývá především otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Dále žalobce poukázal na znění čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle kterého je každému zaručeno právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Žalobce dále zmínil též Úmluvu o právech dítěte, jenž vyzdvihuje postavení rodiny ve společnosti a její nárok na potřebnou ochranu. Dále žalobce uvedl, že zájem České republiky na dodržování mezinárodněprávních závazků zcela jednoznačně převažuje nad zájmem České republiky na ukončení pobytu cizince. Správní orgány jsou povinny přihlížet k zásahu do práva na rodinný život stěžovatele a jeho rodinných příslušníků. V této souvislosti žalobce odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které je třeba zohlednit spravedlivou rovnováhu, kterou je třeba nastolit mezi protichůdnými zájmy jednotlivců a celé společnosti. Všechna tato tvrzení napadené rozhodnutí pomíjí a je rozhodnuto jim navzdory. Správní orgány považují jednání žalobce za ohrožující veřejný pořádek ČR, což však nekoreluje s interpretací neurčitého právního pojmu „narušení veřejného pořádku“ učiněné rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26.7.2011 č.j. 3 As 4/2010. Žalobce dále namítl, že správní orgán dostatečně nezjistil skutkový stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a to konkrétně v otázce doby, od které účastník údajně pobýval v ČR nelegálně. Takto nedostatečně zjištěný skutkový stav neodpovídá faktické důkazní situaci a činí rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelným. Vydané rozhodnutí je navíc v rozporu s aplikační praxí žalovaného, když v právně identické věci č.j. CPR-7831/ČJ-2012-CPR-V243 ze dne 24.9.2012 bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušeno a správní řízení bylo zastaveno z důvodu nepřiměřeného dopadu do rodinného života cizince. Žalovaný k výzvě soudu k předmětné žalobě uvedl, že s ohledem na vědomý nelegální pobyt účastníka řízení na území bez cestovního dokladu, bez pobytového oprávnění, následného maření výkonu správního vyhoštění, nehrazení zdravotního pojištění a bez příslušného povolení nebo oprávnění k výdělečné činnosti, prokázání se cizími doklady totožnosti jako vlastními a ani v případě, kdy se žalobce rozhodl založit rodinu, neučiní žádné kroky k legalizaci svého pobytu, nelze posoudit jako integraci jedince do společnosti. Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzením žalobce ohledně jeho znalosti českého jazyka, když v průběhu celého správního řízení musel být přítomen tlumočník případně manželka žalobce. K žalobcově námitce ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, že žalovaný nemohl dostatečně určitě stanovit délku nelegálního pobytu žalobce na území ČR, žalovaný uvedl, že žalobce vstoupil na území ČR v září roku 2004. Dne 5.10.2004 bylo s žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění, dne 6.10.2004 žalobce požádal o udělení azylu a dne 11.10.2004 bylo příslušným správním orgánem vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, které nabylo právní moci dne 10.3.2005. Žalobci bylo uloženo správní vyhoštění po dobu pěti let. Dne 11.1.2006 bylo pravomocně skončeno řízení ve věci udělení azylu žalobci, kdy Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost žalobce. Žalobci tudíž bylo uloženo správní vyhoštění v době od 12.1.2006 do 12.1.2011, přičemž po celou tuto dobu pobýval na území ČR nelegálně. Tuto skutečnost lze doložit důkazy, jenž prokazují žalobcův pohyb na území ČR, jako například vydání cestovního dokladu na zastupitelském úřadu Číny v Praze, sňatek uzavřený na území ČR nebo pozdní zápis otcovství do rodného listu dcery. Z uvedeného lze dovodit, že se žalovaný dostatečně zabýval otázkou prokázání délky pobytu žalobce na území ČR v době platnost správního vyhoštění, přičemž žalovaný upravil rovněž nesprávně uvedený počátek doby neoprávněného pobytu žalobce z 11.1.2006 na 12.1.2006, předmětné datum sice bylo uvedené chybně, nicméně na meritum věci nemá tato nesprávnost žádný vliv. Žalovaný se dále vyjádřil k námitce žalobce týkající se jeho nekonzistentní aplikační praxe, když v rámci svého vyjádření zhodnotil identické a neidentické okolnosti obou srovnávaných případů. Na základě tohoto srovnání žalovaný shledal odlišnost druhého případu od projednávané věci, a to především s ohledem na skutečný zájem druhého cizince na plně fungující rodině a na jejich možnosti společně zůstat na území ČR, kdy druhý cizinec sám dobrovolně činil kroky k legalizaci svého pobytu. V případě žalobce nebyla projevena jakákoliv snaha o doložení a prokázání faktické fungující rodiny, navíc jeho neoprávněný pobyt byl zjištěn v restauraci v Táboře, kde rovněž bydlel u svého bratra. Manželka žalobce spolu s jejich dcerou mají trvalý pobyt v Praze. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce popisuje svůj soukromý i rodinný život velmi formálně a obecně, bez uvedení jakýchkoliv konkrétních případů a bez podrobnějších informací, jenž by správní orgán mohly vést k přesvědčení o nepřiměřenosti zásahu do žalobcova soukromého či rodinného života Závěrem žalovaný uvedl, že správní vyhoštění vždy představuje určitý zásah do rodinného či soukromého života cizince, proto je třeba tyto případy posuzovat individuálně s ohledem na proporcionalitu mezi veřejným zájmem na vyhoštění cizince a zájmem na ochraně soukromého a rodinného života. Právo pobývat na území ČR nepatří mezi základní lidská práva, projevem suverenity každého státu je rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na svém území. Je v obecném zájmu, aby platné předpisy ČR byly dodržovány a aby se na jejím území zdržovali pouze cizinci, kteří tyto normy dodržují. Vzhledem k tomu, že žalovaný neshledal na svém postupu pochybení, navrhuje předmětnou žalobu zamítnout. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žalobce dne 22.9.2004 neoprávněně vstoupil na území ČR. Dne 5.10.2004 bylo se žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění poté, co bylo zjištěno, že tento není hodnověrně schopen prokázat svou totožnost. Dne 6.10.2004 podal žalobce žádost o azyl. Žalobci bylo následně Oblastním ředitelstvím služby cizinecké policie Frýdek – Místek uloženo správní vyhoštění na dobu pěti let, a to rozhodnutím ze dne 11.10.2004 č.j. SCPP-1499/OV-III-2004. Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem podáno odvolání, které bylo rozhodnutím ze dne 19.1.2005 č.j. SCPP-4569/C-252-2004 zamítnuto. Řízení ohledně žalobcovy žádosti o azyl bylo dne 11.1.2006 pravomocně ukončeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta žalobcova kasační stížnost. Dne 12.1.2006 nastala vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce na dobu pěti let. Dne 11.2.2009 bylo na Velvyslanectví Čínské lidové republiky v Praze uzavřeno manželství žalobce s Ch. W. Dne 27.7.2009 došlo, na základě společného písemného prohlášení, k dodatečnému zapsání žalobce do rodného listu dcery Ch. K., jakožto jejího otce. Dne 8.2.2012 byl žalobce kontrolován hlídkou OPKPE Tábor v restauraci Hotelu Palcát v Táboře, kde se žalobce prokázal kopií ID průkazu Povolení k pobytu v ČR, kopií čínského cestovního dokladu a českým řidičským průkazem znějícím na jméno W. X. Žalobce byl následně převezen na pracoviště OPKPE Tábor, kde byla zjištěna jeho skutečná totožnost, přičemž bylo současně zjištěno, že na území ČR pobývá bez platného víza. Obsahem spisu je mimo jiné i protokol o vyjádření účastníka, který byl s žalobcem sepsán dne 9.2.2012, ze kterého je patrné, že žalobce na dotazy správního orgánu týkajících se jeho rodiny a soukromí odpovídal pouze kusými formálními odpověďmi. K dotazu, zda má žalobce na území ČR nějaké příbuzné, rodinu, manželku, dítě či přítelkyni nebo přítele či jiné osobní a soukromé vazby, žalovaný sdělil, že neví. Dále nevěděl, zda-li se na území ČR nachází osoba, vůči níž má vyživovací povinnost, žalobce dále k otázce, z jakého důvodu nepožádal o prodloužení pobytu na území ČR, žalovaný odpověděl, že zapomněl a ke svému pobytu na území ČR se nebude vyjadřovat. Prostředky na obživu obstarává manželka a kamarád. Dne 9.2.2012 bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobce. Policie ČŘ, Odbor cizinecké policie Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort pracoviště Tábor svým rozhodnutím ze dne 20.8.2012 č.j. KRPC-21974-85/ČJ-2012-020025 udělila žalobci správní vyhoštění, kterým žalobci znemožnila vstup na území členských států Evropské unie po dobu dvou let. Správní orgán prvního stupně v odůvodnění uvedl, že žalobce svým jednáním, popsaným shora, porušil základní povinnosti cizince stanovené v ustanovení § 103 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále též zákon o pobytu cizinců) pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a vízem, pokud tento zákon nestanoví jinak, čímž se dopustil přestupku podle ustanovení § 156 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, dále porušil povinnost stanovenou v ustanovení § 103 písm. d) zákona o pobytu cizinců, na požádání policie prokázat totožnost předložením cestovního dokladu a povinnosti stanovené v ustanovení § 103 písm. r) zákona o pobytu cizinců, předložit při pobytové kontrole doklad o cestovním a zdravotním pojištění, čímž se dopustil přestupku dle ustanovení § 156 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán v rámci odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že zájem státu na přijímaném opatření spatřuje především v závažnosti jednání účastníka řízení, který se dopustil protiprávního jednání tím, že se dne 8.12.2012 v Táboře při pobytové kontrole prokazoval jako dokladem vlastním dokladem jiné osoby a dále také, že účastník řízení pobýval od 11.1.2006 do doby kontroly na území ČR bez víza a platného povolení k pobytu na území členských států Evropské unie a rovněž nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti, od této doby nečinil žádné úkony k tomu, aby legalizoval svůj pobyt na území ČR. Správní orgán shledal v jednání účastníka řízení rozpor se zájmem společnosti na dodržení podmínek pro vstup a pobyt cizinců na území ČR, kdy neoprávněný vstup a pobyt je negativním jevem, ohrožujícím zájem státu na tom, aby platné právní předpisy byly dodržovány a aby se na území ČR zdržovali pouze cizinci, kteří tyto normy dodržují. V průběhu řízení nebyly zjištěny a ani účastník neuplatnil žádné důvody, pro které by ve vztahu k ekonomickým vazbám na území ČR bylo možné považovat vydání rozhodnutí o správním vyhoštění za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Skutečnost, že manželka i dítě, mají povolení k pobytu na území ČR, ještě nutně neznamená nemožnost i jejich vycestování v případě, že by se rozhodli následovat jejich manžela a otce do domovského státu. V průběhu řízení rovněž nebyly zjištěny důvody, které by byl možno považovat vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění za zásah do soukromého a rodinného života ve smyslu ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Dne 24.8.2012 podal žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 8.3.2013 č.j. CPR-13268-3/ČJ-2012-930310- V231 tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu o správním vyhoštění bylo potvrzeno. Žalovaný v odvolání napadeného rozhodnutí uvedl, že správní orgán prvního stupně ve smyslu ustanovení § 3 a § 50 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též správní řád), zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K žalobcově námitce ohledně nepřezkoumatelnosti prvostupňového správního rozhodnutí z důvodu, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav v otázce stanovení doby, od které žalobce pobýval na území ČR nelegálně, žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce v rámci řízení neuvedl a ani neprokázal, že by území České republiky kdy opustil, žalobci navíc v období od 12.1.2006 do 8.2.2012 nebylo vydáno vízum umožňující mu vycestování z území členských států Evropské unie či vstup na území ČR nebo do Schengenského prostoru. Žalovaný dále konstatoval, že správní orgán prvního stupně mylně uvedl počáteční datum neoprávněného pobytu od 11.1.2006, namísto od 12.1.2006, tato skutečnost však na meritum věci nemá žádný vliv. Žalovaný dále poukázal na postup prvostupňového správního orgánu při stanovení doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, kdy správní orgán zohlednil žalobcovy rodinné a soukromé vazby k manželce a dítěti, kteří mají na území ČR oprávněný status, a stanovil délku doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v dolní hranici dvou let. K dotazu žalobce obsaženém v jeho odvolání, v němž se tento dotazuje, v čem spatřuje stát zájem na vyhoštění účastníka řízení v jeho faktické životní, rodinné situaci de facto navždy znemožnit pokračování jejich společného života na území ČR, žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně tuto námitku dostatečně zdůvodnil ve svém rozhodnutí a rovněž důkladně zvážil závažnost protiprávního jednání žalobce vzhledem k tomu, že bylo spolehlivě a jednoznačně prokázáno, že se cizinec při pobytové kontrole dne 8.2.2012 prokázal dokladem jiné osoby jako dokladem vlastním a pobýval na území ČR bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Veřejným zájmem v tomto případě je, aby platné právní předpisy ČR byly dodržovány a aby se na jejím území zdržovali pouze cizinci, kteří tyto normy dodržují. Správní vyhoštění účastníka řízení vyjadřuje v tomto individuálním případě zájem státu na ukončení jeho nežádoucího jednání, a aby se na území již nezdržoval, jelikož dlouhodobě a vědomě porušuje jeho právní předpisy. K námitce žalobce ohledně nepřiměřeného zásahu do jeho rodinného a soukromého života žalovaný poukázal na dokazování v prvostupňovém správním řízení, jehož cílem bylo získat informace o žalobcově rodinném a soukromém životě, kdy žalobce na převážnou většinu pokládaných otázek buď neodpověděl, nebo odpověděl pouze stroze. Žalobce během tohoto řízení nenavrhl žádné důkazy a neučinil ani jiné návrhy, ke kterým by mohl správní orgán, v otázce přiměřenosti zásahů do žalobcových rodinných či soukromých vazeb, přihlédnout. Žalobce tudíž neposkytl žádné informace týkající se povahy a pevnosti jeho rodinných vztahů, ekonomických poměrů, společenských a kulturních vazeb či intenzity vazeb ke státu, jehož je žalobce státním občanem. Správní orgán prvního stupně tudíž měl možnost posoudit přiměřenost zásahu na základě velice strohých a všeobecných závěrů. Odvolací správní orgán tudíž dospěl k závěru, že účelem napadeného rozhodnutí v žádném případě není likvidace rodinných vazeb, ale zajištění fungování režimu pobytu cizinců na území ČR. Žalovaný závěrem uvedl, že prvostupňový správní orgán zjistil v otázce nelegálnosti pobytu žalobce skutkový stav věci, o němž nelze mít důvodné pochybnosti a námitky žalobce uvedené v odvolání posoudil jako neopodstatněné. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 soudního řádu správního, v mezích určených žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce napadenému rozhodnutí vytýká především nedostatečné zhodnocení přiměřenosti jeho zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Nepřiměřenost zásahu žalobce namítá především s odkazem na manželku a nezletilé dítě žalobce, jenž mají přiznaný trvalý pobyt na území ČR. Žalobce je navíc plně integrován do majoritní společnosti, včetně adekvátní znalosti českého jazyka. Dle ustanovení § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území. Dle ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Pro posouzení aspektu celé věci lze využít rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.2.2007 č.j. 10 Ca 330/2006-89, který uvádí, že „přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince je rozhodnutí o správním vyhoštění pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je nutno zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, který cizinec pro chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky. Ustanovení § 113a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je promítnutím mezinárodních závazků, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též Úmluva). Podle tohoto článku má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Do tohoto práva může státní orgán zasahovat jen v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tedy jen na základě zákona a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu legitimních zájmů, které jsou v tomto ustanovení taxativně vymezeny. Na straně jedné není pochyb o tom, že zabránění neoprávněnému pohybu cizinců na území ČR je legitimním cílem, který lze podřadit pod ochranu veřejné bezpečnosti dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, na straně druhé je podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR třeba v každém konkrétním případě zvažovat, zda intenzita zásahu do soukromého a rodinného života je přiměřená právě významu veřejného zájmu, pro jehož ochranu má být k tomuto zásahu přistoupeno. Respektování principu proporcionality je nezbytnou podmínkou jakéhokoliv přípustného omezení základních práv. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva např. ve věci Daliová a další proti Francii, je třeba v každém případě uvážit, zda je respektována spravedlivá rovnováha mezi zájmy cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života na straně jedné a zájmy státu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti na straně druhé“. Pojem „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ patří do kategorie neurčitých právních pojmů, z tohoto důvodu. Výklad tohoto pojmu a podřazení zjištěného skutkového stavu pod tento pojem je otázkou výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoliv předmětem volného správního uvážení. V projednávané věci krajský soud vycházel především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje zejména: 1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, 2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, 3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, 4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, 5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušen pravidel cizineckého práva v minulosti, 6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem, Všechna tato kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro využívání protichůdných zájmů cizince a státu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.3.2013 č.j. 8 As 118/2012-45) Krajský soud v rámci přezkoumávání rozsahu, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život žalobce narušen, vycházel především z obsahu správního spisu, konkrétně potom z jednotlivých vyjádření žalobce jakožto účastníka řízení o správním vyhoštění. Z těchto žalobcových vyjádření je patrná především žalobcova neochota odpovídat na otázky prvostupňového správního orgánu týkající se jeho rodinného a soukromého života. Krajský soud, shodně se správními orgány v tomto řízení, vycházel především z velmi obecných informací, které byly žalobcem poskytnuty a rovněž z vyjádření žalobcovy manželky Ch. W. Žalobce je státním příslušníkem Čínské lidové republiky, v České republice se rovněž nachází žalobcova manželka spolu s jejich dcerou Ch. K., kterým byl v České republice přiznán trvalý pobyt. Manželství žalobce a jeho ženy bylo uzavřeno na Velvyslanectví Čínské lidové republiky v Praze dne 11.2.2009. Žalobce byl do rodného listu dcery Ch. K. dodatečně dopsán na Magistrátu města Olomouc dne 27.7.2009. Žalobcova manželka společně s jejich dcerou žijí v Praze v bytě o velikosti 3+1 společně s dalšími sedmi lidmi. Žalobce v době, kdy byl kontrolován hlídkou OPKPE, pracoval v Táboře v restauraci hotelu Palcát, kde rovněž bydlel u svého bratra. Žalobce, dle svého vyjádření, na území České republiky nemá navázané žádné kulturní ani společenské vazby. Žalobce neví, zda-li se na území ČR nachází osoba, vůči níž má vyživovací povinnost. Prostředky na obživu údajně obstarává manželka a kamarád. Ze všech shora uvedených skutečností je zřejmé, že žalobce manželství uzavřel v době vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy v době, kdy na území ČR pobýval nelegálně. V této době byl rovněž dodatečně zapsán do rodného listu své nezletilé dcery. Žalobce je finančně závislý na své ženě a kamarádovi s tím, že ubytování mu poskytoval jeho bratr v Táboře, z čehož lze dovodit, že žalobce nesdílí společnou domácnost se svou ženou a dcerou. Žalobce nemá žádné kulturní vazby na Českou republiku. V případě posouzení sociálních vazeb je zřejmé, že žalobce má sice na území ČR manželku a nezletilé dítě, jenž mají na území ČR udělen trvalý pobyt a žijí v Praze, ovšem nežije s ní ve společné domácnosti a nezajišťuje výchovu nezletilé dcery. Z obsahu správního spisu bylo krajským soudem dále zjištěno, že žalobce zjevně není schopen plynulé komunikace v českém jazyce, když v průběhu celého správního řízení musel být přibírán tlumočník či manželka žalobce, která s žalobcem komunikovala v jeho rodném jazyce. Tvrzení žalobce ohledně jeho adekvátní znalosti českého jazyka se tudíž nezakládá na pravdě a rovněž v daném případě nelze hovořit o plné integraci do společnosti. Žalovaný na území ČR pobýval od roku 2004, v době od 12.1.2006 do 12.1.2011, kdy bylo rozhodnutí o jeho správním vyhoštění vykonatelné, pobýval na tomto území nelegálně. Krajský soud se na stanovení doby, po kterou žalobce nelegálně v ČR pobýval, plně ztotožňuje s názorem žalovaného a délku nelegálního pobytu žalobce na území ČR považuje za dostatečně zjištěnou. Dobu, po kterou žalobce nelegálně setrvával na území ČR lze dovodit z materiálních důkazů, jenž jsou obsahem správního spisu. Mezi takové materiály patří důkazy o vydání cestovního pasu Velvyslanectvím Čínské lidové republiky v Praze dne 5.11.2008, oddací list vydaný tímto velvyslanectvím v Praze dne 11.2.2009 či zápis žalobce do rodného listu dcery na Magistrátu města Olomouc dne 27.7.2009. Na základě shora uvedených skutečností má krajský soud za prokázané, že se žalobce zdržoval od 12.1.2006 do 12.1.2011 na území ČR nelegálně. V této době žalobce mařil výkon správního vyhoštění, na území ČR se zdržoval bez cestovního dokladu, bez pobytového oprávnění, bez příslušného povolení nebo oprávnění k výdělečné činnosti, žalobce rovněž nehradil zdravotní pojištění a prokazoval se cizími doklady totožnosti jako svými vlastními. Žalobce dále poukazuje na rozpor aplikační praxe žalovaného, kdy tento, v podstatě identické věci vedené pod č.j. CPR-7831/ČJ-2012-CPR-V243 ze dne 24.9.2012, rozhodnutí správního orgánu o správním vyhoštění zrušil a řízení zastavil. Krajský soud s touto žalobní námitkou nemůže souhlasit, a to především s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze kterých je patrné, že každý případ správního vyhoštění je třeba posuzovat individuálně, a to s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci. Krajský soud přezkoumal též žalobcem poukazované rozhodnutí žalovaného ze dne 24.9.2012 a dospěl k závěru, že žalovaný správně posoudil rozdílnost obou případů, v rámci kterých byla přezkoumávána především intenzita zásahu do soukromého a rodinného života cizinců. Krajský soud se navíc domnívá, že obě projednávaná řízení o správním vyhoštění nejsou identická, a to především s ohledem na postoj a přístup obou cizinců a rovněž i na další okolnosti předmětných řízení, kdy druhý z cizinců pobýval na území ČR nelegálně po dobu 6 měsíců a následně se dobrovolně dostavil na pracoviště OPKPE Praha, aby se seznámil s okolnostmi, na jejich základě bude moci svůj pobyt na území ČR zlegalizovat. K tomuto krajský soud dále považuje za podstatné poukázat na důkazní břemeno, jenž nese žalovaný v rámci svého tvrzení týkajícího se intenzity rodinných a soukromých vazeb na území ČR. Vzhledem k tomu, že žalobce v projednávané věci neuvedl a ani se nesnažil uvést žádné konkrétní okolnosti či vazby, jenž by pro něj představovaly hlubší soukromý či rodinný zájem na území ČR, nelze tyto skutečnosti dovodit pouze z dostupných obecných informací, které měl správní orgán k dispozici. Z dostupných vyjádření žalovaného, jakožto účastníka řízení o správním vyhoštění, není ani patrné, zda s manželkou a s dítětem sdílí společnou domácnost, či zda žije u svého bratra v Táboře. Krajský soud nepřisvědčil žalobci v tom, že by jeho vazby na území ČR byly natolik silné, že by jeho nucené vycestování spojené se zákazem vstupu na dva roky, bylo nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného či soukromého života, a to i s přihlédnutím k reálné možnosti manželky a dítěte žalobce vycestovat za ním do jejich rodné země. Žalobci se tudíž nepodařilo prokázat existenci dostatečně trvalé a hluboké soukromé vazby, která by na základě ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců byla překážkou pro správní vyhoštění. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalovaného nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.

Poučení