10 A 3/2016 - 22

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce O. G., státní příslušnost Afghánistán, t.č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice u Lubence č.p. 41, zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem v Praze 2, Ječná 7/548, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 558, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 2. 12. 2015, č.j. KRPC-112885-59/ČJ-2015-020023, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Včasnou žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 4. 1. 2016 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 12. 2015, č.j. KRPC-112885-59/ČJ-2015-020023, kterým byla na základě ust. § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) prodloužena doba jeho zajištění, původně stanovená rozhodnutím žalované ze dne 2. 10. 2015 č. j. KRPC-112885-48/ČJ-2015-020023, o 60 dnů. (2) Žalobce předně namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného zdůvodnění reálnosti svého vyhoštění. Žalovaná dosud za účelem zajištění realizace vyhoštění žalobce zprostředkovala pouze konzulární pohovor, jehož cílem bylo ověřit totožnost žalobce, což se dosud nepodařilo. Žalobou napadené rozhodnutí neobsahuje žádné nové skutečnosti, na základě kterých by se předpoklad ověření totožnosti žalobce a vydání jeho cestovních dokladů zvýšil. (3) Žalované rozhodnutí je nesprávné rovněž co do závěrů o nemožnosti aplikace zvláštních opatření dle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců. Žalovaná pouze převzala závěry učiněné v rozhodnutí o zajištění žalobce, aniž by zkoumala, zda se podmínky na straně žalobce v tomto směru nezměnily. (4) Závěrem žalobce namítl nesplnění podmínek ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť nebylo prokázáno nebezpečí maření vyhoštění ze strany žalobce. Nelze automaticky předpokládat, že každý cizinec, který na území ČR pobýval bez cestovního dokladu či víza, bude automaticky mařit výkon správního vyhoštění. (5) Ze všech výše uvedených důvodů navrhl žalobce napadené rozhodnutí zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalované (6) Žalovaná ve svém vyjádření navrhla projednávanou žalobu zamítnout. Žalobce na území ČR pobýval bez víza i bez platného oprávnění k pobytu, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn. Hranice území ČR překročil v úkrytu, když z Maďarska cestoval v nákladovém prostoru dodávky. Žalobce tímto svým jednáním i následným vyjádřením do protokolu neposkytl záruku, že naplní rozhodnutí, které mu za porušení pobytového režimu na tomto území bylo uloženo. V současné době probíhá ověřování totožnosti žalobce za účelem vydání příslušných cestovních dokladů. K ověřování totožnosti dochází cestou Zastupitelského úřadu Afghánistánu v Praze, kde probíhají konzulární pohovory s cizinci, jejichž výstupy jsou zasílány příslušným úřadům do Afghánistánu. Žalovaná dále podrobně rozvedla svou kooperaci s Ředitelstvím cizinecké policie v Praze, díky níž průběžně sleduje proces ověřování totožnosti žalobce. Ze sdělení afghánského konzula pak vyplynulo, že se jedná o časově náročný proces a z tohoto důvodu požádal o trpělivost. Doba, po kterou bylo zajištění žalobce prodlouženo, odpovídá předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce. Délka zajištění rovněž sleduje účel tohoto institutu, kterým bezesporu je ukončení neoprávněného pobytu žalobce. Žalovaná v rámci svého rozhodnutí vycházela rovněž ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR, z něhož se jednoznačně podává, že vycestování žalobce do země původu je možné. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by žalobci na území Afghánistánu hrozilo mučení či nelidské nebo ponižující zacházení, nebo výkon či hrozba uložení trestu smrti, ani sám žalobce tyto skutečnosti v řízení nijak neprokázal. Tomuto nasvědčuje i to, že žalobce dosud nikde nepožádal o udělení mezinárodní ochrany. S ohledem na skutečnost, že žalobce nedisponuje žádným cestovním dokladem, který by jej opravňoval vycestovat, a v řízení opakovaně sdělil, že hodlá pokračovat v cestě do Německa, přičemž do domovského státu se vrátit nechce, lze důvodně předpokládat, že žalobce samostatně a dobrovolně do Afghánistánu nevycestuje. III. Obsah správních spisů (7) Z úředního záznamu žalované ze dne 7. 8. 2015 vyplývá, že k zajištění žalobce došlo dne 6. 8. 2015, a to z důvodu jeho neoprávněného vstupu a následného pobytu na území ČR. (8) Z protokolu o podání vysvětlení sepsaného se žalobcem dne 8. 8. 2015 vyplývá, že žalobce před čtyřmi lety odešel z Afghánistánu do Pákistánu, odtud do Turecka, Bulharska, Srbska a Maďarska. Z Maďarska žalobce pokračoval v nákladním prostoru vozidla do Německa, přičemž dne 6. 8. 2015 došlo k jeho zadržení na území ČR. Žalobce po celou dobu cestoval bez příslušných dokladů. Cílem jeho cesty bylo dostat se do Německa, a to z důvodu války v Afghánistánu, díky níž se bojí o život. V Německu žalobce chtěl dále studovat a pracovat. O azyl žalobce v průběhu své cesty nepožádal, když toto chtěl učinit až v Německu. V ČR žalobce zůstat nechce, hodlá pokračovat v cestě do Německa. (9) Dne 8. 8. 2015 bylo žalovanou vydáno oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění žalobce, které žalobce téhož dne podepsal a převzal. (10) Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 8. 8. 2015 vyplývá, že cílovou destinací žalobce je Německo. V současné době nedisponuje již žádnými finančními prostředky, které by mu umožňovaly další pobyt či vycestování z ČR. Žalobce nemá v ČR žádné rodinné či jiné vazby, v Německu má pouze bratrance, který zde zažádal o azyl. Žalobci není známa žádná překážka, která by mu bránila vycestovat z ČR. Z území schengenského prostoru žalobce vycestovat nechce, chce pokračovat v cestě do Německa, kde chce požádat o azyl. V ČR nemá žádnou adresu pro doručování, kde by bylo možné je zastihnout. (11) Rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2015 č.j. KRPC-112885-18/ČJ-2015-020023 byl žalobce na základě ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištěn, přičemž délka tohoto zajištění byla stanovena na 60 dnů. (12) Dne 9. 8. 2015 bylo Ministerstvem vnitra ČR vydáno závazné stanovisko, dle něhož je vycestování žalobce do Afghánistánu možné. Ministerstvo konstatovalo, že v Afghanistánu v roce 2014 eskalovaly pozemní střety v oblastech obývaných civilisty, přičemž jejich dopady na ně jsou devastující. Žalobce však v řízení neprokázal, že by mu v této zemi hrozilo uložení či výkon trestu smrti. Žalobce v řízení stejně tak neuvedl, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení. Žalobce na území ČR z důvodu obavy o svůj život nevyužil ani svého práva podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, této možnosti nevyužil ani v jiném členském státě. O udělení mezinárodní ochrany žalobce hodlá požádat až v Německu. Žalobce se tak vědomě nelegálně nacházel na území ČR s cílem dostat se do jiného členského státu EU. (13) Rozhodnutím žalované ze dne 19. 8. 2015 bylo žalobci uloženo dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění. Doba, po kterou žalobci nebyl umožněn vstup na území členských států EU, byla stanovena v délce jednoho roku. (14) Dne 21. 8. 2015 podala žalovaná žádost o zjištění totožnosti žalobce a zajištění náležitostí k realizaci jeho správního vyhoštění. (15) Ze záznamu žalované ze dne 18. 9. 2015 vyplývá, že po přezkumu důvodů zajištění žalobce bylo konstatováno, že důvody pro toto zajištění stále trvají s tím, že se dosud nepodařilo žalobcovu totožnost ověřit a doklady k jeho vycestování tak dosud nebyly vydány. Telefonickou konzultací ohledně průběhu zjišťování žalobcovy totožnosti bylo žalovanou blíže zjišťováno, že bude proveden konzulární pohovor se žalobcem za účelem zjištění jeho totožnosti. (16) Ze záznamu žalované ze dne 29. 9. 2015 vyplývá, že téhož dne byla Ředitelstvím služby cizinecké policie Praha informována o tom, že probíhají konzultační pohovory s konzulem Afghánské republiky, které dosud nebyly ukončeny. (17) Rozhodnutím žalované ze dne 2. 10. 2015 č.j. KRPC.112885-48/ČJ-2015-020023 byla dle ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců prodloužena doba zajištění žalobce o 60 dnů. (18) Ze záznamu žalované ze dne 30. 10. 2015 vyplývá, že po přezkumu důvodů zajištění žalobce bylo konstatováno, že tyto i nadále trvají s tím, že se dosud nepodařilo žalobcovu totožnost ověřit a doklady k jeho vycestování tak dosud nebyly vydány. Telefonickou konzultací ohledně průběhu zjišťování žalobcovy totožnosti bylo žalovanou zjištěno, že v současné době stále probíhají konzulární pohovory se žalobcem, přičemž k ověření jeho totožnosti dosud nedošlo. Spisový materiál a informace z konzulárního pohovoru byly odeslány do Afghánistánu s tím, že se čeká na odpověď. (19) Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 2. 12. 2015, č.j. KRPC-112885-59/ČJ-2015-020023 bylo na základě ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců prodlouženo zajištění žalobce o 60 dnů. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že v době, po kterou byl žalobce dosud zajištěn, se nepodařilo ověřit jeho totožnost. Z informace žalované ze dne 3. 10. 2015 vyplývá, že ověřování totožnosti žalobce dosud probíhá, a to prostřednictvím konzulárních pohovorů. Z informace ze dne 19. 11. 2015 pak dále vyplývá, že k ověření totožnosti žalobce dosud nedošlo, přičemž konzul Afghánského velvyslanectví požádal o trpělivost, neboť ověřování vyžaduje delší čas. Žalovaná na základě svých zkušeností dospěla k závěru, že ověřování totožnosti představuje proces trvající v řádech několika měsíců. Doba stanovená v rozhodnutí o prodloužení zajištění by však k dokončení realizace správního vyhoštění žalobce měla být dostatečná. Tuto realizaci lze dle žalované dokončit v rámci doby zajištění žalobce, neboť obstarání příslušných dokladů je v této době možné. Mírnější donucovací opatření neshledala žalovaná v případě žalobce účelnými, neboť jednání žalobce nedává záruku, že z území schengenského prostoru vycestuje. Doba trvání zajištění byla stanovena s ohledem na účel, kterým je ukončení neoprávněného pobytu žalobce na území členských států. Žalovaná rozhodla o prodloužení zajištění žalobce z důvodu nebezpečí, že by žalobce mohl mařit či ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. IV. Právní názor soudu (20) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Soud ve věci rozhodl bez nařízeného jednání, neboť byly splněny podmínky stanovené v § 51 s. ř. s. Žalobce ve smyslu poučení podle ust. § 172 odst. 5 zákona po pobytu cizinců, kterého se mu dostalo v žalobou napadeném rozhodnutí, nenavrhl ve lhůtě pěti dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednávané věci. Žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila ve svém vyjádření k žalobě. (21) Rozhodnutím žalované došlo k prodloužení zajištění žalobce, a to za účelem realizace jeho správního vyhoštění. Žalovaná dospěla k závěru, že jednání žalobce neskýtá záruky, že tento dobrovolně opustí území členských států EU, což lze dovodit z jeho jednání a rovněž výpovědí učiněných v průběhu správního řízení. Žalobce opakovaně sdělil, že se do domovského státu vracet nehodlá a naopak chce pokračovat v cestě do Německa, kde požádá o azyl. K prodloužení zajištění žalobce pak žalovaná přistoupila s ohledem na probíhající proces ověřování jeho totožnosti, který je svým charakterem procesem časově náročným. Přes to však žalovaná dospěla k závěru, že se vydání cestovních dokladů žalobce ve lhůtě stanovené zákonem k zajištění cizinců podaří, neboť je v permanentním kontaktu s policejním ředitelstvím v Praze a rovněž má průběžné informace od afghánského konzula, který se žalobcem za účelem ověření jeho totožnosti jedná. (22) Rozhodnutí o prvotním zajištění žalobce bylo dne 8. 8. 2015 vydáno na základě ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dle tohoto ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. (23) Z dikce ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se podává, že doba trvání zajištění se stanoví s přihlédnutím k předpokládané složišti přípravy výkonu správního vyhoštění. Policie je oprávněna dobu zajištění prodloužit, pokud je to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. (24) Podle ust. § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců je policie po celou dobu povinna zkoumat, zda podmínky zajištění i nadále trvají. (25) Žalobním návrhem je předně rozporována faktická možnost realizace správního vyhoštění, kterou dle žalobce v daném případě předpokládat nelze. K otázce možnosti výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011 č.j. 7As 79/2010 – 150 (veškerá uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), který konstatoval: „Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“ Z dalšího odůvodnění citovaného rozhodnutí se podává, že taková úvaha správního orgánu bude namístě zejména v případech, kdy je zajišťovaný cizinec rodinným příslušníkem občana Evropské unie či pokud by z okolností případu bylo zřejmé, že by realizace vyhoštění cizince mohla představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života podle čl. 8 Evropské úmluvy. Pokud tedy správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, které by mohly realizaci správního vyhoštění vylučovat, zjistí, že vyhoštění cizince je alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o jeho zajištění. (26) Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že povinnost správního orgánu zabývat se samotnou potencialitou realizace správního vyhoštění cizince, nastává pouze tehdy, pokud jsou správnímu orgánu v době rozhodování známy skutečnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že realizace správního vyhoštění cizince nebude možná. Správní orgán tak nemá bez dalšího povinnost zabývat se tím, zda je správní vyhoštění vůbec uskutečnitelné, tuto povinnost má až tehdy, pokud je mu známa či vyvstane okolnost, ze které bude patrné, že realizaci vyhoštění nebude možno pravděpodobně provést. (27) V nyní projednávané věci je zřejmé, že žalované v průběhu správního řízení o vyhoštění žalobce nebyla známa žádná skutečnost, na základě které by k realizaci jeho vyhoštění nemělo dojít. Žalobce žádnou takovou skutečnost neuvedl ani v řízení před žalovanou a neuvedl ji ani v žalobě samotné. Toto vyplývá i z žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaná nutnost prodloužit zajištění žalobce dovodila ze stále probíhajícího řízení o vydání cestovního dokladu. Toto řízení se žalované nejevilo bezvýsledné, neboť z aktuálních informací Ředitelství služby cizinecké policie v Praze bylo patrné, že stále probíhají pohovory žalobce s afghánským konzulem, a to právě za účelem vyhotovení příslušného cestovního dokladu. (28) V obecné rovině lze konstatovat, že součinnost se zeměmi třetího světa, mezi které Afghánistán patří, není pružná a rychlá, když se pohybuje v řádech několika týdnů. V této souvislosti soud podotýká, že jen pouhé obstarání letenky či vyjednání průvozu cizince přes státy Evropské unie, kdy je zajištěna bezproblémová komunikace s domovským státem cizince při jeho repatriaci, samo o sobě obvykle trvá 30 dnů. V případě žalobce však ještě bylo zapotřebí ověřovat jeho totožnost v zemi původu a vystavovat mu náhradní cestovní doklad. Tento postup zcela odůvodňuje jak stanovenou šedesáti denní lhůtu zajištění, tak její prodloužení o dalších šedesát dnů. (29) Skutečnost, že v případě žalobce bylo zapotřebí obstarat příslušné doklady pro jeho vycestování, nemůže automaticky vést k závěru, že realizace správního vyhoštění žalobce nebude možná. Žalovaná v napadeném rozhodnutí zcela konkrétně popsala aktuální stav vyřizování těchto dokladů, který je průkazný i z obsahu správního spisu (viz záznam žalované ze dne 18. 9. 2015, ze dne 29. 9. 2015 a ze dne 30. 10. 2015), neboť se o něm průběžně informovala díky komunikaci s Ředitelstvím služby cizinecké policie Praha. Žalobce v době vydání rozhodnutí o prodloužení jeho zajištění absolvoval pohovory s afghánským konzulem, které jsou součástí procesu opatřování příslušných dokladů. Přestože během doby zajištění žalobce k ukončení těchto pohovorů a k vydání cestovních dokladů nedošlo, neshledal krajský soud důvod, který by žalovanou od počátku měl vést k závěru, že k realizaci správního vyhoštění žalobce nedojde. Z obsahu napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že žalovaná vydání těchto dokladů během doby, po kterou byl žalobce zajištěn, předpokládala a z tohoto důvodu ji také prodloužila. (30) Překážka, kterou by žalovaná byla povinna od počátku řízení zvažovat, a která by mohla vést ke zmaření realizace správního vyhoštění, by dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu i judikatury správních soudů měla být objektivního charakteru, přičemž se zejména jedná o případy, kdy by bylo v řízení zjištěno, že cizinec je příslušníkem občana Evropské unie (viz rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2012 č.j. 10A 37/2012-23, dostupné na www.nssoud.cz). Taková okolnost však v průběhu správního řízení zjištěna nebyla a netvrdil ji ani samotný žalobce. O existenci rodinného a soukromého života žalobce na území ČR také nebylo možné ani uvažovat, neboť žalobce od počátku tvrdil, že ČR je pouze zemí tranzitní a že cílovou zemí je Německo. Rovněž skutečnost, že žalobce dosud afghánskému konzulovi o své totožnosti zjevně nesdělil ničeho, nemůže automaticky vést k úvaze o nemožnosti realizace jeho správního vyhoštění. V této souvislosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009 č.j. 9As 23/2009 – 65 (dostupného na www.nssoud.cz), podle nichž: „[…] objektivní překážky bránící vycestování cizince z území České republiky zpravidla bez dalšího nebudou důvodem k jeho zajištění za účelem vyhoštění dle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zajištění cizince, jemuž bylo sděleno zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud po předchozím pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění nebo po ukončení poskytování dočasné ochrany ve stanovené lhůtě z území nevycestoval), naopak nedostatečná spolupráce ze strany vyhošťované osoby k odstranění překážek může pro toto zajištění svědčit.“ Tyto závěry lze bezesporu vztáhnout i na řízení o prodloužení zajištění cizince. (31) V obecné rovině lze říct, že faktické vyhoštění cizince musí být reálné, potenciálně možné a nesmí být málo pravděpodobné. V nyní projednávané věci nevyvstala žádná okolnost, která by žalovanou měla vést k závěru o nereálnosti, potenciální nemožnosti či nepravděpodobnosti správního vyhoštění žalobce. Byť tedy žalovaná neshledala žádnou objektivní překážku vyhoštění žalobce, realizovatelností tohoto vyhoštění se zabývala, a to na straně 3 a 4 napadeného rozhodnutí, kde obsáhle popsala proces ověřování totožnosti žalobce, který by měl vést k vydání potřebných cestovních dokladů. Na základě těchto úvah pak dopěla k závěru, že z hlediska opatřování dokladů nezbytných k jeho vycestování, je vyhoštění žalobce reálné. (32) Ze všech výše uvedených důvodů nebylo rozhodnutí žalované co do odůvodnění realizovatelnosti správního vyhoštění žalobce shledáno nezákonným. Námitka žalobce není důvodná. (33) Nesprávnost napadeného rozhodnutí žalobce dovodil rovněž ze skutečnosti, že se žalovaná nikterak nezabývala možností aplikace zvláštních opatření ve smyslu ust. § 123b zákona o pobytu cizinců, aniž by zkoumala, zda se v době vydání rozhodnutí o prodloužení trvání zajištění žalobce změnily podmínky pro užití těchto opatření. (34) Z obsahu žalovaného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná ve vztahu k alternativním opatřením zajištění dle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců uvedla, že tyto nebyly v daném případě shledány vhodnými, a to vzhledem k tomu, že žalobce nemá na území ČR žádné rodinné, pracovní či jiné vazby a stejně tak neuvedl žádnou adresu, kde by se v ČR mohl zdržovat. Neúčelnost zvláštních opatření žalovaná dovodila rovněž ze skutečnosti, že žalobce nemá cestovní doklad a nedisponuje finančními prostředky potřebnými pro návrat do domovského státu. Z těchto důvodů je zde reálné nebezpečí, že žalobce z území schengenského prostoru nevycestuje. (35) Dle ust. § 123b odst. 2 zákona o pobytu cizinců lze uložit zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je-li zde důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nevycestuje. Dle odst. 1 téhož ustanovení se zvláštním opatřením rozumí (a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, (b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území nebo (c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. (36) Krajský soud v této souvislosti považuje za vhodné zmínit rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 2010 č.j. 57A 77/2010 – 46, v němž tento soud uvedl: „Před vydáním rozhodnutí o zajištění cizince bez důvodných pochybností zjistil, že skutečně hrozí, že cizinec bude mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž současně musí své rozhodnutí odůvodnit konkrétními skutkovými okolnostmi. Za důležitý důkaz, který je způsobilý ovlivnit úplnost a objektivitu skutkových zjištění, je nutné považovat výpověď cizince. Má-li být cizinec podle čl. 5 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod seznámen s důvody svého zajištění a s každým obviněním proti němu, je nezbytné, aby byl nejen před vydáním rozhodnutí o zajištění vyslechnut, nýbrž také, aby byl vyslechnut k důvodům, ve kterých je správním orgánem spatřována nezbytnost jeho zajištění. Jedině tak je cizinci řádně umožněno uplatnění jeho práv a oprávněných zájmů (§ 4 odst. 4 správního řádu).“ (37) Žalovaná se v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádala s důvody, pro které žalobci nelze uložit zvláštní opatření dle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců, přičemž tyto důvody založila především na výpovědích žalobce učiněných dne 8. 8. 2015. Své závěry založila rovněž na skutkových okolnostech dané věci, a to např. pokud jde o seznam odebraných věcí ze dne 8. 8. 2015, ze kterého vyplývá nedostatek finančních prostředků žalobce. Krajský soud se s těmito závěry ztotožňuje, když z jednání žalobce a veškerých okolností dané věci vyplývá reálné nebezpečí, že žalobce z schengenského území nevycestuje a naopak se bude snažit pokračovat ve své cestě do Německa. Tento závěr pak vyplývá především z protokolu ze správního řízení ze dne 8. 8. 2015, do něhož žalobce sám uvedl, že se dobrovolně do domovského státu vrátit nechce a hodlá pokračovat do Německa, kde chce požádat o azyl. K tomuto navíc uvedl, že v Německu se již nachází jeho bratranec, který zde požádal o azyl. Žalovaná potom zcela správně nemožnost uložení zvláštních opatření konstatovala s ohledem na skutečnost, že žalobce nedisponuje potřebnými finančními prostředky, díky nimž by do Afghánistánu mohl vycestovat a stejně tak není držitelem příslušných cestovních dokladů, které by mu legální vycestování umožnily. (38) Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že na území ČR nemá adresu, kde by bylo lze jej kontaktovat a kde se bude po dobu správního řízení zdržovat, tato skutečnost tak jednoznačně vylučuje zvláštní opatření dle ust. § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Z obsahu správního spisu (seznam odebraných věcí ze dne 8. 8. 2015) pak dále vyplývá, že u žalobce nebyly nalezeny finanční prostředky dostatečné pro jeho vycestování z území ČR. V případě žalobce tak nepřipadá v úvahu užití ust. § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, když je vyloučena i možnost úhrady prostřednictvím jiného subjektu, neboť sám žalobce uvedl, že na území ČR nemá žádné rodinné či jiné vazby a lze jen těžko předpokládat, že se během svého zajištění v příslušném zařízení seznámil s osobou, která by za něj případné peněžní prostředky ve smyslu ust. § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců uhradila. S ohledem na reálné nebezpečí, že žalobce bude pokračovat v cestě do Německa, aniž by vyčkal ukončení probíhajících správních řízení, které je založeno především jeho jednáním a výpověďmi učiněnými ve správním řízení, pak lze učinit závěr, že ani zvláštní opatření uložené mu na základě ust. § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nebude opatřením vhodným. (39) Krajský soud se tak plně ztotožnil se závěry učiněnými žalovanou v napadeném rozhodnutí, dle nichž nebude uložení zvláštních opatření v daném případě postačující. Využití zvláštních opatření před tím, než policie přistoupí k samotnému zajištění cizince, navíc není zákonem o pobytu cizinců vyžadováno. (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012 č.j. 8As 36/2011 – 83) Námitka žalobce nebyla shledána důvodnou. (40) Pokud v poslední žalobní námitce žalobce namítal, že nebylo dostatečně prokázáno nebezpečí maření nebo ztěžování rozhodnutí o správním rozhodnutí, tak k tomu soud uvádí, že se plně ztotožnil se závěry žalované o naplnění zákonných podmínek pro zajištění žalobce podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Kromě první zákonné podmínky, kterou je doručení oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění žalobce, byla naplněna rovněž druhá zákonná podmínka, tedy že u žalobce je nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce si již při odchodu z území Iránu musel být vědom toho, že na území států Evropské unie bude vstupovat bez průkazu totožnosti, bez platného cestovního dokladu, bez potřebných povolení k pobytu, tedy neoprávněně. To vše za pomoci převaděčů s jediným cílem, a to dostat se do Německa. To, že žalobce nevyužil možnosti požádat o mezinárodní ochranu na území České republiky, ačkoliv o tom byl řádně poučen, posiluje přesvědčení, že jeho jediným cílem je dostat se za každou cenu na území Německa, a to právě při vědomém porušení vnitrostátních předpisů jednotlivých států Evropské unie včetně České republiky. Závěru o tom, že žalobce nebude dobrovolně respektovat rozhodnutí o správním vyhoštění, svědčí fakt, že to je nejen v rozporu s jeho původním plánem vycestovat výlučně do Německa, ale že takový postup je fakticky neuskutečnitelný. Žalobce nemá žádný cestovní doklad a vízum, nemůže legálně cestovat a nemá dostatečné finanční prostředky, aby mohl sám legálně opustit území České republiky, aniž by tím opět porušil právní předpisy sousedních států Evropské unie. Zdejší soud se proto ztotožňuje se závěrem žalované, že případný dobrovolný návrat žalobce do Afghánistánu se jeví jako vyloučený. To vede k přesvědčení, že zde existuje nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. (41) Soud je přesvědčen, že žalovaná v konkrétním případě žalobce dostatečně hodnotila právě okolnosti jeho individuálního případu z pohledu reálného nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Z rozhodnutí žalované vyplývá, že jediným důvodem pro rozhodnutí o zajištění nebylo jen to, že se žalobce na území ČR pohyboval bez víza a cestovních dokladů, ale i řada ostatních okolností, zejména týkajících se jeho odchodu z Afghánistánu, dále týkajících se jeho úmyslu vycestovat právě a toliko do Německa, a to nelegálním způsobem, bez dokladu prokazující totožnost žalobce, dále bez platného cestovního dokladu a povolení k pobytu, prostřednictvím placených převaděčů, a také při zvážení konkrétní finanční situace žalobce, jež žalovanou ve svém souhrnu vedla k závěru o naplnění zákonných podmínek pro zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění dle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. (42) Ani tato žalobní námitka nebyla na základě výše uvedeného shledána důvodnou. V. Závěr, náklady řízení (43) Rozhodnutí žalované o prodloužení zajištění žalobce bylo krajským soudem shledáno souladným se zákonem, žalovaná přezkoumatelným způsobem vypořádala veškeré důvody, vedoucí k závěru o nutnosti prodloužení zajištění žalobce a krajský soud se s těmito závěry ztotožňuje. (44) Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem a s rozhodovací praxí, rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce obsahuje veškeré zákonem i judikaturou požadované náležitosti. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalované nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu ve výroku ad I. v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. (45) Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadovala.

Poučení