10 A 31/2013 - 72

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Krybusovou v právní věci žalobců a) J.N., bytem O. 2, K., a b) J.N., bytem O. 2, K., oba právně zastoupeni JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.2.2013, č.j. KUJCK/5477/2013 OZZL/2, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci. 1) Žalobou doručenou dne 8.4.2013 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobci domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5.2.2013, č.j. KUJCK/5477/2013 OZZL/2, kterým bylo zamítnuto společné odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského úřadu Kaplice, Odboru životního prostředí a úřadu územního plánování sp. zn. SZ-MěÚK/05755/2012, č.j. MěÚK/26610/2012 ze dne 20.12.2012, kterým byli žalobci jednotlivě uznáni vinnými ze spáchání přestupku podle § 118 odst. 1 písm. d/ vodního zákona, to je nezajištění zneškodnění odpadních vod akumulovaných v bezodtokové jímce podle ustanovení § 38 odst. 6 vodního zákona, kterého se dopustili tím, že nezajistili zneškodňování odpadních vod z nemovitosti čp. 2 v Omlenici, umístěné na pozemku podle katastru nemovitostí /dále jen KN/ parc. č. st. 89 k.ú. Omlenice, Jihočeský kraj, akumulovaných v bezodtokové jímce umístěné na pozemcích podle KN parc. č. 583/6 a 579/2 k.ú. Omlenice, v období od 1.9.2011 do 3.4.2012 podle zjištění správního orgánu tak, aby nebyla ohrožena jakost povrchových a podzemních vod, za přestupek podle § 118 odst. 1 písm. d) vodního zákona a byla jim uložena každému jednotlivě pokuta ve výši 3.000 Kč a náklady řízení ve výši 500 Kč a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. 2) Žalobci v žalobě namítali nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Jednání, kterého se měli dopustit, nelze považovat za pokračující přestupek, tak jak jej posoudily správní orgány. Zákon o přestupcích ani jiné správní předpisy neobsahují definici pokračujícího přestupku. Z napadeného rozhodnutí ani nevyplývá, na základě jakého ustanovení bylo jednání žalobců jako takový přestupek posuzováno. Rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. 3) Pokud žalovaný postupoval podle § 116 trestního zákoníku a jednání žalobců posoudil jako pokračující přestupek na základě analogie, jedná se dle názoru žalobců o nepřípustné uplatňování analogie a rozšiřování podmínek přestupkové odpovědnosti a tento výklad je jednoznačně v neprospěch žalobců. K tomu odkázali na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 27/2008, dle kterého je analogie ve správním trestání přípustná v omezeném rozsahu pouze tam, kdy to, co má být aplikováno, určitou otázku vůbec neřeší, nevede-li takový výklad k újmě účastníka řízení. Analogii lze použít pouze ve prospěch pachatele, což je zásada ovládající celý systém trestního práva, v jeho neprospěch je použití analogie vyloučeno. Odvolací orgán na základě analogie postupoval a dospěl k závěru, který je jednoznačně v neprospěch žalobců a došlo výkladem použitým žalovaným k rozšíření podmínek odpovědnosti za přestupek. Pouze tímto postupem dospěl správní orgán k závěru, že nezanikla odpovědnost žalobců za přestupek. Přitom část tohoto přestupku měla být spáchána déle než 1 rok před jeho projednáním a odpovědnost musela ve smyslu § 20 odst. 1 přestupkového zákona zaniknout. 4) Žalovaný měl podle žalobců údajně spáchaný přestupek posoudit tak, že v podstatném období, ve kterém měl být přestupek spáchán, zanikla odpovědnost žalobců, čemuž měl odpovídat nejen výrok o vině, ale případný výrok o uložení sankce, neboť tato skutečnost by se do výroku o trestu logicky musela promítnout. 5) Žalobci zastávají názor, že výše pokuty neodpovídá majetkovým a výdělkovým poměrům. Žalovaný správní orgán vzal sice v potaz příjmy žalobců, avšak neporovnal je s výší výdajů, které žalobci vynakládají na chod domácnosti a vyživovací povinností ke společným dětem. Z tohoto důvodu je pro ně výše pokuty likvidační a byla vyměřena v nesprávné výši. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobci požádali o přiznání odkladného účinku žalobě. Tento návrh doplnili dne 15.4.2013 o důvody, pro které žádají o přiznání odkladného účinku žalobě. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu. 6) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že jeho rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Poukázal na úvahy, kterými se vypořádal s odvolacími námitkami. Vysvětlil dobu spáchání přestupkového jednání i okamžik dokončení protiprávního jednání. Rozhodnutí obsahuje náležitosti ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu. 7) K věcné správnosti žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vycházel. Z této judikatury vyplývá úvaha a závěry Nejvyššího správního soudu, dle něhož lze závěry týkající se trestného činu aplikovat i na přestupek. K námitce žalobců, že uložená výše pokuty je pro ně likvidační, žalovaný uvedl, že námitka byla vznesena i v odvolacím řízení a žalovaný správní orgán se s touto námitkou řádně vypořádal. Vzal v úvahu a zohlednil výši příjmů žalobců. Nerozporuje tvrzení o výdajích na chod domácnosti a výši vyživovací povinnosti. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný dospěl k výpočtu, že pokud by žalobci využili služeb společnosti ČEVAK a.s., museli by uhradit za zneškodňování odpadních vod cca 2x 1.655 Kč za dopravu, použití mechanizace a obsluhu, což je měsíčně celkem 6.810 Kč. V případě jiné firmy by byla patrně služba účtována jinak. Období, které bylo posuzováno, bylo ve výroku napadeného rozhodnutí uvedeno od 1.9.2011 do 30.4.2012. Toto období nebylo žalobci zpochybněno. Samotná délka období měla vliv na výši škody. Dle názoru žalovaného, uložená výše pokuty není pro žalobce likvidační. Pokutu lze hradit i ve splátkách. K návrhu žalobců na přiznání odkladného účinku žalobě žalovaný uvedl, že dle jeho názoru není důvod odkladný účinek žalobě přiznat. Žalovaný správní orgán vyjádřil souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízeného jednání. 8) Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7.5.2013 č.j. 10 A 31/2013-65 přiznal žalobě žalobců odkladný účinek. Žalobci nesdělili k výzvě soudu doručené právnímu zástupci žalobců 6.5.2013 nesouhlas s postupem podle § 51 odst. 1 s.ř.s., ač byli o důsledcích nesdělení nesouhlasu v souladu se zákonem poučeni. III. Obsah správních spisů. 9) Ze správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: 10) Dne 21.3.2012 bylo Městskému úřadu Kaplice, Odboru životního prostředí a úřadu územního plánování sděleno obcí Omlenice, že z jímky u rodinného domu Omlenice čp. 2 ve vlastnictví žalobců jsou vypouštěny odpadní vody hadicí do cca 50 m vzdálené šachty kanalizace povrchových vod na pozemek p.č. 579/1. Prvostupňový správní orgán oznámil dne 30.3.2012 žalobcům zahájení řízení ve věci spáchání přestupků podle ustanovení § 118 odst. 1 písm. d) a ust. § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání na 3.5.2012. Při ústním jednání bylo zjištěno, že v předmětné nemovitosti trvale bydlí 4 osoby. Odpadní vody z nemovitosti jsou svedeny do septiku o objemu 5 m3. Ke způsobu vypouštění odpadních vod bylo žalobci sděleno, že je tak činěno shodně jako u ostatních osídlenců v obci Omlenice. Na základě výzvy vydané dle § 38 odst. 6 vodního zákona, aby byl předložen doklad o likvidaci odpadních vod, žalobci sdělili, že takový doklad není k dispozici. Odpadní vody jsou likvidovány tak, že je odváží firma ZEMAV. 11) Městský úřad Kaplice, Odbor životního prostředí a úřad územního plánování rozhodl poprvé dne 6.6.2012 pod sp. zn. SZ-MěÚK/05755/2012 a uložil žalobcům pokutu. Toto rozhodnutí v autoremeduře dne 26.6.2012 zrušil. Dne 9.8.2012 se konalo ústní jednání, při kterém žalobci poukázali na to, že v současné době nedochází k vypouštění výpustí a dochází k vyvážení odpadních vod. Došlo k zaslepení vyústění septiku. V této souvislosti došlo ke změně v užívání stavby i druhu stavby, tedy z vodního díla na jímku na vyvážení (žumpu), která se za vodní dílo nepovažuje. V této souvislosti bylo zapotřebí doložit likvidaci odpadních vod akumulovaných v jímce v souladu s § 38 odst. 6 vodního zákona ve znění platném od 1.8.2010. 12) Městský úřad Kaplice, Odbor životního prostředí a úřad územního plánování rozhodl dne 24.8.2012 pod sp. zn. SZ-MěÚK/05755/12 tak, že žalobci byli uznáni vinnými ze spáchání přestupku podle § 118 odst. 1 písm. d) vodního zákona, to je nezajištění zneškodnění odpadních vod akumulovaných v bezodtokové jímce podle ust. § 38 odst. 6 vodního zákona, kterého se měli dopustit tím, že nezajistili zneškodňování odpadních vod z nemovitosti čp. 2 v Omlenici umístěné na pozemku dle KN parc. č. st. 89 k.ú. Omlenice, Jihočeský kraj, akumulovaných v bezodtokové jímce umístěné na pozemcích podle KN parc. č. 583/6 a 579/2 v k.ú. Omlenice. Za přestupek jim byla individuelně uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení každému ve výši 500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se žalobci odvolali. V rámci odvolacího řízení žalovaný správní orgán ověřoval, zda k vyvážení odpadních vod žalobců prostřednictví firmy ZEMAV RYBNÍK s.r.o. docházelo. Dne 26.10.2012 bylo žalovanému správnímu orgánu jednatelem této firmy sděleno, že žalobci prostřednictvím firmy odpadní vody nevyváželi, ani od této firmy nedostali souhlas. Nebylo vyloučeno, zda takovou činnost žalobci nevykonávali sami o své vůli, neboť jsou některé jímky ve vlastnictví firmy volně přístupné. Dne 7.11.2012 žalovaný správní orgán rozhodnutí Městského úřadu Kaplice, Odbor životního prostředí a úřadu územního plánování ze dne 24.8.2012 zrušil a věc vrátil prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení. 13) Žalobci byli informováni o pokračování v řízení a byli vyzváni, aby ve lhůtě do 10.12.2012 prokázali zneškodňování odpadních vod z nemovitosti čp. 2 v Omlenici, a to za období od 1.9.2011 do 3.4.2012. Stalo se tak s výslovným odkazem na informaci uvedenou i v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí žalovaného obsahující sdělení firmy ZEMAV RYBNÍK s.r.o., která nepotvrdila vyvážení odpadních vod žalobců do jejich jímky, tak jak to žalobci tvrdili. Žalobci ve svém vyjádření popřeli v předmětném období vyvážení odpadních vod kamkoli, natož do jímky společnosti ZEMAV RYBNÍK s.r.o. Nebylo sděleno, jakým způsobem byly odpadní vody zneškodňovány. Dne 20.12.2012 obdržel Městský úřad Kaplice od žalobců doklad o likvidaci odpadních vod, která se uskutečnila dne 27.11.2012. Dne 20.12.2012 bylo vydáno Městským úřadem Kaplice, Odborem životního prostředí a úřadem územního plánování rozhodnutí, kterým byla žalobcům individuelně uložena pokuta za přestupek podle § 118 odst. 1 písm. d) vodního zákona a § 118 odst. 3 písm. b) vodního zákona ve výši 3.000 Kč za nezajištění zneškodnění odpadních vod akumulovaných v bezodtokové jímce podle § 38 odst. 6 vodního zákona, kterého se dopustili tím, že nezajistili zneškodňování odpadních vod z nemovitosti čp. 2 v Omlenici umístěné na pozemku podle KN parc. č. st. 89 v k.ú. Omlenice, Jihočeský kraj akumulovaných v bezodtokové jímce umístěné na pozemcích podle KN parc. č. 583/6 a 579/2 v k.ú. Omlenice v období od 1.9.2011 do 3.4.2012. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno žalobci odvolání. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání žalobců bylo zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Stalo se tak s odůvodněním, že v prvé řadě správní orgán řešil otázku případného zániku odpovědnosti za přestupek ve smyslu § 20 odst. 1 přestupkového zákona. Zánik odpovědnosti neshledal, neboť se jednalo o přestupek trvající, který bylo nutné posoudit jako jediné jednání, které trvalo tak dlouho, dokud byl protiprávní stav udržován. Posledním dnem, kterým byl ukončen tento přestupek, bylo zahájení řízení o přestupku. Pokračovalo-li takové jednání, je nutné takový skutek považovat za nový přestupek. Ke svému názoru žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která tento názor žalovaného potvrdila. Při ukládání sankce bylo přihlédnuto k majetkovým poměrům žalobců a žalovaný dospěl k závěru, že výše pokuty není pro ně likvidační, k čemuž uvedl úvahu ohledně výše příjmů žalobců a vzal v úvahu i skutečnost, že při respektování povinnosti zneškodňování odpadní vody by činila výše nákladů měsíčně 6.810 Kč a porovnáním těchto částek dospěl žalovaný k závěru, že výše pokuty má charakter především preventivní. Správní orgán vzal v úvahu i skutečnost, že žalobci si svou povinnost likvidace odpadních vod uvědomili, předložili doklad o likvidaci ze dne 27.11.2012, a proto bylo přistoupeno ke stanovení pokuty při dolní hranici. IV. Právní názor soudu. 14) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. 15) V dané záležitosti se jednalo o přestupkové řízení, při kterém správní orgán rozhoduje na základě důkazů, které byly provedeny procesně řádným postupem. Podle ustanovení § 2 odst. 1 přestupkového zákona, přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů a nebo o trestný čin. Přestupek lze definovat jako jeden z druhů správních deliktů. Jedná se o tzv. správní delikt „pojmenovaný“. V řízení o přestupku rozhoduje správní orgán o vině pachatele přestupku a o sankci za přestupek. Přestupek může být spáchán v krátkém nebo i delším časovém období, a proto rozlišujeme pokračování v přestupku nebo trvající přestupek. Pokračováním v přestupku se tak rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotlivým záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (srov. rozsudek NSS sp. zn. 8 As 66/2011). Trvající přestupek spočívá ve vyvolání protiprávního stavu, který je nepřetržitě udržován. Základním znakem trvajícího přestupku je skutečnost, že se zde postihuje udržování protiprávního stavu (srov. rozsudek NSS sp. zn. 6 As 57/2012). Zahájení řízení o přestupku u těchto přestupků znamená, že pokud pokračují i nadále, považují se za nový přestupek. Trvající přestupek se posuzuje jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud je protiprávní stav udržován. 16) Přestupkový zákon problematiku pokračujících, trvajících případně hromadných přestupků výslovně neupravuje. Judikatura připouští analogické použití trestního zákoníku a trestního řádu s odkazem na požadavek jednoty právního řádu. Doba promlčení, respektive prekluze odpovědnosti za pokračující či trvající přestupek se počítá od okamžiku jejich dokončení. 17) Dle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie. 18) Podle § 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon) ve znění pozdějších předpisů, dále jen vodní zákon, kdo akumuluje odpadní vody v bezodtokové jímce, je povinen zajišťovat jejich zneškodňování tak, aby nebyla ohrožena jakost povrchových nebo podzemních vod a na výzvu vodoprávního úřadu nebo České inspekce životního prostředí prokázat jejich zneškodňování v souladu s tímto zákonem. Podle § 118 odst. 1 písm. d/ vodního zákona, fyzická osoba se jako oprávněný dopustí přestupku tím, že nezajistí zneškodnění odpadní vody akumulované v bezodtokové jímce podle § 38 odst. 6 téhož zákona. Podle téhož ustanovení odst. 3 písm. b) vodního zákona za přestupek lze uložit pokutu do 50.000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. b), c), d). 19) Pro posouzení souzené záležitosti je rozhodující, zda jednání žalobců, kterého se měli dopustit tím, že dle zjištění správního orgánu nezajistili zneškodňování odpadních vod z nemovitosti čp. 2 v Omlenici umístěné na pozemku podle KN parc. č. st., k.ú. Omlenice, Jihočeský kraj akumulovaných v bezodtokové jímce umístěné na pozemcích podle KN parc. č. 583/6 a 579/2 k.ú. Omlenice v období od 1.9.2011 do 3.4.2012 je možné považovat za pokračující delikt (pokračující přestupek) či nikoli. Žalobci totiž nerozporovali skutkové zjištění správního orgánu, rozporovali pouze právní závěr tvrzením, že výše označené jednání nelze považovat za pokračující přestupek podle vodního zákona. Své tvrzení opřeli o názor, že zákon o přestupcích definici pokračujícího přestupku neobsahuje a bylo-li postupováno na základě analogie dle trestního zákoníku, jedná se o nepřípustný postup, neboť došlo k rozšiřování podmínek přestupkové odpovědnosti a tento výklad je jednoznačně v neprospěch žalobců. K tomu odkázali na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Analogie trestního práva je možné použít pouze ve prospěch pachatele. Uvedli, že analogie v trestním právu je zakázána, pokud jde o rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti i pokud jde o druh, výši a podmínky ukládání trestů. Soud tyto námitky žalobců nepovažoval za důvodné. 20) V prvé řadě je třeba upřesnit, že z žalobci citovaných judikátů Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 27/2008 a 1 As 28/2009 takový závěr vyvodit nelze. V případě rozsudku sp. zn. 1 As 27/2008 byl řešen trestní postih v případě jednočinného souběhu trestného činu se správním deliktem, kdy orbitr dictum Nejvyšší správní soud připomněl, že použití analogie ve správním trestání je přípustné, a to v omezeném rozsahu pouze tam, kdy to, co má být aplikováno, určitou otázku vůbec neřeší, nevede-li takový výklad k újmě účastníka řízení, a to ani k újmě a ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem. V případě rozsudku sp. zn. 1 As 28/2009 Nejvyšší správní soud dovodil, že při trestání správních deliktů týmž správním orgánem se přiměřeně uplatní principy ovládající souběh trestných činů, kdy poukázal na závěr vyslovený v rozsudku sp. zn. 1 As 27/2008, který byl právě výše citován a dále na rozsudek sp. zn. 8 As 17/2007, který již žalobci nepřipomněli, v němž byl vysloven právní názor, že pro trestnost správních deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů. Soud dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 40/2007, z něhož lze pro projednávanou věc citovat „…Nejvyšší správní soud v dané souvislosti uvádí, že pojem trvajícího deliktu byl pro potřeby praxe vytvořen právní teorií a je nejčastěji používán v trestním právu. Trestní právo z hlediska časového úseku, v němž byly trestné činy spáchány, od jednorázových trestných činů odlišuje, trestné činy pokračující, trvající a hromadné. Společným znakem těchto trestných činů je jejich dlouhodobost, skládající se buď z řady dílčích útoků, nebo spočívající v udržování protiprávního stavu. Trvající trestný čin bývá pravidelně charakterizován jako čin, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje a nebo čin, kterým pachatel udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej též vyvolal. Zákon zde postihuje právě udržování protiprávního stavu. Trvající trestné činy se posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud pachatel udržuje protiprávní stav; jde tedy o jediný skutek a jediný trestný čin, který je ukončen teprve okamžikem odstranění protiprávního stavu. Trvající trestný čin se pak v návaznosti na výše uvedené počíná promlčovat, teprve od okamžiku ukončení trestné činnosti, to je od okamžiku odstranění stavu, jehož udržování je znakem trestného činu (shodně též Šámal, p., Púri, F., Rizman, s.: trestní zákon. komentář. 5. vydání Praha: c.h. Beck, 2003, s 23 a násl., případně Novotný, o. a kol.: trestní právo hmotné. I. obecná část. 2. přepracované vydání. Praha: kodex, 1995, s. 61). Uvedené principy je na místě přiměřeně akceptovat i pro potřeby správního trestání „trvalost“ je totiž znakem jednotlivých skutkových podstat obsažených jak v trestním zákoně, tak v zákonech jiných, například v zákoně o přestupcích…“. 21) Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 40/2007 dále odkazuje v souvislosti k charakteru trvajících deliktů a k možnosti jejich postihu i na další rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 164/2002, z něhož pro nyní posuzovanou věc lze rovněž citovat „… trvajícím jiným správním deliktem je takový správní delikt, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje popřípadě, jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, to je až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení řízení o uložení pokuty začne běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správní deliktu. Pokaždé, když se správní orgán dozví, že delikvent i nadále udržuje protiprávní stav, to je že stále nedošlo k ukončení jiného správního deliktu, počne vždy běžet nová subjektivní lhůta k uložení pokuty, respektive k zahájení řízení o uložení pokuty.“ 22) S odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vycházel při posuzování otázky případného zániku odpovědnosti za přestupek i žalovaný správní orgán, byl správný jeho závěr o tom, že se jednalo o přestupek pokračující, kdy jednání žalobců ve specifikovaném období od 1.9.2011 do 3.4.2012, tak jak bylo uvedeno ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí, bylo vedeno jednotným záměrem a naplňovalo stejnou skutkovou podstatu přestupku, která byla spojena stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou i v předmětu útoku. Žalovaný správní orgán správně dovodil, že se nejednalo o konání, ale nekonání (opomenutí), neboť protiprávnost byla způsobena nezneškodněním odpadních vod odpovídajícím způsobem. Žalovaný správní orgán stanovil počátek doby spáchání 1.9.2011 a ve vztahu k tomuto datu neshledal zánik odpovědnosti za přestupek podle § 2 přestupkového zákona, neboť jak přestupek trvající či pokračující musí být posuzován jako jeden skutek, kdy za dobu spáchání se považuje okamžik dokončení protiprávního jednání, který v konkrétním případě byl 3.4.2012, kdy bylo započato přestupkové jednání se žalobci. Odvolací orgán správně vysvětlil, že u trvajícího přestupku by bylo nutné takový skutek posoudit jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud je protiprávní stav udržován, v konkrétním případě však vycházel z toho, že se jednalo o přesně nezjištěný počet jednání, která jsou podle trestní doktríny označována jako útoky jediného skutku, z nichž každý měl svůj počátek a konec, která ve svých souvislostech musí být vnímána jako jeden skutek, jako jeden přestupek, který naplňuje znaky pokračujícího jednání. Žalovaný vysvětlil, že jak v případě trvajícího či pokračujícího přestupku však tato otázka nemá vliv na výši trestu, neboť se vždy jedná o jeden skutek. Žalovaný odmítl i námitku ohledně požadavku žalobců na projednání pouze části deliktu a zdůraznil, že pro určení doby spáchání byl rozhodující poslední den. 23) Závěry žalovaného právního orgánu o tom, že jednalo se o přestupek dle vodního zákona, žalobci nezpochybnili, jak bylo výše uvedeno, zpochybnili pouze, že by popsané jednání mělo představovat pokračující přestupek dle vodního zákona z toho důvodu, že zákon o přestupcích, ani jiné právní předpisy definici pokračujícího přestupku neobsahují. Z toho důvodu označili žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Soud s ohledem na výše připomenuté závěry žalovaného správního orgánu, které byly učiněny v žalobou napadeném rozhodnutí, takový závěr žalobců nesdílí. 24) Nepřezkoumatelným je takové rozhodnutí, z něhož nevyplývají závěry ohledně vyslovených odvolacích námitek, případně nejsou závěry srozumitelným a konkrétním způsobem ve smyslu požadavků správního řádu odůvodněny. To v dané věci soud nezjistil. Správní orgány vysvětlily, z jakých důvodů v konkrétní záležitosti shledaly odpovědnost žalobců za přestupek a odkázaly i na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Soud k tomu ještě doplňuje, že jednání žalobců, tak jak bylo popsáno v žalobou napadených rozhodnutích, naplňuje znaky pokračování v přestupku. Jejich jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky byly vedeny jednotným záměrem, naplňovaly stejnou skutkovou podstatu uvedeného přestupku a byly spojeny stejným způsobem provedení v blízké souvislosti časové. Trestnost činu byla posuzována podle doby jeho spáchání, kdy u pokračování v přestupku (shodně jako u trestného činu) tvořilo jeden skutek a za dobu spáchání skutku je nutné považovat okamžik, kdy byl ukončen poslední dílčí útok, to je, kdy se uskutečnilo poslední jednání, které tvoří s předchozím jednotu. Z toho důvodu nelze souhlasit s námitkou žalobců, že institut pokračujícího přestupku byl použit v jejich neprospěch a došlo k rozšíření podmínek odpovědnosti za přestupek, neboť jiný výklad, než který učinil žalovaný správní orgán, nepřicházel v úvahu. Proto není důvodná námitka, že část přestupku byla spáchána déle než jeden rok před jeho projednáním a odpovědnost musela v tomto směru ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o přestupcích za přestupek údajně spáchaný v tomto období zaniknout, neboť u přestupků trvajících běží promlčení odpovědnosti za přestupek od okamžiku dokončení, to je od zániku protiprávního stavu, tedy od jeho odstranění a u přestupků pokračujících se počítá od okamžiku jejich dokončení, to je od dokončení posledního dílčího útoku, nikoli od momentu jejich dokonání. Názor žalobce, že žalovaný měl posoudit spáchaný přestupek tak, že v podstatném období, kdy měl být spáchán, již zanikla odpovědnost žalobců, čemuž měl odpovídat výrok o vině i výrok o uložení sankce, není s ohledem na výše uvedené opodstatněný. 25) Další námitka žalobců se týkala výše pokuty, která jim byla vyměřena. Podle jejich názoru neodpovídá majetkovým a výdělkovým poměrům. Žalovaný sice vzal v potaz příjmy žalobců, avšak neporovnal je s výší výdajů, které vynakládají na chod domácnosti a na vyživovací povinnosti ke společným dětem. Výše vyměřené pokuty byla likvidační a v nesprávné výši. 26) Výše pokuty byla žalobcům stanovena prvostupňovým správním orgánem v rozhodnutí ze dne 20.12.2012. Prvostupňový správní orgán k výši uložené pokuty uvedl, k jakým skutkovým okolnostem případu přihlédl. Vysvětlil, v jaké výši zákonného rozpětí bylo možné sankci stanovit. Uvedl, že při stanovení výše pokuty přihlédl k době, po kterou není žalobci doloženo, zákonné zneškodňování odpadních vod i k dohodě o zahájení jednání s obcí Omlenice o možnosti likvidace odpadních vod na místní čistírně odpadních vod, přestože jednání nedopadlo ke spokojenosti žalobců. Přihlédl i k majetkovým poměrům žalobců, mzdovému výměru a daňovému přiznání. Přihlédl i k daňovému dokladu, který prokazuje, že žalobci nechali jímku dne 27.11.2012 firmou ČEVAK a.s. vyvézt. Vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu. Tuto úvahu doplnil žalovaný správní orgán s ohledem na odvolací námitku, kde konkrétně na straně 6 a 7 rozhodnutí vysvětlil i výpočty, které v souvislosti s uložením výše pokuty učinil. Ani v jednom případě žalobců se nejednalo dle výpočtů v rozhodnutí učiněných o likvidační pokutu, neboť u žalobkyně nepřevyšuje roční ani měsíční příjmy a u žalobce nepřevyšuje roční zisky. Pro názornost dále připojil odvolací orgán výpočet částky nákladů, které by žalobci vynaložili na zneškodňování 1 m3 odpadních vod v intervalu dvakrát měsíčně bez dopravy, z čehož dovodil, že pokud by využili služeb obchodní společnosti ČEVAK a.s., zaplatili by za zneškodňování odpadních vod za dopravu, použití mechanizace a obsluhu částku 6.810 Kč. Z toho důvodu uloženou pokutu vyhodnotil jejím významem jako preventivní bez likvidačních dopadů. Hlediska zohledněná správními orgány odpovídala namítané situaci žalobců a nebyla protizákonná. Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti přestupku. Následuje pouze příkladný výčet hledisek, ve kterých se závažnost přestupku odráží a kterými jsou způsob spáchání přestupku a jeho následky, okolnosti, za nichž byl spáchán, míra zavinění, pohnutky a osoba pachatele, zda a jakým způsobem pro týž skutek pachatel postižen v disciplinárním řízení. Žalobcům byla uložena jako sankce pokuta, která odpovídá všem okolnostem případu. Ve vztahu k horní hranici možné výše pokuty byla pokuta stanovena při dolní hranici a bylo přihlédnuto i k majetkovým a výdělečným poměrům žalobců. Hlediska, ke kterým správní orgány přihlédly, považuje soud za souladná s § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Námitka proto nebyla důvodná. V. závěr, náklady řízení. 27) Soud proto uzavřel, že žalobci uvedené žalobní námitky nebyly důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. 28) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Soud proto žalovanému, i přes jeho úspěch v řízení, právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení