10 A 32/2016 - 52

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce V. G., zast. JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 18. 1. 2016 č. j. KUJCK 1916/2016, za účasti S. K., J. J., a F. J., oba zast. JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem v Českých Budějovicích, Čéčova 11, takto :

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Osoby na řízení zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 19. 2. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2016 č. j. KUJCK 1916/2016, jímž bylo změněno rozhodnutím Městského úřadu v Českém Krumlově úpravou výrokové části rozhodnutí ve vyvlastňovací záležitosti, ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. V žalobě se uvádí, že žalobce je vlastníkem parcel č. 211/10 a 211/9 v kat. úz. Zadní Výtoň a k těmto pozemkům měl zajištěn přístup parcelou č.

200. Žalobcovy pozemky jsou určeny územním plánem k zastavění rodinnými a bytovými domy, přičemž části parcel č. 219/3, 219/4 a 211/8 v mezích, ve kterých žalobce žádal o vyvlastnění, jsou určeny pro veřejně prospěšnou stavbu, místní komunikaci. Žalobce vyjadřuje nesouhlas s názorem, že vyvlastnění je nepřípustné pro možnost zajistit přístup podle občanského zákoníku. Dovolává se územně plánovací informace a poukazuje na to, že plocha pro nově navrženou obslužnou komunikaci je jako odbočka vymezena až k žalobcově pozemku. Jde o to, zda takovou komunikaci lze podřadit pod komunikaci místní či účelovou, podle regulativů pozemky pro trvalé bydlení musí mít dořešeny přístupové komunikace. Odbočka k pozemku žalobce neodpovídá zákonným požadavkům kladeným na místní komunikace. Z grafické části územně plánovací dokumentace žalobce dovozuje, že odbočka nemůže být za místní komunikaci považována. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného o tom, že přístup k pozemku lze zajistit využitím režimu nezbytné cesty podle nového občanského zákona. Institut nezbytné cesty nevyžaduje veřejný zájem, kdežto vyvlastnění lze uskutečnit pouze ve veřejném zájmu. Má-li na vyvlastňovaných pozemcích být zřízena veřejně prospěšná stavba, nelze institut nezbytné cesty použít. Jiný způsob jak zajistit napojení pozemků ve vlastnictví žalobce na veřejnou komunikaci není. Nelze proto postupovat jinak než s využitím § 170 odst. 2 stav. zák. Nesplnění podmínek vyvlastnění žalovaný dále spatřuje v tom, že nebyl předložen návrh na uzavření smlouvy. Žalobce vyvlastňovaným zaslal výzvu k uzavření smlouvy, návrh kupní ceny, znalecký posudek, informaci o účelu vyvlastnění a upozornil je na možnost požádat o zahájení vyvlastňovacího řízení, to považuje za zcela postačující. Neprokázání právního zájmu na vyvlastnění žalovaný dovodil z toho, že žalobce nabyl své pozemky do vlastnictví bez přístupu. Dovolává se sdělení Okresního úřadu v Českém Krumlově, podle kterého lze pro přístup užít pozemek č. 200, z čehož dovozuje, že nájemce měl povinnost průchod a průjezd tímto pozemkem umožnit též žalobci. Územní plán navrhuje komunikaci pro obsluhu území, kde nacházejí se pozemky žalobce, a proto zájem žalobce na naplnění cíle územního plánu nemůže být považován za zájem soukromý. Žalobce dále brojí proti názoru žalovaného, že vyvlastnění nebylo navrženo v nezbytném rozsahu. Dovodil, že pro účely tvrzení žalobce zcela postačuje omezení vlastnického práva. Výhrady měl též k navržené trase pro přístup a příjezd. Zůstal opomenut nezájem obce na realizaci veřejně prospěšné obslužné komunikaci. Nebylo uplatněno předkupní právo pozemkům. Byla porušena zásada proporcionality. Za správný žalobce nepovažuje názor, že vyvlastnění brání územní plán, který uvažuje ve stejném místě s veřejně prospěšnou stavbou, místní komunikací. Pokud by obec zahájila sama vyvlastňovací řízení, nemusel by tak činit žalobce. V předmětné části pozemků nejsou schopny bez výstavby pozemní komunikace sloužit jako přístupová cesta k pozemkům žalobce. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, uvedl, že není splněna podmínky přípustnosti vyvlastnění podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Využitím § 170 odst. 2 stav. zákona se zajišťuje nezbytný přístup, nikoli oprávnění zřídit stavbu k obslužné komunikaci. Poukazuje se na to, má-li být v území zřízena veřejně prospěšná stavba dopravní infrastruktury, pak bude se jednat o veřejnou cestu určenou k obecnému užívání. Veřejný zájem nebrání k případnému zřízení nezbytné cesty. Nejsou splněny ani další podmínky pro vyvlastnění. Žalobce nepředložil listiny prokazující splnění podmínek podle § 5 zákona. K námitce vztahující se k tomu, zda byl prokázán veřejný zájem na vyvlastnění, poukazuje se na to, že žalobce v roce 2002 zakoupil pozemek bez zajištěného přístupu. Za řádné zajištění přístupu nelze pokládat ustanovení v nájemní smlouvě uzavřené mezi tehdejším vlastníkem pozemku č. 200 a jeho tehdejším nájemcem. Žalobce nebyl smluvním účastníkem a smlouva se nevztahovala k jeho pozemkům ani k jeho osobě. Žalobce při pořizování pozemků nedbal běžné opatrnosti a využitím přístupu přes pozemek č. 200 nemohl předpokládat, že jedná se o řešení trvalé. Žalovaný vypořádal odvolací námitky o nezbytném rozsahu vyvlastnění a poukázal na to, že územní plán neřeší samotný nezbytný přístup ke každému pozemku. Pro deklarovaný cíl vyvlastnění by nebylo nezbytně nutné vlastnické právo odejmout, nýbrž postačilo by předmětný pozemek zatížit služebností, na rozdíl od případu, kdy je cílem vyvlastnění zajištění potřebným práv pro toho, kdo realizuje veřejně prospěšnou stavbu nebo jiné veřejně prospěšné opatření. V případě přístupu či příjezdu k pozemku či stavbě se soulad s územně plánovací dokumentací nezjišťuje. Jako osoby na řízení zúčastněné se přihlásili S. K., J. J. a F. J., jejichž části pozemků požadoval žalobce vyvlastnit. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Žalobce podal dne 20. 9. 2014 žádost o vyvlastnění za účelem vytvoření podmínek pro nezbytný přístup a příjezd k pozemku č. 211/10, který přímo navazuje na pozemek č. 211/9 v kat. úz. Zadní Výtoň. Pozemky jsou situovány v lokalitě určené podle územního plánování jako plocha pro bydlení. Protože pro uvedený účel bude třeba provést terénní úpravy a zpevnění povrchu, je nezbytné právo odejmout nikoli pouze omezit. Žádost žalobce doložil výzvou k uzavření kupní smlouvy dohodou pro vyvlastňované, znaleckým posudkem o ceně vyvlastňovaných částí nemovitostí a geometrickým plánem vyznačujícím rozsah požadovaného vyvlastnění. V územně plánovací informaci Městského úřadu v Českém Krumlově z 24. 1. 2014 se uvádí, že žalobcovy pozemky jsou zahrnuty v ploše bydlení, vypočítává se přípustné a nepřípustné využití tohoto území. Z výkresu veřejně prospěšných staveb vyplývá, že plocha pro místní obslužnou komunikaci je vymezena také při hranici pozemků č. 211/8 a 221/1. V posuzované lokalitě se stanovena veřejně prospěšná stavba pro dopravu D3, rozšíření veřejných ploch pro místní komunikace, vybudování nové uliční sítě a vybudování nové kanalizační sítě. Řízení o vyvlastnění bylo zahájeno dne 21. 10. 2014 a na 12. 12. 2014 bylo nařízeno ústní jednání. O tom byl pořízen protokol. Ve výzvě k uzavření kupní smlouvy dohodou žalobce uvedl, pro jaký účel míní části pozemků získat, uvedl, že dal vypracovat projektovou dokumentaci pro připojení pozemku na veřejnou komunikaci, pořídil geometrický plán, znalecký posudek o kupní ceně, současně vyvlastňované upozornil, že neuzavřou-li ve lhůtě 90 dnů kupní smlouvu, požádá o vyvlastnění. V územním plánu obce Přední Výtoň účinném od 16. 8. 2005 se v plochách veřejně prospěšných staveb mimo jiné uvádí rozšíření ploch pro místní obslužné komunikace v ploše D3. Z kupní smlouvy ze dne 10. 4. 2002, kdy účinky vkladu nastaly dne 29. 4. 2002, vyplývá, že žalobce koupil od Pozemkového fondu České republiky pozemek č. 211/9 a 211/10. V kupní smlouvě se uvádí, že kupující, tedy žalobce, bere na vědomí, že prodávající nezajišťuje zpřístupnění pozemku a vytyčování jeho hranic. Užívací vztah k prodávanému pozemku je řešen nájemní smlouvou uzavřenou se společností KERIM jako nájemcem. S tou byl žalobce obeznámen. Žalobce podal žádost o vydání rozhodnutí o změně využití území na terénní úpravy za účelem vybudování účelové komunikace pro napojení pozemku k místní komunikaci na pozemcích parc. č. 211/8, 219/3 a 219/4. Rozhodnutím z 9. 10. 2014 byla tato žádost zamítnuta. Toto rozhodnutí v odvolacím řízení žalovaný zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. To není dosud ukončeno. F. a J. J. vyjádřili negativní stanovisko k požadovanému vyvlastnění, poukázali na své podnikatelské aktivity v dané lokalitě a zdůraznili, že žalobce věděl při koupi pozemků, že ty přístupné nejsou. Vyvlastnění není ve veřejném zájmu. S. K. s vyvlastněním části svého majetku rovněž nesouhlasila. Poukázala na to, že podmínky pro vyvlastnění dodrženy nejsou, protože chybí podmínky veřejného zájmu, nejde o nezbytnou komunikační potřebu pro celou lokalitu určenou k bydlení, ale pouze o přístup k jednomu pozemku s plánovanou výstavbou jedné bytové jednotky. Územní plán ohledně komunikací v dané lokalitě není jasný. Žalobce nepožadoval zřízení místní, ale účelové komunikace. Pozemek vyvlastňované je udržovaný jako zahrada k rekreaci, je oplocený, osázený stromovím. Po uplatnění námitek vyvlastňovanými vydal krajský úřad rozhodnutí o odvolání žalobce v záležitosti rozhodnutí o změně využití území na terénní úpravy za účelem vybudování účelové komunikace pro napojení pozemku k místní komunikaci. Ke zrušení prvostupňového rozhodnutí došlo proto, že žádost nebyla úplná a zásadní rozpor byl spatřován v tom, že bylo požadováno vydat územní rozhodnutí o změně využití území za účelem zřízení účelové komunikace. Popis záměru nekoresponduje s doloženou dokumentací. Z předložených písemností plyne, že je zmiňována novostavba rodinného domu o jedné bytové jednotce. Řeší počet parkovacích míst, proto se dovozuje, že jedná se o stavbu komunikace. To znamená, že by žadatel musel požádat o vydání územního rozhodnutí o umístění komunikace. Stavební úřad vedl řízení o umístění stavby, ač to nebylo žádostí požadováno. K žalobcovým námitkám se uvádí, že územní plán řeší dopravní a technickou infrastrukturu, stanovil veřejně prospěšné stavby a v místě žalobcem zamýšlené účelové komunikace je navržena stavba pro dopravu D3, rozšíření veřejných ploch pro místní obslužné komunikace, která je zahrnuta mezi veřejně prospěšné stavby. S touto stavbou koliduje záměr žalobce, v čemž nutno spatřovat rozpor s platnou územně plánovací. Žalobce v průběhu řízení označil námitky vyvlastňovaných za nedůvodné a připojil sdělení Okresního úřadu v Českém Krumlově z 20. 5. 2002, jímž bylo reagováno na žalobcovu žádost o zachování přístupu na jeho pozemky přes pozemek č.

200. Ve sdělení se uvádí, že pozemek č. 200 je užíván na základě nájemní smlouvy Jednotou Kaplice a ZV odborového svazu pracovníků obchodu. V nájemní smlouvě se uvádí, že nájemci jsou povinni umožnit průchod, případně průjezd i jiným osobám než rekreantům ubytovaným v zařízení nájemců. Dále žalobce předložil písemnosti vztahující se ke stavbě oplocení. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových žalobce dne 20. 9. 2005 a následně dne 22. 4. 2014 žalobce vyrozuměl o tom, že přístup k žalobcovým pozemkům nemůže úřad zajistit. Parcelu č. 200 nelze zatěžovat jakýmikoli věcnými právy. Městský úřad v Českém Krumlově rozhodnutím ze dne 26. 2. 2015 žádost o vyvlastnění zamítl. K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 7. 2015 prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stalo se tak s odůvodněním, že k vyvlastnění nelze přistoupit, s přijetím nového občanského zákona došlo ke změně právní úpravy, kdy občanskoprávní řešení má přednost. Podle § 1029 zákona může vlastník, který nemůže na pozemku hospodařit či jinak jej řádně užívat, požadovat po sousedu povolení nezbytné cesty v rozsahu odpovídajícím potřebě vlastníka, s náklady co nejmenšími i jako služebnost. Proto ustanovení § 170 odst. 2 stav. zák. ztratilo své opodstatnění. Existence jiné možnosti k získání potřebných práv představuje překážku pro vedení vyvlastňovacího řízení. Jako správný závěr prvoinstančního orgánu je hodnocen úsudek o tom, že vyvlastnění není navrženo v nezbytném rozsahu. Bylo požadováno, aby v novém řízení bylo posouzeno splnění podmínek pro vyvlastnění podle § 3 odst. 1 vyvlastňovacího zákona s přihlédnutím k deklarovanému účelu vyvlastnění. Dne 24. 9. 2015 vydal Městský úřad v Českém Krumlově rozhodnutí, jímž žádost žalobce o odejmutí vlastnických práv ke konkrétním nemovitostem pro vytvoření podmínek pro nezbytný přístup a příjezd k pozemkům žalobce s následnou výstavbou nové příjezdové komunikace do lokality nové bytové výstavby na pozemku č. 211/9 zamítl. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že vyvlastnění není přípustné, protože jeho účelu lze dosáhnout jiným způsobem, občanskoprávní cestou podle občanského zákona. Existence jiné možnosti k získání potřebných práv přestavuje překážku pro vedení vyvlastňovacího řízení. Chybějící veřejný zájem byl dovozen z rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že tu takový zájem není tehdy, získal-li někdo vlastnické právo k pozemkům či stavbám v době, kdy k nim přístup zajištěn nebyl, vyvlastnění není navrženo v nezbytném rozsahu, kdy takovým rozsahem může být služebnost a nikoli odejmutí vlastnického práva. Není rozhodné, jakým způsobem žalobce účel vyvlastnění označí, rozhodné je, že hodlá vytvořit účelovou příjezdovou komunikaci, která má být napojena odbočením ze stávající místní komunikace na pozemku č.

235. Navržená trasa nepřiměřeně a nadbytečně zasahuje do vlastnických práv vyvlastňovaných. Přístup byl navržen v té nejméně vhodné trase. Odvolání žalobce bylo projednáno napadeným rozhodnutím, kdy změna provstupňového rozhodnutí spočívala v tom, že ve výrokové části byl vypuštěn text „s následnou výstavbou nové příjezdové komunikace do lokality nové bytové výstavby na pozemku č. 211/9“ a ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. V odůvodnění se uvádí, že vyvlastnění nelze připustit tam, kdy účelu vyvlastnění lze dosáhnout jiným způsobem. Pro ten účel lze využít občanskoprávní instituty. Přijetím nového občanského zákoníku umožňujícímu právo nezbytné cesty pozbyl účel vyvlastnění podle § 170 odst. 2 stav. zák. opodstatnění v případech, kdy je požadován přístup k pozemku pro nedostatečné napojení na veřejnou cestu. Žalobce dále nepředložil návrh smlouvy, čímž nedodržel podmínky stanovené § 5 odst. 2 zákona o vyvlastnění. Existuje-li jiný způsob jak potřebná práva pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat, nelze vyvlastňovací řízení vést. Prvostupňové rozhodnutí je přezkoumatelné, nový občanský zákon umožňuje zajistit nezbytný přístup a příjezd též k pozemkům. Veřejný zájem na umožnění přístupu žalobce k pozemku nepřevažuje nad ochranou vlastnického práva vyvlastňovaných. Jestliže žalobce získal vlastnické právo k pozemkům bez dostatečně zajištěného přístupu, není oprávněn pro zajištění příjezdu využít institut vyvlastnění. V místě zamýšleného přístupu k pozemkům žalobce je územním plánem navržena stavba pro dopravu D3, která byla zahrnuta mezi veřejně prospěšné stavby. S touto stavbou koliduje záměr žalobce, v čemž je spatřován rozpor s územně plánovací dokumentací. Vyvlastnění není navrženo v nezbytném rozsahu, protože pro zajištění přístupu a příjezdu k pozemkům žalobce postačuje služebnost. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce za účel vyvlastnění konkrétních částí pozemků ve vlastnictví osob na řízení zúčastněných označil příjezd ke svým pozemkům. Proto je zapotřebí vycházet z úpravy § 170 odst. 2 stav. zák., kdy právo k pozemku lze odejmout nebo omezit k vytvoření podmínek mimo jiné pro příjezd k pozemku. Podmínky vyvlastnění pak upravuje § 3, 4 a 5 zák. č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, v novelizovaném znění. Vyvlastění je přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem (§ 3 odst. 1 zákona). Další podmínky pro vyvlastnění stanoví § 4 zákona, podle kterého lze vyvlastnění provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění, ve vyvlastňovacím řízení musí být prokázán veřejný zájem na vyvlastnění. Vyvlastnění je přípustné, pokud se vyvlastňovateli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku, vypočítávají se důkazy, které je zapotřebí ke smlouvě připojit a uvádí se požadavek o tom, že smlouva musí založit právo vyvlastňovaného na vrácení převedených práv, pokud nebude zahájeno uskutečňování účelu převodu do tří let od uzavření smlouvy. Z takto vymezených podmínek vyvlastnění je zjevné, že ty jsou stanoveny kumulativně a znamená to, že k vyvlastnění lze přistoupit výlučně tehdy, jsou-li veškeré požadavky stanovené v § 3, 4 a 5 zákona o vyvlastnění dodrženy současně. Stavební zákon jako s jedním z účelů, pro který lze vyvlastnit, předpokládá zajistit příjezd k pozemku. Podmínkou bránící vyvlastnění je požadavek stanovený v § 3 odst. 1 věta druhá zákona o vyvlastnění o tom, že vyvlastnění pro takový účel není přípustné tehdy, je-li možno práva k pozemku potřebná pro zajištění příjezdu k pozemku získat dohodou nebo jiným způsobem. Z obsahu spisu je zjevné, že dohoda nebyla mezi účastníky řízení možná a bylo proto zapotřebí zabývat se tím, zda tak lze učinit jiným způsobem. Právě to správní orgány učinily a hodnotily, lze-li využít možnost nezbytné cesty ve smyslu § 1029 nového občanského zákona. Právě tento předpis ve svém prvním odstavci předpokládá požadovat po sousedovi povolení nezbytné cesty přes svůj pozemek za situace, kdy pozemek vlastníka není dostatečně spojen s veřejnou komunikací. Taková nezbytná cesta má pak odpovídat potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat. Jestliže žalobce v roce 2002, tedy ještě před přijetím současně platného územního plánu obce, pořídil pozemky, o kterých se v kupní smlouvě výslovně uvádí, že k nim není zajištěn přístup a takto pozemky koupil, pak si musel být vědom toho, že ve svém vlastnictví má dva pozemky, které nejsou připojeny na veřejnou pozemní komunikaci. Prodávající Pozemkový fond ČR uvedl, že nezajišťuje zpřístupnění pozemku a žalobce tuto smluvní podmínku akceptoval. Při vědomí toho, že pořídil pozemky bez přístupu, lze právě v zájmu příjezdu k pozemku využít mírnější zásah do cizího vlastnického práva jeho omezením ve formě nezbytné cesty. Je tu proto jiný způsob, jak dosáhnout účelu vyvlastnění, příjezdu k žalobcovým pozemkům. Již z toho důvodu nejsou podmínky pro vyvlastnění splněny, a proto nelze žádosti žalobce o vyvlastnění části cizích pozemků za účelem zpřístupnění pozemků vlastních vyhovět. Na tom nemůže nic změnit územně plánovací informace o tom, že žalobcovy pozemky se nacházejí v lokalitě funkčně určené jako plocha pro bydlení, pro kterou jsou stanoveny závazné regulativy. Současně se uvádí, že v této části regulovaného území je stanovena veřejně prospěšná stavba D3, místní obslužná komunikace. Informace obsahuje tudíž údaje o tom, jakým způsobem se předpokládá danou lokalitu využít. Z obsahu spisu je zřejmé, že žádná veřejně prospěšná stavba ve formě místní obslužné komunikace se v daném místě nerealizuje. Požadoval-li žalobce žádostí o vyvlastnění zajistit přístup ke svým pozemkům, pak bylo namístě zabývat se výlučně tím, jak takový přístup zajistit a je-li pro ten účel zapotřebí vyvlastnit části cizích pozemků a nebylo zapotřebí řešit územním plánem předpokládanou místní obslužnou komunikaci. Územní plán vymezuje plochy pro určitý funkční způsob využití a při pořizování územně plánovací dokumentace nejsou řešeny zcela přesně požadavky kladené na pozemní komunikace ve smyslu zák. č. 13/1997 Sb., v novelizovaném znění. Zcela postačuje vymezení možného průběhu budoucí uvažované komunikace. Ani důkaz provedený pro účely územního řízení není významný z hlediska posuzování splnění podmínek pro vyvlastnění. Nutno poznamenat, že územní řízení zahájené k žádosti žalobce není ukončeno. Poznamenává se, že v odvolacím řízení, ve kterém bylo rozhodnutí, jímž žádost o vydání územního rozhodnutí byla zamítnuta, přezkoumáno, žalovaný výslovně uvedl, že předmětem tohoto řízení byla stavba komunikace. Zabýval-li se žalovaný a vyvlastňovací úřad žalobcovou žádostí o vyvlastnění v zájmu příjezdu k pozemku, pak jeho úkolem nebylo, aby hodnotil odbočku obslužné komunikace, a odpovídá-li ta územnímu plánu. Úkolem správních orgánů bylo výlučně posoudit splnění zákonných předpokladů pro vyvlastnění. Odvolací námitky byly právě ve vztahu k předmětu řízení zcela postačujícím způsobem vypořádány. Řízení o vyvlastnění se děje podle veřejnoprávních předpisů, avšak je zapotřebí vzít v úvahu, že právě ustanovení § 3 odst. 1 zákona preferuje možnost dosažení účelu vyvlastnění soukromoprávními instituty, dohodou či jiným způsobem. Příjezd k pozemku lze zajistit právě využitím soukromoprávního institutu nezbytné cesty, případně obligačně, jestliže ze spisu je patrno, že manželé J. byli ochotni umožnit příjezd žalobci k jeho pozemkům přes pozemky své, což žalobce neakceptoval. Ničeho více než příjezdu k pozemku se žalobce v současné době podle daného skutkového stavu domáhat nemůže. Argumentace veřejným zájmem v návaznosti na územně plánovací dokumentaci je zcela nepřípadná, jestliže v území se zatím žádné záměry ve smyslu územně plánovací dokumentace nedějí. Ostatně je obecně známo, že řada záměrů předpokládaných územně plánovací dokumentací se neděje po dlouhá léta, přitom územně plánovací dokumentace zůstává i nadále účinná, to však neznamená, že je splněn veřejný zájem pro využití funkčních ploch tak, jak jsou územním plánem upravené, ve vyvlastňovacím řízení. Jestliže v souzené věci se v prostoru funkčně vymezeném jako plocha pro bydlení takto předpokládaná výstavba dosud nerealizuje, nebyla zahájena výstavba místní komunikace, pak to neznamená, že je tu veřejný zájem na straně žalobce, aby prostřednictvím vyvlastnění zajistil si přístup ke svým pozemkům, které právě bez přístupu pořídil. K žalobní argumentaci o tom, že není vymezen vztah mezi stavebním zákonem a novým občanským zákonem, soud uvádí, že vyvlastnění děje se vždy ve veřejném zájmu, je institutem veřejnoprávním, avšak se zřetelem k povaze vyvlastnění a jeho dopadu do vlastnického práva vyvlastňovaných osob je zapotřebí hledat mírnější způsoby zásahu do vlastnických práv takových osob. Žalobce není osobou zajišťující vyvlastnění v zájmu veřejně prospěšné stavby, a proto nepřichází v úvahu argumentace § 170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona. Jediné, co přichází v úvahu, je účel vyvlastnění ve smyslu § 170 odst. 2 zákona o příjezdu k pozemku. Úsudek žalovaného o aplikaci předpisů občanského práva v zájmu zajištění přístupu k pozemku považuje soud za zcela správný, jestliže zákon výslovně uvádí, že vyvlastnění přípustné není, lze-li účelu vyvlastění dosáhnout jiným způsobem a tudíž i využitím institutu nezbytné cesty, na který žalovaný odkazuje. Správní úřady obou stupňů aplikovaly zákonnou normu, učinily tak v souladu s ní a není na závadu, že svůj úsudek nepodpořily žádným odkazem na judikaturu. Správní orgány neshledaly jednu z podmínek pro vyvlastnění, jestliže usoudily, že účelu vyvlastnění lze dosáhnout jinak a to má za následek, že žalobcem požadované vyvlastnění částí pozemků se uskutečnit nemůže. Vyvlastnění děje se vždy výlučně ve veřejném zájmu a ve veřejném zájmu jistě je využít k docílení svých požadavků využitím mírnějších prostředků nabízených občanským právem. Právě proto, že dané části pozemků mají být využity pro veřejně prospěšnou stavu, pak nelze o vyvlastnění těchto částí pozemků ve prospěch žalobce vůbec uvažovat. Do doby než bude veřejně prospěšná stavba realizována, nabízí se zajištění přístupu k pozemkům výlučně využitím občanskoprávních institutů. Poznamenává se, že případné vyvlastnění pro účely veřejně prospěšné stavby může požadovat výlučně obec, nikoli však žalobce. Účelem vyvlastnění je zpřístupnění žalobcových pozemků, čehož lze dosáhnout jinak než vyvlastněním. Jiným způsobem získání požadovaného oprávnění ve smyslu § 3 odst. 1 věta druhá je mimo jiné i nezbytná cesta, což je sice institut zasahující do vlastnického práva, avšak takovým institutem se vlastnické právo omezuje a vlastník dotčeného pozemku však vlastnického práva zbaven není, přičemž ten, ve prospěch koho je nezbytná cesta zřizována, musí za takové oprávnění platit odpovídající náhradu. Kromě toho jiným způsobem může být smlouva uzavřená formou závazku o průjezdu cizími pozemky, ať již uzavřená na dobu určitou či neurčito. Správní orgány při aplikaci označené právní normy nikterak nepochybily. Soud rovněž sdílí názor, že ustanovení § 170 odst. 2 stav. zák. má své místo, avšak pouze tehdy, jsou-li pro takový postup splněny podmínky stanovené v části druhé vyvlastňovacího zákona. Přitom k vyvlastnění lze přistoupit tehdy, neexistuje-li jiný způsob řešení či dohoda, avšak v souzené věci tomu tak není, jak bylo uvedeno v předchozí pasáži rozsudku. Pro souzenou věc je významné, že vyvlastnění přípustné není, protože lze přístup k pozemku zajistit jinak, ať již využitím institutu nezbytné cesty či formou závazku. V projednávané věci se vyvlastnění neděje ve veřejně prospěšném zájmu, ale ryze v soukromém zájmu žalobce, který sleduje zajištění přístupu k pozemkům, které však v době jejich pořízení přístupné z veřejné komunikace nebyly. Proto v době rozhodování tu nejde o žádný veřejně prospěšný zájem, ale ryze o soukromý zájem žalobce. Jak již bylo uvedeno, pro veřejně prospěšnou stavbu je povolán k vyvlastnění ten, kdo přichází jako vlastník v úvahu při realizaci veřejně prospěšné stavby. Není-li vyvlastnění přípustné, pak není ani zapotřebí zabývat se tím, je-li dodržen veřejný zájem na vyvlastnění. Nicméně k žalobní argumentaci soud uvádí, že možnost obhospodařovat, udržovat a řádně užívat žalobcem vlastněné pozemky představují zájem soukromý a nikoli zájem veřejný, přičemž soud opakuje, že to byl právě žalobce, kdo pořídil si pozemky bez přístupové cesty z veřejné komunikace. K užití pozemků v souladu s územním plánem nutno poznamenat, že využití dané funkční plochy k bydlení předpokládá připojení na odpovídající pozemní komunikaci a teprve následně výstavbu realizovat. Z územního plánu je navíc zřejmé, že nepředpokládá se pouze zajištění přístupové komunikace k v budoucnu zamýšleným stavbám, ale též provedení další infrastruktury např. kanalizace. K žalobnímu bodu o údajném nesplnění podmínek vyvlastnění soud především opakuje, že podmínky pro vyvlastnění jsou zákonem stanoveny kumulativně, což znamená, že při nesplnění jen jedné z nich nelze vyvlastnění uskutečnit. Překážka pro vyvlastnění spočívá již v tom, co bylo uvedeno v předchozí pasáži rozsudku o tom, že vyvlastnění není přípustné. Žalovaný reagoval na odvolací námitky, a proto se zabýval i námitkou o tom, zda byly splněny požadavky podle § 5 zákona. Tento předpis požaduje doložit, že nebylo možno uzavřít mezi účastníky dohodu předložením návrhu smlouvy. Taková smlouva předložena nebyla a za návrh kupní smlouvy nelze považovat výzvu zaslanou žalobcem vyvlastňovaným. Ve výzvě se uvádí, jaké podklady žalobce opatřil a vyzývá vyvlastňované k uzavření kupní smlouvy, avšak samotný návrh zúčastněným osobám nepředložil a ze spisu je zjevné, že žádný takový návrh ani nebyl vyhotoven. Proto považuje soud za zcela správný úsudek žalovaného, že požadavek daný ustanovením § 5 vyvlastňovacího zákona dodržen nebyl. Nicméně za situace, kdy vyvlastnění je nepřípustné, není nedodržení této právní normy rozhodné. Názor žalovaného nikterak neodporuje v žalobě označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, protože tu nejde o kvalitu návrhu kupní smlouvy, ale o to, že vyvlastňovaným se vůbec žádného návrhu kupní smlouvy nedostalo a nebyl ani vyhotoven. Z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že poukazuje se na listiny, které mají být k žádosti o vyvlastnění připojeny ve smyslu § 18 odst. 3 písm. c) zákona. Jestliže se v rozhodnutí odkazuje na ustanovení pod písm. b) téhož předpisu, pak zcela zjevně jedná se o chybu v psaní, kterou lze kdykoli postupem podle § 70 správního řádu opravit. Takové pochybení nezakládá nezákonnost správního rozhodnutí. Další žalobní bod se vztahuje k tomu, je-li tu právní zájem na vyvlastnění. Úsudek úřadů obou stupňů o tom, že žalobce v roce 2002 pořídil oba pozemky, o nichž výslovně v kupní smlouvě se uvádí, že přístup k nim zajištěn není a není to povinností pozemkového fondu, je zcela správný. Žalobce tudíž věděl, že pozemky připojeny k veřejně přístupné pozemní komunikaci nejsou. Právo průchodu a průjezdu proto zajištěné neměl. To pak znamená, že se ani proti nikomu nemohl domáhat, aby přístup k pozemkům mu byl zajištěn. Možnost přístupu k pozemku nelze dovodit ze sdělení Okresního úřadu v Českém Krumlově z 20. 5. 2002. Žalobce oba pozemky do svého vlastnictví nabyl před tímto datem, byly převedeny pozemkovým fondem, který byl příslušný s tímto majetkem hospodařit a tento orgán výslovně uvedl, že přístup k pozemku nezajišťuje. Uvádí-li se ve sdělení z 20. 5. 2002, že nájemce umožňuje průchod pozemkem č. 200 jiným subjektům než rekreantům, pak to neznamená, že tak byl zajištěn přístup k pozemkům žalobce, tím spíše za situace, kdy ve smlouvě, kterou majetek nabyl, je výslovně uvedeno, že pozemek je bez přístupu. Z tohoto sdělení není patrné, že by pozemkem č. 200 nájemce byl povinen zajišťovat přístup též k pozemkům žalobce. Kromě toho nájemní smlouva platila výlučně mezi pronajímatelem a nájemcem, další osoby, jímž je přístup umožněn nespecifikovala a okamžikem ukončení nájmu zanikla povinnost nájemce umožnit průchod či průjezd pozemkem č. 200 pro všechny jiné subjekty. Nájemní smlouva již ze své povahy zavazuje toliko její účastníky a práva a povinnosti podle takové smlouvy nepřecházejí na právní nástupce. Úsudek správních orgánů o tom, že pozemek byl bez přístupu, je proto zcela správný. Získal-li žalobce pozemky bez přístupu, pak zajištění přístupu k tomuto pozemku je jeho soukromým záměrem a nikoli záměrem veřejným. Ve vyvlastňovacím řízení se především zkoumá, jsou-li dodrženy zákonné předpoklady pro takový postup. Aplikaci předpisů o vyvlastnění prvostupňový orgán i žalovaný ve svých rozhodnutích vyložily, a proto v tomto ohledu rozhodnutí odpovídají požadavkům § 68 odst. 3 správního řádu. Se zřetelem k právním předpisům se žalovaný též vypořádal s odvolacími námitkami žalobce. Výslovně nereagoval na každý jednotlivý judikát uvedený v odvolání, což však neznamená, že rozhodnutí je vadné. Podstatné je, že byly správě aplikovány předpisy vztahující se k vyvlastnění a právní zjištění o tom, že tyto podmínky dodrženy nejsou, se v rozhodnutí uvádí. Odkaz na nález Ústavního soudu citovaný na straně 9 žaloby je zcela nepřiléhavý, protože vztahuje se k řešení komunikací v územním plánování. Řeší-li územní plán v prostoru určité funkční využití, které předpokládá zřízení komunikace, pak realizace územního plánu zřízením komunikace, která navíc je v územním plánu označena jako veřejně prospěšná stavba, není na žalobci. Odkazuje-li žalobce na rozsudek Krajského soudu v Praze, pak ani tuto věc nelze se souzenou věcí srovnávat, jestliže ke zrušení rozhodnutí došlo pro nepřezkoumatelnost. Jednou z podmínek pro vyvlastnění je požadavek podle § 4 odst. 1 zákona o tom, že vyvlastnění lze provést výlučně v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem. I tato námitka byla předmětem námitek odvolacích, a proto byla žalovaným projednána. Jak již bylo uvedeno, žalobce pořídil pozemky bez přístupu a z toho je nezbytné vycházet při úsudku o tom, jaký je nezbytný rozsah vyvlastnění. V této věci bylo především shledáno, že vyvlastnění je nepřípustné. Bylo tak učiněno se zřetelem k tomu, že jsou tu občanskoprávní instrumenty, které lze k zajištění přístupu k pozemkům žalobce využít. Pro ten účel není nezbytné vyvlastňovat vlastnické právo k části cizích pozemků, tím spíše z rozsahu odpovídajícím parametrům pro místní komunikaci. Žalobce věděl, že pořizuje pozemky bez přístupu a nemohl proto spoléhat na to, že v zájmu zajištění přístupu k vlastnímu majetku si vynutí vlastnické právo k částem cizích pozemků. Argumentace cíli územního plánování podle § 18 odst. 2 stavebního zákona je zcela nepřípadná, jestliže v řízení o vyvlastnění se zkoumá dodržení zákonných požadavků právě pro vyvlastnění. Výklad územního plánu o tom, co je jím řešeno, nepovažuje soud za absurdní, tak jak se tvrdí v žalobě. Je tomu právě naopak, protože za situace, kdy v prostoru, který má být předmětem vyvlastnění uvažuje územní plán s veřejně prospěšnou stavbou, pak takovou část pozemků vyvlastnit nelze právě z důvodu, že by takový postup odporoval územnímu plánu. Není významné, jak obec postupuje při realizaci komunikace ve smyslu územního plánu, protože výstavba veřejně prospěšné stavby zajišťované obcí je výlučně na ní. Pořídil-li žalobce pozemky bez přístupu, musí s touto skutečností při svých stavebních či jiných záměrech uvažovat. Okamžik, kdy bude stavba místní obslužné komunikace jako veřejně prospěšné stavby realizována, je výlučně na obci a v tomto řízení se nelze zabývat tím, zda úprava obsažená v územním plánu je proporcionální či nikoli. Územní plán předmětem tohoto řízení není, a proto se jím v tomto ohledu soud zabývat nemůže. Ve vyvlastňovacím řízení se lze zabývat výlučně podmínkami pro vyvlastnění stanovené zákonem, což se také stalo. Pořídil-li žalobce do svého vlastnictví pozemky bez přístupu, pak lze obtížně argumentovat legitimním očekáváním, že v zájmu zajištění přístupu k takto pořízeným pozemkům budou vyvlastněny části cizího majetku. I vyvlastňovaní mají ústavní právo na ochranu svého majetku. K argumentaci existujícím oplocením soud poukazuje na to, že ani oplocení není předmětem řízení a ani jím nemůže být, protože lhůty dané správním řádem pro přezkoumání opatření opravňujících ke stavbě plotu uplynuly. Žádné oplocení do majetku žalobce nezasahuje, a proto ten nemá ani žádnou možnost obrany proti umístění daného oplocení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že možným omezením vlastnického práva se žalovaný zabýval ve vztahu ke splnění podmínek podle § 3 odst. 1 zákona. Tento úsudek je zcela zákonu odpovídající. Rovněž okolnost, zda terénní úpravy jsou samostatnou věcí v právním smyslu či součástí pozemku není z hlediska úsudku o podmínkách pro vyvlastnění rozhodná. Poznamenává se, že za situace, kdy podle nového občanského zákoníku se součástí pozemku stává též nově zřízená stavba, nelze učinit jiný názor, než že součástí pozemku se stávají též terénní úpravy. Není-li vyvlastnění přípustné, pak nemá význam záměr žalobce, jakým způsobem přístup na pozemky zajistit. Návrh na vyvlastnění je v kolizi s územním plánem, jestliže v prostoru, který má být vyvlastněn, je územním plánem navržena veřejně prospěšná stavba. Již z toho důvodu nelze žádosti o vyvlastnění vyhovět. Při výstavbě komunikace bude pak zapotřebí postupovat podle zákona o pozemních komunikacích. Komunikace je vymezena územním plánem jako místní, a proto v tomto řízení, jehož předmětem je vyvlastňovací rozhodnutí, nelze řešit povahu této komunikace. Opatřit pozemky pro výstavbu komunikace se nemusí dít výlučně vyvlastněním, pozemky pro stavbu komunikace bude opatřovat obec a na žalobci není, aby obec jakýmkoli způsobem suploval, tím spíše sleduje-li zájem opatřit pozemky do svého vlastnictví a nikoli do vlastnictví obce. Přístup k pozemkům žalobce nelze zajistit výlučně komunikací tak, jak se předpokládá v žalobě. V zájmu přístupu postačuje nezbytná cesta zajištěná ať již využitím tohoto institutu či závazkem. Způsob výstavby komunikace, pak není na žalobci. Proto ve svém zájmu opatřit vlastnické právo k částem pozemků zúčastněných osob, nelze argumentovat stavebně technickými požadavky na komunikaci případně opěrnou zeď. Stavba inženýrských sítí pak ve veřejně prospěšných stavbách vyjmenována není. Při výstavbě místní komunikace nepřichází v úvahu vyvlastnění pro stát. Žalobce nerozlišuje, že vlastníkem pozemku pod komunikací stane se obec, kdežto žalobce požaduje vyvlastnit části pozemků ve svůj prospěch. Žalobce se dovolává zajištění příjezdu ke svému pozemku podle § 170 odst. 2 stav. zák. a nikoli v zájmu opatřit pozemek pro stavbu komunikace. Jak již bylo uvedeno, zajištění příjezdu neznamená pouze variantu, že by se tak dělo po stavbě odpovídající pozemní komunikaci. Stavební záměr žalobce zřídit na vyvlastňovaných pozemcích místní komunikaci v zájmu zpřístupnění svých pozemků není z hlediska požadavků zákona na vyvlastnění rozhodný. Záměr žalobce zpřístupnit své pozemky využitím institutu vyvlastnění, pak nelze vůbec nahlížet jako zájem veřejný, ale ryze soukromý zájem žalobce. Ten uvažuje výlučně o zpřístupnění pozemků svých, kdežto podle územního plánu funkční plocha, ve které nacházejí se pozemky žalobce, je určena k bydlení a předpokládá se zpřístupnění a zainvestování celé této funkční plochy. Nebylo shledáno splnění podmínek pro vyvlastnění, a proto nebylo možno žalobě vyhovět. Argumentace přístupem parcelou č. 200 je zcela nepřípadná, protože takový přístup umožňoval tehdejší nájemce, přičemž právní vztah mezi nájemcem a pronajímatelem nejen skončil, ale nájemní smlouva nepředstavovala ani žádný právní titul pro žalobce umožňující přístup k jeho pozemkům. To je ostatně zcela v souladu s kupními smlouvami, kterými žalobce pozemky pořídil a ve kterých se výslovně uvádí, že pozemky jsou bez přístupu. Žalobce pozemky pořídil v roce 2002, územní plán byl vydán v roce 2005. Stav z hlediska přístupu k pozemkům byl stejný jak v roce 2002, tak v roce 2005. Při koupi pozemků žalobce nemohl spoléhat na to, že snad v budoucnu bude územním plánem uvažováno s veřejně prospěšnou stavbou ve formě místní komunikace, která přístup k pozemkům umožní. Ani přístup obce k realizaci místní komunikace nemá z hlediska splnění podmínek pro vyvlastnění význam. Správní orgány především shledaly, že vyvlastnění je nepřípustné. Je-li vyvlastnění nepřípustné, pak nebylo zapotřebí zabývat se tím, je-li vyvlastnění ve veřejném zájmu. Pořídil-li žalobce pozemky, o kterých zcela jednoznačně věděl, že jsou bez přístupu, pak využitím institutu vyvlastnění prosazuje výlučně svůj soukromý zájem a nikoli zájem veřejný. Proto úsudek o tom, je-li tu veřejný zájem na vyvlastnění, byl zhodnocen v rámci vypořádání námitek žalobce zákonu zcela odpovídajícím způsobem. Napadené rozhodnutí není proto v rozporu s § 170 odst. 2 stav. zák. a § 3, 4 a 5 zákona o vyvlastnění. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho administrativní činnosti. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení osob na řízení zúčastněných vychází z ustanovení § 60 odst. 5 s.ř.s., podle kterého lze osobám na řízení zúčastněným přiznat právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jim vznikly v souvislosti s plnění povinností uložených soudem. Protože soud osobám na řízení zúčastněným žádné povinnosti neuložil, nemají tyto osoby právo na náhradu nákladů řízení. Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání věci nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení