10 A 37/2013 - 50

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: N. D. L., bytem T., zast. Mgr. Faridem Alizeym, advokátem, sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 10. 1. 2013, č. j. MV-130245-4/VS-2012, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 10. 1. 2013, č. j. MV-130245-4/VS-2012, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 9. 2012, č. j. VS-1040/53/2-2006, se zrušují a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11.228,- Kč k rukám Mgr. Farida Alizeyho, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí ministra vnitra (dále jen „žalovaný“), kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 9. 2012, č. j. VS-1040/53/2-2006. Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti žalobce o udělení státního občanství. První žalobní bod směřuje proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se dle názoru žalobce s odvolacími námitkami vypořádal pouze obecně a nepodloženě. Při hodnocení předchozích dluhů žalobce na zdravotním pojištění žalovaný vůbec nevzal v úvahu skutečnost, že penále za pozdní úhrady žalobce již uhradil a v době podání žádosti o státní občanství měl již všechny záležitosti v pořádku. Druhý žalobní bod směřuje proti závěru žalovaného, že žalobce nesplnil podmínku pro udělení státního občanství podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (dále jen „zákon o státním občanství“), neboť neplnil povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění. Žalobce upozorňuje, že za pozdní splátky pojistného v letech 1999 až 2006 a 2010 až 2011 byl již sankcionován prostřednictvím penále, které řádně uhradil, přičemž žalovaný jej napadeným rozhodnutím za stejné jednání postihl podruhé, čímž je porušen ústavně garantovaný zákaz dvojího trestání. Dále žalobce upozornil, že od doby jeho závadného jednání již uplynula delší doba. Dle jeho názoru měl žalovaný z úřední povinnosti rozhodnout, zda nesplnění podmínky § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství promíjí. Mělo být též zohledněno, že žalobce jinak všechny své povinnosti plní, chová úctu k právnímu řádu České republiky, a nadto je pro ni jeho podnikání značným ekonomickým přínosem. Třetí žalobní bod se týká splnění podmínky § 7 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství, tedy pozbytí předchozího státního občanství. Žalobce má za to, že v jeho případě byly dány důvody k prominutí nesplnění této podmínky, neboť vynaložil veškeré úsilí k tomu, že aby byl ze státoobčanského svazku s Vietnamskou socialistickou republikou vyvázán. Tato snaha byla neúspěšná, a to též proto, že po žalobci byly vyžadovány nepřiměřené správní poplatky. Žalovaný se však vůbec žádostí o prominutí této podmínky nezabýval, čímž též zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Závěrem žalobce uvedl, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých konkrétních skutečností bylo rozhodnuto, respektive ke kterým podkladům žalovaný přihlédl. Žalobce pro úplnost dodal, že udělení státního občanství v jeho případě není v rozporu s veřejným zájmem ani v rozporu se zájmem České republiky či právy třetích osob. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. V podstatných bodech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a prvostupňového rozhodnutí. Pokud jde o otázku podmínky udělení státního občanství dle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství, považuje žalovaný za lichou argumentaci ohledně dvojího trestání, neboť řízení o udělení státního občanství nemá charakter trestního řízení ani správního trestání. Žalovaný též jednoznačně odůvodnil, z jakého důvodu tuto podmínku žalobci neprominul. Napadené rozhodnutí se dle žalovaného jasně vypořádalo se všemi námitkami uvedenými v rozkladu. Ze správního spisu plynou následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Žalobce požádal o udělení státního občanství podáním ze dne 26.4.2012, přičemž zároveň podal žádost o prominutí nesplnění podmínky dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství. Uvedl, že v České republice žije již od roku 1988, přičemž zde založil rodinu a má děti. O prominutí nesplnění podmínky pozbytí jiného státního občanství žádá proto, že právní předpisy Vietnamské socialistické republiky neumožňují propuštění ze státoobčanského svazku. Usnesením ze dne 3. 8. 2012 správní orgán I. stupně žalobce vyzval, aby odstranil vady své žádosti. Zaprvé měl doložit informace o svém zdravotním pojištění za celou dobu svého povoleného pobytu. Zadruhé byl žalobce informován, že Vietnamská socialistická republika umožňuje svým občanům vyvázání ze státoobčanského svazku, přičemž správnímu orgánu I. stupně je z jeho úřední činnosti známo, že k tomu i dochází. Zároveň byl žalobce upozorněn, že o prominutí nesplnění podmínky pozbytí jiného státního občanství může požádat též z toho důvodu, že se na území České republiky zdržuje již déle než 20 let, což může případně prokázat potvrzením od cizinecké policie. Žalobce v přípisu ze dne 27. 8. 2012 uvedl, že o prominutí podmínky pozbytí vietnamského státního občanství žádá podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství per analogiam, neboť na území České republiky vychovává se svou přítelkyní nezletilé děti. Dále žalobce setrval na přesvědčení, že vietnamské právní předpisy vzdání se státního občanství neumožňují, přičemž uvedl, že vynaložil veškeré úsilí k získání odpovídajícího potvrzení, avšak bezúspěšně. Z podkladů, které žalobce doložil, plyne, že byl od 1. 10. 1997 zdravotně pojištěn u České průmyslové zdravotní pojišťovny. Od roku 1999 do roku 2006, a dále od roku 2010 do roku 2011 žalobce v některých případech nehradil pojistné včas, přičemž za léta 2001, 2005 a 2006 mu bylo vyměřeno penále přesahující 100,- Kč (celkem 462,59 Kč). Za ostatní léta, kdy penále vzniklo, nebylo vyměřeno, neboť penále nižší než 100,- Kč ročně se nehradí. Za rok 2010 by činilo penále jen 0,20 Kč a za rok 2011 by činilo 11,53,- Kč. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 18. 9. 2012 žádosti žalobce o udělení státního občanství nevyhověl. Své rozhodnutí předně opřel o nesplnění podmínky podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství, přičemž uvedl, že z jeho dlouholeté správní praxe plyne jednoznačný závěr, že úřady Vietnamské socialistické republiky umožňují svým občanům pozbýt vietnamského občanství, pakliže ke své žádosti připojí tzv. příslib udělení státního občanství České republiky. Žalobce nijak nedoložil svá tvrzení o nepřiměřené výši správního poplatku, který by byl s takovou žádostí spojen. Žadatelovo rodinné zázemí na území České republiky sice vyjadřuje jeho vztah k České republice, avšak není rozhodné pro případné prominutí podmínky pozbytí jiného státního občanství. Dále správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce nesplnil podmínku dle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství, neboť od doby povoleného trvalého pobytu v roce 1997 až do roku 2006 včetně porušoval své povinnosti tím, že hradil zdravotní pojištění opakovaně se zpožděním, čímž mu na pojištění vznikaly dluhy a s tím související penále. I dále žalobce zdravotní pojištění hradil s mírným zpožděním, ačkoliv mu penále vyměřeno nebylo. O prominutí této podmínky žalobce nepožádal, naopak tvrdil, že své povinnosti na úseku zdravotního pojištění řádně plní. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je ke splnění podmínek pro udělení státního občanství třeba, aby žadatel své povinnosti vyplývající z právních předpisů o zdravotním pojištění plnil od počátku doby, kdy mu vznikla. Proti uvedenému rozhodnutí brojil žalobce rozkladem, v němž zpochybňoval jen závěry ohledně neplacení pojistného na zdravotní pojištění. Uvedl, že od doby, kdy své povinnosti neplnil, již uplynula dlouhá doba, a tedy podmínka plnění povinností podle právních předpisů o zdravotním pojištění splněna byla. Případně požádal o prominutí této podmínky. Žalobce uvedl, že rozklad do deseti dnů doplní o argumentaci týkající se podmínky podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství; k doplnění však nedošlo. Žalobcův rozklad proti uvedenému rozhodnutí žalovaný zamítl nyní napadeným rozhodnutím. Žalovaný se ztotožnil s názorem správního orgánu I. stupně, že žalobce neplnil své povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících zdravotní pojištění, a to od roku 1999 do roku 2006, a následně opět od roku 2010 do roku 2011. Dle žalovaného musí cizinec, který žádá o české státní občanství, prokázat respekt k právnímu řádu České republiky, tedy musí průběžně plnit povinnosti uložené mu právními předpisy. U období řádného neplacení pojistného na zdravotní pojištění v letech 1999-2006 již sice uplynula delší doba, avšak v letech 2010 a 2011 došlo k dalším pochybením. Proto žalovaný měl za to, že podmínka § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství splněna nebyla a nejednalo se ani o případ hodný zvláštního zřetele, neboť žalobce opakovaně porušoval stejné právní předpisy. K otázce pozbytí vietnamského státního občanství žalovaný konstatoval, že žalobce nedoplnil rozklad o příslušnou argumentaci, a tedy bez dalšího odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Dále žalovaný uvedl, že splnění podmínek či jejich prominutí je jen základním předpokladem kladného vyřízení žádosti o státní občanství, přičemž na základě správního uvážení lze občanství neudělit i takovému žadateli, který všechny povinnosti splňuje. Správní uvážení bylo ve věci provedeno s důrazem na to, aby bylo v obdobných případech postupováno obdobně. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu, a věc posoudil následovně. Předně se soud vypořádal s prvním žalobním bodem, který spočíval v námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. O nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze hovořit v situaci, kdy se správní orgán nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona (srov. např. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006-63, č. 1112/2007 Sb. NSS). Pakliže se odvolací orgán v určité otázce ztotožní s hodnocením správního orgánu I. stupně a na jeho závěry pouze odkáže, nezatíží své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2007, č. j. 62 Ca 20/2006-65, č. 1296/2007 Sb. NSS). Z napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že žalovaný nevyhověl žalobcově žádosti o udělení státního občanství pro nesplnění podmínky dodržování povinností plynoucích z předpisů o zdravotním pojištění a podmínky předchozího pozbytí jiného státního občanství. Je zřejmé, že se opřel výhradně o žalobcova tvrzení a podklady, které sám žalobce doložil. Skutečnost, že se v otázce splnění podmínky pozbytí vietnamského státního občanství žalovaný plně ztotožnil s názorem správního orgánu I. stupně a odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí, v souladu s výše citovanou judikaturou nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. To platí zvláště za situace, kdy žalobce k této dílčí otázce neuvedl v rozkladu žádnou argumentaci, přičemž sám uvedl, že rozklad doplní ve lhůtě deseti dnů, k čemuž však nedošlo. Napadené rozhodnutí tedy za nepřezkoumatelné považovat nelze. Před posouzením věci samé je třeba stručně vymezit rozsah soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství. Ačkoliv neexistuje na udělení státního občanství subjektivní nárok, v demokratickém právním státě nelze připustit neomezené správní uvážení v žádné otázce, a tedy rozhodnutí o státním občanství podléhají přezkumu z hlediska zachování procesních práv žadatele (rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2010, č. j. 5 As 73/2009-91). V řízení o udělení státního občanství jsou však dotčena i hmotná práva žadatele, neboť za subjektivní právo je třeba považovat i možnost subjektu práva právní cestou něco požadovat. Zákonodárce v § 7 zákona o státním občanství stanovil několik podmínek, které žadatel musí splňovat, aby mu mohlo být státní občanství uděleno; jedná se o taxativní výčet podmínek udělení státního občanství, přičemž při posouzení jejich splnění musí správní orgán vycházet ze zásady proporcionality. (rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 As 31/2005-78; shodně též rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2010, č. j. 5 As 73/2009-91 a rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 42/2013-29, body 13-15) V těchto intencích také soud k přezkoumání napadeného rozhodnutí přistoupil. V případě žalobce je zřejmé, že žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nesplnil dvě podmínky pro udělení státního občanství. První z nich je podmínka podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství, kterou dle názoru žalovaného žalobce nesplňuje, neboť opakovaně porušoval povinnost hradit včas pojistné na zdravotní pojištění. Uvedené ustanovení stanoví, že žadatel musí prokázat, že „plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky.“ Z hlediska skutkového mezi žalobcem a žalovaným panuje ohledně doby a rozsahu neplacení pojistného shoda; rozpor spočívá jen v otázce, zda lze žalobcovo jednání hodnotit jako nesplnění uvedené podmínky pro udělení státního občanství. Judikatura Nejvyššího správního soudu se problematikou placení pojistného na zdravotní pojištění v této souvislosti již několikrát zabývala. V rozsudku ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5 As 51/2007-105, na nějž odkázal sám žalovaný, Nejvyšší správní soud sice dospěl k závěru, že žadatel o státní občanství musí povinnosti dle právních předpisů uvedených v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství plnit po celou dobu, kdy mu byly uloženy, nikoliv jen v době podání žádosti o státní občanství; na druhé straně však dovodil, že ne každé porušení povinností automaticky zakládá nesplnění podmínky pro nabytí státního občanství. Přímo v souvislosti s porušením povinnosti hradit pojistné na zdravotní pojištění se v citovaném rozsudku uvádí následující: „Porušení povinnosti uhradit včas pojistné na veřejné a zdravotní pojištění, může být považováno pouze za formální opominutí, které samo o sobě nezakládá nesplnění zmíněné zákonné podmínky pro udělení státního občanství České republiky. Toto porušení povinnosti však musí být hodnoceno z hlediska proporcionality a rozhodnutí správního orgánu a musí dostatečně přihlédnout k závažnosti případného porušení zvláštního právního předpisu a k okolnostem podstatným pro zhodnocení jeho závažnosti.“ Shodně uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 As 31/2005 – 87,: „Z toho v projednávané věci zejména plyne, že ve vztahu k podmínce obsažené v písmeni e) interpretovaného ustanovení, jehož nesprávný výklad namítala stěžovatelka ve své žalobě, nelze požadavek plnění povinností vyplývajících z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky absolutizovat způsobem, který by byl rozporný se smyslem tohoto ustanovení, např. zcela abstrahovat od závažnosti případného porušení tohoto zvláštního právního předpisu a od okolností podstatných pro zhodnocení této závažnosti, či vůbec upustit při úvaze od zohlednění zásady proporcionality. Takový přístup by ostatně protiřečil i názorům zakotveným v judikatuře Ústavního soudu) ...“. Vycházet lze též z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, č. j. 10 Ca 155/2006-116 (č. 1117/2007 Sb. NSS), z něhož plyne, že smyslem podmínky dle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství je zajistit, že státní občanství nezíská osoba, z jejíhož předchozího významného porušování právních předpisů plyne, že i jako občan České republiky nebude právní řád respektovat. Porušení zákona, která lze hodnotit jen jako opomenutí bez větší závažnosti, pak závěr o nesplnění uvedené podmínky neodůvodňují, a to zejména za situace, kdy žadatel zjevně nechtěl právní předpisy obcházet či cíleně porušovat. Soud dospěl k závěru, že žalovaný hodnotil závažnost porušení žalobcových povinností na úseku zdravotního pojištění nepřiměřeně. Pokud jde o nedoplatky v letech 1999-2006, z dokladů, které žalobce předložil, plyne, že sice zdravotní pojištění hradil opakovaně pozdě, ale zároveň jej hradil v zásadě pravidelně a výše nedoplatků zpravidla nepřesáhla několik stovek korun (nejvyšší nedoplatek měl žalobce od ledna do března 2006, a to 2.184,- Kč). Penále, které mu bylo vyměřeno, žalobce již v roce 2006 uhradil. Uvedené jednání nelze hodnotit jako vážné porušování právních předpisů za situace, kdy od jeho ukončení do podání žádosti o státní občanství uplynulo přibližně šest let. V této souvislosti je třeba pro srovnání připomenout, že zákonodárce v § 7 odst. 1 písm. c) zákona o státním občanství jako další podmínku udělení státního občanství stanovil, že žadatel nebyl v posledních pěti letech pravomocně odsouzen za trestný čin. Za takové situace nelze dospět k obhajitelnému závěru, že relativně nízké nedoplatky na zdravotním pojištění, které žalobce již více než pět let před podáním žádosti o státní občanství uhradil, jej z možnosti udělení státního občanství vylučují. Žalovaný dále argumentoval nedoplatky na pojistném na zdravotní pojištění z let 2010 až 2011. Tyto nedoplatky však dle názoru soudu již vůbec nelze považovat za relevantní vzhledem k posuzování kritéria porušování právních předpisů o zdravotním pojištění. Žalobce hradil v období od srpna 2010 do srpna 2011 pojistné v měsíční výši 1.600,- Kč. Až se zpožděním přitom reflektoval, že mu pojistné bylo zvýšeno nejprve na 1.601,- Kč a následně na 1.670,- Kč. Proto mu vznikl nedoplatek, který nikdy nepřesáhl částku 146,- Kč. V srpnu roku 2011 žalobce nedoplatek uhradil a dále již pojistné hradil řádně. Uvedené jednání je typickým příkladem opomenutí, které v žádném případě nevyjadřuje žalobcovu tendenci cíleně porušovat právní předpisy nebo je obcházet. Ačkoliv k němu tedy došlo relativně krátce před podáním žádosti o státní občanství, nelze dospět k proporcionálnímu závěru, že by podmínka § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství nebyla splněna. To platí zvlášť za situace, kdy ze všech ostatních podkladů shromážděných v rámci řízení plyne, že žalobce po celou dobu svého pobytu na území České republiky všechny své ostatní povinnosti plní a žije řádným životem. Podmínka § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství tedy byla v případě žalobce splněna, a proto ani nebylo namístě uvažovat o jejím prominutí. Dále bylo třeba zvážit, zda bylo namístě žalobci prominout splnění podmínky podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství, který stanoví, že žadatel musí prokázat, „že nabytím státního občanství České republiky pozbyde dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyl dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území České republiky“. Mezi žalobcem a žalovaným není sporu, že tato podmínka splněna nebyla, avšak žalobce má za to, že podle § 11 odst. 2 písm. a), b) mu měla být prominuta. Dle tohoto ustanovení „Ministerstvo může … prominout podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. b), pokud má žadatel na území České republiky povolen trvalý pobyt, oprávněně se zdržuje na území České republiky po dobu nejméně 5 let, má skutečný vztah k České republice a právní předpisy státu, jehož je státním občanem, neumožňují jeho propuštění ze státního svazku nebo tento stát odmítá o jeho propuštění ze státního svazku vydat doklad, [nebo] jeho propuštění ze státního svazku je spojeno s nepřiměřenými správními poplatky či jinými v demokratickém státě nepřijatelnými podmínkami.“ S žalovaným se lze ztotožnit, že žalobce nepředložil žádné důkazy pro své tvrzení, že mu vietnamský právní řád neumožňuje propuštění ze státního svazku, respektive že není schopen se domoci příslušného rozhodnutí. Soud z veřejně přístupných zdrojů zjistil, že čl. 27 a 28 vietnamského zákona č. 24/2008/QH12, o vietnamské národnosti, umožňuje občanům Vietnamu vzdát se svého státního občanství, pokud mimo jiné předloží potvrzení, že v jiném státě směřují k získání cizího státního občanství (anglický překlad uvedeného zákona je dostupný na internetové stránce Ministerstva spravedlnosti Vietnamské socialistické republiky)

1. Jak tedy ve svém rozhodnutí uvedl správní orgán I. stupně, žalobce by s největší pravděpodobností byl schopen pozbýt vietnamského státního občanství, pokud by získal tzv. příslib udělení státního občanství České republiky. Předpoklady § 11 odst. 2 písm. a) 1 http://moj.gov.vn/vbpq/en/lists/vn%20bn%20php%20lut/view_detail.aspx?itemid=10451 zákona o státním občanství pro prominutí podmínky pozbytí jiného státního občanství tedy nebyly splněny. Totéž platí o druhém tvrzeném důvodu, totiž že žádost žalobce o zproštění vietnamské státní příslušnosti by byla zatížena nepřiměřenými poplatky. Žalobce neuvedl ani neprokázal, jak vysoké by tyto poplatky měly být a zda by bylo v rámci jeho možností je uhradit. Ačkoliv tedy úvaha žalovaného ohledně splnění podmínky dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství byla správná, nelze odhlédnout od skutečnosti, že splnění ostatních podmínek bylo žalovaným posouzeno v rozporu se zákonem o státním občanství. Kdyby správní orgány v souladu s výše uvedenou úvahou soudu dospěly k závěru, že pozbytí vietnamského státního občanství je jedinou podmínkou, kterou žalobce nesplňuje, mohl by mu být vydán tzv. příslib získání státního občanství České republiky, díky kterému by následně žalobce měl příležitost se dle vietnamských právních předpisů státního občanství vzdát. Takováto praxe žalovaného plyne nejen z veřejně dostupných zdrojů (např. http://www.mzv.cz/paris/cz/konzularni_informace/statni_obcanstvi_cr/nabyti_statniho_obcan stvi_cr_udelenim/index.html, ale i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2006, č. j. 6 A 25/2002-59, dle kterého „žalobce v době, kdy obdržel rozhodnutí o přerušení řízení se „závazným příslibem“, vycházel z toho, že správní orgán ze čtyř podmínek pro udělení státního občanství nemá za splněnou pouze jedinou [uvedenou pod písm. b), tj. žalobcovo v té době předpokládané státní občanství Státu Palestina]. Byl v dobré víře, že pokud se ze svého předpokládaného státního svazku vyváže a pozbude tak své dosavadní státní občanství, bude mu uděleno státní občanství České republiky. Odůvodněně předpokládal, že obdržel-li „závazný příslib“ v této fázi řízení, provedl správní orgán již potřebná šetření, zjistil vše, co zjištěno být mělo, a protože nevyřešené dosavadní státní občanství tvořilo jedinou překážku rozhodnutí o žádosti, řízení přerušil a udělil závazný příslib.“ V důsledku je třeba uzavřít, že podmínku dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství žalobce nemohl splnit jen proto, že žalovaný nesprávně posoudil splnění podmínek ostatních. Z výše uvedených důvodů soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost spočívající v nesprávné aplikaci ust. § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Jelikož rozhodnutí správního orgánu I. st. je stiženo shodnými důvody nezákonnosti, soud dle § 78 ods. 3 s.ř.s. zrušil i rozhodnutí správního orgánu I. st. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. je žalovaný v dalším řízení závěry vyslovenými v tomto rozsudku vázán. Ačkoliv soud v této věci rozhodoval podle právního stavu účinného v době vydání napadeného rozhodnutí, v dalším řízení již žalovaný bude postupovat podle § 74 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), z něhož plyne, že podmínka pozbytí jiného státního občanství se již nevyžaduje ani u žadatelů, u nichž se jinak postupuje podle předchozí právní úpravy. Výrok o nákladech řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce byl v řízení plně úspěšný, a tak mu oproti žalovanému náleží náhrada nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce předně uhradil soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč. Další žalobcovy náklady tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy převzetí právního zastoupení ve věci a podání návrhu ve věci samé. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč (2 x 3.100 = 6.200). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (2 x 300 = 600). Odměna advokáta tak činí 6.800,- Kč a DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8.228,- Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem tedy žalobci vznikly náklady ve výši 11.228,- Kč.

Poučení