10 A 4/2016 - 15

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce N. D., státní příslušnost Afghánistán, t.č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty č. p. 234, zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, sídlem v Praze 9, Kovářská 4, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 558, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 1. 12. 2015 č.j. KRPC-112902-58/ČJ-2015-020023, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění

Včasnou žalobou doručenou Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje dne 30. 12. 2015 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2015 č.j. KRPC-112902-58/ČJ-2015-020023, kterým došlo k prodloužení jeho zajištění, které bylo stanovené rozhodnutím žalované ze dne 3. 10. 2015 č.j. KRPC-112902-45/ČJ-2015-020023, a to o 60 dnů. Žalobce předně namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaná se dostatečně nezabývala realizovatelností správního vyhoštění žalobce, ačkoliv před vydáním rozhodnutí měla alespoň předběžně posoudit možné překážky tohoto vyhoštění. Z informací poskytnutých Policií ČR vyplývá, že se v období od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2015 nepodařilo realizovat ani jediné správní vyhoštění. K předávání cizinců do Afghánistánu tak zjevně nedochází a realizace vyhoštění žalobce tak není pravděpodobná. V tomto směru je napadené rozhodnutí žalovanou nedostatečně odůvodněno. Nesprávnost napadeného rozhodnutí je žalobcem spatřována též z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaná se dostatečně nezabývala možnou existencí vážné újmy, která by žalobci mohla v případě jeho návratu do Afghánistánu vzniknout. Nebezpečí pronásledování a smrti žalobci v zemi jeho původu hrozí především z důvodu jeho konvertování ke křesťanství, a to jednak ze strany vlády a rovněž ze strany organizace Taliban. Důvody, pro které žalobce z Afghanistánu uprchl, se žalovaná v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nezabývala, když pouze odkázala na stanovisko Ministerstva vnitra ČR, které ovšem hodnotí pouze celkovou situaci v zemi a nikoliv konkrétní důvody, pro které se žalobce do země svého původu nemůže vrátit. Rozhodnutí je dle žalobce nezákonné rovněž z toho důvodu, že žalovaná dostatečně neprokázala naplnění podmínek ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť nebylo řádně prokázáno nebezpečí, že by žalobce rozhodnutí o svém vyhoštění mařil či jeho realizaci ztěžoval. Závěrem žalobce namítl nesprávnost rozhodnutí žalované co do délky, po kterou bylo jeho zajištění prodlouženo. Takto stanovená doba žalobcova zajištění neumožňuje dostatečný soudní přezkum. K tomuto žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 7As 97/2012 – 26. Ze všech výše uvedených důvodů navrhl žalobce napadené rozhodnutí zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla žalobu zamítnout. K obsahu žaloby bylo žalovanou uvedeno, že žalobce byl dne 7. 8. 2015 zajištěn pro účely ukončení jeho pobytu na území ČR, kam přicestoval neoprávněně bez víza či jiného platného oprávnění k pobytu a rovněž bez cestovního dokladu. Žalobce překročil státní hranici v nákladním prostoru vozidla, tedy v úkrytu. Z jednání žalobce, který sám uvedl, že jeho cílovou destinací je Německo, přičemž do domovského státu se vrátit nehodlá, je zřejmé, že realizace správního vyhoštění žalobce je v tomto případě ohrožena. K zajištění žalobce tudíž došlo ze strany žalované oprávněně, na základě zákonných důvodů. Jedinou překážkou, bránící realizaci žalobcova vyhoštění je v současné době obstarání příslušných cestovních dokladů žalobce, čemuž předchází ověřování žalobcovy totožnosti, na kterém orgány Policie ČR intenzivně pracují. Důkazem toho je komunikace žalované se Zastupitelským úřadem Afghánistánu v Praze, který pro účely ověření totožnosti zadržených cizinců provádí s těmito konzultace a údaje z těchto konzultací následně zasílá příslušným úřadům do Afghánistánu. Žalovaná tak po celou dobu zajištění žalobce prověřuje, zda - li je toto stále účelné, pravidelně kontaktuje příslušný zastupitelský úřad a afghánského konzula, který žalované pravidelně podává informace o probíhajícím ověřování totožnosti žalobce, které s ohledem na tamější situaci vyžaduje delší lhůty. Žalovaná tak s náležitou pečlivostí činí veškeré úkony směřující k vyhoštění žalobce. V řízení bylo postupováno v souladu s ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Při posuzování důvodů žalobcova zajištění shledala v jeho jednání rozpor se zájmy společnosti na dodržování podmínek stanovených pro pobyt cizinců v ČR. Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR navíc vyplývá, že vycestování žalobce je možné, žalobce navíc nevyužil možnosti požádat o mezinárodní ochranu. Doba, po kterou bylo zajištění žalobce prodlouženo, byla stanovena s přihlédnutím ke složitosti přípravy realizace správního vyhoštění žalobce. Doba prodloužení byla stanovena v souladu se zákonem, přičemž zákon neuvádí, že toto prodloužení musí být stanoveno pouze v délce 30 dnů. Ze správního spisu poskytnutého žalovanou vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu žalované ze dne 7. 8. 2015 vyplývá, že k zajištění žalobce došlo dne 6. 8. 2015 z důvodu jeho neoprávněného vstupu a pobytu na území ČR. Z protokolu o podání vysvětlení sepsaného se žalobcem dne 7. 8. 2015 se podává, že žalobce do ČR přicestoval v nákladovém prostoru kamionu spolu s dalšími cizinci. Žalobce je původem z Iránu, ačkoliv je státním příslušníkem Afghánistánu. Dne 11. 6. 2015 žalobce z Iránu odcestoval do Turecka, Bulharska, Srbska a Maďarska, odkud byl převážen do Německa, kde hodlal požádat o azyl. V ČR setrvat nechce, chce pokračovat v cestě do Německa, kde požádá o mezinárodní ochranu. Zpět do domovského státu se žalobce vrátit nehodlá. Oznámením vydaným žalovanou dne 7. 8. 2015 bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobce, který svým jednáním porušil ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 7. 8. 2015 dále vyplynulo, že žalobce nemá na území ČR ani jiného členského státu žádné příbuzné, ani rodinné či jiné vazby. Setrvat zde nehodlá a bezprostředně po svém propuštění chce odjet do Německa. Svého protiprávního jednání na území ČR si je žalobce vědom. V současné době disponuje hotovostí ve výši 40 nebo 50 Eur. Žalobci není známa překážka, která by mu znemožňovala opustit ČR. Žalobce nemá na území ČR ani v domovském státě žádnou doručovací adresu. Rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2015 č.j. KRPC-112902-12/ČJ-2015-020023 byl žalobce na základě ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištěn, přičemž doba trvání zajištění byla stanovena v délce 60 dnů. Rozhodnutím žalované ze dne 19. 8. 2015 č.j. KRPC-112902-27/ČJ-2015-020023 bylo žalobci uloženo dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu bylo znemožněno vstoupit na území členských států EU, byla stanovena v délce jednoho roku. Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 8. 2015 vyplývá, že vycestování žalobce bylo tímto správním orgánem shledáno možným. Ministerstvo konstatovalo, že v Afghanistánu v roce 2014 eskalovaly pozemní střety v oblastech obývaných civilisty, přičemž jejich dopady na ně jsou devastující. Žalobce však v řízení neprokázal, že by mu v této zemi hrozilo uložení či výkon trestu smrti. Žalobce v řízení stejně tak neuvedl, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení. Žalobce na území ČR z důvodu obavy o svůj život nevyužil ani svého práva podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, této možnosti nevyužil ani v jiném členském státě, když jeho jediným cílem je dostat se do Německa, kde dle svých slov hodlá požádat o azyl. Žalobce se tak vědomě nelegálně nacházel na území ČR s cílem dostat se do jiného členského státu EU. Rozhodnutím ze dne 3. 10. 2015 č.j. KRPC-112902-45/ČJ-2015-020023 bylo prodlouženo zajištění žalobce na základě ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to za účelem realizace správního vyhoštění žalobce, přičemž doba zajištění žalobce byla prodloužena o 60 dnů. Ze sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 1. 10. 2015 bylo žalované k její žádosti sděleno, že ověřování totožnosti žalobce stále probíhá. Ze záznamu žalované ze dne 30. 10. 2015 vyplývá, že po přezkumu důvodů zajištění žalobce bylo konstatováno, že důvody pro toto zajištění stále trvají s tím, že se dosud nepodařilo žalobcovu totožnost ověřit a doklady k jeho vycestování tak dosud nebyly vydány. Telefonickou konzultací ohledně průběhu zjišťování žalobcovy totožnosti bylo žalovanou zjištěno, že v současné době probíhají konzulární pohovory se žalobcem, přičemž k ověření jeho totožnosti dosud nedošlo. Spisový materiál a informace z konzulárního pohovoru byly odeslány do Afghanistánu s tím, že se čeká na odpověď. Dne 30. 10. 2015 bylo žalobcem podáno odvolání proti rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. Ze sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 19. 11. 2015 vyplývá, že k tomuto dni ověřování totožnosti žalobce i nadále probíhá s tím, že konzul Velvyslanectví Afghánské republiky požádal při tomto ověřování o trpělivost, neboť se jedná o dlouhodobější proces. Ředitelství z tohoto důvodu konstatovalo, že zajištění žalobce je nutné prodloužit. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 1. 12. 2015 č.j. KRPC-112902-58/ČJ-2015- 020023 bylo rozhodnuto o prodloužení zajištění žalobce za účelem zajištění jeho správního vyhoštění dle ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců s tím, že doba zajištění byla prodloužena o 60 dnů. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že v době, po kterou byl žalobce dosud zajištěn, se nepodařilo ověřit jeho totožnost. Z informace žalované ze dne 3. 10. 2015 vyplývá, že ověřování totožnosti žalobce dosud probíhá, a to prostřednictvím konzulárních pohovorů. Z informace ze dne 19. 11. 2015 pak dále vyplývá, že k ověření totožnosti žalobce dosud nedošlo, přičemž konzul Afghánského velvyslanectví požádal o trpělivost, neboť ověřování vyžaduje delší čas. Žalovaná na základě svých zkušeností dospěla k závěru, že ověřování totožnosti představuje proces trvající v řádech několika měsíců. Doba stanovená v rozhodnutí o prodloužení zajištění by však k dokončení realizace správního vyhoštění žalobce měla být dostatečná. Tuto realizaci lze dle žalované dokončit v rámci doby zajištění žalobce, neboť obstarání příslušných dokladů je v této době možné. Mírnější donucovací opatření neshledala žalovaná v případě žalobce účelnými, neboť jednání žalobce nedává záruku, že z území schengenského prostoru vycestuje. Doba trvání zajištění byla stanovena s ohledem na účel, kterým je ukončení neoprávněného pobytu žalobce na území členských států. Žalovaná rozhodla o prodloužení zajištění žalobce z důvodu nebezpečí, že by žalobce mohl zmařit či ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Soud ve věci rozhodl bez nařízeného jednání, neboť byly splněny podmínky stanovené v § 51 s. ř. s. Žalobce již v rámci podané žaloby souhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání a stejně tak žalovaná s tímto postupem vyjádřila souhlas prostřednictvím vyjádření k žalobě. Rozhodnutím žalované došlo k prodloužení zajištění žalobce, a to za účelem realizace jeho správního vyhoštění. Žalovaná dospěla k závěru, že jednání žalobce neskýtá záruky, že tento dobrovolně opustí území členských států EU, což lze dovodit z jeho výpovědí učiněných v průběhu správního řízení. Žalobce opakovaně sdělil, že se do domovského státu vracet nehodlá a naopak chce pokračovat v cestě do Německa, kde požádá o azyl. K prodloužení zajištění žalobce pak žalovaná přistoupila s ohledem na probíhající proces ověřování žalobcovy totožnosti, který je svým charakterem procesem časově náročným. Přes to však žalovaná dospěla k závěru, že se vydání cestovních dokladů žalobce ve lhůtě stanovené zákonem k zajištění cizinců podaří, neboť je v permanentním kontaktu s policejním ředitelstvím v Praze a rovněž má průběžné informace od afghánského konzula, který se žalobcem za účelem ověření jeho totožnosti jedná. Rozhodnutí o prvotním zajištění žalobce bylo dne 8. 8. 2015 vydáno na základě ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dle tohoto ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Z dikce ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se podává, že doba trvání zajištění se stanoví s přihlédnutím k předpokládané složišti přípravy výkonu správního vyhoštění. Policie je oprávněna dobu zajištění prodloužit, pokud je to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Podle ust. § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců je policie po celou dobu povinna zkoumat, zda podmínky zajištění i nadále trvají. Žalobním návrhem je předně rozporována faktická možnost realizace správního vyhoštění, kterou dle žalobce v daném případě předpokládat nelze. K otázce možnosti výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011 č.j. 7As 79/2010 – 150 (veškerá uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), který konstatoval: „Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“ Z dalšího odůvodnění citovaného rozhodnutí se podává, že taková úvaha správního orgánu bude namístě zejména v případech, kdy je zajišťovaný cizinec rodinným příslušníkem občana Evropské unie či pokud by z okolností případu bylo zřejmé, že by realizace vyhoštění cizince mohla představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života podle čl. 8 Evropské úmluvy. Pokud tedy správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, které by mohly realizaci správního vyhoštění vylučovat, zjistí, že vyhoštění cizince je alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o jeho zajištění. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že povinnost správního orgánu zabývat se samotnou potencialitou realizace správního vyhoštění cizince, nastává pouze tehdy, pokud jsou správnímu orgánu v době rozhodování známy skutečnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že realizace správního vyhoštění cizince nebude možná. Správní orgán tak nemá bez dalšího povinnost zabývat se tím, zda je správní vyhoštění vůbec uskutečnitelné, tuto povinnost má až tehdy, pokud je mu známa či vyvstane okolnost, ze které bude patrné, že realizaci vyhoštění nebude možno pravděpodobně provést. V nyní projednávané věci je zřejmé, že žalované v průběhu správního řízení o vyhoštění žalobce nebyla známa žádná skutečnost, na základě které by k realizaci vyhoštění žalobce nemělo dojít. Žalobce žádnou takovou skutečnost neuvedl ani v řízení před žalovanou a neuvedl ji ani v žalobě samotné. Toto vyplývá i z žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaná nutnost prodloužit zajištění žalobce dovodila ze stále probíhajícího řízení o vydání cestovního dokladu. Toto řízení se žalované nejevilo bezvýsledné, neboť z aktuálních informací Ředitelství služby cizinecké policie v Praze bylo patrné, že stále probíhají pohovory žalobce s afghánským konzulem, a to právě za účelem vyhotovení příslušného cestovního dokladu. V obecné rovině lze konstatovat, že součinnost se zeměmi třetího světa, mezi které Afghánistán patří, není pružná a rychlá, když se pohybuje v řádech několika týdnů. V této souvislosti soud podotýká, že jen pouhé obstarání letenky či vyjednání průvozu cizince přes státy Evropské unie, kdy je zajištěna bezproblémová komunikace s domovským státem cizince při jeho repatriaci, samo o sobě obvykle trvá 30 dnů. V případě žalobce však ještě bylo zapotřebí ověřovat jeho totožnost v zemi původu a vystavovat mu náhradní cestovní doklad. Tento postup zcela odůvodňuje jak stanovenou šedesáti denní lhůtu zajištění, tak její prodloužení o dalších šedesát dnů. Skutečnost, že v případě žalobce bylo zapotřebí obstarat příslušné doklady pro jeho vycestování, nemůže automaticky vést k závěru, že realizace správního vyhoštění žalobce nebude možná. Žalovaná v napadeném rozhodnutí zcela konkrétně popsala aktuální stav vyřizování těchto dokladů, který je průkazný i z obsahu správního spisu (viz sdělení Ředitelství cizinecké policie ze dne 1. 10. 2015, záznam žalované 30. 10. 2015 a sdělení Ředitelství cizinecké policie ze dne 19. 11. 2015), neboť se o něm průběžně informovala díky komunikaci s Ředitelstvím služby cizinecké policie Praha. Žalobce v době vydání rozhodnutí o prodloužení jeho zajištění absolvoval pohovory s afghánským konzulem, které jsou součástí procesu opatřování příslušných dokladů. Přestože během doby zajištění žalobce k ukončení těchto pohovorů a k vydání cestovních dokladů nedošlo, neshledal krajský soud důvod, který by žalovanou od počátku měl vést k závěru, že k realizaci správního vyhoštění žalobce nedojde. Z obsahu napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že žalovaná vydání těchto dokladů během doby, po kterou byl žalobce zajištěn, předpokládala a z tohoto důvodu ji také prodloužila. Překážka, kterou by žalovaná byla povinna od počátku řízení zvažovat, a která by mohla vést ke zmaření realizace správního vyhoštění, by dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu i judikatury správních soudů měla být objektivního charakteru, přičemž se zejména jedná o případy, kdy by bylo v řízení zjištěno, že cizinec je příslušníkem občana Evropské unie (viz rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2012 č.j. 10A 37/2012-23, dostupné na www.nssoud.cz). Taková okolnost však v průběhu správního řízení zjištěna nebyla a netvrdil ji ani samotný žalobce. O existenci rodinného a soukromého života žalobce na území ČR také nebylo možné ani uvažovat, neboť žalobce od počátku tvrdil, že ČR je pouze zemí tranzitní a že cílovou zemí je Německo. Rovněž skutečnost, že žalobce dosud afghánskému konzulovi o své totožnosti zjevně nesdělil ničeho, nemůže automaticky vést k úvaze o nemožnosti realizace jeho správního vyhoštění. V této souvislosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009 č.j. 9As 23/2009 – 65 (dostupného na www.nssoud.cz), podle nichž: „[…] objektivní překážky bránící vycestování cizince z území České republiky zpravidla bez dalšího nebudou důvodem k jeho zajištění za účelem vyhoštění dle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zajištění cizince, jemuž bylo sděleno zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud po předchozím pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění nebo po ukončení poskytování dočasné ochrany ve stanovené lhůtě z území nevycestoval), naopak nedostatečná spolupráce ze strany vyhošťované osoby k odstranění překážek může pro toto zajištění svědčit.“ Tyto závěry lze bezesporu vztáhnout i na řízení o prodloužení zajištění cizince. V obecné rovině lze říct, že faktické vyhoštění cizince musí být reálné, potenciálně možné a nesmí být málo pravděpodobné. V nyní projednávané věci nevyvstala žádná okolnost, která by žalovanou měla vést k závěru o nereálnosti, potenciální nemožnosti či nepravděpodobnosti správního vyhoštění žalobce. Byť tedy žalovaná neshledala žádnou objektivní překážku vyhoštění žalobce, realizovatelností tohoto vyhoštění se zabývala, a to na straně 3 a 4 napadeného rozhodnutí, kde obsáhle popsala proces ověřování totožnosti žalobce, který by měl vést k vydání potřebných cestovních dokladů. Na základě těchto úvah pak dopěla k závěru, že z hlediska opatřování dokladů nezbytných k jeho vycestování, je vyhoštění žalobce reálné. Ze všech výše uvedených důvodů nebylo rozhodnutí žalované co do odůvodnění realizovatelnosti správního vyhoštění žalobce shledáno nezákonným. Námitka žalobce není důvodná. Žalobce dále namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav, zapříčiněný tím, že se žalovaná dostatečně nezabývala existencí vážné újmy, která žalobci po návratu do domovského státu může vzniknout. Žalobci v Afghánistánu hrozí pronásledování a smrt, a to z důvodu jeho konvertování ke křesťanství. Tímto se však žalovaná nezabývala a pouze odkázala na stanovisko Ministerstva vnitra ČR, dle něhož je vycestování žalobce možné. Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná vycházela mimo jiné ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 8. 2015. Z tohoto stanoviska, které je obsahem správního spisu k dané věci, vyplývá, že žalobci v případě jeho návratu nehrozí uložení trestu smrti či jeho výkon a ani mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Žalobce tuto skutečnost ani žádným způsobem neprokázal, když pouze stručně sdělil, že mu hrozí smrt z důvodu změny náboženství. I přes toto tvrzení však žalobce v průběhu své cesty v žádném státě nepožádal o udělení mezinárodní ochrany z důvodu obavy o svůj život. Naopak opakovaně uváděl, že hodlá pokračovat do Německa a až tam hodlá požádat o azyl. Dle ust. § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Shora uvedené závěry učiněné ministerstvem ve stanovisku, z něhož žalovaná v rámci svého rozhodnutí vycházela, jsou pak žalobcem rozporovány až prostřednictvím projednávané žaloby proti rozhodnutí o prodloužení jeho zajištění. Žalobce však měl možnost rozporovat závěry tohoto stanoviska již v průběhu správního řízení o svém vyhoštění, a to prostřednictvím odvolání proti rozhodnutí žalované, jako správního orgánu prvního stupně, o vyhoštění žalobce. Žalovaná by v takovém případě měla ve smyslu ust. § 149 odst. 4 správního řádu povinnost předložit věc k přezkumu správnímu orgánu nadřízenému správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tento postup však žalobce nevyužil a z tohoto důvodu nelze než konstatovat, že správní orgány z vlastní iniciativy obsah a závěry závazného stanoviska nepřezkoumávají, když jsou naopak povinny se jím bezezbytku řídit. Tak je tomu i v nyní projednávané věci, kdy se žalovaná řídila závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ČR o možnosti žalobcova vycestování do svého domovského státu. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009 č.j. 7As 43/2009 – 52 vyplývá, že obsah závazného stanoviska, a to zejména pokud je negativní, by měl alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí. Závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 8. 2015, kterým bylo vycestování žalobce do Afghánistánu shledáno možným, odpovídá požadavkům uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Závazné stanovisko obsahuje veškeré skutečnosti a úvahy, vedoucí k závěru o žalobcově možném vycestování do Afghánistánu a je v tomto ohledu přezkoumatelné. Vzhledem k tomu, že žalovaná, vázána výrokovou částí tohoto stanoviska (ust. § 149 odst. 1 správního řádu), z tohoto stanoviska beze zbytku vycházela, je v tomto směru přezkoumatelné i napadené rozhodnutí. Krajský soud k tomuto dále uvádí, že žalobce svá tvrzení o možném pronásledování či hrozbě smrti z důvodu jeho konvertování ke křesťanství nijak neprokázal. Vzhledem k tomu, že žalobce v průběhu své cesty do Evropy ani na území ČR nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany z důvodu svého pronásledování či hrozící vážné újmy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jeví se soudu jeho tvrzení o možném pronásledování či hrozbě smrti z důvodu změny náboženství, které uplatnil až v rámci řízení o jeho zajištění, jako účelové. Námitka žalobce nebyla shledána důvodnou. Pokud v další žalobní námitce žalobce namítal, že nebylo dostatečně prokázáno nebezpečí maření nebo ztěžování rozhodnutí o správním vyhoštění, tak k tomu soud uvádí, že se plně ztotožnil se závěry žalované o naplnění zákonných podmínek pro zajištění žalobce podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Kromě první zákonné podmínky, kterou je doručení oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění žalobce, byla naplněna rovněž druhá zákonná podmínka, tedy že u žalobce je nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce si již při odchodu z území Iránu musel být vědom toho, že na území států Evropské unie bude vstupovat bez průkazu totožnosti, bez platného cestovního dokladu, bez potřebných povolení k pobytu, tedy neoprávněně. To vše za pomoci převaděčů s jediným cílem, a to dostat se do Německa. To, že žalobce nevyužil možnosti požádat o mezinárodní ochranu na území České republiky, ačkoliv o tom byl řádně poučen, posiluje přesvědčení, že jeho jediným cílem je dostat se za každou cenu na území Německa, a to právě při vědomém porušení vnitrostátních předpisů jednotlivých států Evropské unie včetně České republiky. Závěru o tom, že žalobce nebude dobrovolně respektovat rozhodnutí o správním vyhoštění, svědčí fakt, že to je nejen v rozporu s jeho původním plánem vycestovat výlučně do Německa, ale že takový postup je fakticky neuskutečnitelný. Žalobce nemá žádný cestovní doklad a vízum, nemůže legálně cestovat a nemá dostatečné finanční prostředky, aby mohl sám legálně opustit území České republiky, aniž by tím opět porušil právní předpisy sousedních států Evropské unie. Zdejší soud se proto ztotožňuje se závěrem žalované, že případný dobrovolný návrat žalobce do Afghánistánu, případně do Iránu, kde se dle svého tvrzení narodil a žil, se jeví jako vyloučený. To vede k závěru, že zde existuje nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Soud je však přesvědčen, že žalovaná v konkrétním případě žalobce dostatečně hodnotila právě okolnosti jeho individuálního případu z pohledu reálného nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Z rozhodnutí žalované vyplývá, že jediným důvodem pro rozhodnutí o zajištění nebylo jen nelegální překročení státních hranic žalobcem, ale i řada ostatních okolností, zejména týkajících se jeho odchodu z Iránu a jeho úmyslu vycestovat právě a toliko do Německa, a to nelegálním způsobem, bez dokladu prokazující totožnost žalobce, dále bez platného cestovního dokladu a povolení k pobytu, prostřednictvím placených převaděčů, a také zvážení konkrétní finanční situace žalobce, jež žalovanou ve svém souhrnu vedla k závěru o naplnění zákonných podmínek pro zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění dle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Proto tato žalobní námitka nebyla na základě výše uvedeného shledána důvodnou. Nezákonnost rozhodnutí je žalobcem namítána i ve vztahu k výroku, kterým byla stanovena doba, po kterou má být jeho zajištění prodlouženo. Takto stanovená doba zajištění neumožňuje dostatečný soudní přezkum napadeného rozhodnutí. Žalobce v této otázce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 7As 97/2012 – 26. Krajský soud neshledal důvodnou ani výše uvedenou žalobní námitku ohledně stanovené délky prodloužení zajištění. Rozsudek, na který žalobce v rámci této žalobní námitky poukazuje, vycházel z premisy, že řízení o ochraně práv cizinců podle ust. § 200o až § 200u zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) u civilních soudů často trvají dva a více měsíců, aniž jsou k tomu důvody na straně samotných zajištěných cizinců. V rámci rekodifikace soukromého práva byla mimo jiné zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, účinným od 1. 1. 2014, zrušena celá právní úprava obsažená v ustanovení § 200o až § 200u o. s. ř. Byl sjednocen postup pro řízení o žádosti cizince o propuštění tak, že nadále bude o žádosti rozhodovat nejprve Policie ČŘ a následný přezkum soudem bude zajištěn prostředky správního soudnictví podle s. ř. s. Zároveň byl s účinností od 1. 1. 2014 do zákona o pobytu cizinců zaveden institut žádosti o propuštění ze zařízení zakotvený v § 129a zákona o pobytu cizinců. Podle této úpravy je cizinec oprávněn podat policii žádost o propuštění ze zařízení, ve které je povinen uvést veškeré rozhodné skutečnosti, kterých se dovolává a označit důkazy. O žádosti policie rozhodne bez zbytečného odkladu. Policie cizince poučí o oprávnění podat ve správním soudnictví žalobu proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení. Žádost o propuštění ze zařízení je cizinec oprávněn podat nejdříve po uplynutí 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, nepodal-li žalobu proti takovému rozhodnutí, nebo nejdříve po uplynutí 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí o jeho žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení. O žalobě proti nepropuštění cizince ze zařízení je pak přípustná správní žaloba, o které musí správní soud rozhodnout podle ust. § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců do 7 pracovních dnů. Podle § 126 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie povinna poučit cizince o možnosti podat žádost o propuštění ze zařízení. Dále je policie povinna podle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají. Vzhledem ke změně právní úpravy tak již soud nemůže rozhodovat o propuštění ze zajištění (zařízení) dva a více měsíců, ale musí tak učinit ve lhůtě 7 pracovních dnů. Závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 97/2012-26 tak na daný případ aplikovat nelze. Z uvedeného tedy plyne, že soudní přezkum důvodů trvání zajištění je zaručen, a z tohoto pohledu nelze mít stanovenou dobu prodloužení zajištění o 60 dnů za nepřiměřenou, a tedy za nezákonnou. Shodně konstatoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2015, č. j. 8 Azs 33/2015-53, který aproboval obdobné závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2015, č. j. 75 A 5/2015-45 (dostupný na www.nssoud,cz), kdy vyslovil, že konkrétní maximální délku zajištění nestanoví ani zákon o pobytu cizinců, nelze ji dovodit ani z Dublinského nařízení a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K charakteru rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince za účelem správního vyhoštění lze obecně konstatovat, že správní orgán musí vždy dbát na to, aby zajištění trvalo co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění. Pokud tedy správní orgán přistoupí k prodloužení doby zajištění, musí především zdůvodnit, jaké kroky dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat. (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011 č.j. 7As 126/2011-43, dostupné na www.nssoud.cz) K obsahu odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014 č.j. 4Azs 122/2014 - 43 (dostupném na www.nssoud.cz), v němž uvedl: „[…] o zajištění cizince je rozhodováno bez provádění plnohodnotného správního řízení (§ 168 zákona o pobytu cizinců, srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 – 79, body 13-15), přičemž časový prostor pro řízení o zajištění cizince je velmi omezený, když celkově může zajištění podle § 27 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, „trvat nejdéle 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody.“ Tohoto aspektu si byl vědom rovněž rozšířený senát (srov. výše citované usnesení č. j. 7 As 79/2010 – 150, bod 26). Na odůvodnění rozhodnutí o zajištění tak nelze klást totožné nároky jako na (případné) následně vydané rozhodnutí o správním vyhoštění, které lze rovněž podrobit přezkumu odvolacím správním orgánem, popř. správními soudy. V rozhodnutí o zajištění postačí odpovídající vymezení důvodů pro omezení osobní svobody dotčeného cizince, což žalovaný učinil.” Uvedené závěry lze vztáhnout i na rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince. V nyní projednávané věci žalovaná v rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce konstatovala, že důvody zajištění i nadále trvají, důvod k jeho ukončení tudíž není dán. Dále bylo žalovanou uvedeno, z jakého důvodu nepovažuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování dle ust. § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců za dostačující a rovněž zdůvodnila délku doby, po kterou bylo zajištění žalobce prodlouženo. Žalovaná shledala prodloužení doby zajištění žalobce nezbytným, a to vzhledem k probíhajícímu procesu opatřování jeho cestovních dokladů. Konkrétně byly popsány úkony směřující k tomuto vydání, kdy Ředitelství služby cizinecké policie v Praze zprostředkovávalo pohovory žalobce s afghánským konzulem za účelem ověření jeho totožnosti a vydání dokladů. Rozhodnutí žalované o prodloužení zajištění žalobce bylo krajským soudem shledáno souladným se zákonem, žalovaná přezkoumatelným způsobem vypořádala veškeré důvody, vedoucí k závěru o nutnosti prodloužení zajištění žalobce a krajský soud se s těmito závěry ztotožňuje. Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem a s rozhodovací praxí, rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce obsahuje veškeré zákonem i judikaturou požadované náležitosti. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalované nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu ve výroku ad I. v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadovala.

Poučení