10 A 41/2013 - 47

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce I. B., zast. advokátem, proti žalované Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 4.4.2013, č.j. CPR-1403-2/ČJ-2013-930310-V234, takto :

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 17.04.2013 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 4.4.2013, č.j. CPR-1403-2/ČJ- 2013-930310-V234, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též správní orgán prvního stupně) ze dne 15.11.2012 č.j. KRPC-169083-21/ČJ-2012-020025, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce tří měsíců, přičemž toto rozhodnutí bylo žalovaným současně potvrzeno. Žalobce v žalobě uvedl, že byl prvostupňovým rozhodnutím zkrácen na svých právech, toto rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy. Žalobce nejprve namítl neurčitost výroku o stanovení doby jeho vycestování z ČR, kterým mu byla stanovena lhůta k vycestování v délce třiceti dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Uvedený výrok je nezákonný, neboť v takovém případě by se žalobce nemohl účastnit soudního řízení zahájeného touto žalobou, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění již je v právní moci. Neurčitost výroku žalobce spatřuje v tom, že přestože tato žaloba má ze zákona odkladný účinek, není žalobci jednoznačně sděleno, kdy má opustit ČR tak, aby se nedopustil nelegálního jednání. Žalobce dále namítá nesrozumitelnost a neurčitost té části výroku rozhodnutí o správním vyhoštění, kde prvostupňový správní orgán odkazuje na ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též zákon o pobytu cizinců). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že pod ním lze uložit správní vyhoštění za celkem tři skutkové podstaty jednání, kterých se žalobce svým jednáním zjevně nemohl dopustit kumulativně. Výrok napadeného rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelný z toho důvodu, že v něm není dostatečně určitě uvedeno, kterého konkrétního jednání se žalobce dopustil. Další námitka žalobce směřuje proti důkazům, jenž by měly odůvodňovat uložení správního vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, kdy tyto důkazy byly pořízeny v rozporu s právními předpisy a nelze je tudíž ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též správní řád), použít. Nepoužitelnost těchto důkazů žalobce zdůvodnil odkazem na neúplnost a nesprávnost poučení žalobce, kdy na základě takového poučení byl žalobce povinen vypovídat pravdivě a nic nezamlčet, což samo o sobě způsobuje nezákonnost a tudíž procesní nepoužitelnost tohoto úkonu. Správní orgán žalobce nezákonně nepoučil o jeho základním procesním právu odmítnout ve věci vypovídat tak, aby si svojí případnou výpovědí nepřivodil nebezpečí postihu za trestný čin či správní delikt. Jako zásadní vadu napadeného řízení označil žalobce nepřezkoumatelnost spočívající v tom, že správní orgán neuvedl, které ustanovení zákona o zaměstnanosti žalobce porušil. Žalobce v souvislosti s touto námitkou odkázal na znění ustanovení § 93 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále též zákon o zaměstnanosti) s tím, že toto zákonné ustanovení již bylo zrušeno a v současné době již neexistuje ustanovení, které by stanovovalo povinnost zaměstnance hlásit přechodné krátkodobé místo výkonu práce. Správní orgán ani nevyslechl zaměstnavatele, jenž by mohl lépe objasnit okolnosti žalobcem vykonávané práce. Správní orgán se nedostatečně vypořádal s otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcova rodinného a soukromého života, když pouze konstatoval, že důsledek rozhodnutí o správním vyhoštění je přiměřený z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, neboť na území ČR se nenachází žádná osoba, vůči níž má vyživovací povinnost nebo ji má v péči, poškozeny ani ohroženy nemohou být ani jeho rodinné vztahy či soukromý život. Tato úvaha nebyla správním orgánem žádným způsobem odůvodněna. Žalobce v této souvislosti poznamenal, že zásahem do rodinného a soukromého života cizince zcela jistě nelze uvažovat pouze existenci rodinných vztahů na území ČR. Správní orgán existencí možného zásahu rozhodnutí nezhodnotil komplexně a nevypořádal se se všemi výše uvedenými okolnostmi. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nevyplývá žádná úvaha směřující k posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého života žalobce, z obsahu správního spisu je navíc zřejmé, že správní orgán k tomuto zjištění neučinil žádný úkon. Skutečnost, že žalobce nemá na území České republiky žádné rodinné příslušníky sama o sobě nemůže postačovat k posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí. Závěrem žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě popsal počínání žalobce ode dne vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. K námitkám žalobce shledal, že se jedná o totožnou argumentaci, která byla žalobcem uváděna již v odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění, proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z opatrnosti žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce v žalobě uvedl nesprávné datum vydání žalobou napadeného rozhodnutí, které je správně datováno dnem 4.4.2013. K námitce žalobce týkající se neurčitého stanovení doby, v rámci které má na základě správního vyhoštění vycestovat a není mu tudíž umožněno účastnit se tohoto soudního řízení, žalovaný sdělil, že se žalobce tohoto řízení účastnit může, a to s ohledem na odkladný účinek této žaloby, kdy včasným podáním žaloby se stává napadené rozhodnutí nevykonatelným. Žalovaný dále uvedl, že ze spisového materiálu a stejně tak i z vyjádření účastníka řízení bylo doloženo a prokázáno, že účastník řízení neměl pro výkon pomocných stavebních prací v obci Chlum u Třeboně, a to nejméně dne 7.11.2012 platné povolení k zaměstnání. Účastník řízení byl tudíž minimálně dne 7.11.2012 zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ač k tomu nebyl oprávněn. Není tak pravdou, jak tvrdí žalobce, že správní orgán prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí odůvodňoval to, že účastník řízení prováděl výdělečnou činnost bez potřebného oprávnění. Bylo tudíž jednoznačně prokázáno a v rozhodnutí odůvodněno to, že účastník řízení naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců tím, že pracoval bez povolení k zaměstnání. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Žalobce přicestoval na území ČR v roce 2008 za účelem pracovat, pracoval převážně jako dělník pro stavební firmu ŠIMI NEXT v Praze, kde byl rovněž ubytován. Dne 6.11.2012 byl zaměstnavatelem vyslán do Chlumu u Třeboně, kde měl vypomáhat na stavebních pracích na rekreačním objektu. Dne 7.11.2012 proběhla v areálu tohoto rekreačního objektu pobytová kontrola, v rámci které bylo zjištěno, že žalobce nemá vydané příslušné povolení k zaměstnání od Úřadu práce České republiky, krajská pobočka v Českých Budějovicích pracoviště Jindřichův Hradec a rovněž nemá žádné živnostenské oprávnění. Z tohoto důvodu došlo k zajištění žalobce, o čemž svědčí úřední záznam ze dne 7.11.2012. V evidenci Policie ČR bylo dále zjištěno, že žalobce má pobyt na území ČR povolen do 16.11.2012. Na základě provedené kontroly správní orgán prvního stupně vyžádal stanovisko Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Českých Budějovicích pracoviště Jindřichův Hradec, zda-li žalobce neporušil zákon o zaměstnanosti. Dožadovaný úřad práce dne 7.11.2012 k žádosti správního orgánu sdělil, že žalobce má vydané Rozhodnutí o povolení k zaměstnání Úřadem práce pro hlavní město Prahu č.j. ABA-12134/2011 s dobou platnosti do 16.11.2012 pro zaměstnavatele ŠIMI NEXT s.r.o., a to pro místo výkonu práce Praha. Úřad práce dále uvedl, že pro výkon práce na pracovišti – stavba rekreačního objektu v Chlumu u Třeboně nebylo Úřadem práce České republiky, krajská pobočka v Českých Budějovicích pracoviště Jindřichův Hradec vydáno Rozhodnutí o povolení zaměstnání. Výkon práce žalobce byl tudíž konán bez příslušného povolení k zaměstnání. Z výpisu z živnostenského rejstříku žalobce bylo dále zjištěno, že tento nemá evidované žádné živnostenské oprávnění. Dne 7.11.2012 bylo prvostupňovým správním orgánem dle ustanovení § 46 odst. 1 správního řádu zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Dne 7.11.2012 byl se žalobcem sepsán protokol o vyjádření účastníka správního řízení sepsaný dle ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu, součástí tohoto protokolu je též poučení o právech a povinnostech účastníka správního řízení. Z obsahu protokolu bylo zjištěno, že žalobce je v dobrém zdravotním stavu, žádnou nemocí netrpí a je schopen komunikovat v českém jazyce. Do České republiky přicestoval dne 27.7.2008 za účelem pracovat, ubytován je v současné době u své matky v Praze, která má na území ČR trvalý pobyt. V Praze rovněž pracuje jako stavební dělník pro společnost ŠIMI NEXT s.r.o. Na Ukrajinu odjíždí pouze v průběhu velikonočních a vánočních svátků kvůli své rodině, kterou tvoří manželka a dvě děti. Poslední pracovní povolení má žalobce vydané do 16.11.2012 u stávajícího zaměstnavatele. O prodloužení tohoto povolení si žalobce žádal sám, přičemž ke dni vyjádření mu nebylo dosud vystaveno. Současné povolení k zaměstnání si žalobce zapomněl doma, o tom, že musí mít zvláštní Rozhodnutí o povolení k zaměstnání pro práci v Chlumu u Třeboně vydané úřadem práce v Jindřichově Hradci, žalobce nevěděl, jelikož vždy pracoval v Praze, z těchto důvodů se necítí být vinen. Případné vyhoštění by jej mohlo přivést do finančních problémů. Žalobce dále uvedl, že veškeré rodinné vazby má na Ukrajině, na území ČR se nenachází žádná osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnost nebo ji měl v péči. Na území ČR se nachází pouze jeho matka, která zde žije 20 let a má zde povolený trvalý pobyt. Matce finančně přispívá na ubytování a stejně tak finančně přispívá své rodině na Ukrajinu. Žalobce na území ČR nemá žádné kulturní ani společenské vazby a stejně tak zde nemá žádné vazby ve formě závazků. Žalobce nikdy nebyl vyšetřován policií a nikdy nepáchal žádnou trestnou činnost. Jako jediný důvod, který by mu mohl znemožnit vycestování z ČR je skutečnost, že finančně a materiálně podporuje matku a dále zde má automobil, který by musel prodat či jej nevýhodně proclít. Obsahem správního spisu je dále Závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince, které bylo Ministerstvem vnitra ČR, Odborem azylové a migrační politiky vydáno dne 8.11.2012. Dle tohoto stanoviska neexistují překážky pro vycestování žalobce do země jeho původu a vycestování je z hlediska ustanovení § 120a zákona o pobytu cizinců možné. Dne 15.11.2012 bylo, dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce s tím, že doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla stanovena v délce tří měsíců. Žalobci byla současně, dle ustanovení § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, stanovena doba k vycestování z území ČR do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Důvodem vydání tohoto rozhodnutí je naplnění důvodů stanovených v ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce byl na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění uvedl, že při jeho vydání vycházel z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, který byl doložen potřebnými důkazy. Správní orgán náležitě vyhodnotil všechny provedené důkazy dle své úvahy. Při posuzování přijatého opatření správní orgán dospěl k závěru, že je ve veřejném zájmu, aby byly na území ČR dodržovány platné právní předpisy a aby se na území ČR zdržovali pouze cizinci, kteří tyto předpisy dodržují a kterým je povolen pobyt, nebo jejich právo pobytu vyplývá z platných mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána. Správní orgán důkladně zvážil závažnost protiprávního jednání žalobce a dospěl k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce pracoval bez platného povolení k zaměstnání jako stavební dělník na stavbě rekreačního objektu v Chlumu u Třeboně, a to v době kontroly konané dne 7.11.2012. Dle sdělení Úřadu práce v Jindřichově Hradci ze dne 7.11.2012 žalobce konal práci bez příslušného povolení k zaměstnání, tedy v rozporu se zákonem o zaměstnanosti. Na základě těchto skutečností správní orgán dospěl k závěru, že je důvodné vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce prokazatelně pracoval jako stavební dělník dne 7.11.2012 na území ČR v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání. Prvostupňový správní orgán se dále v rozhodnutí zabýval přiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, a to dle ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, přičemž dospěl k závěru, že v průběhu správního řízení nebyly zjištěny důvody, které by vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění bylo možno považovat za zásah do soukromého a rodinného života. Tento závěr správní orgán zdůvodnil odkazem na průběh správního řízení, kdy žalobce po celou dobu neuvedl žádný důvod, pro který by se nemohl vrátit na Ukrajinu. Vzhledem k délce pobytu na území, k povaze ekonomických vazeb na území a skutečnosti, že na území České republiky žije pouze matka žalobce, nelze žalobce považovat za cizince, který je v ČR společensky a kulturně integrován a rozhodnutí o správním vyhoštění by mu mohlo způsobit nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Pobyt účastníka na území ČR je pouze ekonomický, žalobce výkonem rozhodnutí o správním vyhoštění nebude moci finančně podporovat matku a za vývoz svého vozidla bude pouze nucen na Ukrajině zaplatit celní poplatek. V průběhu správního řízení tudíž nebyly zjištěny důvody, které by bylo možné považovat za zásah do soukromého a rodinného života ve smyslu ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán vzal při rozhodování o správním vyhoštění na zřetel i skutečnost, že žalobce v průběhu správního řízení projevoval účinnou lítost nad vzniklou situací. S ohledem na všechny tyto skutečnosti byla délka správního vyhoštění stanovena při dolní hranici dané zákonem. Dne 16.11.2012 podal žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí o správním vyhoštění odvolání. Dne 04.04.2013 bylo Policií ČR, Ředitelstvím služby cizinecké policie vydáno žalobou napadené rozhodnutí č.j. CPR-1403-3/ČJ-2013-930310-V234, kterým bylo rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort potvrzeno a shora uvedené odvolání žalobce zamítnuto. V odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobce svým jednáním naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, rozhodnutí o správním vyhoštění tudíž bylo prvostupňovým správním orgánem vydáno zcela v souladu s tímto zákonem. Ze spisového materiálu i z vyjádření žalobce bylo prokázáno, že tento neměl pro výkon pomocných stavebních prací na stavbě rekreačního objektu v Chlumu u Třeboně, a to nejméně dne 7.11.2012 platné povolení k zaměstnání vydané místně příslušným úřadem práce, tudíž pracoval bez povolení k zaměstnání. Ve výrokové části napadeného rozhodnutí je obsaženo vlastní řešení otázky, jenž je předmětem správního řízení, dále jsou tam uvedena příslušná ustanovení právních předpisů, na jejichž základě bylo napadené rozhodnutí vydáno. Obsah výrokové části rozhodnutí je dostatečně určitý, zejména pokud jde o řešení otázky, která je předmětem správního řízení, tedy, že je z něj zřejmá vůle správního orgánu, který toto rozhodnutí vydal, tedy především právní účinky, které má napadené rozhodnutí vyvolat. Vymezení skutkové podstaty sice nebylo učiněno ve výrokové části rozhodnutí, jak požaduje účastník, ale toliko v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (č.j. 2 As 62/2011-77 ze dne 6.6.2011), ze které nevyplývá, že vymezení skutkové podstaty musí být explicitně uvedeno ve výroku rozhodnutí, nýbrž musí být vtěleno do rozhodnutí o vyhoštění. Námitka žalobce, že skutkový popis jednání měl být uveden ve výroku rozhodnutí, nemá oporu v zákoně. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále nesouhlasí s tvrzením žalobce, že prvostupňový správní orgán rozhodnutí o správním vyhoštění odůvodňoval tím, že účastník řízení prováděl výdělečnou činnost bez potřebného oprávnění. Správní orgán prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesně a jednoznačně uvedl, že žalobce byl minimálně dne 7.11.2012 zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ač k tomu nebyl oprávněn, čímž naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. K další odvolací námitce týkající se důkazů, jenž byly podkladem napadeného rozhodnutí, žalovaný uvedl, že tyto nebyly pořízeny nezákonně, jelikož se jednalo o podklady k předmětnému správnímu řízení, nikoliv o důkazní prostředky. K námitce účastníka řízení, že prvostupňový správní orgán jej nesprávně a neúplně poučil, přičemž účastník řízení v důsledku tohoto poučení byl povinen vypovídat pravdivě, což samo o sobě způsobuje nezákonnost a tudíž procesní nepoužitelnost tohoto úkonu, žalovaný uvedl, že s účastníkem řízení nebyl veden protokol o výslechu účastníka řízení, nýbrž protokol o vyjádření účastníka řízení, což ze spisového materiálu jasně vyplývá. Účastník řízení tak na svých právech zkrácen nebyl, neboť svého práva dle ustanovení § 36 odst. 2 a 3 správního řádu, využil. Účastník řízení nebyl v rámci správního řízení vyslýchán jako účastník řízení, ale byl s ním sepsán protokol o vyjádření účastníka řízení, kdy je jeho právem ve věci se vyjádřit nikoliv však jeho povinností. Správní orgán tudíž nebyl povinen účastníka řízení poučovat o možnosti odmítnout ve věci vypovídat tak, aby si svou případnou výpovědí nepřivodil nebezpečí postihu za trestný čin či správní delikt. K odvolací námitce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu neuvedení porušeného ustanovení zákona o zaměstnanosti žalovaný v odůvodnění dále uvedl, že tato skutečnost rozhodnutí nepřezkoumatelným nečiní, neboť prvostupňový správní orgán naopak využil a použil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Ze spisového materiálu vyplynulo, že žalobce minimálně dne 7.11.2012 při provádění pomocných stavebních prací v rekreačním objektu v Chlumu u Třeboně tyto práce vykonával bez povolení k zaměstnání vydaného místně příslušným úřadem práce, žalobce tímto naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný k tomuto dále uvedl, že situace na trhu práce musí být posuzována úřadem práce příslušným dle místa výkonu práce, neboť jen ten má dostatečné informace o aktuální situaci na trhu práce v regionu a o uchazečích, které v evidenci uchazečů o zaměstnání registruje. Z uvedeného důvodu nelze místo výkonu práce měnit bez toho, že by byla možnost obsazení příslušného pracovního místa posouzena úřadem práce místně příslušným. Z tohoto důvodu je nutno námitku účastníka, který má za to, že neporušil žádnou normu, naopak pracoval plně v souladu s pracovním povolením, bez ohledu na to, že toto povolení nebylo vydáno místně příslušným úřadem práce, považovat za nedůvodnou. Žalovaný dále uvedl, že prvostupňový správní orgán se rovněž dostatečně zabýval též přiměřeností zásahu do rodinného a soukromého života žalobce, a to s odkazem na strany 4 a 5 odůvodnění tohoto rozhodnutí. Žalovaný v postupu prvostupňového správního orgánu, který postupoval v souladu s ustanovením § 174a zákona o pobytu cizinců a rovněž v souladu s ustanovením § 119a odst. 2 tohoto zákona, neshledal pochybení. Žalovaný neshledal v postup prvostupňového správního orgánu chybným a z tohoto důvodu rozhodnutí o správním vyhoštění potvrdil a odvolání žalobce zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se nejprve zabýval námitkou žalobce, kterou napadá výrok o stanovení doby vycestování z ČR, kdy byla žalobci uložena povinnost vycestovat do třiceti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o vyhoštění. Žalobce tento výrok považuje za nezákonný a neurčitý, neboť jím není jednoznačně sděleno, kdy má žalobce opustit ČR za předpokladu, že podá správní žalobu proti tomuto rozhodnutí, jenž má ze zákona odkladný účinek. Dle ustanovení § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území. Dle ustanovení § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců má žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění cizince odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí, to neplatí, pokud byl cizinec vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Krajský soud při posuzování této námitky vycházel z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24.01.2012 č.j. 10 As 106/2010-83, kterým Nejvyšší správní soud stanovil, že „je tedy na správním orgánu, aby ve výrokové části rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil v prvé řadě počátek doby (materiální lhůty), v níž je cizinec povinen vycestovat z území (§118 odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců) a dále počátek doby zákazu vstupu na území (§118 odst. 1 věta první a druhá zák. o pobytu cizinců). Přitom je zřejmé, že správní orgán není oprávněn za situace, kdy zároveň nevyloučil odkladný účinek odvolání (§85 odst. 2 správního řádu), resp. kdy odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění vyloučit ze zákona nelze (§ 169 odst. 5 zák. o pobytu cizinců, ve znění účinném od 01.01.2011) určit počátek běhu lhůty pro vycestování z území dřívějším okamžikem, než je právní moc rozhodnutí o správním vyhoštění. Pozdější počátek běhu lhůty, resp. její přerušení stanoví § 118 odst. 3 věta třetí a čtvrtá zák. o pobytu cizinců, ve znění účinném od 01.01.2011, v souvislosti se zajištěním vyhošťovaného cizince. Počátek doby, po níž nelze cizinci umožnit vstup na území, je pak správní orgán jistě oprávněn navázat právě na uplynutí lhůty pro vycestování z území. Správní orgán tak má možnost stanovit kromě doby správního vyhoštění také počátek této doby a lhůtu pro vycestování. V daném případě správní orgán využil tohoto svého oprávnění a stanovil lhůtu pro vycestování žalobce v délce třiceti dnů od právní moci. Správní orgán stanovením této lhůty pro vycestování a jejího počátku zjevně nevyloučil odkladný účinek žaloby, když tuto lhůtu stanovil právě až od právní moci rozhodnutí o vyhoštění, tedy v intencích shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce v této lhůtě podal správní žalobu, byla ze zákona odložena vykonatelnost tohoto rozhodnutí a správním orgánem stanovená třicetidenní lhůta běžící od právní moci rozhodnutí o vyhoštění tak využita nebude. Krajský soud v této souvislosti považuje za nutné poukázat na ustanovení § 101 správního řádu, na základě kterého může správní orgán vydat nové rozhodnutí, kterým dodatečně stanoví nebo v tomto případě změní lhůtu ke splnění povinnosti. Námitku žalobce ohledně neurčitosti či nezákonnosti tohoto výroku nelze považovat za důvodnou, neboť podání správní žaloby má odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, třicetidenní lhůta od právní moci napadeného rozhodnutí stanovená k vycestování žalobce z území ČR tudíž využita nebude. Správní orgán má navíc ve smyslu ustanovení § 101 správního řádu možnost vydat nové rozhodnutí, kterým stanoví náhradní lhůtu pro vycestování. Krajský soud se dále zabýval námitkou žalobce, že výrok napadeného rozhodnutí není dostatečně srozumitelný a určitý, když v něm není uvedeno, kterého konkrétního jednání se měl žalobce dopustit. Obsahem výroku žalobou napadeného rozhodnutí je skutečnost, že se žalobci dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců ukládá správní vyhoštění. Dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Ze znění shora citovaného zákonného ustanovení v kontextu se zněním výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že prvostupňový správní orgán opřel důvod vydání rozhodnutí o správním vyhoštění právě o obsah ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Z této skutečnosti lze dovodit, že v daném případě žalobce byl na území ČR zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území ČR provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Krajský soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6.6.2011 č.j. 2 As 62/2011-77. Nejvyšší správní soud v dané věci konstatoval, že napadené rozhodnutí správního orgánu obsahuje toliko odkaz na ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a blíže nespecifikuje, kterou ze zde uvedených skutkových podstat měl stěžovatel jakožto svým jednáním způsobit. Pro rozhodnutí o uložení správního vyhoštění však není rozhodující, zda cizinec vykonával nelegální práci ve smyslu zákona o zaměstnanosti, nýbrž pouze to, zda se dopustil jednání, kterým naplnil některou ze skutkových podstat vymezených ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že žalobce v projednávané věci naplnil podmínky stanovené v tomto zákonném ustanovení, je dále rozvedena a prokázána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde je, konkrétně na straně 4 tohoto rozhodnutí, jednoznačně uvedeno, že žalobce konal práci bez příslušného povolení k zaměstnání, když dne 7.11.2012 bez povolení k zaměstnání vydaným místně příslušným úřadem práce vykonával pomocné stavební práce v rekreačním objektu v Chlumu u Třeboně. Žalovaný tak jednoznačně specifikoval důvod, pro který žalobce naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o zaměstnanosti, a to v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V případě žalobce tak správní orgány jednoznačně shledaly, že byl na území ČR zaměstnán bez příslušného povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou k výkonu zaměstnání. Krajský soud tudíž považuje za prokázané, že žalobce svým jednáním naplnil první důvod v ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že tento konkrétní důvod není obsažen ve výroku rozhodnutí, nečiní toto rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť z odůvodnění rozhodnutí je dostatečně zřejmá konkrétní skutková podstata jednání žalobce, kterou shora uvedené ustanovení zákona o pobytu cizince naplňuje, přičemž je jasné, že pro uložení správního vyhoštění dle tohoto ustanovení postačuje naplnění byť jen jedné z podmínek v tomto ustanovení uvedených. Krajský soud při posuzování této žalobní námitky vycházel též z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.1.2011 č.j. 7 As 98/2010-67, dle kterého „ze správního rozhodnutí musí být jednoznačně seznatelné, zda cizinec a) byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň”. Z tohoto rozhodnutí lze dovodit, že zákon správnímu orgánu neukládá uvést již ve výroku rozhodnutí o správním vyhoštění konkrétní skutkovou podstatu daného případu, kterou lze pod ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců podřadit. Z citovaného rozhodnutí lze naopak dovodit, že tato jednoznačně seznatelná skutková podstata, tedy jednání, kterého se cizinec dopustil a na základě kterého jej lze vyhostit, musí být obsažena v rozhodnutí, na základě této skutečnosti lze dovodit, že postačuje, když správní orgán toto jednání cizince specifikuje v odůvodnění předmětného rozhodnutí. Z obsahu rozhodnutí o správním vyhoštění je patrné, že správní orgán prvního stupně se zabýval charakterem žalobcem vykonávaných prací a jednoznačně v odůvodnění rozhodnutí určil, že žalobce vykonával na území ČR práci, k jejímuž výkonu neměl příslušné povolení k zaměstnání. Na základě shora uvedených skutečností se krajský soud s námitkou žalobce, dle které je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečné specifikace konkrétního jednání, kterého se měl žalobce dopustit, neztotožňuje a považuje ji za nedůvodnou. Žalobce dále poukázal, že důkazy, které by měly odůvodňovat vydání napadeného rozhodnutí o správním vyhoštění, byly pořízeny v rozporu s právními předpisy a nelze je tedy, ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu použít. Žalobce konkrétně uvedl protokol o vyjádření účastníka správního řízení, před jehož soupisem byl žalobce správním orgánem nesprávně a neúplně poučen, přičemž v důsledku takového poučení byl žalobce povinen vypovídat pravdivě a nic nezamlčet, což samo o sobě způsobuje nezákonnost a tudíž procesní nepoužitelnost tohoto úkonu ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že prvostupňový správní orgán sepsal dne 7.11.2012 se žalobcem Protokol o vyjádření účastníka správního řízení sepsaný dle ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu. Obsahem tohoto protokolu je též poučení o právech a povinnostech účastníka správního řízení. Žalobce byl v případě tohoto vyjádření poučen o svých právech dle ustanovení § 4 odst. 4, § 33 odst.1, § 36 a § 38 správního řádu a rovněž byl poučen o svých povinnostech dle ustanovení § 52 a 79 správního řádu. Dále byl žalobce poučen o pořádkových opatřeních dle ustanovení § 62 a § 63 správního řádu, o následcích v případě uvedení nepravdivých informací dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o pobytu cizinců, dále byl žalobce, dle ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu, poučen o možnosti uplatnit důkazy a skutečnosti do doby vydání rozhodnutí správním orgánem prvního stupně a dále o možnosti uplatnění práva na nevyplacenou mzdu. Žalobce svým podpisem na tomto protokolu stvrdil, že poučení rozuměl a rovněž porozuměl důvodu, proč je tento protokol sepisován. V závěru protokolace žalobce uvedl, že mu bylo umožněno nahlédnout do spisu, seznámit se s dosavadními podklady pro rozhodnutí, a to i s možností jejich získání a byla mu dána možnost se k těmto podkladům vyjádřit. Dle ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam. Dle odst. 2 protokol obsahuje zejména místo, čas a označení úkonů, které jsou předmětem zápisu, údaje umožňující identifikaci přítomných osob, vylíčení průběhu předmětných úkonů, označení správního orgánu a jméno, příjmení a funkci nebo služební číslo oprávněné úřední osoby, která úkony provedla. Údaji umožňujícími identifikaci fyzické osoby se rozumějí jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jiný údaj podle zvláštního zákona. Z obsahu protokolu o vyjádření účastníka správního řízení krajský soud shledal, že žalobce byl správním orgánem prvního stupně poučen o všech jeho právech a povinnostech jakožto účastníka správního řízení, tedy řádně a v souladu se zákonem. Krajský soud nesouhlasí s námitkou žalobce, že nebyl žalobce správním orgánem poučen o jeho základním procesním právu odmítnout ve věci tak, aby si svojí případnou výpovědí nepřivodil nebezpečí postihu za trestný čin či správní delikt. Dle ustanovení § 36 odst. 1 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhu. Dle odst. 2 tohoto ustanovení účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak. Dle odst. 3, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. S ohledem na odst. 2 věty první shora citovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že účastník správního řízení má právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Z dikce tohoto ustanovení tak lze dovodit, že podat vyjádření k danému správnímu řízení je účastníkovým právem, nikoliv povinností. Z dalšího obsahu protokolu je navíc zjevné, že žalobce tohoto svého práva využil. V této souvislosti považuje krajský soud za vhodné poukázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13.04.2010 č.j 1 As 23/2010-77, v jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud poukázal na znění ustanovení § 87e odst. 1 písm. d) zákona o pobyt u cizinců, dle kterého na zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu se důvody podle § 87d odst. 1 vztahují obdobně. Ministerstvo žádost zamítne, jestliže žadatel se bez vážného důvodu nedostaví k výslechu (§ 169 odst. 2), odmítne vypovídat nebo ve výpovědi uvede nepravdivé skutečnosti. Dle ustanovení § 169 odst. 2 tohoto zákona je správní orgán oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území, zejména zda účelově neuzavřel manželství nebo zda jeho účelově prohlášeným souhlasem nebylo určeno otcovství. Účastník řízení je povinen vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet. Správní orgán účastníka řízení před výslechem poučí o důsledcích odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Z citovaných zákonných ustanovení jasně vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi vyjádřením účastníka správního řízení a výslechem účastníka řízení za účelem zjištění skutečného stavu věci. V případě výslechu účastníka řízení je správní orgán, na rozdíl od vyjádření účastníka řízení, dle ustanovení § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, povinen tohoto účastníka poučit o důsledcích odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Shora uvedená námitka žalobce, ohledně nepoužitelnosti důkazu provedeného protokolem o vyjádření účastníka správního řízení z důvodu absence poučení o právu odmítnout ve věci vypovídat tak, aby si svou případnou výpovědí nepřivodil nebezpečí postihu za trestný čin nebo správní delikt, je účelová a neopodstatněná, neboť zákon správnímu orgánu tuto poučovací povinnost neukládá. Žalobce byl v rámci poučení před podáním tohoto vyjádření správním orgánem dle ustanovení § 36 správního řádu řádně poučen o svém právu, nikoliv povinnosti, podat vyjádření v tomto řízení, přičemž žalobce tohoto svého práva následně využil. Jako zásadní vadu napadeného řízení žalobce označil nepřezkoumatelnost spočívající v tom, že správní orgán neuvedl, které ustanovení zákona o zaměstnanosti žalobce porušil. K tomuto krajský soud opětovně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6.6.2011 č.j. 2 As 62/2011-77, v jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že „pro rozhodnutí o uložení správního vyhoštění není rozhodující, zda cizinec vykonával nelegální práci ve smyslu zákona o zaměstnanosti, nýbrž pouze to, zda se dopustil jednání, kterým naplnil některou ze skutkových podstat vymezených ustanovením § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců“. Tuto skutečnost dovodil Nejvyšší správní soud rovněž v rozhodnutí ze dne 27.1.2011 č.j. 7 As 98/2010-67. Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že rozhodnutí prvostupňového správního orgánu není nepřezkoumatelné, jestliže v něm není uvedeno, které ustanovení zákona o zaměstnanosti žalobce porušil. Rozhodující skutečností je to, že správní orgán v rozhodnutí o správním vyhoštění popsal jednání žalobce, v jehož důsledku tento naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud na základě těchto důvodů námitku žalobce neshledal důvodnou. Závěrem žalobce vytkl správnímu orgánu, že v rozhodnutí komplexně nezhodnotil a nevypořádal se se všemi výše uvedenými okolnostmi, z odůvodnění nevyplývá naprosto žádná úvaha směřující k posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého života. Dle ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Krajský soud z rozhodnutí o správním vyhoštění zjistil, že prvostupňový správní orgán se v souladu s ustanovením § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců zkoumal rodinné a soukromé poměry žalobce na území ČR, přičemž vycházel především z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení, kde žalobce charakterizoval svůj zdravotní stav jako dobrý s tím, že nemá žádné zdravotní potíže. Dále se správní orgán zabýval rodinnými vazbami žalobce v ČR, přičemž zjistil, že na území ČR žije pouze žalobcova matka, která zde má trvalý pobyt, žalobcova manželka s dětmi žijí na Ukrajině, kam jim žalobce zasílá finanční prostředky. Žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Vzhledem k tomu, že o skutečnostech týkajících se rodinných a soukromých poměrů vypovídal sám žalobce, nepovažuje krajský soud za účelné ani hospodárné, aby tyto poměry byly správními orgány znovu ověřovány. Na základě těchto skutečností dospěl soud k závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění žalobci nemůže způsobit nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, když hlavním cílem žalobce na území ČR je finanční podpora matky a jeho rodiny, která pobývá na Ukrajině. Důvodem, který by bylo možné považovat za zásah do žalobcova soukromého života, není ani skutečnost, že žalobce má na území ČR vozidlo, které bude muset prodat či jej na hranicích nevýhodně proclít. S ohledem na shora uvedené skutečnosti má krajský soud za to, že správní orgán dostatečně přezkoumal a vyhodnotil žalobcovy rodinné i soukromé poměry na území ČR. Krajský soud podotýká, že je povinností žalobce, aby důvody, pro něž by správní vyhoštění mohlo znamenat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, dostatečně prokázal, což se v projednávané věci nestalo, naopak jako důvod uvedl pouze finanční podporu matky a své rodiny na Ukrajině. Krajský soud se tudíž plně ztotožňuje se závěrem správního orgánu, dle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění nebude mít nepřiměřený dopad do žalobcova soukromého a rodinného života. Soud vzal v úvahu rovněž délku vyhoštění, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států, přičemž má za to, že tříměsíční doba vyhoštění byla stanovena v dolní hranici dané zákonem. Soud proto shrnuje, že napadené rozhodnutí není pro důvody tvrzené v žalobě vadné. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení