10 A 42/2015 - 43

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Kateřiny Kulískové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobců a) Ing. B. N., b) M. K., zastoupené JUDr. Josefem Tuškem, obecným zmocněncem se sídlem Mezinárodní advokátní kancelář, s. r. o., Tábor, tř. 9. května 678, a c) M. K., proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2015, č. j. KUJCK 121/2015/OREG, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2015, č. j. KUJCK 121/2015/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Tábor, stavebního úřadu (dále též „stavební úřad“) ze dne 15. 9. 2014, č. j. METAB 39199/2014/SÚ/Hli, kterým bylo ve společném územním a stavebním řízení žadateli Františku Machovi vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby „Přístavba hospodářského objektu vedoucí ke změně užívání na garáž, svody dešťových vod“ na pozemích parc. č. st. 373 a 1400/3 v k. ú. Želeč u Tábora, a stavební povolení na stavbu „Přístavba a stavební úpravy hospodářského objektu vedoucí ke změně užívání na garáž“ na stejných pozemcích. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci dne 4. 3. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobci v žalobě uvedli, že neustálým protahováním a úpravami původně zahájeného řízení a konstatováním jen určitých skutečností dochází k postupné legalizaci původní tzv. černé stavby k výstavbě rozsáhlého objektu, který ve svém souhrnu prakticky přesahuje vlastní rodinný dům stavebníka. Podle žalobců vydaná správní rozhodnutí nerespektují zásadu spočívající v zachování kvality prostředí. Kvalitu prostředí přitom stavebník systematicky porušuje tím, že má u hranic se sousedními pozemky žalobců umístěnu voliéru, kurník a králíkárnu, plot z azbestu vysoký cca 180 m a dva dřevěné přístřešky opodál, které občas používá jako garáž. Podle žalobců není pravdou, že by tyto přístřešky nebylo možné využít jako garáž, jak měla zjistit kontrolní prohlídka dne 31. 5. 2012. To se žalobci pokusí doložit fotodokumentací. Stavebník nyní plánuje stávající hospodářský objekt u hranic pozemků žalobců přetvořit přístavbou na monstrózní garáž, která zastíní okolní pozemky a bude při užití pro tento účel obtěžovat okolní pozemky hlukem startování aut a pachem výfukových plynů. Tyto hrozící imise a jejich dosah jsou ze strany správních orgánů podceňovány. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatuje, že napadené rozhodnutí se vůbec netýká betonové plochy, která je v místě vybudována již téměř pět let bez povolení. O původních řízeních se žalovaný nezmiňuje. Správní orgány pomíjejí celý vývoj věci, přičemž všechno začalo již před pěti lety, kdy stavebník bez povolení zřídil betonovou plochu těsně u hranic s pozemky žalobců. Dne 16. 11. 2010 zahájil stavební úřad řízení o odstranění stavby betonové zpevněné plochy na pozemku parc. č. 1400/3 v k. ú. Želeč u Tábora. Do dnešního dne však tato betonová plocha existuje a není o ní nijak rozhodnuto. Žalovaný o této ploše uvádí, že již není předmětem řízení. Žalobci však zdůvodnili, že stávající betonová plocha se nutně stane součástí plánované stavby. Dnes je tak fakticky povolována stavba, jejíž součást již existuje. Žalovaný na str. 6 uvádí, že stávající betonová plocha bude sloužit pouze pro manipulaci a přístup ke stavbě. Podle žalobců tímto dochází k obcházení zákona a k tomu, že betonová plocha na hranicích s pozemky žalobců zůstane. Žalovaný se podle žalobců nezajímá o vývoj celé věci a jen stále konstatuje, že je vázán předmětem řízení, jak jej určil stavebník. Nereaguje přitom na námitky, že veškerý postup stavebníka je veden zjevně účelově, když z nezbytně nutné stavby skladu dřeva se po zrušení věci rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2011, č. j. 10 A 53/2011 – 39, má stát stavba garáže, kde již tolik výjimek nebylo nutno stavebníkovi povolovat. Žalobci navrhli důkaz místním šetřením. Žalovaný se podle žalobců nezajímal ani o možnost imisí v důsledku dešťových srážek. Svod okapu ze současné stavby, který byl dříve otočen přímo směrem na pozemek žalobců b) a c), je dnes otočen po směru vedení hranice mezi pozemky. V důsledku srážek tak bude stejně docházet k podmílání pozemku žalobců b) a c) a k ničení podezdívky jejich plotu. Při místním šetření by bylo možné zjistit, že v roce 2014 vybudoval stavebník u vedlejšího plotu další přístřešek. Žalobci b) a c) poukazují na to, že mají 10 metrů od hranic pozemků studnu s pitnou vodou a mají tudíž obavy z jejího znečištění. Žalobci konstatují, že stavebník nedbá na zachování kvality prostředí (dříve pohody bydlení) a správní orgány mu vycházejí vstříc. Žalobci mají z druhé strany pozemku silnici, a tak po výstavbě monstrózní stavby kromě hrozby imisemi, zastíněním, dešťovou vodou a výfukovými plyny nebo hlukem též silně poklesne i cena jejich nemovitosti. Žalobci jsou toho názoru, že v důsledku stálé existence původně nepovolené betonové plochy by se neměla obcházet výjimka ohledně vzdálenosti stavby od hranic sousedních pozemků, a jelikož nebyla udělena výjimka, nemělo by dojít k povolení celé stavby. Rozměry stavby a její umístění jsou v rozporu s požadavky na zachování kvality prostředí. Podle žalobců jde navíc zcela evidentně o situaci, kdy stavebník pouze účelově mění údajný účel a využití stavby. Žalobci poukazují na to, že tato věc již byla řešena rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2011, č. j. 10 A 52/2011 – 47, byť se zde ještě jednalo o stavbu skladu dřeva. Závěrem žalobci navrhli zrušení obou správních rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že správní orgány byly vázány předmětem žádosti stavebníka. Stavebník splnil zákonné požadavky a navrhovaný záměr splňuje též požadavky na vymezování pozemků a umisťování staveb podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). Velikost staveb souvisejících s bydlením či bydlení podmiňujících není omezena zákonem ani prováděcím předpisem a navrhovaný záměr je v souladu s územním plánem obce. Navrhovaná stavba podle žalovaného svou funkcí eliminuje možnost obtěžovat své okolí nad míru přípustnou poměrům. Pokud jde o existující zpevněnou betonovou plochu, pak žalovaný uvedl, že tato není předmětem řízení a nestane se součástí navrhované stavby. Navrhovaná přístavba bude mít vlastní základy, které budou ve stávající betonové ploše zhotoveny tak, že se odstraní stávající vrstva betonu a bude vykopána zemní rýha, do které budou vybetonovány nové základy. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 12. 4. 2013 podal stavebník žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení. Dne 10. 7. 2013 vydal stavební úřad pod č. j. METAB 30853/2013/SÚ/Hli společné územní rozhodnutí a stavební povolení. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 11. 2013, č. j. KUJCK 64205/2013/OREG, rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení stavební úřad podle pokynu nadřízeného správního orgánu vyzval stavebníka k doplnění a úpravě projektové dokumentace, k vyřešení způsobu odvodu a regulace dešťových vod ze zpevněných ploch, k upřesnění způsobu založení objektu v místě stávající zpevněné betonové plochy a doložení aktuálního vyjádření E.ON Česká republika, s. r. o., a to výzvou ze dne 5. 2. 2014, č. j. METAB 5978/2014/SÚ/Hli. Oznámením ze dne 12. 5. 2014 bylo pokračováno v řízení poté, co stavebník předložil požadované podklady. Dne 27. 5. 2014 podali žalobci námitky v rámci společného řízení. Dne 26. 6. 2014 se konala kontrolní prohlídka na místě. Dne 15. 9. 2014 vydal stavební úřad pod č. j. METAB 39199/2014/SÚ/Hli, rozhodnutí, kterým ve společném územním a stavebním řízení žadateli Františku Machovi vydal územní rozhodnutí o umístění stavby „Přístavba hospodářského objektu vedoucí ke změně užívání na garáž, svody dešťových vod“ na pozemích parc. č. st. 373 a 1400/3 v k. ú. Želeč u Tábora, a stavební povolení na stavbu „Přístavba a stavební úpravy hospodářského objektu vedoucí ke změně užívání na garáž“ na stejných pozemcích. V tomto rozhodnutí byly stanoveny podmínky pro umístění stavby a zpracování projektové dokumentace a též podmínky pro provedení stavby a pro užívání stavby. V odůvodnění stavební úřad vypořádal návrhy a námitky účastníků řízení. Odvolání proti tomuto rozhodnutí podali všichni tři žalobci. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobců zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Předně se krajský soud zabýval námitkami žalobců ve vztahu k existující betonové ploše na pozemku stavebníka, která je podle nich tzv. černou stavbou a nyní je dodatečně legalizována jako součást stavby, která byla povolena společným rozhodnutím. Krajský soud k argumentaci žalobců o tom, že ve vztahu k betonové ploše bylo zahájeno řízení o odstranění stavby, přičemž toto řízení zřejmě doposud nebylo ukončeno, nemůže než konstatovat, že jeho úkolem v tomto soudním řízení je přezkoumat zákonnost společného řízení, v němž bylo vydáno společné územní rozhodnutí a stavební povolení na přístavbu hospodářského objektu vedoucí ke změně užívání na garáž. Skutečnost, zda je stávající betonová plocha tzv. černou stavbou či nikoliv nemůže krajský soud v tomto řízení hodnotit, neboť tato záležitost se týká jiného řízení (o odstranění stavby), které není předmětem tohoto soudního přezkumu. Krajský soud však ve shodě se správními orgány konstatuje, že existující betonová plocha se podle projektové dokumentace nestane součástí umisťované a povolované přístavby hospodářského objektu, která má následně sloužit jako garáž. Ze souhrnné technické zprávy, kterou zpracoval v červenci 2012 Ing. J. Č. (odpovědný projektant a autorizovaný inženýr pro pozemní stavby je v rámci projektu uveden Ing. L. Č.), se podává, že nové základy budou provedeny jako betonové pasy z betonu prokládaného lomovým kamenem. Základové pasy budou betonovány přímo do zemní rýhy, přičemž základy ve stávající betonové ploše budou zhotoveny tak, že bude odstraněna stávající vrstva betonu a vykopána zemní rýha, do které budou vybetonovány nové základy. Tento záměr je zachycen na výkresu 01 – Základy. Povolovaná stavba je tak zamýšlena jako stavba nezávislá na betonové ploše s vlastními základy a vlastními konstrukčními prvky, jak je popsáno v projektové dokumentaci. Přestože se stávající betonová plocha bude po úpravách, které souvisejí s vybudováním zcela nových základů pro povolovanou stavbu, částečně nacházet pod povolovanou stavbou (výkres Celková situace – C) a bude využita jako podlaha přístřešku, nelze vycházet z toho, že se betonová plocha stane součástí stavby. Část betonové stavby se pod povolovanou stavbou nacházet nebude, jak vyplývá z výkresů. V případě, že by bylo vydáno rozhodnutí o nařízení odstranění stavby betonové plochy, pak by toto rozhodnutí bylo samostatně exekuovatelné, neboť povolovaná stavba by tomuto postupu nikterak nebránila. Betonová plocha by mohla být odstraněna, aniž by došlo k zásahu do povolované stavby. Tato stavba totiž bude mít své vlastní základy a příp. odbourání části betonové plochy, která by sloužila jako podlaha přístřešku, by bylo následně řešitelné. V této souvislosti krajský soud doplňuje, že argumentace žalobců o tom, že pro stavbu nebyla udělena výjimka ohledně vzdálenosti stavby od hranic pozemku, není důvodná. Podle projektové dokumentace je hranice přístavby umístěna ve vzdálenosti 2 m od jižní a východní hranice pozemku; ze západní strany je přístavba napojena na stávající hospodářský objekt a ze severní strany pokračuje pozemek stavebníka. Výjimka pro umístění stavby tedy vyžadována nebyla, neboť povolovaná stavba splňuje nároky pro umístění stavby garáže podle § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Stávající betonová plocha, která je podle projektové dokumentace umístěna 0,5 m od jižní hranice pozemku a z východní strany sahá až k hranici sousedního pozemku, není součástí povolované stavby, a proto její umístění nebylo pro správní orgány rozhodné. Z tohoto pohledu pak nejsou rozhodné ani předchozí žalobci odkazované rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích, které se týkaly udělených výjimek ve vztahu k umístění betonové plochy. Krajský soud dále dodává, že předmětem společného řízení nebylo umístění a povolení stávajících hospodářských objektů; na ty je přístavba pouze navazována. Jejich umístění u hranic pozemků proto nelze v tomto řízení rozporovat. Legálnost umístění těchto hospodářských objektů navíc stavebník doložil, jak konstatuje žalovaný na str. 7 napadeného rozhodnutí. Stejně tak nelze v tomto soudním řízení rozporovat umístění voliéry, kurníku, králíkárny a plotu o výšce cca 180 m, neboť tyto stavby nebyly předmětem vedeného stavebního řízení. Stavení úřad se nicméně s těmito stavbami vypořádal na str. 8 svého rozhodnutí, kde uvedl, že stavby typu králíkárna nepodléhají stavebnímu zákonu a že stavba plotu byla řádně ohlášena v roce 2006. Podle § 21 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. platí, že na pozemcích staveb pro bydlení lze kromě stavby pro bydlení umístit stavbu nebo zařízení související s bydlením či bydlení podmiňující a provést terénní úpravy potřebné k řádnému a bezpečnému užívání pozemků, staveb a zařízení na nich, není-li z prostorových a provozních důvodů možno zabezpečit uvedené funkce ve stavbě pro bydlení. Na pozemcích rodinných domů lze dále umístit jednu stavbu pro podnikatelskou činnost do 25 m2 zastavěné plochy a do 5 m výšky s jedním nadzemním podlažím, podsklepenou nejvýše do hloubky 3 m. Z tohoto ustanovení vyplývá, že na pozemku stavebníka lze umístit stavbu související s bydlením, což je i garáž, není-li z prostorových a provozních důvodů možné zabezpečit plnění funkce garáže přímo ve stavbě pro bydlení. V rámci společného řízení bylo stavebním úřadem ověřeno, že funkci garáže není možné zabezpečit v rodinném domě stavebníka. Ač se v tomto domě garáž nachází, nelze ji k parkování vozidel užívat z důvodu jejích nedostačujících rozměrů ve vztahu k rozměru vozidla stavebníka. To se podává z protokolu ze dne 17. 5. 2013. Žalobci tuto skutečnost v žalobě nesporují. Pokud jde o účel povolované stavby jako garáže, tak žalobci v žalobě tvrdí, že stavebník užívá občas jako garáž již dva existující přístřešky. Tuto skutečnost žalobci chtěli prokázat soudu fotodokumentací. To však neučinili. Krajský soud k tomu uvádí, že na kontrolní prohlídce dne 31. 5. 2012 bylo zjištěno, že tyto dva přístřešky jsou užívány jako sklad zahradního nářadí a nikoliv jako garáž, neboť tomu svými rozměry neodpovídají. Krajský soud tak má za prokázané, že plnění funkce garáže jakožto stavby související s bydlením není možné zabezpečit ve stavbě pro bydlení a zároveň tato funkce doposud není zajišťována v rámci jiné stavby na pozemku stavebníka. V této souvislosti též krajský soud konstatuje, že neshledal potřebným provádět v soudním řízení důkaz ohledáním, jak navrhli žalobci v žalobě, neboť stav v místě je ve správním spise dostatečně zadokumentován jak protokoly o kontrolních prohlídkách, tak fotodokumentací. Návrh povolované stavby je pak zcela patrný z předložené projektové dokumentace, která je taktéž součástí správního spisu. Z toho důvodu krajský soud navrhovaný důkaz neprovedl. Krajský soud je toho názoru, že správní orgány dostatečným způsobem posoudily soulad umístění stavby na pozemku stavebníka s požadavky podle § 21 a § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., což i náležitě odůvodnily ve svých rozhodnutích. Stejně tak posoudily soulad povolované stavby s požadavky vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů. Současně posoudily, že povolovaná stavba je umísťována v souladu s územním plánem a že svým charakterem a provedením odpovídá stavbám, které jsou pro funkci garáže v dané lokalitě umístěny. Jak konstatoval stavební úřad na str. 7 svého rozhodnutí, doplňkové stavby v této lokalitě se nachází velmi často při hranicích pozemků, jsou pravidelných půdorysných tvarů (nejčastěji obdélníku) a jsou zastřešeny buď sedlovými nebo pultovými střechami; plánovaná stavba je navržena tak, aby architektonicky zapadla do stávajícího rázu zástavby. Žalobci dále namítali, že s povolovanou stavbou souvisejí imise, které správní orgány podceňují. Má se jednat o imise zastíněním, hlukem startování aut, pachem výfukových plynů a podmíláním pozemku žalobců b) a c) v důsledku zatékání dešťových srážek na jejich pozemek. Žalobci se obávají narušení kvality prostředí. Pokud jde o pojem „kvalita prostředí“, tak žalovaný výstižně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 – 116, publikovaný pod č. 850/2006 Sb. NSS (dostupný z www.nssoud.cz), v němž se vymezuje obsah pojmu „pohoda bydlení“. Krajský soud se obecně ztotožňuje se žalovaným v tom, že charakter stavby již svou funkcí a umístěním na pozemku (v souladu s vyhláškou č. 501/2006 Sb.) eliminuje možnost obtěžovat okolí nad míru přípustnou poměrům. Pokud jde o hluk způsobený startováním osobních automobilů a obtěžování výfukovými plyny, tak krajský soud konstatuje, že při užívání garáže pro účely související s bydlením nelze předpokládat, že by hlukové a pachové imise byly natolik významné, aby mohly přesáhnout míru přípustnou poměrům. Ze souhrnné technické zprávy vyplývá, že charakter užívání navržené stavby nebude mít negativní vliv na okolní pozemky a stavby, že objekt je navržen v souladu s platnými předpisy ochrany zdraví a v souladu s obecně technickými požadavky na výstavbu, že navržená stavba negativně neovlivní životní prostředí a že je zajištěna ochrana proti hluku tím, že navržené stavební úpravy budou provedeny v souladu s platnými zákony a normami ČSN a že navržené konstrukce splňují normové hodnoty neprůzvučnosti. Pokud jde o námitku zastínění nemovitostí žalobců v důsledku realizace povolované stavby, pak se jí podrobně zabýval jak stavební úřad, tak žalovaný. Stavební úřad na str. 7 svého rozhodnutí konstatoval, že povolovaná stavba byla posouzena z hlediska zastínění sousedních pozemků a okolních rodinných domů podle normy ČSN 73 4301 – Obytné budovy. Toto posouzení bylo doloženo Studií zastínění (oslunění), která byla zpracována Ing. Janem Čížkem, přičemž zodpovědným projektantem byl autorizovaný inženýr Ing. Ladislav Čížek. Obsah této studie podrobně rozebral stavební úřad na str. 7 svého rozhodnutí. K odvolací námitce se touto problematikou zabýval i žalovaný, který konstatoval, že ze studie vyplývá, že zastínění pozemků žalobců navrhovanou přístavbou bude zanedbatelné, přičemž oslunění bude dostatečné a vyhovuje požadavkům citované normy ČSN. Krajský soud se Studií zastínění seznámil a konstatuje, že imisemi zastínění je podle modelového grafického znázornění ohrožen pouze pozemek žalobce a) parc. č. 1386/1 v k. ú. Želeč u Tábora. Z modelového znázornění zastínění a ze závěru studie má krajský soud za prokázané, že zastínění nebude překračovat míru stanovenou v aplikované normě ČSN. V podrobnostech krajský soud odkazuje na argumentaci stavebního úřadu k této námitce, se kterou se krajský soud zcela ztotožňuje. Žalobci se dále obávají imisí dešťovými srážkami s tím, že bude i nadále docházet k podmílání pozemků žalobců b) a c) a k ničení podezdívky jejich plotu. Z výroku územního rozhodnutí pro umístění stavby se podává, že svody dešťových vod budou provedeny od severovýchodního a severozápadního rohu přístavby a dešťové vpusti, která bude shromažďovat dešťové vody ze stávající betonové plochy okolo objektu. Svody dešťových vod budou kapacitně napojeny na vyhovující systém odvodu dešťových vod stávajícího rodinného domu na pozemku parc. č. 1400/3 v k. ú. Želeč u Tábora v místě šachty dešťové kanalizace přímo u obvodové zdi rodinného domu. Svody budou provedeny z PVC trub 125 x 3,2 uložených ve spádu 1,0% v celkové délce 33 m. Plán nových dešťových svodů je zakreslen ve výkresu Celková situace – C. Danou námitku pak vypořádal i stavební úřad v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž zopakoval, že dešťové svody budou napojeny na systém odvodu dešťových vod rodinného domu, který je napojen na obecní dešťovou kanalizaci. Jak je patrné, tak opatření podle projektové dokumentace se budou týkat i odvodu dešťové vody ze stávající betonové plochy, která je nyní zasakována na pozemku stavebníka. Nově bude dešťová vody ze stávající betonové plochy svedena do vpusti, která bude napojena na nové dešťové svody z objektu garáže. Stavební úřad k námitce odtoku dešťových vod na pozemek žalobců b) a c) ověřil při kontrolní prohlídce dne 26. 6. 2014, že dešťové vody jsou aktuálně (před provedením povolované stavby) likvidovány na vlastním pozemku stavebníka, a to přirozeným zásahem nad terén a zároveň vsakovacím pruhem z kačírku realizovaným při hranici s pozemkem parc. č. 1400/1 v k. ú. Želeč u Tábora. Žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil, že odvod srážkových vod je pro povolovanou stavbu zajištěn podle předložené projektové dokumentace. Krajský soud z uvedeného dospívá k závěru, že odvod dešťových vod z povolované stavby i ze stávající betonové plochy bude po provedení stavby zajištěn do kapacitně vyhovujícího systému odvodu dešťových vod rodinného domu, který je napojen na obecní dešťovou kanalizaci. Na přístavbě budou umístěny dešťové svody a dešťová voda ze stávající betonové plochy bude vedena do dešťové vpusti; všechna dešťová voda tak bude odváděna z pozemku stavebníka do obecní dešťové kanalizace. Podle projektové dokumentace a podle podmínek vydaného rozhodnutí stavebního úřadu je dostatečným způsobem zajištěno, aby nedocházelo k odtoku dešťové vody na pozemek žalobců b) a c) a aby byla srážková voda likvidována z pozemku stavebníka. Žalobci b) a c) namítají, že 10 m od hranice pozemku se stavebníkem mají umístěnu studnu s pitnou vodou a mají obavy z jejího znečištění. Jak již bylo uvedeno, srážková voda bude likvidována přímo z pozemku stavebníka do obecní dešťové kanalizace. Tímto způsobem bude zajištěno, aby nedocházelo k odtoku dešťových vod na pozemek žalobců b) a c). Nemělo by tak docházet k žádnému poškozování pozemku žalobců b) a c) v důsledku odtoku dešťových vod ze sousedního pozemku stavebníka, a tudíž ani k žádnému ovlivnění studny. Obavy žalobců jsou v tuto chvíli především hypotetické a ničím nepodložené. Žalobci se obávají i poklesu ceny jejich nemovitosti, neboť mají z druhé strany pozemků silnici a jejich pozemky budou po realizaci povolované stavby zatíženy hrozbou imisí. Námitky ve vztahu k imisím vypořádal krajský soud shora a konstatoval, že nejsou důvodné. Danou námitku poklesu ceny pozemků považuje krajský soud především za hypotetickou, neboť žalobci ji nikterak nedoložili. Výstavba v dané lokalitě je regulována územním plánem. Územním plánem může bezesporu dojít k omezení vlastnického práva v území regulovaném tímto plánem ve větší než spravedlivé míře, a to i bez souhlasu vlastníků. Pokud žalobci subjektivně pociťují, že se umístěním povolované stavby sníží ceny jejich nemovitostí, pak takovou skutečnost nelze kompenzovat v řízení územním, stavebním ani v soudním řízení správním. Žalovaný se k této námitce podrobně vyjádřil na str. 10 napadeného rozhodnutí a krajský soud na tuto část odůvodnění odkazuje. Stavebník může své pozemky využívat pouze v souladu s regulací uskutečněnou územním plánem, což ovšem činí. Správní orgány osvědčily, že stavebník realizuje svá práva a záměry v souladu a v mezích územně plánovací dokumentace. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobci neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.