10 A 45/2016 - 44

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce M.F., bytem X, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 19. 1. 2016, č. j. KUJCK 12081/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2016, č. j. KUJCK 12081/2016, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 6. 2015, č. j. 8625, 9082/14 Kol. (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 10 odst. 3 téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. K porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích došlo dne 17. 10. 2014 v době kolem 7:40 – 7:50 hodin a dne 31. 10. 2014 v době kolem 10:00 – 10:30 hodin tak, že vozidlo tovární značky Honda RZ ..., jehož je žalobce provozovatelem, v uvedené době zastavilo a stálo odstavené svou přední částí na chodníku v ulici Goethova v Českých Budějovicích. Za uvedený správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, požaduje napadené rozhodnutí zrušit a řízení zastavit. Své výhrady žalobce formuloval do následujících žalobních námitek. Předně žalobce konstatoval své přesvědčení o zániku odpovědnosti za spáchání správního deliktu. Podle žalobce zanikla odpovědnost za správní delikt již v průběhu odvolacího řízení, neboť zanikla odpovědnost za přestupek podle § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), což odůvodňuje zastavení řízení. Žalobce přitom odkazuje na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy Ministerstva dopravy č. j. 8/2013-160-OST/5, podle které správní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok, v analogii na zásadu „in dubio mitius“. Žalobce dále rozporuje skutečnost, že se žalovaný nezabýval namítanou absencí odpovědnosti za správní delikt. Žalobce namítá nenaplnění formálního znaku přestupku podle § 53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) v důsledku umístění dopravní značky B30 „Zákaz vstupu chodců“. Žalobce je přesvědčen, že touto značkou došlo k omezení pohybu chodců po chodníku z důvodu probíhající výstavby parkovacího domu a bylo povoleno zvláštní užívání pozemní komunikace, a tudíž mohlo být vozidlo odstaveno, aniž by byl spáchán přestupek. Žalobce jako důkaz dokládá fotografii, z níž je patrná dopravní značka B30 s doplňkovou tabulkou „chodník uzavřen“, kterou předložil již žalovanému v odvolacím řízení. Podle žalobce nebyla žalovaným vyvrácena námitka týkající se nenaplnění formálního aspektu přestupku podle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu, neboť žalovaný přiznal, že došlo k úpravě užívání pozemní komunikace. Žalobce rovněž namítá nenaplnění materiálního znaku přestupku a uvádí, že se s touto námitkou přednesenou již v odvolacím řízení žalovaný nezabýval. V kontextu s tím žalobce konstatuje, že nemohlo dojít k naplnění materiálního znaku přestupku za situace, kdy byl na předmětném místě zakázán pohyb chodců a žádný chodec tudíž nemohl být ohrožen či omezen. Odvolává se přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedenou již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Žalobce dále vytýká žalovanému, že se nezabýval námitkou absence zákonných podmínek pro odpovědnost za spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu a že žalovaný nevyvrátil námitku ohledně zjištění splnění zákonných podmínek § 125f odst. 2 písm. c) téhož zákona. Závěrem žalobce vytýká žalovanému, že se nezabýval v odvolání namítanou arbitrární výměrou sankce. Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby. Ve vyjádření poukázal na to, že skutková podstata podle ustanovení § 125f zákona o silničním provozu činí provozovatele vozidla odpovědným za správní delikt, kdy tato odpovědnost je konstruována jako odpovědnost objektivní s přípustnými liberačními důvody. Žalovaný dále zrekapituloval zjištěný skutkový stav, jenž je zdokumentovaný ve spise. Jednáním řidiče došlo k porušení § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu a toto jednání naplnilo skutkovou podstatu přestupku v provozu na pozemních komunikacích uvedeného v § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Existuje tak subjekt, objekt i objektivní stránka deliktu a mezi jednáním a následkem existuje příčinná souvislost, neboť nebyly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích a za to nese objektivní odpovědnost provozovatel vozidla. Žalovaný dále odkázal na ustanovení § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu a na ustanovení § 6 odst. 3 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) ve spojení s § 3 odst. 4 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, jež vymezují chodník a jeho užívání. Z fotografie, kterou zaslal žalobce žalovanému společně s odvoláním proti prvostupňovému rozhodnutí, je zřejmé, že nebyla pořízena v ani jeden den, kdy došlo ke spáchání správních deliktů. Na fotografii absentuje datum a čas pořízení, které naopak jsou uvedené na fotografii z policejních spisů a které byly pořízeny v den spáchání správních deliktů. Žalovaný k tomuto dodává, že umístěním dopravní značky B 30 nepřestává být chodník chodníkem, jak se mylně domnívá žalobce. Žalobcova fotografie zachycuje zcela jiný stav, než jaký byl v době pořízení snímků zasahujícími policisty a je irelevantní se k ní dále vyjadřovat. K námitce prokázání materiálních znaků daného jednání žalovaný uvádí, že přestupek je vymezen materiálním a formálním znakem, resp. jednání, jehož formální znaky jsou zákonem označeny za přestupek, naplňuje obvykle i materiální znak přestupku. To však neznamená, že by k naplnění materiálního znaku přestupku došlo vždy, když je naplněn znak formální. Správní orgány jsou vždy povinny zkoumat, zda určité jednání naplnilo oba znaky přestupku. Okolnosti vylučující porušení nebo ohrožení zájmu společnosti musí být vždy individuálně posouzeny. V daném případě pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla postačí, když existuje subjekt správního deliktu, který se dopustil protiprávního jednání tím, že nesplnil povinnost uloženou mu zákonem, dále objekt deliktu, kterým je právem chráněný zájem, na který delikvent útočí a objektivní stránka deliktu, tedy protiprávní jednání osoby odlišné od provozovatele vozidla vykazující znaky přestupku. Žalovaný uvedl, že v daném případě byly splněny všechny rozhodné okolnosti předpokládané pro naplnění podmínek odpovědnosti za spáchání správního deliktu. K namítané arbitrární sankci žalovaný uvedl, že sankce vždy zahrnuje prvek represivní i preventivní a cílem při stanovení výše sankce je vyvážit spravedlivě oba tyto prvky. V případě žalobce byla stanovena sankce při spodní hranici zákonné výměry. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu ze dne 17. 10. 2014 se podává, že téhož dne v čase 7:40 bylo strážníky Městské policie České Budějovice zaregistrováno před domem č. 2, v ulici Goethova v Českých Budějovicích vozidlo Honda RZ ... odstavené v úseku dopravní značky B 28 přední částí na chodníku. Řidič vozidla, ani provozovatel nebyli na místě přítomni, proto hlídka MP označila vozidlo vyrozuměním o porušení pravidel a provedla fotodokumentaci, která je součástí spisu. Totéž se podává i z úředního záznamu ze dne 31. 10. 2014. Správní orgán I. stupně obdržel dne 19. 11. 2014 Oznámení o podezření ze spáchání přestupku, č. j. MP/7602/14-Ba a dne 1. 12. 2014 Oznámení o podezření ze spáchání přestupku, č. j. MP/7965/14-Ba. V obou případech byl žalobce vyzván k úhradě finanční částky 200 Kč, na tyto výzvy však nereagoval. Dne 8. 4. 2015 vyhotovil správní orgán I. stupně výzvu k podání vysvětlení před uplatněním objektivní odpovědnosti a předvolal žalobce na den 28. 4. 2015 k podání nezbytného vysvětlení. Žalobce se dostavil a správní orgán I. stupně vyhotovil zápis o podaném vysvětlení podle § 60 zákona o přestupcích, kde žalobce uvedl, že s vozidlem v předmětné časy parkovala osoba, vůči které se žalobce odvolal na právo nevypovídat. Téhož dne byl správním orgánem I. stupně vyhotoven úřední záznam zn. 8625,9082/14Kol. o odložení přestupkové věci podle § 66 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích. Dne 28. 4. 2015 vyhotovil správní orgán I. stupně příkaz o uložení pokuty žalobci za správní delikt, proti kterému žalobce brojil včas podaným odporem. Dne 5. 6. 2015 bylo žalobci fikcí oznámeno pokračování správního řízení ve věci správního deliktu. Dne 10. 6. 2015 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a byla mu uložena pokuta ve výši 1.500 Kč. Dne 23. 6. 2015 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém žalobce namítal, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy i se skutkovými zjištěními a procesní vady zakládají nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce konstatoval, že nedošlo ke spáchání správního deliktu ani přestupku, chybí odpovědnost za správní delikt a materiální aspekt přestupku. Žalobce rovněž namítl nezákonný postup v příkazním řízení, když správní orgán I. stupně uložil povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 1.000 Kč v rozporu s § 79 odst. 2 zákona o přestupcích, a arbitrární výměru sankce. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 19. 1. 2016. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci při jednání a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Prvně žalobce namítá, že došlo k zániku odpovědnosti již v průběhu odvolacího řízení a odkazuje přitom na ustanovení § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, podle kterého nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Podle žalobce by se měla tato úprava přestupkového zákona analogicky vztahovat i na správní delikt. Krajský soud uvádí, že zánik odpovědnosti za správní delikt z důvodu promlčení není zákonem o silničním provozu výslovně upraven. Žalobcem je odkazováno na Metodiku Ministerstva dopravy č. j. 8/2013-160-OST/5, která obsahuje doporučující postup správních orgánů při posuzování zániku odpovědnosti provozovatele motorového vozidla za správní delikt. Metodika obsahuje názor o analogickém uplatnění § 20 odst. 1 zákona o přestupcích. Je však třeba zdůraznit, že v době vydání Metodiky ministerstva dopravy zákon o silničním provozu neupravoval zánik odpovědnosti za správní delikt provozovatele motorového vozidla. Úprava zániku odpovědnosti za tento správní delikt byla do zákona o silničním provozu včleněna až zákonem č. 230/2014Sb., s účinností od 7. 11. 2014, kdy tento zákon novelizoval ustanovení § 125e společná ustanovení o správních deliktech. Odstavec 5 tohoto ustanovení tak nově upravuje odpovědnost fyzické osoby za správní delikt provozovatele vozidla a na odpovědnost fyzické osoby za správní delikt se vztahují společná ustanovení o správních deliktech, a tedy i ustanovení § 125e odst. 3, které stanoví jako důvod pro zánik odpovědnosti za správní delikt nezahájení řízení o něm do 2 let, nejpozději odpovědnost za správní delikt zaniká po 4 letech od jeho spáchání. Objektivní i subjektivní promlčecí doba jsou tak vázány na zahájení řízení o správním deliktu a okamžikem zahájení řízení o něm již nemůže dojít k promlčení tohoto správního deliktu. První ze správních deliktů byl žalobcem spáchán dne 17. 10. 2014. Lhůta pro zánik odpovědnosti za správní delikt nastává nejpozději od 4 let ode dne, kdy byl spáchán, což by v případě žalobce nastalo dne 17. 10. 2018, u druhého správního deliktu pak dne 30. 10. 2018. Správní orgán I. stupně zahájil řízení o správním deliktu do dvou let ode dne, kdy se o správním deliktu dozvěděl a byla tak splněna podmínka uvedená v § 125e odst. 3 ve spojení s § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu. Krajský soud ve vztahu k této problematice odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2016, č. j. 52 A 100/2015 – 63, kde se uvádí: „Zákaz retroaktivity právních norem je totiž v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod vymezen ve vztahu k posouzení trestnosti jednání, nikoliv k posouzení doby, po kterou lze trestný čin stíhat (není pochyb o tom, že tento závěr se vztahuje i na správní delikty, jejichž povaha je v konstantní soudní judikatuře a právní doktríně považována za druh „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod zakotvujícího právo na spravedlivý proces). Ostatně tento závěr vyslovil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 19/93, když uvedl, že otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblastí těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat. A právě v dané věci se nejedná o takový případ, kdy by došlo k aplikaci nové právní úpravy (cit. zákon č. 230/2014 Sb.) na posouzení trestnosti zmíněného deliktního jednání žalobce, neboť před nabytím účinnosti tohoto zákona bylo toto jednání z hlediska jeho trestnosti (tj. nikoliv z hlediska posouzení doby, po kterou lze postihnout žalobce za tento delikt) upraveno stejně jako po nabytí účinnosti cit. zákona, tj. před 7. 11. 2014 i po 7. 11. 2014 bylo takové jednání postižitelné jako předmětný správní delikt.“ V dané věci tak nedošlo k porušení principu zákazu zpětné účinnosti právní normy, kterou došlo k novelizaci ustanovení § 125e zákona o silničním provozu s účinností od 7. 11. 2014, tedy až po okamžiku spáchání přestupku, resp. správního deliktu provozovatele vozidla. Zákonem č. 230/2014 Sb., došlo k prodloužení lhůty, po kterou lze postihnout jednání vykazující znaky správního deliktu provozovatele vozidla. Námitka zániku odpovědnosti žalobce za spáchání správního deliktu je nedůvodná. Ve vztahu k namítané absenci odpovědnosti žalobce za správní delikt krajský soud uvádí některá procesní pravidla. Zákonem č. 297/2011 Sb., byl do zákona o silničním provozu včleněn nový § 125f označený jako Správní delikt provozovatele vozidla. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení odpovídá fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy nebo se jedná o parkovací delikt, dále porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle zákona o silničním provozu a porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu (srov. § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu). Všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně. Další podmínkou pro vyvození odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla je skutečnost, že se porušení pravidel nepodařilo sankcionovat jako přestupek, protože není známa konkrétní osoba, proti níž by bylo možné vést řízení o přestupku, tj. věc byla odložena, nebo je řízení zastaveno, protože spáchání přestupku nebylo obviněnému prokázáno. Tato podmínka zdůrazňuje sekundární povahu odpovědnosti provozovatele vozidla ve vztahu k odpovědnosti řidiče vozidla za přestupek. Tato právní koncepce má posílit zásadu, že za každý zjištěný a zaznamenaný přestupek má být udělena příslušná sankce. Takto stanovená povinnost provozovatele vozidla jej zavazuje k zajištění dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích a je úzce svázaná s jeho objektivní odpovědností za její splnění. Krajský soud považuje za vhodné uvést, že jde-li o subjektivní stránku deliktů, zákon o silničním provozu koncipuje odpovědnost za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, jako odpovědnost objektivní. Tato koncepce objektivní odpovědnosti neklade správnímu orgánu povinnost zkoumat zavinění provozovatele vozidla, tedy zkoumat a prokazovat naplnění jeho subjektivního vztahu (vůle, vědomí, nedbalost) k pravděpodobným následkům svého jednání, resp. toho, že nezajistil, aby při využití jeho vozidla na pozemní komunikaci osobou odlišnou od provozovatele vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Již samotným porušením či nesplněním povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě je porušen zájem společnosti. Tím dochází k naplnění objektivní stránky správního deliktu a k vyvození odpovědnosti za takový správní delikt je dostačující prokázání těchto porušení. Aby se mohl provozovatel vozidla odpovědnosti za správní delikt zprostit, muselo by dojít k naplnění podmínek ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, kdy vozidlo by bylo provozovateli odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou. Žádný z těchto důvodů zjištěn nebyl. K problematice objektivní odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č.j. 3 As 7/2014-21, když uvedl: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takto konstruovaná odpovědnost působí individuálně preventivně vůči provozovateli vozidla, stejně tak jako generálně preventivně vůči okolní společnosti, neboť je zřejmé, že zjevně nastalá protiprávnost spjatá s užíváním a potažmo provozem vozidla nezůstane postižena bez odpovědnosti konkrétní osoby. Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ (dostupné na www.nssoud.cz). V napadeném rozhodnutí žalovaný dostatečným způsobem specifikoval objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla a nelze se tak ztotožnit s námitkou žalobce, že namítaná absence odpovědnosti žalobce za správní delikt nebyla žalovaným vypořádána. Jednáním řidiče vozidla byla naplněna skutková podstata přestupku v provozu na pozemních komunikacích uvedeného v § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Povinnost žalobce jako provozovatele předmětného vozidla, byla dána ustanovením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Mezi jednáním žalobce a následkem existuje příčinná souvislost, neboť ze strany žalobce nebylo zajištěno, aby prostřednictvím jeho vozidla nebyla páchána činnost vykazující znaky přestupku a aby byly dodrženy pravidla provozu na pozemních komunikacích. Další námitku směřující do nenaplnění formálního znaku přestupku podle § 53 odst. 2 ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, považuje krajský soud za irelevantní. Žalobce odkazuje na jím pořízenou a předloženou fotografii místa, na němž došlo k protiprávnímu jednání řidiče předmětného vozidla a která zachybuje toto místo označené dopravní značkou B 30 „Zákaz vstupu chodců“. Jak již zcela správně konstatoval žalovaný v napadeném rozhodnutí, k této fotografii nelze přihlédnout, neboť neobsahuje časové údaje z okamžiku jejího pořízení a není tak jasné, z jaké doby předmětná fotografie pochází, vzhledem k tomu, že stavba parkovacího domu v ulici Goethova v Českých Budějovicích probíhala delší časový úsek a omezení přilehlé komunikace se v průběhu času měnilo. Naopak ve správních spisech se nacházejí fotografie pořízené zasahujícími policisty, které jsou datované a zachycují skutkový stav v okamžiku spáchání přestupku. Na těchto fotografiích se nachází vozidlo, s nímž došlo k protiprávnímu jednání a značka omezující pohyb chodců nebo přímo zakazující jejich vstup na přilehlý chodník, zde jednoznačně v tyto časy nebyla umístěna. Formální aspekt přestupku podle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu byl žalovaným jednoznačně prokázán. Se shora uvedeným souvisí i namítaná absence materiálního znaku přestupku. Žalobce v této souvislosti opět konstatuje, že nedošlo k porušení ustanovení § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu, když byl zakázán pohyb chodců po předmětném chodníku. Krajský soud tedy opět opakuje, že tvrzení žalobce ohledně umístění zákazové dopravní značky B 30 je zcela irelevantní. V době spáchání přestupků dne 17. 10. 2014 a 30. 10. 2014 zcela evidentně chodník nebyl chodcům uzavřen, neboť zákazová značka nebyla v místě odstavení předmětného vozidla umístěna, což jednoznačným způsobem prokazují fotografie pořízené zasahujícími policisty založené ve správních spisech. V posuzované věci není sporu o tom, že v místě odstavení předmětného vozidla nebyl omezen nebo zakázán pohyb chodců prostřednictvím dopravního značení. Vozidlo, jehož provozovatelem je žalobce, bylo odstaveno na chodníku v rozporu s § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu lze vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky zákon označuje za přestupek, naplňuje i materiální znaky přestupku, neboť porušuje či ohrožuje zájem společnosti. Obecně platí, že u správních deliktů je materiální stránka dána samotným naplněním skutkové podstaty deliktu (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45 nebo rozsudek ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011 – 62. Nejvyšší správní soud dále uvedl v rozsudku ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012 – 28, že „až ve chvíli, kdy se jedná o případ, v němž je sporné, zda konkrétní společenská nebezpečnost nedosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti, je nezbytné, aby se správní orgán zabýval materiální stránkou správního deliktu i v odůvodnění svého rozhodnutí. Obecně je přitom nutno vycházet z premisy, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti zpravidla vyšší než nepatrný (rozhodnutí NSS ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1Tzn 2/96)……“. Žalovaný v napadeném rozhodnutí materiální aspekt jednání žalobce vymezil dostatečným způsobem. Ke spáchání správního deliktu došlo porušením primární povinnosti dané provozovateli vozidla ustanovením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. K odpovědnosti za tento správní delikt se nevyžaduje zavinění, neboť se jedná o objektivní odpovědnost. Podstata materiální stránky správního deliktu pak spočívá v tom, že jednání mající znaky skutkové podstaty deliktu vykazuje i společenskou nebezpečnost a škodlivost. Pokud formálně protiprávní jednání nedosahuje intenzity společenské škodlivosti, nebude se jednat o správní delikt. Správní orgány v dané věci jednoznačně prokázaly skutkový stav, který odpovídá právní kvalifikaci deliktního jednání žalobce. Vozidlo, jehož provozovatelem je žalobce, bylo neoprávněně odstaveno přední částí na chodníku určeném pro vstup chodců. Argumenty žalobce týkající se omezení a zákazu vstupu chodcům na předmětný chodník je bezpředmětné, neboť v okamžiku spáchání jednání majícího znaky přestupku nebyl chodník chodcům uzavřen. Žalobce namítá absenci zákonných podmínek pro odpovědnost za spáchaný správní delikt podle § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu, neboť podle žalobce nebyly naplněny podmínky § 125f odst. 2 písm. a) a písm. c). Žalobce tuto svoji námitku opět váže na absenci přestupku a odkaz na jím předkládanou fotografii předmětného chodníku označeného dopravní značkou B 30. Krajský soud jistě chápe snahu žalobce za každou cenu se vyvinit ze spáchání správního deliktu za pomoci všech možných prostředků obrany. Musí však konstatovat, že žalobcem předkládaná fotografie není v žádném případě způsobilá vyvrátit tvrzení o spáchaném přestupku. V případě žalobce byly splněny kumulativně všechny tři podmínky ustanovení § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu a není pochyb o odpovědnosti žalobce za správní delikt. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku arbitrární výměry sankce. Žalobci byla uložena sankce ve výši 1.500 Kč, tedy při samé spodní hranici zákonného rozpětí. Správní orgán I. stupně a poté i žalovaný dostatečným a přezkoumatelným způsobem vyjádřili své úvahy, které je vedly k uložení této sankce. Smyslem a účelem sankce je ochrana společnosti před nežádoucím jednáním, které společnost ohrožuje. Výše sankce se pak zpravidla odvíjí od závažnosti a způsobu spáchání daného protiprávního jednání ve vztahu k osobě pachatele. Ochrana společnosti jako obecný cíl a posouzení konkrétního protiprávního jednání jako individuální cíl pak modifikují sankci, která v sobě zahrnuje prvek represe i prevence. Ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu umožňuje uložit sankci od 1.500 do 2.500 Kč a správní orgán I. stupně dostál požadavku pro určení výše pokuty podle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu. Žalovaný se námitkou žalobce vztahující se k arbitrární výměře sankce podrobně zabýval a tvrzení žalobce se tak nezakládá na pravdě. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že správní orgány dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu provozovatele motorového vozidla a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce opodstatněné. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.

Poučení