10 A 46/2016 - 42

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Teplárny Tábor a.s. se sídlem U Cihelny 2128, Tábor, zastoupeného Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem v Českých Budějovicích, Krajinská 44/10, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, odboru výkonu státní správy II se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 13. 11. 2015, čj. 1410/510/15, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 22. 3. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2015, čj. 1410/510/15, a to ve výroku II. tohoto rozhodnutí. Tímto výrokem žalovaný správní orgán podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví, čj. KUJCK 72596/2015/OZZL ze dne 1. 10. 2015 tak, že : - v bodu 2(nahrazuje text „kotle K 1.4, K 1.5 a K 1.6“ textem „kotle K 1.4, K 1.5, K 1.6 a K 1.7“), - v bodu 6 (se v kapitole A.1.4 písm. a) vypouští text „podmínky platné do 31. 12. 2015“), tabulky včetně poznámek zůstává beze změny, - v bodu 6 ( se v kapitole A.1.4 ruší text uvedeny v písm. b) včetně tabulky a poznámek, - v bodu 6 (se v kapitole A.1.4 písm. c), b), e), d), označují jako b), c), d),e). Ve zbytku podle § 90 odst. 5 správního řádu se napadené rozhodnutí potvrzuje. (2) Žalobce v prvé řadě v žalobě uvedl znění výroku rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí ze dne 1. 10. 2015 čj. KUJCK 72596/2015/OZZL. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl žalovaný správní orgán dne 13. 11. 2015 žalobou napadeným rozhodnutím čj. 1410/510/15, které nabylo právní moci dne 16. 11. 2015. Rovněž v případě tohoto rozhodnutí žalobce uvedl znění výroku I. a II. tohoto rozhodnutí. Proti pravomocnému rozhodnutí žalobce podal dne 12. 1. 2016 žalobu k Okresnímu soudu v Táboře, který dne 29. 2. 2016 vydal usnesení pod čj. 15C 11/2016-67, kterým řízení o žalobě zastavil. Usnesení nabylo právní moci dne 16. 3. 2016. Žalobce ve smyslu § 72 odst. 3 soudního řádu správního ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení podal správní žalobu ke správnímu soudu. (3) Žalobce v žalobě shrnul, že předmětem řízení správních orgánů je sporný kotel K1.7, který provozuje na základě kolaudačního rozhodnutí vydaného Městským úřadem Tábor, stavebním úřadem ze dne 1. 11. 2010 čj. METAB 52450/2010/SÚI/Nav. Kotel K 1.7 byl zařazen do Přechodného národního plánu, který je blíže upraven zákonem č. 201/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobce v prvé řadě rozporuje, že správní orgány o kotli K 1.7 rozhodly jako o nové stavbě a nikoli o rekonstruovaném kotli, na který by zjevně platily jiné emisní limity, než-li na nový kotel. Podle názoru žalobce se jedná v případě kotle K1.7 o repasi starého kotle K 1.3, který byl demontován a nahrazen fluidním kotlem. Tato skutečnost byla správním orgánům známá, proto došlo ke změně emisních limitů rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, ze dne 8. 12. 2011 čj. KUJCK 41820/2011-OZZL/2/Eg, kde správní orgány nesprávně toto rozhodnutí personifikují k osobě Ing. M.E., přestože vydání tohoto rozhodnutí předcházela četná jednání na Krajském úřadě a i monitorování provozu sporného kotle v měsíci červnu 2011 po dobu 3 dnů. Kotel byl provozován v různých režimech spalování a vypouštění emisí zejména SO2 a autorizovaná společnost ENGO servis, s.r.o. prováděla samostatné měření vlivu různých hladin provozu na činnost kotle K 1.

7. Tímto rozhodnutím ze dne 8. 12. 2011 byla provedena změna integrovaného povolení a nejednalo se o soukromou iniciativu Ing. M.E.. (4) Emisní limity pro kotel K 1.7 v roce 2011 byly stanoveny plně v souladu s tehdy platnou legislativou zák. č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a vyhláškou č. 146/2007 Sb., emisní limity se tehdy stanovovaly na základě typu spalovaných paliv na jednotlivých kotlích s přihlédnutím k jmenovitému tepelnému výkonu. (5) Žalobce dále poukázal na nerovné podmínky v podnikání v souvislosti s přístupem žalovaného, který činí rozdíly mezi jednotlivými provozovateli tepláren, kupříkladu ve věci Teplárny Strakonice a.s., která prováděla v minulých létech jako žalobce výstavbu zcela nových fluidních kotlů, které nahradily stávající nevyhovující starší kotle jako žalobce, který nahrazoval starý kotel K 1.3 novým fluidním kotlem K 1.

7. Žalovaný zaujal odlišný postoj k žalobci a Teplárně Strakonice a.s. V případě Teplárny Strakonice a.s. je na stavbu nového fluidního kotle pohlíženo žalovaným jako na „rekonstrukci“, zatímco na stavbu kotle provedenou žalobcem jako na výstavbu nového kotle a byly mu tudíž stanoveny limity SO2 na úrovni 1700mg/m3 , což je výrazný rozdíl oproti emisním limitům SO2 nastaveným žalovaným Teplárně Strakonice, byť se jedná o totožným způsobem postavený fluidní kotel. Takový postup nemůže používat právní ochrany. Navíc nově stanovené emisní limity staví žalobce do situace, kdy bude nucen nahradit činnosti v podstatě nového fluidního kotle K 1.7 po dobu jeho úpravy staršími kotli K 1.4 a K 1.6 a K 1.5 za cenu vypuštění daleko vyššího množství emisních látek do ovzduší, než-li je tomu v současné době. Další možností je využití druhé provozovny TTA2, která jako varianta by byla ekologicky únosnější, avšak mnohem nákladnější. To by se promítlo zcela jistě do ceny tepla dodávaného odběratelům. Žalobce má za to, že za těchto okolností není dán veřejný zájem na tomto postupu. (5) Žalobce zastává názor, že splnil podmínky původně nastavených emisních limitů, které byly upraveny rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví, ze dne 8. 12. 2011, které odráží reálný a objektivně zjištěný stav limitů pro vypouštěné emise. Toto rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnou legislativou. Pokud žalovaný toto rozhodnutí změnil, dopustil se nepřípustné retroaktivity, neboť jednostranně zrušil rozhodnutí z roku 2011 se sdělením, že jednalo se o osobní zkrat zaměstnance Krajského úřadu Jihočeského kraje, Ing. E. Přezkum, tak jak jej provedl žalovaný, je vyvolán tím, že žalobce v květnu 2015 požádal o zařazení do výjimky „spalovací zdroje dodávající teplo do soustavy zásobování tepelnou energií“, podle § 39 zák. č. 201/2012 Sb., neboť emisní limity stanovené MŽP v PNP jsou pro něj nepřípustné a znamenaly by pro něj omezení výroby. Zařazení do PNP umožňuje, že spalovací zařízení nemusí plnit přísnější emisní limity stanovené zákonem č. 201/2012 Sb., resp. vyhláškou č. 415/2012 Sb., od 1. 1. 2016, ale emisní limity stanovené do 31. 12. 2015. (6) Žalobce požádal, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek, neboť výkon žalobou napadeného rozhodnutí by znamenal skokové navýšení cen tepla koncovým odběratelům. Samo zprovoznění starších kotlů by znamenalo výraznější vypuštění emisí než za stávající situace. Žalobce navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2015 čj. 1410/510/15 ve výroku II. tohoto rozhodnutí. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (7) Žalovaný správní orgán se vyjádřil dne 6. 4. 2016 k návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě tak, že s ním nesouhlasí. Uvedl, že Teplárna Tábor podala dne 5. 5. 2005 na stavební úřad Městského úřadu Tábor návrh na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby „vynucená změna palivové základny v TTA“, která spočívala v nahrazení původního kotel K 1.3 o jmenovitém tepelném příkonu 46,2 MW na spalování hnědouhelného generátorového dehtu novým fluidním kotlem K1.7 o jmenovitém tepelném příkonu 74 MW na spalování hnědého uhlí. Rozhodnutí o umístění stavby čj. META 19249/2005/11/SÚ/AD bylo vydáno dne 21. 12. 2005 a stavební povolení dne 15. 3. 2006. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno pod čj. META 52450/2010/SÚ/Nav dne 1. 11. 2010. Žalobce podle § 57 odst. 7 zák. č. 86/2002 Sb. a nařízení vlády č. 352/2002 Sb. představoval „stávající zvláště velký zdroj“ (§ 2 písm. g) tohoto nařízení). V případě kotle K 1.7 se jednalo o novou část teplárny, což je zřejmé z faktů, že původní kotel K 1.3 spalující kapalné palivo, jehož jmenovitý tepelný příkon nepřesáhl 50 MW, byl fyzicky zcela demontován a nahrazen novým kotlem K 1.7 spalující hnědé uhlí. Jeho jmenovitý tepelný příkon přesáhl 50 MW, neboť činí 74 MW. To připouští žalobce v bodu III. žaloby. Žalovaný vysvětlil, že tento případ nelze srovnávat s rekonstrukcí kotlů v Teplárně Strakonice, neboť v tomto případě se jednalo pouze o rekonstrukci původních kotlů, nikoliv o jejich nahrazení novými kotli a jmenovitý tepelný příkon každého kotle ve Strakonicích zůstal zachován a nedošlo ani ke změně paliva. Navíc došlo ke snížení emisí. Žalovaný shrnul, že vydaným rozhodnutím došlo k nápravě nezákonného stavu a jeho prodlužování by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem daným zákonem a směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2010/75/Evropské unie. Žalovaný současně uvedl, že souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízeného jednání. (8) Ve vyjádření k žalobě ze dne 22. 4. 2016 žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Zrekapituloval svůj postup před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že žalobci byly emisní limity stanoveny postupem podle zákona č. 76/2002 Sb. jako závazné podmínky provozu v bodu A1.1 integrovaného povolení ze dne 31. 7. 2007, a to ještě před uvedením kotle K 1.7 do provozu. Ke změně zákonných emisních limitů nedošlo po zrušení nařízení vlády č. 352/2002 Sb. a jeho nahrazení nařízení vlády č. 146/2007 Sb., které platilo od 1. 1. 2008 do 1. 9. 2012. Stejné emisní limity platily i do 31. 12. 2015. Krajský úřad již neměl v roce 2011 žádný zákonný důvod pro změnu integrovaného povolení v případě změny emisních limitů u kotle K 1.7 tak, jak se stalo v rozhodnutí o změně integrovaného povolení ze dne 8. 12. 2011. Pokud totiž kotel K1.7 neplnil emisní limity pro tzv. budoucí nový zvláště velký zdroj „které byly stanoveny v bodu A.1 integrovaného povolení ze dne 31. 7. 2007, neměl být vůbec uveden do provozu“. Takový stav nelze zhojit zmírněním emisních limitů. Ve spisech navíc není založen žádný zápis ani záznam ve smyslu § 18 správního řádu, která by taková tvrzení žalobce dokladovala. Žalovaný sám nikde v napadeném rozhodnutí neuvedl, že vydání rozhodnutí o změně integrovaného povolení ze dne 8. 12. 2011 bylo soukromou iniciativou Ing. M.E. (9) Žalovaný poznamenal, že změna emisních limitů u kotle K 1.7 byla podstatnou změnou ve smyslu § 2 písm. j) zákona a mělo být o ní vedeno řízení podle § 19a odst. 1 zákona, nikoli podle § 19a odst. 2 zákona vše ve znění platném v roce 2011. Navíc změna tak jak byla učiněna v rozhodnutí ze dne 8. 12. 2011 oproti integrovanému povolení z 31. 7. 2007 nebyla ani nijak odůvodněna. (10) Žalovaný dále uvedl, že nijak nerozporuje zařazení kotle K 1.7 do Přechodného národního plánu podle § 37 zák. č. 201/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Od 1. 1. 2016 je teplárna žalobce včetně kotle K 1.7 zařazena v přechodném režimu pro spalovací stacionární zdroje dodávající teplo do soustavy zásobování tepelnou energií podle § 39 zák. č. 201/2012 Sb., k čemuž odkázal na výrok II. a odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 37 odst. 4 písm. c) zák. č. 201/2012 se na teplárnu žalobce od 1. 1. 2016, již Přechodný národní plán nevztahuje, neboť žalobce pro teplárnu využil přechodný režim podle § 39 zákona č. 201/2012. Podle ustanovení § 39 odst. 3 téhož zákona je žalobce jako provozovatel teplárny povinen dodržovat emisní limity stanovené k povolení provozu v integrovaném povolení, které byly platné k 31. 12. 2015. (11) Pokud nejsou vydány závěry o BAT pro velká spalovací zařízení, neznamená to, že nelze stanovit emisní limity pro K 1.7, neboť specifické emisní limity byly stanoveny již v prováděcím předpisu zákonu č. 86/2002 Sb. a postup při jejich převzetí do integrovaného povolení nebyl v rozporu s § 14 odst. 1 a 3 zákona. Specifické emisní limity pro spalovací stacionární zdroje jsou obvykle vztaženy k celkovému jmenovitému tepelnému příkonu zdroje bez ohledu na jmenovitý tepelný příkon jednotlivých kotlů. Vzhledem k tomu, že spaliny ze všech kotlů žalobce jsou vypouštěny jedním společným komínem, jejich jmenovité tepelné příkony se pro účely stanovení emisních limitů sčítají, což je pravidlo, které platilo podle § 4 odst. 6 zák. č. 86/2002 Sb. a platí i podle § 4 odst. 7, respektive odst. 8 písm. a) zák. č. 201/2012 Sb. Po zveřejnění rozhodnutí o závěrech o nejlepších dostupných technikách BAT pro velká spalovací zařízení provede krajský úřad v souladu s § 18 odst. 3 zákona přezkum všech závazných podmínek integrovaného povolení teplárny žalobce tedy i emisních limitů stanovených pro kotel K 1.

7. Nelze však předpokládat, že v závěrech o BAT budou emisní limity mírnější. (12) Žalovaný zopakoval, že kotel K 1.7 je nová část teplárny žalobce, neboť původní kotel K 1.3 spalující kapalné palivo hnědouhelný generátorový dehet, jehož jmenovitý tepelný příkon nepřesáhl 50 MW (46,2 MW) byl fyzicky demontován a nahrazen novým kotlem K 1.7 spalujícím hnědé uhlí, což vyplývá z územního rozhodnutí stavebního povolení a jeho jmenovitý tepelný příkon přesáhl 50 MW (činí 74 MW). Byl tak naplněn požadavek § 54 odst. 6 zák. č.86/2002 Sb. Žalobci bylo známo z integrovaného povolení ze dne 31. 7. 2007 jaké emisní limity pro kotel K 1.7 bude muset plnit po jeho uvedení do provozu, a tudíž se nejedná o nově stanovené emisní limity, ale o limity zákonné. Žalovaný zhodnotil, že postup, který byl následně realizován, kdy došlo ke zmírnění emisních limitů u kotle K 1.7, byl nezákonný. Žalovaný současně poznamenal, že od 16. 11. 2015 žalobce u kotle k 1.7 plní stanovené emisní limity, a to s dostatečnou rezervou, a tudíž není důvod nahrazovat provoz kotle K 1.7 jinými kotli. (13) Žalovaný odmítl, že by se dopustil nepřípustné retroaktivity, neboť nezrušil rozhodnutí ze dne 8. 12. 2011, ale reagoval pouze na ohlášení změny v teplárně žalobce v souladu s § 18 odst. 6 písm. a) zákona a provedl přezkum podmínek integrovaného povolení. Poté změnil integrované povolení postupem podle § 19a odst. 3 zákona a takový postup není v rozporu se zákonem. Nejednalo se totiž o přezkum ve smyslu § 94 a následujícího správního řádu, ale o přezkum závazných podmínek integrovaného povolení ve smyslu § 18 zákona. Žalovaný odmítl názor žalobce, že by se jednalo o odplatu žalovaného. Při svém rozhodování žalovaný vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Navrhl proto zamítnutí žaloby podle § 78 odst. 7 zák. č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. III. Obsah správních spisů. (14) Z obsahu správních spisů vyplynuly se zřetelem k uplatněným žalobním bodům následující podstatné skutečnosti. (15) V netechnickém shrnutí k žádosti žalobce o vydání integrovaného povolení, které bylo vyvěšeno na úřední desce Městského úřadu v Táboře od 21. 3. 2007 do 23. 4. 2007, je uvedeno, že na podzim roku 2007 bude uveden do provozu nový hnědouhelný fluidní kotel K 7 o tepelném příkonu 74,4 MW. (16) Ve vyjádření CENIA Praha (informační agentura životního prostředí) z 21. 5. 2007 k žádosti o vydání integrovaného povolení žalobci na provozování jeho zařízení na výrobu tepla je uvedeno, že na kotel K 7 bylo vydáno stavební povolení a v současné době je ve stavebním řízení. (17) V integrovaném povolení vydaném Krajským úřadem Jihočeského kraje České Budějovice z 31. 7. 2007 čj. KUJCK 28069/2006 OZZL 24/HI/R je ke kotli K 7 uvedeno, že se stavbou tohoto nového kotle je budována i skládka paliva – uhlí a emisní limity pro kotel K 7 platí ode dne nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí k tomuto kotli. (18) Žalobce podal dne 9. 6. 2011 žádost o změnu integrovaného povolení týkající se podmínek A1.1 emisní limity a další podmínky provozování pro kotel K 7, a to jednak s odkazem na změnu právní úpravy a dále dle bodu 5 této žádosti, že plnění emisních limitů pro kotel K 7 dle závazných podmínek integrovaného povolení je prováděno za cenu vyšší technické zátěže tohoto nového zdroje. (19) Technická zpráva dle zkoušky provedené ve dnech 30. 6. - 1. 7. 2011 byla zaslána žalobci dne 18. 8. 2011 a je v ní uveden popis technologie kotle K 7. Kotel K 7 byl vybudován v roce 2006 firmou ČKD, ta však stavbu nedokončila a odešla a na dokončení se podílely další firmy. V roce 2009 po provedeném měření byl vysloven závěr, že nižší emisní limit SO2 je vyvažován vyšší spotřebou paliva a vápence, a tudíž vyšší produkcí emisí CO2 a popela. (20) Žalobce ohlásil Krajskému úřadu Jihočeského kraje dne 4. 10. 2011 plánovanou změnu, kdy žádal o rozdělení kategorizace spalovacích zdrojů, na základě kterého byl dne 2. 11. 2011 proveden přezkum plnění závazných podmínek integrovaného povolení z 31. 7. 2007. Krajský úřad Jihočeského kraje oznámil dne 15. 11.2011 zahájení řízení o změně integrovaného povolení na základě přezkumu plnění podmínek integrovaného povolení ze dne 2. 11. 2011. Dne 8. 12. 2011 vydal rozhodnutí o změně integrovaného povolení z 31. 7. 2007 ve znění změn z 19. 6. 2008, 14. 10. 2008, 11. 11. 2009, 20. 5. 2010, 2. 12. 2010 a 27. 6. 2011 na základě přezkumu podle § 18 odst. 3 zákona o integrované prevenci, a to dle § 19a odst. 2 téhož zákona. (21) Žalobce podal dne 18. 5. 2015 žádost o zařazení do přechodného režimu spalovacího stacionárního zdroje o tepelném příkonu 199,1 MW žádost o využití § 39 zák. č. 201/2012 u kotle K 7. Dne 2. 6. 2015 byl oznámen přezkum. Kontrolní zjištění z přezkumu je zachyceno v protokolu z 25. 8. 2015. Žalobce požadoval zařadit do režimu § 41 odst. 9 zák. č. 201/2012 také kotel K 7, neboť se podílí na celkovém příkonu teplárny. Žalovaný vysvětlil, že kotel K 7 představuje nový kotel a limity jsou dle právních předpisů. V rámci přezkumu u kotle K 4 došlo k navrácení emisních limitů k původnímu stavu, jednalo se o nápravu současného stavu. Kotel K 5 není provozován. U kotle K 6 se žalovaný vyjádřil taktéž jako u kotle K 4. Kotel K 7 je nový kotel, který měl plnit emisní limity pro „budoucí“ nové zdroje znečišťování ovzduší. Limity nebyly legislativně měněny. Kotel byl uveden do provozu v roce 2010. Dne 8. 12. 2011 byla provedena změna emisních limitů, což bylo hodnoceno jako chyba a v současně době došlo k navrácení původnímu limitu uvedenému v integrovaném povolení, jedná se o nápravu současného stavu. (22) Krajský úřad Jihočeského kraje dne 14. 9. 2015 oznámil zahájení řízení o opatření k nápravě a změně integrovaného povolení. Dne 1. 10. 2015 vydal Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví rozhodnutí o změně integrovaného povolení pod čj. KUJCK 72596/2015/OZZL. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce dne 8. 10. 2015 odvolal. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 13. 11. 2015 pod čj. 1410/510/15, které je blíže specifikováno v bodu 1 tohoto rozsudku. Žalovaný v odůvodnění k výroku I. svého rozhodnutí uvedl, že postup krajského úřadu, konkrétně stanovení opatření k nápravě pod bodem I. rozhodnutí ze dne 1. 10. 2015 byl nezákonný, neboť krajský úřad postupoval v rozporu s § 14 odst. 3 zákona a nebylo lze uložit provést opatření k nápravě podle § 19b odst. 1 zákona. Proto bylo rozhodnutí v této části výroku I. podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu zrušeno a řízení zastaveno. K výroku II. rozhodnutí žalovaný popsal charakteristiku kotle K 1.7, jehož jmenovitý příkon je 74 MW a bylo na něj vydáno stavební povolení v roce 2006. Ve vztahu k tomuto kotli uvedl, že postup, kdy krajský úřad provedl změnu závazných podmínek provozu tohoto kotle a uvedl je do zákonného stavu, je správný a v souladu s § 14 odst. 3 zákona. Neztotožnil se však s názorem krajského úřadu, že do přechodného režimu podle § 39 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší mohou být zařazeny pouze kotle K 1.4, K 1. 5 a K 1.6, nikoliv kotel K 1.7, neboť není rozhodující, že v případě kotel K 1.7 se jednalo o nový kotel, tedy o novou část zdroje, ale kdy bylo vydáno první povolení provozu teplárny, a to bylo vydáno před 27. 11. 2002 a celkový jmenovitý tepelný příkon teplárny není vyšší 200 MW (je 199,1 MW). Žalobce proto splňuje podmínky pro zařazení teplárny do přechodného režimu podle § 39 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší, neboť podal žádost o zařazení teplárny do přechodného režimu do 30. 6. 2015. Krajský úřad proto musel podle § 39 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší provést odpovídající změnu jím vydaného povolení provozu a do přechodného režimu měl krajský úřad zahrnout i kotel K 1.

7. Žalobce jako provozovatel teplárny v období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2022 není povinen plnit specifické emisní limity pro oxidy dusíku, tuhé znečišťující látky a oxid siřičitý stanovené prováděcím právním předpisem nebo technickou podmínku nahrazující specifický emisní limit pro oxid siřičitý podle § 4 odst. 6 zákona (§ 39 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší). V souladu s § 39 odst. 3 zákona o ochraně ovzduší, je však žalobce jako provozovatel teplárny povinen v období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2022 dodržovat emisní limity a emisní stropy stanovené v povolení provozu, tedy v integrovaném povolení a platné k 31. 12. 2015. Žalovaný shrnul, jaké limity bude proto žalobce u jednotlivých zařízení plnit. Žalovaný závěrem shrnul, že postup krajského úřadu při změně integrovaného povolení pro teplárnu byl nezákonný, neboť do přechodného režimu podle § 39 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší nebyl zařazen kotel K 1.7 a pro tento kotel byly stanoveny nové emisní limity od 1. 1. 2016. Odvolací orgán proto v souladu s § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu změnil výrok II. napadeného rozhodnutí, přičemž změnu závazných podmínek provozu v případě kotle K 1.7 týkající se zpřísnění emisních limitů SO2, NO a TZL provedl krajský úřad v souladu se zákonem. Rovněž v závěru rozhodnutí žalovaný shrnul, že emisní limity stanovené pro kotel K 1.7 rozhodnutím o změně integrovaného povolení ze dne 8. 12. 2011 byly stanoveny nezákonně a jejich uvedení do původního zákonného stavu považuje odvolací orgán za správný a souladný s ustanovením § 14 odst. 3 zákona. IV. Řízení před správním soudem (23) Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě usnesením ze dne 8. 4. 2016 pod čj. 10A 46/2016-28 tak, že žalobě se odkladný účinek nepřiznává. Žalobce v této souvislosti neunesl důkazní břemeno, kdy újma či jiné závažné následky, které by výkonem napadeného rozhodnutí měly vzniknout, nebyly žalobcem žádným způsobem prokázány a doloženy. Soud vzal zároveň v úvahu stanovisko žalovaného, který vyjádřil svůj nesouhlas s důrazem na nutnost napravit nezákonný stav, který u žalobce trvá od 28. 12. 2011 do 16. 11. 2015, kdy nemusel plnit emisní limity. Žalovaný zdůraznil, že nelze tento nezákonný stav déle prodlužovat, neboť takový postup je v rozporu s důležitým veřejným zájmem na ochraně životního prostředí. V. Replika žalobce (24) Žalobce uvedl, že souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání pouze na základě účastníky předložených spisů. Dále poukázal na procesní stránku vedení správních řízení, neboť vyslovil přesvědčení o svém zkrácení na procesních právech, neboť mu nebyla formálně správně doručována rozhodnutí. V předmětné věci nebyly dodržovány lhůty pro doručování písemností předpokládané správním řádem. (25) K vyjádření žalovaného žalobce poznamenal v rozporu s tím, co žalovaný uvedl, že má pouze jeden spalovací zdroj, ve kterém ve fluidním topeništi spaluje tuhá paliva a má tepelný příkon pouhých 74 MW. V nařízení vlády 352/2002 Sb. a č. 146/2007 Sb., se hovoří vždy o samostatných topeništích jak pro tuhá paliva, tak pro kapalná paliva a nikde není uváděno společné topeniště, proto lze jen těžko souhlasit s argumentací žalovaného o společném příkonu 199,1 MW. Žalovaný věděl, že žalobce staví nový zdroj na pevná paliva s fluidním topeništěm a pokud sděluje, že v rozhodné době stanovil emisní limit v souladu s platnou legislativou, pak neuvádí pravdu, neboť tehdy platné nařízení vlády č. 352/2002 Sb. stanovilo v příloze č. 1 hodnoty emisních limitů pro jednotlivá zařízení spalující tuhá paliva. Kotel žalobce měl tehdy plánovaný výkon 69 MW a nikoliv 199,1 MW jak uvádí žalovaný. V nařízení vlády není nikde uvedeno a nejsou stanoveny limity pro společné topeniště na tuhá a kapalná paliva. Pokud by se měl žalobce řídit novým nařízením vlády č. 146/2007 Sb., pak opět v příloze č. 1 v části c) kotel K 1.7, ke kterému bylo vydáno stavební povolení po 1. 1. 2003, je kotlem na tuhá paliva ve fluidním topeništi o jmenovitém tepelném příkonu 50 – 100 MW stejné jako v případě nařízení vlády č. 352/2002 Sb., ani v tomto novějším nařízení se nehovoří o společném topeništi. (26) K žalovaným naznačované soukromé iniciativě Ing. E. žalobce poznamenal, že v dané době prokazatelně proběhlo cca pět jednání, kterých se vedle žalobce zúčastnili jednotliví vedoucí příslušných odborů. Ing. E. byl přítomen na ani ne polovině z nich. Ani nebyla tato osoba nadána samostatnou pravomocí v dané věci rozhodnout. Žalobce poukázal na kontrolní mechanismy, které měly být v této souvislosti využity. K poznámce žalovaného, že žalobce přesto plnil přísné emisní limity, uvedl, že tomu bylo tak především pro skutečnost, že panovala velmi mírná zima a nebylo potřeba kotel K 1.7 zatěžovat plným výkonem. Žalobci postupem žalovaného i Krajského úřadu Jihočeského kraje vzniká podstatná újma, přichází o významný zisk, kterého by mohl dosahovat, pokud by mohl provozovat činnost, která jej fakticky živí a vyrábět elektřinu. Žalovaný vydal rozhodnutí v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity v neprospěch žalobce. Kotel K 1.7 byl zkolaudován v roce 2003, kdy Krajský úřad Jihočeského kraje schválil emisní limity podle tehdy platné legislativy. Žalobci mělo být stanoveno přiměřené přechodné období k úpravě kotle K 1.7, kdy v daném případě po něm nelze spravedlivě požadovat, aby předmětný kotel bezprostředně splňoval velmi přísné emisní limity a provozní podmínky. Provozováním starších kotlů s mnohem horšími parametry dojde ke zhoršení imisní situace v okolí žalobce i celého města Tábor. VI. Právní názor soudu. (27) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. (28) Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (29) Jádro žalobních námitek se týká závěru žalovaného, že v případě kotle K 1.7 se jedná o novou stavbu při tvrzení žalobce, že jedná se o rekonstruovaný kotel, respektive repasi starého kotle K 1.3, který byl demontován a nahrazen novým fluidním kotlem. Z toho důvodu také podle žalobce došlo ke změně emisních limitů, rozhodnutím o změně integrovaného povolení ze dne 8. 12. 2011. Emisní limity se stanovovaly na základě typu spalovaných paliv na jednotlivých kotlích s přihlédnutím k jmenovitému tepelnému výkonu. Žalobce poukázal na nerovné podmínky, které aplikuje Krajský úřad Jihočeského kraje i žalovaný poukazem na Teplárnu Strakonice a.s., která rovněž v minulých létech jako žalobce prováděla výstavbu zcela nových fluidních kotlů, které nahradily nevyhovující starší kotle, přičemž byl zaujat diametrálně odlišný postoj u tohoto subjektu, než který byl zaujat k žalobci. V případě Teplárny Strakonice a.s. bylo pohlíženo na stavbu nového fluidního kotle jako na rekonstrukci, zatímco u žalobce jako výstavbu nového kotle, což má dopad na stanovení limitů pro SO 2 . Žalobce dále rozporoval změnu emisních limitů nastavených rozhodnutím o změně integrovaného povolení ze dne 8. 12. 2011, které odráželo reálný a objektivně zjištěný stav, a bylo vydáno v souladu s tehdy platnou legislativou. Nyní postupem, kdy jednostranně došlo ke zrušení rozhodnutí z roku 2011, se jednalo o nepřípustnou retroaktivitu. Navíc celý přezkum, jak jej provedl nalézací správní orgán, byl vyvolán tím, že žalobce v květnu 2015 požádal o zařazení Teplárny Tábor a.s. v souladu s § 39 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší do výjimky, neboť emisní stropy stanovené MŽP v PNP jsou pro něj nepřípustné a znamenaly by pro něj významné omezení výroby. (30) Ze správního spisu plyne, že žalobce podal dne 20. 5. 2015 žádost o zařazení do přechodného režimu pro spalovací stacionární zdroje, neboť je provozovatelem spalovacího zařízení o celkovém jmenovitém tepelném příkonu 199,1 MW a splňuje všechny podmínky k zařazení do přechodného režimu podle § 39 zák. č. 201/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Krajský úřad Jihočeského kraje vyhodnotil žádost jako ohlášení změny ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) zák. č. 76/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a provedl přezkum podle § 18 odst. 6 písm. a) téhož zákona. Současně provedl přezkum, zda nedošlo ke změně okolností, které mohou vést ke změně integrovaného povolení podle § 18 odst. 1 a přezkum podle § 18 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Přezkum byl proveden podle § 18 odst. 7 zákona o integrované prevenci přezkumem podkladů předložených žalobcem. Z přezkumu byl sepsán protokol dne 25. 8. 2015, na jehož základě krajský úřad dospěl k závěru, že se nejedná o podstatnou změnu v provozu zařízení, ale vyplynulo z něho, že je nezbytné provést změnu integrovaného povolení ve smyslu § 19a odst. 3 zákona o integrované prevenci v souladu s § 19a odst. 4 téhož zákona. Tento postup žalovaný odůvodnil zákonnou dikcí stanovenou v § 14 odst. 3 zákona o integrované prevenci, podle kterého nesmí být stanovené závazné podmínky provozu mírnější než podmínky provozu, které by jinak byly stanoveny podle zvláštních právních předpisů. (31) Řízení o změně integrovaného povolení upravuje § 19a zákona o integrované prevenci. Smyslem a účelem zákona o integrované prevenci je dosáhnutí vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku uplatněním integrované prevence a omezováním znečistění. Vzhledem k tomu, že krajský úřad zjistil, že se nejedná o podstatnou změnu v provozu zařízení žalobce, připadal postup podle § 19a odst. 1 zákona o integrované prevenci v úvahu. Naopak úřad získal na základě přezkumu poznatky, že hodnoty emisních limitů byly v podmínkách změněného integrovaného povolení uvedeny chybně, byly navýšeny nad zákonnou mez, a tudíž zahájil ex officio řízení podle § 19a odst. 3 zákona o integrované prevenci, který je vázán k ustanovení § 18 zákona o integrované prevenci, na základě kterého je prováděn přezkum. Institut přezkumu není omezen pouze k posouzení, zda provozovatel plní podmínky integrovaného povolení. Předmětem přezkumu může být i jakákoli jiná změna okolností či skutkového stavu, ke které došlo v době od vydání integrovaného povolení, a to bez ohledu na to, zda je přičitatelná chování provozovatele (jeho plnění podmínek). Podle § 18 odst. 2 zákona o integrované prevenci úřad vždy přezkoumá závazné podmínky integrovaného povolení, vyžaduje-li to změna emisních limitů nebo standardů kvality životního prostředí provedená na základě jiných právních předpisů nebo jiná změna podle zvláštních právních předpisů, která může mít vliv na závazné podmínky provozu stanovené v integrovaném povolení. Podle odstavce třetího tohoto ustanovení úřad provede přezkum všech závazných podmínek integrovaného povolení, je-li zveřejněno rozhodnutí o závěrech o nejlepších dostupných technikách pro hlavní činnost zařízení podle přílohy č. 1 tomuto zákonu. Podle odstavce šestého může úřad provést přezkum podmínek integrovaného povolení, a to buď na základě ohlášení změny v zařízení nebo na základě podnětu inspekce nebo krajské hygienické stanice nebo je-li v místě provozu zařízení dlouhodobě překračován standard kvality životního prostředí. Přezkum závazných podmínek integrovaného povolení se podle odstavce sedmého tohoto ustanovení provádí šetřením v místě provozu zařízení nebo přezkumem podkladů předložených provozovatelem zařízení. (32) Žalobce postup krajského úřadu ve vztahu k citované platné právní úpravě nerozporoval a takovou žalobní námitku nevznesl. Žalobce poukazoval na nerovné podmínky pro podnikání v souvislosti se závěry krajského úřadu ohledně kotle K 1.7, který je hodnocený jako nová stavba a nikoliv rekonstruovaný kotel, na který by platily jiné emisní limity, nežli na kotel nový. Skutečnost je podle žalobce taková, že v případě kotle K 1.7 se jednalo o repasi starého kotle K 1.3, který byl demontován a nahrazen novým fluidním kotlem. Proto také došlo ke změně emisních limitů rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje dne 8. 12. 2011 a tyto limity byly dle žalobce stanoveny v souladu s tehdy platnou legislativou. Nerovnost podmínek v podnikání žalobce spatřuje ve skutečnosti, že úřad činil rozdíly ve svém postupu mezi jednotlivými provozovateli tepláren, kdy obdobný případ byl řešen ve věci Teplárny Strakonice a.s. a tam na stavbu nového fluidního kotle bylo pohlíženo jako na „rekonstrukci“, zatímco na stavbu kotle provedenou žalobcem jako na výstavbu nového kotle, a tudíž byly limity stanoveny rozdílně. (33) Soud nejprve považuje za potřebné osvětlit v souvislosti s obsahem této žalobcem vznesené žalobní námitky pojem repase, pod kterým je podle otevřené encyklopedie spatřováno „rozebrání nějakého zařízení, stroje apod., jeho prohlídka a renovace a opětovné sestavení do provozuschopného stavu“. Repase se mnohdy provádí např. v rámci ukončení zkušebního provozu nebo u zařízení, které fyzicky nebo morálně dožívá, (často ji lze ztotožnit s generální opravou či rekonstrukcí). V rámci repase mohou být některé součásti nahrazeny novými, popřípadě očištěny, prohlédnuty, opraveny, zbroušeny, natřeny či jinak ošetřeny. Pro některé rutinní typy repasí existují speciální repasní sady nářadí a náhradních dílů. Repasovaná zařízení a objekty bývají často levnější než nové, mnohdy se repase provádějí také kvůli uchování historické hodnoty a funkčnosti dožívajícího zařízení či objektu, popřípadě zároveň k jejich modernizaci. (34) Z obsahu písemností, které jsou založeny ve spise je zřejmé, že v případě kotle K 1.7 žalobce prováděl novou stavbu kotle K 1.7, a to na základě stavebního povolení ze dne 15. 3. 2006 čj. META 19249/2005 SÚ/Na, které nabylo právní moci 19. 4. 2006. Dále došlo ke změně stavby před jejím dokončením, a to rozhodnutím ze dne 5. 12. 2007 čj. S-META 543/2007 SÚ/Na a proběhl i zkušební provoz. Poté došlo na základě rozhodnutí Městského úřadu Tábor, stavebního úřadu ze dne 1. 11. 2010 ke kolaudaci stavby kotle K 1.

7. Nový kotel byl umístěn na místě stávající haly kotelny, ze které byl demontován původní nevyužívaný kotel K 3. Prostor u haly byl stavebně upraven pro instalovanou technologii fluidní kotel K 7 na pevná paliva. Dále byla vystavěna přístavba pro zauhlování kotle (denní zásobníky paliva a silo vápence) s včleněnou novou horkovodní výměníkovou stanicí a přístavbou pro umístění turbogenerátoru. Nová kompresorová stanice byla umístěna u stávajících nádrží kondenzátu. (35) Zařízení žalobce podle § 54 odst. 7 zák. č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, který platil od 1. 6. 2002 do 1. 9. 2012, kdy jednalo se o provozovatele zvláště velkých spalovacích zdrojů, plnila emisní limity a další podmínky platné u zdroje přede dnem účinnosti tohoto zákona. Podle § 54 odst. 6 téhož zákona provozovatelé zvláště velkých spalovacích zdrojů, na které bylo vydáno stavební povolení u prvního objektu zdroje nebo jiné obdobné rozhodnutí 1. 1. 2003 nebo později, byli povinni plnit emisní limity a další podmínky stanovené v prováděcím právním předpisu, což bylo nařízení vlády č. 352/2002 Sb., od účinnosti tohoto zákona tj. od 1. 6. 2002. To platilo i pro nové části zdroje o jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a více, na něž bylo vydáno stavební povolení a byly uvedeny do provozu 1. 1. 2003 nebo později. To se vztahuje na kotel K 1.7, kdy emisní limity byly stanoveny jako hodnoty odpovídající celkovému jmenovitému příkonu zdroje, tj. Teplárny žalobce celkem 199,1 MW. Žalobci byly tyto emisní limity stanoveny Krajským úřadem Jihočeského kraje postupem podle zák. č. 76/2002 Sb., jako závazné podmínky provozu v bodu A1.1 integrovaného povolení čj. KUJCK 28069/2006 OZZL/24/HL/R ze dne 31. 7. 2007. Limity byly upraveny rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 8. 12. 2011. Ke změně emisních limitů nedošlo po změně právní úpravy, kdy stejné emisní limity platily i do 31. 12. 2015 podle části IV. tabulky 4 přílohy č. 2 k vyhl. č. 415/2012, která je účinná od 1. 12. 2012. Teplárna žalobce včetně kotle K 1.7 byla zařazena do přechodného národního plánu podle § 37 zák. č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší a vzhledem k tomu, že Teplárna žalobce včetně kotle K 1.7 byla zařazena do přechodného režimu pro spalovací stacionární zdroje podle § 39 zákona č. 201/2012 nevztahuje se již ve smyslu § 37 odst. 4 písm. c) zák. č. 201/2012 Sb. na Teplárnu žalobce od 1. 1. 2016 již přechodný národní plán. Žalobce je podle § 39 odst. 3 téhož zákona povinen dodržovat emisní limity stanovené v povolení provozu a integrovaném povolení platné k 31. 12. 2015. (36) Z rekapitulace těchto postupů je zřejmé, že žalobce se mýlí, pokud nazírá na nahrazení kotle K 1.3 jako repasi tohoto kotle a celé stavební řízení týkající se nového kotle K 1 nepovažuje za stavbu novou, ale právě za repasi kotle K 1.

3. Z rekapitulace postupů stavebního úřadu ve vztahu k umístění stavby i kolaudaci kotle K 7 nelze mít pochybnosti o tom, že jedná se o kotel nový. Z žádných písemností, které byly soudu předloženy, ani náznakem nevyplývá, že by se jednalo v případě kotle K 1.3 o jeho rozebrání či renovaci a sestavení do provozuschopného stavu a tímto postupem, že by měl vzniknout kotel K 1.

7. Naopak ze všech dostupných podkladů je zřejmé, že jednalo se o zcela nový fluidní kotel. Nelze proto přisvědčit žalobci v jeho tvrzení, že byl správními orgány v jeho případě zaujat diametrálně odlišný postoj k žalobci a Teplárně Strakonice a.s. Kotel K 1.7 je novou částí Teplárny žalobce, neboť původní kotel K 1.3 spaloval jako kapalné palivo hnědouhelný generátorový dehet a ten byl zcela fyzicky demontován a nahrazen novým kotlem K 1.7, který spaluje hnědé uhlí. Původní kotel nepřesáhl 50 MW (46,2 MW) a nový kotel přesáhl výkon 50 MW (74 MW). Tímto postupem došlo k naplnění podmínky § 54 odst. 6 zákona č. 86/2002 Sb., a to, že jedná se o provozovatele zvlášť velkého spalovacího zdroje, kdy je splněna i další podmínka, že bylo vydáno stavební povolení u prvního objektu zdroje nebo jiné obdobné rozhodnutí 1. 1. 2003 nebo později, a tudíž je žalobce povinen plnit emisní limity a další podmínky stanovené v prováděcím právním předpisu, tj. nařízení vlády č. 352/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To platilo i pro nové části zdroje o jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a více, na něž bylo vydáno stavební povolení a byly uvedeny do provozu 1. 1. 2003 či později u spalovacích zdrojů uvedených v odstavci 7, což se vztahuje na kotel K 1.7 a v odstavci 8, kterým budou emisní limity stanoveny jako hodnoty odpovídající celkovému jmenovitému příkonu zdroje (tj. 199,1 MW u Teplárny Tábor a.s.). Tyto emisní limity žalobci byly stanoveny Krajským úřadem Jihočeského kraje, jako závazné podmínky provozu integrovaným povolením čj. KUJCK 28069/2006 OZZL/24/HI/R ze dne 31. 7. 2007. Nařízení vlády č. 352/2002 Sb. ani navazující nařízení vlády č. 146/2007 Sb., které platilo od 1. 1. 2008 do 1. 9. 2012 a vyhláška č. 415/12 podle části I. tabulky 4 přílohy č. 2 nezměnily emisní limity a ty platí do současnosti. Soud proto uzavřel, že námitku žalobce nehodnotí jako opodstatněnou, neboť limity v konkrétním případě byly žalobci stanoveny na základě platné právní úpravy. Argumentace nerovnými podmínkami nebyla případná, neboť soud takový postup na základě písemností založených ve správním spise neshledal. V konkrétní záležitosti soud nemůže posoudit, jakým způsobem bylo postupováno ve věci Teplárny Strakonice a.s., neboť k tomu nemá potřebné podklady a vzhledem ke zjištění, že u žalobce se jednalo o výstavbu nového kotle, soud uzavřel, že žalobci byly stanoveny limity správně. K tvrzení o nerovném přístupu žalovaného žalobce soudu nepředložil žádné konkrétní argumenty ani důkazy. Soud se proto takto obecně formulovanou námitkou nemohl blíže zabývat. (37) Stejně tak je dále nerozhodné pro přezkum žalobou napadeného rozhodnutí přesvědčení žalobce, že splňuje podmínky původně nastavených emisních limitů rozhodnutím ze dne 8. 12. 2011 čj. KUJCK 41820/2011 OZZL/2/Eg. Jestliže prvostupňový správní orgán totiž provedl přezkum nastavených limitů podle zákona o integrované prevenci, zda nedošlo ke změně okolností, které mohou vést ke změně integrovaného povolení ve smyslu § 18 odst. 1 zákona o integrované prevenci, a dospěl k závěru, že je nezbytné provést změnu integrovaného povolení podle § 19a odst. 3 zákona o integrované prevenci v souladu s § 19a odst. 4 téhož zákona, pak již nelze vzít na zřetel tvrzení žalobce, že limity, které byly uvedeny v rozhodnutí ze dne 8. 12. 2011, splňuje. Správní orgány vysvětlily, že tyto limity nebyly stanoveny v souladu s platnou právní úpravou a ani po provedeném přezkumu jim neodpovídají a nelze v tomto nezákonném stavu dále setrvávat. Žalovaný správní orgán přisvědčil žalobci, že kotel K 1.7 má být zařazen do přechodného režimu podle § 39 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Žalovaný však nemohl souhlasit s žalobcem v jeho tvrzení, že limity pro kotel K 1.7 byly v roce 2011 stanoveny správně, naopak byly stanoveny nezákonně, a proto po provedeném přezkumu došlo ve smyslu § 14 odst. 3 zákona k jejich úpravě a uvedení do souladu s platnými právními předpisy. (38) Tento postup neznamená jak tvrdí žalobce v žalobě nepřípustnou retroaktivitu, neboť není ani pravdivé tvrzení žalobce, že by došlo ke zrušení rozhodnutí z roku 2011. Ke změně limitů došlo postupem podle zákona o integrované prevenci, kdy změně limitů předcházel přezkum, tak jak jej provedl prvostupňový správní orgán v květnu roku 2015, kdy navíc bylo žalobci vyhověno v jeho požadavku o zařazení Teplárny, respektive konkrétně kotle K 1.7 podle § 39 zákona č. 201/2012 do výjimky. (39) Retroaktivita představuje totiž zpětnou účinnost právního předpisu, kdy tento právní předpis (rozhodnutí) působí i zpětně do doby před svou platností. Pravá retroaktivita je pokládána za nepřípustnou legislativní techniku, avšak nepravá retroaktivita se obecně připouští. Nepravou retroaktivitou pak je situace, kdy právní vztahy vzniklé před účinností nového právního předpisu se sice řídí původní právní úpravou, jejich změny a nově vzniklé situace se posuzují podle úpravy nové. Pro souzený případ z toho vyplývá, že se žalovaný nedopustil nepřípustné retroaktivity, neboť nezrušil rozhodnutí ze dne 8. 12. 2011, ale provedl pouze přezkum podmínek integrovaného povolení a změnil integrované povolení postupem podle § 19a odst. 3 zákona. Tento postup není v rozporu se zákonem, neboť jednalo se o přezkum závazných podmínek integrovaného povolení ve smyslu § 18 zákona o integrované prevenci. Impulsem k provedení přezkumu podmínek integrovaného povolení byla žádost žalobce o zařazení Teplárny do přechodného režimu pro spalovací stacionární zdroje podle § 39 zákona č. 201/2012 Sb., kdy žalobce vystoupil z přechodného národního plánu. Jednalo se o standardní postup, při kterém byly zjištěny rozpory ve stanovení emisních limitů pro kotel K 1.7 s platnou právní úpravou a z toho důvodu došlo ke změně integrovaného povolení. Kdyby tento postup měl být jak žalobce tvrdí nezákonný, musel by být stejně tak nezákonný postup, kterým došlo ke změně emisních limitů z původního integrovaného povolení z 31. 7. 2007 zmírněním limitů právě rozhodnutím z 8. 12. 2011. (40) Další námitky, které žalobce uvedl v replice k vyjádření žalovaného a doručil krajskému soudu dne 5. 5. 2016, byly vzneseny po lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 ve vztahu k § 71 odst. 2 věta druhá a těmito námitkami se soud již věcně zabývat nemůže. Navíc údaje, které žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvádí, jsou v rozporu s písemnostmi, které jsou k předmětné záležitosti založeny ve správním spise, kupř. poukaz žalobce na kolaudaci kotle K 1.7, kdy v replice uvádí, že k ní došlo v roce 2003. Dále soud uvádí, že mu v rámci vypořádání žalobních bodů, které byly vzneseny v zákonem stanovené lhůtě dvou měsíců, nepřísluší vypořádávat další otázky žalobce, které vznesl v replice ve vztahu ke zmaření jeho investice či otázce jemu vzniklé škody i pro nedostatek příslušnosti k řešení těchto otázek. (41) Soud zdůrazňuje, že stanovené emisní limity pro spalovací stacionární zdroje jsou vždy vztaženy k celkovému jmenovitému tepelnému příkonu zdroje bez ohledu na jmenovitý tepelný příkon jednotlivých kotlů. Žalovaný správní orgán správně reagoval na pochybení prvostupňového správního orgánu, kdy změnil výrok prvostupňového správního rozhodnutí s ohledem na skutečnost, že podmínky stanovené pod bodem A) 1.4b platné od 1. 1. 2016 byly právě změnou vypuštěny, neboť podle § 39 odst. 3 zákona o ochraně ovzduší v období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2022 je žalobce povinen dodržovat emisní limity platné k 31. 12. 2015. (42) Soud proto uzavřel, že neshledal žalobcem namítané porušení procesních předpisů ani jeho práv, které mu zaručují § 2 a 3 správního řádu obsahující základní zásady činnosti správních orgánů a § 89 odst. 2 správního řádu o právu na odvolací přezkum, který proběhl v souladu s právními předpisy. Žalobcem namítané nedodržení lhůt pro doručování nemá vliv na zákonnost rozhodnutí ani na zkrácení žalobce na jeho procesních právech, neboť se jedná o lhůty pořádkové. V konkrétním případě bylo postupováno v souladu s platnou právní úpravou, kdy byly v rámci přezkumu zjištěny nesprávné hodnoty uvedené v příloze č. 1 zákona o integrované prevenci, což bylo příčinou nutnosti změny integrovaného povolení. Krajský soud neshledal žádnou uplatněnou žalobní námitku opodstatněnou, a proto rozhodl tak, jak je shora uvedeno. VIII. Závěr, náklady řízení (43) Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. (44) Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud se jedná o úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s konkrétním řízením vznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti, a proto soud žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení