10 A 47/2010 - 26

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: N.A. proti žalované Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké police Praha, Inspektorát cizinecké policie letiště Praha-Ruzyně, se sídlem Aviatická 1050/16, Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28.1.2010 čj. CPR-291-16/PŘ-2010-004112, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým byl podle § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění. Žalobce napadá rozhodnutí žalovaného z následujících důvodů: Rozhodnutí žalovaného není řádně odůvodněno a je tudíž nepřezkoumatelné. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak se žalovaný vypořádal s podmínkami, za kterých je možno cizince zajistit za účelem správního vyhoštění. V rozhodnutí není uvedeno splnění jedné z podmínek rozhodnutí a to, že cizinec mohl „závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo mařit nebo stěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění“; žalobce v té souvislosti odkázal na definici tohoto pojmu, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích ze dne 17.10.2007, čj. 2 As 63/2006-63, a ze dne 16.5.2007, čj. 2 As 78/2006- 64. Z napadeného rozhodnutí není seznatelné, jak se žalovaný vypořádal s podmínkami, za kterých je možno cizince zajistit za účelem správního vyhoštění. Přitom podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15.4.2009, čj. 1 As 12/2009-61, „nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je úvaha správního orgánu o tom, zda je vůbec možné rozhodnout o správním vyhoštění cizince a toto rozhodnutí vykonat.“ K zajištění odpovídajícímu zákonu, resp. mezinárodnímu závazku plynoucímu z čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je tedy nutné, aby vydání cizince bylo proveditelné. Žalobce však uvádí, že žádné předání nemůže proběhnout, neboť požádal o udělení mezinárodní ochrany. Zajištění je tak nezákonné, odporující čl. 5 Úmluvy. Rozhodnutí žalovaného je nepřiměřené přísné ve vztahu k porušení právní povinnosti, kterého se žalobce dopustil. Zajištění představuje výrazný zásah do osobní svobody srovnatelný s vězením. Skutečnost, že žalobce neměl u sebe cestovní doklad neodpovídá stupni společenské nebezpečnosti a zajištění je zjevně nepřiměřeným opatřením vzhledem k žalobcovu provinění. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nárok uplatněný v žalobě neuznává, neboť důvody pro zjištění nezanikly, žalobci nebyl udělen azyl nebo doplňkové ochrana a žalobci nebyl povolen dlouhodobý pobyt za účelem mezinárodní ochrany na území. Podle ustanovení § 127 odst. 2 zákona o pobytu cizinců „podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle zvláštního právního předpisu v průběhu zajištění není důvodem pro ukončení zajištění“. Žalovaný má za to, že u žalobce byly nepochybně naplněny podmínky zajištění podle ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a je pravděpodobné, že by bez zajištění žalobce řízení o správním vyhoštění nebylo možné dokončit a zajistit vykonatelnost meritorního rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Žalobce byl dne 28. 1. 2010 transferován z Bruselu v souladu s Nařízením Rady (ES) č.343/2003 (Dublinská úmluva). Ihned po příletu žalobce policistům Inspektorátu cizinecké policie letiště Praha-Ruzyně předložil náhradní doklad totožnosti Belgie č. BN 8933, vystavený imigračními úřady Belgie a následně byl zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. a) odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o policii ČR. Do protokolu o podání vysvětlení uvedl, že z ČR vycestoval dne 24.2009, tj. den před vypršením jeho víza a jel nákladním automobilem do Rakouska, dále pokračoval přes Maďarsko, Srbsko a Bulharsko do Turecka. V průběhu cesty měl u sebe pouze vízum České republiky. V Turecku byl do 14.12.2009, poté odjel z Turecka automobilem do Belgie kde požádal o azyl. Na otázku, jaký měl u sebe cestovní doklad při vycestování z České republiky odpověděl, že žádný cestovní doklad u sebe neměl. Dále žalobce uvedl, že žádné příbuzné v ČR nemá. Dne 28.1.2010 bylo zahájeno správní řízení o správním vyhoštění, téhož dne bylo sepsáno s žalobcem jeho vyjádření k dosavadnímu průběhu správního o řízení o vyhoštění a k dosud soustředěným podkladům pro rozhodnutí, v němž uvedl, že se do Turecka nemůže vrátit, neboť má příbuzné v Německu, ale v této zemi má zákaz pobytu. V Turecku by musel navíc absolvovat vojenskou službu, což odmítá, protože je kurdské národnosti a nechce sloužit v turecké armádě. Domnívá se, že tamní orgány by jej zabily. Jiné důvody, které by mu bránily v návratu do Turecka, neuvedl. Dne 28.1.2010, pod čj. CPR-291-11/PŘ-2010-004112, bylo vydáno Ministerstvem vnitra ČR, Odborem azylové a migrační politiky, závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince, v němž se uvádí, že správní orgán vydávající stanovisko sdělení žalobce v řízení o správním vyhoštění posuzoval na pozadí informací ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Turecku, které jsou mu známy z úřední činnosti. S ohledem na okolnost, že cizinec požádal v minulosti v České republice o udělení mezinárodní ochrany a o jeho žádosti bylo již rozhodnuto negativně, a mezinárodní ochrana mu nebyla udělena, odkázal správní orgán i na tuto skutečnost. Důvody, žalobcem uvedené, byly již v řízení o udělení mezinárodní ochrany komplexně posouzeny. V této souvislosti správní orgán podotýká, že tureckým občanům, který požádají v zahraničí o azyl, nehrozí v případě návratu do Turecku kvůli žádosti o azyl žádné problémy. Odpírači vojenské služby jsou trestání jako všichni odpírači vojenské služby v dalších státech, kde je vykonávání vojenské služby povinné. Konkrétně v Turecku je to dle článku 63 Vojenského trestního zákoníku. Článek 155 Trestního zákoníku zahrnuje trestný čin shromažďování a projevu proti vojenské službě, za naplnění zde obsažené skutkové podstaty hrozí trest odnětí svobody na 2 měsíce až 2 roky, případně finanční postih. Po posouzení všech uvedených skutečností správní orgán neshledal žádný z důvodů znemožňujících podle § 179 zákona o pobytu cizinců vycestování uvedeného cizince do země jeho státního občanství, neboť jím uvedené obavy z možných problémů pro nenastoupení vojenské služby pod výčet rozhodných skutečností dle § 179 zákona o pobytu cizinců rozhodně zařadit nelze. V rozhodnutí je uvedeno, že na základě dostupných lustrací v evidencích policie bylo zjištěno, že vízum, které by žalobce opravňovalo ke vstupu nebo pobytu na území smluvních států schengenského prostoru, nebo platné oprávnění k pobytu, žalobci nikdy uděleno nebylo. Žalobci bylo vydáno policií pouze výjezdní vízum České republiky s dobou platností od 11.5. 2009 do 25.5. 2009, které žalobce pouze opravňovalo k vycestování do země původu nebo do jiné země, která by žalobci ke svému vstupu na své území dála oprávnění. Vzhledem k tomu, že žalobce svým jednáním naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců tím, že v se minulosti opakovaně dopustil narušení veřejného pořádku závažným způsobem, přičemž je dáno důvodné nebezpečí, že by mohl při pobytu na území ČR závažným způsobem narušit veřejný pořádek, bylo žalobci dne 28.1. 2010 uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba na 5 let, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území České republiky. Dalším šetřením správní orgán zjistil, že v České republice žalobce nemá žádné dlouhodobě či trvale usazené příbuzné v pokolení přímém, ani osoby blízké, tudíž následky tohoto rozhodnutí nezpůsobí narušení rodinných vztahů žalobce. Dále byla zjištěno, že žalobce nedisponuje finančními prostředky pro vycestování z území. Při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění podle ustanovení § 124 zákona č. 326/1999 Sb., správní orgán vycházel ze všech popsaných skutečností, z nichž vyplývá, že se v minulosti žalobce opakovaně a úmyslně dopouštěl jednání, která jsou neslučitelná, jak se zákonem u pobytu cizinců, tak se zákonem č. 325/1999 Sb., tedy závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Policejní orgán tak zhodnotil veškeré jemu dostupné skutečnosti a dospěl k závěru, že v případě žalobce je spatřováno důvodné nebezpečí, že by se obdobného jednání mohl dopustit i v budoucnu tzn., že by mohl opětovně závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Rovněž je na místě důvodná obava, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Dále policejní orgán vycházel ze zjištění, že žalobce je evidován v evidenci nežádoucích osob, a že je nežádoucí osobou zařazenou do informačního systému smluvních států. Z úředního záznamu žalovaného ze dne 2.3.2010 vyplývá, že žalobce dne 2.2.2010 požádal o udělení mezinárodní ochrany. V průběhu zajištění bylo pravidelně prověřováno zda-li nevyšly najevo skutečnosti, které by mohly vést k ukončení zajištění. Ze sdělení Oblastního ředitelství Služby cizinecké policie Brno, zařízení pro zajištění cizinců, ze dne 2.4.2010, vyplývá, že žalobce převzal rozhodnutí o zastavení řízení (bez odkladného účinku) o udělení mezinárodní ochrany; dnem právní moci rozhodnutí (1.4.2010) se na cizince nepohlíží jako na osobu, která projevila úmysl požádat o udělení mezinárodní ochrany. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání, neboť s tímto postupem obě strany sporu vyslovily souhlas. Předně soud předesílá, že český právní řád umožňuje každému cizinci dvojí možný způsob obrany proti rozhodnutí o zajištění, jak bylo i uvedeno i v poučení žalobou napadeného rozhodnutí. Cizinec může podat návrh podle ust, § 200o občanského soudního řádu na zahájení řízení o propuštění cizince ze zajištění, na základě něhož příslušný okresní soud, v jehož obvodu je zařízení pro zajištění cizinců, kde je povinen se cizinec zdržovat, může nařídit propuštění cizince na svobodu z důvodu, že nejsou splněny podmínky pro trvání zajištění; takový návrh je možno podat i opakovaně v průběhu trvání zajištění. Rovněž je pak možno podat žalobu podle ust. § 65 a násl. soudního řádu správního. Podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění nebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto, je-li nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména je-li zjištěno, že cizinec: a) se dopustil jednání uvedeného v § 119 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) bodu 6 a 7, b) je evidován v evidenci nežádoucích osob (§ 154), nebo c) je nežádoucí osobou zařazenou do informačního systému smluvních států. Ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců uvádí deklaratorní výčet skutečností odůvodňujících nebezpečí, že cizinec bude v budoucnu mařit výkon správního rozhodnutí nebo narušovat veřejný pořádek na území České republiky, přitom zřetelně míří na případy, kdy cizinec v minulosti hrubým způsobem porušil zákon o pobytu cizinců, a dále na případy, kdy je cizinec evidován v evidenci nežádoucích osob, nebo je nežádoucí osobou zařazenou do informačních systémů smluvních států. Nicméně hrubé porušení zákona o pobytu cizinců v minulosti uvádí ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve svém deklaratorním výčtu pouze jako jednu ze skutečností, která svědčí o nebezpečí, že cizinec bude mařit nebo stěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Takové nebezpečí tedy může být dáno i jinými skutečnostmi, pokud jsou alespoň tak závažné jako jednání uvedená v § 119 odst. 1 písm. a) nebo b) bodu 6 nebo 7 zákona o pobytu cizinců. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2006, čj. 4 As 85/2006-58). Žalobce v rámci první žalobní námitky uvedl, že žalovaný v rozhodnutí dostatečně neodůvodnil konkrétními okolnostmi jeho případu hrozící nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo mařit či ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce v té souvislosti odkázal na definici tohoto pojmu, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích ze dne 17.10.2007, čj. 2 As 63/2006-63 a ze dne 16.5.2007, čj. 2 As 78/2006-64. O takto vznesené žalobní námitce uvážil soud takto: Podle ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění nebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto, je-li nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména je-li zjištěno, že se cizinec v minulosti dopustil jednání uvedeného v § 119 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) bodu 6 anebo 7, je evidován v evidenci nežádoucích osob, nebo je nežádoucí osobou zařazenou do informačního systému smluvních států. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 10 let, je-li důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území ohrozit bezpečnost státu užitím síly při prosazování politických cílů, prováděním činnosti ohrožující základy demokratického státu nebo směřující k narušení celistvosti území anebo jiným obdobným způsobem, nebo je-li důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit veřejné zdraví tím, že trpí závažnou nemocí, nebo jestliže cizinec opakovaně úmyslně porušuje právní předpisy nebo maří výkon soudních nebo správních rozhodnutí. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 6 a 7 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 5 let, překročí-li cizinec státní hranice v úkrytu nebo se o takové jednání pokusí, nebo překročí-li státní hranice mimo hraniční přechod. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 3 roky, pobývá- li cizinec na území bez cestovního dokladu nebo po uplynutí doby platnosti víza nebo doby pobytu na území stanovené vízem nebo bez víza, ač k tomu není oprávněn. Podle ust. § 168 zákona o pobytu cizinců se na řízení o zajištění cizince nevztahuje správní řád. Městský soud v Praze především konstatuje, že zajištění cizince je zásahem do práva na osobní svobodu každého jednotlivce zaručeného čl. 8 Listiny základních práv a svobod jakož i mezinárodními smlouvami o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána a jež jsou součástí jejího ústavního pořádku. Proto, pokud má být takový zásah ústavně konformní, je mimo jiné třeba, aby v rozhodnutí o zajištění správní orgán řádně zdůvodnil, proč jsou podle jeho názoru splněny zákonné podmínky pro zajištění. Soud se rovněž shoduje s ustálenou judikaturou správních soudů (dále též rozsudek zdejšího soudu ze dne 6. 1. 2006, č.j. 7 Ca 209/2005-32, zveřejněný pod č. 855/2006 Sb. NSS), v názoru, že zákonné důvody pro zajištění cizince jsou vzhledem k ústavněprávní ochraně osobní svobody koncipovány úžeji než důvody pro správní vyhoštění (obdobně jako jsou pouze u některých obviněných dány důvody vyšetřovací vazby). Zahájení řízení o správním vyhoštění cizince je tedy nutnou, nikoli však postačující podmínkou pro jeho zajištění. Nezbytnou podmínkou zajištění cizince je totiž dle ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců také nebezpečí, že cizinec ohrozí bezpečnost státu, závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo bude mařit či ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Z demonstrativního výčtu okolností, kdy lze podle zákona pokládat tuto podmínku za splněnou, je zřejmé, že zákonodárce měl na mysli závažné jednání, jehož se cizinec v minulosti dopustil a v jehož pokračování má být zajištěním zabráněno. Splnění těchto podmínek tedy nelze v žádném případě odůvodňovat jen okolnostmi, které jsou postačující pouze pro rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť v takovém případě by bylo možné zajistit v řízení o správním vyhoštění každého cizince. Dle demonstrativního výčtu je dále důvodem pro zajištění cizince i to, že je cizinec evidován v evidenci nežádoucích osob, nebo je nežádoucí osobou zařazenou do informačního systému smluvních států. V daném případě soud na základě zjištění vyplývajících ze správního spisu má za prokázané, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí o zajištění žalobce byl dán předně důvod pro zajištění žalobce a tento důvod je rovněž v napadeném rozhodnutí dostatečně zřetelně vyjádřen. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je uvedeno, že žalobce byl transferován z Belgického království na území České republiky v souladu s Nařízením Rady (ES) č. 343/2003. Toto nařízení stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu odpovědného za posouzení žádostí o mezinárodní ochranu podanou státním příslušníkem třetí země v některém z členských států Evropské unie. Česká republika je členským státem Evropské unie, který je podle tohoto nařízení odpovědný za posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, neboť byla prvním členským státem Evropské unie, kde žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany, a byla tedy povinna žalobce přijmout zpět na své území. Po zahájení řízení o správním vyhoštění, v rámci kterého bylo rozhodnuto o zajištění žalobce, bylo dalším šetřením policie k osobě žalobce zjištěno, že již v minulosti nerespektoval žalobce právní předpisy týkající se pobytu cizinců na území ČR, neboť dne 7.8.2007 byl žalobce podroben pobytové kontrole v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Praha-Ruzyně, a nebyl schopen se prokázat žádným cestovním dokladem a nepředložil ani palubní vstupenku či letenku. Předložil pouze ID kartu Turecké republiky znějící na jméno N.A. Na území České republiky tak pobýval bez cestovního dokladu, a z tohoto důvodu bylo žalobci dne 8.8.2007 uloženo podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a stanovena doba na 3 roky, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území České republiky a současně byla žalobci podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovená doba k vycestování z území České republiky ve lhůtě čtyřiceti dnů od pravomocného ukončení řízení o mezinárodní ochraně nebo do třiceti dnů od pominutí důvodů znemožňujících vycestování, je-li řízení o mezinárodní ochraně pravomocně skončeno a důvody znemožňující vycestování se na cizince tímto rozhodnutím vztahují. Citované rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci dne 14.8. 2007. Rovněž tak bylo k osobě žalobce zjištěno, že se dopustil přestupku podle § 157 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, neboť pobýval v tranzitní hale mezinárodního letiště Praha-Ruzyně bez cestovního dokladu, ač tomu nebyl oprávněn. Dne 12.8. 2007 v přijímacím středisku Praha Ruzyně podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž dne 17.8. 2007 nabylo právní moci rozhodnutí OAMP, evidované pod čj. OAM - 10-337/LE - C 06 – C 09-2007, kterým žalobci nebyl udělen azyl. Proti tomuto rozhodnutí následně podal žalobce žalobu ke krajskému soudu; krajský soud však 25.6. 2008 žalobu zamítl a rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 11.8. 2008. Dne 13.8. 2008 podal žalobce kasační stížnost, kterou dne 4.3. 2009 Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost odmítl a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 6 Azs 62/2008- 132, nabylo moci právní moci dne 10.4. 2009. Dále je v rozhodnutí žalovaného uvedeno, že dne 24. května 2009 vycestoval žalobce bez cestovního dokladu z území České republiky a neoprávněně, tzn. bez víza nebo platného oprávnění k pobytu vstoupil na území smluvních států, tj. na území Rakouské republiky, odkud pokračoval dále do Turecké republiky. Z Turecké republiky vycestoval do Belgického království, kde následně požádal o azyl. Vízum, které by žalobce opravňovalo ke vstupu nebo pobytu na území smluvních států (schengenského prostoru – Rakouska a Belgie) nebo platné oprávnění k pobytu žalobci nikdy nebylo uděleno. Proto žalovaný dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, neboť se v minulosti opakovaně dopustil narušení veřejného pořádku závažným způsobem, přičemž je dáno důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl při pobytu na území opět závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Při rozhodování o zajištění za účelem správního vyhoštění podle ustanovení § 124 zákona o pobytu cizinců policejní orgán vycházel ze všech skutečností popsaných v odůvodnění rozhodnutí, kdy se žalobce v minulosti opakovaně a úmyslně se dopouštěl jednání, která jsou neslučitelná, jak se zákonem o pobytu cizinců, tak se zákonem č. 325/1999 Sb., tedy závažným způsobem narušil veřejný pořádek; dále policejní orgán vycházel ze zjištění, že žalobce je evidován v evidenci nežádoucích osob a že je nežádoucí osobou zařazenou do informačního systému smluvních států. Další žalobní námitkou žalobce vytýkal rozhodnutí žalovaného, že z něj není seznatelné, jak se žalovaný vypořádal s podmínkami, za kterých je možno cizince zajistit za účelem správního vyhoštění, když dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15.4.2009, čj. 1 As 12/2009-61, „nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst.1 zákona o pobytu cizinců, je úvaha správního orgánu o tom, zda je vůbec možné rozhodnout o správním vyhoštění cizince a toto rozhodnutí vykonat.“ K zajištění odpovídajícímu zákonu, resp. mezinárodnímu závazku plynoucímu z čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je tedy nutné, aby vydání cizince bylo proveditelné; žalobce však uvádí, že žádné předání dle výše uvedené dohody nemůže proběhnout, neboť požádal o udělení mezinárodní ochrany. Zajištění je tak nezákonné a odporující čl. 5 Úmluvy. Soud námitku posoudil následovně: V případě žalobce byly naplněny podmínky uvedené v ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť se dopustil i jednání uvedeného v demonstrativním výčtu, za něž mu bylo uloženo správní vyhoštění již v roce 2007, nadto oporou pro rozhodnutí o zajištění jsou další zjištěné skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, předně z toho, že žalobce již v roce 2007 kontrole v letištní hale pobýval bez oprávnění k pobytu, bez platného dokladu, a bez palubní vstupenky, či letenky, poté vstoupil na území států schengenského prostoru aniž měl vízum, nebo platné oprávnění k pobytu. Ze způsobu jednání žalobce tak nesporně plyne, že opakovaně porušil zákon o pobytu cizinců, současně pak využívá institutu mezinárodní ochrany způsobem, který odporuje zákonu o azylu, když prohlášení o mezinárodní ochraně činí z důvodu legalizace pobytu, a to při neexistenci relevantních důvodů, že by totiž byl žalobce obětí politického, národnostního či jiného právně relevantního násilí či diskriminace apod.(Nad rámec nutno dodat, že i následně po zajištění žalobce opět učinil prohlášení o mezinárodní ochraně). Závěr žalovaného, že zjištěné skutečnosti představují důvodnou obavu, že bude žalobce dále pokračovat v nelegálním pobytu, popř. opakovat nelegální přechod hranic, a tedy mohl by tak podle soudu dále i mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, má tak dostatečnou oporu v provedených zjištěních; nebezpečí, že by se obdobného jednání dopustil i v budoucnosti, pakliže by nebyl zajištěn, je dáno, když žalobce již dříve nerespektoval správní vyhoštění mu uložené. Je tak naplněn i další ze tří důvodů, s nimiž ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců spojuje zajištění cizince za účelem jeho správního vyhoštění. Žalovaný tyto důvody v napadeném rozhodnutí zřetelně vyjádřil. V době vydání rozhodnutí o zajištění bylo současně i zahájeno řízení o vyhoštění, předmět těchto řízení a zákonné předpoklady pro vydání toho kterého rozhodnutí se liší, jak již shora naznačeno, a to i v tom ohledu, že institut zajištění cizince představuje dočasné opatření k tomu, aby v případě rozhodnutí o správním vyhoštění mohlo být toto realizováno a nebylo zmařeno. Rozhodnutí o zajištění je nutno vydat bezprostředně, obava ze zmaření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění je jen jedním z důvodů zajištění dle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dalším důvodem je i obava z dalšího narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Pod tento pojem (jak bylo již opakovaně judikováno) lze podřadit i opakované nerespektování zákona o pobytu cizinců. Podle názoru soudu nedošlo postupem žalovaného při rozhodování o zajištění cizince ani k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť rozhodnutí o zajištění bylo vydáno na základě zákona a v jeho mezích. Jde o opatření nezbytné v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti (včetně veřejného pořádku a zájmu na zachování pravidel chování daných zákony státu a ochraně morálky) i hospodářského blahobytu země, neboť výdaje státu ( popř. i smluvních států schengenského prostoru) při aplikaci jak zákona o pobytu cizinců tak zákona o azylu jsou nemalé, stát musí dbát na to, aby prostředky státu byly vynakládány účelně a hospodárně, tedy v zájmu těch, kterým má např. institut mezinárodní ochrany sloužit (tj. skutečným obětem), nikoli těm, kteří zákonných pravidel jen využívají či je dokonce zneužívají. V tomto kontextu soud neshledal důvodnou námitku, že v případě žalobce bránila rozhodnutí o zajištění skutečnost, že nelze vydat či realizovat jeho vyhoštění, neboť je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Podáním žádosti o azyl, není cizinci zaručeno, že jí bude vyhověno. Tato skutečnost nastala opětovně i u žalobce Součástí správního spisu je i úřední záznam (výše citovaný), z kterého plyne, že řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo pravomocně dne 1.4.2010 zastaveno. Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 28.1.2010, čj. CPR-291-11/PŘ-2010-004112, k možnosti vycestování cizince také vyplývá, že vycestování žalobce do země původu je možné, a tedy realizaci vyhoštění nebrání důvody uvedené v ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců. V třetí žalobní námitce žalobce namítal, že rozhodnutí žalovaného je nepřiměřené přísné ve vztahu k porušení právní povinnosti, které se žalobce dopustil. Zajištění představuje výrazný zásah do osobní svobody srovnatelný s vězením. Skutečnost, že žalobce neměl u sebe cestovní doklad neodpovídá stupni společenské nebezpečnosti a zajištění je zjevně nepřiměřeným opatřením vzhledem k žalobcovu provinění. Soud nepovažuje rozhodnutí o zajištění za nepřiměřeně přísné, výše bylo podrobně vyloženo, že žalobce naplnil podmínky dané ust. § 124 odst.1 zákona o pobytu cizinců, a i uvedené pod písm. a) ,b) a c), neboť bylo zjištěno, že se cizinec v minulosti dopustil jednání uvedeného v § 119 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) bodu 6 anebo 7, je evidován v evidenci nežádoucích osob, a je nežádoucí osobou zařazenou do informačního systému smluvních států. Pokud jde o srovnávání zajištění a vězení z hlediska zásahu do osobní svobody k této otázce se podrobně vyjádřil Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 12.5.2009, sp.zn. Pl. ÚS 10/08, když uvedl, že oba instituty nelze srovnávat a rozdíl mezi nimi činí jak Listina základních práv a svobod, tak i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud proto neshledal námitky žalobce opodstatněnými a žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. proto zamítl jako nedůvodnou. Pokud jde o náklady řízení, soud opřel svůj výrok o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, náklady řízení mu však nevznikly.

Poučení