10 A 47/2015 - 21

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce M.H., bytem X zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 9. 1. 2015, čj. KUJI/1347/2015, t akto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, oddělení ostatních správních činností ze dne 9. 1. 2015, č. j. KUJI/1347/2015, sp. zn. OOSČ 1176/2014 OOSC/371/JN, a rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 20. 8. 2014, č.j. OVV/1378/2014 D-684/14 se zrušují pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11.228 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce Mgr. Jaroslava Topola.

Odůvodnění

Žalobce se včas podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2015, čj. KUJI/1347/2015, sp. zn. OOSČ 1176/2014 OOSC/371/JN, kterým bylo podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 20. 8. 2014, č.j. OVV/1378/2014 D-684/14. Tímto rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 18 odst. 4 téhož zákona tím, že dne 5. 5. 2014 v 9:43 hodin při řízení motorového vozidla tovární značky BMW X5 XDRIVE 40D, RZ 2AT 5836 překročil nejvyšší povolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci o více než 40 km/hod, když byla žalobci v obci Ondřejov na silnici I. třídy č. 34 naměřena rychlost 95 km/hod. Za přestupek byla žalobci dle § 125c odst. 4 písm. d) a § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu, s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) c) a § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích uložena pokuta ve výši 6.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, ve kterém namítl krácení svého práva na dvojinstančnost řízení z důvodu, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo žalobci ani jeho zmocněnci doručeno. Žalobce dále namítá vadu správního řízení, protože nebyl správním orgánem I. stupně vyzván k doplnění odvolání, přičemž, jak plyne ze spisu, výzva k doplnění byla vyhotovena, zmocněnci však nebyla vypravena. Toto své tvrzení opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, č.j. 1 As 4/2009. Žalobce namítá nesprávně provedené měření, kdy jediná možnost tuto nesprávnost prokázat spočívala ve výpovědi zasahujících policistů a v provedení důkazu - „Návodu k obsluze radarového měřiče“ jako důkazu, které správní orgán I. stupně neprovedl a fakticky tak znemožnil obhajobu žalobce. Žalobce namítá, že měřící vozidlo nebylo ustaveno v souladu s Návodem k obsluze. Zároveň uvádí, že v rozptylu deseti stupňů osy antény se nacházel stožár či jiný kovový předmět, který mohl zapříčinit rušivé reflexe signálu a ovlivnit tak výsledky měření. Žalobcem je v závěru žaloby zpochybňována důvěryhodnost výstupu z rychloměřiče Ramer, když tento rychloměřič zaznamenává rychlost vozidla správně jen v případě přesného dodržení návodu k obsluze a jeho výstup tak nemůže být považován za exaktní důkaz. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhuje napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Současně žalobce navrhuje, aby mu soud přiznal nárok na náhradu řízení. Žalovaný je toho názoru, že žaloba není důvodná a navrhuje její zamítnutí. Ve vyjádření poukázal na to, že tvrzení obsažená v žalobě ohledně neoznámení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a neodeslání výzvy k doplnění odvolání se nezakládají na pravdě a nemají oporu ve spisovém materiálu. Správní orgán I. stupně učinil pokusy pro doručení rozhodnutí i výzvy k doplnění odvolání na e-mailovou adresu uvedenou zmocněncem žalobce, byť měl pochybnosti o splnění podmínek pro doručování dle ustanovení § 19 odst. 3 správního řádu. Žalovanému je totiž z úřední činnosti známo, že osoba zmocněnce, která žalobce zastupovala v řízení před správním orgánem I. stupně, zastupuje účastníky řízení o dopravních přestupcích opakovaně za užití procesních taktik a obstrukčních metod, jejichž jediným cílem je znemožnit dosažení účelu správního řízení před uplynutím roční prekluzivní lhůty, s níž je spojen zánik odpovědnosti pro přestupky. Žalovaný nepovažuje za důvodné námitky tvrzené nezákonnosti a věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, neboť v posuzované věci bylo správním orgánem I. stupně shromážděno dostatečné množství listinných důkazů, které bez jakýchkoliv pochybností dostatečně prokázaly, že se žalobce projednávaného přestupku dopustil. Listinné podklady nevykazují jakoukoliv pochybnost či nezákonnost, žalobce jako pachatel přestupku byl hlídkou Policie ČR ztotožněn na základě jím předložených dokladů a rovněž nic nenasvědčuje tomu, že by bylo měření provedeno závadně. Důkaz svědeckou výpovědí zasahujících policistů nebyl proveden a žalovaný v kontextu s tímto odkazuje na rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2014, č.j. 10 As 25/2014-48. S ohledem na uvedené nebylo třeba provádět další dokazování, protože přestupkové jednání žalobce bylo spolehlivě a bez pochybností zadokumentování proškolenými policisty, za použití schváleného a kalibrovaného měřícího přístroje. Skutkový stav byl tak zjištěn zcela přesvědčivě. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu policie ze dne 24. 7. 2014 vyplývá, že žalobce dne 5. 5. 2014 v čase 9.43 hodin řídil v obci Ondřejov na silnici I. třídy č. 34 osobní motorové vozidlo tovární značky BMW X5, RZ 2AT 5836, které projelo měřeným úsekem, přičemž překročilo nejvyšší povolenou rychlost v obci, která je stanovena dopravní značkou nebo zvláštním právním předpisem, a to na 50 km/hod. Vozidlu byla naměřena rychlost 98 km/hod, po odpočtu odchylky byla rychlost jízdy 95 km/hod. Z předložených dokladů byl v osobě řidiče identifikován žalobce a bylo s ním sepsáno Oznámení o přestupku, ke kterému se žalobce odmítl vyjádřit a následně jej podepsat. K úřednímu záznamu je přiložena fotografie z radarového měřiče a Ověřovací list č. 242/13 ze dne 11. 11. 2013 vydaný autorizovaným metrologickým střediskem RAMER a.s. Dne 11. 8. 2014 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 20. 8. 2014. Žalobce byl v předvolání poučen o svých právech a o důsledcích nedostavení se k ústnímu jednání bez předchozí náležité omluvy nebo bez závažného důvodu. Dne 19. 8. 2014 bylo prostřednictvím e-mailové adresy [email protected] zasláno správnímu orgánu I. stupně sdělení, že pan K.S., nar. X, bytem U.Š., převzal ve věci zmocnění v plném rozsahu. Současně požádal o informaci, zda budou k ústnímu jednání předvolaní svědci. Po negativní odpovědi bylo zmocněncem zasláno správnímu orgánu I. stupně vyjádření ke spisu, jehož součástí byla i omluva z ústního jednání z důvodu nepředvolání svědků. Obsahem vyjádření je podrobný návrh na doplnění dokazování, a to ohledání místa spáchání přestupku, posouzení správného nastavení silničního rychloměru, přesné určení místa postaveného vozidla s radarem za účasti zasahujících policistů, provedení ohledání vzdálenosti měření, příp. výstupní fotografie znaleckým posudkem, zřejmý důkaz umístění technického zařízení v okamžiku měření vozidla žalobce, zajištění dokladu o provedeném školení na konkrétní měřící zařízení konkrétním policistou, provedení výslechu policistů, kteří obsluhovali radar, doložení potřebných dokumentů a atestů k radaru, znalecké prozkoumání charakteru komunikace, přesné určení místa spáchání přestupku, provedení návodu k obsluze rychloměru. Zároveň si zmocněnec i žalobce přejí být přítomni výslechu svědků a klást jim otázky. Na straně 9 zmiňovaného vyjádření zmocněnec žádá o zasílání veškerých písemností na e-mailovou adresu X, která má být uzpůsobena pro příjem podání od orgánu státní správy. Tento požadavek byl včleněn do textu pod bod 6. návrhů na doplnění dokazování, kde zmocněnec navrhoval předvolání policistů. S tímto důkazním prostředkem však obsahově vůbec nesouvisel a mohl být proto snadno přehlédnutelný. Navíc v závěru vyjádření zmocněnec uvedl adresu svého trvalého pobytu a nikoliv elektronickou adresu pro doručování. Dne 20. 8. 2014 se konalo ústní jednání, které proběhlo v nepřítomnosti žalobce a zmocněnce. V průběhu ústního jednání bylo provedeno seznámení se spisovou dokumentací a dokazování listinnými důkazy, včetně výpisu z evidenční karty žalobce. Dne 20. 8. 2014 bylo v nepřítomnosti žalobce vydáno rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov, č.j. OVV/1378/2014 D-684/14, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu. Toto prvostupňové rozhodnutí bylo doručováno na zmocněncem uvedenou adresu trvalého pobytu prostřednictvím držitele poštovní licence. Dne 22. 8. 2014 byla zásilka připravena k vyzvednutí a následně dne 3. 9. 2014 byla vložena do domovní schránky, což prokazuje doručenka založená ve správním spise. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 8. 9. 2014 blanketní odvolání, v němž tvrdil, že se z telefonického hovoru dozvěděl o vydání rozhodnutí a toto odvolání podává z opatrnosti. Správní orgán I. stupně zmocněnce vyzval k doplnění odvolání dne 12. 9. 2014 (vloženo do schránky zmocněnce dne 1. 10. 2014) a to ve lhůtě 7 dnů. Dne 9. 10. 2014 byl správní orgán I. stupně poučen žalovaným o správném doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a výzvy k doplnění odvolání na e-mailovou adresu uvedenou zmocněncem na straně 9 vyjádření ke spisu zmocněnce. Správní orgán I. stupně provedl dne 14. 10. 2014 pokus o doručení na e-mailovou adresu zmocněnce, kdy i tento pokus zůstal bez úspěchu. Zmocněnec přijetí elektronické zprávy nepotvrdil a zůstal v tomto ohledu zcela nečinný. Poté správní orgán I. stupně doručoval písemnosti prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu zmocněnce dne 20. 10. 2014 (vloženy do schránky 31. 10. 2014). Žalobce ani zmocněnec blanketní odvolání ve stanovené lhůtě nedoplnili a správní orgán I. stupně postoupil spisový materiál včetně banketního odvolání žalovanému. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce ve svém odvolání neuvedl jedinou odvolací námitku a nereagoval ani na výzvy k doplnění odvolání, přezkoumal žalovaný pouze soulad rozhodnutí správního orgánu I. stupně a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo s právními předpisy. Jelikož žalovaný nesoulad napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy neshledal, v souladu s ustanovením § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. 1. 2015. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobce byl správními orgány shledán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, dle něhož se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 40 km/hod a více nebo mimo obec o 50 km/hod a více. První skupinu žalobních námitek spatřuje žalobce v opomenutí doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a následně výzvy k doplnění odvolání proti tomuto prvostupňovému odvolání. Podle ustanovení § 19 odst. 3 správního řádu nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení. Účastník řízení však vůči správnímu orgánu nemá na takové doručování právní nárok, a pokud takový způsob doručování bude motivován snahou účastníka řízení celý proces doručování zpomalovat, půjde tak o zneužití práva plynoucího z ustanovení § 19 odst. 3 správního řádu a účastníkovi bude doručováno standardním způsobem, tedy na adresu trvalého pobytu. Soud dále konstatuje, že požadavek účastníka řízení vůči správnímu orgánu, aby mu doručoval písemnosti na adresu pro doručování nebo na elektronickou adresu, je podání ve smyslu § 37 správního řádu a jako takové musí splňovat náležitosti v tomto ustanovení požadované. Smyslem tohoto postupu je ochrana správního orgánu před možnými pozdějšími námitkami ze strany účastníka řízení, pokud požadavek na doručování podle § 19 odst. 3 správního řádu nebyl učiněn zcela konformním způsobem. Krajský soud má za to, že v posuzovaném případě nebyla žádost zmocněnce žalobce na doručování na elektronickou adresu učiněna zcela v souladu s § 37 správního řádu, ale byla pokusem o vytvoření nepřehledné situace v doručování písemností zmocněnci. Pokud zmocněnec tímto požadavkem skutečně sledoval cíl v podobě doručování na uvedenou elektronickou adresu, mělo být takové podání učiněno přehledně tak, aby správnímu orgánu I. stupně bylo na první pohled jasné, čeho se zmocněnec domáhá a co po správním orgánu požaduje. Vtělení požadavku pro doručování na elektronickou adresu do textu obsahově zcela nesouvisejícího návrhu na provedení důkazního prostředku a následná nečinnost zmocněnce, který si po zaslání dokumentů na jím požadovanou e-mailovou adresu tyto ani nevyzvedne, jen utvrzuje správní orgány, potažmo i krajský soud, v účelovosti jednání zmocněnce žalobce. Krajskému soudu je navíc známá procesní taktika zmocněnce z jiných obdobných případů řešených u jiných krajských soudů (např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v ze dne 27. 10. 2015, č.j. 61A 8/2015, nebo rozsudek téhož krajského soudu ze dne 2. 12. 2015, č.j. 61A 23/2015, rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu poukázal na nekalou procesní taktiku zmocněnce ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2015, č.j. 8 As 55/2015-26), kdy je snahou zmocněnce maximálně protahovat celý proces doručování neustálým obměňováním elektronických adres a následným nepřebíráním doručovaných písemností. Toto chování zmocněnce tak představuje předem promyšlený procesní postup, jehož cílem je zkomplikovat činnost správních orgánů a v konečné podobě dosažení zániku odpovědnosti za přestupek. Podle § 19 odst. 8 správního řádu, písemnosti uvedené v odstavci 4 se na požádání adresáta doručují jiným způsobem podle tohoto zákona; v takovém případě platí, že písemnost je doručena třetím dnem ode dne, kdy byla odeslána. V případě doručování na elektronickou adresu platí, že písemnost je doručena v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát zprávou podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem. Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti nejpozději následující pracovní den po odeslání zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná (odstavec 9), doručí správní orgán písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal. K tomu se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 5. 2015, č.j. 4 As 76/2015-37: „

30. Závěrem je třeba zdůraznit, že samotné doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není spojováno s přijetím předmětného e-mailu zmocněnkyní stěžovatele, nýbrž s následným doručením tohoto rozhodnutí prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Pokus o doručení prostřednictvím veřejné datové sítě ve smyslu § 19 odst. 8 správního řádu je projevem vstřícnosti veřejné správy a může být účastníku řízení odepřen, vylučuje-li takové doručování zákon nebo povaha věci (srov. § 19 odst. 3 správního řádu). Doručení písemnosti tímto způsobem je vázáno na součinnost příjemce písemnosti.“ S ohledem na výše uvedené soud uzavřel, že správní orgány nejsou povinny doručovat zmocněnci na jeho elektronické adresy, protože z jednání zmocněnce je zcela jasně patrná snaha o protahování procesu doručování písemností. Požadavek zmocněnce žalobce je jasnou obstrukcí s cílem znepřehlednit správní řízení, navíc jedná-li se o e-mailovou adresu obsahující diakritiku. Obdobný postup již zpochybnil Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 24. 7. 2015, č.j. 8 As 55/2015-26: „

29. Nelze ostatně nevyjádřit podiv nad tím, že elektronickou adresu obsahující diakritická znaménka zvolila právě osoba vystupující v řízení před správními orgány jako zástupce účastníků, u níž se předpokládá, že jí budou doručovány písemností ze strany různých správních orgánů, jejichž úroveň technické vybavenosti a dostupnost moderních technologií či programů může být často zcela odlišná.“ Zmocněnec by se mohl jevit jako osoba znalá práva, když v rozsáhlém vyjádření odkazuje na nespočet rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, věcně argumentuje a cituje zákonná ustanovení. Je až s podivem, že taková osoba zahrne svůj požadavek na doručování ve smyslu § 19 odst. 3 správního řádu naprosto nepřehledně do nesouvisejícího textu a očekává, že budou splněny podmínky kladené správním řádem pro takové doručování. Doručení rozhodnutí zmocněnci prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu trvalého pobytu uvedenou zmocněncem je v souladu s § 24 odst. 1 správního řádu, podle kterého jestliže si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Další skupina žalobních námitek se týká nesprávně provedeného měření a s tím související neprovedení důkazních prostředků navrhovaných žalobcem. Správní orgán je v řízení o přestupku vázán povinností opatřit potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být uložena povinnost, a v neposlední řadě provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgán však není návrhy účastníků řízení vázán, neboť ve správním řízení se uplatňuje zásada vyšetřovací a podklady pro rozhodnutí opatřuje zásadně správní orgán. Musí se však se všemi návrhy v odůvodnění rozhodnutí vypořádat. Pokud se správní orgán rozhodne, že některé navržené důkazy neprovede, musí náležitě zdůvodnit, proč tak učinil, jinak by správní řízení mohlo být zatíženo procesní vadou tzv. opomenutých důkazů. Touto problematikou se již mnohokrát zabýval Ústavní soud, který konstatoval ve svých nálezech, že opomenuté důkazy zakládají nepřezkoumatelnost a zároveň protiústavnost vydaného rozhodnutí. K tomu krajský soud poukazuje na nález Ústavního osudu (nález č.j. I. ÚS 729/2000 z 8. 12. 2005, Sb. n. u. US sv. 39, ročník 2005, č. 224/2005): „Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyslovil, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (ve zkoumaném případě o.s.ř.), musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. proč je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (srov. např. již nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94, II. ÚS 127/96 a III. ÚS 95/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 3, nález č. 10, svazek 7 nález č. 3 a svazek 8 nález č. 76). Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost; z toho ovšem na druhé straně nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Obecný soud je povinen a současně také oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů však neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí totiž vždy dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.“ V daném případě požadavkům na spravedlivý proces žalovaný ani správní orgán I. stupně nedostál. Podle zásad správního řízení musí být řízení vedeno způsobem, který posiluje důvěru občanů ve správnost rozhodování. Rozhodnutí vydávaná ve správním řízení musí být přesvědčivá a musí vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Jak již bylo uvedeno, správní řízení je ovládáno zásadou vyhledávací (vyšetřovací) a správní orgán je povinen opatřit si potřebné podklady pro rozhodnutí. Žalobce v podané žalobě namítá porušení svého práva na obhajobu z důvodu, že správní orgán I. stupně neprovedl výslechy svědků, zasahujících policistů. Podle žalobce byl výslech svědků jedinou možností, jak prokázat nesprávně provedené měření rychlosti vozidla, které namítal. Na kvalitě provedeného měření je třeba trvat, přičemž tuto kvalitu a bezchybnost měření jsou povinny posuzovat právě správní orgány v přestupkovém řízení (srov. rozs. NSS ze dne 8. 2. 2012, č.j. 3 As 29/2011-51, dostupný na www.nssoud.cz). Žalobce zpochybnil, zda byl postup policistů při měření rychlosti proveden v souladu s Návodem k obsluze měřícího přístroje, přičemž z ověřovacího listu č. 242/13 jasně vyplývá, že rychloměr AD9C lze používat k měření rychlosti právě za podmínky dodržení Návodu k obsluze. Soud se tak neztotožňuje s kusým závěrem správního orgánu I. stupně, uvedeným v prvostupňovém rozhodnutí, kde správní orgán uvádí toliko, že silniční rychloměry používané při dodržování pravidel silničního provozu patří mezi stanovená měřidla podle zákona o metrologii a jako taková podléhají schválenému typu a ověřování. Správní orgán I. stupně se tak nevypořádal s navrženým důkazem, který měl potvrdit či naopak vyvrátit, že měřící zařízení bylo použito v souladu s Návodem k obsluze. Krajský soud považuje za nutné doplnit řízení o svědecké výpovědi zasahujících policistů, které by jistě dopomohly objasnit, zda byl měřící přístroj skutečně použit za podmínek předpokládaných v Návodu k obsluze. Soud v kontextu s výše popsaným nepovažuje za dostačující ani zdůvodnění správního orgánu I. stupně, z jakého důvodu neprovedl výslech svědků – policistů – navrhovaný žalobcem. Správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že provádění výslechu policistů považuje za nadbytečné, neboť listinné důkazy zahrnuté ve správním spise jsou podle jeho úvahy jednoznačné a dostatečné k objasnění skutkového stavu věci a navržení svědci by neuvedli nic jiného, než co vyplývá z oznámení o přestupku, záznamu o přestupku a úředního záznamu Policie ČR. Tomuto zdůvodnění však soud nemůže přisvědčit, zvlášť pokud žalobce navrhl provedení dokazování rozsáhlým způsobem a natolik konkrétně, že by mohlo být způsobilé zpochybnit některé důkazy. Nadto listinné důkazy obsažené ve správním spise obsahují několik nejasností. V prvé řadě krajský soud zjistil, že oznámení o přestupku a úřední záznam byly vyhotoveny dne 24. 7. 2014, tedy více než dva měsíce po spáchání přestupku. Oba tyto dokumenty jsou ve spise zahrnuty dvakrát, kdy jejich první vyhotovení obsahuje chybu v určení místa spáchání přestupku (namísto obce Ondřejov se chybně uvádí obec Myslotín). Soud si je vědom, že tato skutečnost nemá žádný vliv na zjištěný skutkový stav, ale zároveň má pochybnost o bezchybném dodržování zásad, na nichž je správní řízení založeno. Jednou z těchto zásad je rychlost řízení, resp. vyřizování věcí bez zbytečných průtahů, která má nejen zákonný, ale i ústavní rozměr. Tuto zásadu nelze redukovat jen na samotné správní řízení, ale vztahuje se na veškeré postupy správních orgánů. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkumné, neboť neobsahuje řádné zdůvodnění, proč nebyly provedeny důkazní prostředky navrhované žalobcem. Podle soudu se správní orgány žádným způsobem nevypořádaly s návrhem žalobce na doplnění dokazování, zejména s návrhem na provedení výslechu policistů, aby mohly být vyvráceno zpochybnění výsledků měření žalobcem. Dosud totiž nebyly jednoznačně vyvráceny námitky žalobce, a proto je nutno vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006 čj. 2As 46/2005-55, dle něhož důkazní břemeno k prokázání, že jednání mající znaky skutkové podstaty přestupku se dopustil obviněný, nese správní orgán. Proto krajský soud rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které mu předcházelo, ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a zrušil bez nařízeného jednání. Soud věc vrací žalovanému k dalšímu řízení a správní orgány jsou v dalším řízení vázány právním názorem, který soud v tomto zrušujícím rozsudku vyslovil. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána celkem částka 11.228 Kč představující náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200 Kč, dvakrát režijní paušál po 300 Kč, (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600 Kč a 21 % DPH ve výši 1.428 Kč, soudní poplatek ve výši 3.000 Kč.