10 A 49/2016 - 56

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce T.H., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 19. 1. 2016, čj. KUJCK 12196/2016, sp. zn. ODSH 6741/2016/pevac SO 6, takto:

Výrok

I) Žaloba se zamítá. II) Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2016, čj. KUJCK 12196/2016, sp. zn. ODSH 6741/2016/pevac SO 6 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 8. 7. 2015, čj. P 597/2015-Kal, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku (dále též „přestupek“) dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 téhož zákona, neboť dne 17. 3. 2015 v době kolem 09.56 hod. při řízení osobního vozidla tov. zn. VW Golf, reg. zn. X (dále též „vozidlo“) na dálnici D3 ve směru od Tábora na Prahu, v katastru obce Tábor, mezi 70. a 66. km překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec o 50 km/h a více, když mu byla v místě, kde je obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích povolena nejvyšší rychlost 130 km/h, naměřena silničním radarovým rychloměrem PolCam PC 2006 (dále též „rychloměr“ nebo „radar“), po odečtení možné odchylky měřícího zařízení (3%), rychlost 199 km/h. Za tento přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 8.000,-Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmi měsíců a úhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000,-Kč. Žalobce namítá, že v řízení došlo k závažné procesní vadě, neboť jeho zmocněnec nebyl připuštěn k ústnímu jednání konanému dne 28. 5. 2015, ačkoli prokázal své zmocnění od žalobce a navrhuje provést svědeckou výpověď osoby, která jej na jednání doprovázela. Nesouhlasí s postupem prvostupňového správního orgánu, který požadoval následné doložení plné moci v originálu či autorizované konverzi. Uvedeným postupem správního orgánu bylo zkráceno právo žalobce účastnit se ústního jednání, následkem čehož se žalobce neseznámil s podklady pro rozhodnutí a nemohl se k nim tudíž vyjádřit, neboť nezískal kopii spisového materiálu, kterou si při této příležitosti hodlal jeho zmocněnec opatřit. Žalobce poukazuje na dostatečnost přiložení prosté kopie plné moci k emailu k prokázání zastoupení. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2014, čj. 4As 171/2014, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2015, čj. 19A 12/2015-25, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2014, čj. 10As 151/2014-33 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, čj. 7As 135/2014-31. Žalobce zpochybňuje přezkoumatelnost rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu pro nesplnění podmínek stanovených v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění (dále též „správní řád“), neboť není zřejmé, z jakých podkladů a jak správní orgán zjistil, že žalobce jel v uvedeném místě a čase tvrzenou rychlostí. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007, který se zabývá nepřezkoumatelností rozsudku. Žalobce též vytýká správnímu orgánu, že zjištěné místo přestupku nemá oporu ve spise a žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku ve větším rozsahu, než jaký mu byl a mohl být prokázán. Výrok prvoinstančního rozhodnutí shledává žalobce nesrozumitelným, neboť z něj není patrné místo, čas a skutek, jímž se měl žalobce dopustit přestupku, a tudíž nesplňuje požadavky kladené na přesnost a určitost výroku. Správní orgán se nezabýval tím, zda jednání žalobce bylo zaviněné, ani případnou mírou takového zavinění. Žalobce namítá, že tento obligatorní znak přestupku musí být ve správním řízení zjišťován pro určení formy zavinění. Ve výroku prvoinstančního rozhodnutí nebyl uveden bodový postih, který se s rozhodnutím o vině pojí, což pro rozpor s § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v účinném znění (dále též „zákon o přestupcích“) zakládá nezákonnost rozhodnutí. Žalobce namítá, že záznam stanoveného počtu bodů je sankcí za přestupek, tj. trestem, tudíž musí být do výroku prvoinstančního rozhodnutí zahrnut a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2015, čj. 6As 114/2014-69. Zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel byl uložen v rozporu s § 14 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť žalobci mohl být uložen pouze zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel skupiny B. Žalobce rozporuje prvoinstanční rozhodnutí ohledně odůvodnění výměry sankce, neboť z něj nelze dovodit, jaké skutečnosti či úvahy vedly správní orgán k uložení konkrétní sankce, a to zejména v případě, kdy žalobci nebyla uložena sankce při spodní hranici zákonné sazby. Neodůvodněná výměra sankce zakládá nepřezkoumatelnost celého rozhodnutí. Pokud správní orgán v neprospěch žalobce hodnotil jím dříve spáchané přestupky, nebyl k tomu oprávněn, neboť byly v mezidobí zahlazeny (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, čj. 8As 82/2010-55). Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť správní orgán neodůvodnil naplnění materiální stránky přestupku, resp. ani nekonstatoval její naplnění, pročež nebylo prokázáno, že skutek spáchaný žalobcem je přestupkem a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5As 104/2008-45. Žalobce zpochybňuje provedené měření rychlosti, udává, že nejel tak rychle, jak je mu kladeno za vinu a ke dni podání žaloby neměl k dispozici spisový materiál, tudíž nemohl správnost měření přezkoumat. Do soudního jednání si jej obstará a zadá zpracování odborného posudku k ověření, zda byl při měření rychlosti dodržen návod k obsluze. V souvislosti s tím odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, čj. 3As 29/2011-56, ze dne 24. 9. 2014, čj. 6As 187/2014-60 a ze dne 22. 8. 2013, čj. 1As 45/2013-37. Závěrem žalobce shrnuje, že napadené rozhodnutí je nezákonné, navrhuje jeho zrušení, a to včetně souvisejícího rozhodnutí prvního stupně a požaduje náhradu nákladů řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, přičemž ve svém vyjádření shrnul žalobní body a vyjádřil se k nim následovně. Tvrzení, že zmocněnec žalobce nebyl připuštěn k ústnímu jednání, žalovaný odmítá jako nepravdivé, neboť se k němu ve skutečnosti žalobce ani jeho zástupce nedostavili, což vyplývá též ze spisového materiálu a z rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu. Žalovaný dodává, že pokud by se chtěl zmocněnec k jednání skutečně dostavit, bylo by zaslání zmocnění elektronickou poštou hodinu a půl před zahájením jednání nelogické, neboť by jej mohl správnímu orgánu předat osobně. Žalovaný souhlasí se žalobcem, že požadavek na ověřené prokázání plné moci byl nadbytečný, nicméně nezpůsobil procesní vadu v řízení, jež by měla za následek nezákonnost řízení, neboť správní orgán postupoval tak, jako by byl žalobce zastoupen svým zmocněncem. Práva žalobce tímto postupem tedy zkrácena nebyla. K tvrzení, že si zmocněnec žalobce nemohl opatřit podklady před vydáním rozhodnutí a nemohl tak zaslat správnímu orgánu vyjádření k důkazům, žalovaný s odkazem na spisový materiál uvádí, že zmocněnec žalobce měl k vyjádření dostatečný časový prostor, jelikož 4. 5. 2015 byl žalobcem zmocněn, dne 28. 5. 2015 proběhlo ústní projednání přestupku a až 8. 7. 2015 bylo správním orgánem vydáno prvoinstanční rozhodnutí. Ve vztahu k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí je žalovaný toho názoru, že správní orgán v odůvodnění rozhodnutí zcela jasně uvádí, na základě kterých důkazů předmětný přestupek byl prokázán, načež v souladu s § 68 odst. 36 správního řádu v odůvodnění rozhodnutí uvedl důvody výroku, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení. Námitku shledává žalovaný nepravdivou, neboť z odůvodnění rozhodnutí je zcela zřejmé, jak byly správním orgánem hodnoceny důkazy a co z nich vyplývá. Žalovaný rovněž odmítá námitku týkající se rozporu místa spáchání přestupku uvedeného v rozhodnutí. Ze správního spisu je zřejmý čas i místo spáchání přestupku. V daném úseku byla rychlost vozidla řízeného žalobcem měřena celkem třikrát, nejvyšší byla naměřena na 66. km, přičemž všechny naměřené rychlosti překračovaly nejvyšší povolenou rychlost o 50 km/h a více, neboť v daném úseku je povolena nejvyšší rychlost 130 km/h. Prvoinstanční správní orgán i žalovaný v rozhodnutích přesně a dostatečně specifikovaly místo spáchání přestupku, když bylo uvedeno staničení dálnice vyjádřené v km, na němž žalovaný překročil nejvyšší povolenou rychlost i hodnota nejvyšší naměřené rychlosti. Pokud jde o nesrozumitelnost výroku prvoinstančního rozhodnutí, žalovaný jej shledává mírně komplikovaným, nicméně srozumitelným, neboť je z něj zřejmé, že přestupku se žalobce dopustil v celém měřeném úseku, přičemž byla uvedena kilometráž dálnice, kde žalobce překročil povolenou rychlost i nejvyšší naměřená rychlost v daném úseku. V otázce zavinění žalovaný poukazuje na § 3 a § 77 zákona o přestupcích ve znění účinném do 30. září 2015 a dále na § 68 správního řádu, k čemuž dodává, že prvoinstanční správní orgán neměl v době vydání rozhodnutí zákonnou povinnost zjišťovat formu zavinění přestupku a odůvodnění tohoto rozhodnutí není v rozporu s § 3 správního řádu, neboť byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný odmítá námitku neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí, neboť bodový postih dle zákona o přestupcích není sankcí ve smyslu zákona o silničním provozu ani povinnou náležitostí výroku rozhodnutí dle § 77 zákona o přestupcích, pročež správní orgány jeho neuvedením ve výrocích nikterak nepochybily. K uložení sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel žalovaný s odkazem na příslušná zákonná ustanovení uvádí, že žalobcem spáchaný přestupek není vázán na určitou skupinu vozidel, což platí též pro trest zákazu činnosti, uložením předmětné sankce tudíž nedošlo k jejímu nezákonnému rozšíření. Žalovaný se neztotožňuje s námitkou nepřezkoumatelnosti odůvodnění výměry sankce, neboť prvostupňový správní orgán dostatečně posoudil závažnost žalobcova jednání, včetně polehčující okolnosti. K námitce neoprávněnosti správního orgánu hodnotit v neprospěch žalobce jeho předchozí přestupková jednání, žalovaný s odkazem na § 123e zákona o silničním provozu uvádí, že správní orgán postupoval správně, když přihlédl k dříve spáchaným přestupkům žalobce zaznamenaným v kartě řidiče a volba sankcí je plně v souladu s § 12 zákona o přestupcích. Žalovaný se s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vymezuje vůči námitce neodůvodnění materiálních znaků daného jednání, neboť žalovaný evidentně překročením nejvyšší povolené rychlosti naplnil materiální znak přestupku, když nikoli bagatelním způsobem porušil, resp. ohrozil zájem společnosti. Žalobcovy pochybnosti o správnosti provedeného měření rychlosti žalovaný odmítá s odkazem na spisový materiál jako spekulativní. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Dle oznámení o přestupku a úředního záznamu ze dne 17. 3. 2015, čj. KRPC-40276- 2/PŘ-2015-020040 byla silničním radarovým rychloměrem dne 17. 3. 2015 od 09:56 hod. na dálnici D3 (dále též „dálnice“) mezi 70. až 66. km ve směru na Prahu, osobnímu vozidlu tov. zn. VW Golf, reg. zn. X třikrát měřena rychlost, a to v kilometrech 70 (193 km/h), 68 (196 km/h) a 66 (205 km/h), přičemž nejvyšší rychlost byla vozidlu naměřena na 66. km dálnice, kdy dosáhla hodnoty 205 km/h (po odečtení odchylky 3% pak 198 km/h). Všechny naměřené rychlosti přesahovaly nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku (130 km/h) o 50 km/h a více. S vozidlem byl po celou dobu jízdy udržen vizuální kontakt. Když bylo na 62,5 km hlídkou policie zastaveno, v osobě řidiče vozidla byl identifikován žalobce. Při kontrole bylo dále zjištěno užití vozidla v systému časového zpoplatnění bez uhrazení časového poplatku, neboť na předním skle vozidla byla vylepena dálniční známka pro rok 2014. Žalobci se dostalo řádného poučení, přestupek mu byl vysvětlen, následně sepsané oznámení o přestupku však odmítl podepsat, stejně jako se k němu vyjádřit. Prvoinstanční správní orgán na základě postoupených listinných důkazů zahájil proti žalobci přestupkové řízení, sdělil mu obvinění z přestupku, řádně jej poučil mj. o právu vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí (čehož žalobce nevyužil) a předvolal jej k ústnímu jednání na den 28. 5. 2015. Dne 28. 5. 2015 v 8:26 hod. obdržel prvoinstanční správní orgán prostřednictvím elektronické zprávy opatřené elektronickým podpisem prostou kopii podepsané plné moci, kterou žalobce zmocnil ke svému zastupování ve věci v plném rozsahu, ve všech stupních, včetně řízení před správním soudem a doručování písemností Ing. M. J. Z protokolu o ústním jednání konaném téhož dne od 10:00 hod., čj. P 597/2015-Kal (dále též „protokol“) vyplývá, že žalobce, resp. jeho zmocněnec se k jednání bez omluvy nedostavili. Usnesením ze dne 1. 6. 2015, čj. P 597/2015-Kal vyzval prvoinstanční správní orgán žalobce, aby napravil nedostatky v předložené plné moci a doložil ji v originálu či autorizované konverzi, k čemuž mu stanovil lhůtu do 19. 6. 2015. Předmětné usnesení zaslal žalovaný žalobci i jeho zmocněnci. Žalobce tomuto usnesení vyhověl, originál plné moci prvoinstanční správní orgán obdržel dne 18. 5. 2015. Dne 8. 7. 2015 vydal prvoinstanční správní orgán rozhodnutí čj. P 597/2015-Kal, kterým uznal žalobce vinným ze shora uvedeného přestupku. Za tento přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 8.000,-Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmi měsíců a úhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000,-Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu dne 3. 8. 2015 blanketní odvolání, které doplnil elektronicky podepsanou verzí dne 10. 8. 2015. Usnesením prvostupňového správního orgánu ze dne 13. 8. 2015 byl žalobce vyzván k doplnění blanketního odvolání ve lhůtě do 30. srpna 2015. Výzva byla zástupci žalobce zaslána prostřednictvím datové schránky výše uvedeného dne, ve stanovené lhůtě však odvolání nebylo doplněno. Dne 19. 1. 2016 vydal žalovaný coby odvolací orgán napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a prvostupňového rozhodnutí orgánu potvrdil. Žalovaný neshledal porušení základních zásad činnosti správního orgánu a nebyly zjištěny žádné vady řízení, přičemž provedeným dokazováním bylo postaveno právně najisto, že důkazy tvoří ucelený a úplný řetězec, na základě něhož lze rozhodnout o vině a uložit sankci. Rozhodnutím ze dne 4. 4. 2016, čj. P 598/2015-Kal, S-Meta 16199/2015/KS-Kal odložil prvostupňový správní orgán do doby pravomocného rozhodnutí soudu výkon napadeného rozhodnutí, neboť žalobce prostřednictvím zástupce požádal o odložení výkonu rozhodnutí (žádost o odklad výkonu rozhodnutí ze dne 29. 3. 2016) a současně prokázal, že podal u soudu žalobu na přezkum napadeného rozhodnutí. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce předně namítá procesní vadu řízení způsobenou skutečností, že nebyl oprávněnou úřední osobou připuštěn k ústnímu jednání. Soud shledal tuto námitku nedůvodnou. Dokumenty založené ve správním spise nevzbuzují nejmenší pochybnost o tom, že žalobce, případně jeho zástupce, se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavili, ačkoli žalobce byl řádně obeslán (sdělení obvinění/předvolání k ústnímu jednání ze dne 27. 4. 2015). V odůvodnění protokolu o ústním jednání je výslovně uvedeno, že „…obviněný, ač byl řádně obeslán, se nedostavil k jednání bez náležité a řádné a doložené omluvy, kdy zásilku obsahující předvolání k ústnímu jednání …si dne 29. 4. 2015 osobně převzal“. Soud pochybuje o pravdivosti žalobcovy námitky též s ohledem na skutečnost, že zhruba hodinu a půl před stanoveným zahájením ústního jednání obdržel prvoinstanční správní orgán e-mail s kopií podepsané plné moci udělené Ing. M. J. Je nelogické, že by žalobce zasílal plnou moc prostřednictvím elektronické korespondence, pokud by se hodlal účastnit ústního jednání, kde by ji mohl osobně předložit správnímu orgánu. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je konstatováno, že zmocněnec žalobce „…se rovněž k ústnímu jednání bez náležité omluvy nedostavil“. Soud neshledal žádný důvod k pochybnostem o pravdivosti údajů uvedených ve shora citovaných písemnostech, přičemž žalobce svá tvrzení nikterak nedoložil a neosvědčil, neunesl tudíž důkazní břemeno. Žalobcem navržený důkaz, svědeckou výpověď osoby, která ho k ústnímu jednání údajně doprovázela, soud považuje za nadbytečný, neboť listinné důkazy jednoznačně vylučují pravdivost žalobcova tvrzení, přičemž navržení svědka bez sdělení jeho identity vykazuje znaky záměrně obstrukčního jednání s úmyslem prodlužovat řízení, což odporuje zásadě procesní ekonomie. Soud považuje ze shora uvedených důvodů skutkový stav za dostatečně prokázaný a návrh na doplnění dokazování zamítá. Na základě shora uvedeného soud uzavírá, že právo žalobce účastnit se ústního jednání prokazatelně nebylo zkráceno, neboť žalobce, resp. jeho zmocněnec, se k tomuto jednání vůbec nedostavili, námitka nevpuštění na jednání je pouhou nepodloženou fabulací a nelze usuzovat na procesní vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Soud připouští nadbytečnost požadavku prvoinstančního správního orgánu vůči žalobci na doložení ověřeného originálu plné moci, resp. ověřené kopie, když žalobcem přiložená prostá kopie plné moci k e-mailu opatřenému uznávaným elektronickým podpisem byla postačující, a to jak vzhledem k zákonným požadavkům (§ 33 odst. 1 správního řádu), tak i k judikatuře uvedené žalobcem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2014, čj. 4As 171/2014, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2015, čj. 19A 12/2015-25, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2014, čj. 10As 151/2014-33 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, čj. 7As 135/2014-31). Uvedený postup prvoinstančního správního orgánu však nemohl způsobit závažnou vadu řízení, jež by se později dotkla natolik práv žalobce, že by měla za následek nezákonnost řízení, neboť usnesení ze dne 1. 6. 2015, čj. P 597/2015-Kal, kterým prvoinstanční správní orgán vyzval žalobce k doložení ověřeného originálu plné moci, resp. ověřené kopie, bylo doručeno žalobci i jeho zmocněnci, tj. ode dne doručení neověřené kopie plné moci postupoval příslušný správní orgán vůči žalobci tak, jako by byl zastoupen svým zmocněncem. Soud z výše uvedených důvodů shledal námitku nedůvodnou. S tvrzením, že si zmocněnec žalobce nemohl opatřit spisový materiál a vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí se soud neztotožnil, a to jednak s ohledem na námitku nepřipuštění zmocněnce k ústnímu jednání, s níž se již shora vypořádal, pak také z toho důvodu, že od ústního jednání a udělení plné moci zmocněnci (28. 5. 2015) do vydání prvostupňového rozhodnutí (8. 7. 2015) měl žalobce, resp. jeho zmocněnec, dostatečný časový prostor pro seznámení se se spisem a k opatření podkladů před vydáním rozhodnutí. Pokud, jak tvrdí zmocněnec žalobce, měl v úmyslu dostavit se ke správnímu orgánu pouze jednou, a to na ústní jednání, měl tak skutečně učinit. Skutečnost, že tak neučinil, nelze klást k tíži žalovanému, přičemž tato liknavost žalobce, resp. jeho zmocněnce v průběhu správního řízení, spočívající v neopatření si předmětných podkladů, nemůže obstát jako námitka před soudem. Blanketním odvoláním, které nebylo na výzvu doplněno, zmocněnec žádal o zaslání kopie spisu či jeho podstatných částí, po správním orgánu však nelze požadovat, aby takovým žádostem vyhověl, neboť zákon mu takovou povinnost neukládá. Z § 38 odst. 5 správního řádu vyplývá, že žalobce v rámci nahlížení do spisu si mohl činit výpisy a měl právo na to, aby mu správní orgán pořídil kopie. S námitkou, že prvoinstanční rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesplnění podmínek stanovených § 68 odst. 3 správního řádu, se soud neztotožnil, odůvodnění rozhodnutí shrnuje výsledky správního řízení, obsahuje důvody učiněného výroku, podklady, na jejichž základě bylo rozhodnuto, úvahy a myšlenkové pochody, jimiž se správní orgán při hodnocení podkladů a výkladu právních předpisů ubíral a podle nichž rozhodl. Soud připomíná, že žalobce na výzvu nedoplnil blanketní odvolání, tudíž se správní orgán nemohl vypořádat s návrhy, námitkami či vyjádřením žalobce. Z obsahu rozhodnutí je naprosto zřejmé, z kterých podkladů byly rozhodné skutečnosti zjištěny, když namítaná rychlost vozidla byla změřena ověřeným rychloměrem, přičemž správní orgán uvedl, z jakých podkladů vycházel: „Pořízenou fotodokumentaci a videozáznam považuje správní orgán za dostatečný důkaz překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo obec na dálnici o 69km/h a z videozáznamu přestupku je patrné, že policejní hlídka mělo vozidlo po celou dobu jeho přestupkového jednání na dohled a v oznámení přestupku je uvedeno, že řidič jel ve vozidle sám…skutkový stav je spolehlivě zjištěn a existuje množství podkladů pro vydání rozhodnutí, zejména oznámení o přestupku sepsané s obviněným řidičem na místě kontroly, na které se obviněný řidič T.H. nevyjádřil a oznámení přestupku odmítl podepsat…V dané věci je prokázáno, že jako řidič osobního motorového vozidla…dne 17. 3. 2015 v době kolem 09:56 hod. řídil uvedené motorové vozidlo po silnici, dálnici D3 ve směru jízdy od Tábora na Prahu v okr. Tábor a v km 70 a 68 v čase 09:57 hod. v km 66, kdy byl stavěn …bylo zjištěno, že mu byla silničním radarovým rychloměrem PolCam PC 2006…naměřena rychlost 199 km/h.“. Uvedená citace spolehlivě vyvrací bod 17 žaloby. Soud shrnuje, že správní orgán nepřikročil ke zjednodušujícím či souhrnným zjištěním, správně posoudil skutkový i právní stav věci a dospěl k přesvědčivým závěrům, jejichž přezkoumatelnost soud považuje za nezpochybnitelnou. Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 3947/2007, který na podporu svého tvrzení uvádí, se týká projednávané věci pouze rámcově a nikterak neosvědčuje žalobcova tvrzení. Rozsudek se týká nepřezkoumatelnosti rozsudku, nikoli nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí. Soud nemůže akceptovat ani námitku žalobce týkající se rozporu místa spáchání přestupku uvedeného v rozhodnutí proti podkladům ve spisovém materiálu, neboť ze spisového materiálu a rozhodnutí obou správních orgánů jsou zřejmé místo i čas spáchání přestupku, přičemž tyto si co do obsahu vzájemně neodporují, jelikož shodně uvádějí, že předmětný přestupek byl spáchán v časovém rozmezí od 09:56 hod. do 09:57 hod. dne 17. března 2015 na úseku mezi 70. a 66. km dálnice D3 ve směru od Tábora na Prahu, v katastru obce Tábor. Vozidlo řízené žalobcem bylo v daném úseku změřeno celkem třikrát, a to certifikovaným rychloměrem obsluhovaným proškoleným policistou (viz platný ověřovací list autorizovaného metrologického střediska č. 61/14 a doklady o proškolení nadstrážmistra S.K. a praporčíka Bc. J.V., vše založené ve správním spise). Rychlost naměřená silničním radarovým rychloměrem PolCam PC 2006 dosáhla hodnot 193 km/h (70. km), 196 km/h (68. km) a 205 km/h (66. km), nejvyšší rychlost tak byla vozidlu naměřena na 66. km dálnice, kdy dosáhla hodnoty 205 km/h (po odečtení odchylky 3% pak 198 km/h). Všechny naměřené rychlosti přesahovaly i po odečtení odchylky 3% nejvyšší povolenou rychlost při řízení vozidla mimo obec o 50km/h a více (198 km/h, 187 km/h a 190 km/h), přičemž v daném místě je povolena nejvyšší rychlost 130 km/h (§ 18 odst. 3 zákona o silničním provozu). Tvrzení žalobce, že ze spisu lze dovodit pouze počet a hodnoty provedeného měření, považuje soud za nepravdivé, neboť v úředním záznamu, resp. v oznámení přestupku je přesně a doslovně uvedena kilometráž každého jednotlivého měření, jeho výsledek i finální rychlost stanovená po odpočtu tříprocentní odchylky. Z těchto podkladů vycházely také správní orgány obou stupňů při hodnocení předmětného přestupku, přičemž jak ve výroku, tak i v odůvodnění rozhodnutí dostatečně specifikovaly místo spáchání přestupku. Správní orgán prvního stupně sice pochybil, když nejvyšší naměřenou rychlost 205 km/h chybně zaokrouhlil na 199 km/h, neboť správně mělo být uvedeno 198 km/h (3% z 205=198,85, následně se zaokrouhluje ve prospěch řidiče, tj. 198), nicméně se jedná o chybu v počtech, kterou může správní orgán z moci úřední usnesením, resp. opravným rozhodnutím odstranit (§ 77 správního řádu). Tato skutečnost nemá vliv na právní kvalifikaci přestupku, neboť se jedná o výpočet rychlosti snížením o tři procenta pro eliminaci možné odchylky, přičemž skutečná naměřená rychlost byla 205 km/h. S ohledem na shora uvedené se soud neztotožňuje s námitkou, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku ve větším rozsahu, než jaký mu byl prokázán. K námitce nesrozumitelnosti výroku prvoinstančního rozhodnutí soud konstatuje, že jej lze považovat za stylisticky neobratný, nikoli však za nesrozumitelný či nepřezkoumatelný, pročež námitku odmítl jako nedůvodnou. Komplikovanost uvedeného výroku je způsobena větším počtem uskutečněných měření v návaznosti na kilometráž a příslušný časový údaj, nicméně z něj lze dovodit následující podstatné skutečnosti zaručující jeho srozumitelnost: Žalobce řídil dne 17. 3. 2015 osobní vozidlo tov. zn. VW Golf, reg. zn. X na dálnici D3 ve směru od Tábora na Prahu, v katastru obce Tábor pak v úseku na km 70 (v 09:56 hod.), 68 a 66 (v 09:57). Při řízení vozidla v daném úseku se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, a to porušením právní povinnosti uvedené v § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 téhož zákona, neboť hlídkou Policie ČR bylo zjištěno, že mu byla silničním rychloměrem PolCam PC 2006 naměřena rychlost mimo obec na dálnici, kde je zvláštním zákonem stanovena nejvyšší povolená rychlost 130km/h, po odečtení možné odchylky měřícího zařízení 3%, rychlost 199 km/h. Výrok rozhodnutí je do té míry srozumitelný, že z něj lze dovodit shora uvedené závěry, tudíž je zřejmé, že žalobce se dopustil přestupku v celém měřeném úseku dálnice, přičemž ve výroku je uvedena přesná kilometráž, v níž žalobce překročil povolenou rychlost mimo obec o 50 km/h a více, i nejvyšší naměřená rychlost v daném úseku. Výrok splňuje požadavky na přesnost a určitost, jsou z něj zřejmé místo, čas i skutek, jímž se žalobce dopustil spáchání přestupku, tj. spáchaný přestupek je vymezen natolik přesně, aby nemohl být zaměněn s jiným. K tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, čj. 9 As 291/2014-39, „…nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým…V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.“ Soud se neztotožňuje s právním názorem žalobce, že se správní orgán měl zabývat tím, zda jednání žalobce bylo zaviněné, případně mírou zavinění, coby obligatorního znaku přestupku. Dle § 3 zákona o přestupcích: „K odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění“. Ustanovení § 77 téhož zákona ve znění účinném ke dni spáchání přestupku pak stanovuje: „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1)“. Dle § 68 odst. 3 správního řádu: „V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“. Prvoinstanční správní orgán postupoval správně, když posoudil přestupek dle právní úpravy účinné v době jeho spáchání, kdy předmětné ustanovení zákona o přestupcích ještě neobsahovalo požadavek na uvedení formy zavinění, tudíž v odůvodnění v souladu s uvedenou právní úpravou uvedl, že: „K odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti“. Vzhledem k tomu, že nebylo nutné žalobci prokazovat míru, resp. formu zavinění, nelze namítat rozpor s § 3 správního řádu, který zakotvuje zásadu materiální pravdy: „Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“. Správní řád ukládá správnímu orgánu zjistit stav věci prostý důvodných pochybností. Při uplatňování zásady materiální pravdy je tedy správní orgán povinen zjistit ex offo stav věci prostý důvodných pochybností, což prvostupňový správní orgán bezesporu učinil. Tato zásada je ve správním řádu korigována požadavkem procesní efektivity a ekonomie správního řízení, správní orgán by měl ve správním řízení postupovat k rozhodnutí nejsnazším způsobem, přitom však spolehlivě postačujícím ke zjištění objektivního stavu věci, která je předmětem takového řízení. Soud nemůže než konstatovat, že prvostupňový správní orgán uvedeným požadavkům plně vyhověl, neboť dostatečně zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jelikož žalobce se dopustil přestupku minimálně v nedbalostní formě a současně nebylo nutné prokazovat vážnější formu zavinění. Soud shledal, že prvoinstanční správní orgán provedl dostatečně úplné dokazování, o zjištěných skutečnostech nevznikly ve správním řízení jakékoliv pochybnosti a nelze než konstatovat, že bylo konformně právním způsobem prokázáno, že žalobce řídil uvedeného dne motorové vozidlo vyšší než povolenou rychlostí a tím naplnil skutkovou podstatu projednávaného přestupku. Vzhledem ke shora uvedenému nemohl prvostupňový správní orgán dospět k jinému závěru, než že žalobce naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty projednávaného přestupku minimálně ve formě nedbalostní, přičemž tento poznatek explicitně vyjádřil v textu rozhodnutí. Námitku neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, resp. jeho nezákonnosti pro rozpor s § 77 zákona o přestupcích považuje soud za nedůvodnou. Žalobce k povaze bodového záznamu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 26. 10. 2015, čj. 6 As 114/2016 – 69. Tento rozsudek odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, čj. 6 As 114/2014 – 55, ve kterém se rozšířený senát vyjádřil k povaze záznamu bodů jako „trestu“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto judikaturu nepovažuje soud za přiléhavou, neboť nerozšiřuje výčet sankcí uvedených v § 11 odst. 1 zákona o přestupcích. V souladu se zásadou nulla poena sine lege nemohou správní orgány a ani soudy rozšiřovat výčet sankcí uváděných v příslušných zákonech. Sankční povaha bodového záznamu v kontextu žalobcem uváděných judikátů neznamená, že by bodový záznam byl trestem jako takovým a napadené ani prvoinstanční rozhodnutí nelze považovat za nezákonná, když případný bodový postih neobsahují. Stejně tak nemůže obstát ani námitka, že zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel byl žalobci uložen v rozporu se zákonem. S tvrzením, že pachateli přestupku, za který se ukládá zákaz řízení motorových vozidel, lze uložit pouze zákaz řízení té skupiny vozidel, do níž patří motorové vozidlo, jehož řízením byl přestupek spáchán, se soud nemůže ztotožnit. Zákaz činnosti se musí vztahovat k činnosti, s níž spáchaní přestupku bezprostředně souvisí, zpravidla se jedná o zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu. Judikatura Nejvyššího správního soudu sice připouští uložení zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel spadajících pouze do určité kategorie (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, čj. 9 As 7/2009-77), nicméně pouze v případech hodných zvláštního zřetele. Dle § 14 odst. 1 zákona o přestupcích: „Zákaz činnosti lze uložit jen za přestupky uvedené ve zvláštní části tohoto zákona nebo v jiném zákoně a na dobu tam stanovenou, nejdéle na dva roky, a jde-li o činnost, kterou pachatel vykonává v pracovním nebo jiném obdobném poměru, nebo k níž je třeba povolení nebo souhlasu státního orgánu, a spáchal-li pachatel přestupek touto činností nebo v souvislosti s ní“. V souzeném případě se jedná o činnost, k níž je potřeba povolení nebo souhlasu státního orgánu, a současně se touto činností nebo v souvislosti s ní pachatel dopustil přestupku. Dle § 125 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu: „Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km.h-1 a více nebo mimo obec o 50 km.h-1 a více“. Porušení citovaného ustanovení není nikterak vázáno na konkrétní skupinu vozidel, naopak se vztahuje na jakékoli vozidlo účastnící se provozu na pozemních komunikacích. Vzhledem k tomu, že se žalobce dopustil přestupku dle § 125 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu v souvislosti s řízením motorového vozidla, k jehož řízení je nezbytné příslušné oprávnění, považuje soud činnost spočívající v řízení motorových vozidel právě za tu činnost, v souvislosti s níž se žalobce dopustil přestupku. Jak bylo shora uvedeno, spáchání tohoto přestupku není vázáno na konkrétní skupinu řidičského oprávnění, soud dospěl k závěru, že prvoinstančním správním orgánem uložená sankce je plně v souladu s § 14 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť není-li přestupek vázán na určitou skupinu vozidel, nelze ani trest zákazu činnosti omezovat na konkrétní skupinu řidičského oprávnění. Soud nemůže akceptovat ani námitku, že odůvodnění výměry sankce v prvoinstančním rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu porušení pravidel pro výměru sankce. K této námitce soud poznamenává, že v rámci uvedené žaloby soud přezkoumání rozhodnutí žalovaného, nikoliv prvostupňové rozhodnutí, dle 75 odst. 1 s.ř.s.. Uvedenou námitku měl žalobce uplatnit v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, což neučinil. Soud naznal, že prvoinstanční rozhodnutí je dostatečně odůvodněné. V souzeném případě je uložená sankce adekvátní, neboť z evidenční karty řidiče založené ve spisu vyplývá, že žalobce se dopouštěl přestupkového jednání opakovaně, a to včetně porušení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu („Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km.h-1 a více nebo mimo obec o 30 km.h-1 a více“). V průběhu čtyř let předcházejících dni spáchání přestupku se žalobce dopustil čtyř přestupkových jednání, tudíž povaha uložené sankce plně zohledňuje závažnost projednávaného přestupku i osobu žalobce. Prvoinstanční správní orgán uložil sankce mírně nad polovinou zákonného rozpětí, při určení druhu a výměry sankce postupoval plně v souladu s § 12 zákona o přestupcích a z rozhodnutí je zřejmé, že byla posouzena závažnost přestupkového jednání, neboť prvoinstanční správní orgán hodnotil skutečnost, že žalobce překročil povolenou rychlost mimo obec minimálně o 68 km/h a „…že jednáním obviněného řidiče T.H. došlo ke značnému prodloužení brzdné dráhy vozidla, ztížení ovladatelnosti vozidla v případě krizové situace v silničním provozu“. Dále přihlédl k osobě pachatele, zejména k jeho krátké řidičské praxi a věku. Shora uvedený správní orgán v rozhodnutí zohlednil též jedinou polehčující okolnost spočívající ve skutečnosti, že „…k přestupkovému jednání došlo za neztížených povětrnostních podmínek“. Uložená sankce proto reflektuje zákonný rámec, byla uložena v souladu s gramatickým výkladem příslušného ustanovení, její výše byla odůvodněna a nelze ji považovat vzhledem k závažnosti žalobcem spáchaného přestupku za nepřiměřenou. Správní orgán se neodchýlil od zjevného (gramatického) výkladu § 14 odst. 1 zákona o přestupcích, uložil sankci jednoznačně a srozumitelně a vzhledem k pasivitě žalobce, kdy nebyly předloženy argumenty hodné zvláštního zřetele, nebylo zapotřebí dalšího komentáře. Výhradu žalobce spočívající ve zpochybnění postupu žalovaného, který dle tvrzení žalobce neoprávněně hodnotil v jeho neprospěch jím dříve spáchané a již zahlazené přestupky, soud nemůže akceptovat. Žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, čj. 8As 82/2010-55 není ve vztahu k projednávané věci přiléhavý a sám odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočka Liberec ze dne 3. 5. 2013, čj. 60A 1/2013-49: „Dle přesvědčení soudu je třeba institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, analogicky aplikovat ve prospěch žalobce i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení, neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním. Na druhou stranu soud konstatuje, že správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem“. V prvostupňovém rozhodnutí je výslovně uvedeno, že „…při hodnocení osoby řidiče správní orgán přihlédl ke skutečnostem, že obviněný řidič vlastní řidičské oprávnění teprve od roku 2009, jedná se o mladého řidiče bez větších zkušeností, což zvyšuje nebezpečnost jednání obviněného řidiče a rovněž ke skutečnosti, že se do současné doby dopustil již ve čtyřech případech protiprávního jednání…“. Je tedy zřejmé, že správní orgán přihlédl k předchozímu přestupkovému jednání právě při hodnocení osoby žalobce coby řidiče vykazujícího sklony k porušování pravidel provozu na pozemních komunikacích. Uvedeným postupem správní orgán nikterak nevybočil ze zákonného rámce, pročež soud odmítl námitku jako nedůvodnou. Soud odmítl též námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro neodůvodnění naplnění materiální stránky přestupku. Dle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích: „Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin“. Dle § 3 téhož zákona: „K odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění“. Přestupku se dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu dopustí ten, kdo „překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km.h-1 a více nebo mimo obec o 50 km.h-1 a více“. Nejvyšší povolená rychlost mimo obec, resp. na dálnici upravená § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu činí nejvýše 130 km/h. Je postaveno najisto, že žalobci byla na shora uvedeném úseku dálnice D3 naměřena rychlost 205 km/h, resp. 198 km/hod, tímto jednáním žalobce porušil zákon, formální znaky přestupku tedy byly bezesporu naplněny. Stejný názor zastává soud též ve vztahu k naplnění materiální stránky přestupku, tj. k porušení či ohrožení zájmu společnosti (§ 2 odst. 1 zákona o přestupcích). Za předpokladu, že chráněným zájmem je bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, si musel být žalobce jako držitel řidičského oprávnění vědom povinnosti dodržovat zákonem stanovený limit nejvyšší povolené rychlosti, přesto tuto povinnost nezanedbatelným způsobem porušil (překročení povolené rychlosti minimálně o 68 km/h). Shora uvedeným jednáním žalobce, které nelze v žádném případě považovat za bagatelní, byla naplněna též materiální stránka přestupku, neboť jím ohrozil život a zdraví nejen své, ale též ostatních účastníků silničního provozu. Judikát, který žalobce uvedl na podporu svých tvrzení, je soudu znám, přičemž na jiném místě téhož rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (čj. 5As 104/2008-45 ze dne 14. 12. 2009) je uvedeno: „Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek“. Skutečnost, že správní orgán explicitně nehodnotil materiální stránku přestupku, nemá vliv na přezkoumatelnost rozhodnutí, neboť naplnění materiální stránky přestupku implicitně vyplývá z textu předmětného rozhodnutí, není o něm pochyb a v žalované věci se nevyskytují žádné významné okolnosti, které by naznačovaly, že jednáním žalobce nedošlo k porušení či ohrožení právem chráněného zájmu. Pochybnost žalobce o provedeném měření považuje soud s ohledem na skutečnosti uvedené ve spisovém materiálu i na dosavadní průběh správního řízení za nedůvodnou. Dokumenty založené ve správním spise (doklady o proškolení policistů nstržm. S.K. č. KRPC-40276-8/PŘ-2015-020040 a prap. Bc. J.V. č. KRPC-40276-9/PŘ-2015-020040 ze dne 14. 5. 2014, ověřovací list č. 61/14, fotografická dokumentace a videozáznamy) nevzbuzují žádných pochyb o tom, že předmětné měření provedli policisté, kteří byli k obsluze rychloměru náležitě proškoleni, přičemž měřící zařízení bylo vybaveno příslušným platným ověřením. Videozáznam i pořízené fotografie dostatečně prokazují správnost naměřených a uvedených hodnot, subjektivní pocit žalobce coby řidiče vozidla, proti nim nemůže obstát. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesprávnost provedeného měření, aniž by však pro tato svá tvrzení předložil jakýkoli důkaz. Soud naznal, že ze strany žalobce se jedná o ničím nepodloženou spekulaci. Pro úspěch ve věci je žalobce povinen svá tvrzení osvědčit, což neučinil, pročež soud námitku odmítl jako nedůvodnou. Žalobce v žalobě uvedl, že po obstarání spisového materiálu zajistí zpracování odborného posudku k ověření, zda byl dodržen při měření návod k obsluze, a to do soudního jednání uvedený odborný posudek však předložen nebyl. K jednání se žalobce bez omluvy nedostavil, přestože trval na nařízení jednání. Soud se v dané věci ztotožnil se závěry správních orgánů a uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky nebyly důvodné. Správní orgány postupovaly v mezích své pravomoci a působnosti. Krajský soud proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své administrativní činnosti, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo.

Poučení