10 A 56/2012 - 52

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce P.B., zast. JUDr. Lubomírem Kolaříkem, advokátem v Pelhřimově, Svatovítské nám. 126, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, Horní náměstí 103/2, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.4.2012 č.j. 1283/1.30/12/14.3, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 27.6.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v úřadu v Českých Budějovicích ze dne 17.2.2012 č.j. 1421/5.30/12/14.

3. K výzvě soudu žalobce dne 31.7.2012 opravil vady podání, kdy upřesnil, že žalovaným subjektem je Správní úřad inspekce práce, Horní nám. 103/2 v Opavě a správné označení napadeného rozhodnutí je rozhodnutí ze dne 26.4.2012, č.j. 1283/1.30,/12/14.3, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno napadené rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 17.2.2012 č.j. 1421/5.30/12/14.3. (2) Žalobce v žalobě zrekapituloval průběh správního řízení a pod bodem II žaloby uvedl, že pochybení, kterých se žalovaný dopustil již shrnul ve svém odporu ze dne 11.8.2011 a v odvoláních ze dne 24.11.2011 a 5.3.2012. Poukázal na to, že správní orgán při svém rozhodování nikdy nedodržel třicetidenní lhůtu pro vydání rozhodnutí. K tomuto pochybení se prvostupňový ani druhostupňový orgán nikdy nevyjádřil. Žalobce setrval na svých námitkách, se kterými se správní orgán nevypořádal. Dále poukázal na to, že tři dny před vydáním napadeného příkazu dne 1.8.2011 se změnil oficiální název VÚSC Vysočina na Kraj Vysočina. Napadený příkaz tuto právní skutečnost ignoroval. Z toho důvodu žalobce dovodil, že jednalo se o nicotný právní úkon. Napadený příkaz nebyl zdůvodněn, proč bylo rozhodnutí v této formě vydáno. V protokolu ze dne 30.6.2011 absentuje poučení o právu kontrolované osoby vyjádřit se k procesnímu postupu kontrolního orgánu. Tímto postupem došlo k porušení § 150 odst. 2 správního řádu. Napadený příkaz byl opatřen neplatným razítkem orgánu státní správy. Rozhodnutí ze dne 3.8.2011 nebylo podepsáno oprávněnou osobou. Výše sankce nebyla odůvodněna a nebylo vzato v úvahu, že jednalo se o prvé pochybení a sankce byla neúměrně vysoká. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného (3) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že podání žalobce trpí vadami, neboť žaloba ze dne 26.6.2012 byla podána Krajskému soudu v Českých Budějovicích proti žalovanému Oblastnímu inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu, žaloba ze dne 30.7.2012 byla podána Krajskému soudu v Ostravě proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce s návrhem na zrušení rozhodnutí ze dne 17.2.2012, tedy rozhodnutí prvostupňového orgánu, proti kterému podal žalobce odvolání a odvolací orgán o něm rozhodl dne 26.4.2012. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu. Zdůraznil, že se žalobce dopustil správního deliktu. Toto protiprávní jednání bylo zjištěno při kontrole, bylo řádně zadokumentováno do protokolu, který sloužil jako podklad pro zahájení správního řízení a byl jedním z důkazních prostředků ve správním řízení. K námitce ohledně nedodržení třicetidenní lhůty pro vydání rozhodnutí žalovaný odkázal na stranu 3 rozhodnutí. K namítané nicotnosti rozhodnutí vydaného prvostupňovým správním orgánem v souvislosti s jeho vydáním neexistujícím orgánem žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí na straně 4 a 5 a vysvětlil, že nedošlo ke změně názvu Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích. Název tohoto orgánu je stanoven zákonem č. 251/2005 Sb. Pokud zákon č. 135/2011 Sb. nepřímo novelizoval tento zákon, tak potom v příloze je stanovena územní působnost Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu a nikoliv změna jeho názvu. Žalobou napadené rozhodnutí není příkazem. Pokud je ve správním řízení vydán příkaz jako první úkon správního orgánu, jsou podmínky řízení stanoveny v § 150 odst. 1 a 2 správního řádu. Zákon chrání procesní práva účastníka řízení, když stanoví, že proti příkazu lze podat odpor, kterým se celý vydaný příkaz ruší. K námitce ohledně absence poučení o právu kontrolované osoby vyjádřit se k procesnímu postupu žalovaný odkázal na připojené poučení, které je v souladu s § 41 odst. 1 zákona o inspekci práce. V poučení neabsentují další náležitosti, tak jak žalobce uvádí. K námitce ohledně neplatného razítka a nepodepsání oprávněnou osobou odkázal žalovaný na předchozí vysvětlení a doplnil, že byly určeny oprávněné úřední osoby a podepisování rozhodnutí o věci samé si vyhradil vedoucí inspektor. K uložení výše sankce žalovaná strana uvedla, že bylo přihlédnuto k závažnosti správního deliktu i ke způsobu jeho spáchání a vše bylo zohledněno ve výši sankce. III. Obsah správních spisů (4) Ze správního spisu, který si v dané věci soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti. (5) V provozovně žalobce byla dne 15.6.2011 provedena kontrola a z výpovědi zaměstnanců a předložených pracovních smluv a mzdových listů bylo pracovníky Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích zjištěno, že zaměstnancům byly určovány mzdy, jejichž výše nedosahovala nejnižší úrovně zaručené mzdy stanovené pro skupinu prací, do které jsou zařazeny práce číšníků vykonávané v rozsahu, tak jak byly zaměstnanci popsány. Žalobce podnikal na základě živnostenského listu v oboru hostinská činnost s místem podnikání Útěchovičky 42 v provozovně Restaurace u Oskara v Čížkově 5. O výsledku kontroly byl pořízen protokol č.j. 4055/5.33/11/15.2 z 30.6.2011. Žalobce byl téhož dne seznámen s obsahem protokolu a ve smyslu § 41 byl poučen o možnosti požádat o jeho přezkoumání. (6) Správní orgán vydal rozhodnutí formou příkazu pod č. 5224/5.40/11/14.3 dne 3.8.2011 a uložil žalobci pokutu ve výši 20.000 Kč. Příkaz byl žalobci doručen dne 4.8.2011. Žalobce využil poučení a podal proti příkazu dne 11.8.2011 odpor. (7) Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích předvolal žalobce k ústnímu jednání dne 17.10.2011. Z ústního jednání, které se uskutečnilo dne 2.11.2011, byl pořízen protokol. Žalobcem bylo uvedeno, že zjištěné nedostatky byly okamžitě napraveny, což je dokládáno zprávou o odstranění nedostatků. Bylo poukázáno na procesní pochybení, která již byla uvedena v písemném odporu. Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích vydal dne 8.11.2011 pod č.j. 8344/5.40/11/14.3 rozhodnutí, kterým uznal, že se žalobce dopustil správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců podle § 26 odst. 1 písm. b/ zákona o inspekci práce tím, že neposkytl svým zaměstnancům mzdu alespoň ve výši nejnižší úrovně zaručené mzdy. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 10.000 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce dne 24.11.2011 odvolal. Státní úřad inspekce práce v Opavě rozhodnutím ze dne 12.1.2012 pod č.j. 3563/1.30/11/14.3 rozhodnutí oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 8.11.2011 č.j. 8344/5.40/11/14.3 zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že označení správního orgánu bylo zmatečné, a proto mu byla věc vrácena k novému projednání. (8) Dne 30.1.2011 byl žalobce Oblastním inspektorátem práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích vydal dne 17.2.2012 rozhodnutí pod č. j. 1421/5.30./12/14.3, ve kterém dospěl k závěru, že žalobce se dopustil správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců podle § 26 odst. 1 písm. b/ zákona o inspekci tím, že neposkytl zaměstnancům mzdu alespoň ve výši nejnižší úrovně zaručené mzdy. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 10.000 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 6.3.2012 odvolání. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce v Opavě dne 26.4.2012 tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu č.j. 1421/5.30/12/14.3 ze dne 17.2.2012 bylo potvrzeno. Stalo se tak s odůvodněním, že v dané věci skutečně došlo v několika úkonech k překročení lhůt pro vydání rozhodnutí. Pro tento postup je v § 80 správního řádu stanoven postup na ochranu proti nečinnosti. Žalovaný nemohl v dané věci učinit žádné opatření, neboť mu nedodržení lhůt nebylo známo. Žalobce sám nevyužil svého práva podat žádost o uplatnění opatření podle § 80 odst. 3 správního řádu. Tato vada však sama o sobě nezpůsobuje nezákonnost vydaného rozhodnutí. K námitce žalobce ohledně nesprávného označení oblastního inspektorátu žalovaný uvedl, že tato vada byla důvodem pro předchozí zrušení rozhodnutí prvostupňového orgánu. Vada byla zhojena a název správního orgánu je uveden v souladu se zákonem o inspekci práce. V dané věci bylo zahájeno řízení z moci úřední ve smyslu § 150 správního řádu. Podle tohoto ustanovení mohl být příkaz prvním úkonem v řízení. Nezdůvodnění příkazu je postup odpovídající zákonu. Žalovaný uzavřel, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, a proto je správné. IV. Právní názor soudu (9) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále jen s.ř.s./, v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. (10) V souzeném případě byla podána žaloba, kdy žalobce označil jako rozhodnutí, které žalobou napadá, prvostupňové rozhodnutí správního orgánu vydané Oblastním inspektorátem práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích ze dne 17.2.2012. Na základě výzvy soudu žalobce dne 31.7.2012 odstranil vady podání. Uvedl, že žalovaným správním orgánem je Státní úřad inspekce práce, Horní náměstí 103/2 v Opavě a správně označil napadené rozhodnutí jako rozhodnutí tohoto úřadu ze dne 26.4.2012 č.j. 1283/1.30/12/14.

3. Dále uvedl, že místně příslušným soudem je ve smyslu § 7 odst. 2 s.ř.s. Krajský soud v Ostravě. (11) Soud akceptoval opravu žaloby ve vztahu k označení žalovaného správního orgánu i odpovídající označení napadeného rozhodnutí ze dne 26.4.2012. K informaci žalobce, že místně příslušným soudem ve smyslu § 7 odst. 2 s.ř.s. je Krajský soud v Ostravě, zdejší soud uvádí, že tomu tak není, neboť ve smyslu § 7 odst. 2 s.ř.s. ve znění účinném od 1.1.2012, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je v řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni, nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti. Ve vztahu k takto upravené dikci § 7 odst. 2 s.ř.s. bylo správné adresování správní žaloby žalobcem, tak jak učinil při podání žaloby dne 27.6.2012, kdy žalobu adresoval a zaslal Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Soud z toho důvodu žalobce usnesením ze dne 13.7.2012 vyzýval pouze k tomu, aby upravil své podání, které bylo neurčité a změnil označení žalovaného správního orgánu, kterým je dle příloh žalobce právě Státní úřad inspekce práce a aby změnil rovněž označení napadeného rozhodnutí, kterým je rozhodnutí ze dne 26.4.2012 č.j. 1283/1.30/12/14.

3. Žalobce právě této výzvě vyhověl a označení žalovaného správního orgánu změnil, stejně jako změnil označení napadeného rozhodnutí. Z toho důvodu soud tuto opravu žalobce akceptoval ve vztahu k původně podané žalobě ze dne 27.6.2012 a opravu, která došla soudu dne 31.7.2012 nemohl považovat za novou žalobu, ale pouze tak, jak je i v názvu tohoto podání žalobcem uváděno odstranění vad podání. Z toho důvodu se soud žalobou mohl věcně zabývat. Žaloba byla podána včas. (12) Soudní řád správní stanoví podmínky ochrany ve správním soudnictví tak, že proti rozhodnutí, které žalobce vnímá jako zásah do jeho subjektivních hmotných práv, může podat za splnění podmínek stanovených v soudním řádu správním žalobu. Náležitosti žaloby jsou stanoveny v § 71 odst. 1 s.ř.s. a mezi těmito náležitostmi jsou zařazeny i žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné a jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést. Rozsah napadení rozhodnutí, jeho určitého výroku a formulace žalobních bodů, je vždy v dispozici žalobce. Soud přezkoumává výslovně napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů, což vyplývá z § 75 odst. 2 s.ř.s. Není přípustné, aby namísto formulace žalobního bodu žalobce odkazoval na písemnosti, které byly vytvořeny ve správním řízení, neboť správní řízení představuje zcela odlišnou oblast od řízení soudního a v řízení před správním soudem nelze žalobní body nahrazovat písemnostmi využívanými či vytvořenými v řízení před orgány veřejné správy. Navíc žalobní body musí být formulovány zcela konkrétně a srozumitelně, což se v daném případě nestalo. Žalobce v žalobě označené bodem I. popsal řízení před správními orgány a uvedl, jakým způsobem bylo v řízení rozhodnuto. Žalobní námitky jsou specifikovány v bodě označeném II. Žalobce uvedl, že pochybení, kterých se žalovaný dopustil, shrnul již ve svém odporu ze dne 11.8.2011 a ve svých odvoláních ze dne 24.11.2011 a 5.3.2012. Takovýto odkaz, jak bylo výše uvedeno na písemnosti či opravné prostředky, které byly použity ve správním řízení, v řízení o žalobě a při formulaci žalobních bodů odkazovat nelze. Z toho důvodu tyto odkazy nepředstavují konkrétní žalobní bod. Orbiter dictum soud navíc poznamenává, že odkaz na odpor proti příkazu, který byl ve správním řízení použit, je zcela nepřípadný, neboť podáním odporu byl příkaz bez dalšího zrušen, tudíž nepředstavuje správní akt, který by kohokoli zavazoval, neboť ve smyslu § 150 odst. 3 správního řádu se ve správním řízení pokračovalo. Lhůty pro vydání rozhodnutí v takovém správním řízení počaly běžet znovu dnem podání odporu. Z toho důvodu také, pokud byl příkaz v řízení z moci úřední prvním úkonem v řízení /týká se projednávané záležitosti/, podáním odporu byl zrušen, a tudíž se neoznamovalo zahájení řízení podle § 46 správního řádu, neboť funkci tohoto oznámení plnil zrušení příkaz, ze kterého účastník řízení měl informaci o tom, že se s ním vede řízení a z jakého důvodu, a proto mohl v daném řízení uplatňovat všechna procesní práva ve smyslu § 26 odst. 1 a 3 a § 52 správního řádu. Stejně tak nebyl případný odkaz na odvolání, na jejichž základě bylo jednak rozhodnutí žalovaného správního orgánu zrušeno a posléze vydáno poslední rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které je předmětem konkrétního přezkumu. (13) Žalobce dále namítal, že orgán státní správy nikdy nedodržel třicetidenní lhůtu pro vydání rozhodnutí, neboť rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí a věc vrácena orgánu prvého stupně bylo vydáno dne 12.1.2012 a právní moci nabylo dne 16.1.2012, zatímco napadené rozhodnutí bylo vydáno 17.2.2012 a doručeno 21.2.2012, tedy pět dnů po zákonem stanovené lhůtě. Kromě vytýkání nedodržení lhůt stanovených správním řádem žalobce z nerespektování těchto lhůt nevyvozuje ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí žádné důsledky, které by jej zkrátily na jeho subjektivním hmotném právu. Z takto formulované žalobní námitky tudíž nelze vyvodit ve vztahu k zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí žádné konkrétní negativní důsledky. Dlužno k tomu uvést, že lhůty stanovené ve správním řádu, jsou výrazem respektování zásady rychlosti řízení, jejich charakter je pořádkový a ve vztahu k zákonnosti rozhodnutí navíc za situace, kdy tak sám žalobce nečiní, nelze její porušení nikterak presumovat. Pokud měl žalobce za to, že správní orgány nekonají ve lhůtách, které jsou stanoveny ve správním řádu, mohl využít ustanovení § 80, které upravuje právní prostředky ochrany před nečinností správních orgánů a navazuje na ustanovení § 6 odst. 1 správního řádu, v němž je stanoveno, že správní orgány vyřizují věci bez zbytečných průtahů. Rovněž mohl využít žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle soudního řádu správního, avšak za situace, že by před podáním této žaloby bezvýsledně vyčerpal prostředky, které k ochraně proti nečinnosti správního orgánu právě poskytuje správní řád. To se v dané věci, jak vyplývá z písemností založených ve správním spise i z vyjádření žalovaného správního orgánu nestalo. Z toho důvodu nelze hodnotit žalobní námitku ohledně nedodržení třicetidenních lhůt pro vydání rozhodnutí za důvodnou. (14) Zcela srozumitelný není žalobní bod, ve kterém žalobce poukazuje na změnu názvu VÚSC Vysočina na Kraj Vysočina, a to tři dny před vydáním napadeného příkazu. Zcela nesrozumitelný a zmatečný je v této souvislosti odkaz na napadený příkaz, neboť jak bylo výše uvedeno, příkaz podáním odporu ve smyslu ustanovení § 150 odst. 3 správního řádu právě podáním odporu zrušen. Došlo-li ke zrušení příkazu, pak žalobní námitka vytýkající chybné označení žalovaného v tomto příkazu nemá pro souzený případ již právní relevanci. Jestliže byl příkaz zrušen, není namístě, aby se soud vyjadřoval ani k nicotnosti tohoto správního aktu. Se stejným odůvodněním je třeba nahlížet na další žalobní námitku, že napadený příkaz vůbec nezdůvodňuje, proč orgán státní správy rozhodnutí ve formě příkazu vydal. (15) Namítá-li žalobce absenci poučení práv kontrolované osoby vyjádřit se k procesnímu postupu kontrolního orgánu, který je jako kontrolní zjištění uveden v protokolu o vykonané kontrole ve dnech 15. a 30.6.2011, pak tato námitka rovněž není důvodná. Protokol obsahuje poučení, v němž je uvedeno, že kontrolovaná osoba byla seznámena a poučena ve smyslu § 41 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb. o inspekci práce ve znění pozdějších předpisů. Rovněž je uvedeno, že žalobce mohl písemně podat námitky na přezkoumání protokolu, a to ve lhůtě pěti pracovních dnů ode dne seznámení s protokolem a je uvedeno, v jaké formě a komu mohl konkrétně námitky podat. Žalobce vlastnoručně podpisem potvrdil seznámení s obsahem protokolu a jeho převzetím. Z toho důvodu nelze přisvědčit námitce žalobce, že se nemohl vyjádřit k procesnímu postupu kontrolního orgánu. Tímto postupem nemohlo dojít k porušení ustanovení § 150 odst. 2 správního řádu, tak jak dále žalobce v žalobě dovozuje, neboť v dané věci soud ověřil, že byly splněny podmínky, tak jak jsou v tomto ustanovení stanoveny. Další námitky žalobce se rovněž týkaly napadeného příkazu, který dle tvrzení žalobce nebyl opatřen platným razítkem a nebyl dle jeho tvrzení podepsán oprávněnou osobou. K tomu soud odkazuje na odůvodnění, které je uvedeno pod bodem č. 14 tohoto rozsudku. (16) Žalobce dále poznamenává, že výše sankce není dostatečným způsobem odůvodněna, nebere v potaz skutečnost, že se ze strany účastníka jedná o prvé pochybení a sankce je neúměrně vysoká. Ani tuto žalobní námitku nepovažuje soud za důvodnou. V prvostupňovém rozhodnutí ze dne 17.2.2012 je k výši sankce uvedeno, že žalobci byla původně uložena pokuta ve výši 20.000 Kč, kterou prvostupňový orgán snížil na polovinu. Vysvětlil, že pokuta je stanovena při dolní hranici rozpětí, v němž je možno pokuty ukládat. Při ukládání výše pokuty byly zohledněny poměry kontrolované osoby. V době kontroly měla pět zaměstnanců, a tudíž bylo přihlédnuto k tomu, že počet zaměstnanců je úměrný objemu finančních roků a pokuta má zohledňovat i poměry kontrolované osoby, kterými jsou míněny zejména poměry ekonomické. Je uvedeno i podle jakého ustanovení zákona o inspekci práce byla pokuta uložena. Na základě odvolání žalobce ve vztahu k výši uložené pokuty uvedl žalovaný správní orgán, že pokuta má plnit represivní výchovnou funkci. Odvolacímu orgánu se jevila uložená sankce při dolní hranici zákonného rozpětí ve výši 0,5 % zákonné sazby /když podle ustanovení § 26 odst. 2 písm. c/ zákona o inspekci práce lze uložit pokutu až do výše 2.000.000 Kč/ tato pokuta jako přiměřená. Rovněž bylo ve prospěch žalobce vzato v úvahu, že žalobce nároky zaměstnancům doplatil, že podniká od 21.7.2010 a dle výpisu z veřejně přístupného rejstříku RES spadá do skupiny malých zaměstnavatelů. K tíži účastníka pak svědčila skutečnost, že neposkytnutím mzdy minimálně ve výši zaručené mzdy bylo zasaženo do práv dvou zaměstnanců a do jejich sociální sféry. Doplatek nebyl zaměstnancům poskytován za celý kalendářní měsíc květen 2011. Uvedený zaměstnanec byl tímto postupem krácen na svém nároku vyplývajícím z pracovního poměru, kdy jednáním účastníka řízení jako zaměstnavatele byl porušen jeden z hlavních znaků určujících pracovní poměr a státem chráněný zájem určený k ochraně zaměstnanců před nepřiměřeně nízkým oceněním jejich práce formou zaručené mzdy. Žalovaný dále vysvětlil, že vzal v úvahu i skutečnost, že se jednalo o první porušení právních předpisů žalobcem, ztotožnil se s tímto názorem žalobce, že tato skutečnost má být vzata v úvahu a vyslovil i přesvědčení, že tak učinil již prvostupňový orgán, i když tuto skutečnost v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl. Proto byla sankce žalobci uložena při spodní hranici zákonné sazby. Správní orgán dbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Pokutu odvolací orgán nepovažoval za neúměrně vysokou, a proto námitce žalobce nevyhověl. Toto odůvodnění tak jak je uvedeno v prvostupňovém i druhostupňovém rozhodnutí je dostatečné, reaguje na odvolací námitky žalobce a přiměřeným způsobem vysvětluje, jak byly zohledněny zákonné požadavky na odůvodnění výše žalobci uložené pokuty. Odůvodnění je srozumitelné a bylo učiněno v mezích daných správním předpisem. Správní úvaha ohledně žalobci stanovené výše pokuty je přezkoumatelná a nevybočila ze zákonných mezí. Proto soud uzavřel, že ani tato námitka žalobce nebyla důvodná. V. Závěr, náklady řízení (16) Soud proto uzavřel, že postupem žalovaného správního orgánu nebyl žalobce zkrácen na svých právech. Některé žalobní body, jak je výše uvedeno, nebyly žalobcem specifikovány v souladu s požadavky stanovenými na formulaci žalobních bodů ve smyslu soudního řádu správního, a proto se jimi soud konkrétně zabývat nemohl. Žalobní námitky, které žalobce formuloval konkrétně, soud zhodnotil a dospěl k závěru, že nebyly důvodné. Proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. (17) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s., a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo, neboť vynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti.

Poučení