10 A 62/2010 - 63

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: Obec Stojčín, se sídlem Stojčín 22, Žirovnice, zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, Vršovická 65, Praha 10, za účasti: L.K., zast. obecným zmocněncem Ladislavem Tomíškem, bytem Lovecká 242/2, Jablonec nad Nisou, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2010 čj. 7242/560/09;96451/ENV/09, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 8. 1. 2010 čj. 7242/560/09; 96451/ENV/09 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13.520,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Luďka Šikoly, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, kterým bylo jako nepřípustné zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 17. 4. 2007 čj. KUJI 25292/2007;OZP 1586/2006,292/2007 Hab, kterým bylo panu L.K., vydáno povolení podle § 17 odst. 1 písm. c) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ke změně stavby středního zdroje znečišťování ovzduší „rekonstrukce kotelny a olejového hospodářství“ v obci Stojčín a byly stanoveny podmínky pro ochranu ovzduší. Žalobce v žalobě namítá (námitka 1a), že žalovaný se ve svém rozhodnutí sice obsáhle věnoval teoretickým východiskům účastenství územně samosprávných celků ve správním řízení, aniž by se však dostatečně konkrétně věnoval konkrétnímu předmětu řízení. K tomu pak jakoby na okraj dodává, že se jedná o nevýznamné navýšení výkonu na stávajícím středním zdroji znečištění ovzduší. Žalovaný přitom opomíjí skutečnou situaci, neboť původní střední zdroj znečištění ovzduší ukončil svůj provoz před mnoha lety. Žalobce nadto uvedl řadu argumentů svědčících o tom, že původní zdroj byl provozován jako tzv. černá stavba. Uvedení nového středního zdroje znečištění ovzduší do provozu tedy, v rozporu s tvrzením žalovaného, povede ke zhoršení aktuálního stavu ovzduší v obci. Dále žalobce připomíná (námitka 1b), že soud zavázal v předchozím zrušujícím rozsudku žalovaného k tomu, aby se postavením žalobce jako účastníka řízení zabýval i z hlediska jeho postavení jako vlastníka případných dotčených nemovitostí. Tímto názorem se však žalovaný při svém rozhodování neřídil. Žalobce je přitom pochopitelně vlastníkem řady nemovitostí na území obce, jedná se zejména o budovy a silniční komunikace, ale i zemědělský půdní fond a lesy. Zahájení provozu středního zdroje znečištění může mít vliv na tyto nemovitosti a může omezovat jejich užívání (zápach, imise znečišťujících látek apod.). To ostatně přiznává i sám žalovaný, když uvádí, že těžký topný olej, není příliš ušlechtilé ekologické palivo, tzn. je nezanedbatelným zdrojem znečišťujících látek. V žalobní námitce 1c pak žalobce uvádí, že je zcela nepřijatelné, aby se správní orgán neřídil závazným právním názorem soudu s odůvodněním, že jde proti jeho ustálené rozhodovací praxi. Ve druhé žalobní námitce žalobce polemizuje s názorem žalovaného, že rozhodnutí krajského úřadu nebylo vydáno v rozporu s právními předpisy a uvádí věcné námitky proti tomuto rozhodnutí, např. že stavba kotelny nebyla nikdy povolena v souladu se stavebním zákonem, a tudíž nelze ani vydat rozhodnutí o povolení změny takové stavby. Oporou pro povolení nemůže být souhlas České inspekce životního prostředí z r. 2002, navíc provoz případně i povolený předchozímu provozovateli byl ukončen. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 28.7. 2010, uvedl, že setrvává na svém rozhodnutí, odkazuje na jeho podrobné odůvodnění a k jednotlivým žalobním bodům uvedl následující: K bodu 1a žaloby uvedl, že kategorizace předmětné kotelny jako stávajícího středního spalovacího zdroje znečišťování ovzduší byla v prvoinstančním řízení vyřešena v souladu s § 4 odst. 10 zákona o ochraně ovzduší, jak žalovaný již uvedl na straně 8 odůvodnění svého rozhodnutí. Žalovanému jsou místní poměry z jeho úřední činnosti známy, včetně faktu, že investor usiluje o rekonstrukci a obnovení provozu dané kotelny minimálně od roku 2002. Žalovaný se v novém odvolacím správním řízení řídil právním názorem, který byl vysloven v rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 10 Ca 301/2007-51. Mínění žalobce, že citovaný rozsudek obci Stojčín postavení účastníka řízení explicitně přiznává, je mylné. K bodu 1b žaloby žalovaný uvedl, že žalovaný je oprávněn hodnotit navrhovanou stavbu kotelny mimo jiné také z hlediska dotčení jiných subjektů. Žalovaný respektoval předmět správního řízení a dostatečně se argumentačně vypořádal s tvrzeným dotčením práv žalobce, když dovodil, že vlastnictví nemovitostí nezakládá u žalobce bez dalšího dotčení jeho práv způsobem, který by odůvodňoval jeho účastenství v předmětném řízení. Žalovaný má za to, že modernizace kotelny se nemůže žalobcova práva na nerušené užívání vlastnictví dotknout, neboť provozní vlivy zrekonstruované kotelny budou minimálně srovnatelné s provozními vlivy původní kotelny. K tomu odkazuje na stranu 5 a 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že předmětem daného správního řízení vedeného podle § 17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší není opětovné uvedení zmodernizované kotelny do provozu, ale pouze samotná realizace rekonstrukce kotelny. Teprve po jejím dokončení bude investor povinen získat povolení krajského úřadu k uvedení kotelny do zkušebního provozu podle § 17 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně ovzduší. K bodu 1c žaloby žalovaný uvádí, že se důrazně ohrazuje proti tvrzení, že se a priori neřídí právním názorem soudu s odůvodněním, že tento jde proti jeho ustálené rozhodovací praxi. Takto formulovaná námitka je dezinterpretací skutečného odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný podrobně zabýval otázkou účastenství žalobce z různých hledisek a závěrem pak pouze podpůrně argumentoval ustálenou rozhodovací praxí a novou právní úpravou obsaženou ve vyhlášce č. 205/2009 Sb. K tomu odkázal na str. 6 a 7 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný se rovněž vyjádřil k tvrzením uvedeným pod bodem 2 žaloby a podrobně s nimi polemizoval. Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku, v níž uvedl, že je nezpochybnitelným faktem, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zcela opominul konkrétní zhodnocení možných dopadů záměru do práv žalobce jako vlastníka nemovitostí na území obce. Jak žalobce uvedl již v žalobě, je vlastníkem budov a pozemků na území obce, včetně například lesních pozemků. Negativní dopady spalování mazutu v zařízení, které je předmětem správního řízení, jsou známé, ostatně jinak by se nejednalo z hlediska kategorizace zákona o ochraně ovzduší o tzv. střední zdroj znečištění. Zplodiny spalování mohou poškozovat přilehlé lesní porosty ve vlastnictví žalobce, mohou mít negativní dopad na užívání nemovitostí ve vlastnictví žalobce, počínaje například znečišťováním fasád a konče ztíženou možností větrání. S těmito skutečnostmi se žalovaný nevypořádal ve svém rozhodnutí a nečiní tak ani ve vyjádření k žalobě. Bez ohledu na rozdílné názory žalobce a žalovaného, zda se v daném případě jedná o povolení nového zdroje znečištění ovzduší či o rekonstrukci stávajícího, je nezpochybnitelnou skutečností, že na území obce Stojčín není v současné době v aktivním provozu žádný střední nebo velký zdroj znečištění ovzduší. Kotelna, která je předmětem řízení žalovaného, není v provozu již téměř 20 let. To má nezpochybnitelný vliv na kvalitu ovzduší v obci. Uvedení středního zdroje znečištění ovzduší do aktivního provozu by zcela jistě vedlo ke zhoršení kvality ovzduší v obci a mělo by potenciálně negativní vliv na výkon vlastnických práv obce k nemovitostem na jejím území. Žalobce dále podpůrně poukazuje na skutečnost zmiňovanou již v předchozím rozhodnutí Městského soudu č.j. 10 Ca 301/2007, že jedině řízení podle § 17 zákona o ochraně ovzduší dávají prostor pro řešení otázek a uplatnění argumentů týkajících se kvality ovzduší. V navazujících správních řízeních, zejména v řízeních dle stavebního zákona, kde má žalobce právo získat postavení účastníka, se již tyto otázky s poukazem na podkladové rozhodnutí dle zákona o ochraně ovzduší řešit nebudou. Z tohoto důvodu žalobce tolik usiluje o postavení účastníka řízení, které bylo zakončeno napadenými rozhodnutími, neboť jde o jedinou možnost pro uplatnění jeho práv z hlediska dopadů na kvalitu ovzduší. K výzvě soudu sdělil L.K. (investor), že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. K věci samé uvedl, že žaloba je skutkově i fakticky šikanozní a nesmyslná. Žalobce neměl být a nemá být účastníkem řízení. Jde o rozhodnutí, které nemá vliv na ochranu životního prostředí a nikoho nezkracuje na jakýchkoli právech. Případné námitky může žalobce uplatnit ve stavebním řízení, kam by měl být odkázán. Pokud žalobce poukazuje na to, že nebylo prokázáno, že by zdroj znečištění byl uveden v souladu se zákonem do provozu, potom poukazuje na to, že ani žalobce neprokázal opak. Navrhl proto, aby byla žaloba zamítnuta. Ze správního spisu vyplývají následující rozhodné skutečnosti: K žádosti L.K. bylo dne 20. 8. 2004 krajským úřadem vydáno rozhodnutí čj. KUJI 11815/2004 OZP/Hab-2, kterým bylo podle § 17 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně ovzduší povoleno uvedení stavby středního zdroje znečišťování „Rekonstrukce kotelny a olejového hospodářství Stojčín“ do zkušebního provozu. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 1. 2005 čj. 560/3386/04 zamítnuto jako nepřípustné. K žalobě žalobce bylo tohoto rozhodnutí žalovaného zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006 čj. 11 Ca 71/2005-40 jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud především uvedl, že pokud žalobce podal odvolání proti uvedenému rozhodnutí, bylo povinností žalovaného vypořádat se věcně a jednoznačně s otázkou, zda žalobce měl či neměl v řízení před orgánem prvního stupně postavení účastníka řízení. Dále soud přisvědčil tomu, že rozhodnutí dle § 17 odst. 1 písm. d) zákona má povahu rozhodnutí předběžného, v daném případě však dospěl k závěru, že žalovaný se dostatečně nezabýval otázkou, zda rozhodnutí krajského úřadu bylo vydáno v rámci řízení vedeného dle stavebního zákona. Řízení o této žádosti bylo zastaveno usnesením krajského úřadu ze dne 25. 10. 2006 čj. KUJI 74873/2006; OZP 1609/2006 Hab poté, co investor tuto žádost vzal zpět. Ze spisu dále vyplývá, že dne 16. 10. 2006 podal L.K. (investor) novou žádost o vydání povolení dle § 17 odst. 2 písm. f) zákona o ovzduší na akci „Rekonstrukce kotelny a olejového hospodářství, k. ú. Stojčín“. K žádosti byla připojena dokumentace, z níž mimo jiné vyplývá, že projekt řeší stavební úpravy stávajícího objektu, který dříve sloužil jako kotelna na těžký topný olej, záměrem investora je mj. znovuzprovoznění kotelny. Krajský úřad následně požádal o odborné vyjádření k předložené dokumentaci Českou inspekci životního prostředí (dále jen „ČIŽP“), která přípisem ze dne 9.11.2006 dle § 46 odst. 1 písm. l) zákona o ochraně ovzduší sdělila, že pro uvedenou kotelnu doposud nebylo vydáno rozhodnutí, kterým by byla povolena stavba středního zdroje, proto nemůže být vydáno stanovisko k vydání povolení dle § 17 odst. 2 písm. f) téhož zákona tj. ke změně používaného paliva a provozovatel zdroje by měl nejprve zažádat o povolení dle § 17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší (dle projektové dokumentace provozovatel zamýšlí provést změnu stavby, která by v tomto případě byla bez povolení). K uvedenému se vyjádřil žadatel – resp. zástupce investora v tom smyslu, že žádal ČIŽP o vyjádření ke změně používaného paliva, poukázal na předchozí vydaná rozhodnutí a uzavřel, že jde „pouze o výměnu kotle a modernizaci kotelny a přístavbu stáčecího místa“ (dopis z 21.11.2006). Přípisem ze dne 29.11.2006 se k podkladům vyjádřila obec Stojčín tak, že nesouhlasí s vydáním povolení změny používaného paliva dle § 17 odst. 2 písm. f) zákona a namítla mj. to, že je vedeno Městským úřadem Počátky řízení o odstranění nepovolených stavebních úprav předmětné stavby. Krajský úřad usnesením z 15.12.2006 řízení ve věci přerušil a vyzval investora k doplnění žádosti; v odůvodnění tohoto usnesení s odkazem na předně uvedený rozsudek je mj. uvedeno, že obec Stojčín je účastníkem řízení a dále obsah vyjádření ČIŽP a vyjádření uvedené obce, s tím, že je nejprve třeba, aby investor požádal o povolení dle § 17 odst. 1 písm. c) zákona. Investor- žadatel podáním doručeným krajskému úřadu v intencích usnesení uvedl, že žádost se týká povolení dle § 17 odst. 1 písm. c) a doplnil požadované náležitosti. K tomu se opět vyjádřila ČIŽP podáním z 9.3.2007, k tomuto podkladu pak podal vyjádření investor i obec Stojčín. Krajský úřad dotazem u Městského úřadu Počátky ověřil, že tento úřad (jako příslušný stavební úřad pro k. ú. Stojčín) vede řízení o odstranění stavby dle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona ve věci stavby „stavebních úprav kotelny a olejového hospodářství v areálu Stojčín čp. 34“, které bylo ke dni vydání rozhodnutí krajského úřadu přerušeno do doby doplnění rozhodnutí orgánu ochrany ovzduší. Rozhodnutím ze dne 17. 4. 2007 čj. KUJI 25292/2007; OZP 1586/2006, 292/2007 Hab krajský úřad povolil L.K. dle § 17 odst. 1 písm. c) zákona o ovzduší změnu stavby zdroje znečišťování ovzduší s názvem „Rekonstrukce kotelny a olejového hospodářství“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je k otázce okruhu účastníků řízení uvedeno, že „podle právního názoru uvedeného v rozsudku Městského soudu v Praze čj. 11 Ca 71/2005 ze dne 31. 5. 2005 je účastníkem správního řízení v novém projednání také obec Stojčín“. Dále obsahuje odůvodnění rozhodnutí věcné vypořádání námitek, které žalobce v průběhu řízení před krajským úřadem uplatnil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 9. 5. 2007 odvolání, které bylo rozhodnutím ze dne 30. 7. 2007 čj. 560/1732/07 zamítnuto jako nepřípustné. Žalovaný v odůvodnění uvedl, že Městský úřad Počátky, stavební úřad, vede řízení o dodatečném povolení uvedené stavby a v tomto stavebním řízení má obec postavení účastníka řízení. Dospěl k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí má předběžný charakter, což znamená, že tímto rozhodnutím nemohou být dotčené osoby přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Vzhledem k tomu není žalobce účastníkem řízení a jeho odvolání je proto nepřípustné. Žalovaný uvedl, že se v tomto ohledu řídil právním názorem uvedeným v předchozím rozsudku Městského soudu v Praze, v němž soud souhlasil s názorem, že rozhodnutí dle § 17 odst. 1 zákona o ovzduší jsou svou povahou rozhodnutími předběžného charakteru, předchozí rozhodnutí žalovaného však zrušil, neboť z obsahu spisového materiálu vyplývaly důvodné pochybnosti, že rozhodnutí krajského úřadu bylo skutečně vydáno v rámci řízení podle stavebního zákona. Krajský úřad tyto pochybnosti odstranil dotazem na příslušný stavební úřad, nicméně z toho nevyvodil odpovídající závěr. K žalobě žalobce bylo i toto rozhodnutí žalovaného zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009 čj. 10 Ca 301/2007-51, neboť právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku 11 Ca 71/2005-40 ze dne 31. 5. 2006, z něhož žalovaný vycházel, byl překonán usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008 čj. 8 As 47/2005-86. Žalovaný poté dne 8. 1. 2010 vydal žalobou napadené rozhodnutí čj. 7242/560/09;96451/ENV/09, kterým odvolání žalobce opětovně zamítl jako nepřípustné podle § 92 odst. 1 správního řádu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný nejprve shrnul dosavadní průběh správního řízení a poté uvedl, že se znovu meritorně zabýval otázkou účastenství žalobce v předmětném řízení. Uvedl, že jediným přímým účastníkem, o jehož právech nebo povinnostech se předmětné řízení vede, je investor. Krajský úřad za dalšího účastníka předmětného řízení určil také žalobce s poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.5. 2006 č.j. 11 Ca 71/2005-40, aniž by však konkretizoval práva nebo povinnosti, ve kterých by mohl být žalobce v dané věci přímo dotčen. Citovaný rozsudek přitom obci postavení účastníka řízení přímo nepřiznává, jak si krajský úřad mylně vyložil. Žalovaný poukázal na to, že sám žalobce svá práva nebo povinnosti, které by mohly být rozhodnutím přímo dotčeny, nikterak nespecifikuje a neučinil tak ani v rámci podané správní žaloby. Žalovaný proto znovu posoudil otázku účastenství obce nejen z hledisek uvedených v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.8. 2009 č.j. 10 Ca 301/2007-51, ale zvažoval i všechna možná dotčená práva a povinnosti, která tvrdil žalobce v předchozím správním řízení. Žalovaný uvedl, že v předchozím řízení argumentoval žalobce k otázce svého účastenství povinností pečovat o všestranný rozvoj svého území, povinností pečovat o potřeby svých občanů a povinností chránit veřejný zájem s poukazem na ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. Dále se dovolával práva svých občanů na ochranu zdraví a práva na příznivé životní prostředí. Opětovné zprovoznění kotelny by podle názoru žalobce mohlo vést k ohrožení pohody bydlení občanů obce a ke zhoršení životního prostředí v daném místě. Žalovaný dále uvedl, že účastenství územních samosprávných celků ve správním řízení pouze z titulu dotčení jejich práva na samosprávu je velmi komplikovanou otázkou mimo jiné i proto, že neexistuje jasná hranice mezi věcmi samosprávy patřícími do působnosti kraje a těmi, které jsou v působnosti obce. Vzhledem k výšce předmětného komína (32 metrů) vedoucí k žádanému širokému rozptylu exhalací by tak v daném konkrétním případě ani nebylo jednoznačně zřejmé, zdá má být účastníkem řízení obec Stojčín nebo i některé ze sousedních obcí či snad přímo kraj. Tento závěr podpořil žalovaný i odůvodněním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7.11. 2007 č.j. 3 As 33/2006-84, kde je mimo jiné uvedeno, že ústavní právo na samosprávu musí být v každé obci zaručeno, není však samo o sobě důvodem k účastenství obce ve správním řízení. Pokud se jedná o veřejný zájem na ochraně vnějšího ovzduší, tento chrání v prvé řadě orgán ochrany ovzduší, který předmětné řízení vede, dále pak Česká inspekce životního prostředí v postavení dotčeného správního orgánu a konečně také Ministerstvo životního prostředí v postavení odvolacího správního orgánu. Jiná práva nebo povinnosti potencionálně rozhodnutím zasažené a právními předpisy chráněné obec Stojčín ve svých podáních netvrdila. Žalovaný přitom nezjistil žádné relevantní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno přiznat žalobci postavení účastníka řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu. V předmětném objektu byla kotelna na těžký topný olej historicky provozována, spaliny přitom odcházely týmž zděným komínem o výšce 32 metrů, původní jmenovitý tepelný výkon kotelny byla 2,4 - 2,6 MW, nově uvažovaných jmenovitý tepelný výkon ve výši 2,8 MW představuje do té míry zanedbatelné navýšení, že ho nelze označit za potenciální zásah do případných vlastnických či jiných práv obce. Žalovaný dále odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, kdy orgány ochrany ovzduší při rozhodování podle § 17 obcím postavení účastníků řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu běžně nepřiznávají. K tomu uvedl, že je třeba ctít zásadu legitimního očekávání. Pokud jde o třetí skupinu účastníků řízení upravenou v ustanovení § 27 odst. 3 správního řádu žalovaný uvedl, že některé zvláštní zákony přiznávají postavení účastníků i osobám, o jejíchž právech nebo povinnostech se řízení nevede a tato jím ani nemohou být přímo dotčena, tj. osobám, které by se jinak nemohly na základě § 27 odst. 1 nebo odst. 2 správního řádu úspěšně domáhat svého účastenství v řízení. V řízeních podle § 17 zákona o ochraně ovzduší však tento právní předpis účastenství obcí nikde nezakotvuje. Žalovaný dále uvedl, že v daném kontextu vyvstává otázka, zda se opětovné zprovoznění předmětné kontroly může dotýkat práva územního samosprávného celku na samosprávu. V případě nově umisťovaného zdroje znečišťování ovzduší by tomu tak bylo, ale v případě rekonstrukce kotelny je dle názoru žalovaného sporné nejen postavení účastníka řízení, ale i přiznání postavení dotčeného orgánu. Ovšem vzhledem k faktu, že krajský úřad jednal s žalobcem v průběhu celého prvoinstančního řízení jako s regulérním účastníkem, včetně kvalifikovaného vypořádání námitek obce v rámci odůvodnění rozhodnutí, nelze o nějaké újmě na právech v možném postavení dotčeného orgánu vůbec uvažovat. Pro úplnost žalovaný poukázal na to, že podle § 42 písm. h) zákona o ochraně ovzduší jsou obce jedním z orgánů ochrany ovzduší. Přenesenou působnost obce v rozsahu § 50 odst. 1 a odst. 2 zákona o ochraně ovzduší vykonává obecní úřad, který je mimo jiné také dotčeným správním orgánem v územním, stavebním a jiném řízení podle stavebního zákona. Žalovaný proto dospěl k závěru, že žalobce nemá postavení účastníka v předmětném řízení a jeho odvolání je tak nepřípustné. Následně se žalovaný zabýval otázkou, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí krajského úřadu v přezkumném řízení, pro obnovu řízení a nebo pro vydání nového rozhodnutí, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Tento závěr následně podrobně odůvodnil. Mimo jiné se zabýval i zpochybněním kategorizace kotelny jakožto stávajícího spalovacího zdroje ze strany žalobce v průběhu řízení. K tomu uvedl, že podle ustanovení § 4 odst. 10 zákona o ochraně ovzduší je povinností provozovatele zařadit zdroj do příslušné kategorie. V pochybnostech rozhoduje o zařazení zdroje Česká inspekce životního prostředí, a to na návrh provozovatele nebo z vlastního podnětu nebo z podnětu jiného orgánu ochrany ovzduší. V předmětném správním řízení se však krajský úřad i Česká inspekce životního prostředí s kategorizací zdroje tak, jak ji provedl provozovatel, ztotožnily. Objekt kotelny je původní, a přestože bylo její zařízení vyřazeno pro nějaký čas z provozu, nejedná se o nově umisťovaný zdroj, nýbrž o modernizaci zdroje stávajícího. Při ústním jednání před soudem dne 13. 9. 2011 účastníci setrvali na svých stanoviscích, žalobce odkázal na podanou žalobu, žalovaný s poukazem na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a vyjádření k podané žalobě navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních námitek, kterými je vázán, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud předně odkazuje na ustálenou judikaturu správních soudů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 4 As 59/2004), dle níž je rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro nepřípustnost (§ 92 zákona č. 500/2004 Sb., dříve § 60 zákona č. 71/1967 Sb.) napadnutelným správní žalobou. V dané věci je předmětem přezkumu rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že mu nepříslušelo v řízení o vydání povolení dle § 17 odst. 1 písm. c) zákona postavení účastníka řízení (podle § 27 odst. 2 správního řádu), neboť rozhodnutí vydané v I. stupni se podle žalovaného nemohlo přímo dotknout (zasáhnout) jeho práva. Žalovaný tedy věcně nerozhodoval o správnosti, resp. zákonnosti rozhodnutí krajského úřadu, proto se ani soud otázkou zákonnosti či věcné správnosti rozhodnutí krajského úřadu nemohl zabývat a mohl pouze přezkoumat závěr žalovaného o tom, že žalobce neměl (nepřísluší mu) postavení účastníka řízení v řízení vedeném dle § 17 odst. 1 písm. c) zákona. Podle ust. § 53 zákona č. 86/2002 Sb. platí, že na rozhodování podle tohoto zákona se vztahuje správní řád s výjimkou rozhodování podle § 8 a § 17 odst. 1 písm. a). Zákon nestanoví specielně oproti správnímu řádu okruh účastníků řízení pro řízení dle § 17 odst. 1 písm. c) zákona (ani pro jiná řízení vedená podle § 17 zákona). Podle § 27 odst. 2 správního řádu účastníky řízení jsou též (tedy kromě účastníků vymezených v § 27 odst. 1) další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Podle § 28 odst. 1 správního řádu je v pochybnostech považován za účastníka řízení každý, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud není prokázán opak. Soud proto zdůrazňuje, že pro posouzení účastenství v řízení není podstatné, zda rozhodnutím krajského úřadu do práv a právem chráněných zájmů odvolatele (žalobce) skutečně bylo zasaženo, ale je podstatné, zda zasaženo být mohlo. V daném případě je spor mezi žalobcem a žalovaným mj. o to, zda rozhodnutím krajského úřadu byla osobě zúčastněné na řízení povolena změna stávajícího zdroje či šlo o povolení zcela nového zdroje znečištění. Formálně je stav takový, jak uvádí žalovaný, tj. že krajský úřad vydal povolení ke změně stavby stávajícího středního zdroje znečišťování ovzduší. Tomu odpovídá i podaná žádost, o níž bylo řízení vedeno, a odpovídá tomu i výrok rozhodnutí krajského úřadu. Z materiálního hlediska je však situace jiná. Ze spisu vyplývá, že předchozí provozovatel zdroje znečištění, společnost Wienerberger Cihlářský průmysl, a. s., ke dni 15. 11. 1995 provoz kotelny ukončil, a to natrvalo. Tuto skutečnost oznámil Okresnímu úřadu v Pelhřimově jako tehdy příslušnému orgánu ochrany ovzduší. Kotelna pak byla několik let zcela mimo provoz. Tomu odpovídá i dokumentace přiložená k žádosti, podle níž „kotle, trubní vedení, armatury a technologie stáčení jsou po několikaleté topné přestávce a vlivem povětrnostních vlivů v havarijním stavu a v současné době již nepoužitelné. Z těchto důvodů je nutné přistoupit k celkové rekonstrukci kotelny, a to jak technologie, tak i stavební části“ (str. 2 souhrnné technické zprávy). Z vyjádření ČIŽP ze dne 9. 11. 2006 zaslaného krajskému úřadu nadto vyplývá, že „pro uvedenou kotelnu doposud nebylo vydáno rozhodnutí, kterým by byla povolena stavba středního zdroje“ a nelze tedy rozhodovat o jeho změně. Z uvedeného vyplývá, že důsledky rozhodnutí krajského úřadu jsou totožné se situací, kdy by byl povolen zcela nový zdroj znečištění ovzduší a fakticky tomu tak i je. Provoz předchozího zdroje znečištění byl předchozím provozovatelem natrvalo ukončen, ukončení provozu bylo oznámeno příslušnému orgánu ochrany ovzduší. Tím předchozí zdroj znečištění po právní stránce zanikl. Zdroj znečištění ovzduší pak v podstatě zanikl i po technické stránce, neboť ze spisu vyplývá, že původní technické zařízení je v nynější době zcela nepoužitelné a musí být kompletně zrekonstruováno, resp. nahrazeno novým. Je třeba souhlasit i s žalobcem v tom, že z komína, který přísluší k předmětné kotelně, po dobu několika let nevycházely žádné zplodiny a nebylo jím tedy nijak znečišťováno ovzduší. Soud proto uzavírá, že faktické důsledky rozhodnutí krajského úřadu, tj. jeho dopady na kvalitu ovzduší v obci Stojčín, jsou totožné jako u rozhodnutí, jímž by byl povolen nový zdroj znečištění do provozu. Sám žalovaný přitom dospěl k závěru, že v takovém případě by byla rozhodnutím krajského úřadu dotčena i práva žalobce. Žalovaný totiž ve svém rozhodnutí doslovně uvádí: „V daném kontextu vyvstává otázka, zda se opětovné zprovoznění předmětné kotelny může dotýkat práva územního samosprávného celku na samosprávu. V případě nově umisťovaného zdroje znečišťování by tomu tak bylo, …“ (str. 7 žalobou napadeného rozhodnutí). Soud nemá důvod o tomto dílčím závěru žalovaného pochybovat. Vzhledem k tomu, že – jak bylo shora odůvodněno – jsou důsledky rozhodnutí krajského úřadu stejné se situací nově povolovaného, resp. umisťovaného zdroje znečišťování, je dle názoru soudu zřejmé, že s žalobcem mělo být jednáno jako s účastníkem řízení, což nepřímo potvrzuje i sám žalovaný. Pokud by předchozí zdroj nebyl vůbec příslušným orgánem ochrany ovzduší povolen, tím spíše by bylo nutno na současnou situaci nahlížet jako na povolení nového zdroje a tím spíše by platily shora uvedené závěry. Rovněž krajský úřad dospěl k tomuto závěru a jednal se žalobcem jako s účastníkem řízení. Pokud tedy žalovaný zamítl odvolání žalobce jako nepřípustné, je jeho rozhodnutí nezákonné. Ze shora uvedených důvodů neobstojí ani poukazy žalovaného na to, že bylo povoleno toliko zanedbatelné navýšení výkonu kotle, neboť jak již soud opakovaně uvedl, důsledkem rozhodnutí krajského úřadu de facto není pouze navýšení výkonu stávajícího zdroje znečištění, ale povolení nového zdroje znečištění. Odmítnout účastenství žalobce v řízení poukazem na to, že dochází pouze k zanedbatelnému navýšení výkonu kotle, tedy nelze. Současně soud konstatuje, že s ohledem na to, že žalovaný zamítl odvolání žalobce jako nepřípustné a meritorně se tedy otázkou správnosti rozhodnutí krajského úřadu nezabýval, nemohl se touto otázkou zabývat ani soud. K žalobním námitkám, které směřovaly proti obsahu rozhodnutí krajského úřadu, se proto soud nemůže v tomto rozsudku vyjádřit. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud podané žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2000 Kč a z nákladů souvisejících se zastoupením advokátem za čtyři úkony právní služby po 2100 Kč (za převzetí věci, sepis žaloby, podání repliky a ústní jednání před soudem) a čtyři režijní paušály po 300 Kč, celkem tedy 9.600 Kč (podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 31. 8. 2006). K tomu se připočítává daň z přidané hodnoty, jíž je žalobcův advokát plátcem, ve výši 1.920 Kč. Celkem tedy soud žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 9.200 Kč. Podle § 60 odst. 5 s.ř.s. soud osobě na řízení zúčastněné náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť ve smyslu uvedeného ustanovení jí žádné náklady nevznikly.

Poučení