10 A 64/2016 - 54

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: RegioJet a.s., IČO: 28333187, sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno proti žalovanému: České dráhy, a.s., IČO:70994226 sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí předsedy představenstva žalovaného ze dne 13. 1. 2016, čj. 55114/2016-025 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí předsedy představenstva žalovaného ze dne 13. 1. 2016, čj. 55114/2016-025 a rozhodnutí Generálního ředitelství žalovaného ze dne 7. 12. 2015, čj. 4882/2015-025, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobce.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí předsedy představenstva žalovaného ze dne 13. 1. 2016, čj. 55114/2016-025 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo k odvolání žalobce zrušeno rozhodnutí Generálního ředitelství žalovaného ze dne 7. 12. 2015, čj. 4882/2015-025 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný odmítl žádost žalobce o poskytnutí informací podanou dne 19. 11. 2014 s odkazem na zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“).

3. Napadeným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobce Prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

4. Dle žalobních tvrzení přitom dochází v posuzované věci k opakovanému vydávání totožných rozhodnutí za účelem popření žalobcova práva na informace. Proto dle žalobce nebylo lze využít jiného prostředku ochrany, než podání žaloby proti Napadenému rozhodnutí.

II. Stručná rekapitulace průběhu správního řízení a rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

5. Žádostí podanou dne 19. 11. 2014 (dále jen „Žádost o poskytnutí informací“) žalobce požádal o poskytnutí následujících informací, jež se váží k plánovanému uzavření smlouvy ohledně převodu nádražních budov a souvisejícího majetku ve vlastnictví žalovaného na státní organizaci Správa železniční dopravní cesty: „a) vymezení části závodu, jež má být předmětem převodu z ČD na SŽDC (dle informací v pololetní zprávě 2014 skupiny ČD by se mohlo jednat mj. o část závodu „Železniční stanice“); b) (indikativní/předběžné) ocenění části závodu, jež má být předmětem převodu z ČD na SŽDC (dle prohlášení Ing. K. bylo zpracováno, a to jak výnosovou, tak nákladovou metodou); c) návrh kupní smlouvy na převod části závodu (dle informací z médií měl být připraven dne 14.11.2014); d) podkladové materiály týkající se plánovaného převodu majetku ČD na SŽDC určené pro jednotlivé zúčastněné orgány, jež se k převodu majetku vyjadřují, a dále komunikaci mezi ČD, Ministerstvem dopravy a/nebo SŽDC týkající se plánovaného převodu majetku“.

6. Ze správního spisu je zjevné, že žalovaný v posuzované věci opakovaně rozhodl prvostupňovými rozhodnutími vydanými Generálním ředitelstvím žalovaného na základě ustanovení § 2 odst. 4, § 3 odst. 3 a § 9 odst. 1, ve spojení s § 15 zákona č. 106/1999 Sb. tak, že odmítl poskytnout informace požadované Žádostí o poskytnutí informací s tím, že se jedná o požadavek na informace, které se týkají budoucího rozhodnutí a obchodního tajemství.

7. Předseda představenstva žalovaného pak opakovaně svými rozhodnutími prvostupňová rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí požadovaných informací zrušil a věc vrátil prvostupňovému orgánu k novému projednání a rozhodnutí.

8. Výše označeným Prvostupňovým rozhodnutím pak Generální ředitelství žalovaného znovu odmítlo požadované informace poskytnout s ustanovení § 2 odst. 4, § 3 odst. 3 a § 9 odst. 1, ve spojení s § 15 zákona č. 106/1999 Sb. Napadeným rozhodnutím předseda představenstva žalovaného vyhověl dalšímu odvolání žalobce a Napadeným rozhodnutím Prvostupňové rozhodnutí zrušil a vrátil věc prvostupňovému orgánu k novému projednání a rozhodnutí.

9. Žalovaný v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí k informacím požadovaným pod body a) a b) Žádosti o poskytnutí informací uvedl, že se jedná o dotaz na názor ve smyslu § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. S odkazem na doktrinální závěry a právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 107/2011 - 70 uvedl, že výluka z práva na informace dle daného ustanovení se týká těch názorů povinného subjektu, které dosud nebyly formálně zaujaty, přičemž dotazem na názor je i žádost o poskytnutí takové informace, která se týká budoucího rozhodnutí, tedy skutečnosti, která v době vyřízení žádosti neexistuje. Dle ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. přitom podle žalovaného není poskytnutí takové informace povinností v režimu zákona. Žalovaný své posouzení opřel o závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 17. 6. 2010, čj. 1 As 28/2010 - 86.

10. K informacím požadovaným pod body a), b), c), a d) Žádosti o poskytnutí informací pak žalovaný s odkazem na § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. a § 504 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), uvedl, že požadované informace naplňují všechny znaky obchodního tajemství. Konkrétněji uvedl, že jsou splněny podmínky (i.) konkurenčně významné povahy skutečností (v případě předání požadovaných informací by jejich vyzrazení pravděpodobně zlepšilo podnikatelské postavení konkurentů), (ii.) ocenitelnosti skutečnosti (požadované informace mají hodnotu, která je zpeněžitelná nebo jinak hospodářsky využitelná), (iii.) skutečnosti souvisí s obchodním závodem (všechny požadované informace se bezprostředně týkají např. obchodních, technických skutečností souvisejících s povinným subjektem), (iv.) skutečnosti nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné (žadatel či jeho klient je dle žalovaného potenciálním konkurentem či osobou, která by mu mohla takové skutečnosti sdělit) a (v.) podnikatel adekvátně zajišťuje utajení skutečností (žalovaný se rozhodl požadované informace v celku utajit a žalobci je nevydat).

11. Žalovaný s odkazem na výklad ustanovení § 504 občanského zákoníku uvedl, že je především na vůli podnikatele, zda některé skutečnosti budou či nebudou obchodním tajemstvím a zda bude určité skutečnosti utajovat a zajišťovat jejich utajení, přičemž svou vůli musí zároveň jasně projevit, aniž by však mohl svým rozhodnutím kvalifikovat jako obchodní tajemství něco, co jím není. Ochrana je přitom neformální, nevzniká registrací či zápisem do veřejného rejstříku, ale naplněním všech znaků obchodního tajemství. Poukázal přitom na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3478/2010 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. III. ÚS 156/02. Rovněž poukázal na návrh Směrnice o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před neoprávněným získáním, použitím a zveřejněním. Zdůraznil, že žalobcem požadované dokumenty zahrnují skutečnosti, které jsou především konkurenčně významné pro povinný subjekt, nejsou v příslušných kruzích běžně dostupné, a proto je žalovaný nezveřejňuje, ale utajuje. Žalovaný rovněž citoval ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, čj. 1 As 189/2014 - 48.

12. Žalovaný dále v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí doplnil, že ustanovení § 9 zákona č. 106/1999 Sb. představuje jednu z výjimek práva na informace ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Dle žalovaného lze v právní úpravě soudního procesu nalézt případy „konfliktu práva mezi obecným zájmem či zájmem určitých osob na nezveřejňování jistých údajů a požadavkem veřejného projednávání věcí před soudem“. Dle žalovaného je třeba „zachovat rovnováhu mezi ochranou práva na informace a legitimními cíli uplatňovanými povinnými subjekty“. Žalovaný zdůraznil, že by bylo v rozporu s povinnostmi řádného hospodáře, pokud by zveřejňoval skutečnosti tvořící obchodní tajemství či jiné konkurenčně významné skutečnosti.

13. V odůvodnění Napadeného rozhodnutí pak žalovaný uvedl, že „doporučuje ČD, aby znovu celé své rozhodnutí přezkoumaly, zejména aby lépe argumentačně zdůvodnily výluku z práva na informace, zejména v části vztahující se k budoucímu rozhodování“. Žalovaný konstatoval, že „nemá pochybnosti o správnosti výroku rozhodnutí ČD, ale vyslovuje právní názor ve vztahu k Zákonu, kdy je nutno za použití ustálené praxe soudů a komentářové literatury odůvodnit neexistenci požadované informace“. Dle žalovaného by měl prvostupňový orgán posoudit, „zda nadále trvá jejich tvrzení vztahující se k obchodnímu tajemství a případnou aplikovatelnost § 9 odst. 1 Zákona“. Žalovaný doplnil, že „skutečnost, že se jedná o informace, které nejsou v přístupných obchodních kruzích běžně dostupné, odvolací orgán, i s ohledem na podanou žádost o informace považuje za nepochybné. Stejně tak odvolací orgán nepochybuje o souvislosti se závodem a ochraně těchto informací, kdy se jedná o informace k části závodu ČD a kdy ČD tyto informace neposkytují třetím osobám, ani je jinak nezveřejnily“. Žalovaný konečně uvedl, že „v této souvislosti upozorňuje žadatele o informace, že svoji žádost opírá o informace zveřejněné mediálně, a nelze je proto ze strany ČD právně vymezit. Doporučuje proto do budoucna žadateli, aby své žádosti zpřesnil a neuváděl, že informace pravděpodobně existují. ČD se nemohou pak argumentačně s odmítnutím takovéto žádosti právně relevantně zhostit“. Žalovaný uzavřel, že „jelikož na základě výše uvedeného to nevylučuje povaha věci a jsou dány pochybnosti nad souladem výroku s jeho odůvodněním, nebylo možné v řízení o odvolání postupovat jinak, než jak je výše uvedeno“.

III. Žaloba

14. Žalobce na str. 2 – 4 podané žaloby stručně shrnul dosavadní průběh vyřizování Žádosti o poskytnutí informací. Na str. 5 pak popsal důvody, pro které byl přesvědčen o tom, že žalovaný je veřejnou institucí podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. a tedy povinným subjektem podle tohoto zákona.

15. Žalobce dále zdůraznil, že Žádost o poskytnutí informací byla dosud žalovaným sedmkrát odmítnuta. V postupu, který žalovaný zvolil pro vyřízení žádosti, spatřoval žalobce účelové chování žalovaného, kdy jeho cílem je snaha o prodlužování správního řízení o poskytnutí informací. Žalovaný se dle žalobce uchyluje k obstrukci, jejímž jediným cílem je zabránit realizaci práva žalobce na informace a znemožnit mu přístup k soudu. Za obvyklých okolností by mělo být dle žalobce žalovaným, coby povinným subjektem i orgánem odvolacím, již v rámci rozhodnutí v prvním stupni a o případném opravném prostředku ve správním řízení vyjasněno, zda jsou dány důvody k odepření informace, anebo nikoli. V daném případě, kdy je žalovaným, jakožto povinným subjektem, neustále vydáváno stejné rozhodnutí o odmítnutí žádosti, které je na základě podaného odvolání následně vždy argumentačně obdobným rozhodnutím odvolacího orgánu žalovaného zrušeno, jde dle žalobce o účelové jednání žalovaného vedoucí k účelovému odepření poskytnutí požadovaných informací. Ačkoli se jednání žalovaného navenek může jevit jakožto jednání formálně v souladu se zákonem a procesními postupy dle zákona č. 106/1999 Sb., žalovaný dle žalobce svým jednáním pouze předstírá plnění rozhodovacích povinností, přičemž však ve skutečnosti směřuje k popření práv žalobce na poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. prostřednictvím tzv. „nekonečného“ koloběhu správních rozhodnutí, a jedná tak přímo v rozporu se smyslem a účelem tohoto zákona. K tomu žalobce poukázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, čj. 6 As 113/2014 - 35. O rozporu jednání žalovaného se smyslem a účelem zákona č. 106/1999 Sb. svědčí dle žalobce rovněž délka řízení o Žádosti o poskytnutí informací. Žalobce byl přesvědčen, že na popsané jednání žalovaného se uplatní závěry obsažené v aktuální judikatuře Nejvyššího správního soudu a proti uvedenému jednání žalovaného je tak na místě bránit se žalobou podle ustanovení § 65 s. ř. s., jíž je třeba ve světle závěrů vyložených v označeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považovat za přípustnou, přestože nebyly vyčerpány řádné opravné prostředky.

16. Pokud jde o důvod odepření informací požadovaných pod body a) a b) Žádosti o poskytnutí informací s tím, že jde o informace týkající se budoucího rozhodnutí, žalobce namítl, že tvrzení žalovaného jsou v přímém rozporu s pololetní zprávou skupiny ČD z roku 2014, ve které je mj. na str. 17 uvedeno, že: „Správa majetku se připravuje na prodej části závodu „Železniční stanice“ a následné dokončení majetkového vyrovnání se státem - prodej souboru nemovitostí ČD a.s., na kterých jsou umístěny součásti dráhy (převážně pozemky ČD, a.s. ve stanicích s kolejemi ve vlastnictví státu ve správě SŽDC, s.o.). V souvislosti s prodejem části závodu „Železniční stanice“ byly minimalizovány investiční zdroje ČD, a.s. vkládané do nádražních budov…“.

17. Z výše uvedené citace z pololetní zprávy skupiny ČD z roku 2014 je dle žalobce zřejmé, že žalovaný již musel o prodeji části závodu učinit dříve než v roce 2014 formální rozhodnutí, když tuto skutečnost následně veřejně prezentuje a navíc činí kroky, kterými předmětný prodej části závodu fakticky realizuje. Z tohoto důvodu považoval žalobce tvrzení žalovaného o budoucím rozhodnutí a aplikovatelné výjimce dle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. za nesprávné a čistě účelové. Žalobce byl přesvědčen, že se v posuzované věci nejedná o neexistující informace a výluka dle § 2 odst. 4 zákona se proto nevztahuje na žádné žalobcem požadované informace.

18. Pokud jde o důvod odepření informací požadovaných pod body a), b), c) a d) Žádosti o poskytnutí informací s tím, že jde o obchodní tajemství ve smyslu § 504 občanského zákoníku, žalobce zdůraznil, že povinným subjektem, který by měl při prodeji části závodu vystupovat jako převodce, je žalovaný, jehož jediným akcionářem je Česká republika, přičemž dalším dotčeným subjektem, který by měl při prodeji části závodu vystupovat jako nabyvatel, je Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, která hospodaří s majetkem státu. S ohledem na povahu dotčených subjektů, tj. subjektů hospodařících s veřejnými prostředky, tak dle žalobce argument žalovaného, který odmítá požadované informace žalobci poskytnout z důvodu uvedeného v § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., tj. z důvodu, že se jedná o obchodní tajemství, neobstojí. V daném případě je dle žalobce třeba aplikovat ustanovení § 9 odst. 2 tohoto zákona, jakožto speciální ustanovení, podle něhož „při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství“.

19. Žalobce namítl, že obecná judikatura o znacích obchodního tajemství zde nemůže obstát, když jsou požadovány informace a dokumenty, jenž pro svůj obsah či veřejnoprávní povahu nemohou obsahovat obchodní tajemství. Analogicky se dle žalobce vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 7 A 118/2002, když judikoval, že: „v souladu s § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nelze z důvodu ochrany obchodního tajemství odepřít poskytnutí informace o ceně, která bude hrazena z veřejných rozpočtů. Používání veřejných prostředků přitom zahrnuje nejen přímé výdaje, ale i prominutí plateb, které by jinak byly příjmem těchto rozpočtů. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit veřejnou kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky. Jelikož samotná informace o ceně nevypovídá o způsobu hospodaření, je nutné společně s ní vždy poskytnout alespoň rámcovou informaci o předmětu plnění, za něž se cena poskytuje, a to v rozsahu nezbytném pro posouzení hospodárnosti využití veřejných prostředků“.

20. Dle žalobce tak s ohledem na výše uvedené, tj. jednak na povahu subjektů, které by měly být účastníky převodu části závodu, tj. žalovaný a Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, a jednak na financování této transakce z veřejných rozpočtů, není žalovaný oprávněn odmítnout poskytnutí informací požadovaných v Žádosti o poskytnutí informací.

21. Žalobce dále namítal, že jím požadované informace nesplňují kumulativní podmínky definice obchodního tajemství a žalovaný tedy není oprávněn jejich poskytnutí odmítnout s poukazem na ochranu jeho obchodního tajemství. Žalovaný v této souvislosti ve svých rozhodnutích podle žalobce pouze konstatuje, jaké jsou jednotlivé podmínky definice obchodního tajemství obecně, avšak jejich existenci a naplnění definice naopak nikdy neprokázal.

22. Žalovaný akcentoval ústavně zaručenou povahu práva na informace dle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a poukázal na závěry vyjádřené Nejvyšším správním soudem v rozsudcích ze dne 10. 10. 2003, čj. 5 A 119/2001 - 38, a ze dne 7. 5. 2008, čj. 1 As 17/2008 - 71. Žalobce měl v této souvislosti za to, že ve věci, která je předmětem tohoto řízení, převažuje veřejný zájem, spočívající v kontrole povinných subjektů ohledně vynakládání veřejných prostředků a hospodaření s veřejným majetkem, nad ochranou domnělého obchodního tajemství. Tento svůj závěr žalobce odůvodňoval především specifickým charakterem, resp. postavením povinného subjektu, jakožto zajišťovatele veřejných služeb.

23. Žalobce v neposlední řadě poukázal na to, že pro rozhodnutí o žádosti a pro následné rozhodnutí o odvolání podaném žalobcem proti rozhodnutí o žádosti je v tomto případě používán instanční vztah žalovaného, neboť povinný subjekt a odvolací orgán institucionálně splývají, což dle žalobce vede k ne zcela nezaujatému pohledu odvolacího orgánu žalovaného na danou věc, neboť v daném případě rozhoduje jedna instituce ve dvou stupních.

IV. Vyjádření žalovaného a jeho doplnění

24. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 7. 6. 2016 předeslal, že nikdy nezpochybňoval, že je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.

25. Na str. 3 – 8 pak žalovaný reprodukoval závěry vyslovené v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí, jak byly shrnuty výše v části II. tohoto rozsudku.

26. Žalovaný nad rámec argumentace uvedené v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí doplnil, že z jeho pohledu dochází k diskriminaci žalobce oproti ostatním soukromým obchodním společnostem, které nemusí informace v režimu zákona č. 106/1999 Sb. zveřejňovat. Žalovaný uvedl, že nadále odmítá vydat informace, protože by bylo zasaženo do jeho práva na soukromí a práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o jeho osobě. Hospodářské výsledky žalobce mohou být podle jeho přesvědčení poskytováním informací negativně dotčeny, a to zejména v důsledku poskytování informací konkurenčním subjektům, jakým je i žalobce. Poskytnutím informací by dle žalobce došlo k prolomení ústavním zákonem a mezinárodními úmluvami zaručeného práva na ochranu soukromí obchodní společnosti. Žalovaný přitom upozornil, že žalobce se ve stejné věci a ke stejnému datu obrátil na Ministerstvo dopravy, které žalobci postupně částečně vyhovělo.

27. K namítanému obstrukčnímu jednání žalovaný uvedl, že se žalobce na žalovaného obrátil celkem patnáctkrát a na Ministerstvo dopravy celkem pětkrát. Dle žalovaného se tak jedná o šikanózní jednání ve smyslu závěrů vyslovených v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové čj. 52 A 76/2014 - 97. Žalovaný poukázal na pokračující správní řízení ve věci Žádosti o poskytnutí informací a s poukazem na § 48 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podotknul, že by měla být žaloba zamítnuta. S poukazem na § 65 odst. 1 s. ř. s. pak žalovaný namítal, že žalobce podává žalobu proti Napadenému rozhodnutí, které jej nijak na jeho právech nezkrátilo.

28. Žalovaný dále podáním ze dne 29. 9. 2017 doplnil své vyjádření o argumentaci reagující na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, a popisoval důvody, pro které ve světle předmětného rozhodnutí nelze žalovaného nadále považovat za povinný subjekt podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

29. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Shledal přitom rovněž vady, k nimž byl povinen přihlédnout z moci úřední. O podané žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání, když byly pro takový postup dány předpoklady stanovené v § 76 odst. 1 s. ř. s. Soud nepřistoupil k provedení žalovaným navrhovaných důkazů, neboť by jejich provedení na závěrech soudu nemohlo ničeho změnit. K přípustnosti žaloby 30. Soud se předem vlastního posouzení důvodnosti podané žaloby zabýval otázkou její přípustnosti za situace, kdy žalobce podanou žalobou brojil proti Napadenému rozhodnutí, kterým bylo k jeho odvolání Prvostupňové rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena prvostupňovému orgánu k novému projednání a rozhodnutí.

31. Soud připomíná, že Nejvyšší správní soud v žalobcem odkazovaném rozsudku ze dne 28. 1. 2015, čj. 6 As 113/2014 - 35, ve věci Oživení, vydaném přímo ve vztahu k postupu žalovaného coby povinného subjektu, uzavřel, že tvrdí-li žalobce v žalobě podle § 65 a násl. s. ř. s. proti rozhodnutí odvolacího (nadřízeného) orgánu ve věci žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. konkrétní důvody nasvědčující tomu, že odvolací orgán postupoval při vydání rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace a vrátil věc povinnému subjektu k dalšímu řízení, v rozporu se smyslem a účelem zákona o svobodném přístupu k informacím, a pokud soud zjistí, že tvrzení žalobce odpovídají skutečnosti, není důvodu, aby soud takovou žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. jako nepřípustnou pro nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem. Naopak, žalobu projedná (nejsou-li jiné překážky k takovému postupu) a věcně o ní rozhodne v souladu s § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že signálem, že povinný subjekt a odvolací orgán nepostupují v souladu se smyslem a účelem zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, bude zpravidla opakované zrušení rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace rozhodnutím odvolacího orgánu a vrácení věci povinnému subjektu.

32. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že „soudní ochrana před opakovaným účelovým rušením rozhodnutí povinného subjektu o neposkytnutí informace odvolacím orgánem prostřednictvím řízení o žalobě proti rozhodnutí o odvolání, v rámci něhož může uplatněn postup dle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, je při celkovém zhodnocení a v porovnání s dalšími prostředky soudní ochrany, zejména řízením ve věci zásahové žaloby, prostředkem nejúčinnějším a i z řady dalších důvodů nejvhodnějším. Konkrétní situace stěžovatele je do značené specifická v důsledku toho, že teprve v rozsudku ze dne 11. 10. 2013, č. j. 7 As 4/2013 – 81 (který se ovšem zabýval otázkou soudní přezkoumatelnosti zrušujícího rozhodnutí odvolacího orgánu v podstatně jiné procesní a skutkové konstelaci), zdejší soud potvrdil, že rozhodnutí, jímž odvolací orgán ruší rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a věc mu vrací k dalšímu řízení, může být za určitých okolností podrobeno soudnímu přezkumu, a to právě s ohledem na specifika řízení o poskytnutí informace: „(…) podle zákona o svobodném přístupu k informacím se na kladné rozhodnutí o poskytnutí informací nevztahují předpisy o správním řízení. V praxi to znamená, že ministerstvo, které je napadeným správním rozhodnutím zavázáno informaci poskytnout, žádné správní řízení nepovede a nebude vydávat žádné rozhodnutí, proti němuž by bylo možno se bránit, ale přímo informaci poskytne. V takovém případě nebude již stěžovatelka aktivně legitimována k podání žaloby podle ust. § 65 s. ř. s., ale měla by pouze možnost podat žalobu na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu ust. § 82 s. ř. s. S ohledem na to, že stěžovatelka považuje předmětné informace za své obchodní tajemství, nebude však mít v okamžiku poskytnutí těchto informací povinným subjektem takto podaná žaloba pro stěžovatelku zřejmě již žádný praktický význam.“ Přestože, jak již bylo řečeno, se u stěžovatele jedná o jinou skutkovou situaci než v citované věci, lze tímto způsobem, tedy prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli formálně vyhověno a jímž bylo (opět) zrušeno prvostupňové rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace, řešit i „nekonečný“ koloběh správních rozhodnutí“. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí doplnil, že „v současné praxi povinných subjektů se bohužel nezřídka vyskytuje situace, že po skutkové stránce i z hlediska právního posouzení je zřejmé (a judikaturou soudů vyjasněno), že žádosti o poskytnutí určité informace musí být povinným subjektem vyhověno, neboť neexistují žádné skutečné důvody, pro které by bylo možno poskytnutí informace odepřít. Přesto však povinný subjekt z důvodů, které často nejsou navenek zřejmé, nemá zájem informaci poskytnout či má zájem poskytnutí informace přinejmenším co nejvíce oddálit. Povinný subjekt takto jedná v rozporu se smyslem a účelem zákona, avšak jelikož obvykle nemůže svoji nevůli dodržovat zákon otevřeně projevit, uchyluje se k obstrukcím, účelovému postupu, zdržování a fakticky zneužívá svého vrchnostenského postavení při postupech a řízeních ve věci poskytnutí informace. Často pak povinný subjekt a odvolací orgán, které v řadě případů fakticky a institucionálně splývají (tak je tomu u žalovaného jako odvolacího orgánu a povinného subjektu i v nyní projednávaném případě), k těmto praktikám používají i instančního vztahu, jenž mezi nimi existuje. Je zjevné, že uvedeným snahám nerespektovat zákon musí správní soudnictví být schopno čelit a že musí nalézt procesní prostředky, jak povinné subjekty přimět k tomu, aby informaci, která poskytnuta být má, poskytly řádně a bez průtahů“.

33. Z uvedeného právního názoru vycházel šestý senát Nejvyššího správního soudu i v rozsudku ze dne 16. 5. 2018, čj. 6 As 70/2018 - 52, věc obec Želeč, bod 7. Zde zdůraznil, že obecně rozhodnutí, kterým správní orgán zruší k odvolání rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a věc mu vrátí k novému projednání a rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.; výjimka vytvořená v rozsudku ve věci Oživení má svůj základ ve specifické právní úpravě § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím.

34. Ze shodného právního názoru vyšel i čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 21. 9. 2016, čj. 4 As 289/2015 - 29, body 22 - 24, respektive v rozsudku ze dne 20. 9. 2016, čj. 4 As 290/2015 - 25. Jako výjimku z pravidla, že zrušovací rozhodnutí odvolacího orgánu není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., cituje judikát ve věci Oživení rovněž první senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, čj. 1 As 51/2017 - 28, bod 19, druhý senát téhož soudu v rozsudcích ze dne 21. 3. 2016, čj. 2 As 305/2015 - 24, bod 12, a ze dne 21. 4. 2016, čj. 2 Ads 70/2016 - 23, a pátý senát téhož soudu v rozsudku ze dne 8. 10. 2015, čj. 5 As 120/2015 - 25 (obdobně též rozsudek ze dne 14. 10. 2015, čj. 5 As 119/2015 - 29).

35. Nejvyšší správní soud však ve svém jiném rozhodnutí uvedený závěr odmítl a trval na tom, že žadatel o informaci nebude aktivně věcně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí, kterým správní orgán na základě odvolání rozhodnutí povinného subjektu zrušil (srov. rozsudek ze dne 10. 11. 2016, čj. 3 As 278/2015 - 44, č. 3517/2017 Sb. NSS).

36. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, jemuž byla uvedená otázka, která byla v rozhodovací praxi jednotlivých senátů Nejvyššího správního soudu řešena odlišně, předložena podle § 17 s. ř. s. k posouzení, se v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, čj. 7 As 192/2017 - 35, publ. pod č. 3834/2019 Sb. NSS, přiklonil k závěru zastávanému třetím senátem Nejvyššího správního soudu a uzavřel, že žadatel o informace může ve věcech svobodného přístupu k informacím podat žalobu přímo proti rozhodnutí povinného subjektu, kterým povinný subjekt po předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího orgánu znovu odmítl požadovanou informaci poskytnout. Rozšířený senát v odůvodnění rozsudku uvedl, že „souhlasí se závěry třetího senátu, jakož i krajského soudu vyslovenými v nyní posuzovaném usnesení, že ani výjimečnost a specifičnost přezkumu věcí svobodného přístupu k informacím nemůže zcela negovat základní principy, na kterých jsou postaveny ústřední pojmy soudního řádu správního, jako je pojem rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.“. S poukazem na legislativní vymezení rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř .s. považoval za „evidentní, že v typových situacích procesních obstrukcí či nekončícího „ping-pongu“ v informačních věcech lze takovéto vlastnosti přičítat rozhodnutí povinného subjektu, nikoliv rozhodnutí odvolacího orgánu“. Konstatoval, že „pokud odvolací orgán rozhodnutí povinného subjektu zrušil, nelze mu vyčítat žádné negativní dopady do právní sféry žadatele (žalobce), nelze požadovat, aby žalobce – neúspěšný žadatel o informaci – tvrdil zkrácení na právech rozhodnutím odvolacího orgánu, které ho přitom na právech nijak nezkracuje. Má totiž pravdu třetí senát, a s ním i krajský soud v nynější věci, že žalobce je ve skutečnosti na právech krácen nikoliv pro něj pozitivním rozhodnutím odvolacího orgánu, ale až v pořadí dalším rozhodnutím povinného subjektu, který žádost o informaci odmítl. Pokud povinný subjekt nerespektuje předchozí zrušovací rozhodnutí odvolacího orgánu, nelze již po žadateli spravedlivě požadovat, aby podával opětovně opravný prostředek a čekal na druhé (třetí, čtvrté …) zrušovací rozhodnutí“.

37. Rozšířený senát nicméně v uvedeném rozhodnutí s ohledem na ustálená judikatorní pravidla k intertemporálním účinkům judikaturních odklonů zdůraznil, že „pokud dojde v důsledku sjednocovací činnosti rozšířeného senátu ke změně jednotné či převažující judikatury, nelze nově přijatý názor zásadně aplikovat zpětně, pokud by v důsledku této změny účastníci řízení, resp. soukromé subjekty, jednající v důvěře ve stávající judikaturu, ztratili přístup k soudu (srov. naposledy rozsudek rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/2017 - 42, č. 3686/2018 Sb. NSS, věc HOPR TRADE CZ, bod 53). Předpokladem právě uvedeného právního názoru je tedy jednak existence jednotného či převažujícího judikatorního proudu, jednak důvěra žalobce ve stávající judikaturu“.

38. Akcentoval-li tedy v nyní posuzované věci žalobce, že vhodným, Nejvyšším správním soudem aprobovaným prostředkem ochrany veřejných subjektivních práv žadatele o informaci v režimu zákona č. 106/1999 Sb. je právě podání žaloby proti rozhodnutí odvolacího (nadřízeného) orgánu, kterým tento orgán zrušil rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace a vrátil věc povinnému subjektu k dalšímu řízení, jež by jinak soud musel odmítnout jako nepřípustnou pro nevyčerpání opravných prostředků, lze mu přisvědčit toliko potud, že takový názor vyplýval v době podání žaloby z převažujícího judikaturního proudu.

39. Přestože pak byl tento právní názor shora uvedeným rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu překonán, platí, že obdobně jako v případě posuzovaném Nejvyšším správním soudem je třeba i v nyní řešené věci zohlednit, že žalobce při podání žaloby proti Napadenému rozhodnutí jednal s důvěrou v převažující judikatorní závěry plynoucí z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Proto nelze dle zdejšího soudu (obdobně jako ve věci řešené rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu) považovat podanou žalobu a priori za nepřípustnou.

40. Optikou výše vyložených východisek je přitom třeba především posoudit, zda jednání žalovaného v nyní posuzované věci vykazovalo znaky jednání v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 106/1999 Sb. Soud přitom reflektuje, že Nejvyšší správní soud za signál takového jednání považoval především opakované zrušení rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace rozhodnutím odvolacího orgánu a vrácení věci povinnému subjektu.

41. Právě o takové jednání jde přitom s ohledem na shora uvedené závěry i v nyní posuzované věci. Jak zdejší soud rekapituloval výše v části II. tohoto rozsudku, žalovaný ve věci Žádosti o poskytnutí informací před podáním žaloby opakovaně odmítl rozhodnutím vydaným podle § 2 odst. 4, § 3 odst. 3 a § 9 odst. 1, ve spojení s § 15 zákona č. 106/1999 Sb. poskytnout informace požadované Žádostí o poskytnutí informací s tím, že se jedná o požadavek na informace, které se týkají budoucího rozhodnutí a obchodního tajemství. Předseda představenstva žalovaného pak ve všech případech k odvoláním žalobce tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obsah odůvodnění všech prvostupňových rozhodnutí i všech rozhodnutí o odvolání proti těmto rozhodnutím přitom svědčí o zjevném úmyslu žalovaného oddálit co nejvíce soudní přezkum svého postupu při vyřizování Žádosti o poskytnutí informací. Obsah odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí i Napadeného rozhodnutí a důvody, na kterých jsou tato rozhodnutí založena, se až na zanedbatelná doplnění v rozhodných částech zcela překrývají s dřívějšími rozhodnutími vydanými Generálním ředitelstvím žalovaného a předsedou představenstva žalovaného v téže věci. Žalovaný přitom v Napadeném rozhodnutí specifikuje zcela identické důvody, pro které již zrušil předchozí prvostupňová rozhodnutí, jako v rozhodnutí ze dne 3. 12. 2015, čj. 4372/2015-025, rozhodnutí čj. 3719/2015-025 či rozhodnutí ze dne 20. 8. 2015, čj. 3183/2015-025.

42. Nejvyšší správní soud v tomto směru v rozsudku čj. 6 As 113/2014 - 35 konstatoval, že zřetelným signálem postupu v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 106/1999 Sb. bude takové rozhodnutí odvolacího orgánu o zrušení rozhodnutí povinného subjektu a vrácení věci povinnému subjektu k dalšímu řízení, jež bude řešit skutkové či právní otázky, které byly v podstatných ohledech již jednou řešeny předchozím zrušujícím rozhodnutím odvolacího orgánu.

43. Naplnění předpokladu jednání žalovaného v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 106/1999 Sb. pak nade vší pochybnost plyne z obsahu správního spisu, konkrétně z předkládací zprávy k návrhu Napadeného rozhodnutí, v níž je výslovně uvedeno, že „upozorňujeme, že se jedná o odmítnutí žádosti, kdy účelem tohoto postupu je eliminovat/oddálit soudní řízení. Přesto však nelze vyloučit, že žadatel se bude svého práva domáhat soudní cestou. Rovněž je třeba zmínit, že soudy rozhodující věci v souvislosti se zák. č. 106/1999 Sb. upřednostňují výklad pro žadatele o informace příznivější“ (pozn. zvýraznění doplněno).

44. Soud proto přisvědčuje žalobci, že na skutkovém půdorysu nyní posuzované věci byly plně dány předpoklady pro aplikaci závěrů vyplývajících v okamžik podání žaloby z převažujícího judikaturního proudu připouštějícího podání žaloby proti rozhodnutí, kterým odvolací orgán zrušil rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace a vrátil věc povinnému subjektu k dalšímu řízení, neboť je zjevné, že povinný subjekt postupoval při vyřizování Žádosti o poskytnutí informací úmyslně v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 106/1999 Sb. K aplikaci § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.

45. Městský soud v Praze s ohledem na argumentaci obsaženou v doplnění vyjádření žalovaného především zkoumal, zda lze i přes recentní judikatorní vývoj žalovaného nadále považovat za povinný subjekt podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., jak plyne z rozsudků zdejšího soudu ze dne 10. 2. 2010, čj. 5 Ca 24/2008 - 44, ze dne 11. 11. 2010, čj. 10 Ca 117/2009 - 71, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, čj. 9 As 48/2011 - 129.

46. Posouzení této právní otázky je přitom se zřetelem k ustálené rozhodovací praxi klíčové pro další postup soudu. Judikatura totiž v této souvislosti dovodila, že dospěl-li by soud k závěru, že oslovený povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb. nebyl, žalobu by musel odmítnout, byť by tak mohl učinit (v daném případě poněkud nezvykle) až poté, kdy by postavení povinného subjektu z pohledu zákona č. 106/1999 Sb. vyhodnotil hmotněprávně. Bez odpovědi na tuto otázku však není postaveno najisto, zda je vůbec dána pravomoc soudů ve správním soudnictví (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2015, čj. 6 As 115/2014 - 34, ze dne 4. 12. 2014, čj. 9 As 56/2014 - 28, ze dne 30. 5. 2007, čj. 3 As 50/2006 - 68, či ze dne 15. 12. 2005, čj. 1 As 41/2004 - 56, č. 811/2006 Sb. NSS).

47. Žalovaný v doplnění vyjádření k žalobě namítl, že jej ve světle závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, nelze nadále považovat za povinný subjekt podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.

48. Zdejší soud v této souvislosti připomíná, že podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. platí, že „povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce“.

49. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení pak platí, že „povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti“.

50. Ze závěrů vyslovených v rozsudcích zdejšího soudu ze dne 10. 2. 2010, čj. 5 Ca 24/2008 - 44, ze dne 11. 11. 2010, čj. 10 Ca 117/2009 - 71 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, čj. 9 As 48/2011 - 129, vyplývá, že žalovaný byl založen a vznikl na základě zákona, jeho zřizovatelem a jediným akcionářem je stát, který se zásadním způsobem podílí na vytváření jeho orgánů a vykonává nad jeho činností dohled. Žalovaný poskytuje veřejné služby (železniční dopravu), byl zřízen převážně za veřejným účelem. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, N 10/44 SbNU 129, č. 10/2007 Sb. ÚS, ve věci státního podniku Letiště Praha, tedy zcela jednoznačně převažují znaky svědčící o veřejné povaze tohoto subjektu, jde proto o veřejnou instituci a tedy i povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.

51. Argumentuje-li nyní žalovaný, že tyto závěry byly revidovány v důsledku právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ve věci společnosti ČEZ, a.s. ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16, nemohl mu zdejší soud přisvědčit.

52. Městský soud v Praze především zdůrazňuje, že Ústavní soud v označeném nálezu posuzoval situaci odlišného subjektu, a to společnosti ČEZ, a.s. Tyto závěry nejen že konkrétně nepolemizují se závěry vyslovenými správními soudy k povaze žalobce jako veřejné instituce, ale lze z nich dokonce dovodit, že je nelze uplatnit ve vztahu k takové obchodní korporaci, v níž je stát, územně samosprávný celek či jiný povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb. jejím jediným společníkem, případně pokud se všichni její společníci sestávají z těchto subjektů (srov. bod 71 odůvodnění předmětného nálezu), nadto za situace, kdy byla taková obchodní korporace zřízena zákonem.

53. I po vydání předmětného nálezu je třeba žalovaného nade vší pochybnost nadále považovat za povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Žalovaný byl založen zákonem a jeho jediným akcionářem je Česká republika, která svá akcionářská práva vykonává prostřednictvím Ministerstva dopravy. Žalobce přitom správně poukazuje na to, že žalovaný splňuje i další, v předchozí rozhodovací praxi ne zcela akcentovaný znak veřejné instituce. V tomto směru zdejší soud poukazuje na závěry vyslovené Ústavním soudem v předmětném nálezu, podle nichž je „zřejmé, že výhrada zákona pro ukládání povinností jednotlivcům podle čl. 4 odst. 1 Listiny se v plné míře vztahuje i na obchodní společnosti, pro něž je pojem „veřejné instituce“ zcela neurčitým. Podřazení určité obchodní společnosti pod tento pojem by – při jeho současném zákonném vymezení – bylo možné jen v případě, že by tato naplňovala definiční znaky veřejné instituce a současně by veškeré právní následky spojené s tímto jejím postavením šly výlučně „k tíži“ veřejné moci. Muselo by tedy jít o případ subjektu, jehož postavení by bylo – co do podstaty – stejné bez ohledu na to, zda má formu obchodní společnosti, nebo některé z právnických osob veřejného práva. Jako příklad lze uvést akciovou společnost, jež byla zřízena zvláštním zákonem, kterým se řídí i její činnost, a jejímž jediným vlastníkem je stát…“ (srov. bod 70 nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16).

54. Městský soud v Praze tedy nepřehlédl závěry Ústavního soudu vyslovené ve věci společnosti ČEZ, a.s., kde Ústavní soud kritizoval interpretační posun v rozhodnutí, v němž Nejvyšší správní soud považoval efektivní ovládání akciové společnosti státem za nejvýznamnější kritérium pro podřazení tohoto soukromoprávního subjektu pod pojem veřejná instituce. Je však nutno zdůraznit, že se Ústavní soud v předmětném nálezu toliko neztotožnil se závěrem Nejvyššího správního soudu, že kritéria popsaná Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06 sice nebyla vývojem judikatury překonána, nicméně je lze ve vztahu k tomuto kritériu považovat za kritéria vedlejší.

55. I nadále tak je třeba podle přesvědčení zdejšího soudu při podřazení určitého subjektu pod pojem veřejné instituce ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. vycházet především z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 260/06, kde Ústavní soud vymezil znaky, které považuje v tomto směru za určující. Městský soud v Praze přitom připomíná, že ve smyslu závěrů citovaného nálezu Ústavního soudu je třeba zkoumat především a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce).

56. Platí přitom, že rozhodující pro kvalifikaci instituce jako veřejné či soukromé je, které aspekty převažují.

57. Se zřetelem k uvedenému zdejší soud uzavírá, že pro účely podřazení osoby žalovaného pod pojem veřejné instituce, resp. povinného subjektu je třeba nadále (i po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1146/16) vyjít především ze závěrů vyslovených v rozsudcích zdejšího soudu ze dne 10. 2. 2010, čj. 5 Ca 24/2008 - 44, ze dne 11. 11. 2010, čj. 10 Ca 117/2009 - 71 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, čj. 9 As 48/2011 - 129, podle nichž je žalovaný povinen poskytovat informace v režimu zákona č. 106/1999 Sb., neboť v jeho případě jednoznačně převažují znaky svědčící o veřejné povaze tohoto subjektu, a jde proto o veřejnou instituci a tedy i povinný subjekt ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Shora označená východiska popsaná Ústavním soudem v rozhodnutí ve věci ČEZ, a.s. pak tento závěr z popsaných důvodů dále podporují.

58. Zdejší soud proto přistoupil k posouzení důvodnosti uplatněných žalobních námitek. K aplikaci § 9 zákona č. 106/1999 Sb.

59. Žalobce především namítal, že žalovaný postupoval nezákonně, když s poukazem na obchodní tajemství paušálně odmítl poskytnout požadované informace, aniž by byly dány kumulativní podmínky definice obchodního tajemství. Žalobce namítal, že žalovaný ve svých rozhodnutích pouze konstatuje, jaké jsou jednotlivé podmínky definice obchodního tajemství obecně, avšak jejich existenci a naplnění definice nikdy neprokázal. Žalobce rovněž poukazoval na specifický skutkový základ věci a akcentoval, že žalovaný není oprávněn odmítnout poskytnutí informací požadovaných v Žádosti o poskytnutí informací jednak pro povahu subjektů, které by měly být účastníky převodu části závodu, tj. žalovaný a Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, a jednak s ohledem na financování této transakce z veřejných rozpočtů. Rovněž nad rámec uvedeného namítl, že se dle § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. ochrana obchodního tajemství nevztahuje na informace o rozsahu a příjemci veřejných prostředků, s nimiž žalovaný nakládá.

60. Městský soud v Praze s ohledem na níže uvedené důvody shledal předmětné námitky žalobce důvodnými.

61. Zdejší soud především připomíná, že podle § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. platí, že „pokud je požadovaná informace obchodním tajemstvím, povinný subjekt ji neposkytne“. V poznámce pod čarou přitom tato právní norma odkazuje na § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obchodní zákoník“).

62. Podle § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. pak platí, že „při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství“.

63. Pojmové znaky obchodního tajemství, dříve vyplývající právě z § 17 obchodního zákoníku, na něž předmětné ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. odkazuje, jsou dnes upraveny v § 504 občanského zákoníku, podle něhož „obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení“.

64. Správní soudy se v minulosti postupem povinných subjektů v souvislosti s poskytováním informací, u nichž je zvažováno, zda mohou být obchodním tajemstvím, opakovaně zabývaly. Formulovaly přitom standardy, při jejich dodržení je možné v určitých případech informace požadované žadateli v režimu zákona č. 106/1999 Sb. odmítnout s odkazem na § 9 tohoto zákona s tím, že požadované informace představují obchodní tajemství.

65. Podle ustálené judikatury správních soudů k problematice poskytování informací obsahujících obchodní tajemství je pojem obchodního tajemství tvořen několika kumulativními znaky (konkurenční významnost, určitelnost, ocenitelnost, běžná nedostupnost v příslušných obchodních kruzích, souvislost s obchodním závodem, odpovídající zajišťování utajení daných skutečností tvořících obchodní tajemství). Pokud povinný subjekt zamýšlí § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. aplikovat a odmítnout na jeho základě žádost o informace, je povinen se s existencí a povahou těchto znaků odpovídajícím způsobem vypořádat v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí (části) žádosti o informace. Proto závěr povinného subjektu o odmítnutí žádosti z důvodu omezení práva na informace spočívajícího v tom, že požadovaná informace je obchodním tajemstvím, musí být v rozhodnutí povinného subjektu náležitě zdůvodněn. Zdejší soud na tomto místě pro větší stručnost odkazuje na závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, čj. 7 As 24/2007 - 106, ze dne 9. 12. 2004, čj. 7 A 118/2002 - 37, publ. pod č. 654/2005 Sb. NSS, či v rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 7. 3013, čj. 11 A 90/2012 - 39.

66. Správní soudy ve své konstantní rozhodovací praxi k této otázce akcentují význam přezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací. Zdůrazňují, že má-li rozhodnutí dostát požadavkům kladeným § 68 odst. 3 správního řádu a navazující judikaturou na přezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu, musí povinný subjekt podrobně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit, jaké informace obsažené v požadovaném (a plně nebo částečně odepřeném) dokumentu považuje za obchodní tajemství a uplatňuje u nich ochranu ve smyslu komentovaného ustanovení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, čj. 2 As 27/2007 - 87 a ze dne 27. 3. 2008, čj. 7 As 24/2007 - 106).

67. Povinný subjekt tedy musí v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu ke každé odepřené informaci (tyto informace je přitom třeba vymezit typově, např. jako údaje o technologickém postupu, údaje o klientské základně apod.) objasnit, v čem spatřuje naplnění všech znaků legální definice obchodního tajemství k takové typově vymezené informaci. Odůvodnění pak jistě nelze formulovat pouhým paušálním odkazem na ustanovení § 504 občanského zákoníku. Z hlediska přezkoumatelnosti závěrů povinného subjektu soudem je proto naprosto nepostačující, jestliže povinný subjekt v rozhodnutí o odmítnutí žádosti toliko konstatuje existenci obchodního tajemství bránícího poskytnutí požadovaných informací, aniž blíže zdůvodní, na základě jakých zjištění tento závěr učinil. Obdobně neobstojí pouhé konstatování, že určitý podnikatel (v praxi nejčastěji druhá smluvní strana odepřené obchodní smlouvy) určité skutečnosti ve smlouvě (event. celou smlouvu) označil jako obchodní tajemství. Takové smluvní ujednání by totiž mohlo být chápáno nanejvýš jako naplnění „subjektivních“ pojmových znaků obchodního tajemství (shodně srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016).

68. Zdejší soud pak především zdůrazňuje, že z ustálené rozhodovací praxe správních soudů i relevantních doktrinálních závěrů k problematice poskytování informací obsahujících obchodní tajemství nadevší pochybnost vyplývá, že obchodním tajemstvím mohou být pouze „skutečnosti,“ tj. ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. „informace“, vykazující pojmové znaky obchodního tajemství. Jinak řečeno, předmětem ochrany obchodního tajemství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tohoto zákona zásadně není určitý dokument jako celek, nýbrž toliko skutečnosti (informace) v něm uvedené, které splňují pojmové definiční znaky stanovené zákonem. Tento závěr jednoznačně plyne např. z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, čj. 2 As 27/2007 - 87, a ze dne 31. 7. 2006, čj. A 2/2003 - 73, publ. pod 1469/2008 Sb. NSS.

69. Ke shodným závěrům dospívají i autoři relevantních doktrinálních závěrů, podle nichž „v naprosté většině případů bude skutečnost taková, že pouze určitá část (části) požadovaného dokumentu bude obsahovat informace, které bude možno legitimně považovat (a chránit) jako obchodní tajemství. Tato skutečnost pro aplikační praxi povinných subjektů znamená, že je-li žádána kopie určitého dokumentu (typicky smlouvy), zásadně nelze odmítnout poskytnutí (celé) této kopie jen proto, že dotčený dokument obsahuje některé skutečnosti vykazující znaky obchodního tajemství. Povinný subjekt se musí v takovém případě vždy jednotlivě zabývat každým údajem (skupinou údajů) ve smlouvě obsaženým a u každého z nich individuálně posoudit, zda splňuje znaky obchodního tajemství; pouze v kladném případě lze ve vztahu k takto určeným údajům uplatnit ochranu dle komentovaného ustanovení. Povinný subjekt bude proto muset vydat kopii (event. doslovné opisy) všech částí smlouvy, které – jako obchodní tajemství – chráněny nejsou. To konkrétně znamená, že povinný subjekt s využitím § 12 (…) poskytne kopii požadovaného dokumentu, v níž anonymizuje ty jeho části, které mají povahu obchodního tajemství, a současně vydá rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podle § 15 odst. 1 z důvodu ochrany obchodního tajemství“ (srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016).

70. Nejvyšší správní soud v tomto směru jednoznačně připouští, že „údajům je poskytnuta dostatečná ochrana již jejich znečitelněním v autentickém textu“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004, čj. 7 A 3/2002 - 46).

71. Posledním, ale neméně významným judikatorním požadavkem ve vztahu k problematice poskytování informací obsahujících obchodní tajemství, je pak reflexe pravidel vyplývajících z § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že není možné, aby bylo odepřeno poskytnutí informací o celém obsahu určitého dokumentu s odkazem na ochranu obchodního tajemství podle § 9 zákona č. 106/1999 Sb. I kdyby veškeré údaje naplňovaly všechny znaky obchodního tajemství ve smyslu shora uvedených ustanovení soukromoprávních předpisů, není možné opomenout § 9 odst. 2 zákona, z něhož vyplývá, že z tohoto důvodu nemohou povinné subjekty odepřít poskytnutí takových informací, které se týkají rozsahu používání prostředků z veřejných rozpočtů a identity jejich příjemce. Pro případ úplatných smluv přitom správní soudy explicitně judikují, že žadateli nelze v žádném případě odepřít informaci o ceně, která bude hrazena z těchto rozpočtů. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2004, čj. 7 A 118/2002 - 37, publ. pod č. 654/2005 Sb. NSS, „smyslem úpravy § 9 odst. 2 zákona je umožnit veřejnou kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky. Jelikož samotná informace o ceně nevypovídá o tomto způsobu hospodaření, je nutné společně s ní vždy poskytnout alespoň rámcovou informaci o předmětu plnění, za něž se cena poskytuje. Přípustná míra „rámcovosti“ pak vychází právě z toho, zda je možné posoudit hospodárnost využití veřejných prostředků. Jelikož se v daném případě jednalo o smlouvu o dílo, která je pojmově úplatná, znamenalo přinejmenším neposkytnutí informací o výši ceny a předmětu smlouvy porušení zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinný subjekt musí posoudit jednotlivé požadované informace s ohledem na přípustnost jejich poskytnutí a je povinen poskytnout veškeré požadované informace, u kterých není zřejmé, že tomu brání ustanovení zákona. Protože tak žalovaný neučinil, porušil vydáním napadeného rozhodnutí § 4 ve spojení s § 9 odst. 2 zákona“.

72. Na základě výše uvedených judikatorních východisek je třeba uzavřít, že postup žalovaného, který paušálně odmítl poskytnout požadované informace s poukazem na obchodní tajemství, nemůže obstát.

73. Žalovaný byl zcela jednoznačně povinen jednotlivě posoudit všechny dokumenty požadované v bodech a) – d) Žádosti o poskytnutí informací. Bylo na žalovaném, aby v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí, resp. Napadeného rozhodnutí ve vztahu ke každému konkrétnímu takto požadovanému a odepřenému dokumentu alespoň typově vymezil informace, u nichž by posléze objasnil, v jakých konkrétních skutečnostech spatřuje naplnění všech znaků legální definice obchodního tajemství.

74. Jak bylo odůvodněno výše, z hlediska konstantní rozhodovací praxí správních soudů traktovaných standardů přezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je zcela nepřijatelné, pokud žalovaný v Prvostupňovém rozhodnutí i Napadeném rozhodnutí toliko konstatoval existenci obchodního tajemství bránícího poskytnutí požadovaných informací, aniž blíže v souladu se shora popsanými mantinely ve vztahu ke specifikovaným typovým informacím zdůvodnil, na základě jakých konkrétních úvah k takovému závěru dospěl.

75. Žalovaný se v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí (a částečně i v odůvodnění Napadeného rozhodnutí) de facto omezil na pouhou rekapitulaci zákonných znaků obchodního tajemství. Pokud k těmto zákonným znakům uvedl na str. 4 - 7 Prvostupňového rozhodnutí výše v části II. tohoto rozsudku rekapitulované poznámky, jednalo se toliko o obecné a paušální závěry, z nichž není nikterak zřejmé, zda a jak se povinný subjekt naplněním těchto znaků ve vztahu ke všem Žádostí o poskytnutí informací dotčeným skutečnostem, resp. typovým informacím zabýval.

76. Vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů jsou přitom v tomto ohledu Prvostupňové rozhodnutí i Napadené rozhodnutí zatížena již pro nepořádání argumentace vznášené žalobcem k otázkám souvisejícím s aplikací § 9 zákona č. 106/1999 Sb. již v průběhu řízení o Žádosti o poskytnutí informací, především pak v podaném odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí a v předcházejícím odvolání proti dříve vydaným prvostupňovým rozhodnutím (srov. např. odvolání proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2015, čj. 3340/2015-025, či proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2015, čj. 4065/2015-025). Žalobce již v těchto podáních vznášel námitky obdobné těm, které uplatňuje nyní v podané žalobě. Výslovně přitom namítal rovněž to, že žalovaný paušálně odmítl poskytnout požadované informace, aniž by byly dány kumulativní podmínky definice obchodního tajemství. Žalobce explicitně namítal, že žalovaný ve svých rozhodnutích pouze konstatuje, jaké jsou jednotlivé podmínky definice obchodního tajemství obecně, avšak jejich existenci a naplnění definice nikdy neprokázal. Žalovaný se však s uvedenými námitkami, o které žalobce svou procesní pozici zcela zjevně opíral a jež představují samotné jádro procesní obrany žalobce, v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí ani v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nijak nevypořádal.

77. Na uvedených závěrech přitom nebyla způsobilá ničeho změnit ani argumentace žalovaného návrhem směrnice týkající se ochrany obchodního tajemství. Žalobcem uvedené skutečnosti nikterak nerelativizují a nezpochybňují shora popsaná judikatorní východiska aplikace § 9 zákona č. 106/1999 Sb. povinnými subjekty, od nichž žalovaný v posuzované věci při vydání Prvostupňového rozhodnutí a Napadeného rozhodnutí nepřípustně odhlédl.

78. Se žalobcem je třeba konečně souhlasit v tom, že i kdyby snad žalovaný všem výše popsaným standardům dostál, bylo by mu nezbývalo, než z požadovaných informací poskytnout alespoň ty informace, jež spadají do množiny informací o rozsahu a příjemci veřejných prostředků ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. (srov. výše).

79. Napadené rozhodnutí i Prvostupňové rozhodnutí tak jsou podle přesvědčení zdejšího soudu s ohledem na shora popsaná východiska plynoucí z ustálené rozhodovací praxe správních soudů nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Se zřetelem k tomu, že žalovaný předmětné dokumenty neučinil součástí správního spisu, jsou jeho rozhodnutí nadto nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů skutkových. Správní soudy totiž v tomto směru ustáleně judikují, že podmínkou přezkoumatelnosti rozhodnutí o odepření poskytnutí informací je rovněž to, že správní soud má k dispozici kompletní správní spis, tedy včetně informací, u nichž povinný subjekt uplatnil zákonnou ochranu, neboť bez jejich znalosti sotva bude způsobilý posoudit případné důvody pro neposkytnutí informace (srov. v této souvislosti např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2013, čj. 2 As 66/2013 - 25).

80. Žalovanému je třeba pro úplnost vytknout též porušení ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. V dané věci nebylo žalobcově žádosti vyhověno z důvodu ochrany obchodního tajemství podle § 9 tohoto zákona, a proto měl žalovaný v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvést, kdo vykonává právo k tomuto obchodnímu tajemství. Jakkoli lze z obsahu odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí předpokládat, kdo takovou osobou je, bylo na žalovaném, aby tuto skutečnost výslovně v Prvostupňovém rozhodnutí specifikoval. K aplikaci § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.

81. Žalobce dále brojil proti odepření poskytnutí informací požadovaných pod body a) a b) Žádosti o poskytnutí informací založenému na závěru, že se v daném případě jedná o dotaz na názor ve smyslu § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Měl za to, že žalovaný nebyl oprávněn odmítnout poskytnutí požadovaných informací s poukazem na § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Žalobce zdůrazňoval, že tvrzení žalovaného jsou v přímém rozporu s pololetní zprávou skupiny ČD z roku 2014, z níž je zřejmé, že žalovaný již musel o prodeji části závodu učinit dříve než v roce 2014 formální rozhodnutí, když tuto skutečnost následně veřejně prezentuje a navíc činí kroky, kterými předmětný prodej části závodu fakticky realizuje. Žalobce byl přesvědčen, že se v posuzované věci nejedná o neexistující informace a výluka dle § 2 odst. 4 zákona se proto nevztahuje na žádné žalobcem požadované informace.

82. Městský soud v Praze připomíná, že podle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. platí, že „povinnost poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací“.

83. Předmětné ustanovení § 2 odst. 4 bylo do zákona č. 106/1999 Sb. včleněno zákonem č. 61/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Ze zvláštní části důvodové zprávy k předmětnému ustanovení se přitom podává, že „povinný subjekt je povinen poskytovat pouze ty informace, které se vztahují k jeho působnosti, a které má nebo by mel mít k dispozici. Naopak režim zákona o svobodném přístupu k informacím nestanovuje povinnost nové informace vytvářet či vyjadřovat názory povinného subjektu k určité problematice. Toto ustanovení nemá v žádném případě sloužit k nepřiměřenému zužování práva na informace, má pouze zamezit žádostem o informace mimo sféru zákona - zvláště časté jsou v této souvislosti žádosti o právní analýzy, hodnocení či zpracování smluv a podání - k vypracovávání takových materiálů nemůže být povinný subjekt nucen na základě své informační povinnosti, neboť taková úprava by byla zcela proti původnímu smyslu tohoto institutu. Pokud má být taková povinnost stanovena, musí tak učinit zvláštní zákon samostatnou úpravou (např. § 139 zákona č. 500/2004 Sb.). Naopak pokud již povinný subjekt určitý dokument vypracoval, a má tedy informace k dispozici, je povinen ji poskytnout. Podobně nebrání toto ustanovení vyhovět žádostem o výtahy z databází či části dokumentů“ (sněmovní tisk č. 991, 4. volební období 2002-2006, digitální repozitář, www.psp.cz)

84. Správní soudy ve vztahu k předmětnému ustanovení dovodily, že § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. upravuje tři samostatné okruhy situací (srov. rovněž žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, čj. 1 As 28/2010 - 86, č. 2128/2010 Sb. NSS). Jejich jednotícím prvkem je to, že se týkají žádosti o informace, které dosud neexistují, a povinný subjekt by je musel teprve vytvořit, aby mohl žádosti vyhovět (shodně viz Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016).

85. V rozsudku č. 2128/2010 Sb. NSS, o jehož závěry se žalovaný při vydání Prvostupňového rozhodnutí opřel, Nejvyšší správní soud akcentoval, že ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. je třeba vykládat dle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace, jíž povinný subjekt nedisponuje a není povinen jí disponovat apod.

86. Rozhodovací praxe správních soudů tedy stojí ve vztahu ke všem důvodům odmítnutí informace dle uvedeného ustanovení na závěru, že při aplikaci § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. je třeba žádost o informace odmítnout rozhodnutím, vydaným podle § 15 odst. 1 tohoto zákona (předmětné ustanovení je tedy chápáno jako specifický důvod pro odmítnutí žádosti o informace). Současně správní soudy konstantně judikují, že z hlediska hmotněprávního pak může být žádost odmítnuta, jsou-li splněny dvě podmínky: požadovaná informace u povinného subjektu neexistuje (nebyla vytvořena, resp. zaznamenána ve smyslu § 3 odst. 3 zákona, případně v době podání žádosti u povinného subjektu již „neexistuje“) a současně povinný subjekt nemá zákonnou povinnost danou informací disponovat.

87. Zdejší soud na tomto místě pro stručnost odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2015, čj. 3 As 115/2014 - 29, či ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 55/2014 - 33.

88. Nejvyšší správní soud v naposledy označeném rozhodnutí v tomto směru akcentoval, že „ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. je třeba vykládat dle jeho účelu, jímž je bránit povinné subjekty před tím, aby se na ně žadatelé v režimu uvedeného zákona obraceli s žádostmi o zaujetí stanoviska v blíže specifikované věci, provedení právního výkladu, vytvoření či obstarání nové informace, jíž povinný subjekt nedisponuje a není povinen jí disponovat apod. Podle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v citovaném rozsudku nelze § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. vykládat tak, že dopadá na objektivně existující informace, které jsou v dispozici povinného subjektu a jejichž obsahem je vyjádření názoru povinného subjektu na určitou věc. Výluka z práva na informace obsažená v citovaném ustanovení se tak týká pouze těch názorů povinného subjektu, které dosud nebyly formálně zaujaty. Nejvyšší správní soud zde současně zdůraznil, že je nerozhodné, do jaké míry je požadovaná informace závazná, a to ať již pro služebně podřízené osoby či instančně podřízené správní orgány, nebo pro adresáty veřejné správy. Stejně tak není rozhodné, zda se jedná o názor oficiální, vyjádřený (resp. schválený) představenými osobami povinného subjektu, či o názor zaujatý úředními osobami, které se dané problematice věnují, aniž by měl „punc“ názoru oficiálního“.

89. Uvedené závěry byly shodně aplikovány rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu, o který žalovaný svůj postup opíral. I v rozsudku ze dne 19. 10. 2011, čj. 1 As 107/2011 - 70, Nejvyšší správní soud založil své posouzení na uvedených východiscích, přičemž rovněž uvedl, že „§ 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. nelze vykládat tak, že dopadá na objektivně existující informace, které jsou v dispozici povinného subjektu a jejichž obsahem je vyjádření názoru povinného subjektu na určitou věc. Ke stejnému názoru dospívá i komentářová literatura (Furek, A. – Rothanzl, L. op. cit. v bodě [18] shora, s. 62), která poukazuje na to, že je třeba rozlišovat dvě situace. Jestliže se žádost o informace týká názoru povinného subjektu na určitou záležitost, který má povinný subjekt teprve zaujmout, pak je zcela namístě takovou žádost odmítnout s odkazem na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Pokud se však žádost o informace týká názoru, který povinný subjekt již zaujal, nelze požadovanou informaci podřadit pod § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. S tímto názorem se zdejší soud plně ztotožňuje. (…) Nejvyšší správní soud je toho názoru, že výluka z práva na informace obsažená v § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím se týká pouze těch názorů povinného subjektu, které dosud nebyly formálně zaujaty. Slovem formálně přitom není myšlen žádný formalizovaný postup utváření názoru uvnitř povinného subjektu, nýbrž zachycení názoru (tedy informace) na jakýkoliv nosič (k tomu srov. § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím obsahující definici informace). Nedopadá tak na případy, kdy názory povinného subjektu byly zachyceny např. na list papíru, v elektronickém dokumentu atp.“.

90. Žalovaný v Prvostupňovém rozhodnutí odůvodnil odepření informací požadovaných pod body a) a b) Žádosti o poskytnutí informací toliko tím, že „se jedná o dotaz na názor ve smyslu § 2 odst. 4 zákona“ č. 106/1999 Sb. Ve zbytku pak již toliko obecně odkázal na doktrinální závěry a závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 107/2011 - 70 a čj. 1 As 28/2010 - 86, s tím, že výluka z práva na informace dle daného ustanovení se týká těch názorů povinného subjektu, které dosud nebyly formálně zaujaty, přičemž dotazem na názor je i žádost o poskytnutí takové informace, která se týká budoucího rozhodnutí, tedy skutečnosti, která v době vyřízení žádosti neexistuje.

91. Žalovaný však ani v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí ani v odůvodnění Napadeného rozhodnutí v tomto směru neuvedl žádné konkrétní důvody, o které svůj závěr, že jde v posuzované věci o dotaz na názor (který ještě nebyl formálně zaujat), opřel a nikterak nepopsal úvahy, kterými byl při formulaci tohoto svého závěru veden.

92. Žalobce přitom ve svém odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí (shodně jako v předcházejících odvoláních proti dříve vydaným obdobným prvostupňovým rozhodnutím) vznášel námitky obdobné těm, které uplatňuje nyní v podané žalobě. Namítal tedy výslovně mj. rovněž to, že žalovaný nebyl oprávněn odmítnout poskytnutí požadovaných informací s poukazem na § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Žalobce zcela konkrétně namítal, že tvrzení žalovaného jsou v přímém rozporu s pololetní zprávou skupiny ČD z roku 2014, z níž je zřejmé, že žalovaný již musel o prodeji části závodu učinit dříve než v roce 2014 formální rozhodnutí, když tuto skutečnost následně veřejně prezentuje a navíc činí kroky, kterými předmětný prodej části závodu fakticky realizuje. Explicitně přitom odkazoval na část předmětné zprávy, z níž podle jeho přesvědčení důvodnost jeho závěrů vyplývala.

93. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí judikoval, že nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí se všemi uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná rovněž i v případě, kdy správní orgán opomněl vypořádat některou z uplatněných námitek. Stejně tak se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil k problematice nepřezkoumatelnosti pro nedostatek skutkových důvodů. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, jsou přitom takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.

94. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

95. Zdejší soud pak specificky poukazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004 - 74, které byly nesčetněkrát aplikovány v navazující judikatuře, podle nichž je třeba za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považovat rozhodnutí, v němž se soud (správní orgán) nevypořádá se všemi uplatněnými námitkami.

96. Pro jejich relevanci v posuzovaném případě lze dále připomenout závěry plynoucí ze shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 689/2005 Sb. NSS, podle nichž je nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů také takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není „[z]řejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.

97. Tento právní názor je přitom ustáleně aplikován obdobným způsobem rovněž v případech, kdy je takovou vadou zatíženo rozhodnutí správního orgánu (srov. shora označené rozsudky Nejvyššího správního soudu).

98. Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. § 54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

99. Zdejší soud rovněž poukazuje na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“.

100. Stejně tak je třeba mít při posuzování námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí na paměti také závěry prezentované Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), podle nichž jsou „soudy…povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.

101. I zde přitom platí, že rovněž Ústavní soud aplikuje právní názor vyslovený v předmětných rozhodnutích nejen ve vztahu k rozhodnutím soudů, ale ve vztahu k rozhodnutím všech orgánů veřejné moci nadaných pravomocí a působností rozhodovat autoritativně o právech a povinnostech adresátů veřejné moci.

102. Ústavní soud v této souvislosti výslovně zdůrazňuje, že rovněž právo na řádné přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, včetně rozhodnutí správních orgánů, je součástí práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99). Řádné odůvodnění rozhodnutí včetně vypořádání námitek a skutečností uváděných účastníkem je tak podle Ústavního soudu nezbytnou zárukou proti libovůli v rozhodování, která je neslučitelná s principem demokratického právního státu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10). Evropský soud pro lidská práva a národní soudy přitom konstantně judikují, že právo na obhajobu a právo na přezkoumatelné odůvodnění je imanentní součástí práva na spravedlivý proces.

103. Ze shora uvedeného judikatorního rámce tedy jednoznačně a nade vší pochybnost vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech a uplatněných námitkách účastníka řízení, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je tomu tak právě proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní orgán vyšel a jak o něm uvážil. Současně musí být z odůvodnění rozhodnutí patrné, jak se správní orgán vypořádal se vznesenými námitkami a k nim se vztahující zásadní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud tedy rozhodnutí vůbec neobsahuje odůvodnění vypořádání některé z námitek nebo nereflektuje na námitky uplatněné účastníkem řízení a zásadní argumentaci, o kterou se opírají, musí mít podle Nejvyššího správního soudu nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015, čj. 7 As 55/2015 - 29).

104. Platí tedy, že nevypořádá-li se správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí se všemi uplatněnými námitkami, zatíží své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, pro které je třeba je zrušit. Podle právního názoru vyjádřeného v nesčetném množství rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu takové rozhodnutí správního orgánu nemůže obstát.

105. Soud konstatuje, že žalovaný v nyní posuzované věci ve vztahu k výše specifikovaným námitkám, jež žalobce konzistentně vznášel i v průběhu správního řízení, v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí ani v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nevyslovil žádné závěry, s předmětnými námitkami, které zcela zjevně představovaly samý základ procesní obrany žalobce ve vztahu k aplikaci § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. v předmětné věci, se nijak nevypořádal, přičemž z rozhodnutí nejsou zřejmé žádné úvahy, jimiž by snad byl při (implicitním) odmítnutí relevance těchto námitek veden. Namísto toho se žalovaný omezil toliko na paušální, nijak nerozvedený a především nikterak neodůvodněný závěr o tom, že Žádost o poskytnutí informací v daném ohledu představuje dotaz na názor ve smyslu § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Právě uvedený závěr však nelze v žádném ohledu se zřetelem ke shora vyloženým judikatorním východiskům považovat za adekvátní reakci na uplatněné námitky.

106. Uvedené námitky přitom nelze v žádném případě označit za pro posuzovanou věc a priori irelevantní, nepodstatné či zjevně ze své podstaty nedůvodné. Právě naopak je třeba zdůraznit, že z výše vyloženého rámce daného ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu k otázce aplikace § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. jednoznačně vyplývá nutnost posoudit, zda se žadatelem požadované informace skutečně týkají toliko názorů povinného subjektu, které dosud nebyly formálně zaujaty, resp. výhradně jeho budoucího rozhodnutí, či (jak žalobce v posuzované věci namítá) zda míří na objektivně existující informace, které jsou v dispozici žalovaného jako povinného subjektu a týkají se názoru, který žalovaný již zaujal, resp. souvisí s obchodním rozhodnutím, které již žalovaný učinil.

107. Se zřetelem ke všem výše uvedeným skutečnostem zdejšímu soudu nezbylo než obě rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1, 3, 4 s. ř. s. pro jejich nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. K aplikaci § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.

108. Městský soud v Praze se konečně musel zabývat žalobním návrhem, v němž žalobce kromě zrušení Napadeného rozhodnutí požadoval, aby soud v souladu s § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. nařídil žalovanému požadované informace poskytnout.

109. Soud v tomto ohledu konstatuje, že žalobnímu návrhu se zřetelem k závěrům plynoucím z ustálené rozhodovací praxe správních soudů vyhovět nemohl. Soud v tomto řízení uzavřel, že jsou obě rozhodnutí vydaná žalovaným v této věci nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Z rozhodovací praxe správních soudů přitom plyne, že soudu za této situace nepřísluší nahrazovat úvahy správních orgánů o tom, zda a v jakém rozsahu nebo jak konkrétně mají být informace žadatelům poskytnuty, neboť je toliko oprávněn přezkoumat správnost a zákonnost jejich závěrů. Jak vyplývá z § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., soud přezkoumává, zda jsou dány důvody k případnému odmítnutí žádosti. Přezkoumáním se přitom rozumí taková činnost soudu, při níž soud posuzuje, zda důvody, o něž povinný subjekt odmítnutí poskytnutí informací opřel, obstojí či nikoli. Podle citovaného ustanovení může takto soud postupovat tehdy, pokud tyto důvody neshledá a zároveň není dán některý z dalších povinným subjektem neaplikovaných důvodů pro odmítnutí žádosti.

110. V přezkoumávané věci byla rozhodnutí žalovaného z výše popsaných důvodů stižena vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud v tomto směru ustáleně judikuje, že základní podmínkou pro užití § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. je přezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, tj. musí se jednat o rozhodnutí, v němž žalovaný srozumitelným způsobem řádně odůvodnil aplikaci konkrétního zákonného důvodu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014, čj. 5 As 75/2013 - 53, ze dne 28. 8. 2013, čj. 1 As 73/2013 - 36, či ze dne 24. 3. 2010, čj. 1 As 8/2010 - 65).

111. Uvedený závěr pak platí zvláště tehdy, kdy žalovaný (jak bylo uvedeno výše) zdejšímu soudu v rámci správního spisu nepředložil informace, jejichž poskytnutí žalobci odepřel (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2013, čj. 2 As 66/2013 - 25).

VI. Závěr a náklady řízení

112. Na základě všech shora uvedených skutečností soud Napadené rozhodnutí i Prvostupňové rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost podle ust. § 76 odst. 1 ve spojení s § 78 odst. 1, 3, 4 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení zohlední žalovaný při rozhodování o Žádosti o poskytnutí informací závěry vyslovené výše v bodech 50 – 106 tohoto rozsudku, a v dalším průběhu řízení znovu rozhodne o Žádosti o poskytnutí informace podané žalobcem. Pokud snad bude opětovně zvažovat odepření poskytnutí informací s poukazem na ochranu obchodního tajemství, ke každému konkrétnímu takto požadovanému a odepřenému dokumentu typově vymezí informace, u nichž objasní, v jakých konkrétních skutečnostech spatřuje naplnění všech znaků legální definice obchodního tajemství. Své závěry přitom přezkoumatelným způsobem zdůvodní a především je založí na podkladech, které učiní součástí správního spisu. I v takovém případě však musí v souladu s výše uvedeným žádosti žalobce vyhovět a požadované dokumenty poskytnout s tím, že případně znečitelní takové údaje, u nichž při dodržení shora popsaných standardů dospěje k závěru o nezbytnosti ochrany obchodního tajemství. V každém případě pak žalovaný musí z požadovaných informací poskytnout alespoň ty informace, jež spadají do množiny informací o rozsahu a příjemci veřejných prostředků ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. Vypořádá se přitom přezkoumatelným způsobem s námitkami, které v tomto ohledu žalobce v rámci své procesní argumentace vznesl a případně v návaznosti na tento rozsudek dále doplní. Pokud pak bude žalovaný zvažovat aplikaci § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., i v tomto ohledu se především přezkoumatelným způsobem vypořádá s námitkami, jimiž žalobce s poukazem na zcela konkrétní skutečnosti v rámci své procesní argumentace namítal, že jeho žádost míří na objektivně existující informace, které jsou v dispozici žalovaného jako povinného subjektu a týkají se názoru, který žalovaný již zaujal, resp. souvisí s obchodním rozhodnutím, které již žalovaný učinil. Pokud žalovaný v případném novém rozhodnutí opět odmítne některé z požadovaných informací poskytnout, ke každé jednotlivě požadované informaci uvede přezkoumatelným způsobem konkrétní zákonný důvod, resp. všechny konkrétní důvody, o něž odepření takové informace opírá.

113. Právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.).

114. S přihlédnutím k okolnostem posuzované věci zdejší soud nad rámec nezbytného odůvodnění doplňuje, že se zřetelem k tomu, že žalovanému bylo závazným právním názorem uloženo, aby v případě, kdy se rozhodne požadované informace žalobci znovu odepřít, všechny informace spadající do předmětu žádosti žalobce učinil součástí správního spisu, bude soud v případném následném řízení v této věci moci přezkoumat postup žalovaného a případně využít svého oprávnění plynoucího z § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Současně nelze vyloučit, že by soud v takovém případě k případné žádosti žalobce o přednostní projednání věci zvažoval konkrétní okolnosti tohoto případu spočívající v přístupu žalovaného k ochraně ústavně zaručeného práva žalobce na informace o činnosti žalovaného.

115. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši celkem 3 000 Kč, náklady za zastoupení advokátem za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč realizované před ukončením zastupování (převzetí věci, sepis žaloby) a 2 režijní paušály po 300 Kč, celkem tedy 6 800 Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů a 21% DPH ve výši 1 428 Kč. Celková výše přiznaných nákladů tak činí 11 228 Kč.

Poučení