10 A 68/2012 - 68

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce ZIMBO CZECHIA s.r.o., se sídlem Praha 7 – Holešovice, Na Zátorách 8, právně zastoupeného JUDr. Marcelou Scheeovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Štupartská 4, proti žalované Ústřední veterinární správě státní veterinární správy, se sídlem Praha 2, Slezská 7, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 28.5.2012, č.j. SVS/1180/2012-ÚVS, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému správnímu orgánu se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci 1) Žalobou doručenou dne 8.8.2012 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 28.5.2012 č.j. SVS/1180/2012- ÚVS kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Jihočeský kraj ze dne 19.12.2011 č.j.2011/3862/KVSC, kterým byla žalobci uložena podle § 53 odst.7 veterinárního zákona pořádková pokuta ve výši 50.000,- Kč, a toto rozhodnutí potvrzeno. 2) Žalobce v prvé řadě pod bodem III. žaloby namítl rozpor rozhodnutí s ustanovením § 69 odst.1 správního řádu, neboť žalované rozhodnutí neobsahuje zákonné náležitosti stanovené v tomto ustanovení. Jako oprávněná osoba je uveden doc. MVDr. M. M., Ph.D., jeho podpis ani nahrazení doložkou v.r. připojeny nejsou, není připojen ani žádný další podpis, ani jméno a příjmení úřední osoby, která za písemné vyhotovení odpovídá. Pod jménem doc. M. je pouze připojen termín „v zastoupení“. Rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky žalobkyně a na průvodní listině je uveden „D2vairv“. Ani toto označení žalobci nic neříká, neboť žalobce ani elektronické doručení nežádal. Podle názoru žalobce se jedná o vadu způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí a nebylo ani postaveno najisto, zda se jedná o řádný právní akt žalované. Pod bodem IV. žaloby žalobce namítl právní vady, neboť žalovaným rozhodnutím je potvrzena právní správnost prvoinstančního rozhodnutí, přestože ve výroku není uveden dostatečně přesně popis tvrzeného stavu věci včetně rozhodných okolností. Výrok je označen jako neurčitý. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nevykonatelné. Není uvedeno, za jaké konkrétní jednání je žalobce postihován. Z rozhodnutí není zřejmý vztah postihovaného subjektu k provozovně NOVÁK MASO-UZENINY. Vedoucí provozovny nebylo ze strany inspektorů MVDr. E. L. a MVDr. J. R. předloženo samostatné písemné pověření ke kontrole ve smyslu § 9 zákona o státní kontrole, byly předloženy pouze služební průkazy, na jejichž základě nebyla vedoucí prodejny oprávněna nikoho do zázemí prodejny vpustit a umožnit kontrolu, to vyplývá i z metodického pokynu žalobce. Žalobce v této souvislosti podal námitky do předmětného protokolu o kontrolním zjištění a setrvává na svém názoru, že v daném případě nebyla splněna povinnost součinnosti žalobce s inspektory žalované. Závěr žalované, že kontrolovaný subjekt je povinen umožnit do svých prostor vstup kontrolním orgánům a poskytnout jim součinnost na základě předložení služebního průkazu, žalobce označil jako nepřesvědčivý, nesprávný a nezákonný. Takový závěr považuje žalobce za účelový a za projev mocenského postavení žalované. Žalobce dále vysvětlil k této problematice svůj právní názor. V této souvislosti v žalobě pokládá žalobce otázky ohledně asistentů veterinárních lékařů a jejich postavení, které jsou charakteru řečnických otázek. Odkaz žalované na nařízení ES 882/2004 žalobce neakceptoval. 3) Žalobce dále namítl formalistické a nepřesvědčivé odůvodnění výše pokuty, z jakého důvodu byla stanovena právě částka 50.000,- Kč. Tvrdí, že došlo k dodatečnému zhojování vad prvostupňového rozhodnutí nahrazením absentujícího odůvodnění ve vztahu k výši pokuty vlastní úvahou žalovaného správního orgánu. Žalobce poukázal na porušení zásady „ne bis in idem“, neboť žalobce je opakovaně postihován za totéž, přičemž provozovny žalobce nemají vlastní právní subjektivitu. Ukládání padesátitisícových pokut ve svém důsledku může existenčně ohrozit žalobce, přesto se prvoinstanční rozhodnutí, ani rozhodnutí žalované odpovídající individualizací,ve vztahu k uloženým pokutám, nezabývalo. Žalobce označil způsob vysvětlení postupu žalované jako plamenný a uvedl, že mu nerozumí. Dále poskytl vysvětlení, nelze vyloučit v některých případech pochybení, kdy potravina nebude přesně odpovídat předepsaným parametrům. Došlo-li k takové situaci, žalobce se odpovědnosti nikdy nebránil, to však neznamená, že lze popisovat činnost žalobce tak, jak žalovaná učinila v rozhodnutí, účelově zkreslujícím způsobem, že žalobce vyznívá jako problematický adresát státní správy, který měl či má opakovaně mikrobiologické problémy s potravinami. Žalobce současně vyslovil polemiku s výkladem žalované ohledně ustanovení § 53 odst.1 veterinárního zákona z hlediska pověření lékařů, což bylo doloženo příkladem lékaře pro Karlovarský kraj. Svůj názor žalobce opřel o důvodovou zprávu zákona o státní kontrole a tvrdil, že se s ní žalovaná strana neseznámila. Žalobce v žalobě pokládá otázku, kdo všechno může získat služební průkaz orgánu žalované. Dále klade otázku, zda absolvují inspektoři státní veterinární správy specielní psychotesty prokazující jejich psychické, odborné a morální vlastnosti, které by objektivnost kontrol zaručovaly. Argumentaci žalované označil žalobce za zcela negramotnou a jako vědomou úřednickou snahu o ignoranci úsilí o vytvoření právního státu. 4) Žalobce uvedl, že obecně platný postup všech orgánů státní správy při kontrole je zakotven v kontrolním řádu, ten je součástí zákona o státní kontrole. Zákon o veterinární péči žádnou komplexní úpravu, kterou by bylo možné označit za specielní kontrolní řád, neobsahuje. Podle názoru žalobce nikdo, ani orgány státu, nemohou bez dalšího vstupovat do objektů pouze na základě předložení služebního průkazu. Není-li otázka podmínek realizace určitých pravomocí stanovena speciálním předpisem, je třeba se řídit obecným kontrolním řádem, obsaženým v zákoně o státní kontrole. Pokud ustanovení zvláštního zákona nestanoví, že služební průkaz inspektora je písemným pověřením k výkonu kontroly, nemůže bez zákonné opory tak činit ani žalovaná. Podle § 52 odst.1 zákona o veterinární péči vykonávají orgány veterinární správy státní veterinární dozor v souladu s tímto zákonem a zvláštními předpisy. Tímto zvláštním předpisem je zákon o státní kontrole. Jinými slovy řečeno, podle názoru žalobce v otázkách výslovně neupravených zákonem o veterinární péči musí veterinární dozor probíhat v souladu se zákonem o státní kontrole. Aby mohl kontrolní orgán žalované provést kontrolu, musí prokázat v souladu se zákonem o veterinární péči svou totožnost služebním průkazem, oznámit v souladu se zákonem o státní kontrole zahájení kontroly a předložit v souladu se zákonem o státní kontrole i písemné pověření. Jedno druhé nevylučuje ani nenahrazuje, tyto náležitosti musí být splněny současně. Podle výkladu žalované by totiž veterinární inspektor mohl kontrolovat kdy, koho a jak často, jak sám určí. K odkazu žalované na rozsudek NSS sp.zn. 1As 25/2012 žalobce uvedl, že rozhodnutí justice v ČR nejsou nezvratné dogma a soud je vždy na základě nových zjištění oprávněn rozhodnout jinak. K tomu žalobce odkázal na další rozsudek NSS sp.zn. 4As 42/2004. Žalobce dále uvedl, že v dané věci byla uložena pokuta v rámci kontrolního řízení za účelem vynucení povinnosti jako pořádková, nikoliv jako pořádková v rámci správního řízení, ale na základě veterinárního zákona. Ze zákona o státní kontrole vyplývá, že náklady kontroly nese kontrolní orgán, žalobce proto zastává názor, že se ve vztahu k této pořádkové pokutě použije správní řád pouze jako procesní předpis, nikoliv však ustanovení o paušalizované náhradě nákladů řízení, to se váže k jinému typu řízení. Dále žalobce vyjádřil názor, že je právně nepřípustné, aby v rámci jednoho státu volily orgány žalované a státní zemědělské a potravinářské inspekce za stejný tvrzený delikt odlišný postup. Ze všech těchto důvodů vyjádřil žalobce názor, že rozhodnutí jsou nezákonná a navrhl jejich zrušení a vrácení žalované k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu 5) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. V prvé řadě žalovaná strana poukázala na skutečnost, že dne 1.1.2012 nabyl účinnosti zákon č.308/2011 Sb., kterým byl novelizován zákon č.166/1999 Sb., veterinární zákon. Tímto zákonem došlo k datu jeho účinnosti k zániku krajských veterinárních správ, jako samostatných organizačních složek státu, a to sloučením se Státní veterinární správou. Ve smyslu § 47 odst.4 veterinárního zákona je Státní veterinární správa nově tvořena Ústřední veterinární správou a krajskými veterinárními správami, které vykonávají svou působnost ve věcech veterinární péče na území, které je shodné s územím krajů podle zvláštního zákona. Podle § 47 odst.8 veterinárního zákona působnost Státní veterinární správy je vykonávána Ústřední veterinární správou a krajskými správami. Jako orgán prvého stupně rozhoduje krajská veterinární správa a o odvolání proti rozhodnutí krajské veterinární správy rozhoduje Ústřední veterinární správa s výjimkou stanovenou v § 48 odst.1 písm. f), g), l) a p). 6) Žalovaná odmítla důvodnost námitky, že rozhodnutí nesplňovalo náležitosti podle § 69 odst.1 správního řádu. Upozornila na skutečnost, že nejednalo se o stejnopis rozhodnutí, ale jeho elektronickou verzi. Zákon č.300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů stanoví správním orgánům povinnost právnickým osobám doručovat přednostně v elektronické podobě do datových schránek i bez jejich žádosti. Žalovaný správní orgán v souladu s platnou právní úpravou postupoval. Skutkový stav byl dostatečně zadokumentován. To vyplývá z protokolu o kontrolním zjištění z 23.11.2011, kdy nebylo umožněno inspektorům Krajské veterinární správy pro Jihočeský kraj MVDr. E. L. a MVDr. J. R. po předložení služebních průkazů provést kontrolu. Námitky, které žalobce podal, prokazují, že skutkový stav byl zjištěn správně, podklady zpochybněny nebyly. Rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Výrok prvostupňového rozhodnutí je přesný, určitý a obsahuje konkrétní popis skutku. Je v něm jednoznačně uvedeno, za jaké konkrétní jednání byl žalobce sankčně postižen. Žalovaná strana poznamenala, že pokuta nebyla uložena za porušení zákona č.552/1991 Sb., jak se snaží tvrdit žalobce, ale za porušení § 53 odst.4 veterinárního zákona ve vztahu k § 53 odst.7 téhož zákona. Státní veterinární dozor upravuje veterinární zákon, a proto bylo podle tohoto předpisu postupováno. Vzhledem k tomu, že nebyl umožněn vstup do provozovny, nebyly vykonány ani další úkony veterinárního dozoru. Žalobce zmařil výkon celého dozoru již od počátku, a to nevpuštěním kontrolních pracovníků do provozovny žalobce. Dozor byl řádně zahájen dne 23.11.2011 předložením služebních průkazů inspektorů krajské veterinární správy, inspektoři nebyli do provozovny vpuštěni, s odůvodněním, že je postupováno podle příkazu zaměstnavatele. Přitom nebyly uvedeny pochybnosti o osobách inspektorů, navíc se jednalo o pravidelnou periodickou kontrolu. Kontrolní orgán nejednal svévolně. Inspektorka MVDr. L. byla v provozovně žalobce opakovaně a vedoucí provozovny paní H. musela být známa. Požadavek na předložení zvláštního písemného pověření nebyl dle názorů žalované oprávněný, k čemuž žalovaná odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 10 Ca 127/2005. Postup žalobce byl obstrukční, neboť správní dozor je povinný a nezastupitelný. Žalovaná odkázala na ustanovení § 8 odst.2 zákona o státní kontrole, v němž je uvedeno, že podle § 2 tohoto zákona postupují správní orgány jen v těch případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. Zvláštním zákonem je zákon č.166/1999 Sb., o veterinární péči, který v § 53 odst.1 písm. a) stanoví, že úřední veterinární lékaři orgánů veterinární správy pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru, jsou oprávněni při jeho výkonu vstupovat na pozemky do provozních skladovacích a jiných prostorů a podobně, a přitom jsou podle § 53 odst.2 písm. c) veterinárního zákona mimo jiné povinni prokazovat svou totožnost služebním průkazem, inspektoři vykonávají svou činnost pouze v územním obvodu. Výklad, který uvedl žalobce je zcela formalistický. Irelevantní je i odkaz žalobce na důvodovou zprávu. Inspektoři postupují podle plánu kontrol, a tudíž nemůže dojít ke zneužití pravomoci. Žalobce celý spor řešil svémocí. Za nepřípadnou považuje žalovaná argumentaci ukládáním „blokové pokuty“, neboť směrem k žalobci, který má postavení právnické osoby tento postup zákon neumožňuje. Žalobcem poukazovaný rozsudek NSS sp.zn. 4As 42/2004 není podle žalované pro danou věc případný. Žalovaná naopak odkázala na nejnovější judikaturu Nejvyššího správního soudu vyjádřenou v rozsudku sp.zn. 1As 25/2012, v němž je uvedeno, že povinnost kontrolních pracovníků předložit pověření k provedení kontroly je třeba interpretovat v souladu se zvláštním právním předpisem, kterým je živnostenský zákon. Z tohoto právního názoru vyplývá obdoba i ve vztahu k § 53 odst. 1 veterinárního zákona. Výše pokuty byla žalobci stanovena v souladu se zásadami o ukládání pořádkových pokut. Byla řádně odůvodněna prvostupňovým orgánem a žalovaný správní orgán k takovému odůvodnění připojil ještě další argumentaci, která je uvedena na str.10 a 11 rozhodnutí. Z toho vyplývá, že postup žalované nepředstavoval nepřípustné zhojování vad prvostupňového orgánu, neboť platí zásada jednotnosti řízení. V dané věci nedošlo k porušení zásady „ne bis in idem“, neboť limit 500.000,- Kč se počítá pro každou provozovnu samostatně. V konkrétním případě se jednalo o první pokutu. Nejednalo se ani o trvající jednání žalobkyně, neboť tento typ pořádkového deliktu § 53 odst.7 veterinárního zákona ani neupravuje. Vzhledem k tomu, že veterinární zákon sám žádnou zvláštní komplexní procesní úpravu při ukládání pořádkových pokut nemá, bylo postupováno v otázkách neupravených veterinárním zákonem podle nejbližší právní úpravy uvedené v § 62 správního řádu. Argumentaci pro použití zákona o státní kontrole vylučuje i ustanovení § 180 odst.1 správního řádu. Náhrada nákladů řízení byla žalobci stanovena podle § 79 odst. 5 správního řádu, neboť žalobce řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. III. Obsah správních spisů 7) Ze správních spisů, které si soud vyžádal vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: 8) Dne 23.11.2011 byl zahájen správní dozor předložením služebních průkazů MVDr. E. L. a MVDr. J. R. u kontrolovaného subjektu, kterým byl žalobce, a to v provozovně NOVÁK MASO-UZENINY v Táboře. Kontrola měla být zaměřena na ověření systému kritických kontrolních bodů, správnou hygienickou praxí a vedení předepsané dokumentace. Kontrola nemohla být provedena, neboť provozovatel v zastoupení vedoucí provozovny S. H., neumožnil inspektorům ani po předložení služebních průkazů vstup do objektu. Protokol je podepsán inspektory MVDr. E. L., MVDr. J. R. a vedoucí prodejny S. H., k jejímuž podpisu je připojeno razítko osoba neoprávněná jednat jménem společnosti. V protokole je uveden čas od 12.30 hodin do 13.00 hodin a jako legislativa, podle které se kontroluje, je uveden zákon č.166/1999 Sb., zákon 110/1997 Sb. v platném znění. Dne 1.12.2011 byl protokol o kontrolním zjištění odeslán oprávněné osobě prostřednictvím datové schránky společně s průvodním dopisem ze dne 28.11.2011 č.j.2011/3862/KVSC, značka CZ 11-S31128-002. Průvodní dopis obsahoval skutečnosti uvedené v protokole o kontrolním zjištění a informaci, že vedoucí prodejny byla upozorněna na možné právní důsledky při maření výkonu státního veterinárního dozoru. Dne 2.12.2011 se přihlásila oprávněná osoba – žalobce ve smyslu § 8 odst.1-4 zák. č.300/2008 Sb., čímž byla datová zpráva doručena. Žalobce vznesl po obdržení protokolu o kontrolním zjištění námitky přípisem ze dne 6.12.2011. Dne 19.12.2011 vydala Krajská veterinární správa pro Jihočeský kraj rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty č.j.2011/3862/KVSC, které bylo doručeno prostřednictvím datové schránky účastníku řízení. V rozhodnutí jsou vypořádány i námitky žalobce ze dne 6.12.2011. Žalobce podal dne 13.1.2012 odvolání. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto dne 28.5.2012 pod č.j. SVS/1180/2012-ÚVS tak, že odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajské veterinární správy pro Jihočeský kraj ze dne 19.12.2011 č.j.2011/3862/KVSC se zamítá a toto rozhodnutí se potvrzuje. Stalo se tak s odůvodněním, že odvolací orgán posoudil všechny v řízení provedené podklady včetně námitek podaných žalobcem a dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Žalovaný odkázal na konkrétní ustanovení veterinárního zákona, na základě nichž dovodil, že úřední veterinární lékaři orgánů veterinární správy, pověření výkonem státního veterinárního dozoru, jsou pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru obecně, a to na základě přijetí do pracovního poměru a zařazením do pozice úředního veterinárního lékaře, a nemusí tak předkládat zvláštní pověření ke každé jednotlivé kontrole. Tento postup odpovídá smyslu a účelu veterinárního dozoru. Správní dozor u společnosti žalobce vykonává na základě plánů kontrol, při kterém se vždy veterinární inspektoři prokazovali služebním průkazem. Tato praxe byla oboustranně akceptována a žádné spory nebyly. Zaměstnanec žalobce dne 23.11.2011 neměl pochybnost o tom, že se k výkonu státního veterinárního dozoru dostavil veterinární inspektor ani v námitkách do protokolu nebylo tvrzeno nic o tom, že by se kontroly dožadovaly cizí neoprávněné osoby. Nemohlo dojít ke zkrácení práv ani porušení právem chráněných zájmů žalobce. Kontrolní orgán nejednal svévolně a zneužíval své oprávnění. Naopak jednání společnosti žalobce vykazuje znaky účelového a obstrukčního jednání. Cílem je zabránit kontrole provozoven z hlediska dodržování veterinární legislativy a vyhnout se postihu za případně zjištěné protiprávní jednání. Odvolací orgán upozornil na to, že jsou prováděny činnosti epidemiologicky závažné, čemuž je přizpůsoben a specielně upraven i dozor státu nad těmito činnostmi. Upozornil na to, že provozovatel takového podniku může přímo zasáhnout do zdraví spotřebitele. Žalovaný odkázal i na nejnovější judikaturu NSS, kupříkladu rozsudek sp.zn. 1As 25/2012. Přezkoumal i výši uložené sankce a uvedl, že je zcela přiměřená významu předmětu kontrolního řízení. Zhodnotil míru nebezpečnosti jednání jednatele a uzavřel, že efektivita naplnění cílů veterinárního dozoru je přímo úměrná součinnosti, kterou jsou kontrolované osoby povinny poskytnout. IV. Právní názor soudu 9) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst.2 zákona č.150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. 10) Žalobce v úvodu žaloby namítal z důvodu právní opatrnosti rozpor rozhodnutí s ustanovením § 69 odst.1 správního řádu. Podle tohoto ustanovení v písemném vyhotovení rozhodnutí se uvede označení „rozhodnutí“, nebo jiné označení stanovené zákonem. Písemné vyhotovení rozhodnutí dále musí obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podpis oprávněné úřední osoby je na stejnopisu možno nahradit doložkou „vlastní rukou“, nebo zkratkou „v.r.“ u příjmení oprávněné úřední osoby a doložkou „za správnost vyhotovení:“ s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí. Žalobce vytýká rozhodnutí, že nesplňuje požadavek citovaného ustanovení správního řádu, neboť jako oprávněná úřední osoba je uveden Doc. MVDr. M. M. Ph.D. a u jeho jména není připojený jeho podpis ani doložka v.r.. Pod jménem docenta M. je pouze připojen termín v zastoupení, se kterým zákon nepočítá. Žalobce uvádí, že je mu známo, že docent M. je ústředním ředitelem žalované a údaj tudíž nemůže znamenat, že by někoho zastupoval. Jedná se, podle názoru žalobce, o postup v rozporu se zákonem, a to přestože na stejné straně je drobným písmem vytištěná doložka „neznámá platnost, digitálně podepsáno, za správnost vyhotovení:, jméno: Bc. J. P., DiS., datum: 30.5.2012 92538. Žalobce postrádá doložku, kterou uvádí zákon v.r.. 11) K tomu soud uvádí, že v dané věci soud z dokladu o doručení žalobou napadeného rozhodnutí formou datové zprávy i na základě tvrzení žalobce i žalovaného správního orgánu ověřil, že na rozhodnutí zaslaném žalobci chyběl text „vlastní rukou“ nebo zkratka „v.r.“. Je však třeba vycházet ze skutečnosti, že se nejednalo o stejnopis rozhodnutí, ale o jeho elektronickou verzi. Podle ustanovení § 19 odst.1-2 správního řádu doručuje písemnost správní orgán, který ji vyhotovil. Správní orgán doručí písemnost prostřednictvím veřejné sítě do datové schránky. Nelze-li písemnost takto doručit, může ji doručit správní orgán sám. V zákonem stanovených případech může písemnost doručit prostřednictvím obecního úřadu, jemu naroveň postaveného správního orgánu, nebo prostřednictvím policejního orgánu příslušného podle místa doručení. Není-li možné písemnost doručit prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, lze ji doručit také prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Citované ustanovení jednoznačně stanoví povinnost správního orgánu doručovat písemnosti primárně prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, což je v souladu s cílem zákona o elektronických úkonech, jímž je preference elektronické komunikace. K tomu lze odkázat na ustanovení § 17 odst.1 a 2 zákona o elektronických úkonech, podle kterého, umožňuje-li to povaha dokumentu, orgán veřejné moci jej doručuje jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje na místě. Umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí. Žalobce v žalobě uvedl, že o elektronické doručení nežádal. Z citované platné právní úpravy vyplývá, že vzhledem k tomu, že měl žalobce respektive jeho právní zástupkyně zpřístupněnu svou datovou schránku, nebylo třeba o elektronické doručení žádat, neboť právě s ohledem na text ustanovení § 17 zákona o elektronických úkonech se písemnosti ve správním řízení doručují přednostně do datové schránky, aniž by o to musel účastník řízení žádat. V ustanovení § 69 odst. 3 správního řádu je upraveno, jakým způsobem se má doručovat elektronická verze (stejnopisu písemného vyhotovení) rozhodnutí. Úřední osoba, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí (odstavec 1 věta 3. tohoto ustanovení – nejde, respektive nemusí jít, o oprávněnou úřední osobu), vyhotoví elektronickou verzi rozhodnutí, přičemž na místě, kde by byl jinak otisk úředního razítka se uvedou slova otisk úředního razítka a tato osoba podepíše elektronický dokument (datovou zprávu) svým zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb (zejména §3a zákona o elektronickém podpisu). Z tohoto ustanovení správního řádu nevyplývá, že by každá oprávněná úřední osoba, respektive každá úřední osoba, musela mít vlastní zaručený elektronický podpis na základě zákona o elektronickém podpisu. Na doručování elektronické verze rozhodnutí a právní účinky s tím spojené se vztahují ustanovení § 19 odst. 8 a 9 o doručování písemností ve správním řízení. Pro účastníka řízení, kterému se doručuje na jeho elektronickou adresu prostřednictvím zaručeného elektronického podpisu, má tento způsob doručení rozhodnutí stejné právní účinky, jako oznamování rozhodnutí podle § 72 správního řádu. Zaručeným elektronickým podpisem musí být opatřena i ta elektronická verze rozhodnutí, která se doručuje prostřednictvím datové schránky, neboť § 69 odst.3 správního řádu v tomto směru nemá pro dokumenty doručované prostřednictvím datových schránek žádnou výjimku. V dané věci soud ověřil i z tvrzení žalobce, že tímto způsobem bylo postupováno. Právní zástupkyně žalobce převzala rozhodnutí doručené prostřednictvím datové schránky a rozhodnutí splňovalo zákonem stanovené náležitosti. Soud proto považuje námitku žalobce, ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť není postaveno na jisto, že se jedná o řádný právní akt žalované, jako nedůvodnou. 12) Dále soud odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správní soudu, podle které „řádné doručení písemností v praxi znamená, že se písemnost zašle nebo odevzdá tomu, komu je určena, a že existuje důkaz o tom, že daná osoba písemnost převzala. Důvodem existence právní úpravy doručení je jistě mimo jiné i potřeba zabezpečit, aby si doručující správní orgány, či soudy mohly být jisty, že se písemnost dostala do rukou adresáta. Je-li totiž adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta.“ (viz. rozsudek NSS sp.zn. 1 Afs 148/2008) V dané věci lze uzavřít, že správní orgány respektovaly zákonem stanovená pravidla pro doručování a doručily rozhodnutí přednostně v elektronické podobě do datové schránky i bez žádosti žalobce, či jeho právní zástupkyně. Elektronická verze podle § 69 odst. 3 správního řádu text „vlastní rukou“ nevyžaduje. Skutečnost, že rozhodnutí nebylo podepsáno přímo osobně ústředním ředitelem, ale jinou úřední osobou, která je oprávněná za něj v zastoupení podepisovat, nemá za následek nepřezkoumatelnost či nezákonnost rozhodnutí. Žalovaná navíc uvedla, že podpis byl na rozhodnutí připojen v souladu s vnitřním organizačním předpisem. 13) Žalobce dále namítl vadnost rozhodnutí, neboť jím byla potvrzena právní správnost prvoinstančního rozhodnutí, přestože ve výroku není dostatečně přesně uveden popis tvrzeného stavu věci vytýkaného pochybení včetně rozhodných okolností. Z toho je dovozována nepřezkoumatelnost a nevykonatelnost rozhodnutí a touto vadou trpí i rozhodnutí žalované. Žalobce se dožaduje, aby kromě stručného popisu skutkového stavu byla připojena i slovní specifikace ustanovení § 53 odst. 4 veterinárního zákona. Navíc uvádí, že z výroku rozhodnutí není seznatelný vztah postihovaného subjektu (žalobce) k předmětné provozovně NOVÁK MASO-UZENINY, tudíž z něho nevyplývá ani pasivní legitimace žalobce. 14) V rámci veřejnoprávní odpovědnosti za protispolečenská jednání teorie rozeznává zejména trestné činy, přestupky, jiné správní delikty a v další specifikaci správní disciplinární delikty a správní delikty pořádkové. Deliktním je jen takové porušení povinností (konání či opomenutí), které konkrétní zákon takto označuje. Rozlišovacím kritériem mezi jednotlivými druhy deliktů podle závažnosti je míra jejich typové společenské nebezpečnosti vyjádřená ve znacích skutkové podstaty u jiných správních deliktů a disciplinárních deliktů pak ještě okruh subjektů, které se deliktu mohou dopustit. To vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp.zn. 2As 34/2006. Z tohoto členění je pak třeba vycházet i při posouzení nezbytnosti konkretizace skutku a jeho místa v rozhodnutí. Řádně formulovaný výrok, který obsahuje konkrétní popis skutku má nezastupitelnou roli. Pouze z něho lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena, jaké opatření, či sankce byly uloženy a pouze porovnáním výroku lze usuzovat i na existenci překážky věci rozhodnuté. Pouze výrok rozhodnutí může být vynucen správní exekucí. Jinými slovy řečeno v rozhodnutí trestního charakteru je nutné postavit na jisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku, uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. i uvedením jiných skutečností, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným. 15) Soud proto aplikoval právní názor Nejvyššího správního soudu na posuzovaný případ a dospěl k závěru, že námitka, ohledně neurčitosti výroku, důvodná není. Jak vyplývá z rozhodnutí prvostupňového orgánu, je v něm jednoznačně uvedeno, za jaké konkrétní jednání byl žalobce postižen a jaká konkrétní skutková podstata deliktu byla v souvislosti s tímto konkrétním protiprávním jednáním naplněna. Ve výroku rozhodnutí byl popsán skutek, za který je žalobce trestán tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným. Ve výroku rozhodnutí byl skutek vymezen místem, kterým byl potravinářský podnik NOVÁK MASO- UZENINY, na adrese Purkyňova 2986, Tábor, reg.č. CZ 17279, který se stal dne 23.11.2011 od 12.30 do 13.00 hod. a spočíval v neumožnění přístupu veterinárním inspektorům do provozovny v rámci výkonu státního veterinárního dozoru. Výrok rozhodnutí je přezkoumatelný a srozumitelný. Ve výroku rozhodnutí je uvedeno ustanovení veterinárního zákona, o které správní orgán opřel definici protiprávního jednání spočívající v neumožnění výkonu státního veterinárního dozoru. Ve výroku rozhodnutí nemusí být doslovně citována dikce uvedeného ustanovení zákona, za které byl žalobce postihován. Výrok rozhodnutí je i vykonatelný, neboť je v něm uvedena výše pořádkové pokuty, která byla žalobci uložena včetně náhrady nákladů řízení a je v něm uvedena i lhůta, kdy je povinen zaplatit pokutu včetně nákladů řízení i účet, na který je povinen pokutu uhradit. Vztah žalobce k předmětné provozovně NOVÁK MASO-UZENINY je zcela jednoznačný a nemusí být ve výroku rozhodnutí nikterak odůvodňován. Jak je uvedeno i na str.10 žalobou napadeného rozhodnutí provozovna NOVÁK MASO-UZENINY, na adrese Purkyňova 2986, Tábor, reg. č., CZ 17279, je potravinářským podnikem, který na základě registrace je potravinářským podnikem, který si jako svou provozovnu nechal žalobce zaregistrovat. Na základě uvedení registračního čísla v protokolu o kontrolním zjištění je nepochybné, že prodejna NOVÁK MASO-UZENINY, Purkyňova, Tábor, je provozovnou žalobce. O tom svědčí i doklad o registraci ze dne 1.12.2009, který je ve správním spise rovněž založen. 16) Žalobce dále vytýkal žalovanému, že nebylo ze strany úředních veterinárních lékařů krajské veterinární správy předloženo samostatné písemné pověření ke kontrole ve smyslu § 9 zákona o státní kontrole, a proto nebyli inspektoři v souladu s metodickým pokynem žalobce do předmětné provozovny vpuštěni. K tomu žalobce v žalobě vysvětlil svůj právní názor na výklad ustanovení § 53 veterinárního zákona, podle kterého jsou veterinární lékaři pověřeni veterinárním dozorem obecně, a proto žalobce požadoval prokázání kontrolora k provedení konkrétní kontrolní akce, že to byl právě on, který byl takovou kontrolou pověřen. V další části žaloby na straně 8 a 9 žalobce dále rozvíjí úvahu ohledně skutečnosti, že služební průkaz inspektora není dostačujícím pověřením k provedení správního dozoru a tuto úvahu opírá o zvláštní předpis, kterým je dle názoru žalobce zákon o státní kontrole. Dovozuje, že v otázkách výslovně zákonem o veterinární péči neupravených, musí státní veterinární dozor probíhat v souladu se zákonem o státní kontrole. Právě na základě § 9 tohoto zákona kontrolní pracovníci vykonávají kontrolu na základě písemného pověření. To v dané věci doloženo nebylo. 17) K tomu soud v prvé řadě odkazuje na platnou právní úpravu. Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole v platném znění v části 3 stanoví základní pravidla kontrolní činnosti tzv. kontrolní řád. V ustanovení § 8 odst.2 tohoto zákona je uvedeno, že podle tohoto kontrolního řádu postupují kontrolní orgány uvedené v § 2 tohoto zákona jen v těch případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. Z toho vyplývá, že stanoví-li zvláštní zákon jiný postup tak se postupuje podle zásady priority lex specialis (podle specielního zákona) a pouze v případě, že zvláštní zákon jiný postup nestanoví se postupuje podle obecné úpravy. Žalobce dále odkazuje na ustanovení § 9 zákona č.552/1991 Sb., kde je uvedeno, že kontrolní činnost vykonávají pracovníci kontrolních orgánů na základě písemného pověření těchto orgánů. Podle předchozí zásady však takové písemné pověření je zapotřebí v případě, že zvláštní zákon nestanoví jiný postup. V konkrétní záležitosti je třeba aplikovat zákon č. 166/1999 Sb., veterinární zákon v platném znění, který právě jiný postup stanoví. Tento postup je stanoven v § 52 a následující zákona č. 166/1999 Sb., v platném znění. Podle tohoto ustanovení orgány veterinární správy vykonávají státní veterinární dozor v souladu s tímto zákonem, zvláštními právními předpisy a předpisy Evropské Unie. V tomto ustanovení jsou stanoveny i specifické formy státního veterinární dozoru, kterými jsou veterinární kontrola zdraví a dědičnosti zdraví, kontrola označování a evidence zvířat, veterinární kontrola zdravotní nezávadnosti krmiv, prohlídka jatečních zvířat a masa atd. Podle ustanovení § 53 veterinárního zákona jsou úřední veterinární lékaři orgánů veterinární správy pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru a při tomto dozoru jsou oprávněni jednak vstupovat na pozemky, do provozních skladovacích a jiných prostorů, zařízení a dopravních prostředků sloužících k činnosti kontrolovaných osob, která je předmětem státního veterinárního dozoru a jde-li o provádění pohraniční veterinární kontroly do celních prostorů pohraničních celních úřadů a provádět na těchto místech potřebné úkony a šetření. Jsou oprávněni vyžadovat potřebné doklady, údaje a ústní nebo písemná vysvětlení, pořizovat fotodokumentaci týkající se předmětu dozoru, odebírat vzorky k laboratornímu vyšetření, ověřovat totožnost kontrolovaných osob, požadovat písemné zprávy o odstranění zjištěných nedostatků a podobně. Veterinární inspektoři jsou povinni podle odstavce 2 tohoto ustanovení šetřit práva a právem chráněné zájmy kontrolovaných osob, zachovávat mlčenlivost o skutečnostech tvořících předmět obchodního a služebního tajemství, prokazovat svou totožnost služebním průkazem a pořizovat protokol o provedeném odběru vzorků a zjištěných nedostatcích a opatřeních. Pro úřední veterinární asistenty platí obdobně, a to v souladu s odstavcem 3 téhož ustanovení. Podle odstavce 4 stejného ustanovení, kontrolované osoby jsou povinny vytvořit vhodné podmínky pro výkon státního veterinárního dozoru a poskytovat veterinárním inspektorům nezbytnou součinnost a pomoc, zejména umožnit jim přístup na místa a do prostorů uvedených v odstavci 1 písm. a) tohoto ustanovení a odběr vzorků. Podle odstavce 10 téhož ustanovení ústřední ředitel, nebo ředitel krajské veterinární správy může písemně pověřit zaměstnance Státního veterinárního ústavu prováděním jednotlivých odborných úkonů v oblasti laboratorní popřípadě jiné veterinární diagnostické činnosti. V takovém případě jsou pověření zaměstnanci povinni předložit kontrolované osobě toto pověření. 18) Z citované platné právní úpravy vyplývá, že právní názor zastávaný žalobcem je nesprávný. Odkazuje-li žalobce na str. 9 žaloby na ustanovení § 52 odst.1 zákona o veterinární péči, podle kterého vykonávají orgány veterinární správy státní veterinární dozor v souladu s tímto zákonem a zvláštními předpisy a k tomu dovozuje, že tímto zvláštním předpisem je i zákon o státní kontrole, pak tento právní názor je nesprávný. Jednak je třeba poukázat na odkaz pod čarou ve vztahu k zvláštním právním předpisům, kterým je označen § 4c zákona č.252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění zákona č.291/2009 Sb. a zákon č. 185/2004 Sb., o celní správě České republiky ve znění pozdějších předpisů. Odkaz pod čarou není uveden demonstrativním výčtem, jsou v něm uvedeny tyto dva konkrétní odkazy. Nicméně pochybení při právním výkladu se žalobce dopouští již v tom, že jako zvláštní právní předpis označuje zákon o státní kontrole. Zákon o státní kontrole je totiž předpisem obecným, podle kterého státní kontrolu ve smyslu tohoto zákona vykonávají ministerstva a jiné ústřední správní úřady v rozsahu stanoveném zvláštními zákony, místní orgány státní správy a orgány územní samosprávy, pokud vykonávají státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony a ostatní orgány státní správy, do jejichž působnosti náleží specializovaná kontrola, odborný dozor, nebo inspekce podle zvláštních předpisů. Podle poznámky pod čarou jedná se při demonstrativním výčtu v případě specializované kontroly odborného dozoru, nebo inspekce podle zvláštních předpisů, kupříkladu o Českou zemědělskou a potravinářskou inspekci, Českou obchodní inspekci či o státní odborný dozor na bezpečnostní práce. Nepochybně pod tento specializovaný odborný dozor lze zařadit i veterinární dozor, který měl být v konkrétním případě proveden. Zákon č. 166/1999 Sb., veterinární zákon je nepochybně zvláštním právním předpisem. Z toho důvodu pak podle ustanovení § 8 odst.2 zákona č. 552/1991 Sb. v platném znění vyplývá, že v případě veterinárního dozoru nelze postupovat podle kontrolního řádu stanoveného tímto zákonem, ale v konkrétním případě specielního dozoru, kdy je zvláštním zákonem stanoven postup jiný, je třeba podle tohoto zvláštního zákona postupovat. Z výše citované platné právní úpravy vyplývá, že z ustanovení § 53 odst. 1 veterinárního zákona jsou úřední veterinární lékaři orgánů veterinární správy pověřeni výkonem státního veterinárního dozoru a jsou oprávněni bez dalšího ze zákona vstupovat na pozemky, do provozních, skladovacích a jiných prostorů apod.. Dovolává-li se žalobce zvláštního písemného pověření, pak v této souvislosti lze odkázat na ustanovení § 53 odstavce 10 veterinárního zákona, ve kterém je uvedeno, že písemné pověření může vydat ústřední ředitel, nebo ředitelka krajské veterinární správy v případě, že pověřuje výkonem odborných úkonů zaměstnance státního veterinárního ústavu a v takovém případě jsou pověření zaměstnanci povinni předložit kontrolované osobě toto pověření. Z této právní úpravy pak jednoznačně vyplývá, že pověření se vydává pouze v tomto konkrétně stanoveném případě a nelze dovozovat, že i při provádění kontroly úředními veterinárními lékaři, je třeba vydávat takové pověření, kterým by se úřední veterinární lékaři při výkonu státního veterinárního dozoru měli prokazovat. Pokud by totiž tento požadavek měl oporu v zákoně, pak by nepochybně takový požadavek pro úřední veterinární lékaře stanovil přímo zákon. Jestliže zákon takový požadavek nestanoví, pak nelze tvrdit, že úřední veterinární lékaři porušili při výkonu veterinárního dozoru veterinární zákon, pokud kontrolované osobě pověření nepředložili. Veterinární lékaři byli oprávněni pouze na základě zákona vykonávat veterinární dozor a vstupovat do prostorů, ve kterých tento dozor měli uskutečnit. Správnost tohoto právního názoru potvrzuje i Nejvyšší správní soud v rozsudku sp.zn. 1Ads 97/2012 ve věci žalobce proti shodnému žalovanému správnímu orgánu. Již v tomto řízení byla řešena otázka prokázání se veterinárního inspektora služebním průkazem. Nejvyšší správní soud potvrdil správnost vypořádání žalobní námitky Městským soudem v Praze ve vztahu k závěru, že se veterinární inspektor provádějící kontrolu zcela v intencích zákona prokázal služebním průkazem a kontrola byla provedena v souladu s předmětem, jak byl vymezen v protokolu o kontrolním zjištění. Stejně tak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1As 25/2012, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, který vyjádřil v odstavci 18 tohoto rozsudku, že povinnost kontrolních pracovníků předložit pověření k provedení kontroly je třeba interpretovat v souladu se zvláštním právním předpisem. Z toho pro souzenou věc vyplývá, že tímto zvláštním právním předpisem je veterinární zákon. Z ustanovení tohoto zákona není možné dovodit povinnost prokazovat se zvláštním pověřením vydaným kontrolním pracovníkům jednotlivě pro konkrétní kontrolu. Zcela v souladu s příslušnými ustanoveními tohoto zákona totiž postačuje, aby se veterinární lékaři prokázali svým služebním průkazem, nikoli speciálním pověřením vydaným pro tuto konkrétní kontrolu. Zastává-li žalobce názor tak, jak je vyjádřen na str. 9 a 10 žaloby, že rozhodnutí justice v České republice nejsou nezvratné dogma, a že soud je na základě nových zjištění oprávněn rozhodnout jinak, pak k tomu soud uvádí, že žádná jiná zjištění neučinil, naopak výklad, který je výše popsán, je souladný s platnou právní úpravou i odkazovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. V dané věci byla dodržena zásada předvídatelnosti i právní jistoty adresátů veřejné správy. Žalobcem odkazovaný rozsudek sp.zn. 4As 42/2004 není pro věc využitelný, neboť v tam uvedeném případě Česká inspekce životního prostředí postupuje podle jiného právního předpisu, nepostupuje podle veterinárního zákona jako v souzeném případě. V žalobcem citovaném judikátu Nejvyšší správní soud dovodil, že je třeba postupovat podle zákona č. 551/1992 Sb., neboť zákon o ochraně ovzduší č. 86/2002 Sb. v platném znění jiná pravidla pro jejich postup nestanoví. To ovšem nelze aplikovat na souzenou věc, neboť v případě státního veterinárního dozoru zvláštní zákon specielní postup při výkonu tohoto dozoru v ustanovení § 53 stanoví. 19) Soud proto k této žalobní námitce uzavřel, že veterinární lékaři vykonávali činnost pouze v územním obvodu, na základě plánu kontrol prováděli periodickou kontrolu a jednalo se o lékaře, kteří byli zástupkyni žalobce osobně známi. To vyplývá z písemností, které jsou založeny ve správním spise, neboť MVDr. E. L. opakovaně veterinární dozor v konkrétní provozovně žalobce v předchozím období prováděla. Jednalo se o dozor dne 21.9.2010, 9.11.- 25.11.2010, či 11.5-7.6.2011. Postup, který v dané věci zvolil žalobce lze označit jako obstrukční či jako svémoc, neboť porušil povinnosti, které mu ukládá veterinární zákon v § 53 odst. 4, protože veterinární dozor je povinný a nezastupitelný. Soud neshledal účelovost napadeného rozhodnutí, ani z jeho obsahu nevyplynul projev mocenského postavení žalované. Naopak správní dozor, který měl být vykonán, byl souladný s ustanovením § 53 veterinárního zákona. 20) V další žalobní námitce žalobce napadl formalistické odůvodnění uložené pořádkové pokuty, které označil za nepřesvědčivé. Navíc vytkl postup, kterým žalovaná vypořádala námitku ohledně nezákonnosti výroku tím, že nepřípustně dodatečně zhojila vadu vytýkaného prvoinstančního rozhodnutí a nahradila absentující odůvodnění ohledně důvodů pro výši pořádkové pokuty vlastní úvahou. Pro žalobce je tento postup udivující, navíc v souvislosti s uložením výše pokuty žalobce poukázal na to, že podle veterinárního zákona na pořádkových pokutách lze uložit maximálně 500.000,- Kč. Tato částka byla však značně překročena ke dni 25.7.2012, neboť na pořádkových pokutách bylo uloženo 1.590.000,- Kč. Žalobce poukázal na to, že žalované musí být známo, že tímto postupem dochází k porušení zásady „ne bis in idem“, neboť žalobce je opakovaně postihován (v žalobě nepřesně uvedeno žalovaná je opakovaně postihována) za totéž trvající jednání žalobce. 21) Tuto námitku soud hodnotí jako nedůvodnou. K tomu lze odkázat na zásadu dvojinstančnosti správního řízení, která znamená, že řízení probíhá ve dvou stupních (instancích), tedy řízení a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu, nikoliv, že každý závěr musí být vysloven jednou instancí a vždy prověřen a akceptován instancí vyšší. Dvojinstančnost totiž zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se případně vyskytly v řízení před prvním stupněm (viz. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze 14.4.2009 č.j. 8 Afs 15/2007 odst.51). Žalovaný na str. 10 a 11 žalobou napadeného rozhodnutí uvedl úvahy a hodnocení ohledně výše uložené pokuty a uvedl i okolnosti konkrétního případu, vzhledem k významu předmětu kontrolního řízení a závažnosti následku protiprávního jednání neshledal nepřiměřenost výše uložené pokuty. Žalovaná provedla individualizaci výše pokuty, přičemž nevycházela z nových skutečností, neměnila nepřípustným způsobem úvahy správního orgánu prvního stupně, ani je nenahradila úvahami vlastními. Napadené rozhodnutí představuje s rozhodnutím orgánu prvého stupně jeden celek. Z odůvodnění rozhodnutí je zcela srozumitelné, že odvolací orgán pouze doplnil určité odůvodnění, avšak ztotožnil se zcela s posouzením protiprávního jednání orgánem prvého stupně, a to jak ve vztahu k naplnění pořádkového deliktu, tak ve vztahu k výši uložené pokuty. Žalobce na str.6 žaloby připouští, že se na jeho provozovnách určité nedostatky mohou vyskytnout. Z toho důvodu je zcela logicky odůvodněna potřeba provádění veterinárního dozoru, neboť se jedná o výrobu produktů živočišného původu, které mají nepochybně bezprostřední a nepřehlédnutelný význam pro ochranu zdraví. Konkrétní provozovna pod registračním číslem CZ 17279 představuje potravinářský podnik, který na základě registrace u krajské veterinární správy vykonává činnosti epidemiologicky závažné. Výše pokuty tak, jak byla zdůvodněna v prvo i druhostupňovém rozhodnutí je řádně odůvodněna. Soud neshledal namítané porušení zásady „ne bis in idem“, neboť v žalobě uváděný limit 500.000,- Kč se počítá pro každou provozovnu zvlášť. Nejedná se o souhrn uložených pokut směřujících k vymožení splnění povinnosti v rámci celé sítě provozoven žalobce, ale o souhrn uložených pokut, směřujících k vymožení splnění povinnosti jedné konkrétní provozovny. V této souvislosti nelze pak akceptovat argumentaci žalobce ohledně trvajícího jednání žalobce, neboť v konkrétním případě se jednalo o pořádkový delikt, který se vztahoval ke konkrétní kontrole. Kontrola byla vymezena v konkrétní den a v konkrétní hodinu počátkem pokusu o její provedení a koncem, kdy k provedení kontroly nedošlo tím, že veterinární lékaři nebyli vpuštěni do provozovny. Pořádkový delikt nemá charakter deliktu trvajícího. 22) Opírá-li žalobce své postoje o důvodovou zprávu k zákonu o státní kontrole je třeba takový postup žalobce odmítnout. Důvodová zpráva k zákonu nepředstavuje pramen práva. V důvodové zprávě lze pouze hledat argumenty týkající se úmyslu zákonodárce při tvorbě právní normy. Navíc žalobce konkrétně nevysvětlil, v jakém směru mělo dojít v této souvislosti k pochybení žalované. V žalobě je v této souvislosti pouze argumentováno tím, že žalobce má za to, že se žalovaná s důvodovou zprávou neseznámila, nebo si její obsah vyložila nesprávně. Povinností žalované není seznamovat se s důvodovou zprávou k zákonu či její obsah vykládat. Povinností žalované je postupovat v souladu s platným právním předpisem, kterým je veterinární zákon. V tomto směru soud neshledal v postupu žalované závady. K další argumentaci žalobce spočívající v kladení nevhodných řečnických otázek soud poznamenává, že takový způsob formulace žalobních bodů je zcela nevhodný (nevhodné poznámky ohledně psychotestů, či negramotné argumentace). Soud k tomu odkazuje na zásadu dobré správy, která platí jak pro vykonavatele veřejné správy, tak pro adresáty. Z písemností žalované, které byly soudu k dispozici, vyplývá profesionalita a žádoucí nadhled správního orgánu. Žalobcem poukazovanou negramotnost a ignoranci jako zcela nevhodné termíny nelze spojovat s postupem, který je jiný, než si žalobce představuje. Tím, že je aplikován jiný právní názor, nelze dovozovat porušování právní jistoty adresáta veřejné správy, navíc je třeba si uvědomit, že v oblasti, ve které žalobce podniká, je třeba s prováděním správního dozoru počítat. Soud poznamenává, že taktika, kterou žalobce zvolil je zcela nevhodná a navíc, jak vyplývá z celého správního řízení je v rozporu se zákonem. 23) Soud nepřesvědčil ani žalobní námitce vyjádřené v bodu IV. žaloby, že pořádková pokuta byla ukládána v rámci kontrolního řízení, nikoliv jako pořádková pokuta v rámci správního řízení. Podle žalobce se k pořádkové pokutě správní řád použije pouze jako procesní předpis z hlediska náležitostí, nikoli však z hlediska ustanovení o paušální náhradě nákladů řízení. K vypořádání této námitky lze odkázal na ustanovení § 76 odst.1 veterinárního zákona, který v odstavci 1 uvádí, že na postupy podle tohoto zákona se vztahuje správní řád, není-li tímto zákonem stanoveno jinak. Z toho vyplývá, že při ukládání pořádkové pokuty ve smyslu § 53 odst.7 veterinárního zákona se postupuje s odkazem na § 76 odst.1 s použitím § 1 odst.2 správního řádu, podle správního řádu, neboť zákon č. 166/1999 Sb. v platném znění svou specielní procesní úpravou při ukládání pořádkových pokut neobsahuje. Z toho důvodu byl správný postup žalovaného správního orgánu, podle § 62 správního řádu, a to jak ve vztahu k odůvodnění výše pořádkové pokuty, tak i pro stanovení náhrady nákladů řízení. 24) Namítá-li žalobce, že je podle jeho názoru právně nepřípustné, aby v rámci jednoho státu při neexistenci vlastních zákonných kontrolních řádů orgány žalované a státní zemědělské a potravinářské inspekce volily při sankcionování téhož tvrzené správního deliktu odlišné postupy, pak taková námitka formulovaná pouze v obecné poloze bez konkrétní souvztažnosti k žalobou napadenému rozhodnutí, nemůže být v rámci přezkumu soudu podle soudního řádu správního konkrétně vypořádána. Z této žalobní námitky není zřejmé, co má konkrétně žalobce na mysli, a jaký má tato námitka význam pro porušení práv žalobce v souvislosti s přezkoumávaným rozhodnutím, které bylo podrobeno na základě žaloby přezkumu soudu. Soud přezkoumával konkrétní postup žalovaného správního orgánu při vydání žalobou napadeného rozhodnutí a neshledal pochybení, které by mělo za následek zkrácení žalobce na jeho právech. V. Závěr, náklady řízení 25) Soud proto uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky nebyly důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s zamítl. 26) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst.1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Soud proto žalovanému i přes jeho úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení